Rozpory srdce duchem ztýraným

Rozpory srdce duchem ztýraným Rozpory srdce duchem ztýraným
KDYŽ BÁSNÍKA JSEM BÁDAL TAJEMSTVÍM, s úzkostí v zrcadle vlastního ledví zřím, že básník vždy sentimentálním, zlým... Též síly v ano, ne – i v světů sněžení dvou pólů zase zjev – – – Co v pláči pýcha sní o vůle svobodě – – – Ve věži příčin krutě vězněni od těla k světu volni jsme jen v ní – – – O marnosti! Zákony temné! Řáde vývoje! Co já, co tys: chci vědět! Chci tona, ratolest! – – – – – – – – – – – – – – – – Tvůj rozkaz v před, snad v kruhu, ale v před... A je-li básník cos, tož zvedač závoje. – Chci dobro. Chci? Lze chtít? Co mohu? – Zpět nechtíti je síla básníků. A každý básník jest. MILÝ
Hleď, jak u mne, mluvím jen o sobě a jen pro sebe a je mně při začátku toho, co chci říci, zbožně a stísněně jak před zpovědí. Hleď! Mne inspirovala vždy jen má touha – ta neurčitá touha, kterou nejlépe bys vyjádřil, kdybys jí zbožnost řekl, ta bezpředmětná touha, která má podobenství s velikým marným doufáním a která je sestrou neurčitého smutku, jaký splývá z klamných nadějí a jímž je zastřená oddaná resignace obdivuhodných večerů a slavnostných 46 nálad svatvečerů, jichž je plný můj život, třebas že mne někdy zastihnou ranní červánky na zarosené mezi nebo čarovné ticho nedělního odpoledne daleko od města pod růžovým keřem, mým přítelem – i tehda mám dojem onoho šeření a připozdívání, které si vzpomíná a tak jasně vše vidí a tak všemu omlouvavě odpouští a neanalysuje, v krásném, silném vědomí jakési nevýslovné nutnosti, které se blíží tou schopností hry s loutkami ať postav, které jsem potkal onoho dne, nebo vidin, nebo abstrakt, hry bez bolesti, kterou nejlépe nazvati umělecká jistota, hry, která nebolí i když nejmilejší z loutek prohrává, ba i když nutno v oné hře trpěti a umírati nejdražší z krásných panenek, jíž jsi dal podobu nejmilejšího ze svých snů – první lásky, nebo nejvyšší, nebo nejbolestnější lásky, ba ani tehda, když klesá v loutkové hře hrdina, v jehož změněný hlas a naivní, ztrnulá gesta ukryls vlastní bolest a muka, jež tolik bolely za dne. Jen tato touha mne vždycky inspirovala. Pravda, vím o pramenech této touhy, totiž, kde asi vyvěrá z hlubin – dál mně samému neznámých a skrytých, vím, že tato touha byla nejblíže u mne vždy, když každého, každého jara, třebas jsem to ani nevyslovil, znova a znova čekám – zázrak, zázrak nejzávratnější lásky, lásky, která přijde nesmírná jako moře, vznešená jako nejjasnější z hvězd a neskonalá a věčná. Vím, že tato touha nejvíce se ke mně přitulila vždy, ať jsem viděl obraz, na němž malířem v Madonně zbožněna byla jeho největší láska, nebo v soše když jsem uviděl zachycenu naději sochařovu, – a těžko bys mohl říci, kterým pravidlem techniky jeho je docíleno onoho tajemství – že políbil duši své nevěsty. Vím, že tato touha mne nejvroucněji políbila na čelo, když již již jsem myslel, pohlížeje do zraků všech žen, které potkávám: tato, tato jest