Na smrt Vysoce Urozené Paní Fryderyky Zmeškalové z Domanovec, rozené Jobové z Fančalu
L. P. 1807 dne 9 Září, v 21 roku svého věku zesnulé.
Y Ty opouštíš nás milá, dobrá duše,
Ty, jenžs s námi měla věčně žit,
V smrtelném se od nás béreš rouše,
Ach! – kyž s tebou můžem’ jít.
Jaký ortel Tebe v květě věku Tvého,Tvého
Na smrt nenadále odsoudil,
Jaký případ od manžele ctného
Tak Tě rychle zapudil.
Jaká s krví Tvou Tě smutně rozloučila
Nezpytatedlně velká moc,
Proč Tě v jaře věku přikváčila
Kruté smrti tvrdá noc?
Nemohla Tě u nás déle zadržeti,zadržeti
Žádná v světě radost, žádná věc,
V požehnanější vlast majíc jeti,
Musylas nás nechat předc.
Aniž mohla Tebe milost rodičů ctných
S svaté k nebi cesty zrazyti,
151
Ani láska muže, pokrevných tvých,
Volilas jen odjíti.
Zde sy kvetla jako růže v Máji,
Pobožné sy duše těšila,
Ctnost tvá zasloužila kvésti v ráji,
Do něhožs vjít náhlila.
Líbezným tu zpěvem častos nalévala
V čitedlné srdce vesselost,
Když sy na klavíře mistrně hrala,
Ach! jak plésaval Tvůj host.
Nyní v nebi zpíváš písně nejkrásnější,
Rozlíhá se v oblacých tvůj hlas
Bohu v obět libou, nejčistější,
Kyž Tě slyším v tento čas!
Nevystihlé moudré cesty nejvyššího,nejvyššího
Přivedli Tě v rozkošnější svět,
Života kde nejblaženějšího,nejblaženějšího
Neuvadne krásný květ.
Blaze duši Tvé tam v vyšším, krašším bytí,
Blaze y zde zbořeninám Tvým,
Již se těšíš v věčném živobytí,
Zemský život jest jen dým.
Máli duše má Ti záviděti,
Žes prv, než já vešla v krásný ráj,
152
Ach! y já se budu jednou stkvěti
Tam, kdež věčný kvete Máj.
Tvého, ač jest smutné, nechcy oplakávat
Rozloučení netrpělivě,
Času, v němž Tě spatřím, očekávat,očekávat
Budu přežádostivě.
O! zjev se mi spíše, zjev se zraku mémumému,
Ať se smutný duch můj potěší,
Vděčně připojí se k duchu tvémutvému,
Vstříc mu vděčně pospěší.