Leží panna ve mrákotě,
Leží jako růže svadlá,
A to jako růže bílá, –
Hořekuje matka Zora,
Líbá dceru v svadlé líce –
Hořekuje tím zas hlasitěji,
Že necítí dcera drahá
Vroucnosť matčiného líbání,
A myslí, že jest mrtvá.
To myslící tratí sebe,
Slzeť oko ustalo bolestné; –
Ale Věroš, otec starý,
Bujarý však ve všech oudech,
Neb mu věčně život pučí,
Ví, že v mrákotě jen
Leží dcera drahá,
I že nemá konce život její,
Věčného jsa kapkou pramena,
Chmůrana že, i to věděl,
Čarodějná komornice
Soběviče žrouta světkazného,
Udělala panně krásné,
Že uvadnul život na čas,
A to záští, že vždy věrná
Milovnice šlechetného Svojana;
Mimo matky naříká též
Zástup sousedů upřímných –
Neb to Vlastislava krásná,
Které život vyschnul,
Jak studánka vyschne na čas
V parnu leta bezdeštného.
I pozvali všech hádačů,
Zaříkavých kouzelníků,
Sněm lekarský zaplatili,
Aby hádali a uhodnuvše
By pomohli Vlastislavě;
I tak počal hádač jeden,
A to hádač znamenitý:
„Co jest, jest, a to dobré,
Rouhavičná jest to chtivosť
Napomocti Vlastislavě, –
Ať si leží v mdlobě smrtné.“ –
Ano, praví čárův znatelkyně:
„Pán Bůh dal a pán Bůh vzal,
Budiž jeho jméno pochváleno,
Nemá člověk, protivě se,
Napravovať dopuštění jeho,
Ať ostane v mdlobě dcera.“ –
Tu zakvílí hořem matka,
Zaškaredí Věroš moudrý,
A zakleje Svojan ženich,
Hádače a bábu vyhodí,
Zástup po nich blátem plíská. –
Přijde Jemnosť pak z Kasurky,
Prohlížeti Vlastislavy mdlobu;
Kůži čela mezi oči shrne,
Okem kroutí choulostivě,
Prstami si zahrává –
Hledí na Věroše dceru,
Hledě náručí roztáhne,
A tak zpěvným počne hlasem:
„V čem jsme Bohy rozhněvali,
Radost že nám naši vzali,
Tu, jenž život omájila,
Vše domácně orájila,
Již si vzali ve svůj klín,
Odsoudili v noci věčné stín! –
Plačte pro ni slavíčkové,
Šumte pro ni stíny borové,
Naříkejte potůčkové,
A vy plačte vlastencové,
Jimž je v srdce vroucí dáno,
By bylo od nich zpíváno,
Jako od slavíčků ráno; –
Ceďte citův vašich pramének
Do elegií a do znělek,
A vylíte tok lítosti
Do veršů, které mají libosti
Pro čtenáře naše dosti.
Však – a tu si čelo hladí, –
Vaše žalost buď zapuzína,
Truchlost nebuď připuštína,
Nebuď oku voda chtína –
Nebude od ní umříno,
Od mne buď za to ručíno!“
„„Buď mu nebe milostivo,““
Zdechne Moravan jádrný:
„„Kdo jsi a jak chceš pomocti
Vlastislavě umdlené?““
„Aj, aj! což není známo dosti
Jméno moje v dalekosti,
Já jsem již po dlouhém času
Nájemník Parnasu,
Toť od vás buď vězeno,
Já tam suším seno,
Seji poetickou matonohu,
Omastek našeho slohu, –
Viji kytky pestré dosti,
Českým dívkám ku radosti,
Ty si opoutaly zpěvce svého,
Vzali v dar si mě celého,
Tak že žije jen pro žensky
Mužům nejsem nic než jméno. –
Ha! pro Vlastislavu naši
Žádný muk mě nezastraší;
Slyšte mojí lásky jevy,
Slyšte všechny české děvy; –
Aj dudejte poetické dudy,
Rozlíhej se hlase všudy,
Ne rozumný nebo hrubý,
Ale jak pějí básnické huby
Přemilým pěním pištícím,
Cinkálkovu duši jevícím.
Slyšte:
Iti, iti, eti, eti, cink, cink, cink,
Ení, ení, íno, íno, cink, cink, cink,
Hrci, vrci, meci, peci, tú, tú, tú,
Iček, číček, ičky, čičky, cíp, cíp, cíp,
Iji, piji, íší, píší, tudl, tidl, tíí. –
Co za rozkoš zpěvec cítí,
Tu když v něm se božnost chytí!
Aj jak srdce zajme slovo,
Co na rozkaz genia hotovo; –
Vězte na tuto mou píseň,
Uleví se vaše tíseň,
Vlastislava však ku kytce přivoníc,
Nebude ležeti ve mdlobách víc.“
V tom podá svou kytku ovoněnou,
Z naháčů a česnekových květů,
Psí fialkou promotanou; –
Též chtěl dále švitořiti, –
Aj tu vyšla rýmů zásoba. –
Však juž ucho rozbolené
Nad cinkáním umotupým
Rozdýmalo Svojanovo srdce,
Rozvařivši klokotem se srdce,
Překypělo v bujných prsách,
Překypěvši hněv zbudilo,
A ve hněvu prudkočinném
Takto zhruba Svojan počal,
Jenž byl ženich Vlastislavy:
Ha to ten lík požádaný
Pro nevěsty mrákotu! –
Na to zahnal pryč pleskálka,
Zástup, věda proč, se chechtal.
Víc nežádal pomoci umělé,
Však povolal mládež jarou,
A upřímným, vroucím dobrocitem
Takto promluvil hlasitě:
Aj mládenci bohabojní!
Omdlévá vám Vlastislava,
Ach umírá lásce vaší –
Ha zabraňte duši krásné
Výlet z těla ze slíčného. –
Tu mládenci bohabojní
Po bratrsku spojili se
A spojení s pobožností
Blížili se k Vlastislavě;
Každý přitisk’ mdlou milenku
Ku vřelému srdci slovanskému,
Spolčeným pak křikli hlasem:
Hurrah! zbuď se Vlastislavo,
Vstaň oslado života drsného! – –
Ha procitla Vlastislava,
Svojanova nevěsta, –
Z očí jí prosvitla záře,
Níž umlknul nedopýrův
Sikot i krkavců krákot.