Poustevník z Warkworthu.*

Bohuslav Tablic

Poustevník z Warkworthu.* Nortumberlandská balada z anglického jazyku přeložená.
Přístup.
Warkworth jest v Northumberlandu na předhoří blízko mořského břehu opovážlivě postavený hrad, jejž čistá, ale strmá řeka, ješto Starým Coqueda, nyní Koket sluje, téměř cele otáčí, a tak se dešťmi rozvodněná často velmi prudkou a nebezpečnou stává. ——— * Ono anglické th, ano se žádným slovenským hlaholem vysloviti, a tak ani žádnou písmenou v naší řeči opsati nedá, zdálo se mi slušné zadržeti, aby jména osob a míst spotvořena nebyla.
88 Asy jednu míli vzdálí, v hlubokém romantyckém udolí leží rum jeskyně poustevnícké, jejížto kaple ještě celá jest. Tato jeskyně jest v rokli blízko řeky,řeky velmi krásně udělána. S ní hraničí y jiní dva pokojové, z nichžto jeden bez pochyby předkaplí, druhý pak sakrystye byla, aneb snad k jiným svatým obyčejům připraveni byli. Nebo o prvním, ješto s kaplí v parallelní linyi stojí, to jest domnění, že v něm oltář stál, u něhož, jako y v samé kapli, když se příležitost zavdala, s. mše se čítávala. Oba ti pokojové jsou velmi malí. Ten zajisté, jenž hlavní kaplí byl, není přes 18 střeviců dlouhý, ani přes 7 a půl střevice široký a vysoký. Ale však předce jest podlé velmi pěkně vyobrazeného navržení v rokli vytesán, maje do sebe všecky okrasy dokonalého gotyckého chrámu, aneb katedrálského kostela v malé formě. Čím se ale kaple nejvíce dělí, jest malý hrob, (hrobík) aneb monument na polední oltáře straně, na jehožto vrchu ženská rytina leží, na způsob těch obrazů, kteříž na stařích hrobích modlícý se 89 představováni bývají. Tato velmi obzvláštně sfformovaná rytina,rytina od některých za obraz Panny Marye z nevědomosti držena byla, ač y nic nemá tomu způsobu podobného, v kterém se Panna Marya v římských chrámích představuje. Nebo tu obyčejně vzhůru postavená, jakožto obraz ke cti a pokloně vystavený, stojí, nikdý pak skloněná, aneb sklíčená se nevídá. Bezpochyby pak pravý obraz Panny Marye v skutku v jednom malém obloučku (nich) stál, který se až posavád za oltářem spatřuje. Tak y volová hlava, která u nohou tohoto ženského obrazu, kdež obyčejně na starých hrobích (monumentích) přilbice a okrasy štítu se spatřují, vyryta jest, patrně ukazuje, že zde jiná cele rozdílná osoba jest představena. Vůkol hrobu jsou rozličné jiné rytiny, kteréž tak, jako svrchu zmíněný hlavní obraz, v přirozené skále vytesány jsou,jsou na ten způsob, jako malá kaple (kaplička) sama se všemi svými ozdobami, a oběma s ní hraničícými světnicemi. Nejisté tradycye, týkajícý se počátku této poustevnícké jeskyně, hro- 90 bu a t. d.d., kteréž se po krajině roznesly, v následujícých rýmích čtenáři se vypravují. Jednoustně se vyznává, že zakladatel této poustevnícké jeskyně z Bertramského rodu pocházel, kterýž jednou nemalými statky v Northumberlandsku vládl, jemužto předčasy y hrad Bothal, asy 10 mil od Warkworthu vzdálenývzdálený, náležel. Tento Bertram za téhož se drží, jenž Brynkburnské převorství založil, a kapli Brenkshajskou vystavil, kteréž obě v témž točícým se udolí, něco výše potoka ležejí. Ale převorství Brynkburnské za času kralování Henryka prvního jest založeno,** gotycká pak oken této kaple forma, obzvláště těch, kteréž oltáři nejbližší jsou, více se s tím stavení způsobem, kterýž za času Eduarda IIIho nejvíce v obyčeji byl, srovnává. Že pak tesaní obrazové této kapličky nemohou mnohem starší býti, to se z erbu poznává, který se na tomto hrobě u ——— ** Viz Tannerova Mon. Ang. 91 noh tohoto ženského obrazu spatřuje. Kamdén*** zajisté píše, že tyto erbovy ozdoby teprv za času kralování Eduarda IIho dědičnými se staly. Tito pozůstalí ostatkové,ostatkové rozprávku básně následujícý velmi potvrzují, a dostatečně toho dokazují, že poustevník z Warkworthu nebyl ten muž, ješto v 12tém století převorství Brynkburnské založil, ale raději jiný z Bertramského rodu, kterýžto později živ byl.
