Mrtvá dceruška.
Hle, z lože chudých rodičů
ta krásná růže zkvetla,
84
a bídou jejich zářila
co nocí nebe světla.
A byla v šatu chudičkém
tak čisté, něžné děcko,
že otec dal by život svůj
a matka pro ni všecko.
Však jiný šperky slibuje
a v hedbáv chce ji šatit,
jen bude-li mu za všecko
vnad svojích něhou platit.
Nes paní kočár ulicí,
kde chátra dříví řeže,
a chutě kočí spanštělý
si švihnul do té spřeže.
A za kočárem hrčícím
dvé pěstí napřaženo.
Že otec proklel dceru svou,
zda slyšelas v něm, ženo? –
Jen dál! Kdo smutně z prahu tam
se za kočárem dívá? –
Plač, matko, mělas dcerušku,
však ta už není živa.