Kdyby dobré Nebe na voly mi dalo,
Čehož srdce méby jenom požádalo,
Kdyby řeklo: zvol sy z veškerého světa,
Cobyť způsobilo přeradostná léta,
Vše ti dám, rcy směle, jakžkoli chceš mnoho,
Slibuji ti svatě – neodepruť toho.
Cýsařem neb Králem chcešli slavným býti,
Na blyskavý trůn se musýš posaditi,
Do ruky ti berlu z ryzýho dám zlata,
Koruna se bude krásná, přebohatá
Na hlavě tvé stkvíti s mnoha dyamanty,
Dám ti s přejasnými prsten bryllianty,
Ktomu ze samého roucho zlatohlavu,
Smrtedlní budou hlásyť čest tvou, slávu.
Chcešli hrdinou být, vojsku největšímu
Představím tě, v bojích nejzmužilejšímu,
Vítězné tvé zbroji žádný odolati
Nebude moct; všecko se tě strachovati
Bude, království všech tejní osudové
Složeni v tvé hrsti budou. Cýsařové,
Veleslavní králi, světa mocnářové
Před tebou se budou jako mani kořit,
Lidi ostrým mečem budeš hubit, mořit,
Slávná města pálit, sylné hrady bořit,
Jedních štěstí kazyt, jiných božsky tvořit.
Tak se v celém světě staneš nejslavnějším,
Jako statný vítěz, rekem nejsylnějším,
Malíři tvé činy krásně malovati
Budou, basníři je vtipně schvalovati.
Pakli místo Marsa Venušin sy zvolíš
Utěšený tábor, v rozkošech rád stolíš,
V Krásopanině chceš sedat měkém lůně?
Dám ti chutné její zakusyti vůně,
Z lásky kalicha pít budeš sladkou radost
V hojné míře, – splním srdce tvého žádost.
Utěšené dívky, na jichž lícech růže
Kvetou, jichžto lůno nepoznalo muže,
Vůkol tebe budou k rozkoši tvé sedat,
Líbiti se tobě v závod snažně hledat.
Na tvé cesty budou sypat krásné růže,
Čehož srdce lidské žádati jen může,
Dajíť, v kratochvílech s nimi budeš žiti,
Venuše což dát muž, vše to budeš míti,
Tak se šťastným v světě staneš rozkošníkem,
Mudrce Epikura věrným učedlníkem.
Božskou učeností žádašli se stkvíti,
Hvězd a nebeských těl běh chceš vyměřiti?
Polyhystorem slout, řečníka mít chválu,
V milém básnířství sy nalézt věčnou slávu,
Aneb Filozofem nejmoudřejším býti,
Krásnými sy spisy jméno zvelebiti?
Všeť se stane, chcy tě zvýšit nad Platona,
Nad Newtona, Loka, Huma, Mendelsona;
Osvítím tvou mysl uměními krásně,
Nejtajnější věcy poznáš právě, jasně,
Skryté podstaty ti všeckých věcý zjevím,
Neřekneš víc slov těch nikdý: toho nevím.
Budeš světlem světa, jehož paprsleky
Osvěcovat budou nejpozdnější věky.
Summou – co chceš? řekni, moudrost, jmění, slávu?
Všeho důjdeš: vzdáš mi zato věčnou chválu.
Takto dobré Nebe kdyby promluvilo,
Plné svobody mi volit udělilo,
Jeden příhodný dům vyprosylbych sobě,
V němžbych pohodlnost měl milou v každé době,
Na nevelkém břížku sličně vystavený,
U hlavního města mistrně položený,
Ohrazený vůkol rovinami míle,
Jimžby velké hory kládly v zdálí cýle,
Zelenými vždycky kobercyby byly
Krásně pozastřeny, v jarní, letní chvíli,
Hrčícýby po nich točily se řečky,
U nichžby se rybám zrádné kládly lečky.
Hájby domu mého předvelikou mocý
Studeného větru chránil od půl nocy,
Vněmby tichý slavík měl své milé sydlo,
Černý drozdby sy zde nalez milé bydlo,
Vlídná hrdličkaby vděčně přebívala,
Tu své smutné žalmy přeslétoby lkala.
Durný zajícby se bezpečně zde pásl,
Zralé leskovceby chlapec směle třásl,
Semby nevkročila smrt s svou nohou bosou,
Sycby neodešla s přeostrou svou kosou,
Tuby měl svůj stánek svatý pokoj věčně,
Tvorby každý v zvůli živ byl nekonečně.
K poledniby čelo musylo být domu
Obrácené. Abych před krutostí hromů
V vražedlné schránu nalez hrmavicy,
Z boku na levicy, tak y na pravicy
Vyvedloby Nebe převysoké palmy,
Na nichžtoby ptáčky pěli milé žalmy,
Černých oblakůby vrch jich dosahoval,
Takbych vraždné hromy k stromu přitahoval.
