Cžerná noc a bouře byla,
Potok ječel v hoře,
Na vzdálený mořský břeh pak
Strašné bilo moře.
Poustevník již, lidské bídy
Váže, ležel v ten čas,
Když ach! v jeskyni své slyšel
Ženský plačtivý hlas.
Hostinný byv, z hurta povstal,
Vzbudil oheň ze sna,
Rozžav jasné světlo, běžel,
Až y dýchal z těsna.
Pod stromečkem blízkým nalez
Švárnou dívku v strasti,
Liliové sy prsy bila
Pláčem kropíc chrasti.
Neplač, děvečko má milá,
Marný strach slož s sebe,
Před zkázou má malá skrýše
Ochránit má tebe.
„Nepláči já nad svou bídou,
Nedbám na sebe nic,
O miláčka, který mne tu
Nechal, bojím se víc.
On šel chaloupečky hledat
Po celičké hoře,
Ach! snad ho již, bojím se oň,
Zduté polklo moře.“
Doufej, řekl, milé děvče,
Doufej v Boha svého;
Já jdu hledat, naleznu zas
Miláčka ti tvého.
Tu svou příkrou stezkou vstoupil
Na vysokou skálu,
Volá naň, svým světlem kyne,
By šel v skrýši malou.
Pečlivě se skrz houšť vinul,
Spěšně za dlouhý čas,
Posléz na volání jeho
Rázem ozval se hlas.
„Povězže mi, Otče, pověz,
Neviděllis někde
Švárné slečny, kteréžto již
Nevím hledati kde?
Zabloudil sem od ní, aneb
Ona jela dále,
Bojím pak se, že ji snad vod
Proud vzal nenadále.“
Díka Bohu, milý synu,
Živa, zdrava ti je!
Již šli oba k mladé dívce,
Kteráž slzy lije.
Tu se zjevilo, jak se ta
Mládež milovala,
Mládenec ji k srdcy přitisk,
Ona zaplakala.
Poustevník teď nejprv viděl
Takový pár milý,
Ona krásná, tichá, a on
Černooký, bílý.
V zeleném jej rouše krásý
Trouba myslivecká,
Ji pak šlojíř odhražený,
Z tafftu roucha všecka.
Odpočiňte sobě, dítky,
Řek ten mudrec vážný,
Sám pak suché dříví dones,
Ohník rozklást snažný.
Zatím suché slivky, mléko,
Chlebíček, sýr y sůl
Přines, řekl: jezte dítky,
Položiv to na stůl.
Díka tobě, dobrý otče,
Řek ten pářík mladý,
Potom směle večeřeli,
Byli rádi tady.
Rcete již, mé dítky, (snad vám
Mohu radu dáti)
Co vás v tuto pustou horu
Mohlo povolati?
Nejprv nám ty (ale odpusť
Drzost mou) dej tu čest,
Nejblišší nám město jmenuj,
Rcy, čí tento kraj jest?
Běda mně, můj synu, že to
Říct mám, živ jsa v ten den,
Těchto statků pravý Pán jest
Z země vypověděn.
Deset zym již tuto nízkou
Střechu sněhem krylo,
Co náš Hocpur (neb to jméno
Ctného Pána bylo)
Proti Bolingbrokovi táh
S půlnočními pány,
U pyšných bašt Salopických
Do smrti všel brány.
Po něm jediný syn zůstal
Dědic, lidu radost,
Před nepřáteli děd ukryl
Jeho outlou mladost.
Do Šotlandu přenes dítě,
Léta jeho zmnožil,
V Branhamu však brzo zatím
Ctný Pán kosti složil.
Ach! již slavné jméno Percy,
Ondy půlnocy čest,
V černých mračnách zavinuto
Nocý přikryto jest.
Nevede v boj z toho kmene
Vojska sylný vůdce,
Pustí nám vsy, rolí kazý
Směle Šotský škůdce.
Jejich krásné domy, zámky
V rum se obrácejí,
Hrdí cyzyncy jich zboží
V vlast svou odnášejí.
Tamto hle! kde plná řeka
Udolím se točí,
Warkworth z slavných věží k moři
Obrácý své oči.
Věže ty již prostřed buřin
Pusté pozůstaly,
Vnichžto chudí sytili se,
Páni hodovali.
