Vilím Kostka, nevděčný syn.

Vilím Kostka, nevděčný syn.
Dobrá mátě, jenž kojila Pacholátko přesličné, Hlaholy je naučila Vypovídat rozličné. Na sta nocy u děťátka Oka nezamhouřila, Maličkého neviňátka Neustále šetřila. Rostl Vilím, jako z vody, Brzo libě štěbetal, Jako ptáčků mladé plody, Přemileně klevetal. V plésání se rozplývalo Srdce sladké matičky, Když se slovo rozvýnalo Z krásné chlapce hubičky. Častokráte zaplakala Proniknutá radostí, Jestli mu nic neříkala, Dítě bledlo žalostí. Spěje chlapec, jediničká Potěcha své matinky, 134 Jakého ta syna vyčká? Ptal se lid – jest jedinký! Pilně v školách cvičit dala Mátě syna milého, Moudré mistry objednala, Kde jen bylo jakého. Brzo uměl vypravovat Starožitné paměti, Dokonále odrejsovat, Co se mělo stavěti. Znalť y hezky rečnovati, Řečník mu je přezděno, Přirozenost zpytovati, Bylo dítě chváleno. Zatím filozoffovati Výborně se naučil, Práva zdarně vykládati, Přitom pak se nemučil, Vše mu samo v hlavu lézlo, Převýbornou pamět měl, Ostrý rozum, muže žezlo, Před králem se stavit směl. Zvlášť, že stkvěl se vědomostí Řečí celé Evropy, Mravů milou zdvořilostí, Pozorností na stopy. 135 Z jeho oka přejasného Tajná moc se jiskřila, Z oblíčeje překrásného Veselost se prýštila. Při něm každé hnutí těla Přirozenost krásyla, Vše, co jeho duše chtěla, Tvář, řeč, ruka jevila. Vilíma tak zcvičeného Cyzynec sy liboval, Divy od schopnosti jeho Vlastenec sy sliboval. K schůzkám lidí zdělanějších Nad jiné on hledán byl, Každý z Pánů nejvzáctnějších Nad jeho věk, stav ho ctil. Plané bylo poměstknání, Vilíma kde nebylo, Slabého tam radování Lidské srdce nabylo. Přisní Arystarchové předc Jedno při něm hanili, Že mu cyzozemská jen věc Libí se, jej vinili. V cyzý obláčel se stále Roucho, tupil vlastenské, 136 Vlaskou, francouzskou řeč chvále ZněvažovalZnevažoval Slovenské. Knihy psané v Angličině Nad jiné rád čítával, Psaných v krásné Slovenčině Žravým molům nechával. Matce, číré Slovence jen Nikdý nepsal slovensky, S Němcy obcházel den, jak den, Duch v něm hynul vlastenský. Vykladačům psaní jeho Mátě zvěřit musyla, Sladkostí tak důvěrného Srdce neokusyla. S bolestí čas navrácení Jeho ze škol čekala, Hodiny y okamžení, Když měl přijít, sčítala. Navrátil se, – ona mnějemněje, Že ji slunce radosti Nyní vzejde, a ji shřeje V zymě stížné starosti. Vítej, drahý Vilímečku, Řekla, když ho spatřila, Vítej, zlatý holoubečku, Slzy lásky cedila. 137 Na tisýckrát syna svého Dobrá mátě objala, Na tisýckrát líce jeho Přemilostně líbala. Každičké naň pohledění Bylo plné milosti, Každé k němu promluvení Oslazené libostí. Z vnitřku srdce matčiného Jen se láska prýštila, Každým udeřením jeho Upřímnost se jevila. Ale nebyl to ten syn víc, Jenž ji před tim miloval, Nepolíbil ruku, ni líc Jejich – tak ji zlehčoval! Ona důvernědůvěrně vždy k němu Jako k synu mluvila, Ale upřímnost ta se mu Nehrubě již líbila. Nyní srdce Vilímovo Jak led bylo studené, Nejevilo lásky slovo Přezřídka ním mluvené. Slovenskou řeč potupoval, Od Slováků zplozený, 138 Dobré mátě znevažoval, Jejím mlékem krmený. Bylať mu již podlá žena, Starou Slováčkou ji zval, Němkyni, – nechť ona fena, – Nadevšecky chválu vzdal. Brzo mátě znamenala, Jak se Vilím proměnil, Přečasto sy stěžovala, Že se jí zle odměnil. Celé dni v svém pokojíčku Vzdychajecy kvílila, Celé nocy při měsýčku V hořkých slzách strávila. „Běda mně! řkuc vchvíli strastnoustrastnou, „ČehožČehož sem se dočkala, „V hodinuV hodinu sem přenešťastnou „NevděčnýNevděčný plod počala.