Zpěv Iní.
Cžerná noc a bouře byla, Potok ječel v hoře, Na vzdálený mořský břeh pak Strašné bilo moře. Poustevník již, lidské bídy Váže, ležel v ten čas, Když ach! v jeskyni své slyšel Ženský plačtivý hlas. ——— *** Viz jeho ostatky. (Remains) 6292 Hostinný byv, z hurta povstal, Vzbudil oheň ze sna, Rozžav jasné světlo, běžel, Až y dýchal z těsna. Pod stromečkem blízkým nalez Švárnou dívku v strasti, Liliové sy prsy bila Pláčem kropíc chrasti. Neplač, děvečko má milá, Marný strach slož s sebe, Před zkázou má malá skrýše Ochránit má tebe. „Nepláči já nad svou bídou, Nedbám na sebe nic, O miláčka, který mne tu Nechal, bojím se víc. On šel chaloupečky hledat Po celičké hoře, Ach! snad ho již, bojím se oň, Zduté polklo moře.“ Doufej, řekl, milé děvče, Doufej v Boha svého; Já jdu hledat, naleznu zas Miláčka ti tvého. 93 Tu svou příkrou stezkou vstoupil Na vysokou skálu, Volá naň, svým světlem kyne, By šel v skrýši malou. Pečlivě se skrz houšť vinul, Spěšně za dlouhý čas, Posléz na volání jeho,jeho Rázem ozval se hlas. „Povězže mi, Otče, pověz, Neviděllis někde Švárné slečny, kteréžto již Nevím hledati kde? Zabloudil sem od ní, aneb Ona jela dále, Bojím pak se, že ji snad vod Proud vzal nenadále.“ Díka Bohu, milý synu, Živa, zdrava ti je! Již šli oba k mladé dívce, Kteráž slzy lije. Tu se zjevilo, jak se ta Mládež milovala, Mládenec ji k srdcy přitisk, Ona zaplakala. 94 Poustevník teď nejprv viděl Takový pár milý, Ona krásná, tichá, a on Černooký, bílý. V zeleném jej rouše krásý Trouba myslivecká, Ji pak šlojíř odhražený, Z tafftu roucha všecka. Odpočiňte sobě, dítky, Řek ten mudrec vážný, Sám pak suché dříví dones, Ohník rozklást snažný. Zatím suché slivky, mléko, Chlebíček, sýr y sůl Přines, řekl: jezte dítky, Položiv to na stůl. Díka tobě, dobrý otče, Řek ten pářík mladý, Potom směle večeřeli, Byli rádi tady. Rcete již, mé dítky, (snad vám Mohu radu dáti) Co vás v tuto pustou horu Mohlo povolati? 95 Nejprv nám ty (ale odpusť Drzost mou) dej tu čest, Nejblišší nám město jmenuj, Rcy, čí tento kraj jest? Běda mně, můj synu, že to Říct mám, živ jsa v ten den, Těchto statků pravý Pán jest Z země vypověděn. Deset zym již tuto nízkou Střechu sněhem krylo, Co náš Hocpur (neb to jméno Ctného Pána bylo) Proti Bolingbrokovi táh S půlnočními pány, U pyšných bašt Salopických Do smrti všel brány. Po něm jediný syn zůstal Dědic, lidu radost, Před nepřáteli děd ukryl Jeho outlou mladost. Do Šotlandu přenes dítě, Léta jeho zmnožil, V Branhamu však brzo zatím Ctný Pán kosti složil. 