Šel Prorok škaredý a rozškubaný šel,
Šel Prorok škaredý a rozškubaný šel,
šel pouští, skalisky a divoce si zpíval,
bezuzdnou píseň o chlebě si zpíval,
měl hrozný hlad a tělo chtělo jíst:
divoký nesouzvuk v ňader jeho velkolepý hymn,
leč Prorok nezmát’ se. –
Za šera stínů přišel do města,
na střechu chrámu vylez’, hleděl v noc
a viděl život svůj a cítil padat tmy,
skok dolu spasil by.... V tom v mraky vzrost’,
hvězd ostny paprsků se zabodly mu v rozcuchaný vlas,
a Prorok sestoup’ tich. –
Šel z města pryč a bloudil po polích,
až k ránu stanul černých na horách.
Zřel Prorok v šeření se válet celou zem,
až zvolna s rudým sluncem z dálek vstával hluk
a hory hučely: Buď naším miláčkem, zde bydlí v samotách! – – –
On hluch šel v údolí. –
44