Dobrá mátě, jenž kojila
Pacholátko přesličné,
Hlaholy je naučila
Vypovídat rozličné.
Na sta nocy u děťátka
Oka nezamhouřila,
Maličkého neviňátka
Neustále šetřila.
Rostl Vilím, jako z vody,
Brzo libě štěbetal,
Jako ptáčků mladé plody,
Přemileně klevetal.
V plésání se rozplývalo
Srdce sladké matičky,
Když se slovo rozvýnalo
Z krásné chlapce hubičky.
Častokráte zaplakala
Proniknutá radostí,
Jestli mu nic neříkala,
Dítě bledlo žalostí.
Spěje chlapec, jediničká
Potěcha své matinky,
Jakého ta syna vyčká?
Ptal se lid – jest jedinký!
Pilně v školách cvičit dala
Mátě syna milého,
Moudré mistry objednala,
Kde jen bylo jakého.
Brzo uměl vypravovat
Starožitné paměti,
Dokonále odrejsovat,
Co se mělo stavěti.
Znalť y hezky rečnovati,
Řečník mu je přezděno,
Přirozenost zpytovati,
Bylo dítě chváleno.
Zatím filozoffovati
Výborně se naučil,
Práva zdarně vykládati,
Přitom pak se nemučil,
Vše mu samo v hlavu lézlo,
Převýbornou pamět měl,
Ostrý rozum, muže žezlo,
Před králem se stavit směl.
Zvlášť, že stkvěl se vědomostí
Řečí celé Evropy,
Mravů milou zdvořilostí,
Pozorností na stopy.
Z jeho oka přejasného
Tajná moc se jiskřila,
Z oblíčeje překrásného
Veselost se prýštila.
Při něm každé hnutí těla
Přirozenost krásyla,
Vše, co jeho duše chtěla,
Tvář, řeč, ruka jevila.
Vilíma tak zcvičeného
Cyzynec sy liboval,
Divy od schopnosti jeho
Vlastenec sy sliboval.
K schůzkám lidí zdělanějších
Nad jiné on hledán byl,
Každý z Pánů nejvzáctnějších
Nad jeho věk, stav ho ctil.
Plané bylo poměstknání,
Vilíma kde nebylo,
Slabého tam radování
Lidské srdce nabylo.
Přisní Arystarchové předc
Jedno při něm hanili,
Že mu cyzozemská jen věc
Libí se, jej vinili.
V cyzý obláčel se stále
Roucho, tupil vlastenské,
Vlaskou, francouzskou řeč chvále
Znevažoval Slovenské.
Knihy psané v Angličině
Nad jiné rád čítával,
Psaných v krásné Slovenčině
Žravým molům nechával.
Matce, číré Slovence jen
Nikdý nepsal slovensky,
S Němcy obcházel den, jak den,
Duch v něm hynul vlastenský.
Vykladačům psaní jeho
Mátě zvěřit musyla,
Sladkostí tak důvěrného
Srdce neokusyla.
S bolestí čas navrácení
Jeho ze škol čekala,
Hodiny y okamžení,
Když měl přijít, sčítala.
Navrátil se, – ona mněje,
Že ji slunce radosti
Nyní vzejde, a ji shřeje
V zymě stížné starosti.
Vítej, drahý Vilímečku,
Řekla, když ho spatřila,
Vítej, zlatý holoubečku,
Slzy lásky cedila.
Na tisýckrát syna svého
Dobrá mátě objala,
Na tisýckrát líce jeho
Přemilostně líbala.
Každičké naň pohledění
Bylo plné milosti,
Každé k němu promluvení
Oslazené libostí.
Z vnitřku srdce matčiného
Jen se láska prýštila,
Každým udeřením jeho
Upřímnost se jevila.
Ale nebyl to ten syn víc,
Jenž ji před tim miloval,
Nepolíbil ruku, ni líc
Jejich – tak ji zlehčoval!
Ona důvěrně vždy k němu
Jako k synu mluvila,
Ale upřímnost ta se mu
Nehrubě již líbila.
Nyní srdce Vilímovo
Jak led bylo studené,
Nejevilo lásky slovo
Přezřídka ním mluvené.