žena, která jest geniem lásky, tak jako geniem umění byli všichni ti, kteří pomohli držeti chvíli onomu obru, který drží svět, chvíli alespoň nesmírnou jeho tíži. Vím, že má touha se nejvíc na mne usmála, KDYŽ JSEM SNIL O VELKÉM OB- 47 ROZENÍ VŠECH UNAVENÝCH A TESKNÝCH ZÁZRAKEM NOVÝM, ZÁZRAKEM OBŘÍHO PŘÍKLADU LÁSKY, O VYKOUPENÍ NOVÉM NÁBOŽENSTVÍM LÁSKY; NE NÁBOŽENSTVÍM LÁSKY KRISTOVY, ALE NÁBOŽENSTVÍM LÁSKY K MILENCE, ŽENĚ, LÁSKY, o níž jen básníci snili a jen báje o níž vypravují legendy a věky minulé a schopné grandiosních vášní a orlích rozpjetí a rozletů, náboženstvím lásky, kterou příkladem bych žil a tak ukázal, že jest a nezemřela svatá erotika, erotika čistá, v horoucí závrati tělesnosti stejně pohádková jak v realitě života, který tak, tak, tak nevýslovně miluji a jemuž jedinému se otrocky ač v pokoře této králem se cítím – kořím, erotika nerozlučitelná stejně skepsí a rozborem a poznáním vědy jakož ani pravým vědomím jako jest nemožností dohovořiti se muži ať se sestrou ať s milenkou, ať s ženou, ať s matkou nebo přítelkyní jinak než neurčitou řečí, nevypočítatelnou řečí, která jedině výmluvně hovoří v objetí, v mlčení, v slzách a úsměvu. Ano, tato má touha a jen ona mne vždycky inspirovala, ať jsem psal nebo – a toho je víc – snil a koncipoval a myšlénky jak zlaté ptáky do svobody pouštěl, že mně – ovšem jen mně pak – zpívají. Divná touha inspirovala a milenka vždy zatím v práci překážela, vždy; není v tom trpkosti ani ty zlatovlasá modrých očí, ani ty plavovlasá sivých očí, ani ty bílá jako sníh a černá jako noc s očima jako peklo, ani ty snědá zelených očí, ani ty podivuhodná, roztoužených zpola a zpola znavených zraků se rty žíznivými jako rty dítěte a kolem nich přece onen bolestný rys zklamaných žen, ohlížejících se za životem, není v mém slově nespravedlivé výčitky a pýchy, není a miloval-li jsem vás marně, hledaje onu lásku lásek, není viny na vás, není viny na mně, sešli jsme se vždy a jeden druhého se otázali, kudy vede cesta do města svých každého cílů a nikdy nebyly cesty naše stejné. –
48 Děkuji vám, všechny, za každý úsměv váš, za každý polibek váš, za každé slovo vaše a za vše, za vše, čemu já význam dával a smysl a hloubku, děkuji za vše, co nemohly jste dáti ženami jsouce, muži-básníku, jenž chápe vás jsa ženou v muže zakletou a proto básník jest a ví, že nelze jednati proti tajemnému nařízení nejvyššího rozkazu z útrob a z dna srdce. Děkuji vám tak krásně a čistě, naučily jste mne muže a jen muže vážiti si a ctíti život, žil jsem o několik vteřin víc, žije sen lidských lásek s vámi, učily jste mne, že život je prvý a pak umění teprve, učily jste mne moudré lenosti, která učí výběru nevšedního, učí počátkům umění, odkrývaly jste mně závoje se zastřených odpovědí na mé otázky, objevovaly jste nové pevniny mého vlastního srdce. Děkuji vám za každé odmítnutí, jež dávalo zráti pýše a bolesti, z nichž pučely znova květy touhy. V nevyhnutelné drobnosti mého života