Percy v Šotských horách neznám,
Bezecti živ nyní
Na dobrotě cyzý visý,
Svět mu křivdu činí.
Kdyby jej můj mdlý zrak spatřil,
Dokud duch můj čije,
Blaženěbych potom skonal,
To řek, slzy lije.
„Ale, máli Percy přátel
Horlivých, jaks ty moc?
O blaze mu! nebo tráví
Tuto u tebe noc.“
Mlče – díval se naň – potom
Odvrátiv se plakal,
Zatím rukou, očí pozdvíh,
Jemu žehnaje lkal.
Vítej, řekl, drahý Pane,
Naše radost a čest!
Ale tato krásná slečna,
Řekni, medle, kdo jest?
Nu, můj otče, vyznám všecko,
Zprávu dám ti pravou,
Ty mou neskušenou mladost
Řeď sám radou zdravou.
V Šotlandu jsem pansky zveden
Rukou země pána,
K bojům mne ved, by mi byla
Zpráva vojska dána.
Žádostí sem dlouho hořel
Do své vlasti jíti,
Musyl mne můj přítel vůdce
Posléz propustiti.
Pak sem v mysliveckém rouše
Chodil dolů, hoře,
Až sem za myslivce přistál
V Newillově dvoře.
Nedal sem se znát, až když ta
Příhoda se stala,
Že mi tato panská slečna
Znát svou milost dala.
Slečna rdíc se, já věc Percy
Zjevím, promluvila,
Tváby znamenitá duše
Ctný tvůj skutek kryla.
V jeden letný den v čas parna
Velmi velikého
Do háje sem k ochlazení
Vyšla zeleného.
Rázem ze zálohy na mne
Divoký pluk Šotcův
Vypad, a mne za svou kořist
Prohlásyl houff škodcův.
Daremný byl můj křik – až pak
Poslalo mi nebe,
Ješto vidělo mé hoře,
Milý Percy tebe.
Jedno jen měl, otče, kopí,
Jediničku dýku,
Vrazyl, jak hrom, na ty lotry,
Jenž hned stáli v šiku.
Boj ved, jak rek, dokud pomoc
Přišla, prchli Šotcy,
Tak mne těžké vazby sprostil,
By mne v své měl mocy.
O dni šťastný! řek on, šťastné
Rány, kteréž nosým,
Od té doby smála se mi,
Slyšela, co prosým.
A když sem jí, kdo sem, řekl,
Ruku svou mi dala,
Než ach! kněžné matky své se
Spolu se mnou bála.
Sestra Bolingbrokova jsouc
Percům nepříznivá,
Nebude mne vyhnancy tak,
Mněl sem, milostivá.
Nemníc dojít přivolení,
Posléz dala se mi
Navést holka k utíkání
Semnou v Šotskou zemi.
Strachem pak, že hnát nás budou,
Když se mrkalo již,
V pravo sme se vrhli stezkou
K lesu tichému blíž.
S ustálých sme koní ssedli,
Neb nás prudký déšť pral,
Milého sme vůdce našli,
Tys nám hospodu dal.
Zpočiňtež již, poustevník řek,
Oddejte se snu v moc,
Přijmte za vděk s tvrdým ložem,
Slečno! dobrou vám noc.
Míle smál se zarděný den,
Bouř se utišila,
Pěknějc Lorka s sladším smáním
Vstáti pospíšila.
Henryka šla obveselit
Vzhledem svým, – sám byl jen,
S přítelem se přes noc radil,
Až jej osvítil den.
Užasla se, její bílá
Tvář se zapýřila,
Když ji rytíř prosyl, by dnes
Nevěstou mu byla.
„V této pusté jeskyni jest
Kaple postavena,
O nechť Lenorko má žádost
Zde jest naplněna.“
O jakť, Henryku, mám slušnou
Žádost odepříti,
Kdyžs, můj milý, srdce zýskal,
Nemámť ruky příti?
Pro tebe sem opustila
Rodičovskou lásku,
S tebou pláč y radost dělit
Budu v jednom svazku.
Mníšli tedy, Lenorko, tak
Velkomyslná býti,
S vyhnancem že neřest, bídu
Společnou chceš míti?
