Tak dřímej, dřímej v proutěném koši,
vyspi se, chlapče, dokud jsi mlád,
beztoho brzo drsnou svou rukou
zbudí tě život a musíš vstát.
Pak půjdeš s námi ráno co ráno,
– kdy ještě v žíly proniká chlad –
po polní mezi do města k práci,
po cestě chlebem skonejšíš hlad.
Na stavbu přijdeš, kde trčí vzhůru
lešení zrádné jak sliby žen,
po němž jak hmyz se sta lidí šplhá
vydaných větrům a bouři v plen.
Dostaneš z pytle zástěru režnou,
polezeš s námi výše a výš,
jestli tě závrať zachvátí při tom,
hned v sobě zdus ji, přemoz a ztiš.
A pak si zvykneš... Kladivo, cihla
malta a kámen, déšť, větrů van
zdrásá ti maso na tvářích, rukou,
pln budeš jizev, trhlin a ran.
Uslyšíš řeči na poslech strašné,
z úst drát se budou, z úst druhů tvých –
však věř, že často ve slovech hladkých
čpí stokrát horší zločin a hřích.
A budeš stavět ozdobné stropy,
síň, chodby, lázně, jídelnu, sál,
zbuduješ vše to – ne ale sobě,
ty budeš v chajdě zůstávat dál.
A uzříš časem ve skvostných robách
bělostná těla zámožných žen,
marně však ždal by’s na nich kdy něco,
byť to byl úsměv jediný jen,
neb nemáš školy, tituly, pensi,
a ten tvůj tatík, ten je tak chud –
aby’s pak zalhal světu to všecko –
to už ti nedá vrozený stud.
Tak budeš chudý dále a dále,
na noc vždy v chajdu přijdeš k nám spát,
a tak se sedřeš, že sny i ztratíš,
nic se ti nikdy nebude zdát.
Ke všemu ještě, až přijde zima,
až v město sjede palčivý mráz,
řeknou ti suše: Teď jděte domů,
na jaře přijďte, chcete–li, zas.
A půjdeš, půjdeš, jako my všichni,
počneš se s hladem divoce rvát,
ucpávat v chajdě skuliny steré,
jimiž se bude bída k nám drát.
A jednou za čas do města zbloudíš,
hodinky, prsten a vše, co máš,
rád to tam, hochu, zastavíš někde
a pár těch grošů na chleba dáš.
Co že ty nespíš, ty zíráš na mne?
Spi raděj’ chlapče, dokud jsi mlád,
však přijde doba, a přijde brzo,
a ta tě zbudí – pak musíš vstát.
Protrpíš vše to, co já zde trpím,
ty ještě ano – ne však tvůj syn.
Z tvých očí malých čtu to tak jasně,
vidím v nich světlo, vidím v nich stín.
Ten stín je napřed, za ním je záře,
zář však již ostře vrývá se v stín – –
ty ještě zhyneš v šedu a chmurách,
ne však tvé dítě, ne však tvůj syn.
Tak dřímej, dřímej v proutěném koši,
přivři svá víčka, přivři je zas,
vyspi se, dítě, vyspi se ještě –
pokud to možná, dokud je čas.