Sotva krásná záře hory pozlativši
Nejkrašší den světu slavně ohlásyla,
Velebná když Juno a) z sna se probudivši,
Božským oděvem se míle ozdobila;
Z bytu nebeského vynesši ven nohu,
Královna všech krajin, velikých též Bohů
K převysoké Etně prudce zaletěla,
Důležitého cos’ pořídit tam měla.
Tu syn její milý, kunštýř znamenitý
Vulkán, kulhavý syc, umělec však hbitý,
Pověstnou má vyhni, mistrná dělá díla,
Božského v nich vtipu zjevuje se sýla.
Přišedši tam našla ve výborné dílně
Syna kujícýho střely Otcy pilně.
Bohové ti buďte na pomocy synu!
Ržekla; on se sděsyl, mněv, že pro příčinu
Hněvu Peronova Olymp opustila:
Nebo duše jeho mnoho podstoupila
Strachu včera, když mu těžce vyhrožoval,
Když sy množství šípů dělat rozkazoval.
On jí, co syn dobrý, přijal s uctivostí,
Co tak časně matko? ptá se v upřímnosti,
Bohové když ještě v pokojném svém sydle
Leží, vy jste u mne při ohnivém vřídle?
Prudký hněv snad otcův ukrátil vám spánku,
Přinutil vás nechat olympského stánku?
Y ne, řekla, milý, starostlivý synu,
Tvůj syn otec najde snadno marnou vinu –,
Oněhdy zas bylo mezy námi licho –,
Ale teď jest svaté na Olympu ticho;
Hněv mne jeho často s vysokého nebe
Vyhání –; než teď sem přišla prosyt tebe
Zvláštního cos –, poslyš! k svadbě majíc jíti
Musým pro manžely krásné poutko míti;
Ukuj mi je, prosým, jakož povím tobě:
Samé ryzý zlato k dílu vezmi sobě,
Z něhož řetízek zprav, krásy nevídané,
Subtylnosti ještě nikdý neslýchané:
Aby nosýcý jej svobodu se míti
Mněli, byť y věčně musyli v něm jíti.
Ohniva mi buďte řemeslným dílem
Spojována božským pro manžely cýlem;
By ho Opoutaní rádi nosývali,
S řetězem tím chodit za čest pokládali.
By pak dlouho trval, má být hodně ssylen!
Přemilý můj synu, buď mých řečí pilen!
Na koncy má býti poutko krásné, zlaté,
Novomanželům ctným bude vždycky svaté:
Neb ním opoutáni budou u oltáře,
Svadební kvas bude na Moravské fáře.
K poutku zámček zpravíš, jejž když jednou zamknu,
Smrti klíček oddám, víc ho neodemknu,
Leč, když jednomu z nich Atropos niť zstřihne,
Tehdy přiskočí smrt, a se s klíčkem přihne;
Odemkne ním zámček, poutko sejme s nohy:
Tak sme zavřeli to na Olympu s Bohy.
Ržekla. Tu se Vulkán počal vymlouvati,
Ržka: střel mnoho tisýc pro Perona musým
Kuti, jináč hněvu velikého zkusým,
Víte to, že není s ním co žertovati –;
Deset tisýc šípův jestli neshotovím,
Hněv se jeho vzbudí, z zkušení již to vím.
Že sem méň jich zpravil v božskou jeho ruku,
Jen mi včera nadal safframentských kluků;
Jestliže mne jednou chytí v ruce v hněvě,
V nichž jsem já podoben lehoučké jen plevě,
Zatoče mne, mrští mnou až na Lipary,
Dokud doletím tam, nestane mi páry;
Jsa již chromý –, všecken zlámu se –; tak syna
Utratíte, čí to medle bude vina?
Nu, nu, synku, řekla, nemusýť hned býti,
Chcy jen o dva týdne zlaté poutko míti!
Tehdy vděčně, matko! vece Vulkán na to,
Shotovím je jistě – mám y ryzý zlato,
O dva tedy týdne –! když to uslyšela
Běloruká Juno, v Olymp zaletěla.
Zatím Vulkán ve dne, v nocy v vyhni kuje,
Vítr z jeho měchu neustále duje;
Daleko se třeskot nákovadla jeho
Rozlíhá, chřest kladiv Cyklopů dle něho.
Vše když shotoveno, pro Perona střely,
Rozkázané poutko hotové když měli,
Krásnooká Juno zpustila se zase
Z vysokého bytu v uloženém čase:
Vzala poutko zlaté, vlídně děkovala
Synu, do Hontu se spěšně odebrala.
Příšla do Moravec, kdežto svadebnícy
Výskali již, krásně hrali hudebnícy.
V chrámě nevěsta když sobášena byla,
Juno k manželům se tiše přiloudila;
Ctnému ženichovi, nevěstě též milé
Na nohy vzložila poutko roztomilé;
Zámčekem ho přimkla pilně, smrti dala
Klíček, by ho, co dvou očí, ostříhala.
Mlčení když svaté v chrámě poručila,
K Sobášeným takto vážně promluvila:
Milí Manželé,
Mysli vesselé
Buďte každého
Jítra nového.
Nermuťte se nic,
Pouta že Vám syc
Kladu na nohy;
Kdo s svou na Bohy
Tíží spolehne,
Pod ní nelehne,
Snadno unese,
Bůh když ponese!
Svaté manželství,
Věrné přátelství,
To jest přesvatý
Ržetěz bohatý.
Láska srdečná,
Věrnost statečná,
Pomoc společná,
Zdílnost skutečná:
To jsou ohniva,
Kteráž kladiva
Svatá formují,
Duše spojují.
Dítky spanilé,
Cnostné, zdařilé
Touž je svazují,
Ržetěz stahují.
V těchto lehoučkých
Poutech hezoučkých
Jdětež s radostí
K pozdné starosti.
Kudy půjdete,
Růže najdete,
Ty však na trní
Vždy se zabrní;
Neudrapněte,
Když je budete
Trhat, rukou svých,
Krevby tekla z nich.
Když pak hlavy vám
Skvetnou, Peron sám
Zámček rozkáže
Odmknout, rozváže
Vazby všeliké.
Štěstí veliké!
Neb když vašeho
Bytí celého
Přejde podletí,
Duch váš zaletí
K bytům krásnějším,
K spolkům šťastnějším!
S božskou důstojností když to pověděla,
Na vysoký Olymp zpátkem zaletěla.
Šust jen po ní zůstal, vůně přemilostná
Naplnila zemi, zprchla rosa stkvostná.