Nu má Bůh moc darů, nímiž
Věrnost korunuje,
Douffám sylně, že nás jednou
Štěstím obdaruje.
Na ostrově Koketově
Nedaleko od nás
Jest muž svatý, dobře známý
Tobě, y všem u vás.
Ctihodný ten otec Bernard,
Jenž tě musý znáti,
Do Ráby má jít, a tam se
Za nás přimlouvati.
Hospodář náš mnohovážný
Jel pro muže ctného,
Brzo nás již svíže, douffám,
Svatá ruka jeho.
Líné hodiny když klamou
V sladkém rozmlouvání,
Z blízkého aj! ostrova jde
Bernard bez nadání.
Diví se a s radostí jich
Starček pozdravuje,
S vroucý modlitbou rád jejich
Ruce uvazuje.
Zatím obrácý svou cestu
K Rábským vzdáleným zdem,
Tito v lásce žerty nové
Strojí s novým vždy dnem.
S starouškem jdou do jeskyně,
Byla utěšená,
V tvrdé rokli vytesaná,
Dřívím ověšena.
Při ní pak byl kamenný schod
Mistrně připravený,
Pod oblouk se kolem vinul,
K vrchu vyšnořený.
Na němž v malé zahrádce měl
Zelinky a kvítky,
Krásné štěpy v stinných rádích
Byly jeho dítky.
Tu tři vydlabané sklepy
V tvrdé rokli stály,
Hlavní, kapli obloučenou
Sloupy podpíraly.
Kaplí všecky okrasy v ní
Byly, – svaté svíce,
Stoudvě na posvatnou vodu,
Oltář, zpovědnice.
Na dvéřích pak psané texty
K ctnosti pobízely,
V almárce kříž, koruna y
Kopí místo měli.
K oltáři dva stupně vedli
Hodně širokému,
Dvě pak okna světla z boku
Půjčovala jemu.
U oltáře vznášel se hrob
Z skály vytesaný,
Na němž obraz krásné dívky
Rytcem sformovaný.
Na její se prsy anděl
Vytesaný chýlí,
U nohou pak, u nichž jest erb, f)
Bojovník ctný kvílí.
Skále, sklepu divili se,
Ale nejvíc hrobu.
„Tato krásná, vyryta zde,
Co jest za osobu?“
Vzdechl poustevník a plakal,
Hořem nemluvil nic,
Dokud urosených hojným
Pláčem neutřel lic.
Ach! mé dítky, lidský život
Pláč jest jen, jakž zvíte,
Přesmutnou když rozprávku z mých
Ust hned uslyšíte.
Tvůj děd, Lorde, v mladosti dnech
Přítele měl ctného,
Jenž sloul Bertram – tam ty kopce
Byly statek jeho.
Kde jen vážný Percy boj ved,
Byl s ním Bertram milý,
Mnohou půtku s Šoty časně
Proved pár ten čilý.
Bertram oblíbil sy slečnou
Krásnou, jak jen můž být,
Rosa na liliovém listu
Nemůž krásy té mít.
Krásnou Wydryngtkou ji zvali,
Tam jest její hle byt. g)
Otec její rodu tvému
Přál vzdy, vůdce dnů syt.
Chasa rytířů a lordů
Chodíc k ní, ji ctila,
V jejím srdcy k Bertramu jen
Vroucý láska bila.
Percy žádal krásné dívky
Pro přítele svého,
Otec svolil, – předstihlo však
Děvče vinše jeho.
Ale šťastnou hodinu tu
Schválně odložila,
By vnad svých moc, miláčkovu
Věrnost vyjevila.
Srdce, řekla, snadno stydne
Snadno rozpálené,
Dlouho pýká děvče skorou
Láskou opojené.
Percy v zámku Alnkvínovu
Slavný připravil kvas,
Vůdcy, páni, rytíři tam
Všickni přišli v ten čas.
Hodů, žertů, veselosti
Rozlíhal se již hluk,
Zpěvu, harffy, huslí y trub
Percy přivolal zvuk.
Hudebnícy tvého domu
Modře oblečení
Krásně hrali, měsýčkem jsouc
Stříbrným ozdobeni.
Rekovství tvých předků pěli,
Zprávce poroučel jim.