Výhled z pokojův mých vyprosylbych sobě
Svobodný, bych viděl v milé ranní době
Záři v zlatém voze na zem přicházeti,
Bílounké své koně čerstvě poháněti,
Kterak bleskem svým tmy černé zapuzuje,
Kterak čaloun světla všudy roztahuje,
Tak nám s nebe dolu přivázý den jasný,
Působí nám pohled povšem světě krásný;
Potom jak se slunce s zemí rozlučuje,
Do mořských se hlubin večer pohřižůje
Za horami, kteréž jasným bleskem zlátí,
Jak tu země truchlí, řkouc: kýž se mi vrátí
Krásné slunce, v tom se noc k ní přibližuje,
V černou oponu ji smutně zaviňuje.
Pěknou zahradubych u domu chtěl míti,
Rozmanité dalbych květiny v ní sýti.
Tuby z jara kvetly plné hyacynky,
Vyrostliby v stromky pěkné rozmarýnky,
Tuby bydlo měli krásné tulipáni,
Hřebíčky a býser, vonné majoráni,
Plné fialky též, rozmanité růže;
Summou, vše, což Flora krásného dát může.
Semby švárné dívky ze vsy chodívaly,
Božských rozkošíby v létě požívaly,
Trhalyby sy tu rozmanité kvítky,
Vilyby svým hochům utěšené kytky;
Tuby na trávníčku často sedávaly,
Slovenskéby písně zvučně zpívávaly,
Proniknuté cytem dívské nevinnosti
Požilyby hojně rajské veselosti.
V druhé zahraděbych pro kuchyni zelí
Vysazovat kázal, břicho míť to velí;
Tuby kartafiol bujné růže plodil,
Cukrovýby hrach, bob dlouhé struky rodil,
Sladkých řeckých dyní* rozmanité plémě
Bohatéby ročně vyvedla mi země,
K tomu vše, co třeba z bylin pro kucháře,
K připravení lidem chutné, zdravé váře.
Od dobrého Nebe štěpnicebych sobě
Urodné též žádal. Stromby v mladé době
Byl vní; přinášeje krásná pokolení
Ovoce, bychť ho měl, když ho jinde není.
Tuby pěkných třešní velká sýla byla,
Hyšpanskýchby višní hojnost lístí kryla,
Rozmanité hrušky loudilyby usta
K jedení, y broskve viselyby zhusta:
Mišňankyby se zde v září červenaly,
Opatřitby moji přes zymu je znali.
Kaštany a slivky**, vše, co Céres dáti
Smrtedlným může, mohlbych tady bráti.
Dílu nejmenšího jábych z toho užil:
Nebeskými dary rádbych lidem sloužil,
Pro samého sebe skrbně nechtě žiti,
Ctnostnýby měl z všeho u mne okusyti;
Hanebný jest život, živu být jen sobě,
K břemenu jest obcy soběc v každé době.
Zdarné prvotiny vždybych dával knězy,
Věda, Učení že v časté nouzy vězý –
By se každodenně laskavému Nebi
S svatou nábožností modlil za potřeby.
Každý šlechetný muž do štěpnice této
Svobodněby chodil celé boží léto.
Tuby chudý směle do kobele česal
Ovoce, já z toho radostíbych plésal.
Takby dobré Nebe žehnalo mým stromům,
Kdyžbych dobře činil ctnostných nuzných domům,
Lidby hrobu mému s pláčem mysli vděčné
Žehnal, žádaje mi v nebi štěstí věčné.
Ročních důchodkůbych tolik žádal míti,
Bych y sám moh s Svými poctivě živ býti,
Fedrovat y nuzné, v bídě žalostícý,
Denně krmiť v hladu, v žížni upějícý,
Opuštěné vdovy skutkem navštěvovat,
V hořkém zármutku je sladce potěšovať.
Poctivé, však chudé děvečkybych vdával,
Stroj a slušné věno veselbych jím dával,
Bídné syrotkybych nákladem svým zvedl,
Schopná pacholata k uměníbych vedl.
Nečekalbych proseb, sámbych nuzných hledal,
V nízkých jejich domích přečastobych sedal.
Jsouť y oni lidé – rodina jsou boží,
Ač se bída jejich každodenně množí.
Ač y na slamenném loži líhávají;
Jednomu se otcy s námi modlívají.
Ač sy suché kůrky denně pláčem kropí;
Ale méně zlosti, nežli boháč tropí,
Vráskami ač zryla neřest jejich tváře;
Jednoho však Krysta s námi u oltáře
Ctí, a lidské tělo mají, duši věčnou,
K ním se tedy přiznám myslí vždycky vděčnou,
Človečenství svého v nich sy budu vážit,
Věrně, jako bratr jich prospět jím se snážit,
Nebeskému otcy tím se podobiti
Dítětem chtě dobrým jeho stále býti.
Nehoden jest Boha otcem jmenovati,
Smí kdo nuzným bratřem pyšně pohrdati.
Předsyrotkem bídným kdo se kryje, bočí,
Vdovám přehořkých slz nechce setřet s očí,
Před kvílícých pláčem zacpává kdo uši;
Věř mi, tenť má zlostí porušenou duši.
Neb kdo říká: lid že nikdý nemá zrůstat
V známosti, že musý slepý věčně zůstat,
Přes století všecka v přehusté tmě jíti,
Oči mysli tuze zavázané míti,
Suchý chléb svůj denně slzami sy vlažit,
Na trápení horku ustavně se smažit;
Kdož to říká, ten se nebi vysokému
Rouhá, posměch činí přirození svému.
Životabych chtěl mít společnicy milou,
Ctnosti přítelkyni pravou, ušlechtilou,
Grácyemi Ženských štědře ozdobenou,
Rozumem a srdcem všudy zvelebenou,
Taby nuzných bratří dobrou matkou byla,
Bohaby y sebe v bídných lidech ctila,
Žebrákůmby sama dvéře otvírala,
Truchlivýmby s očí slzy utírala,
Vděčněby jím radu, pomoc, potěšení,
Dala v strastných bídách milé občerstvení.
Trpkost zemských dnů mých taby osladila,
Radost jejichby mi chutně kořenila,
Božských rozkošíbych v samotě s ní sedě
Požil, při stole svém, vně též na besedě.
Mouby pilnou čeled moudře zpravovala,
O živnůstku denní věrně pečovala,
Mneby potěšila v černém smutku kříže,
Polovicyby z mé nesla zemské tíže;
Péčeby mi břímě v mnohém ulevila,
Zemdleného těla kdyžby zklesla sýla;
Při skonáníby mi oči zatlačila;
S těžkým hořemby mne k hrobu sprovodila,
Ukropilaby jej pláčem lásky vděčné,
Obnovit chtíc semnou v nebi svazky věčné.
Dva ctné přátelebych ještě sobě prosyl,
Od dobrého Nebe, ježbych v srdcy nosyl.
Po zkušení dlouhém zvolilbych je pilně
Poznav srdce jejich, nešámalbych mylně,
Muže ozdobené duchem osvíceným,
Od předsoudků, bludů, pověr očistěným,
Vypulerovaným uměními časně,
Jenžby o všem věcech myslil právě, jasně,
Muže, jichžby srdce ještě víc se stkvělo
Božskou milostností, ctné vždy cýle mělo,
Jenžby neznali se přetvářiti lstivě,
Vždyby vyjevili mysl opravdivě.
Tiby vzáctnou pravdu více milovali,
Nežli drahé zlato, tiby pečovali
Více o ctnost krásnou, nežli o poklady
Světa, nemajícý pro ně žádné vnady;
Ti by špatné bludy v věčném záští měly,
Samé chvály pravdy z ustby jejich zněly,
V smrtedlnéby měli hřích y při přátelích
Nenávisti, ctnostby ctili v nepřátelích.
Tybych za přátely sobě šťastně zvolil,
V jejich společnosti s radostíbych stolil,
Utěšené spisy čítávalbych s ními,
Zdělilibychom se myšlénkami svými:
Přesvatébych pravdy hledal žádostivě
S ními, nalezna ji, těšilbych se živě.
Někdybych se hádal s vážnou horlivostí,
Ale s přemilenou vždycky ustupností.
S tvrdou svéhlavostí učenou vést půtku,
Velkou ducha mdlobu prozrazuje v skutku.
Jen v tom jistě muži veliký duch bydlí,
V jehož mysli dotud nectný blud jen sydlí,
Dokud nepozná ho, jenž jej zavrhuje,
Jakmile mu jej kdo jasně ukazuje,
Přijímá kdo pravdu, jakmile ji poznal,
Ohavný blud od ní náležitě rozznal.
Knihovnoubych žádal znamenitou vlásti,
Na výborby do ní musyly se klásti
Knihy nejvzácnější v celém světě vyšlé,
Z anglické a franské, z vlaské země přišlé,
Denního jenž světla v Němcých docházejí,
Y ty, jenž se z Polska, z Cžech, Rus dovážejí.
Voltér, Šekspír, Pop, Jung, Výland, Lessing, Russov,
Géte, Garve, Šiller, Kant a Lomonossov
Velké okrasyby knihovny mé byly
S Řeky, s Latiníky, ježto všickni ctili.
Přátel mých a péč má taby hlavní byla,
By se Slovenská řeč zdarně velebila,
Vydávalibychom spisy znamenité,
Zpěvy, básně, krásné, milé, rozmanité,
Příjemnéby u nás Múzy bydlo měly,
Slovenskéby v Uhřích písně libě pěly,
Brzybychom měli Juvenále České,
Goldšmidovy zpěvy, přemilostné, heské,
Miltonové vážní, líbí Horácové,
Zpívaliby u nás snad y Virgílové.
Mybychom je všecky věncy bobkovými
Hrdě ozdobili honosýc se jími.
Apolby hral u nás na cytaře sladce,
Slovenskáby byla požehnaná práce,
Jazyk nášby nabyl v přemileném květě
Slávy, kterážby se rozmáhala v světě.
Kdybych Slávii tak viděl krásně kvésti,
Slávou osloněnou k nebesům se vznésti,
Kdyžby Cyzý naším věnce z bobku pletli:
Svobodnéby kunšty v Slávii již kvetli,
Atroposby mohla času všelikého
Krátkou odstřihnout niť živobytí mého.