96 Ach! již slavné jméno Percy, Ondy půlnocy čest, V černých mračnách zavinuto Nocý přikryto jest. Nevede v boj z toho kmene Vojska sylný vůdce, Pustí nám vsy, rolí kazý Směle Šotský škůdce. Jejich krásné domy, zámky V rum se obrácejí, Hrdí cyzyncy jich zboží V vlast svou odnášejí. Tamto hle! kde plná řeka Udolím se točí, Warkworth z slavných věží k moři Obrácý své oči. Věže ty již prostřed buřin Pusté pozůstaly, Vnichžto chudí sytili se, Páni hodovali. Percy v Šotských horách neznám, Bezecti živ nyní Na dobrotě cyzý visý, Svět mu křivdu činí. Kdyby jej můj mdlý zrak spatřil, Dokud duch můj čije, 97 Blaženěbych potom skonalskonal, To řek, slzy lije. „Ale, máli Percy přátel Horlivých, jaks ty moc? O blaze mu! nebo tráví Tuto u tebe noc.“ Mlče – díval se naň – potom Odvrátiv se plakal, Zatím rukou, očí pozdvíh, Jemu žehnaje lkal. Vítej, řekl, drahý Pane, Naše radost a čest! Ale tato krásná slečnaslečna, Řekni, medle, kdo jest? Nu, můj otče, vyznám všecko, Zprávu dám ti pravou, Ty mou neskušenou mladost ReďŘeď sám radou zdravou. V Šotlandu jsem pansky zveden Rukou země pána, a) K bojům mne ved, by mi byla Zpráva vojska dána. ——— a) Tento pán byl Robert Stuart vývoda Albanský. Viz pokračování v Fordunově Šotské kronyce kap. 18.18., k. 23. &c. 98 Žádostí sem dlouho hořel Do své vlasti jíti, Musyl mne můj přítel vůdce Posléz propustiti. Pak sem v mysliveckém rouše Chodil dolů, hoře, Až sem za myslivce přistál V Newillově dvoře. b) Nedal sem se znát, až když ta Příhoda se stala, Že mi tato panská slečna Znát svou milost dala. Slečna rdíc se, já věc Percy Zjevím, promluvila, Tváby znamenitá duše Ctný tvůj skutek kryla. V jeden letný den v čas parna Velmi velikého,velikého Do háje sem k ochlazení Vyšla zeleného. ——— b) Ralph Newill první Westmorlandský hrabě, jehož hlavní sydlo bylo kaštíl Ráby řečený, v biskupství Dorhamském. 99 Rázem ze zálohy na mne Divoký pluk Šotcův Vypad, a mne za svou kořist Prohlásyl houff škodcův. Daremný byl můj křik – až pak Poslalo mi nebe, Ješto vidělo mé hoře, Milý Percy tebe. Jedno jen měl, otče, kopí, Jediničku dýku, Vrazyl, jak hrom, na ty lotry, Jenž hned stáli v šiku. Boj ved, jak rek, dokud pomoc Přišla, prchli Šotcy, Tak mne těžké vazby sprostil, By mne v své měl mocy. O dni šťastný! řek on, šťastné Rány, kteréž nosým, Od té doby smála se mi, Slyšela, co prosým. A když sem jí, kdo sem, řekl, Ruku svou mi dala, Než ach! kněžné matky své se Spolu se mnou bála. 100 Sestra Bolingbrokova jsouc c) Percům nepříznivá, Nebude mne vyhnancy tak, Mněl sem, milostivá. Nemníc dojít přivolení, Posléz dala se mi Navést holka k utíkání Semnou v Šotskou zemi. Strachem pak, že hnát nás budou, Když se mrkalo již, V pravo sme se vrhli stezkou K lesu tichému blíž. S ustálých sme koní ssedli, Neb nás prudký déšť pral, Milého sme vůdce našli, Tys nám hospodu dal. Zpočiňtež již, poustevník řek, Oddejte se snu v moc, Přijmte za vděk s tvrdým ložem, d) Slečno! dobrou vám noc. ——— c) Johanna, Hraběnka z Westmorlandu, matka slečnina, byla dcera Jana z Gouninatu a polovičná sestra Henryka IVho. d) U té rokli, v které se kaple poustevnícká nacházý, jsou ostatkové jednoho malého 101 Zpěv IIhý.