„Od břehu jak nejprv odploul
Menfred se spolkem svým.
Galfrýd řek jel s Rolem smělým
Do Normandské země,
Dobyl hradů, odtud jméno
Vzalo Percých plémě. i)
Pěli, jak Lord Vilím odploul
S bojovníky ctnými,
Zýskal mladou slečínku z Sas k)
S statky velikými.
Potom do svaté jev země
Padl v statné půtce,
Stříbrný prv měsýc zýskal
Od Pohana škůdce.
Pěli, za Jozcelína jak
Překrásná se vdala
Anna, dvoru královského
Rodinou se stala.
Jak on Percých obživil rod,
Jak se panský jeho
Kmen stkvěl, kterak stále hledal
Štěstí krajinského.“
Každý posluchač zpěv hlasně
Chvalou korunoval,
O vojně a krvavých půtkách
Každý vypravoval.
Když tak o rekovských činech,
O dřevním též kříži
Mluvili, aj! krásná dívka
K palácy se blíží.
K Bertramu se obrátivši
Vlídně, před nim klečí,
Pane, řkouc, zde milenka tvá
Darem se ti vděčí.
A tu stkvělý vytáhla helm (leb)
Krásně pozlacený,
Z ocele měl lbicy, hřeben
Zlatem obrubený.
Toto posýlať tvá milá,
Chce tvou býti Paní,
Děvčího když daru zkusyš
V tuhém potýkání.
Rytíř přilbicy vzav, dal ji
Políbení trojí,
Věru zkusým vzácné lebky
V nejkrvavším boji.
Tu Lord Percy směle v pole
S šestnácti táh pány,
Šotskou krví chtěli smazat
Krajiny své hany.
Na tisýc y více koních
Rytíři se sešli,
Widryngton ctný praporec nes,
Ač byl věkem zešlý.
Za strmým se Tvýdem pluk jich
Šikem na břehu sjel,
V Tiviotském udolí hned
Zvuk trub lovčích zavzněl.
Jak lev v doupěti se schopí
Slyše myslivcův hlas,
Běží na nepřátely své,
Tak se schopil Duglas.
Tisýc bojovníků šetří
Jeho poručení,
Až pak krvavé půtky přišlo
Strašné okamžení.
Výbor mladých Šotlandčanů
Před ostatními jel,
Percy seznav jejich smělost
Svému příteli děl:
Bertrame vraz v přední zástup,
Zkusyž přilbice své,
Neumruli, a ty padneš,
Smrti pomstím já tvé.
Bertram s radostí se skloniv
Koni ostrohu dal,
Vzývav milenku svou, na ně
Jako vítr se hnal.
Jak skrz mladý dubový háj
Strašlivý hrom hrmí;
Tak skrz rády nepřátelské
Bertramův meč strmí.
Hned tu, hned tam ocelí svou
Proráží řád směle,
Mrtvinami nepřátelů
Krvavou cestu stele.
Nyní zavřeli již téměř
Se všech Bertrama stran,
Jichžto vzteklost odráží on,
Množství dává jim ran.
Sylným ráměm měl již dobýt
Pole krvavého,
Sekerou když těžkou Šotec
Štít mu zlomil jeho.
Druhou ranou lbicy roztrh,
Na slychy* mu udřev,
Ach, tu lbicy, milé daru! –
Leje se mu již krev.
Percy Lord jej, když pad, vida
V nerovném tom boji,
Zvolal: rytíře zde ctného
Braňte, bratří moji.
Zatím vrh se, rozstřel štít svůj,
Přikryl bojovníka,
Tak, jak orel plod svůj kryje
Vida protivníka.
Třikrát vzýt mu chtěli kořist,
Třikrát zpět se vrhli,
Čí moc mohla odolati
Reku? posléz prchli.
Hned však obnovená bitva
Se všech stran se vzteká,
Mnohá vdova pláče svého
Padlého tam reka.
Percy, Duglas velcý zbrojí
Srdnatě se bili,
Krví zabarvené pole
Mrtviny jen kryly.
Posléz slávu vítěžství nám
Šotcy bezděk dali,
Po rekovství dokázaném
Všickni zutíkali.
