Eh, jindy zase dokážeme,

Eh, jindy zase dokážeme, Eh, jindy zase dokážeme,
že ovládáme řeč a styl, dnes dokázal jsem, že též trochu jsem, řeknem, dekadentem byl. – A jindy zase dokážeme, že všechno v slovích dovedem, dnes jen, že simulantem dobrým, v životě darebák, že jsem! Ne, ne, já na tom nezakládám, vše prostě žensky vyzvaním, – tak látku zcela bez zlé vůle... dám moralistům šprýmovným. Dost možná, sám že mystifikován vše vlastně ani necítím a přece nelhu. – Literátem a rouhačem nechci býti zlým. Opice chlípná, sapiens homo, opilec, urning, vagabund, bláznivý básník lyrický, šílenec, šašek pudu komický. Fi! Aspoň pudy nesarkasuj, tvůj dusný hnus – se uklidní! – Nebojž se, čtenář můj, kompromissu, prompt nebudu, však solidní! 49 Já najdu systém, jenž snad spojí mne v individuelní povahu, dnes víc-li chcete, vyslovte mně hvězd, hudby, květů záhadu! Teď půjdu pryč, pryč k ženám, k ženám! Já řek’ bych, páni, náhled svůj! Váš život, umění toť humbug, já vyčistit chtěl lží svých hnůj. – A bude zase hudba, hudba, lyrismus bez slov nejvyšší a hudby moudrost bezprostřední, klid, ženství, mravnost nejhlubší! Och, zbývá ještě mnoho říci, jsou ústa slabá, přijde duch, ach, já jsem vichor jen a příval a vidím, vidím hrozný kruh. – 50