Míle smál se zarděný den, Bouř se utišila, Pěknějc Lorka s sladším smáním Vstáti pospíšila. Henryka šla obveselit Vzhledem svým, – sám byl jen, S přítelem se přes noc radil, Až jej osvítil den. Užasla se, její bílá Tvář se zapýřila, Když ji rytíř prosyl, by dnes Nevěstou mu byla. „V této pusté jeskyni jest Kaple postavena, O nechť Lenorko má žádost Zde jest naplněna.“ ——— stavení, v kterémž poustevník bydlel. Toto záleželo z jedné nízké světnice, nad kterou jedna malá komůrka byla, a tať nyní v rumu leží, ale však kaple, která v tvrdé skále jest vytesána, ještě se v své celecelé dokonalosti zdržuje. 102 O jakť, Henryku, mám slušnou ZádostŽádost odepříti, Kdyžs, můj milý, srdce zýskal, Nemámť ruky příti? Pro tebe sem opustila Rodičovskou lásku, S tebou pláč y radost dělit Budu v jednom svazku. Mníšli tedy, Lenorko, tak Velkomyslná býti, S vyhnancem že neřest, bídu Společnou chceš míti? Nu má Bůh moc darů, nímiž Věrnost korunuje, Douffám sylně, že nás jednou Štěstím obdaruje. Na ostrově Koketově e) Nedaleko od nás Jest muž svatý, dobře známý Tobě, y všem u vás. ——— e) Na onom malém ostrově Koketa řečeném u Warkworthu,Warkworthu ještě po dnes se spatřuje rum jedné jeskyně, kteráž Benedyktynským mníchům opatství Tynemonthského přináleží. 103 Ctihodný ten otec BernardBernard, Jenž tě musý znáti, Do Ráby má jít, a tam se Za nás přimlouvati. Hospodář náš mnohovážný Jel pro muže ctného, Brzo nás již svíže, douffám, Svatá ruka jeho. Líné hodiny když klamou V sladkém rozmlouvání, Z blízkého aj! ostrova jde Bernard bez nadání. Diví se a s radostí jich Starček pozdravuje, S vroucý modlitbou rád jejich Ruce uvazuje. Zatím obrácý svou cestu K Rábským vzdáleným zdem, Tito v lásce žerty nové Strojí s novým vždy dnem. S starouškem jdou do jeskyně, Byla utěšená, V tvrdé rokli vytesaná, Dřívím ověšena. Při ní pak byl kamenný schod Mistrně připravený, 104 Pod oblouk se kolem vinul, K vrchu vyšnořený. Na němž v malé zahrádce měl Zelinky a kvítky, Krásné štěpy,štěpy v stinných rádích Byly jeho dítky. Tu tři vydlabané sklepy V tvrdé rokli stály, Hlavní, kapli obloučenou Sloupy podpíraly. Kaplí všecky okrasy v ní Byly, – svaté svíce, Stoudvě na posvatnou vodu, Oltář, zpovědnice. Na dvéřích pak psané texty K ctnosti pobízely, V almárce kříž, koruna y Kopí místo měli. K oltáři dva stupně vedli Hodně širokému, Dvě pak okna světla z boku Půjčovala jemu. U oltáře vznášel se hrob Z skály vytesaný, Na němž obraz krásné dívky Rytcem sformovaný. 105 Na její se prsy anděl Vytesaný chýlí, U nohou pak, u nichž jest erberb, f) Bojovník ctný kvílí. Skále, sklepu divili se, Ale nejvíc hrobu. „Tato krásná, vyryta zdezde, Co jest za osobu?“ Vzdechl poustevník a plakalplakal, Hořem nemluvil nic, Dokud urosených hojným Pláčem neutřel lic. Ach! mé dítky, lidský život,život Pláč jest jen, jakž zvíte, Přesmutnou když rozprávku z mých Ust hned uslyšíte. ——— f) Tento erb jest volová hlava, erb rodu Widryngtonského. Všecky zde opsané obrazy a.a t. d. až po dnes se tam spatřují, ačkoli dlouhostí času něco se otřely. 106 Rozprávka Poustevníkova.