Zbledlý Percy, na štíty Svých
Bídně rozprostřený,
V krásný Warkský hrad jest nesen
Krví ubrocený.
Jistě zasloužils mé dcery,
Řekl otec míle,
Sama uvíže tvé rány,
Hořkéť ssladí chvíle.
Odjel posel – nepřišla však
Krásná Izabela,
Věru Panna, řekl Percy,
Předce není smělá.
Nermuť se, můj synu, spatříš
Ji, jak náhle vstaneš,
V svém domě tě bude hlídat,
Mužem se jí staneš.
Bertram jejím jménem ssylen
Strastnou mysl kojí,
Naděje ho obživuje,
Ránu srdce hojí.
Jedno ráno, na stromě když
Třesoucý se stojí
Rosa, Bertram stonek s lože
Vstav k milé se strojí.
Mladičkého bratříčka měl,
Stále zmužilého,
Ten měl v cestě převazovat
Čerstvé rány jeho.
Celý jezdíce den, mnohých
Věží viděli rum,
Padala když noční rosa,
Její spatřili dům.
Ondy stkvělý kaštíl tento,
Smutný, tmavý teď stál,
Dlouho tloukl, volal Bertram,
Dokud světla dostal.
Posléz její zešlá chůva
Hlasně ozvala se,
Jaký nevhod tu tak bouří,
Tříská v nočním čase.
Bertram, řek, jest slečnin milý,
Povstav z nemocy své,
Skrz mech, bahna přijezdil sem
Vidět slečenky tvé.
Pro Boha! hned zkřikla, jaká
Věc se přihodila?
Před šesti dni naše slečna
K vám se vystrojila.
Strachem proniknutý Bertram
Vzdychá velmi těžce,
Most jest zpuštěn, vešli v bránu
Po snadničké stezce.
„Šest dní rytiři jest, co k vám
Naše slečna jela,
Byť ji nebyl zlý pád potkal,
Sloužit vám již měla.“
Zvěděla když, že ste raněn,
Vlasy sobě rvala,
Řkouc: „já pýchou, hlavatostí
To mu udělala.
Jdu své viny dřívě smazat,
A jej vyléčiti,
Pujdu sama v bolestech ho
Sladce potěšiti.“
Na mlékobílého koně
Na usvitě sedla,
Mladých, švihlých rytířů pár
V průvodu sy vedla.
Bertram ulekev se hrozně
Cýtil srdce bolest,
Věru, řekl, nespočinu,
Dokud nezvím, kde jest.
Nespokojný v hrozné strasti
Převzdychal noc celou,
Před usvitem ještě odjel
S bratrem myslí smělou.
„Nyní, bratře, půjdem’ různo
A se přezlečeme,
K půlnocy ty, k západu já
Šotsko přehlédneme.
Niáky Šotec slečnu ukrad
V nenadále době,
Na tento grunt nevstoupím, než
Dobudu jí sobě.“
Všecky Šotské kopce řádem
Bratří různo sjeli,
Krýt se chtějíc změněným se
Rouchem přioděli.
Bertram k kaštílům a hradům
V šedém rouše se bral,
U bran, jako bídný poutník,
Všudy zastav, žebral.
Někdy hudce oděv oblék,
Fletnou libě pískal,
Prošed hrady, vsy y města,
Na psotu sy stýskal.
Jednou pod trnem když trudný
Seděl, přišel k němu
Jeden věkem zešlý poutník,
Řekl strápenému:
„Každý hudec veselý jest,
Kde jen který žije,
Tys sám v smutku pohřížený,
Divím se, co ti je?“
„Otče, starého mám Pána,
Jenž se hrozně rmoutí,
Ukradli mu dcerku, óbych
Moh ji naleznouti.“
„Netrap se, můj synu, snad ti
Dobrou povím pověst,
Naděje když klesá, boží
Pomoc nejbližší jest.
Tamto za tím příkrým břížkem
V udolí se jeví
Pevný, krásný kaštíl, o němž
Každý poutník neví.
Oněhdy sem almužnu tam
Prosyl v večerní čas,
V baště slyšel sem, jak myslím,
Ženský plačtivý hlas.
Ptám se, jaké neštěstí to,
Kdo tam pláče stále?
