Vítězství.
Napájen písní, písní odchován,
ve píseň touhy, city svoje skládal,
ze svého žití a ze žití všech
z nitě co zlaté svoje zpěvy spřádal.
A pělli radost, však to bylo zřídka,
tu slast to byla srdcí veškerých,
a jestli žaly z jeho lyry zněly,
tu hlásal žaly všechněch bratrů svých.
Čas nadešel, a vřelým políbením
posvěcen matkou bral se do světa,
a kudy jde, tu tajou ledné kůry,
zelená luh se, růže rozkvetá.
Na skále hrad se pyšně k nebi zdvíhá,
ku hradu pěvec hrdě vznáší hled.
Na trůnu výši pyšně král si hoví,
výše však vzlétá písně orlí let.
Kdo zpívá to? a jaká smělá slova!
Či píseň to? – či rouhavý to zpěv? –
Slyš! „Lid je pánem, král je sluhou jeho,
a vůle lidu, boží vůle zjev.“
A, že jsem pánem, nech to zví ten smělec,
ať v nejhlubší jest žalář uvržen,
ať v nejtěžší tam sepjatého pouta
již neuvítá nikdy jasný den.
Hluboko v skále, v tmavé černé noci
na místě lyry třímá pouta svá,
hrdě však pne se dosuď jeho šije,
z okovů chřestu píseň zaznívá.
82
Tak mocná píseň, že proráží skály
a chvěje hradu mocným základem,
a dál a dál se širou dálí nese
a jarou silou zvučí v celou zem.
Čas hyne časem, píseň věčně žije,
ta píseň stará věčně novou zas
a králi strojí, pěvci stále sžírá
již pouta těžká bez ustání čas.
I přišla bouř a zatřásla se země,
král v spoustách svého hradu pohroben
i s korunou i s trůnem; puklých ze sklepení
však pěvec vyšel živ a svoboden.