Tvůj děd, Lorde, v mladosti dnech Přítele měl ctného, Jenž sloul Bertram – tam ty kopce Byly statek jeho. Kde jen vážný Percy boj ved, Byl s ním Bertram milý, Mnohou půtku s Šoty časně Proved pár ten čilý. Bertram oblíbil sy slečnou Krásnou, jak jen můž být, Rosa na liliovém listu Nemůž krásy té mít. Krásnou Wydryngtkou ji zvalizvali, Tam jest její hle byt. g) Otec její rodu tvému Přál vzdy, vůdce dnů syt. Chasa rytířů a lordů Chodíc k ní, ji ctila, ——— g) Hrad Widryngtonský leží asy petpět anglických mil zemí od Warkworthu na západ. 107 V jejím srdcy k Bertramu jen Vroucý láska bila. Percy žádal krásné dívky Pro přítele svého, Otec svolil, – předstihlo však Děvče vinše jeho. Ale šťastnou hodinu tu Schválně odložila, By vnad svých moc, miláčkovu Věrnost vyjevila. Srdce, řekla, snadno stydne Snadno rozpálené, Dlouho pýká děvče skorou Láskou opojené. Percy v zámku Alnkvínovu Slavný připravil kvas, Vůdcy, páni, rytíři tam Všickni přišli v ten čas. Hodů, žertů, veselosti Rozlíhal se již hluk, Zpěvu, harffy, huslí y trub Percy přivolal zvuk. Hudebnícy tvého domu Modře oblečení Krásně hrali, měsýčkem jsouc Stříbrným ozdobeni. 108 Rekovství tvých předků pěli, Zprávce poroučel jim. „Od břehu jak nejprv odploul,odploul „MenfredMenfred se spolkem svým. h) „GalfrýdGalfrýd řek jel s Rolem smělým „DoDo Normandské země, „DobylDobyl hradů, odtud jméno „VzaloVzalo Percých plémě. i) „PěliPěli, jak Lord Vilím odploul „S bojovníkyS bojovníky ctnými, „ZýskalZýskal mladou slečínku z Sas k) „S statkyS statky velikými. ——— h) Viz Dugdala Baronství &c. i) V dolní Normandyi jsou tři města, která Percy slovou, odkud tento rod příjmění Percých obdržel. k) Vilím Percy, Vtý nástupník v prosté dolů stupujícý od Galfrýda linyi, aneb Geffrey z Percy, Menfredů syn, měl podíl u vybojování anglické země, a nabyl nemalých statků Emmy z Porte v Yorkšíru, jakž se od Normandských spisovatelů jmenuje. Její otec veliký Saský pán ve válce život stratil. VilímVilím, 109 „PotomPotom do svaté jev země „PadlPadl v statné půtce, „StříbrnýStříbrný prv měsýc zýskal „OdOd Pohana škůdce. „PěliPěli, za Jozcelína jak „PřekrásnáPřekrásná se vdala „AnnaAnna, dvoru královského,královského „RodinouRodinou se stala. l) „JakJak on Percých obživil rod, „JakJak se panský jeho ——— jistým cýtěním cti a velikomyslnosti puzený, vzal ji za manželku dostav s ní všecky,všecky jí od otce hrdiny odkazané statky. l) Agneta z Percy jediná dědice svého domu vdala se za Jozcelína nejmladšího syna BohumířáBohumířa Barbata (Bradatého) vývody Brabantského a bratra královny Adelizy, druhé ženy krále Henryka Iho. On vzal na se jméno Percýho, a byl předek Hrabat z Nortumberlandu. Jeho syn Rychard Percy byl jeden z počtu oněch 25 Baronů, jenž k tomu zvoleni byli, aby na pilné práv anglických magna charta řečených zachování,zachování pozor dali. 110 „KmenKmen stkvěl, kterak stále hledal „ŠtěstíŠtěstí krajinského.“ Každý posluchač zpěv hlasně Chvalou korunoval, O vojně a krvavých půtkách Každý vypravoval. Když tak o rekovských činech, O dřevním též kříži Mluvili, aj! krásná dívka K palácy se blíží. K Bertramu se obrátivši Vlídně, před nim klečí, Pane, řkouc, zde milenka tvá Darem se ti vděčí. A tu stkvělý vytáhla helm (leb) Krásně pozlacený, Z ocele měl lbicy, hřeben Zlatem obrubený. Toto posýlať tvá milá, Chce tvou býti Paní, Děvčího když daru zkusyš V tuhém potýkání. Rytíř přilbicy vzav, dal ji Políbení trojí, Věru zkusým vzácné lebky V nejkrvavším boji. 111 Tu Lord Percy směle v pole S šestnácti táh pány, Šotskou krví chtěli smazat Krajiny své hany. Na tisýc y více koních Rytíři se sešli, Widryngton ctný praporec nes, Ač byl věkem zešlý. Za strmým se Tvýdem pluk jich Šikem na břehu sjel, V Tiviotském udolí hned Zvuk trub lovčích zavzněl. Jak lev v doupěti se schopí Slyše myslivcův hlas, Běží na nepřátely svésvé, Tak se schopil Duglas. Tisýc bojovníků šetří Jeho poručení, Až pak krvavé půtky přišlo Strašné okamžení. Výbor mladých Šotlandčanů Před ostatními jel, Percy seznav jejich smělost Svému příteli děl: Bertrame vraz v přední zástupzástup, Zkusyž