Vyhnali mne nezdvořile
Řkouce: jdi jen dále. –“
Bertram vyposlouchá pilně
Starce, děkuje mu,
Zatím pospíchá skrz kopce
K hradu zjevenému.
Brzynko v tom udolí byl,
Brzo u hradu vrat,
U nichž sedna, na své fletně
Začal líbezně hrát.
„Pane vrátný, domali pán,
Aby slyšel můj zpěv,
Mohuli tu hospodu mít,
Či snad vzbudím váš hněv?“
„Pána, řekl, není doma,
By tvou slyšel fletnu,
On mi řekl: pustíšli v hrad
Koho, krk ti setnu.“
Znovu sladce hrá, moc jeví
Zvuku líbezného,
Vrátný ucha nakloňuje,
Měkne srdce jeho.
Hudče, řek, jak líbezně hráš!
Přístup budeš míti,
Ach! skrz kříž sem přisáh, že v hrad
Nedopustím vjíti.
Než tam v onné dloubné skále
Mužeš přebývati,
Večeřet zde semnou budeš,
Tam pak budeš spáti.
Den, jak den již seděl u vrat,
Libě, hlasně hrával,
Vůkol zdí noc celou chodil,
Milé poslouchával.
První noc, když mlčečky bděl,
Asy v půlnoční čas
V baště slyšel milenky své
Velmi plačtivý hlas.
Měsýček noc druhou svítil,
Stříbrnou rosu zlatil,
Spatřil milou skrze mříži,
S očí však ji stratil.
Třetí noc, byv unavený,
Přemožen snem ležel,
Rázem však se zbudiv schytil
Meč a k hradu běžel.
A aj! řebřík z provazů zřel
Na zdi pověšený,
Přes násyp pak sťatý dubec
Schválně přeložený.
Brzo sstupujícý viděl
Milou v sukni lněné,
Sylný jinoch pomáhal ji
V čubě názelené.
Nad tím viděním se divě
Stál, jak ohromený,
Přešli řeku, lezou na vrch
Dřívím ozdobený.
Živá duše nezvěděla
Ušlé slečny kroku,
Než, což bystrému můž ujít
Milovníka oku?
Utíkajícýho páru
Tiše následuje,
Vidí ji, jak se mu dá vést,
Jak mu pochlebuje.
„Statný mládenče, jsy hoden,
Bych ti díky vzdala,
Pro mnes bděl, a neřest nesl,“
Často povídala.
„Vždy ti budu vděčná, dokud
Číti bude duch můj,“
Bertram nemoh mlčet, zvolal:
„Zrádče ničemný, stůj!“
„Zrádče! postup slečny,“ – a v tom
S nahým mečem letí,
Cyzý obrátiv se v hněvu
Na něj uzápětí.
Smělost, žádost pomsty sylí
Obou mocnou ruku,
Posléz Bertram zamáčí meč
Do cyzynce tuku.
Umři zrádče, umři! tož smrt
Vzteklou zprovázý řeč,
Teď ach! slečna poznavši ho
Vrhla se mu pod meč.
O zdrž, řekla, zdrž své rámě,
Neraň bratra svého,
Poustevník tu umlk, plakal,
Strnul jazyk jeho.
Posléz zvolal, kterak již mám
Skončit smutnou svou řeč,
Než sem zdržeti moh rámě,
Prohnal její bok meč.
Bylliť to sám mládenec ten?
Ptají se v touž chvíli,
Starček zvěsyv hlavu, plače
Vzdychá – oni kvílí.
O! řek, slepé horlení vždy
Neštěstí jen seje,
Starček umlk – oni stichli,
Pláč se všem třem leje.
Když sem bratra jméno slyšel,
Viděl krev své milé,
Plakal, vztekal sem se, klnul
Rámě neskrotilé.
Darmo sem ji k srdcy přitisk,
Darmo zacpal ránu,
Jej sem darmo s země zdvihl,
Již jel v smrti bránu.
Ach! můj bratr nemluvil již,
Duch mu vyšel z těla,
Slečna sladivši mou bolest
Na svou nehleděla.
Bertrame, řkouc: živ buď! neplač,
Měj mne v paměti své,
Nechať v nebi svazek lásky
Svíže s srdcem mým tvé.