“počala. „BožeBože! Ty znáš smrtedlného „NejtajnějšíNejtajnější myšlenímyšlení, „VidíšVidíš syna nezdarného, „NešlechetnéNešlechetné činění.“činění. „TyTy víš, jakou láskou hořím,hořím „K svémuK svému jedináčkovi, „JakJak se žalostí proň mořím, „OdpusťOdpusť nevděčníkovi!“ 139 Odšel Vilím, krátký čas jen Při máti se zdržoval, Přesmutný mu na vsy byl den, Na lid prostý žaloval. Po uřadu světském toužil Mezy Němcy v cyzyně, – Kdyby aspoň vlasti sloužil, V městě, aneb dědině! S hořkým pláčem syna svého Mátě vyprovodila, Krutá tvrdost srdce jeho Slzy neuronila. V sydelním sy městě Vídni Zvolil utěšený byt, Tu sy krásné sliboval dni Na vsy živobytí syt. Způsobný byv, povýšen jest K bleskuplné hodnosti, U krále měl velikou čest, Vážícýho schopnosti. Vše to pověst vypravila,vypravila Matce věkem zešlé již, Sladkou radost zacýtila, Zapomněla na svůj kříž. Myslíc, že jej starší snad věk Naučí znát nevděčnost, 140 Že mu pozdějc učiní vděk Sladké matky srdečnost. Uplynulo několik let, Co ji nepsal řádečku, Matce vadl života květ Na skrovničkém statečku. Syna vidět vinšovala Ještě jednou srdečně, Řkucy: „žeby dokonala Potom život převděčně.“ Sama do hlavního města Přebolestně putuje, Obtížná to pro ní cestacesta, Až ji každý lituje. Přeprudký dul od půlnocy Vítr, až y střechy bral, Studený déšt se vší mocý Celičkou ji cestou pral. Dojela předc, – u bran města Na Kostku se drába ptá, Která k němu vede cesta? Ukázav řek: tamto ta. Nalezla jej – neb dům jeho Znám byl městu celému, Jako pána přeslavného – Opovědět dá se mu. 141 Vzkazujíc mu skrze sluhusluhu, Že jej žádá viděti Matka, jenž sem cestou dlouhou Netížila přijeti. Pospěšil hned k Pánu svémusvému, Pořídil vše statečně, Že s nim matka, řekl jemu, Mluvit žádá srdečně. Jak hrom znělo v uších jeho Slovo matka! sladičké, Nechce tvrdost nevděčného Přát jí chvíle kratičké. Nemohu, řek, hovořiti Se starou tou Slováčkou. Mám se k dvoru vystrojiti – Odbuď ji – tu Křekáčku.*) ——— *) Křekáči Slovákům ti slovou, kteříž svou mateřskou řeč špatně mluví, od uherského kerek áts tak nazváni, proto že pilní Slovácy kolesa, kteréž v zymě, když Uhří v větším dílem zahálejí, dělají, (jako y jiné nařádí, k. p. lžice, ročkyročky, hrnce, škopíky, hrotky, krhly a t. p.) do krajů Uhry osazených rozvažejí, tam je u větším díle za obylíobilí prodávajíce. 142 Z domu jeho musyla ven Přeubohá matička, Odjela zpět ještě v týž den Milá, dobrá dušička. Těžce domu vrátila sese, Celou cestou plakala, Čitedlná v krátkém čase Velkým hořem skonala. *** Nejsteli vy nevděčnícynevděčnícy, Vy, jenž jazyk haníte Otcovský, – vy potupnícy Toho, čehož nevíte? Slovácy vám zniku dali, Slovenky vás zrodily, Ony, jichž ste prsy sáli, V chodidlách vás vodily. Předc svůj národ zrazujete Tupíce řeč slovenskou, Nesmyslně zhašujete Čitedlnost vlastenskou. Ach! již slyšet drahé vlasti Přežalostný pláče hlas, Hleďte, aby hroznou strastí Neumřela v krátký čas. 143