přilbice své, 112 Neumruli, a ty padnešpadneš, Smrti pomstím já tvé. Bertram s radostí se skloniv Koni ostrohu dal, Vzývav milenku svou, na ně Jako vítr se hnal. Jak skrz mladý dubový háj Strašlivý hrom hrmí; Tak skrz rády nepřátelské BertramůBertramův meč strmí. Hned tu, hned tam ocelí svou Proráží řád směle, Mrtvinami nepřátelů Krvavou cestu stele. Nyní zavřeli již téměř Se všech Bertrama stran, Jichžto vzteklost odráží on, Množství dává jim ran. Sylným ráměm měl již dobýt Pole krvavého, Sekerou když těžkou Šotec Štít mu zlomil jeho. Druhou ranou lbicy roztrh, Na slychy* mu udřev, ——— * Slychy to, co Čechům židoviny znamená. 113 Ach, tu lbicy, milé daru! – Leje se mu již krev. Percy Lord jej, když pad, vida V nerovném tom boji, Zvolal: rytíře zde ctného Braňte, bratří moji. Zatím vrh se, rozstřel štít svůjsvůj, Přikryl bojovníka, Tak, jak orel plod svůj kryje Vida protivníka. Třikrát vzýt mu chtěli kořist, Třikrát zpět se vrhli, Čí moc mohla odolati Reku? posléz prchli. Hned však obnovená bitva Se všech stran se vzteká, Mnohá vdova plačepláče svého Padlého tam reka. Percy, Duglas velcý zbrojí Srdnatě se bili, Krví zabarvené pole Mrtviny jen kryly. Posléz slávu vítěžství nám Šotcy bezděk dali, Po rekovství dokázaném Všickni zutíkali. 114 Zbledlý PercyPercy, na štíty Svých Bídně rozprostřený, V krásný Warkský hrad jest nesen m) Krví ubrocený. Jistě zasloužils mé dcerydcery, Řekl otec míle, Sama uvíže tvé rányrány, Hořkéť ssladí chvíle. Odjel posel – nepřišla však Krásná Izabela, Věru Panna, reklřekl PercyPercy, Předce není smělá. Nermuť se, můj synu, spatříš JiJi, jak náhle vstaneš, V svém domě tě bude hlídathlídat, Mužem se jí staneš. Bertram jejím jménem ssylen Strastnou mysl kojí, Naděje ho obživuje, Ránu srdce hojí. ——— m) Wark, hrad toho jména, angličanům náležejícý tvrze, za starodávna velmi důležitá, stála na poledním břehu, aneb straně řeky Tvýd řečené, trochu k výcho- 115 Zpěv IIItí.
Jedno ráno, na stromě když Třesoucý se stojí Rosa, Bertram stonek s lože Vstav k milé se strojí. Mladičkého bratříčka měl, Stále zmužilého, Ten měl v cestě převazovat Čerstvé rány jeho. Celý jezdíce den, mnohých Věží viděli rum, Padala když noční rosarosa, Její spatřili dům. Ondy stkvělý kaštíl tento, Smutný, tmavý teď stál, Dlouho tloukl, volal BertramBertram, Dokud světla dostal. Posléz její zešlá chůva Hlasně ozvala se, Jaký nevhod tu tak bouří, Tříská v nočním čase. ——— du od Tiviodského udolí, a nedaleko od Kelso. Nyní hrad tento cele jest zkažen. 116 Bertram, řek, jest slečnin milýmilý, Povstav z nemocy své, Skrz mech, bahna přijezdil sem Vidět slečenky tvé. Pro Boha! hned zkřikla, jaká Věc se přihodila? Před šesti dni naše slečna K vám se vystrojila. Strachem proniknutý Bertram Vzdychá velmi těžce, Most jest zpuštěn, vešli v bránu Po snadničké stezce. „Šest dní rytiři jest, co k vám Naše slečna jela, Byť ji nebyl zlý pád potkal, Sloužit vám již měla.“ Zvěděla když, že ste raněnraněn, Vlasy sobě rvala, Řkouc: „já pýchou, hlavatostí,hlavatostí To mu udělala. Jdu své viny dřívě smazat, A jej vyléčiti, Pujdu sama v bolestech ho Sladce potěšiti.“ Na mlékobílého koně Na usvitě sedla, 117 Mladých, švihlých rytířů pár V průvodu sy vedla. Bertram ulekev se hrozně Cýtil srdce bolest, Věru, řekl, nespočinunespočinu, Dokud nezvím, kde jest. Nespokojný v hrozné strasti Převzdychal noc celou, Před usvitem ještě odjel,odjel S bratrem myslí smělou. „Nyní, bratře, půjdem’ různo A se přezlečeme, K půlnocy ty, k západu já Šotsko přehlédneme. Niáky Šotec slečnu ukrad V nenadále době, Na tento grunt nevstoupím, než Dobudu jí sobě.