Ach! já ti vždy věrná byla,
Tys mým srdcem vlád jen,
Oby nás teď loučícý se
Zblažil poslední den.
Chtíc ti pomoct nechala sem
Hradu otcovského,
Pak sem u Čiviotských hor
Střetla* Šotce zlého.
Malkolmů syn, jehož lásku
Zavrhla sem hrdě,
Zbil mé strážné, naložil pak
Semnou velmi tvrdě.
Jeho prudkost v špatný hrad mne
Zavřít rozkázala,
Toužebně však žádal, prosyl,
Bych jej milovala.
Každé ráno kříž můj rostl,
Každé nocy strach můj,
Až mne v půlnočňím zde kraji
Chodě nalez bratr tvůj.
Hned mne vysvobodit mínil
Ze žaláře domu,
U jezera jsou mu koně
Přivázané k stromu.
Nyní pospěšiž, můj milý,
Pečůj o sebe jen,
Na svou nevěstu sy mysli
Každý žalostný den.
Posledním tak dchnutím v mysl mou
Potěšení lila,
Objavši mne na rozchodnou,
Ducha vypustila.
V přenáramném srdce želu
Mysle, jak sem zvinil,
Otřeštěný, posléz vzteklý
Zabit sem se mínil.
Spěšně skočil sem a schytil
V krvi zbrocený meč,
Sylná ruka přistoupivši
Krvavou přetrhla seč.
Lidu houff, jenž z hradu vyjev
Ušlé slečny hledal,
Jal mne, svázal, vedl na hrad,
V temný žalář mne dal.
Na štěstí byl jejich Pán jat,
Jak já, ještě v den týž,
Percy brzo změnil mne zaň
Chtěje sladit můj kříž.
Do Angličan drahé tělo
Slečny přivežené
Leží tady v tichém hrobě
Slavně pohřbené.
Já jsa bídy života syt,
Ujít sem mu hledal,
Až čas, rozum a svatý duch
Lepší radu mně dal.
K prameni mé srdce zdvihli
Všeho potěšení,
Světa zapřít naučili,
Snášet utrpení.
Nejsa víc man zemských péčí,
Marných čak a pýchy,
Na modlitbách sloužím Bohu,
Oplakávám hříchy.
Ne víc onen smělý Bertram,
Prudký, pyšný, divý,
Ale chudý, tichý Beneš,
Krotký, trpělivý.
Statky dal sem chrámům, chudým,
By z nich žebrák stolil,
Sám jak nuzný poustevník zde
Umřít sem sy zvolil.
V tichém udolí mám byt zde
U prostřed skal v háji,
Často milenka má tady
Pila rozkoš v Máji.
Vzáctný přítel mi zde místo
K sydlu ráčil dáti,
Zde sem milé obraz dal ryt,
Skrýši vytesati.
Patnáct již zym věku svého
Zde sem přebědoval,
Denně tuto rytinu sem
Pláčem pokropoval.
A ty, drahý, věrný bratře,
Radost srdce mého,
Ránu mou vždy způsob noví
Usmrcení tvého!
Ctnostné duše litujíc mne
Na mne vzpomínaly,
Percy s synem nízkou skrýši
Mou sy libovali.
Často velký hrabě, když moh
Dvoru opustiti,
V jeskyni mé malé žádal
Mysl vyrazyti.
Dlouhý život, dlouhý kříž jest,
Já jen plakal stále
Jeho, syna přátelů ctných
Padlých nenadále.
Než – ty mládenče, zas vrátíš
Slávu rodu svému,
Přivedeš zas jméno Percých
K květu přeslavnému.
Umlk – svatou ruku pozdvih,
Dal jim požehnání,
Vděčný pár vzdal se slzami
Jemu děkování.
Prosyli sy moudrou radu
Od starouška ctného,
V Šotlandskou zem smělou myslí
Jeli radou jeho.
Jejich prosby vyslyšány
V Rábském hradě byly,
Hrabě odpustil jim, kněžné
Hněv též ukrotili.
Tato k trůnu vnuka šedši
Milost vyprosyla
Jemu, tať zas Percům slávu,
Hodnost navrátila.
Mladý hrabě denně více
Ctil svou pěknou Pání,
V devíti z ní pošlých synech
Došel požehnání.