pomáhaly jste mně vytvářeti umělé zahrady illusí a ideálů, bez nichž není možno žíti básníku, který hrdě a vědomě se nevymyká daním předepsaným povinnostmi soužití se svoji dobou, daním lidskosti a společenských nutností, ať jde o chléb pro moji rodinu nebo o vzpírání břemen společnou silou spolubratří, ať nazývají se již občany nebo dělníky na vzájemné stavbě budoucího života. Děkuji vám já muž, ne básník a umělec za dary vaší ženskosti, že připomínaly jste mně mé mužství, nabádaly mne k síle, k odvaze, mne člověka. Děkuji vám jako básník-umělec za chvíle odpočinku od zasněné práce mimo život, tak vám děkuji, jako děkuji vám za chvíle rozkoše, jež mně dala zasévajíc zrní budoucích květů sice, ale nemajíc sama síly živné pro ně, ani slunného tepla, ani o ně se nestarajíc – živelnost světů. – Vy jste sily, ale růsti dával žár vlastní pýchy a vláha vlastní bolesti ze zklamání a nerozumění, jež nebyly vaší vinou ani ve vaší moci. Byly jste vždy poslušny víc než proseb mých tajemného a dbaly jste víc než nadsku- 49 tečnosti života v umění toho, co poslouchati je vám nakázáno nezvratným velením vašeho ženství a jeho úkolů ať lidská slova je překládají a ne vždy věrně v mateřství a cudnost, v životnost a jak jinak zní ta slova mužů – jen mužů. Ano, díla od sonettu až po koncepci díla mého života rostlo vždy, až nebylo již lásky, lásky tak jak jest, až nebylo již mužného snění, až nebylo již vás, jen krásné stíny vaše když kráčely před mým zrakem, když nebylo již něhy milování, jen cosi jako onen večer tichý, když se rozprostíralo již nad mým srdcem, když nebylo již slasti a nejistot milosti a jen ona touha, o níž těžko říci, zda proto je tak čarovná, že kořeny tkví v minulosti a korunou již plnou květů v neznámé budoucnosti, tehda jsem mohl zpívati, zatím co jsem jen šeptal, když jsem v několika vteřinách prožíval s vámi jako děcko v krátké době života pod srdcem matky věky podivuhodných metamorfos lásky a v ní života. A tenkrát, když bylo nutno ne pro slávu, ne pro cosi snadně vyslovitelného, ale jen tak, jak slunce kreslí kouzelné obrazy vrb na hladině nebo měsíc své mlhavé stíny na nádvoří nejtišších klášterů, když tak podobně bylo nutno pérem zachytiti píseň na čistý papír – zbyla jediná z žen – žena, která trpělivě a bez reptání vždy znova a znova sama zůstane, napomene, že jísti nutno, obstará božský nápoj – černé kávy a potřeba-li, záclonu spustí, aby slunce při psaní nerušilo a jindy, když nejsmutněji, tě pohladí a dětí tvé, pokračování tebe, které tobě, když zaníceně hledíš za písní, jsou nevyzpytatelným, krutým zákonem stejně cizí, jako třebas krásný, ale přec jen lhostejný spolucestující ve vlaku uhánějícím šíleně do dálky a nevíš ani kam, – když děti tvé obstarává. Tak matka rodí dítě muže, touha lásky z něho činí básníka, milenka z něho činí umělce, žena činí ho spisovatelem v krásném slova zvuku. Tak u mne, u mne, který nepsal nikdy pro chléb, ba ani pro doušek vína ne.