“ Všecky Šotské kopce řádem Bratří různo sjeli, Krýt se chtějíc změněným se Rouchem přioděli. Bertram k kaštílům a hradům V šedém rouše se bral, U bran, jako bídný poutník, Všudy zastav, žebral. 118 Někdy hudce oděv oblékoblék, Fletnou libě pískal, Prošed hrady, vsy y města, Na psotu sy stýskal. Jednou pod trnem když trudný Seděl, přišel k němu Jeden věkem zešlý poutník, Řekl strápenému: „Každý hudec veselý jest, Kde jen který žije, Tys sám v smutku pohříženýpohřížený, Divím se, co ti je?“ „Otče, starého mám Pána, Jenž se hrozně rmoutí, Ukradli mu dcerku, óbych Moh ji naleznouti.“ Netrap„Netrap se, můj synu, snad ti Dobrou povím pověst, Naděje když klesá, boží Pomoc nejbližší jest. Tamto za tím příkrým břížkem V udolí se jeví Pevný, krásný kaštíl, o němž Každý poutník neví. Oněhdy sem almužnu tam Prosyl v večerní čas, 119 V baště slyšel sem, jak myslím, Ženský plačtivý hlas. Ptám se, jaké neštěstí to, Kdo tam plačepláče stále? Vyhnali mne nezdvořile Řkouce: jdi jen dále. –“ Bertram vyposlouchá pilně Starce, děkuje mu, Zatím pospíchá skrz kopce K hradu zjevenému. Brzynko v tom udolí byl, Brzo u hradu vrat, U nichž sedna, na své fletně Začal líbezně hrát. „Pane vrátný, domali pán, Aby slyšel můj zpěv, Mohuli tu hospodu mít, Či snad vzbudím váš hněv?“ „Pána, řekl, není domadoma, By tvou slyšel fletnu, On mi řekl: pustíšli v hrad Koho, krk ti setnu.setnu.“ Znovu sladce hrá, moc jeví Zvuku líbezného, Vrátný ucha nakloňuje, Měkne srdce jeho. 120 Hudče, řek, jak líbezně hráš! Přístup budeš míti, Ach! skrz kříž sem přisáh, že v hrad Nedopustím vjíti. Než tam v onné dloubné skále Mužeš přebývati, Večeřet zde semnou budeš, Tam pak budeš spáti. Den, jak den již seděl u vratvrat, Libě, hlasně hrával, Vůkol zdí noc celou chodilchodil, Milé poslouchával. První noc, když mlčečky bděl, Asy v půlnoční čas,čas V baště slyšel milenky své Velmi plačtivý hlas. Měsýček noc druhou svítil, Stříbrnou rosu zlatil, Spatřil milou skrze mříži, S očí však ji stratil. Třetí noc, byv unavenýunavený, Přemožen snem ležel, Rázem však se zbudiv schytil Meč a k hradu běžel. A aj! řebřík z provazů zřel Na zdi pověšený, 121 Přes násyp pak sťatý dubec Schválně přeložený. Brzo sstupujícý viděl Milou v sukni lněné, Sylný jinoch pomáhal ji V čubě názelené. Nad tím viděním se divě Stál, jak ohromený, Přešli řeku, lezou na vrch Dřívím ozdobený. Živá duše nezvěděla Ušlé slečny kroku, Než, což bystrému můž ujít Milovníka oku? Utíkajícýho páru,páru Tiše následuje, Vidí ji, jak se mu dá véstvést, Jak mu pochlebuje. „Statný mládenče, syjsy hoden, Bych ti díky vzdala, Pro mnes bděl, a neřest nesl“nesl,“ Často povídala. „Vždy ti budu vděčná, dokud Číti bude duch můj,“ Bertram nemoh mlčet, zvolal: „Zrádče ničemný, stůj!“ 122 „Zrádče! postup slečny,“ – a v tom S nahým mečem letí, Cyzý obrátiv se v hněvu Na něj uzápětí. Smělost, žádost pomsty sylí Obou mocnou ruku, Posléz Bertram zamáčí meč Do cyzynce tuku. Umři zrádče, umři! tož smrt Vzteklou zprovázý řeč, Teď ach! slečna poznavši ho Vrhla se mu pod meč. O zdrž, řekla, zdrž své ráměrámě, Neraň bratra svého, Poustevník tu umlk, plakal, Strnul jazyk jeho. Posléz zvolal, kterak již mám Skončit smutnou svou řeč, Než sem zdržeti moh ráměrámě, Prohnal její bok meč. Bylliť to sám mládenec ten? Ptají se v touž chvíli, Starček zvěsyv hlavu, plače Vzdychá – oni kvílí. 