Slovenskou řeč potupoval,
Od Slováků zplozený,
Dobré mátě znevažoval,
Jejím mlékem krmený.
Bylať mu již podlá žena,
Starou Slováčkou ji zval,
Němkyni, – nechť ona fena, –
Nadevšecky chválu vzdal.
Brzo mátě znamenala,
Jak se Vilím proměnil,
Přečasto sy stěžovala,
Že se jí zle odměnil.
Celé dni v svém pokojíčku
Vzdychajecy kvílila,
Celé nocy při měsýčku
V hořkých slzách strávila.
„Běda mně! řkuc vchvíli strastnou,
Čehož sem se dočkala,
V hodinu sem přenešťastnou
Nevděčný plod počala.
Bože! Ty znáš smrtedlného
Nejtajnější myšlení,
Vidíš syna nezdarného,
Nešlechetné činění.
Ty víš, jakou láskou hořím
K svému jedináčkovi,
Jak se žalostí proň mořím,
Odpusť nevděčníkovi!“
Odšel Vilím, krátký čas jen
Při máti se zdržoval,
Přesmutný mu na vsy byl den,
Na lid prostý žaloval.
Po uřadu světském toužil
Mezy Němcy v cyzyně, –
Kdyby aspoň vlasti sloužil,
V městě, aneb dědině!
S hořkým pláčem syna svého
Mátě vyprovodila,
Krutá tvrdost srdce jeho
Slzy neuronila.
V sydelním sy městě Vídni
Zvolil utěšený byt,
Tu sy krásné sliboval dni
Na vsy živobytí syt.
Způsobný byv, povýšen jest
K bleskuplné hodnosti,
U krále měl velikou čest,
Vážícýho schopnosti.
Vše to pověst vypravila
Matce věkem zešlé již,
Sladkou radost zacýtila,
Zapomněla na svůj kříž.
Myslíc, že jej starší snad věk
Naučí znát nevděčnost,
Že mu pozdějc učiní vděk
Sladké matky srdečnost.
Uplynulo několik let,
Co ji nepsal řádečku,
Matce vadl života květ
Na skrovničkém statečku.
Syna vidět vinšovala
Ještě jednou srdečně,
Řkucy: „žeby dokonala
Potom život převděčně.“
Sama do hlavního města
Přebolestně putuje,
Obtížná to pro ní cesta,
Až ji každý lituje.
Přeprudký dul od půlnocy
Vítr, až y střechy bral,
Studený déšt se vší mocý
Celičkou ji cestou pral.
Dojela předc, – u bran města
Na Kostku se drába ptá,
Která k němu vede cesta?
Ukázav řek: tamto ta.
Nalezla jej – neb dům jeho
Znám byl městu celému,
Jako pána přeslavného –
Opovědět dá se mu.
Vzkazujíc mu skrze sluhu,
Že jej žádá viděti
Matka, jenž sem cestou dlouhou
Netížila přijeti.
Pospěšil hned k Pánu svému,
Pořídil vše statečně,
Že s nim matka, řekl jemu,
Mluvit žádá srdečně.
Jak hrom znělo v uších jeho
Slovo matka! sladičké,
Nechce tvrdost nevděčného
Přát jí chvíle kratičké.
Nemohu, řek, hovořiti
Se starou tou Slováčkou.
Mám se k dvoru vystrojiti –
Odbuď ji – tu Křekáčku.*)
Z domu jeho musyla ven
Přeubohá matička,
Odjela zpět ještě v týž den
Milá, dobrá dušička.
Těžce domu vrátila se,
Celou cestou plakala,
Čitedlná v krátkém čase
Velkým hořem skonala.
Nejsteli vy nevděčnícy,
Vy, jenž jazyk haníte
Otcovský, – vy potupnícy
Toho, čehož nevíte?
Slovácy vám zniku dali,
Slovenky vás zrodily,
Ony, jichž ste prsy sáli,
V chodidlách vás vodily.
Předc svůj národ zrazujete
Tupíce řeč slovenskou,
Nesmyslně zhašujete
Čitedlnost vlastenskou.
Ach! již slyšet drahé vlasti
Přežalostný pláče hlas,
Hleďte, aby hroznou strastí
Neumřela v krátký čas.