50 Ano, víno! Jak rychle, hravě vybavuje myšlenky a jak zmámenou radostí a veselím zakazuje zachycovati je! Je to divno, chléb, dobrý, živný černý, nezdánlivý chlebíček život dá, sílu dá; a nadšení dá víno, nechápeš a pravda je to a stejně tak je to i zde – žena skýva dobrotivá a milenka nápoj opojný. Ženu pohladíš, neublížíš, nakrmíš, živobytí obstaráš a k milence klekneš a nevíš, jak bys se jí dotekl, žena k tobě shlíží a milenka za svými sny je zahleděná a milence řekneš: pohádko – a ženě: Ženo! A muž jsi a rozum máš a řekneš si, srdíčko, klam je to všeckno, marnost, zdání, vše je v tobě jen a ne v ní, víš to, a nejsi zvíře jen a marno, vína se napiješ a všemu rozumíš a chlebem se nasytíš a chybí ti cosi, žízeň máš. Tak, tak, u ženy béreš a milé dáváš, ba chvílemi ani ženy nepoznáváš, milenka odejde a ty žalem zpíváš a žena, kdyby snad umřela, oceníš, opláčeš, ale snad nezazpíváš. A všem lidem snad zle bys učinil, kdybys zároveň básníkem nebyl pro milenku a marně se sama sebe ptáš, proč, proč, proč, tys má milenka, ty, která nejsi krásná jako vidiny mé fantasie, dobrá nejsi a ona je světice; u ní jen mlčíš a u milenky se modlíš; u ženy zamyšleně sedáš a nevíš, proč že ona je žena tvá a u milenky poklekneš – a v chrámu neklekáváš – a zvíře nejsi, pravím a kořen lásky vytrhls, tělo zapřels, zákon lásky překonáváš, ale lásky nepřemůžeš. Ne, ne, Ofelie, nevíme, co jsme a nevíme, co z nás bude – – Pravda, úpravou sociálních poměrů, překonáním nejhlubšího zla a nejhnusnější amorálnosti, která jest, manželství, tak jak jest, očištěním smluv a znovu uzákoněním našich vzájemných práv a ujasněním našich lidských vztahů k sobě – ale to vše není darem ještě dnešku a zítřku – tisíc bolestí se vypleje, ale nic se nezjednoduší na tomto nejzázračnějším tajemství, záhadném přes všechny fysiky lásky víc než nejnepochopitelnější mysterium dogmatu, nic se nevysvětlí z tohoto největšího paradoxu a 51 nejmystičtějšího neznáma na tomto náboženství nevyvrátitelném, na lásce pro lásku a bez lásky. Zákony nám neznámé, pro něž zákony našimi řečmi vyjadřované jsou dětinské obrázky a rozkošné nestvůrné značky dětské – ty zákony drží světy a nechápeme-li jich v celé síle a v celém rozsahu tušíme je, ale stojíme bezradně nad pramenem života, nad prazákonem lásky, kterýžto ať formulujeme tak, či tak, vždy se vymkne našim rovnicím a vypočteme-li jeho dráhu tak či tak, nikdy není nám možno dle výpočtů našich zpodobiti si a přesně určiti jasným výkresem její běh a nutnost. Marně. Řekneš-li láska není než pohlaví, lžeš, řekneš-li, není lásky leč mimo pohlaví, nemluvíš pravdu, řekneš-li láska jest sobecká, mýlíš se, díš-li, láska je zázrak, nevysvětlils ji, ano – LÁSKA JE PODSTATA, víc nevíš o ní, jednou je bolestí, jindy rozkoší, jednou vykvete lilií, jindy dítětem, jednou je jasná a pravidelná jak dráha paprsku a paprsek sám, jindy je zrůdná, že slova absurdní jsou matnou, hluchou ozvěnou jejího jména, jednou je účelná a jindy marna, jednou hory přenáší a jindy je nemohoucná jako dítě. A umělec a básník a mudřec to všechno vidí a člověk o tom neví, ale mým ideálem není býti jen umělec nebo jen člověk a tak jsem láskou i vidoucí i slepec a nevzdám se lásky za cenu umění a umění ne za cenu lásky, sním a stále doufám a stále se modlím o dar velikého umění života a lásky a věřím-li, věřím v náboženství života a lásky. Marno je mluviti o vlivech lásky a ženy na umělce, možno mluviti o ženě a muži a to jen o této ženě a tomto muži a to jen dnes a v tomto pokoji, mluví-li se o láskách lidských a ne o grandiosní fikci mé lásky. Já mluvil o sobě.
52