123 O! řek, slepé horlení vždy Neštěstí jen seje, Starček umlk – oni stichlistichli, Pláč se všem třem leje. Když sem bratra jméno slyšelslyšel, Viděl krev své milé, Plakal, vztekal sem se, klnul Rámě neskrotilé. Darmo sem ji k srdcy přitisk, Darmo zacpal ránu, Jej sem darmo s země zdvihl, Již jel v smrti bránu. Ach! můj bratr nemluvil již, Duch mu vyšel z těla, Slečna sladivši mou bolest Na svou nehleděla. Bertrame, řkouc: živ buď! neplač, Měj mne v paměti své, Nechať v nebi svazek lásky Svíže s srdcem mým tvé. Ach! já ti vždy věrná byla, Tys mým srdcem vlád jen, Oby nás teď loučícý se Zblažil poslední den. Chtíc ti pomoct nechala sem Hradu otcovského, 124 Pak sem u Čiviotských hor Střetla* Šotce zlého. Malkolmů syn, jehož lásku Zavrhla sem hrdě, Zbil mé strážné, naložil pak Semnou velmi tvrdě. Jeho prudkost v špatný hrad mne Zavřít rozkázala, Toužebně však žádal, prosyl, Bych jej milovala. Každé ráno kříž můj rostl, Každé nocy strach můj, Až mne v půlnočňím zde kraji Chodě nalez bratr tvůj. Hned mne vysvobodit mínil Ze žaláře domu, U jezera jsou mu koně Přivázané k stromu. Nyní pospěšiž, můj milý, Pečůj o sebe jen, Na svou nevěstu sy mysli,mysli Každý žalostný den. ——— * Střetnouti tolik jako potkati znamená. 125 Posledním tak dchnutím v mysl mou Potěšení lila, Objavši mne na rozchodnou, Ducha vypustila. V přenáramném srdce želu Mysle, jak sem zvinil, Otřeštěný, posléz vzteklý Zabit sem se mínil. Spěšně skočil sem a schytil V krvi zbrocený meč, Sylná ruka přistoupivši Krvavou přetrhla seč. Lidu houff, jenž z hradu vyjev Ušlé slečny hledal, Jal mne, svázal, vedl na hradhrad, V temný žalář mne dal. Na štěstí byl jejich Pán jat, Jak já, ještě v den týž, Percy brzo změnil mne zaň Chtěje sladit můj kříž. Do Angličan drahé tělo Slečny přivežené,přivežené Leží tady v tichém hrobě Slavně pohřbené. Já jsa bídy života syt, Ujít sem mu hledal, 126 Až čas, rozum a svatý duch Lepší radu mně dal. K prameni mé srdce zdvihli,zdvihli Všeho potěšení, Světa zapřít naučili, Snášet utrpení. Nejsa víc man zemských péčí, Marných čak a pýchy, Na modlitbách sloužím Bohu, Oplakávám hříchy. Ne víc onen smělý Bertram, Prudký, pyšný, divý, Ale chudý, tichý BenešBeneš, Krotký, trpělivý. Statky dal sem chrámům, chudým, By z nich žebrák stolil, Sám jak nuzný poustevník zde Umřít sem sy zvolil. V tichém udolí mám byt zde U prostřed skal v háji, Často milenka má tady Pila rozkoš v Máji. Vzáctný přítel mi zde místo K sydlu ráčil dáti, Zde sem milé obraz dal ryt, Skrýši vytesati. 127 Patnáct již zym věku svého Zde sem přebědoval, Denně tuto rytinu sem Pláčem pokropoval. A ty, drahý, věrný bratře, Radost srdce mého, Ránu mou vždy způsob noví Usmrcení tvého! Ctnostné duše litujíc mne Na mne vzpomínalivzpomínaly, Percy s synem nízkou skrýši Mou sy libovali. Často velký hrabě, když moh Dvoru opustiti, V jeskyni mé malé žádavžádal Mysl vyrazyti. Dlouhý život, dlouhý kříž jest, Já jen plakal stále Jeho, syna n) přátelů ctných Padlých nenadále. Než – ty mládenče, zas vrátíš Slávu rodu svému, Přivedeš zas jméno Percých K květu přeslavnému. ——— n) To byl Hocpur. 128 Umlk – svatou ruku pozdvihpozdvih, Dal jim požehnání, Vděčný pár vzdal se slzami Jemu děkování. Prosyli sy moudrou radu Od starouška ctného, V ŠotlanskouŠotlandskou zem smělou myslí Jeli radou jeho. Jejich prosby vyslyšány V Rábském hradě byly, Hrabě odpustil jim, kněžné Hněv též ukrotili. Tato k trůnu vnuka o) šedši Milost vyprosyla Jemu, tať zas Percům slávu, Hodnost navrátila. Mladý hrabě denně více Ctil svou pěknou Pání, V devíti z ní pošlých synech p) Došel požehnání. ——— o) Rozumí se Král Henryk Vtý. p) Rozprávka této balady o mladém Percýmu Hocpurova synu,synu dosahuje z staré Witbayské kronyky následujícýho potvrzení: 129

Básně v knize Poezie 3: