I. Zpěv.
Obsah.
Jozeff miláček otcův. – Otec mu daruje sukni rozličných barev. – Závist bratří. – Sny Jozeffovy. – Bouření se a nenávist bratří.
1-1Syn rostoucý Jozeff, rostoucý od pohledu krásný!
1-2Jestiť dvanácte bratří, – spanilejšího nad něho není.
1-3Jaktě milovaly jej y dívčice krásné jak růže,
1-4V Mojžíšových knihách jen čti, jsou české y k čtení.
1-5Běhaly dcery po zdi, by jeho prý spatřily líce, –
1-6Spatřily, a se do něj zamilovaly vroucý milostí.
1-7Horlily proň velice, pachole ač outlé byl teprv,
1-8Svadily, závidícý ho sobě, a se hádaly o něj.
1-9Jestli ho poslal otec někdy, podíval by se k stádustádu,
1-10Dobřeli vše se děje při stádě, by zprávu dal otcy,
1-11Zdaleka pastýřky uvídíce ho, zpívaly hlasně:
1-12Budiž přivítáno nám, pachole ty rozmilé, krásné!
1-13Vítali pastýři také jej vždy k stádu radostně,
1-14O pacholátku milém, tak ho nazvali, zpívali písně.
2-1Pěj, Syonytko, toho! pěj! Tys prý chránit ho měla
2-2V nejhorších příhodách, v cyzyně také bděla jsy nad ním;
2-3Ty! jenžs na vidění se s vrcholí snášejíc tiše
2-4Patřila, jak těžké pro Izáka nesl Abráham hoře,
[1]
2-5Když ho obětovat měl v zápal; – a když on již seče,
2-6Tys prý zadržela v rukou mu meče ostrého!
2-7Tys byla, jenž Jákuba až z Mezopotámie vedla,
2-8Splákla jsy Ezava žluč, a smířila jsy bratra s bratrem!
2-9S tváří usmívajícý Jozeffa jsy patřila růsti,
2-10Chránila, do hluboké když vhozen byl cysterny.
2-11O, Syonytko, toho zpívej nám, všecko vypověz!
2-12Proč ho nenáviděli až k smrti, zlotřilí bratří;
2-13Proč ho zabiti chtěli? prodali proč ctného v otroctví
2-14Těm Madyánům cyzým; na jeho proč nedbali prosbu!
2-15Otcy zazpívej žel! – v cyzyně jaké nehody trpěl;
2-16Proč dán do vězení; v vězení s nevinným co se zběhlo;
2-17Jaktě vyšel z vězení, a první jak po králi v Ejiptě
2-18Byl pak povýšen! – Bratří, nebylo když chleba ni zrna,
2-19Jaktě se mu klaněli, povolil by nakoupili krmí,
2-20Vše když hladem hynulo, křičelo také všecko již o chléb.
3-1Sotva se rozvíjí kvítek, hned vadne upráhlý,
3-2Jestli ochladne brzy; vlažícý však spadne rosyčka,
3-3Pozdvihne se znovu, krásnými se perlami třpytě,
3-4Vůně vydá, že tím víc krásnější zdá se ti býti. –
3-5Anebo když nejvíc jest ticho, aj! bouřka se strhne;
3-6Hrom rachotí, hadový po nebi blesk strašně se kříží:
3-7Jak ale přeběhne, hned slunce se jasné okáže;
3-8Jak s Jozeffem milým štěstí y smítá neštěstí.
4-1***
5-1Jsa pacholátko malé, již byl také otce miláčkem,
5-2Neb prvorozený byl překrásné Ráchel synáček.
5-3Zamiloval ji Jákub, neb prý byla krásná od tváře;
5-4V vůkolí Háranském nebylo tak dívčice krásné,
5-5Zrůstlé, přívětivé též, ušlechtilé, slíčné, milostné.
5-6Z daleka zhlídna ji hnát stáda, hned blíže přistoupiv,
5-7Odvalil od studně kámen, napojil ji ovčičky,
5-8Přítelem otce že jest, s líbáním Rácheli jeví.
2
5-9K Lábanovi doveden, neb Ráchel běžela spěšně,
5-10Syn Rebečin že přišel, s veselím mu zvěstuje okem.
5-11Lában ho vítá mile; ručení pak hnedle po prvním
5-12Rácheliny požádá ruky; dá za ní se manem,
5-13Let sedm sloužit volí věrně za Rácheli krásnou.
5-14Smlouva uzavřena hned; pokládá se Ráchel za šťastnou.
6-1Let sedm přešlo celých, vždy Jákub co sloužil počestně,
6-2Tím se těšíval jen vždy, slouží že za Ráchel ženušku;
6-3Když sedm let přešlo, za ženušku Ráchelu žádá;
6-4Místo pak Ráchele zří u sebe Líu ležeti z rána.
6-5Poznaje lest, vstává, – krhavých byla prý Lía očí, –
6-6Zlostně sobě počíná a nevěrnost otcy vytejká:
6-7„Takli nesloužil jsem ti věrně, žes černě mne sklamal?
6-8„Ráchel jsem za ženu chtěl, Líu podstrčil mně jsy tak lstivě!“
6-9„„Odpusť,““ Lában mu dí, „„neb se mladší dcera nevdávánevdává,
6-10„„Leč prvé dceř starší se dostane čestně za muže.
6-11„„Jen sy Líu ponechej, – také Ráchel se dostane tobě;
6-12„„Jestli že ji miluješ, hleď Ráchelu víc sy zasloužit;
6-13„Služ mi ještě jiných sedm let, a pak Ráchelu vezmeš!““
6-14Jákub za Ráchel milou čtrnáct let sloužit zas volí,
6-15Láska mu krátila čas, ač Lában dosti ho soužil.
7-1Z přemilé ženky této, ač pozdě a po roce mnohém,
7-2Bylť narozen mu Jozeff, ten otcův y matčin miláček.
7-3Jaktě miláček neměl být, jsa zrozen z Ráchel milenky,
7-4Perně vysloužené tak, dobyté tak draze ženušky?
7-5Hned jako dítě malé vyzrazoval vnády výborné,
7-6Jsa spanilé tváře, nenašel na něm bys chybičky.
7-7Přál mu též více otec, žeť vždycky byl děcko poslušné,
7-8Mírné, tichoučké také, proto se každému zalíbil;
7-9Jestli mluví, podivíš se jeho vtipnosti dětinské.
7-10Každý poslouchá ho rád, miluje toto děcko a chválí.
7-11Sám otec myslíval, kým as bude někdy ten chlapec?
3
7-12Můj duch mně povídá o něm cosy vždycky velkého. –
7-13A proto jej miloval víc než syny prchlé ostatní;
7-14Květovanou sukni daroval mu, a barvami tkanou.
7-15Však to počátek byl prý bratrské té záště a zlosti,
7-16Již u sebe chovali bratří, než se vymstili krutě.
7-17KaždýKaždý, kdo Jozeffa znal, zajatý byl k němu milostí;
7-18Jen jeho vždy vrčeli bratří proti chlapcy milému;
7-19Jestli pak jej viděli v zamilované sukni kdy otcy,
7-20„Hle!“ pravili, „hle, patřtepatřte, jak jde tam otcův miláček!
7-21„Vždyť jako páv nadutý sy houká, – hle, pyšně jak kráčí
7-22„Miláček Ráchelinin! po sobě jak s soulibem hledí!
7-23„Hle, jak rozmazaně na klíně otcově sedí!
7-24„Však co sy zamiloval pachole toto zženštilé otecotec,
7-25,Nás sy nevšímá již víc, ovoce jest jen od něho sladké.
7-26„Můžemeli, co počal jemu přát, mu po vůli co činit?
7-27„Zdaž netupí, co činíme jen, vše, aby nás vinit musyl?
7-28„Námli se přeje plesat? ni do nás co znaje mrzkého,
7-29„Předc ale nás plísní, a na nás co zlosyny laje.
7-30„Jen toho pne k prsoum, – ten jeho jen jestiť miláček,
7-31„Nechť jak chce skotačí a se bůjně po trávníku válí.
7-32„Hleďte pak, co jest na něm? co z něho kdy jen býti může?
7-33„Zdažli vyvesti myslí muže tak z rozmazaného?
7-34„Vždyť jest Rachelinin ten mazlíček dívce podoben!
7-35„Zženštilý a hladký jak dívčice jest holobrádek.
7-36„Však také – slyšte jenom, – vždy naše matky co šepcý –
7-37„RáchelRáchel, kdož ví, co dělá, by otcy se líbil synáček;
7-38„Starcy by líbil se snad, jako děvče ho v koupeli meje, –
7-39„Anebo by mu voněl, olejem a nardem ho maže.
7-40„Děvčetem býtiby měl, takovým opovrhněme chlapcem!
7-41„Pryč s holobrádkem hrdým, z nás žádný ať ho sy nevšímne!“
7-42Tak celí rozlobení pravili, a v srdcy se žrali;
7-43S ním by nehoršili se, radč k svým pospíšili stádům.
4
8-1Když pak šestnáctiletý byl Jozeff, a zmocnil se v oudech,
8-2V ctnosti též prozpíval, v zahradní prácy sy pílil,
8-3K stádu ho poslal otec, nebo byl prý ovcý milovník –
8-4K tomu ho též určil, pastýřem někdy by býval. –
8-5„Jdi,“ pravil k němu otec, „uč znát se pastvu y ovce,
8-6„Matky bys skopce y znal berany, y rozeznal beránky;
8-7„Právě bude nyní stříž, ať znáš také dobrotu vlny.
8-8„Řádně by vše se dělo, pozoruj!“ On vejskne radostí;
8-9Na sebe pastýřský vléče vaček, pro mléko baňku,
8-10Hůl, již sám vyřezal, a pro krmě proutěný košík.
9-1Bratry nalezna, jeví, proč jej otec k stádu odeslal,
9-2Pastvu y ovce by znal, naučil také znáti se vlnu.
9-3Bratří ho odkazují s ousměchem, by pozbyli dále,
9-4Dřív že stříž bude tam v tom oudolí, skála kde příkrá,
9-5Pase tam Neffthali, Dán, synové jsou, znáš oba, Bály.
9-6Zelffy pak, Aser a Gád, ti prý byli tuze bezbožní,
9-7Schválně neb před chlapcem tropili nejvíce mrzkostí,
9-8Hřešíce nejhorším hříchem, jej horšili ctného.
9-9Jozeff Boha se boje, v tu hanebnost patřiti nechtěl;
9-10Domluvit jim nemoha, nebby s nimi měl půtky ničemné.
9-11K otcy se navracuje, na bratry sy stěžuje tuze,
9-12Žaluje otcy, jaké bratry viděl zlé věcy páchat.
9-13Jákub slyše tu neřest, syny hned bezbožné svolává,
9-14Tuze neb horlivý jsa, jim zlé činy přísně vytejká,
9-15Napomíná, Jehovy by se báli a chránili zlého,
9-16Přísně že Hospodina zkusejí brzy trestajícýho.
9-17Domluviv takto synům, propouští hned je zas k stádům.
9-18Však nepolepšil syny, před otcem jen se přetváří,
9-19Býti, neb pozorují velice jej rozhněvaného.
9-20Horlil on vždycky přílišpříliš, Jehova když zneuctěn býval. –
9-21Však proti Jozeffovi v srdcých mstitedlně se bouří;
9-22Pomstiti přisáhají se nad ním někdy nerudně.
9-23„Co klepavého,“ praví, „při sobě my chlapce trpíme?
5
9-24„Otcy donášel by blept? – kluk rovná se babce klevetné.
9-25„Bratří! přijdeli kdy mezy nás, pásl s námi by stáda,
9-26„Předce nalezne se kdos, an záda mu notně vypráší.“
9-27Žžavou od té doby sy závist vryli do srdce;
9-28Zlost potutedlná radí, v tajnosti by zášti tu kryli.
10-1Ještě pak víc popudil Jozeff k závisti své bratry,
10-2Sny když vypravoval, neužívaje lstivé obálky.
10-3Neb když zas do domu se otcova sešli společně,
10-4Prvotiny stád, dle zvyku, by otcy přinesli,
10-5Jozeff vypravoval sen svůj jim sprostě a přímě,
10-6Řka jim: „Sen vyposlechněte můj, jenž v hlavě mi vězý.
10-7„Zdálo se v nocy mi dnes, že jsme na poli vázali snopy.
10-8„Byltě to parný den, z každého až z nás se pot valil;
10-9„Chvílkami východní jen tichoučký větříček vane,
10-10„Mnohá pak krůpěje z nás na snopy ukápne přeprahlé.
10-11„Když ale z nás každý uvázal snopek poslední,
10-12„Prácy dokonav, sy poskoče, zastrčil roubík,
10-13„Hle! co se medle stalo; – posaváde já tomu se divím, –
10-14„Snop nebo můj povstal, a se prostřed postavil vašich.
10-15„Snopové pak vaši, stojícý tu vůkolí mého,
10-16„Hejbat sebou počali, klaněli pak snopu se mému.
10-17„Já z vidění sného procytnu, – a sen s očí zmizel!“
10-18Tak jako národní divoké shromáždění zpurné
10-19Svobodu a rovnost v Galii když chtělo uvesti,
10-20Bývala moudřejší nemilá rada těmto ukrutným;
10-21Na pravicy z levice přestoupilli kdo, byla zrada.
10-22Dřív okem jen zpurným naň jiskřili, stal se pak hlukot,
10-23Jak z hluboka když hřmí, mumlání velmi pak hřmotné;
10-24Pak kdos rozkacený vzkřikne: „Hlavou na lucernu!“
10-25Hned celý zbor zahučí: „Na lucernu napíchněte zrádce!“
11-1Dříve neb v summu kdesy když strany odporné se sejdou,
11-2Nastane mumlání, hlasyté pak rozpaky vzniknou;
6
11-3Hřmot vždy sylnější, až kdos nepozvolím vzkřikne,
11-4Obé se rozhorlí strany víc, a na sebe zůří,
11-5Bouřlivě tak sy vedou, až sobě poprskají oči.
12-1Tak také Jozeffovi bratří když snáře vyslechli,
12-2Bouřili v srdcy se zle, až zlostí se zarděly tváře;
12-3Jiskřili naň očima, a z prvu jen mumlali zlostí,
12-4Nastane pak hučení, žluč všecky kosti prolízá;
12-5Judas pak vzkřikne na hlas: „Co smejšlíš, ty holobrádku!
12-6„Ty snad panovat mníš, vysokomyslný miláčku?
12-7„Anebo my budeme poddáni snad, mazlíku, tobě?
12-8„Snadli uvest ty nás obmejšlíš v trpké otroctví?“
12-9Teď sypali se na něj všickni a se řechtali smíchem.
12-10„Pojďme a klaňme se mu!“ zůřivě tak skákali řvoucý,
12-11„Snopové, hejbejte pak sebou, a králi se klaňte!“
12-12Snadby se provinili byli hůř, – však Jákub je okřikl;
12-13Sladkými ukrotiv je slovy, jich ochladil plíce.
13-1Dříve již rozhněvaní bratří tím tíže to nesli,
13-2Když jim vypravuje vidění, jež na nebi viděl;
13-3Buďto že zapomenul, závist jak je zžírala bledá,
13-4Anebo že sprostnost mu jeho nic tajiti nedá,
13-5Vypravovat počíná nový sen, jejž zas viděl v nocy:
13-6„Slyšte pak můj nový sen, pochopit mně ho nikterak nelze,
13-7„Krásné bylo vidění, však mně posud jestiť podivné! –
13-8„Hvězdyli stkvít se mohou y měsýc, slunéčko když svítí?
13-9„Den nebyl, noc nebyla; jen se obloha stkvěla tak jasně; –
13-10„S podivením uvidím vycházeti krásné slunéčko,
13-11„Hnedle za ním měsýček y hvězdy jak v nocy se třpytí.
13-12„Znamení na to hledím, kterak to tré stkvít spolu může;
13-13„Předc ale hvězd jedenáct jsem viděl se třpytit při sluncy,
13-14„Stříbrný mně y měsýc klaněti se! – Co má toto býti?“
7
14-1V bratřích žluč se puká, již vlasy jim zhůru se ježí;
14-2Však otec opatrný tenkrát sám zlý oheň hasý.
14-3„Co“ – dí k Jozeffovi, „opovážlivé chce sobě zdání?
14-4„Matkali, já y bratří klaněti zde máme se tobě?
14-5„Kdo ti ty myšlínky nádherné tak do hlavy vsadil?
14-6„Zotročit chcešli bratry, – mne starce? co jen to pomejšlíš?
14-7„Kroť pak tu náruživost, již tvoří bludná obraznost;
14-8„Věř, mámí tě jakás a mate hlavu chlouba dětinská!
14-9„Což jsy již zapomenul, popudil jak k zlosti jsy bratry,
14-10„Kdyžs jim vypravoval mrzutý sen prvně o snopích?
14-11„Moudrým buď již jednou, nechtěj sebe mámiti zdáním
14-12„Tuze omylným, – a bratry své tak nepohoršuj!“
15-1Jozeffovi domluviv, učinil tak Jákub zadosti
15-2Zle synům rozkaceným, – kyselost jim z plícý oplákl.
15-3Sám pak tu věc u sebe rozjímaje vážně a tiše,
15-4Obdivoval a pravil: „Co z toho jen někdy vypadne?“
15-5Ukojení pak bratří před otcem býti se zdají;
15-6Mstít ale snáře toho v svém srdcy kdy ustanovují.
8
II. Zpěv.
Obsah.
Popsání země Chananejské; – Života pastýřského. – Jozeff jest poslán od otce k bratřím, – od nich chycen, – ze sukně svléčen, – do cysterny vhozen; – v nepřítomnosti Rubenově vytažen – a kupcům Madyánským prodán.
16-1Zem Chananejská, v které Jákub pohostinu bydlil,
16-2V níž hned Abráham děd, zakoupiv Mambre, obýval,
16-3Zem byla na obilí, ovoce také zrostná a plodná,
16-4Ovec a stád velikých k chování příhodná velmi;
16-5Tak ourodná, že ten nejstarší kronykář píše,
16-6Mlékem, medem že tekoucý byla. – On to věděl lépe,
16-7Mnohý než za našich časů, jenž směje se tomu,
16-8Skály že tam nahé jsou, a že pálí Chamsyn horoucý; –
16-9On mohl spíš to vědět, neb dříve k vyšetření země
16-10A plodnosti její vyzvědače chytré odeslal.
16-11Hle, jaký plodnosti div! – nechť zdá se to zníti nevěrně, –
16-12Z hroznu jednoho že dva dost sylní býti nemohli;
16-13Vzýt na sochor musyli, a tak prý jej nesli přetěžce,
16-14Sotva že k svým stanům dolezouce, umdleni klesli.
17-1Zem Chananejská, příliš na všeliké zrostliny plodná,
17-2Zvlášť byla pro rohaté y ovčí stáda příjemná.
17-3Z daleka pastýři přicházeli, zhlídli by trávu,
[9]
17-4Stráně zakupovali y oudolí bravu příhodné;
17-5Chámovi nechali měst, hleděli sy práce jen polní.
17-6Jedni pásali skot, druzý vzdělávali role.
17-7Planiny rozličným obilím oseté tudy spatříš,
17-8Tam zeleným stromovím vysazené stráně rozlehlé;
17-9Zříš celý les fíkový, jenž k sobě tě mocně přivábí;
17-10Chladícý tam cytron bude tobě zaháněti žízeň,
17-11Stín ratolestný budou ti cedry stláti libezné!
17-12Vinný a mandlový keř zde tě bude zváti k pomlsku;
17-13Kam oči obrátíš, vzhlídneš rozmanité kvítí;
17-14Z nich jako královna z Jerycha zastkví se ti růže.
18-1V oudolí, když vstoupíš, teprv panuje májová rozkoš,
18-2Všecko se tu zelená, pod bedra půjde ti tráva.
18-3Po obojím boku tom povstávají stráně podlouhlé;
18-4Pase tu krotký se brav, y jelen mezy laňma plachýma.
18-5Jedné na stráni uzříš po zemi se plazýcý křoví;
18-6Na druhé lesy celé strmícý, v nichž krovy předlouhé;
18-7Větvemi štíhlými jich větérek chvěje povolný;
18-8Ptactvo tu prolétá a zpěvy své pěje libezně.
18-9Jinde zas beze stromů, zelené však stráně, vrcholé;
18-10Mateřidoušky tu dost, voňavé také routy pro ovce.
18-11Po stráních se valí a kroutí ze skály pramínek,
18-12Zbíhá se dál v potůček, a crčí po oudolí jemně.
18-13Na vysokých volších, javoru, nad vodami, vlahém,
18-14Vždy slavíček tu tluče, jest v letě y v zymě tu bytem.
18-15Mnít budeš, máj že tu vždy v stálém neb letě přebýváš.
18-16Když tuhý mráz jest u nás, tam všecko již ouplně kvete.
19-1Míhat se zde uvidíš tučná rozmanitá stáda,
19-2Kde která potravu svou zhlídne, neb co ráda pochutná.
19-3Routové kde stráně, vlnaté tudy ovce se pasou;
19-4Jehňata zvlášť uvidíš, berany zvlášť matky y skopce;
19-5V křoví a trnčinách sy skáčí mladá kůzlátka,
10
19-6Bůjně se tam trkají kozly a drzce sy kutí.
19-7V oudolí rozloženém, v hojnosti trávy kde bývá,
19-8V pláních písečných klátí se hejna velbloudů,
19-9Máslo neb sejr k domovu, neb mlíčko pro dítky nesoucých.
20-1Při tolikém stádu pastýřů mnoho jest třeba.
20-2Mnoho y pastýřek, má každý tu dosti co dělat;
20-3Jedni před skoty jdou, nejlepší trávu by zhlídli,
20-4Důstatek vod kde též jest k napojení stáda celého;
20-5Stáda jiní střeží a bedlivě ovce obcházý,
20-6Ježto buď vlk hltavý, neb zvěř lítá ráda polapí;
20-7Někteří skot dojejí, neb jejich jest mléko lahůdka,
20-8Másla by v hojnosti bylo k prodeji y pro domácnost.
20-9Vyprané, pastýřky v čisté měchejře pak kladou,
20-10Sejr ovčí y kozý kupcům draze tu se prodává.
20-11Vody nedostatek kde bývá, kopají se čisterny.
20-12Aneb pro napršenou vodu jen hlubně, neb doly.
21-1Při pastvě žádný sy na dlouhou chvíly nestejská.
21-2Jest na ně pohled milý, vesele kterak všecko se baží.
21-3Pod zelenou břízou sy Huza kejdy nadýmá;
21-4Zdá se skot poskakovat, divá kůzlata rejdy sy vedou.
21-5Píšťala zní v houští, k ní Cháron zpívá milostně:
21-6„Kde jest černooká Dýna, tam věj, milý zpěve!“
21-7Na roh bučí Hazael, ryšavá slyšela by ho Melcha.
21-8„Co dělá bělohlavá Malka?“ sy Abdyel vzdychá.
21-9Proutěný ten košíček již plete, aby obdařil Jelchu;
21-10Z slámy klobouček jiný, před sluncem stínilby Salku.
21-11Zaran na bříze ryje své Esterle jméno radostně.
21-12Baňku duje Marán, potěšil by Resu milenku.
22-1Však ani pastýřky na trávníku líně neleží;
22-2Každá sy v klíně nese na pastvu, co chce dělat Svému,
22-3Vše konají v zpěvu, a radostně chvíly sy krátí;
11
22-4Ukol když udělá, pro milého sy pracovat pílí;
22-5Pentli ta pro něho tká, opasek jiná z příze již plete;
22-6Ester upletla ho již, již na něm jméno Melcha vyšívá.
22-7Pochlubit každá se chce, u večér když k nápoji ženou, –
22-8Svému co zhotovila, – pilnost svou každá okáže.
23-1Když za hory parné slunéčko se chystá zacházet.zacházet,
23-2Všecko se k nápoji stád pohne, k čisterně pohání.
23-3Každý se předhání, z pastýřů neb kámen kdo první
23-4S studně svalí, jen jeho na pramen má právo milenka
23-5První, – však jenom dnes ta celá jí studnice patří;
23-6K nápoji přijde první, – královnou nazvána bývá;
23-7Káže co chce, z routy věncem jest korunována.
23-8Mnohý tu žert přejde, viněni jsou mnozý z lenosti.
23-9Ta oči mračné sklopí, potutedlná jiná mu zas hrozý;
23-10Lehce se však smíří, ba hned při pohledu prvním,
23-11K sobě se dřív přivinou, než počne mžíti rosyčka.
23-12„Hrdlo co mi stačilo, slyšela bysbys, na roh jsem bučel,
23-13„Předce neozvalas se, nevrle ač bručel jsem na drát, „drát,“
23-14Ona usmívavě dí: „„Já u tebe stála jsem v křoví,
23-15„„Vzdechy tvé jsem slyšela y volání, – a jsem se smála.““
23-16„Na březové kůře jsem ryl dnes jméno tvé, Malka!“
23-17„„Já viděla tebe rýt y řezat, – ó jak jsy se potil!““
23-18„Věj, zpěve, k mé Dýně! tak zpíval jsemjsem, skála až zněla.
23-19„Cožs mě neslyšela?“ „„Slyšela, za tebou neb jsem stála.““
23-20Napojená u večer k stájím svá stáda dohání;
23-21V žertu a zpívání uteče jim den co sen krátký.
24-1Nejlepší veselost bývá, když přijde čas stříže,
24-2A žoků tíž vlnatých, složených, když řádně již leží.
24-3Pentličky strakaté na vlasech pastýřky přikrášlí.
24-4Jenž ovoce, mlíka k hodování hojně přináší.
24-5Poskakují okolo pastýři, – každý se chlubí
24-6Fáborem, co od milé dostal, a na ní se usmívá.
12
24-7Dřív než se usadějí, než počnou krmí požívat,
24-8Do řady se staví pastýři k zpěvu y děvy.
24-9„O, Jehovo dobrý!“ dřív začnou děvy pobožné,
24-10„O, Jehovo dobrý! jenž sluncem všecko zahříváš,
24-11„Jenž zemi vyprahlou zalíváš, deštěm na ní dštíš!
24-12„Popřej, dobrotivý, když žížní, ještě popřej!
24-13„Za to ti skákat budou vesele vždy ovce y krávy,
24-14„Všemu že uděluješ do sytosti potravy štědře!“
24-15„„O, Jehovo štědrý!““ pastýři zpívati počnou,
24-16„„Vzhledni na pastýře veselé, jenž díky ti přejí;
24-17„„Ty! jenž stáda živíš, a vlnou jehňátka odíváš,
24-18„„Stínové cedry také necháváš k okrase růsti,
24-19„„Pod ně bychom v parnu se skryli, a v dešti nemokli;
24-20„„Ej! vzdáváme tobě z vděčnosti v zápal beránka,
24-21„„Nad něho bělejší nenalezne se v stádě celičkém!““
25-1Nastane hned veselé hodování, – dčbány se prázdní;
25-2V zpěvu při šalmajích každý s Svou skáče sy skočnou.
25-3Když se vyskákali dost, počnou na zástavy hráti;
25-4Až dennice vyjde, pak k svému se stádu navrátí.
26-1Místěli na jednom vypáslé a jsou holé pastvy,
26-2Stáda hned dál přeženou na nedotknuté oudolí, stráně.
26-3Rozmanité uslyšíš bečení jehňátek y blekot,
26-4Krav bučení, mumlot býků, kůzlátek y brekot.
26-5Všecko se míhá tudy, jak větrem volš když se chvěje;
26-6Lidská hulákání y při tom rohy, píšťaly znějí.
27-1Tak prý Jozeffovi veselý život vedli y bratří;
27-2Ač pro Dýnu jednou vražedlně do Sychemis přišli;
27-3Což na pokojné, tiché pastýře nejméně sluší.
27-4Každý též, kdo toto čte a slyší, své uši uráží.
28-1Když jednoho času prodlévali v Sychemis dlouho,
28-2Otcy ni zprávu dali, an se bál, by nezhřešili znovu,
13
28-3Zvěděti také chtěje, všecko zdaž dobře se děje,
28-4Jak se syny, s chasou, tak s stádem, – šťastněli všecko;
28-5Jozeffa k nim vysýlá. (Nenadál jsy se, rozmilý chlapče,
28-6Co tebe potká tudy! – ni ty, zarmoucený otče!)
28-7„Vyjdi sy“ chlapcy dí, „k bratřím, jenž v Sychemis pasou,
28-8„Dobřeli jim se daří, vyzvíš, y chase y stádu.
28-9„Že nedali o sobě mně vědět, mně v srdcy jest ouzko;
28-10„Snad nepřihodilo se zlého, neb jsouli pak zdrávi?“
29-1Jozeff radosti plný vesele se na cestu vydává,
29-2A již napřed se těší, uvidí že krotké ovčičky.
29-3Vůkolí Sychemské probíhá veskrz a veskrz,
29-4Nikde ovec nevidí, ni kamby se přehnali bratří.
29-5Všecko přeběhá všudy, bloudí ubohý pak po poušti,
29-6Až ho jakýsy člověk bloudit zří, u sebe soudí:
29-7Jistě že ten pacholík nějakou na poušti měl ztrátu.
29-8Hned se k němu blíží, co hledalby od něho zvědá.
29-9„V oudolí tomto měli,“ dí Jozeff, „pásti mi bratří;
29-10„Zdaž se vše dobře děje, chce zvědět starostlivý otec;
29-11„K nim odeslal nyní mne, přinesl bych zprávu mu o všem;
29-12„Spatřit pak jich nemohu, ač všecko na veskrz jsem zběhal!“
29-13„„Darmo hledáš je tuto,““ člověk dí, „„více tu nejsou.
29-14„„Žeňme, slyšel jsem mluvit je, do Dothain, píce tam dosti.
29-15„„Cestou touto jen jdi, tam je jistě za strání nalezneš.““
30-1Ledva vyleze na stráň, uslyší hned, stáda jak bečí;
30-2Tráva se mu zelená, skot míhá se, – píšťaly znějí.
30-3Dál několik poodejde kroků, také bratry rozezná.
30-4Y oni jej zhlídnou, a Jůdas ho pozná ponejprv.
30-5„Hle, snů rozprávce!“ vykřikne, „hle, patřte na snáře!“
30-6Všickni hlavy zdvihnou, a tváře své zlostí zapejří.
30-7„Jest on to,“ Ruben praví, „strakaté známť ho podlé sukně;
30-8„Hle, jak sy vykračuje, – co snář bude opět vyvádět?“
30-9„„Rovně,““ dí Symeon, „„klaněti viděl se naše snopy;
30-10„„Jen klanění v hlavě mu vězý, to z ní mu vyžeňme.““
14
30-11„Hvězdy mu zacloňme, klanění nám více by necpal;
30-12„Dlouholi,“ dí Leví, „žvanění chceme chlubné poslouchat?“
30-13„„Pojďme a klaňme se mu,““ s ousměchem Izachar praví.
30-14„„Pojďme a prosme pak ho, bratry zachoval by v milosti.““
30-15„Hm!“ Zabulon se diví, „s klukem jaký pokřik děláte!
30-16„Houkněte sylně na něj, pouhým zaženete ho hlukem,
30-17„Proč ho trpíme tudy? hanebnéli dosti to není?
30-18„Máloli ještě ten kluk u otce nám natropil zlosti?“
31-1Nejhůř však synové zlobili se Zelffy a Bály,
31-2Jsouce neb zlí, žaloby se nové obávali od něj.
31-3„Bratří!“ zlosynové pravili, „ten náš bude zrádce;
31-4„Co dělá z nás každý, dozví se po každé hned otec.
31-5„Proč zlobíme se s ním? mezy námi pak proč ho trpíme?
31-6„Proč pak se s ním sužujem? s klukem proč máme se zlobit?
31-7„Smímeli jen to trpět, by k nám se přiblížil klevetník?
31-8„Zbavme pak ho se jednou, abychom se ho nesměli báti!
31-9„Pojďme a zabime jej! a na vždycky se snáře zbavíme.“
31-10„„Pojďme a zabime jej!““ hned všickni zlostí až řvali.
31-11„„Pojďme a zabime jej! tím více nezlobme se klukem.““
32-1Však radu moudřejší chtě Ruben, je zastaviv, dáti,
32-2Chlapce, zabit by nebyl, chtě od smrti lstivě zachránit.
32-3Tak u sebe myslil, – až krev v nich v nocy ochladne,
32-4Vysvobodím chlapce, a jej tiše otcy navrátím,
32-5Zastavuje bratry, „Nechtějte,“ řka, „ó milí bratří!
32-6„Krev prolíti bratra, prvé nežli se rozpomenete
32-7„Na bratrovražedlníka Kaina, poběhlce země,
32-8„Strachovat jak se musyl všeho, každého obávat,
32-9„By nezabil ho také, na nebe pak pohledět nesměl.
32-10„O, rozmyslete se, a rukou svých od krve chraňte!
32-11„Nám hromovým by hlasem Jehova ten hřích nevytejkal,
32-12„By jako Kain po zemi my jsme se nemusyli toulat;
32-13„Hůř by také mohl nás rozhněvaný Hospodin šlehat!
32-14„Však radu slyšte teď mou: Hle! tamto jest čisterna,
15
32-15„Žádný ni nás uvidí, co děláme, neb vůkol jest houští;
32-16„Spustlá již jest a stará, ni kapky vody tam nalezneš,
32-17„Háďata tam se plazý, hmyzy ještěrčí se plodí;
32-18„Tam ho, bratří, spusťme, neprolejem aspoň krev jeho.
32-19„Od sebe sám zahyne, – my však nezabíjeme bratra.
32-20„Pošetilec uvidí pak, jeho co mu prospěli snové;
32-21„Snít bude mít času dost, probudí ho ni lvovské řvání!“
33-1Líbila všem se rada, a ledva je Jozeff docházý,
33-2Zpurně se naň oboří, že chlapec div strachy nepojde;
33-3Jej provazy víží, – „Co sobě, ach!“ dí, „počínáte?“
33-4„„Poď jen snáři, jen poď! klanět tobě se chceme v čisterně.““
33-5Jak zločince vlékou až k trudné té pusté čisterně. –
33-6Skutek ohavný kryjí křoviny v té pustině husté. –
33-7Zlosti plní trhají divoce s něj sukni barevnou;
33-8Na jeho pláč nejdou, slzavé ni líce, ni prosbu.
33-9„Pro Boha! ach, bratří!“ rukama sepiatýma on prosý,
33-10„Co počínáte sobě! – pamatujte se! – ach, se ustrňte! –“
33-11Ustrnutí pak není u nich, ni žádné pohnutky;
33-12Nimi jen mstitedlnost zůřivá a lomcuje vzteklost.
33-13„Pro Boha!“ Jozeff volá; – ach„ach otce sy připamatujte;
33-14„Ach, šedivého pak jej nechtějte tak zarmucovati!
33-15„Před časem svedete do hrobu ubohého stařečka.
33-16„Ach ustrňte se pak, outrpnost s ním jenom mějte!“
33-17Otce by neslyšeli jmenovat, radč uši své zacpou.
33-18Předc nevinného hocha spouští do pusté čisterny.
33-19Jakby hrdinský skutek byli svedli, teď v houšti sy skáčí;
33-20Ještě do čisterny volají naň zlostnícy krutí;
33-21„Sni tudy bezpečně, nebo jest ticho v té duté díře,
33-22„Snopy sy naše viď klaněti se, y viď také hvězdy;
33-23„Tvoř sy tu království, však sám jenom v něm sobě kraluj!“
34-1Když se nabažili dost, nasmáli a naskotačili,
34-2Mrzkosti všeliké, (omrzý y to,) když byli syti;
16
34-3Ruben odcházý první. „Podívat,“ řka, „k stádu se musým.“
34-4Hnou se za ním y druzý, kráčí však váhavě v zadu.
34-5Unavení jakoby byli pracý, u cesty sy sednou;
34-6Aj! Madyánské vidí kupce, tudy vezti své zboží.
34-7Ti do Ejipta vezou z Galand myrrhu na velbloudech,
34-8Vonné kadidlo také, koření Ejiptčanům vzáctné.
34-9Zhlídna je Jůdas první, (zdaž tak se litostně ustrnul,
34-10Neb žádostli peněz tak velice mu pohnula střeva?)
34-11Vstana, praví: „Bratří! Jozeff-li, co prospěje, hladem
34-12„V čisterně zahyne? Lépe aby v krvi byl plynul,
34-13„Než násylně hladem, – neb předc smrtí my budem vinni.
34-14„O, zabit radč mohl být, dlouhým než by umřel tudy hladem.
34-15„Chtěl nás Ruben klamat, Nebudem, řka, mít z toho hříchu,
34-16„V studnicy když zemře! – což neníli to zabit bratra?
34-17„Hle, tudy jedou kupcy z Madyán! – lepší jest ho prodat,
34-18„Nežli této hladové, prodloužilé smrti ho vydat.
34-19„Směle pak můžeme říct, že krev se neprolila bratra;
34-20„Bát nebudem se musyt poběhlství, žádné ni kletby.
34-21„Pak teprv dobře se mít, veselý také chcem život vesti,
34-22„Za stržené peníze, veseli jsouc, vespolek píti.“
35-1Všickni hned přivolují, hotovi vždy ke všemu zlému;
35-2Pakli se dá při tom pít, nemohou to odepřít sobě.
35-3Kupce hned zastavují, obyčej všeteční jak mají;
35-4Odkud a kam jedete? vezete jaké kam drahé zboží?
35-5Tak je hned obšloupí bratří Jozeffovi vůkol.
35-6Počne hned Jůdas řečit: „Pokoj vám buď, příchozý vzáctní
35-7„Těžko ať vám nebude, se pozdržet chvíli maličkou.
35-8„K prodeji chlapce tu mám zrůstlého, přívětivého,
35-9„Všem zachová se lidem, jen bývá nám neposlušný.
35-10„Krásný od pohledu jest, – přivine se snaze cyzyncům.
35-11„Mám za to, že v cyzyně, (také snář jest,) ho dobře prodáte.“
17
36-1„Kde“ pravějí kupcy, „kde je chlapec, zvyklí my nejsme,
36-2„Vůbec jak přísloví dí, zajíce kupovat jenom v pytli.“
36-3Hned z čisterny ho ven vytáhnou, – on pláče radostí;
36-4Mní ubožátko, brzy že spatří otce zas svého.
37-1Jozeffa jak zhlídnou kupcy, hned jim se zalíbí.
37-2Koupit musýme toho, myslí, nechť víc sebe platí.
37-3„Mnoholi chcete za něj?“ Teprv zví chlapec, s ním co se děje,
37-4Otrokem býti že má! a celý užaslý se třese.
37-5“Mnoholi„Mnoholi chcete za něj?“ „„Za něho dvadcet dejte na stříbře,
37-6„„V službu sy vezměte ho, lacyný dost, hleďte jen splácet.““
38-1Kupcy bez smlouvání za něho hned stříbrné sázý,
38-2Uplakané pachole posadí spěšně na velblouda;
38-3Hnedle jedou dále. – Jozeff ruce spínaje, praví;
38-4„Zatvrzelí bratří! s Bohem, s Bohem tu zůstaňte!
38-5„Však co ty, otče starý!“ – – zajíká se a pláče srdečně, –
38-6„Těš tě Bůh sám! – neplač!“ – sám dá se do pláče. –
38-7Zatvrzelí pak bratří ni řeknou: Jdi, bratře, s Bohem! –
38-8Zlostně rohem bučejí, až chudák pryč za hory zajde!
18
III. Zpěv.
Obsah.
Ruben o tom nic nevěda, že bratří Jozeffa prodali, chce ho vysvobodit a navrátit otcy; – nenalezá ho v čisterně. – Jeho zlost. – Jde, hledá bratry. – Nalézá je, ani pijí a se veselí. – Jeho zůřivost. – Jůdas ho krotí, že Jozeff živ jest, a že jest prodán; – dává radu, aby sukni Jozeffovu krví skropili, a jakoby ho zvěř byla roztrhala, otcy odeslali. – Rada y od Rubena přijatá.
39-1Za hory již slunce, však dnes pošmourně zapadlo,
39-2Dřív se přiblížil večír, neb zastřeli slunce požhary,
39-3Jen od paprslků jeho červánky se rděly brunatné,
39-4Vítr že fičet bude, co kalendář předpovídali.
39-5Však zponenáhla y ty se tratí, mrak zůstane šerý;
39-6Větříček profukuje chladný, a stříbrný měsýc
39-7Vystrkovat počíná rohy své, však hned zas je skrývá;
39-8Blejskneli hvězda která, hned bývá zastřena mrakem.
39-9Mrákota půlnoční se táhne a houšť se rozšíří,
39-10Po horyzontu celém svá černá křídla roztáhne.
39-11Všecek utichne hned hluk, bečeti také přestane stádo
39-12Shrbené k zemi ve dne, se pasoucý, lehne sy rádo.
39-13Šveholit ustane též ptactvo, se houře na větvích,
39-14Vítr ač ním klátí, připne se, ni bouřky se bojí.
39-15Jindy aspoň slavíček při tichém večeru sy zazpíval;
[19]
39-16Dnes pak slyšet se nedá, s ním sylně neb volše se chvěje.
39-17Na zeleném listu žabička jen srká rosyčku;
39-18V požaté neb pšenicy cvrček své Cvrlili cvrká:
39-19Z skal také těch děravých, kde se hnízdí sovy, kalousy,
39-20Jích kulichání a škvěk trudnou noc více ohyzdí.
40-1Vítr jak nadmutý měch, když vydme se, z něho se spustí;
40-2Meluzyna skučí a drtí suchý chrastchrast, až se louští.
40-3Z daleka hrom huhlá neustále, jak všech sedm hromů
40-4Spiklo proti se sobě, ani žádný nechce ustoupit. –
40-5Po nebi blesk hadový kříží se, jak chtělby vše spálit;
40-6Ohnivý ze sebe prak po nebi házý na vše strany.
40-7Všecka zaleze do svých doupat zvěř nejzůřivější.
40-8Sám se člověk zhrozý y na lůžku strachy se třese.
40-9„Tak prý lev nejradč, když bouře se vztěká, na loupež
40-10„Z pelechu leze a řve; zvěř víc se ho leká než hroma;
40-11„Tak ty,“ – Ruben praví, „jdi, – bouřlivé té nocy uži.
40-12„Otce ó jak potěšíš, pachole když jemu navrátíš.
40-13„Nechť sy do vůle vyjí, ty pšíšery noční a skučí,
40-14„Třebas y hrom třískal a búřil, nechť větrové fičí;
40-15„Ta bude noc pro tebe, v níž dá se mnoho vyvesti.
40-16„Oč, nebude překážet tobě v té hrůze nižádný.
40-17„Ať sy bratří bouří, uvidí až chlapce u otce;
40-18„O, jenom když potěším, – vím jistě to, – otce starého.“
41-1Vzchopě se, hned řebřík z provazu sy spletený vezme,
41-2Shejbne se, – pak řebřík spustí, – pak křikne do hlubně:
41-3„Jozeffe, těš se bratře! pozdvihni se, – více se nermuť!
41-4„Chyť se toho provazu, neb chcy tebe vysvoboditi;
41-5„Směle jen lez, se neboj, z konopí jest spletený sylně,
41-6„Pevně jsem ho připnul, pomáhat budu, lez jenom spěšně!“
41-7Však slyšet odpovědi není, žádného ni šustu;
41-8Ba ni co mukne, jen čít vanutí jest chladné z čisterny.
20
42-1„Proč mi neodpovídá chlapec?“ dí Ruben se divě;
42-2„Tvrděli tak usnul v té strašlivé, proklaté díře?
42-3„Bouře ohluchlali jej, neb neníli více na živě?
42-4„Venli sy sám pomohl? – to není mi víře podobné!
42-5„Neb hluboká čisterna příliš jest, kluzká a příkrá; –
42-6„Znal by také komínem lezti, – vždyť není tak uzká!“
43-1Sehne se k čisterně a křičí zas hrdlo co stačí:
43-2„Ozvi pak, Jozeffe se! uchyť provaz, – hleď ven vylezti!
43-3„Bouře neb se zdvihá, – příval bude líti se hustě;
43-4„Studně se pak zatopí, – utoneš, – procytni pak k žítí!“
43-5Předc neozývá se on, ni dechne, – to Rubena mrzý. –
43-6„Co se to stalo?“ praví a hlavou nevrlý celý kroutí.
43-7„Snad neozývá se hoch, mysle, bratří že ho vábí
43-8„Ven z čisterny této, by zabit jej tu mohli v nocy?
43-9„To mu vyvrátit musým.“ A zvolá zas hrdlo co stačí:
43-10„Jozeffe, ty se neboj! pospěš z čisterny vylezti!
43-11„Lez a poslechni brzy! – Já Ruben jsem, – sám tudy stojím.
43-12„Chcy tebe vysvobodit, – provazu jen spěšně se uchyť!
43-13„Sám jediný jsem přišel v té strašlivé bouřlivé nocy,
43-14„Tvé slzy bych setřel, – a starému tě otcy navrátil!
43-15„Což neozýváš se mně? – neslyšíšli pak Rubena hlasu?
43-16„Ozvi pak, Jozeffe, se! a nemař času, bouře se blíží!“
44-1Ucho zas nastrkuje, ani oddechu není tu číti. –
44-2„Co to znamenat má? S chlapcem snad děje se nedobře?
44-3„Sluch-li uleklý ztratil, – veliký neb strach-li ho sevřel?
44-4„Snad leží ve mdlobách? ouzkostí neb umřel dokonce?
44-5„Dozvědět to se musým, byť třeba to můj život stálo!
44-6„O sebe dbát nebudu, do čisterny směle polezu!“
45-1Ohledá kůl y provaz, do země kůl sylněji vráží.
45-2Teď podstoupilby rád třeba smrt pro otce y chlapce.
45-3Dolů se hned spouští, snaží se až dostati ke dnu,
45-4Kouty vše omaká, rukama také po zemi tapá;
21
45-5Však ale kde nic tu nic, znamení ani není po chlapcy.
45-6Rubena mráz pojme: „Co jest to, že chlápce tu není?“
45-7Více zablejskne se teď, – blesk v tmavé díře zasvítí;
45-8Ruben ohlédne se víc; uvidět předce Jozeffa není.
45-9„Holla! co býti to má?“ – a hlavou celý strnutý kroutí.
45-10„Co se to stát musylo?“ – stuhne a ním zyma drtí.
45-11Ním tak drtí, házý, až se na celém těle třese.
45-12Z čisterny spěchá, docela až vzhůru se vznese.
46-1Teď oddechne sobě, – pak dlouho zmámený stojí.
46-2„Zlořečení bratří!“ – zas mlčí, – jest sám v boji s sebou;
46-3Zlé cosy přemejšlí, – hůř než hrom v něm toto bouří.
46-4„Zlořečení bratří!“ – zas mlčí; – však zlostí až hoří.
46-5„Ha! oč jej zabili! a v krvi své brodili ruce
46-6„Zlořečení bratří!“ – dupne, – „ach, zabili jistě!
46-7„Zlořečení bratří! ó zlotřilé Kainovo plémě!
46-8„Proč neotevřelas se, země, než spáchali vraždu!
46-9„Proč nepohltilas je? proč bratrovražedlníky trpíš?
46-10„Tlamu pak tvou rozevři, a pohlť je do rmuté propasti!
46-11„Více ať nevraždí nevinné, zločincové, děti!!“
47-1Ve tmě tapá, divoce vzteklostí jen řve a se třese;
47-2Hrom, ani pozoruje, nad ním že tříská a bouří.
47-3Teď teprv, když nad ním zablejskne sese, až celý stuhne.
47-4Teď teprv, když nad ním rachotě hrom třaskavý houkne,
47-5Teď sebe zpamatuje, – zůřivě pak na nebe vzhledne:
47-6„Tluč, hrome! bí! třískej! – bratrovražedlníky potři?
47-7„Ohnivé střely své spusť! – nechovej víc na zemi lotry!
47-8„Vždyť Jehova Kaina hromovým prý stíhal též hlasem –
47-9„Oddechu mu nedaje, horoucým strašil ho bleskem:
47-10„Tak ať vrahové ti zůřivého se vždy hroma straší,
47-11„Ať je pláší, – Jehovo slyš! – hlas hroma hrozně zůřého!“
48-1„Ha! jaké poskytuje, – již vidím, – mi ukazy nebe!
48-2„Ukaz uposlechnu ten rád, – chcy, Jozeffe, mstít tebe nejhůř!
22
48-3„Ano! ó mstít tebe chcy! – zůřivým já sám budu hromem!“
48-4Hned obušek popadá. – „Tímto budu třískat já kýjemkýjem,
48-5„Kde je naleznu koli; nevinný, tebe, Abeli, pomstím;
48-6„Bíti budu napořád, – svět bratrovražedlníků zbavím!“
49-1Bouře se tratiti zdá, – hrom dále již huhle za zády,
49-2Hustý na Rubena déšť spouští se, an buble promoklý;
49-3Hůře pak v jeho žílách zdýmá se ta bouře a vztěká.
49-4Každé křoví okolo sebe mlátí zlostně obuškem.
49-5„Mlátit vražedlníky, tak třískat a dávit ukrutně,
49-6„Kdekoli je polapím, budu je drtit, jak toto křoví!“
50-1Však daleko nedošel, neb fičí, déšť také pleští,
50-2V Jůdova stanu vidí, jak všecko se míhá a skáče;
50-3Zvuk hudební slyší, a píšťaly, jak dudy brunčí,
50-4Vejskání veselé, skákání, v kole jak třeští.
50-5Zlostí se otřese, dí: „Plesají snad z bratrovy smrti?
50-6„Co za hulákání! – ni krev bratra zlostníky škrtí?
50-7„Ha! však jinou hudbou zazním vám, – od huby dčbány
50-8„Lítat budou roztříštěny, hůř, než hrom aby třískal!“
51-1Jak rozsápaná zvěř, když ztratí svá lvíčata lvice,
51-2ŘveŘve, až se otřese les, – trhá všecko, do tlapů co chvátí:
51-3Ruben do stánu vkročí, řve strašně a třískne obuškem,
51-4Každý užasne se až, nižádný nemukne, ni cekne.
51-5Řve, očima jiskří, okolo sebe tříská a zůří.
51-6Přestane vejskání, padají všem píšťaly, kejdy,
51-7Leze do kouta teď vše, utekou y mrzké nevěstky,
51-8Bez kejdů šumaři prchnou, – škvěk přestane drzký.
51-9Ruben teď řve skočnou, stojejí až jim vlasy zhůru;
51-10Píšťaly tříská y dčban, padají až se stolu baňky;
51-11Promluvit nic nemůže vzteklostí, jen chroptaje řičí,
51-12Slintá, kaní pěnami, od řvání vzlíká a soptí.
23
52-1Zařve co lev zůřivě: „Vrahové! kde Jozefa máte?“
52-2Kouká po nich divoce, vraha mní hned poznati z očí.
52-3„Kde pachole leží? kde zkrváceli jste ho vražedlně?
52-4„Kde druhý Abel zabit? kde jste krev jeho prolili vlažně?
52-5„Zlořečení vrahové! – vesele kterak můžete píti?
52-6„O, lotrovské plémě! – Kde jest? kde zkrvácený leží?
52-7„Což ni bratrovražda vám, zlostní , srdce nezžírá?
52-8„O, ukrutnícy vy! – Pročs se, hrome, v vůkolí zpouzel?
52-9„Proč jsy je nerozdrtil? okolo pročs blesky své házel?“házel?
52-10„Vraždu-li mně nechals mstít?“ A obuškem do stěny praští,
52-11Až stanoviště klesá a drtí se jak roštové chrastí.
52-12„Ano! budu tebe mstít! – a čí, krev ruka prolila první,
52-13„Jej najednou nezabím, – než dlouhá mu muka přichystám,
52-14„Chcy ho ukrutně mučit, – vyhladím se země mu y děti!
52-15„Kainova by nemusyl plemě svět víc se obávat!!“
53-1Ochroptiv se celý zlostí, neb žalostí jen vzlíká,
53-2Promluvit nelze mu nic, jen řve a uřvaný soptí.
53-3Osměluje se první Jůdas však promluvit k bratřím:
53-4„Oč, že chudák myslí, že my jsme zabili chlapce?
53-5„To mu vymluvit musým.“ A k němu hned blíže přistoupí.
53-6„Rubene! se upokoj,“ dí, „slož z sebe zlost tuto krutou; –
53-7„Mníš, že zabit jest bratr? – Živť jest!“ – „„Živ?““ Ruben vzkříkne!
53-8„„Kde jest? Jozeff kde jest?““ obušek hned od sebe mrští;
53-9„„Kde jest? hned povídej! – v čisterně neb více ho není;
53-10„„Do dna jsem ji prolezl, nebylo ni stínu od chlapce!““
53-11„Jen se utiš!“ Jůdas dí, „v vzteklé neb náruživosti
53-12„Promluvit nelze s tebou, zůřivost leč jestli umlkne!“
53-13„„Což to za protahy jsou? Kde jest Jozeff? ať otcy ho vrátím?““
53-14„Otcy ho navrátit chceš? Toť žádáš, věř, věc nemožnou“nemožnou.
53-15„Ráději buď spokojen, v čisterně že nezhynul hladem,
53-16„Ztrápený neb-li hořem nepošel že v svém věku mladém?mladém?“
24
53-17„„Kde tedy jest? ať zvím, zůřivé byť lvice byl v drápách,
53-18„„Z nich ho vydru, – jen mluv! syce mé znovu plíce podpálíš!““
54-1„Utři sy pot!“ Jůdas dí, „splákni sy žluč prvé s plícý,
54-2„Všecko pak ti vypovím, tiše chcešli a mírně poslouchat.“
55-1Ruben se hned usadí, řka: „Mluv! již jest spláknuta žluč má!“má!
55-2„ChcyChcy pak poslouchat tiše, jazyk můj jest bez toho zprahlý.“
55-3Jůdas teď vypravuje: „Když šli jsme od pusté čisterny,
55-4„Sedli zamyšlení jsme u cesty, kde jest křoví husté.
55-5„Žádný slova nemluvil, – nás tížil spáchaný skutek.
55-6„Aby hladem nepošel Jozeff, strach zmocnil se nás všech.
55-7„Zdaž méně krev prolejem, jsem pravil, když zhyne v čisterně?
55-8„Zemříti jestli hladem lehčí smrt, než v krvi plynout?
55-9„Stejnýli hřích to není? zdaž jej nezabíjeme předcepředce,
55-10„Jestli hladem zahyne? – Zamlčel z nás každý se smutně.
55-11„Jdou okolo kupcy, – bratrskou jsme hnuti láskou, –
55-12„Jozeffa jsme prodali, aby nezhynul, – Ismaelitským!“
56-1Ruben užasna praví: „Tak mohli jste býti ukrutní!
56-2„Ještě za mzdu krvavou jste mohli tak zhejrale píti?
56-3„Což nepřipadlo komu, jaký zármutek otcy ztropíte?
56-4„Jak potěšíte jeho? Co stařečkovi vylžete, zlostní?
56-5„Kde jest peníz krvavý? Sám půjdu a vrhnu jim k nohám;
56-6„Chlapce jim mocně vydru, v dobrémli ho mně nepropustí!“
57-1„Rubene!“ řeč Symeon přejme, „to všecko nadarmo,
57-2„Co činiti smejšlíš; – pachole neb chválili švarné;
57-3„Chválili, – neb jsem slyšel, – jeho zrůst, spanilé také líce;
57-4„Stříbrné bys y přidal, pachole předc, vím, nepropustí.
57-5„Všickni bychom také my se za nima pustili zbrojně,
57-6„O mnoho více jest jich, – nás zbijí v vojně nestejné!“
25
58-1„Kdoby se s nimi honil,“ dí Gád, „kdož ví, kam odešli,
58-2„K východu, k západu-li, nás do které brali se země;
58-3„S nimi pak nechcy se rvát, – chasy při sobě více neb mají.
58-4„Někdo by z nás byl zabit, víc otcyby splchaly vlasy!“
59-1„Ovšem,“ Jůdas praví, „rváním nic nepořídíme.
59-2„Tuze jsme, vím, chybili; napravímeli tím chybu naší?
59-3„Cožkoli nechť se stalo, radč mlčme a hádky zanechme.
59-4„Dobře že Jozeffovu jsme nechali sukni zde zpátky;
59-5„Zabime kůzle mladé, krví zkropme, pomažme ji blátem,
59-6„Hodně ji zcuchejme, zbrocenou potrhejme, pořežme,
59-7„Otcy odešleme pak, jak v poušti-by jsme ji nalezli;
59-8„Cár nějaký zavěsým tudy, na důkaz, ve houšti.
59-9„Když otec potrhanou, zbrocenou krví sukni zahlídne,
59-10„Zvěř že ho roztrhala, sám od sebe lehce uhodne.
59-11„Pak vlku pozlořečí, plísnit bude šelmu též žravou.
59-12„Nás nebude vinit moct, – zlost naše mu zůstane skrytá.
59-13„Arcy popláče sy dost! ach! teď krutý náš skutek cýtím!
59-14„Co jsme dopustili se! Jak těžká žalost ho obklíčí!
59-15„Však co je platný žel náš? Nevidím v tom více již změny,
59-16„Prostředek není jiný, ač u sebe dosti přemejšlím.
59-17„Tuze obroušený prý potratí také ocel svou ostrost,
59-18„Změkne y též železo a zkřehne a zezrezovatí.
59-19„Myslím takhle, bratří! že jinou brz vezme to změnu.
59-20„Trochu popláče otec, – po čase ni vzpomene na to.
59-21„Má také, ním se těšit může, doma Benjamínka;
59-22„Z Ráchel milenky jest též, tomuto také přeje synáčku.
59-23„Přát budeme mu toho, – nechť zamiluje sy to děcko. –
59-24„Jest veselé pachole, nebude snad snář z něho nikdý!
59-25„Pak nebudem, myslím, u starého v zlém podezření;
59-26„Předstoupit budeme před něj smět, až se vypláče!“
60-1Líbila všem se rada, ukojit y Ruben se nechá;
60-2Víc že není pomocy, tomu sám také k spolku přistoupí.
60-3Hned zbrocenou, ztrhanou zaváží sukni do uzle,
60-4Vyslati věrné dva s ní k otcy, hned uzavírají.
26
IV. Zpěv.
Obsah.
Jákuba obklíčí tesknost, že se Jozeff nevracý domů. – Strašlivý Jákubův sen. – Jeho ouzkost a vzdychání. – Jde ho vyhlížet, a zhlídne dva ovčáky odesvého stáda, jenž přináší Jozeffovu sukni. – Jákubův nářek. – Žádný ho potěšit nemůže. – Žádá sy umříti.
61-1Soumrak třetí smouší, z domova co Jozeff již vyšel,
61-2Slunce zapadlo třikrát, nenavracuje předce se zpátky.
61-3To Jákuba netěší, pachole jenž den celý čekal.
61-4Co jen se chlapcy stalo? zdaž potkalo ňáké neštěstí?
61-5Bouřlivá kormoutí noc víc teskného teď otce;
61-6Srdce mu cos stahuje, jej klíčí svíravá tesknost.
61-7Zamhouřit ni oko své může té nocy celičké,
61-8Vzdychajícýmu teprv se k ránu oči uzavrou.
61-9Usne; nedlouho pak spí, – pak z lůžka jak zděšený skočí.
62-1Zdálo se mu viděti, jak Jozeff sy vzdychá přetěžce,
62-2Jaktě lomí rukama; předc žádný se nechce ustrnout!
62-3K nebi oči zdvíhá, o pomoc celý uřvaný volá;
62-4Však pomocy nevidí, ubohého neb všecko opouští!
62-5Jak naříká, běduje, přispěl by kdo, jak se ohlíží.
62-6Čím víc uřvaný lká, tím víc naň potvory sočí.
62-7K otcy se obracuje, o pomoc jej žádá až s pláčem:
62-8„Otče, vytrhni ty mne! spomozyž!“ volá, „ach pomoz, otče;
[27]
62-9„Přispěš, otče, sobě!“ a k němu své vztahuje ruce.
62-10„Ach, přijdiž jen brzy, prv nežli mne krutě utrápí!“
62-11Jákob sáhá po něm, – procytne, a zděšený strne.
62-12Strašlivý sen zmizý, však hrůza nemizý se s očí!
63-1„O, jaký sen!“ sobě dí, „ó jaké to strašlivé zdání!
63-2„Hrůza mne omrazuje, – ó sne, pryč zajdi, potvorný!
63-3„O! by jen polovice, co viděl jsem, státi se mělo!
63-4„Prv ouzkostí umru, – ta žalost mne do hrobu schvátí!
63-5„Proč ale nejde Jozeff? proč se nenavracuje chlapec?
63-6„Co jen to má znamenat?“ – zamlčí se a těžce oddechne;
63-7„Co to pořád ve mně vře? Poď, Jozeffe! poď brzy! kde jsy?
63-8„Proč ten strašlivý sen bouří mne a srdce mé děsý?
63-9„Bože! ach, kterak pněl! Proč jen ho vidím pořád v slzých?
63-10„Jak mi podával rukou! Trudným proč snem se jen trápím?
63-11„Však nemohu sy pomoct, – posavad také hlas jeho slyším:
63-12„Ach, přijď otče brzy! – hlas ten posud mou duši svírá. –
63-13„V poušti-li kdes bloudí, – ouzkostí neb plyneli v slzých, –
63-14„Zmořený od žízně, jak Ismael snad smrtí hyne!
63-15„O, by Hospodinův anjel, jako Ismaelovi
63-16„Vody okázal pramen, jej šťastně z pouště provázel!
63-17„Mně ubohému ho zas dovedl bez ourazu šťastně!
63-18„Bože, co ve mně ten sen tvoří pořád obrazy strašné!
63-19„Ach! snad nejhorší zvěř – chraň!! – mé srdce jest těsné!
63-20„Již myšlínka tato mne leká a srdce proráží!
63-21„Snad potýká s chlapcem se již šelma! ba snad ho již sžírá!“
64-1Strápený, poděšený tím snem, zas na lůžko se vrhne;
64-2Však nemůže se stišit, – nová z lůžka ho zvedne výčítka.
64-3„Otče nesmyslný ty!“ sobě dí, „cos jen sy pomyslil,
64-4„Nezkušené pachole v poušť vyslati, – kdo ti to radil?
64-5„Jítili s ním nemohl z tvých některý sylných pacholků?
64-6„Outlé a mdlé pachole oddolat zdaž šelmě jest v stavu?
64-7„Má-li to jest příčina, – budeli kde dítě nešťastné?
64-8„Proč sužuješ mne, blude? proč žereš srdce mé stále?
28
64-9„Proč mne pořád mámíš a omylným snem duši děsýš?
64-10„Proč ale ty nejdeš? kde, Jozeffe! dlouho tak vězýš?
64-11„Ach! ó lhalli jsy, sne! – ach! jestli co zlého se stalo! –
64-12„O, by mé, než uslyším, živobytí svůj konec vzalo!“
64-13Dél’ nemůže vydržet, zajíká se, dech se y tají;
64-14Ven ze stánu musý, chce vzlíkati chladné povětří.
64-15V myšlínkách s shrbeným hřbetem sy až na pole vyjde.
64-16Však pokoje ani tuť, – také v podnebí těžce sy vzdychá.
64-17Na pahrbek přijde, počíná kde k Sychemu stezka.
64-18Loubí sy tu vysadil Jozeff, zelenou y besýdku.
64-19K Sychemu pilně hledí, vidět však ani člověka není.
64-20„O, jaký smutný to den, nebylo jakby ve světě lidí!
64-21„Dech se mně zatahuje, ač lehce se dýchá po bouřce;
64-22„Mně ale ouzko tak jest, jak ležel by kámen na plícých!
64-23„Jak to slunéčko tak dnes prolézá smutně a chudě,
64-24„Bouřkou protrhaná mračna jak trudně ho smouší!
64-25„Jindy ten list zelený, jak truchlivě zvadnul najednou!
64-26„Kvíteček, jejž vysadil Jozeff, – proč vadne a klesá?
64-27„Kam jen se ohlídnu, vše zdá se mi kvílit a truchlit!
64-28„Srdce nepukne mně div! – O, Bože! ty sám ho posylň!“
65-1Zdvihne rukou k nebesům, kolena ohýbne a kleká.
65-2„Bože Abrahamův a Izákův!“ pokorně sy vzdychá,
65-3„Ty! jenžs ve zdraví mne až z Mezopotámie vedl
65-4„K otcy, s maličkými, s ženami také provedl šťastně!
65-5„Jenž jsy na vzdálené mne vždy cestě ochránil neštěstí,
65-6„Zvěř divokou jsy krotil, před zlostí y Ezava chránil!
65-7„Otče! uslyš ubohého hlasu, – ach, rač těšit starce!
65-8„Jestliže kdes bloudí chlapec – jestli že mře kdes na poušti,
65-9„O, ty Všemohoucý ho chraň! dej anjela synu,
65-10„Ať uvidím brzy jej, – ať k srdcy ho svému přitisknu!“
66-1Povstane a k Sychem po celém vůkolí hledí,
66-2Z dlouha přicházet na se ode Dothain muže dva zhlídne.
66-3Bedlivě na ně hledí, pak vzkřikne: „Toť Cháran a Huza,
29
66-4„Mých ovčácy ovec!“ – Větší pak ho hrůza pojímápojímá:
66-5„Proč tak váhavě jdou? proč bez hocha smutně se loudí?
66-6„Proč do země hledějí? a ve mně proč krev se tak zdýmá?“
66-7Dočkat se jich nemoha, proti nim sám klesaje běží;
66-8Z daleka na ně volá, popadá ač ledva že ducha:
66-9„Dobřeli vše se děje? Kde Jozeff? proč s váma on nejde?
66-10„Dobré to dítě kde jest? Proč vy sem přicházýte sami?
66-11„Kde pak chlapec zůstal? ach, mluvte! mne déle netrapte!
66-12„Jen povídejte brzy, na věrné jak sluhy patří!“
67-1Až k zemi se sklonějí, po chvíly přetvářeně praví:
67-2„Hospodin tě zachovej! přejeme my vše tobě dobré!
67-3„Jozeff, se tážeš, kde jest? jak můžeme my o něm vědět?
67-4„My nezahlídli okem nám vždycky pastušku milého!“
67-5„„Cožli u stáda nebyl? Ani vy nepovíte mně pravdy?““
67-6„O něm co vímevíme, jest to, bratří že sy vzpoměli na něj,
67-7„Že se mu dobře děje u tebe, té naděje jsoucý;
67-8„Vyslali na zvědy nás, zdaž předce se zdráv vynacházý.
67-9„Neb když pro dobytek nebylo víc v Sychemis trávy,
67-10„K nápoji scházelo též vody, neb vyschly čisterny,
67-11„Přehnali stáda a šli hledati nové studně do Dothain.
67-12„Hle, co nalezli, vizižvizyž!“ Hned rozbalují cosy z uzle.
67-13„Viz, zdaž Jozeffa jest,“ – zajíknou se zas, „hle, tato sukně!“
68-1Doň jakby hrom udeřil, Jákub se potácý a klesá!
68-2Charan hnedle skočí, nepadl by, ho v náruči zdrží,
68-3Huza podpírá také, nemůžeť na nohou ani státi,
68-4Jak osyka se třese, – strach jim, že jim zhyne v rukou;
68-5Předc se pak vzpamatuje, krvavou zas sukni zahlídne,
68-6Ji do rukou popadá a bolestně líbaje zhlíží.
68-7„Ach, oděv Jozeffa jest! – ach, sukně jest chlápce milého!
68-8„Ach jest, Jozeffa jest!“ vzdychá k nebi a ruce spíná.
68-9„Hle, jak zkrvacená jest, jak zedraná sukně jest krutě!
68-10„O, jak posmejkaná jest, ztrhaná, ach, od zvěře drzké!
30
68-11„Ach, zvěř nejhorší trhala tebe, rozmilé dítě!
68-12„Ach, tebe šelma drala! – a já ještě jsem! ni hynu hořem!“
69-1Stát na nohou nemůže, ovčácy pak na drn ho sázý.
69-2Sukni opět popadá, slzami, ji líbaje, smáčí.
69-3„Hle, jak zkrvácená jest! Nevinná krev tvá jest to, dítě!
69-4„Ach, byl jsy, byls nevinný! Na tobě kdo poznal kdy vinu?
69-5„O, synu rozkošný! ubohý jak umřel jsy ukrutně!
69-6„Od zvěře drán divoké, v krvi jak jsy se koupal bolestně!
69-7„Pročs, Jehovo! radč mne nezabil? pročs chlapce nechránil?
69-8„Dítěti tak ctnému pročs připravil hořká tak muka?
69-9„Ach, zvěř nejhorší trhala tebe, rozmilý synu!
69-10„Ach, kterak těžce jsy umřel, – a nebe nechránilo tebe!
69-11„Bože! kterak jsy mohl jen hledět na to! pročs to dopustil?
69-12„O, Jehovo! odpusť, co prořekla tu otcova žalost!
69-13„K reptání nebyla, – víš dobře to, usta má kvapná.“
70-1Teď umlkna vzdechne, – a znovu slzy hořké prolívá.
70-2„O, viděl, v snu jsem viděl, mé dítě, zle díti se s tebou!
70-3„O, kterak jsy naříkal! rukama lomě, jaktě jsy kvílil!
70-4„Přispěti já tobě chtěl, – ó žel! žeť sen mne nemejlil! –
70-5„O, viděl jsem, jak rukou žalostně jsy vztahoval ke mně!
70-6„Chcy ruky ti podati, – nebylo však víc ducha ve mně.
70-7„O, synu roztomilý! tak již tebe více neuzřím!
70-8„Tvé spanilé a libě smějícý se líce nespatřím!
70-9„Proč jen na světě jsem? Nejhořčí snášel bych hoře!
70-10„O, Jehovo! k otcům brzy slož mne!“ tak vzdychal srdečně.
71-1Roucho své roztrhuje, do země celý sklopený sedí.
71-2Cháran y Huza nad ním, však zticha jen vzdychaje slzý:
71-3Jej obadva vyrazyt a těšit všemožně se snaží:
71-4„Otče! netrap se,“ praví Cháran, „co platné tvé lkání?
71-5„Sám sebe usužuješ, – nám horší nastane žalost.
71-6„Vždyť pak učíval jsy nás, že zná Bůh též osladit hořkost.
71-7„Pichlavé zdažli trní nevydává ze sebe růže?
31
71-8„Pozdvihni se zase! povstaň! trp zármutek mužně!
71-9„Hospodin tě potěší! nesužuj se a rmoutit se přestaň!
71-10„Vstaň, neb zemdlený jsy, my k stánu tě doprovodíme,
71-11„Bys pak slabostí neklesl, podpírat chceme tě snažně.“
72-1Od země pozdvihnou starce, on vzdychaje kráčí;
72-2Sukni nese krvavou, ji líbaje, ní slzy stírá.
72-3„Hle, kterak zkrvácena jest!“ prohodí jen, – zase ji líbá;
72-4„Hle, kterak zedrána jest!“ a po každém oddechu klesá.
73-1Před stánem ho ženy zhlídnou tak kráčeti těžce;
73-2S podivením hledějí, strnou ouzkostí y zblednou:
73-3,Co„Co se starému stalo? Pohleďte jen, těžce jak kráčí!
73-4„Zle musylo se mu dít! Neklesl by, kdo ho to tuží?
73-5„Kdo ho to podpírá? Nohama vždyť ledva že plete!
73-6„Kdož ho pod paždí drží? co jsou to za muži neznámí?neznámí?“
73-7Zelffa pak vzkřikne: „To jsou ovčácy, Cháran a Huza.
73-8„Jistě že zle se děje se syny; mne hrůza již mrazý.“
73-9„„Však co to““ Bála praví, „„v rukou má? – Zdá se že pláče!
73-10„„Nyní to roztahuje, rukama teď lomí, zas to stáčí!
73-11„„Ach, musylo veliké zlé potkat ho, těžce neb vzdychá!
73-12„„Poďme mu vstřič, ó ženy! ať zvíme, co zlého se stalo!““
74-1Vyjdou poděšené ze stánu a teskně se táží:
74-2„Co se ti přihodilo, stařečku? co těžce tě trápí?
74-3„Proč rukama žalostně lomíš? proč těžce tak vzdycháš?
74-4„Proč jsy tak uplakaný? ach, rcy! potěšit sebe nechej!“
74-5Promluvit on nemůže, těžkost nová srdce mu sklíčí;
74-6Že uviděl své ženy, tím větší sevře ho žalost.
75-1Hned ženy jej dovedou do stánu a mdlého tam sázýsázý.
75-2Nic nemluví, neb tíž jako kámen na srdcy mu leží.
75-3Těžce pak vzdechne a dí: „Ach, Jozeffa více již není!
75-4„Dobrý syn – ach, zahynul!“ zajíká se a pláče y na hlas.
32
75-5„Plačte ho, ó mé ženy! ach, Jozeffa želte bolestně!
75-6„Sežrala nejhorší zvěř jej! – ach, plačte ho, ženy!
75-7„O, jak zkrvácena jest, zůřivě jak zedrána sukně!
75-8„Ach, zlá šelma drala ubohé – ach, plačte to dítě!“
76-1Zmámené ony hledí, rukama sepiatýma ji zhlíží;
76-2Promluvit též nemohou, slzami y svými ji smáčí.
76-3Jákob pak jen vzdychá: „Ach, Jozeffa více již není!
76-4„Ach, Bože! pro mne není ve světě víc žádné radosti!“
77-1Místo ale tišení ženy s ním do pláče se dají;
77-2Smrt krutá Jozeffova y jejich teď srdce pronikla:
77-3Ač když Ráchel žilažila, s ní horlily vždycky závistně;
77-4Jákub že Rácheli přál, nenáviděly tu milenku.
77-5Jak nelitostná ale smrt Rácheli zavřela oči;
77-6Procýtl sestřenský cyt, slzami y Lía se bročí;
77-7Více teď zamiluje po sestře osyřelé děti.
77-8V Jozeffu Ráchelinu (podoben jí byl,) ctí teď památku.
77-9Jozeff též žen otcových sy hleděl vždy, k nim byl též vlídný,
77-10Uctivý, přívětivý, všech poslušen, všem se zalíbil.
77-11Protož milovaly jej tyto víc, než své syny vlastní;
77-12Srdce máteřské jejích zlé prý kormoutily činy.
77-13Smrt uslyšavše krutou, želely Jozeffa upřímně,
77-14Plakaly též s Jákubem, těšení samy potřebovaly.
78-1Jákub pak obláčí se v žíni, jen pláče a vzdychá.
78-2Nejlépe obsluhují ženy jej, ač s ním tiše pláčí.
78-3Jindy kterou jídal rád, připravují mu krmičku;
78-4Však ani tu okusyt nechce, jen pláče nad sukní.
78-5„Aspoň co ptáče pojez,“ nutějí, „bys okřál maličko!“
78-6On pak hořekuje víc: „Vstoupím k synu do hrobu pláče!“
79-1Teď domů Benjamín, pachole rozkošné, přiběhne;
79-2Co stalo se, nevěda, poskakuje děcko to švarné
33
79-3V zpěvu, a skákání šátek rozvazuje spěšně;
79-4Pln veselosti posud, dnes vybral že dvé holoubátek,
79-5Otcy podává je a dětinskou skáče radostí,
79-6Býti ho neznamená v zármutku postaveného.
79-7„Otče, pohleď! strakatá ti nesu, hle, dvě holoubátka!
79-8„Matka je bránila dost, sameček proti mně také vrkal.
79-9„V háji jsem na stráni je vybral, tam v tom buku dutém.
79-10„Chtíc’ poprvé vyletět, však zhlídše mne v hnízdo zas sedli.
79-11„Otče, hle! Což neslyšíš, nevidíš zvířátka ta krásná?
79-12„Bývala, dobře to vím, krmička ta vždy tobě chutná.
79-13„Nechcy stehýnko ani z toho mít, – jen ty sy pochutnej!
79-14„Pro tebe na vysoký strom lezl jsem, by chutnala tobě!“
79-15Jákub pak nic nevidí a žalostí jen skloněný sedí;
79-16Benjamín teprva podívá se na otce užaslý:
79-17„Co se ti, otče, stalo? co tě souží?“ k němu se blíží, –
79-18„Jsy nějaký smutný! Máš, zdá se, uplakané oči!
79-19„Hle, ta holoubátka – omakej, jak tučná! – přináším!
79-20„O, by ti chutnala jen, vesele bys zas hleděl na mne!“
79-21Však on, jak pozbyl by sluch y zrak, nevšímne sy chlapce;
79-22Vzdychaje víc se shrbí, pachole nezdá se ni znáti.
79-23Hořce do pláče se dá teprv teď malý Benjamínek:
79-24„Což pak já víc nejsem synáček tvé Rácheli milé?
79-25„Jindy jsy rád odemne přijal, když ptáčka jsem přinesl,
79-26„Tisknul milého jsy vždy, přivinul též k srdcy synáčka.
79-27„Teď nevidíš, neslyšíš, mne znát ani dítě své nechceš!
79-28„Ach, co jsem ti provinil?“ počíná pak plakat srdečně.
80-1Jakby ze sna procytnul, Jákub teď oči otevře;
80-2Že pachole tu vzlíká, uvidí a na něj se ohlídne,
80-3Béře na lůno ho své, hluboce pak vzdychaje praví:
80-4„Dítě osyřelé ty! bratra zvěř sežrala dravá!
80-5„Matky, bratra, hle, nemáš! – A já těžkým sehnu se hořem!
80-6„Zlotě zde tě zanechám, do hrobu lehnu, vím, že brzy!
80-7„Matky, bratra, hle, nemáš! nejhorší sežral vlk bratra!
80-8„Jozeffa více není!“ Rukama hned sáhá po sukni.
34
80-9„Viz, jak zkrvácená jest, jak zedraná Jozeffa sukně!
80-10„Jozeffa více není! Ach, plač dobrého bratříčka!“
81-1Lekne se Benjamín a z lůna se otcy vytrhne:
81-2„Jozeffa, ach, sukně!“ s pláčem ji otcy navrátí.
81-3Jákub pak ji popadá, kanúcy ní slzy sy stírá;
81-4Hořce zas pláče, neb jde také nářek mu dítěte k srdcy.
81-5„Ráchel!“ zas lkát počíná, – „ó šťastná jsy ty, milá ženo!
81-6„Lehla že do hrobu dřív! ó přeji ti hrob, milá máti!
81-7„Přeji, než uslyšela syna svého milého neštěstí!
81-8„Přeji, žes usnula dřív, zůřivá než šelma ho drala!
81-9„Poznovubys musyla okusyt smrtedlnou tu ránu!
81-10„Poznovu sstupovalabys v trudnou tam hrobu bránu!“
82-1Cháran y Huza, ženy, ukojit jej všickni se snaží;
82-2Vypravují, těšejí, co vědí, neb jim co připadne.
82-3Matky holoubátka přinesou, okusyl byby, ho nutí!
82-4Y také Benjamín, by pojedlpojedl, chuti dodává.
82-5Děcko švitorné toto, ledacos povídá nebo šplechtá.
82-6Jákub utrápený však okusyt předc nechce ničehož.
83-1Po nějaké chvíly zdvihne se, – po všech se ohlíží;
83-2Chárana, Huzu také posavad tudy státi zahlídne:
83-3„K stádu odejděte hned,“ káže, „vy poslové smutní!
83-4„Šelma neškodila by žádnému, ji plašte a bíte!
83-5„Mým pak synům rcete, – do ruky zase sukni tu vezme, –
83-6„Rcete synům: že brzy vstoupím k synu do hrobu pláče!“
35
V. Zpěv.
Obsah.
Rozmlouvání ovčáků na cestě mezy sebou. – Synové Jákubovi uslyšavše od ovčáků, jakou bolest otec trpí, jdou do sebe; – ustanovují sami otce těšiti; – berouberou, co nejlepšího jest, ze stáda a nejchutnější ovoce a víno. – Přicházejí k otcy, – těšejí nadarmo.
84-1Již daleký kus cesty ušli ovčácy jak němí,
84-2Žádný slova nemluví, mate jim hlavu ledcos divného,
84-3Hrůza pojímá také, když jim to na mysl připadne;
84-4Cosy je tak svírá, jako kámen na srdcy by ležel!
84-5Těžkost snad Jákuba y jejich tak srdce pronikla,
84-6Snad y pro Jozeffa žel je oněměl, že smutně tak kráčí.
84-7Sklopení jdou do země, z nich žádný nemukne ni cekne,
84-8Ba ani ohlídne se kam, tiše jen z nich některý vzdechne.
84-9Když tak oněmělí veliký kus cesty již ušli,
84-10Cháran první promluví, dýl nelze tu němotu snesti.
85-1„Těsné je srdce mé tak, že lapat mohu ledva povětří;
85-2„Jak pomatenbych byl, jen z paměti cestu tu tlapám.
85-3„Náš ubohý stařeček! jak trpké se dočkal žalosti!
85-4„Truchlivý pohled to byl, shrbenou jak skloňoval šíji!
85-5„Srdce nepuklo mi div, na jeho když jsem hleděl těžkost.
85-6„S ním jsem potichmo slzel, – bolestně jak vzdychaje seděl
[36]
85-7„O, ubohý stařeček! těžkosti přehořké jak došel!
85-8„O, by byl dříve pošel, novinu než zaslechl žalostnou!“
86-1Hnedle se zas zamlčí, – kráčí tiše dále obadva.
86-2Připadá pláč Jákubův y Jozeffova smrt oběma.
86-3Huza po chvíly zas dí: „Do hrobu to jistě ho svede!
86-4„Těžce jak oddechával, zsynalé jak líce mu zbledly!
86-5„Tak mně ho líto bylo, že srdce krvácelo ve mně!
86-6„O, že tak, vzdychal jsem sy, musý dobrý muž snášet žel trpký!
86-7„Ta ho žalost potrhá, – v něm prudce se házely plíce!
86-8„Naň jsem nemohl zhlednout, by se mně neoslzely oči.
86-9„Mním, že mít nebude dlouhého po ráně té žítí;
86-10„Mříti již teď se mi zdá, – ta žalost jej do hrobu schvátí!“
87-1Pojdou dále opět, pak na drn se sázý upělí;
87-2Bála co jim k jídlu poskytla, však bez chuti jedí,
87-3Ač ode včerejška nic nejedli, tak předc byli syti.
87-4Od hoře jsou zprahlí, víc potřeba píti než jísti.
88-1„Teď mně cosy připadá!“ dí Cháran, více pak šepce
88-2„Nechce mne to pominout, nemohu ni z hlavy to pozbyt,
88-3„Cos hrozného vrtí v mé hlavě se, – nechce to z hlavy! –
88-4„Zlost-by to velká byla, – ó ten zlý nápad mne rmoutí!
88-5„Býtiby mohli tak zlí? ó nelze to tak lehce věřit!
88-6„Předc nemohu sy pomoct, – však jen tobě svěřit to musým.
88-7„Sukně zkrvácená ta nezdá se mi zcuchána tuze, –
88-8„To ode šelmy není! – žádný mně to, věř, nevyvrátí.
88-9„O, jinák zcuchaná-by musyla y pokousaná býti;
88-10„Však ni vlčího zubu, ni drápy od šelmy neuzříš.
88-11„Dal jsem sy dobrý pozor a na veskrz jsem ji prohlížel.
88-12„O, hrozného cosy připadá mně a ve mně se zpouzý.
88-13„V hlavě mně tak to vrtí, a to vyřknout předc sy netroufám;
88-14„Dost v mém srdcy to vře, a niják mohu pozbyt to z hlavy!“
37
89-1„Dobře ó Chárane máš!“ dí Huza, „tak já také hloubám,
89-2„Mně napadá ledacos, a celou tím cestu se dloubám;
89-3„Dosti sy vymlouvám, tím spíše na mysl to přijde;
89-4„Mám to teď na jazyku, – zamlčím zas, zhroze se tiše. –
89-5„Však – ven s tím! Neviděls krvavé ty prouhyprouhy, jak rovně
89-6„Táhlé po sukni byly, jak schválně by táhl je malíř?
89-7„O, to od zvěře není! – to lidská barvila ruka.
89-8„Když vzpomínám sy na ty prouhy, posud srdce mne bolí. –
89-9„Když pak odevzdali nám sukni, vždyť krev byla teplá!
89-10„Čerstvá, mazlavá tak, teprv jakby tekla nedávno!
89-11„Ležeti zdaž neviděls zabitého tam v stánu kozelce?
89-12„O, to podezřelé jest, a pořád to mou hlavu mate!“
90-1„Že stejného, vidím, jsme smyslu,“ zas Cháran prořekne,
90-2„Proč se jen máme tajit, vždyť dávno ty zlostníky známe.
90-3„Já soudím, – jen ven! – sami že ho zabili bratří.
90-4„Z ust to nerado mi šlo, – zůstaň to tak mezy náma; –
90-5„Často neb jsem slyšel hovořit o chlapcy nezbedně;
90-6„Jestli mezy ně přišel, – jak s ním nakládali zpurně!
90-7„Otcy v zmilované-li jej sukni někdy zahlídli;
90-8„Jískřili naň očima zůřivě, neb jej také láli.
90-9„Jistě že jsem nechybil, když řekl jsem, že zabili chlapce!
90-10„Vraždu provedli sami a starého jen otce tak mámí!“
91-1„Dobře,“ praví Huza, „zdaž zmořili jednu jen slzuslzu,
91-2„Když odevzdávali nám sukni; „„Jen spěšně se vraťte!““
91-3„Nás nutili, – zůřivost hleděla jim patrně z očí.
91-4„Dobře jsem pozoroval, oslzý zdaž některý z nich se.
91-5„Jistě že zabili jej a ruce své smáčeli v krvi!“
91-6„„Jistě že zabili jej!““ – řkou oba teď – „„zabili krutě!““
92-1„Však ale„ale“ Cháran zas dí, „my s naším mlčme důmyslem,
92-2„By neprobleptli jsme co, před nimi prst do huby strčme.
92-3„Znám nebo mstitedlnost již jejich, ji často jsem zkusyl;
38
92-4„Pro malé provinění dostal jsem ran třeba na sta.
92-5„Otcy, co smejšlíme, – to nejméně vyzradit smíme;
92-6„Víme nebneb, v tmavý že hrob ho co nejdřív doprovodíme.
92-7„Těm pak vražedlníkům vypovím žravý zármutek otcův.
92-8„Jich nebudu litovat, trhali byť z hlavy sy vlasy!
92-9„O, aby zármutek ten vrahům těm prorazyl uši!
92-10„Otcova těžká žalost by jejich také srdce pronikla!“
93-1Však synové se zatím trápí žeroucý starostí,
93-2Dlouho že ovčácy nejdou, to velmi je mrzý,
93-3Ještě pak když nejdou, když dočkati jich jinák nelze,
93-4Chtí sy na ně počekat, pod dub na stráni sy sednou.
93-5Dlouho pak nesedějí, zhlídnou je, jak váhavě kráčí,
93-6Sklopení jdou do země, nohama jak nemohliby vládnout.
93-7„Mně se to“ dí Jůdas, „nic nelíbí, – málo dobrého
93-8„Nám povědí, – hádám, že otec toho tuze se ulekl.“
93-9„„Já to samé myslím,““ dí Ruben, – napřed„„napřed jsem to vědělvěděl.
93-10„„Že nemile na posly hleděl, – toť mohu sy myslit!““
94-1Sotva že je dojdou, obstoupí posly hned všickni,
94-2Všickni na ně se hrnou, co slyšet bude, každý poslouchá.
94-3A jak nedočkaví jsou teď! Jeden víc než druhý křičí,
94-4Že neslyší se sami, takový povyk vespolek svedou:
94-5„Co říkal vámtě otec? Zdaž poznal Jozeffa sukni?
94-6„Jaktě sobě počínal? – jak smutněl? jaktě pak kvílil?
94-7„Zvěř že ho roztrhala, ubohý toť myslil sy rovně?
94-8„V důmění zdaž koho měl? nás jestli kterého neb plísnil!
94-9„Tuzeli sy počínal? naříkal kterak? tuzeli plakal?
94-10„Jestli o nás co mluvil? nám zdažli co vzkázati dával?“
94-11Jůdas okřikne je však: „Najednou nekřičte jen všicknivšickni,
94-12„Promluvit nelze pro vás! Což jste tak nedočkaví blázni?
94-13„Dohromady svedete takovou spleť – hanba poslouchat!
94-14„Jaké otázky to jsou! Ráděj ty, Chárane, počni!“
39
95-1„Jak počít mám, to nevím,“ dí Cháran, „neb odkud kde začít;
95-2„Srdce mé tíží mne tak, počíná že tlačit mne napřed.
95-3„Jaktě živ jsem neviděl naříkat tak a kvílit bolestně
95-4„Ctného stařečka, a tak sebe svíjet a vzdychat žalostně!
95-5„Vzhled jaký smutný to byl, ponejprv když sukni zahlídl,
95-6„Zbledl, – potácel se, – klesl, – přiskočili rychle jsme k němu,
95-7„S ním jsme měli co dělat, docela by na zem nepadnul;
95-8„V náruč, bez vlády padl nám, – měli jsme ho co držet.
95-9„Po veliké chvíly otevře pak oči a vzdechne;
95-10„Šat popadá krvavý, zhrozý se a z novu se lekne.
95-11„Ach, jest sukně syna! vykřikna, ji poznovu zhlíží,
95-12„Ach, jest sukně syna! a v rukou nám znovu omdlévá.
95-13„Jej usadíme na drn; na sukni on strápený hledí,
95-14„Líbá, prohlížeje zas, slzami hořkými ji smáčí.
95-15„Dosti těšíme ho my, těšení však nechce přijmouti;
95-16„Sukně milého syna! – jen pláče a vzdychá přesmutně!“
96-1„Zdažli se tázal, jakou zahynul smrtí?“ Ruben se táže.
96-2„„Zlořečení synové!““ – „Co! řeklli to?“ – Jůdas v řeč skočí.
96-3„„Ach, já se zapomenul!“zapomenul!““ dí Cháran, – Jůdas mu hrozý:
96-4„Ty chlape, já již tě znám, – rozumím, – však dej pozor sobě!
96-5„Chlap má za ušima!“ dí bratřím. – „Jestli co bleptneš,
96-6„Přisáhám na duši svou, nezdárnou kůži že svlíkneš!“
97-1Cháran se hned zamlčí, velice se pohrůžky té leká;
97-2Dálby mluvil, nutějí, – jazykem však sotva on blekce;
97-3Pak počíná s pláčem: „O, kdo to vypovědit může,
97-4„Co ubohý trpí? – Do hrobu, ach, strast ta ho svede!
97-5„Nemluvil více na nás, pro pláč na koho ni se ohlídl;
97-6„Stíral jen sukní slzy, – zas složil, – a zas rozestřel.
97-7„Stál do země shrbený, rukama lomil, těžce jen vzdychal.
40
97-8„K stínu byl víc podoben, těšení ni od koho přijal.
97-9„Manželky ho želícý y Jozeffa, jísti ho nutí;
97-10„Benjamínek malý, hladě jej, chuti sám mu dodával:
97-11„On pak nezdál se ho znát, ani chtěl dost málo jen pojíst.
97-12„Oči na sukni jen přel, ji líbal a vzdychal přetěžce.
97-13„Nás pak zahlídne a dí: „„Jste ještě tu, poslové smutní?
97-14„„K stádům navraťte se hned,““ do rukou zas sukni tu béře.
97-15„„Mým pak vyřiďte synům,““ – opět slzy sukní sy stírá, –
97-16„„Rcete: že k Jozeffovi brzy vstoupím do hrobu pláče!!““
98-1Jak osyka se třesou synové, zblednou a k zemi se shrbnou.
98-2Jaktěby pozbyli řeč, stojejí teď stuhlí a němí.
98-3Dlouho tak když stojejí, vykradou ovčácy se rychle,
98-4Pryč utekou; neb mluvit víc netřeba, srdce kde pláče.
98-5Dlouho když tak stuhlí a němí jako sloupové stáli,
98-6Jakby je přimrazyl kdo, když každý jen do země hledí,
98-7A jako zkamenělí, když žádný se nehne, ni hejbne;
98-8Vzpamatuje se první Ruben a Jůdovi kyne:
98-9„Jůdo, hle! vzbuď pak bratry, ať ze sna zločincy procytnou!
98-10„Otce ať jdou potěšit! těžkost ať otcovu uzří!
98-11„Hle, co jste způsobili a jakou jste mu ztropili těžkost!
98-12„Čím nahradíte syna? co mu vylžete? – Čím ukojíte?
98-13„Jestli hořem zahyne, – do hrobu pak smrt-li ho schvátí;
98-14„O, pak y otcovu smrt chcy mstít a vás smrtit krutě!“
99-1„Rubene, víc nebodiž“ dí Jůdas, „již sevřené srdce,
99-2„Otcova dost ho žalost pronikla a tuze již bodla.
99-3„Víme, že jsme zhřešili a spáchali skutek ukrutný.
99-4„Ach, že pak nezpomenul z nás žádný na otcova smutek!
99-5„Platné co vejčítky jsou tvé? Radu ráděj poskytni,
99-6„Jakby jsme otce těšit mohli, svou zrádu též skrýti.
99-7„Plačícýho, slejchám, kdo lituje, s ním spolu pláče,
99-8„Více že jej potěší, před ním než by skákal sy směšně;
99-9„Zdáli se s ním děliti těžkost, s ním v prachu se koří:
41
99-10„Z očí mu syce slzy vyprejští, – s srdce pak splákne.
99-11„Já tedy vám radu dám: Všickni se teď v žíně oblecme
99-12„A popelem hlavy své, zkormouceni jsouce, posypme.
99-13„K otcy tak přistupme, a s plačícým hořce též plačme.
99-14„Když pozná, že jeho těžkost nám srdce pronikla,
99-15„Skroušeně když uvidí nás Jozeffa plakati spolu,
99-16„Mním, že se pak utiší, – slz setře a přestane lkáti.“
100-1„Slušné to,“ Ruben praví, „všickni bychom vstoupili k otcy,
100-2„Skroušeně s ním želeli, neb aspoň se stavěli smutní.
100-3„Však by posylnil sebe, – neb nechce nic jísti ni píti, –
100-4„Nejlepšího co jest, přinesem ze stáda mu s sebou.
100-5„Mám tam běloučkého, mně milého ve stádě beránka,
100-6„Pro toto mládě y hned poběhnu, – ať sy pochůtná.
100-7„Vína též z Karmelu y z Libánu mám plné baňky;
100-8„Ještě pozůstal mi kus, jejž bodli jsme ondy, srnečka.“
101-1„Já ovoce naložím“ Symeon dí, „záda plničká,
101-2„Mandragory také, jež Ráchel mlsávala ráda.“
101-3„„Mním, dva beránky bychom,““ dí Leví, „„dva y kozelce
101-4„„Vzali s sebou, by beránka jedl jednoho a zažil,
101-5„„A druhého Bohu za sebe mohl obětovati.
101-6„„Možné, také k těšení že přijdou někteří známí,
101-7„„By také je uctil, jedl s nimi a vyrazyl sebe;
101-8„„Jedno též kůzle jedl, posedě sy s námi, se sýlil,
101-9„„Druhé pak obětovat budeme, bychom spálili hřích svůj.““
102-1Hned se usnesli na tom, a se všech deset v smutek obláčí;
102-2Posypají hlav svých popelem y sukně pošmouří.
103-1Když do stánu vešli, leknou sese, až zpátky ucoufnou!
103-2Víc podobného smrti, ba mrtvého jej patřiti myslí.
103-3On celý strápený jsa, umrlec co ztuhlý tam sedí;
103-4Zdá neslyšet, nevidět, se, čeho, – shrbený celý k zemi.
42
103-5Žádný netroufá naň sy promluvit jedno slovíčko.
103-6Vrátiti chtěli se radč, však je nová příhoda zdrží.
103-7Z těchto beránků jeden, vyklouzna, k stařečkovi skočí;
103-8Líže mu dlaň, blekaje, naň skáče, na klíně mu leží.
103-9Jakby procytnul ze sna, pozdvihne se, zhlídne tu syny;
103-10Své oči upře na ně, z nich každý pak zbledne, se třesa. –
103-11„Váš mně jest příchod milý,“ stařeček teď k nim mluvit počne,
103-12„Jestliže Jozeffovy nesete mně kosti ku pohřbu;
103-13„Vděk učiníte mně tím, chcy je složit v Ráchelým hrobě.
103-14„Dost až popláči sy sám, tam chcy sobě odpočinouti!“
104-1Toho oni nenadáli se, ni komu z nich to připadlo,
104-2Žeby na kosti se ptal; nemohou odpovědi dáti.
104-3„Kosti?“ pak dí zmateně Jůdas, „těch pilně hledáme;
104-4„Šelma zatáhla je pryč, musyla neb rozdrtit na prach.“
104-5Jákub jak to uslyšel, sehnul se a zas oči sklopil;
104-6Zedraný šat popadá, slzami, jej líbaje, smáčí.
105-1Jůdas pak počne opět: „Ach, jak tebe, otče, želíme!
105-2„O, že dopustilo pád na tebe nebe tuze ukrutný!
105-3„Ach, kterak cýtíme tvou těžkost, – lkáme upělí!
105-4„O, jak, hle! pád krutý ten též naše y srdce pronikl!
105-5„Co ale platné již jest, třeba bychom se uřvali v slzech?
105-6„Otče, se pozdvihni! – ze sebe slož zármutek tento.
105-7„Často neb nám jsy říkal, že znáš dobře světa nestálost,
105-8„V světě milého co jest, že po tom jest nejprvé veta!
105-9„Hle, Jehovy se stala vůle! – tys vždy se jí vzdával,
105-10„Vždycky jsy nás vzbuzoval, Boží plnit vůli ochotně.
105-11„Otče milý, sebe šetř! – šetř aspoň pro chlapce malého!
105-12„Časně osyřit nenech milé dítě své, Benjamínka!
105-13„Otče, se pozdvihni! patř naši žalost také hořkou!
105-14„Tváři vyjasni zase! proměniž náš zármutek v radost!“
105-15On ale vzdychaje jen, shrbený sedí, – ni se ohlídne,
105-16Ni hlavy pozdvihne; slzeje jen do země hledí.
43
106-1Přejme teď Ruben zas řeč: „Těšiti nás ty jsy umíval,
106-2„Ještě se pamatuji, ač byl jsem klouče maličké, –
106-3„Děd náš kdyžtě umřel, Izák, my plakali hořce;
106-4„Plakal jsy ty y také, osušils však hned oka svého.
106-5„K nám jsy, „„Neplačte!““ pravil, – „„Jehova, hle! vzal sy ho k sobě;
106-6„„Vůle se Boží stala, – poruší se v hrobě jen tělo!““tělo!““ “
107-1„Když jsme,“ dí Symeon, „tvou Ráchel provodili k hrobkám,
107-2„Hořce jsme jí plakali a žalostí jsme u hrobu klesli:
107-3„Tys nás sám pozdvihl, řka: „„Když milé naše tratíme,
107-4„„Toť bolí; příliš lkát však nelze, Bůh sám když je volí.
107-5„„Hle!““ dál, „„dítky,““ jsy řekl, – „„já ztratil na Rácheli mnoho!
107-6„„O, budiž pochválen Jehova ze zármutku toho!““toho!““ “
108-1„O, budiž pochválen!“ dí Jákub, „y za to ho chválím.
108-2„Pochválen, že ukrutný osud ten Ráchel nepotkal!
108-3„Máti, jsy přešťastná, v pokoji žes usnula dřívé;
108-4„Tento ukrutný-by pád dorazyl teprv cytné tvé srdce!“
109-1Zase se k zemi shrbí. „Pochválen!“ Jůdas zas praví,
109-2„Pochválen budiž Pán, jenž všecko nejlépe činí!
109-3„Otče! ó vzhledni na nás, – neseme, hle! bílé beránky,
109-4„Nejlepší ovoce, jež Ráchel jídala ráda,
109-5„Víno y z Karmelu, z Libanu též, – bys sebe sýlil.
109-6„Otče! pojez, by žítí dlouhého popřálo ti nebe!
109-7„Hle, dva beránky tuto! jednoho bys vzdal Bohu v zápal;
109-8„Sám pak druhého zažil. – O, chutnala by ti krmička!
109-9„Též dva kozelce nesem, – jednoho bys s námi požíval;
109-10„K oběti pak druhý jest, chcem v zápal ho posvětit sami,
109-11„Přál by tobě Jehova dlouhého zde zdraví a věku.
109-12„Dnes budem na zdraví tvé jíst hojně a píti radostně.
44
109-13„Nefftali! spěšně dones matkám tyto chutné krmičky,
109-14„Dobře by připravily, – že bude otec s námi dnes jísti.“
110-1Jákub se pozdvihne, řka: „Vy jen pojezte sy sami
110-2„A se vyrážejte, nemohu já s vámi dnes jísti;
110-3„Též obětujte sami, co Pánu jste v zápal přinesli.
110-4„Přijme od vás Jehova, zlost žádnáli nehněte srdce.
110-5„K oběti až posavad mé srdce jest tuze neschopné,
110-6„S myslí neb zkormoutlou přede Pánem stati neslušno.“
111-1Poslechnout musejí. Jdou nejprvé obět tu vzdáti.
111-2Na hranicy položí beránka, – hle! však oheň nechce
111-3Žháti, ač dosti do něj nadmouchlou foukají hubou;
111-4Nadmou tuze se tak, budeš mnít, že strhne se vítr:
111-5Předc hranice nechce nijak hořeti. – Spadneli z nebe
111-6Žžavý oheň, hledějí; – však víc nebe ještě se mračí,
111-7Nechtělo jakby hledět na obětě sprahlé od zlosti.
111-8Čím víc podpalují, hranice tím rychleji hasne.
111-9Hrůza je obklíčuje, neb y jasné se zakryje slunce.
112-1Ruben pak broukne na ně: „Odstupte! nechce Bůh obět!
112-2„Mníte, že provinění tak hrozné se lehce dá skrotit?
112-3„Patřil jsy, ó Jehovo! velice kterak já jsem se snažil
112-4„Jozeffa vysvobodit, že y v bouřce jsem v studni ho hledal;
112-5„Vděk odemne přijmi obět, již před tebe kladu.
112-6„Otce, prosým, zachovej, v zármutku ho těš a posylňuj!“
112-7Sám hranicy rozžal; rukama sepiatýma se koře:
112-8Hle, co k podivení! hranice hned plamenem hoří.
112-9Klade beránka na ni: „Buď vděčný zápal za otce!“
112-10Pak popadá kůzle, na oheň také rychle ho házý.
112-11„Obět za hřích budiž náš, – ať v nás zlost víc se nemnoží!“
113-1Skončené po oběti, jdou k otcy a snažně ho prosý,
113-2S nimi by pohodoval a vyrážel se jak muž povážně.
113-3Jákub pak zdvihne se, řka: „Vy jděte, hodujte vy sami;
113-4„Můj posud truchlivý duch v samotě mně truchliti velí.
113-5„Až uslyšíte potom, smrt mého že zavřela oka;
113-6„Pak pochovejte tudy do hrobu mne Rácheliného!“
45
VI. Zpěv.
Obsah.
Jozeff do Ejipta vezen. – Jeho nářek na cestě. – Dobře od kupců chován. – Ejipt po rozvodnění. – Skály a jeskyně bůžkův ohlasu. – Nýl řeka. – Krokodyl. – Města, Likopolis, Heliopolis, Memfis. – Příchod do Memfis. – Apis vůl, bůh Ejiptčanů zahynul. – Nářek Ejiptčanů. – Zapovězený obchod. – Zatím kupcy s Jozeffem prohlížejí město a chrámy. – Nový Apis dosazen. – Radost Ejiptčanů. – Kupcy se chystají k trhu.
114-1Již do Ejipta vezen Jozeff, jen sy vzdychá a truchlí.
114-2Na velbloudu sedě, ujede dál míli již mnohou.
114-3Nic nemluví, jen sedí, k nebesům ruce chvílkami spíná;
114-4Otrokem býti že má, to ví – a více se smutní.
114-5Pak prohodí jen tiše: „O, můj starý, rozmilý otče!
114-6„Ach, kterak ty naříkáš!“ – k Chánan svých očí obrátí,
114-7„O, kterak vzdychat budeš! hledati mne, po mně se ptáti!
114-8„O, nemilosrdní bratří! co vylžete otcy,
114-9„Když se bude po mně ptát, když vzdychaje bude mne hledat?
114-10„O, ubohý! jak bude lkát! těžce jak kvíleti pro mne!
114-11„Zdám se vidět, shrbeného želet, rukama lomit trpce!
114-12„Zármutek jistě ho ten umoří, do hrobu brzy schvátí!
114-13„O, nemilosrdní bratří! co řeknete otcyotcy,
114-14„Když mne bude, s pláčem po poušti kráčeje, hledat?“
[46]
115-1„Otče milovaný mně! ach, já tebe více neuzřím!
115-2„O, žel! moct nebudu slzavé tvé setříti líce!
115-3„K otcovskému se víc přivinout mně srdcy nedáno!
115-4„Ni sy budu kdy smít, postejskat otcy dobrému!
115-5„Zrak když zamkne ti smrt, když sprostí trpké žalosti:
115-6„Plakat ni tě budu smít, provodit ni tvé do hrobu kostikosti!
115-7„O, bych v náručí tvé padnout mohl, hořce když kvílíš!
115-8„O, bych v chvíly této směl zřít tebe, – tvou slzu setřít!“
116-1„Marná ó naděje, kam vábíš mne? kam mne zavodíš?
116-2„Ztraceno pro mne jest vše! mně to štěstí nikdý nepřijde!
116-3„O, tebe víc neuzřím, tvé laskavé líce nezhlídnu,
116-4„Otče milovaný! – Ach, jsem otrok! – více tě nezřím!
116-5„Kdo ví, kam zavezou mne, neb v které octnu se zemi?
116-6„Zavřený kde vězet mám, mezy zděmi vlhkostuchlými?
116-7„Neb snad slunce kde vře, jak červ budu v písku se plazyt!
116-8„O, Jehovo, mou cestu řidiž! veď k cýli milostně!
116-9„Otce jsy mého vodil v cyzyně také vždycky bezpečně;
116-10„Jestliže pláče pro mne, ten jestli žel tuze ho svírá:
116-11„Těš, Jehovo, jej sám – a posylňuj stařečka!“
117-1Ještěby dlouho tak byl naříkal a upělý vzdychal;
117-2Však jeden z otroků těch udeřiv v bok jej, velel mlčet:
117-3„Kdo, rozmazanče! bude vřečtivé tvé škvěky poslouchat?
117-4„Což jsy tak zpanštilý chlap? neb matiččin mazlíček měkký?
117-5„Pak vřešť, až prodají tě, – dost se ti dostane škvěku!
117-6„Až pak ti zmodrá zadek od žíly neb od karabáče!“
117-7Lekne se Jozeff toho a třesa se, hnedle umlkne;
117-8Jen pak potichmo slzý a svůj tiše zármutek snáší.
118-1Páni pak Jozeffovi těšejí se jej draze prodat.
118-2S ním z cela spokojeni jsouce, chovají ho pohostně.
118-3Velmi se jim líbí, neb jest zrůstlý a krásný od tváře;
118-4Více, že pracovitý a dělá že všecko ochotně.
118-5Všem také jest zdvořilý, udělalby dle myšlínek všecko.
47
118-6Otrocy když skotačí, zlolajícně neb svůj osud klejí:
118-7On tiše někde sedí, reptání z ust nevypustí;
118-8K prácy jiní honěni když jsou láním nebo bitím:
118-9On sobě uloženou vykonal již dávno se smíchem.
118-10Pak pomáhal lenochům zlostným těm jich konat prácy;
118-11Y velbloudy jejich napájel, krmíval ochotně.
119-1Vše toto pozorují kupcy, za to více mu přáli,
119-2Otrokům odbojným za příklad ho představovali.
119-3Jozeff y k vyražení jim mnohou píseň zazpíval,
119-4Často y je rozesmál, zlou setřel y tíseň se srdce;
119-5Jim také vypravoval o svém rodu, otcy předobrém,
119-6Jak bude teď naříkat a jak doma kvíliti těžce:
119-7K outrpnosti skoro lakomé že kupce y pohnul.
119-8Mnohý propustit ho chtěl; než splnilli to? Špatněbys hádal!
119-9Outrpnost však nemají peněz žádostiví kupcy.
119-10Větší kde přemáhá zysk, tam není žádné lítosti!
119-11Předc však Jozeffovi dělají vše, trávil by dobře,
119-12Nad jiné otroky jej chovají nad obyčej vážně;
119-13Sami co požívají, to Jozeff s nimi požívá:
119-14Když jiní otrokové zaženou krutý ledva hlad skrovně.
120-1Nastoupí zem Ejiptskou, hned když voda opadne,
120-2Rozlitá když řeka Nýl přislibuje ourodu hojnou,
120-3Když vyprahlá země napojí se k zrůstu novému,
120-4Když každá bylina vznik béře a bůjně vyrůstá.
120-5Místami již docela opadla a země se tvrdí;
120-6Dále se dá putovat, jsou sylnice k jízdě též sušší.
120-7Ještě jen kdes v nízku chatrče zříš plouti ve vodě;
120-8Postavené na kolích, jak by, zdá se ti, dmuly se z moře.
120-9Voda kde více není, zelená se ti louka y trávníktrávník,
120-10Pomrvená tučným kalem dá ti zem ourodu hojnou.
120-11V čtrnácti nevyroste u nás dnech tráva tak zrůstně,
120-12Jako v Ejiptě za den zrůstává, – žnout se hned může.
48
121-1V tom přiletí množství ibisů, čápů Ejiptských,
121-2Šatanů, též bočanů, jestřábů, – ti všecko do drápů
121-3Svých lapají, z močidel zobají neb svým nosem dlouhým,
121-4Každý hltá, políká všecko, co přijde mu losem.
121-5Neb teď na horkou vyřítí se zem všaké hlemejždí;
121-6Slunce vyvábí ho ven, neb rádo se po zemi hemží.
121-7Kuňkavé žáby také v močidlách své hody slaví
121-8A radovánky drží, hlav svých vystrkují k sluncy –
121-9(Tak výsost slunce prý měří – od ních Ejiptští
121-10(MěřitMěřit se naučili dýlku – věř, – chcešli to věřit!)
121-11Žížaly, ještěrky, štíři, plémeno také hadí,
121-12Ze země se vyryjí, neb rádi při sluncy se plazý.
121-13Nastane teď od žab kuňkání a křehotání,
121-14Do močidel drzké žbluňkání, křepké řechtání.
121-15Tam tebe přivítají syčením svým háďata, štíři,
121-16Hlav svých vyzdvihují, žíhadlem na tebe míří.
121-17Však u prostřed plných kuňkání těch radovánek
121-18Houf přiletí čápů, nad kaluží křídly zaklepše;
121-19Žába utichne y had, hltavě neb zobáky je chvátí.
121-20Nastane hned jiný škvěk a klapání a štěbetání
121-21Od hltavé zvěře té, kvákání a krahulání.
121-22Ibis zobákem neb svým pod páždí žáby polechtá,
121-23Háďata rád políká, štíry do sebe také souká.
121-24Však při tom od hlejždí zem Ejiptskou pleje a čistí;
121-25Proto Ejiptčané jej co Boha ctí svého posvátně.
121-26(Ibis také vynašel prý klistýr. Když neb se přecpe,
121-27(VoduVodu do zadku sy prý z Nýlu svým stříká zobákem.)
122-1Však – kdo to jim povídal? – až z horké Ethyopie
122-2Hejna se sem přiženou lvů, týgrů a vše zvěře dravé;
122-3Jakby napřed věděli, že když v hojnosti jest trávy,
122-4Teď že Ejiptčané jim k drání své krávy vypustí.
122-5Strašlivě v nocy tmavé řvouce, z svých doupat vylezou,
122-6Vše trhají, ač jim všeliká hrozý jáma y oupad.
122-7Nedbají na provazy, ni pletky, ni špičaté kůly;
49
122-8Sápou, rvou, žerou y Ejiptským voly posvátné.
122-9Jakby z celého světa byla zvěř dravá teď se navedla,
122-10Tak po rozvodnění každém do Ejipta se sběhla.
123-1Však potěšíš sebe víc, na rolích když pracovat zhlídneš,
123-2Vše chatrče zanechá a role své pilně vzdělává.
123-3Ti příkopy kopají, by voda nasáklá vytekla
123-4Do jezer, do močidel, pro potravu ibisům stálou;
123-5Tam zas jiní vorají zemi a vláčejí uschlou;
123-6Rejči zas tam ti ryjí, drtějí neb hrudu přeprahlou;
123-7Ti do země semeno vesele již házý pšeničné; –
123-8Bys žito samé jen syl, to neroste a v pšenicy se zvrhne; –
123-9Jinde zahradnícy zeliny a květiny sázý; –
123-10Zemčata žádný nezná, – cybuly sy jen libuje každý. –
123-11Ohražují příkopy samorostlým trnovým plotem,
123-12Neškodil by dobytek, každý potem dost se trmácý.
123-13Pracuje všecko pilně, na polích lid, ptactvo se míhá;
123-14Skončili jestli jednu prácy, již stíhá je druhá.
124-1O, jakby rád se Jozeff přivinul k nim, pracoval v poli!
124-2Jak potěšen bývá, když vidí jen tento lid rolní!
124-3Z mládi neb byl naučen, štěpovat sady, sázet y kvítí,
124-4Neb obilí do pole házet, neb vázati revy,
124-5Jak potěšen, když vidí pilnost lidu pracovitého!
124-6Pracoval s nimi-by rád, – „Však otrok jsem!“ – vzpomena vzdechne.
124-7„Proč ale“ sám se diví, „nevidím ovečky zde žádné?
124-8„Zdaž nebyloby živo zde lépe stádo y pastýř?“
124-9Však ale s podívením uslyší, že tento lid ovcy
124-10Méně přeje, ač má pro ní důstatek pastvy y trávy.
124-11Pochopit to nemoha, jen lituje ovcy tichoučkou;
124-12Mní, povodeň častá působí snad zlou tu nepřízeň.
125-1Tím mezy chumláním ujeli zas některé míle,
125-2Neb lakomí kupcy byliby radč blíže u města.
125-3K místu pak teď přijdou, jsou příkré kde skály granytné,
50
125-4Jeskyně mnohé také, v nichž ohlas opáčný se valí.
125-5Zastavuje všecky průvodce a přísně prohlásý,
125-6Bůžka by každý vyňal svého, jej ctil a ho vzýval;
125-7Neb prý v těch škulinách skalních obydlé své mají
125-8Bůžkové, jenž ohlas sebe zvou, lidi mámiti znají;
125-9K tomu umí podvodnícy ti, zavodit pocestné.
125-10Nám aby neškodili, budeme jim zápaly pálit.
125-11Zvlášť ohláskové jsou žertovní, ti klucy malí
125-12Z toho sy smích dělají, když mohou šálit pocestné.
125-13Já tedy rozkazuji: „Své každý drž bůžky v rukou,
125-14„K skálám těmto je stav; osudu ať ujdeme zlému!
125-15„Křičme co hrdlo stačí, uslyšel by ohlas volání,
125-16„Nám by osud pověděl, zdaž náš bude příchod sem šťastný.
125-17„Čím častěj ohlas to volání naše opáčí:
125-18„Tím šťastněj podaří se tu nám, vše dobře se prodá!“
126-1Z uzlíku hned každý vytahuje bůžka.
126-2Smíchem se neudržíš, bys viděl tyto mužky potvorné.
126-3Postavy tu uvidí Jozeff trpaslíků mrzkých,
126-4Neb podoby drzých nemilých nevěstek nevzorné,
126-5Neb suchopárné také, podlouhé postavy mužků.
126-6Obracý je k skalám a křičí: „Kroť ohlasa, bůžku!“
126-7Tento tam s kozlovými rohy bůžka vystrkuje k skalám;
126-8Koňská jiný kopita, opičí má tento tam tvářnost.
126-9Jak nemotorní jejich jsou bůžcy, tak jsou také kejkly.
126-10K nim slova neznámá brebencý, – mní je udobřit.
127-1Jen žádného Jozeff bůžka nedrží proti skálám;
127-2„O, jaké provozují bláznovství!“ u sebe myslí.
127-3Však nenadále se naň oboří hned lůza otrocká:
127-4Proč žádného nemá, nedrží také bůžka, ni vzývá?
127-5Mocně mu nastrkují do rukou jen z hlíny božíčka.
127-6On pak hledě do nebe, „Jehova“ dí, „dávno jest Bůh můj.
127-7„Já podoby neznám ty, ni z hlíny, ni z mědě, ni zlaté;
127-8„Než Tvorce mocného, jenž svět y všecko, co na něm,
51
127-9„Nás lidi, ptáka y hmiz, zůřivého lva y také stvořil;
127-10„Vzývám jen tohoto, povede on nás brzy k cýli!“
128-1Otrocy chtí se na něj obořit, však kupcy ho brání;
128-2Neb zamilovali jej a vážili vždy sy ho velmi.
128-3„Nechte ho!“ z nich jeden dí, „Jehovu známť já také dobře.
128-4„Ještě se pamatuji, že někdy též náš bůh on býval.
128-5„Nechť sy jenom jeho ctí: my naše budem bohy ctíti;
128-6„Ohlasa my kroťme a volejme, hrdlo co stačí.“
129-1Všickni teď dohromady křičejí a chřtány rozevrou,
129-2Bůžkami tak kejklí, že budeš mnít, skáčí že skočnou;
129-3Tak veliký jest povyk, že nevíš, co hláholá ohlas,
129-4Zní takový vřeskot, že neznáš, co skála opáčí.
129-5Pak je okřikne jeden: „Což mníte, že ohlas je hluchý?
129-6„Hluk vedete takový: že může bůh potratit sluchy!
129-7„Ať jeden táže se ho na osud náš, zápal ať pálí.
129-8„My pak poslouchat budem, co on nám zpátky ohlásý!“
130-1Béře hned přednější pánev a všem mlčet velí,
130-2Zápal na ní pálí, k skálám volá, bůžka se táže:
130-3„Mocný jsy, ohlase, bůh! jenž znáš lidu příhody vesti,
130-4„Pověz, zdaž budem mít štěstí tudy, nebli neštěstí?“
130-5Z hluboka ohlas hučí – posledně pak hláholá: „Štěstí!“
130-6„Hlásej, nejdražší které tam bude k prodeji zboží?“
130-7Ohlas hláholaje, posléz zní: „„Pachole Boží!““
130-8„Kdo nejvíc stříbrem naplní svůj trhový pytel?“
130-9Ohlas po čtyrykrát opáčí: „„Jehovy ctitel!““
130-10Kupcy radosti plní, hned odtud dále se berou.
130-11Tím pak Jozeffovi víc přejí a dobře ho hledí.
131-1Teď poprvé zhlídnou řeku Nýl, plodnou a velebnou.
131-2Z vrchole ji vidějí, do moře nádherně jak padá;
131-3Jasné slunéčko se v ní zhlíží, v nějakem co zrcadle.
131-4Krásný na to pohled s utěchou je zastavuje všecky.
52
131-5Na tisýc pluje tu ryb, jenž mít zlaté hřbety se zdají,
131-6Rychle jak střela neb šíp se proháníce, skoky provodí;
131-7Telata, mořské koně tu vyvodí žbluňky sy drzké,
131-8Honí po loupeži se, do hlubiny soky své táhnou.
131-9Plouti také uvidíš velikých lodí dost a korábů,
131-10Jenž do Ejipta vezou, co vzdálené země kde plodí.
131-11A veselé radovánky dějí se od plavců v korábích,
131-12Hudby jejich daleko do kraje rozlíhavě znějí.
132-1Všecko pak když raduje se, skočí z korábu dva chlapcy,
132-2Koupati se chtícý, plavcy ač dosti jim brání.
132-3Sotva pak v koupání počali radovánky své vesti:
132-4Tuť krokodýl se vyskytne brzy a po chlapcy se žene.
132-5On do lodě spěchá, – krokodýl však tlamu rozevře,
132-6Do hlubiny chlapce táhne a jak štíhle ho pozří,
132-7An z korábu na to všickni jak omámení hledí.
132-8Hudba utíchne y zpěv, – a všickni užásnutí zblednou.
132-9Kadidlo dost pálí, krokodýl by chlapce zas vrátil:
132-10On na obět nedbá, nemíní, co zchvátil, navrátit.
132-11Naši pak pocestní z místa toho hnou se hned dále,
132-12Chlapce-li předc pustí, nadarmo se zpátky ohlíží.
133-1Dál poněkud zajdou, spatří Likopolis město.
133-2Chrám tudy vlk žravý má, y jemu jest město posvátné.
133-3Každodenně se mu zde ve stříbrné vaně podává
133-4Vše do sytosti zvěře, beranů, také kůzlat y ovec.
133-5Město to objeli jen, nebylo zde jisté kupectví,
133-6Často neb lidští vlcy se v tom přechovávali městě.
134-1Druhý den uvidějí Heliopolis město to slavné,
134-2Posvěcené sluncy. Tam prý také jsou nocy jasné;
134-3Neb když Osyrys bůh sy ulehne a přestane svítit:
134-4Lamp tisýce tu musý se třpytit na jeho chrámě.
134-5Město jen to projedou, ani se na chrámy ohlídnou.
134-6Kde se neblýská zlato, žádných tudy šmejdů pro kupce.
53
135-1Kdybys ani nevěděl, že k hlavnímu městu se blížíš,
135-2Houfy tobě karavan do Memfis cestu okáží,
135-3Jenž k tomuto městu ze všech světa dílů přicházý;
135-4Zbožím stížený tak, velbloud pod tíží až klesá.
135-5Jozeff vidí náramné, jak věž, přihánět sem slony.
135-6Kůň jako svým ocasem: slon velký tak svým nosem klátí.
135-7Ukované v řetězých týgry sem vezou y levharty;
135-8Po slonu, velbloudu opice také šklebivé lezou;
135-9S člověka některé jsou vejšky, však chlípné a mrzké.
135-10Zas menší jiné jsou, též šeredné, žertovné a vtipné.
135-11Však když otroky též zhlídne, jej srdce zabolí:
135-12Sylné jonáky y mdlé starce y dívčice krásné,
135-13Bílé, také černé, y dívčice jak uhel černé.
135-14Mnohá na hlas pláče, tiše ta slzy hořké prolívá.
135-15Jak dobytek je ženou až k bráně města velkého.
135-16A karabáčem šlehaj’, znamená se až od krve cesta!
135-17Neuvidíš s hovadem kterým tak nakládat ukrutně!
135-18Radč opicy mrzkou pohladí pán, s ní sy zahrává:
135-19A s ubohým člověkem, otrok že jest, tvrdě nakládá.
135-20O kterak Jozeff teprv Jehovu velebí, se mu klaně,
135-21Že jemu mírnější dal pány a laskavé na se.
136-1Vejš poněkud vyjdou, a svět nový patřit se zdají;
136-2Memfis že slavný to jest, cýl cesty, vůdce okáže.
136-3Odkryje v slávě celé teď se jim královské to sýdlo.
136-4Tuť pro obyvatele y kupce příjemné jest bydlo.
136-5Na břehu té řeky Nýl v rovině vyvýšené leží.
136-6Mnoho okáže se ti strmícých až do nebe věží,
136-7Chrámů a paláců množství nesčíslné zhlídneš;
136-8Myslíš, pohromadě všecko že přebývá tu božství.
136-9Nejvíc královský palác ti padne do očí;
136-10V něm celé město že jest nádherné, sy snadno pomyslíš.
136-11Zahrady v něm uvidíš, v níchž všecko se míhá a chvěje,
136-12Všecko se tam zelená a všecko tam krásně již kvete.
136-13Krásná vyhlídka jest z ních, a z jednoho křídla paláce
54
136-14Město vidíš, řeku Nýl, za řekou y rozkošné tvrze.
136-15Vůkol paláce uzříš měděnné se ti třpytiti věže,
136-16Slunce jak rozbleskne, že budou se ti ze zlata zdáti.
137-1V této vyhlídce brzy až k městské se bráně přiblíží;
137-2Na ní se (Queff ji koval) ze zlata stkví ryzýho báně.
137-3Však kdos jim brání dálejší průchod do města:
137-4Neb s velikým nářkem se vede teď průvod přesmutný.
137-5Hned s velbloudů musý každý slézt v chvíly tu smutnou;
137-6Neb – ach, nastojte! – vše ibisa k hrobu provázý.
137-7Chrám měl, žab do syta: ubohý předc scepeněl bůžek;
137-8Neb přenáramný mu had žaludek prý přecpaný sevřel.
137-9Vycpaný teď kořením, voňavou také zmytý vodičkou!
137-10K hrobkám kněz ho nese a řveřve, jako bylby ubitý;
137-11Řvát mu také pomáhá houf žen rozprostovlasatých;
137-12Tuze tak jej želejí, pěnami až od huby kaní.
137-13Ještě povyk horší sy vedou Annbisovi kněží,
137-14Jenž mrtvé balšamují, – za nimi obecní lid běží.
137-15Hrobky pro ibisy jsou zděny z granýtu tvrdého.
137-16Každý ten zbožný čáp klenutý má pro sebe hrobek.
138-1Ibisův jak přešel průvod, do brány hned vejdou.
138-2Nikdo tu prý nemusyl své zboží stráži vykázat:
138-3Každý byl rad viděný, kdo své přinesl zboží do Memfis.
138-4Některý víc koupil, než snad peněz z města ven vynesl.
139-1Hned se jim otvírá ulice široká, také dlouhá;
139-2Jsou neb uzoučké jiné, že ledva se slon tudy plouhá.
139-3Tak vysoké domy jsou, že hlavou točila-by ti závrať,
139-4Z půdy bys dolů hleděl, v ulicy co luza provádí:
139-5Ten tudy provolává, že osud každému uhodne,
139-6Duchy že v mocy své má, posavád že nechybil nikdý;
139-7Zas jiný – hvězdář jest prý, – neb ze dlaně hádati umí,
139-8Dobré jen předpovídá, a za malý žádá penížek;
139-9Tam opice směšné před lůzou šprýmy provádí,
55
139-10Na lid se ošklebuje, – peníze lid předc za to házý,
139-11Ti metají kozelce aneb po provaze skáčí;
139-12Za peníze se mrská zas jiný, v kotouč neb se stáčí.
140-1Tu ulicy přejdou, přijdou na místo okrouhlé.
140-2Chrám tu nákladný stojí, – spěchá doň mnohý Ejiptčan;
140-3Vůkol něho stojejí řadami granýtové sloupy;
140-4Skryl by se před parnem zbožný y koupil tu obět.
140-5Na vchodu do chrámu jest pavlač mříží se zlatou;
140-6Jsou z alabastru na ní sochy vejšky a šířky obrovské;
140-7Dvě z ních mramorovou tabuly nádherně pronáší,
140-8S vrchu se blankytná nebesa a lazurová snáší,
140-9Písmenmi na tabuli zlatými jest nápis ten čísti:
140-10Každý své skloň koleno, bydlí zde bůh velký, vůl Apis!
140-11Kupcy pak jsou tak tupí, že sy Apisu hrubě nevšimnou,
140-12Na to jenom myslí, by do hospody vrazyli spěšně.
141-1Hrozný se strhne povyk a všecko jak zmámeno chodí,
141-2Každý lomí rukama, běhá hořem z místa na místo.
141-3„O, by se uzdravil zas!“ pro něho se až do krve šlehá;
141-4Neb – ach, nastojte! bůh Apis se rozstonal těžce!
141-5Žrát ani pít nemůže, ni pohledět na zlaté jesle;
141-6Dost léčí ho kněží, drahými ho vodami myjí,
141-7Dost mu kadidla sypou, lijí také klystýr do zadku:
141-8Však ale darmo jest vše; předc Apis natáhne své kelky.
141-9Ach, žel! – Přírodo, plač! Ejipta bůh zcepeněl velký!
142-1Smutná tato novina zahučí hned po celém městě.
142-2Obleče v smutek se vše a trhá krutě se sebe vlasy,
142-3Lkaje, v prsa se tepá a ouprkem k chrámu pospíchá.
142-4Pro tlačení veliké musejí však zavříti dvéře.
142-5Kdo jen jest zbožný trochu, chce Apisa uzřit mrtvého;
142-6Neb prý laskominy po sobě také vůl mrtvý nechá.
142-7Však když odstrčený ode dvéří jest vola mrtvého:
56
142-8Zůstane stát smutný, osudu se pak zlého obává.
142-9Nastane truchlivý škvěk, řvání skučivé a žalostné.
142-10Tenkrát že svět pomine, myslíš, tak hořké jest lkání.
142-11Hned musejí přestat – neb každý v slzech jen se brodí –
142-12Vše veselosti a hry, y domy rozkošné se zavrou.
142-13Rozprostovlasaté také sem ženy v škvěku přiběhnou,
142-14Ukryly svou by žalost, tvářičky sy plénami zastrou;
142-15Škvěky žalostné vedou, trhají také s hlavy sy vlasy,
142-16Zavilé prsy tepou – nastojte! jejich škoda krásy!
142-17Veškeren lid naříká pro Apisa, pláče žalostně.
142-18Kněz ale nejvyšší vystoupí – všem mlčet káže:
143-1„Želte, Ejiptčané!“ dí, „ach, želte Apisa smutně!
143-2„Pryč ode šelodešel brzy nám, ač dlouho žít ještě tu mohl.
143-3„Jaktě byl tlusťoučký! krásné rohy měltě jak jelen!
143-4„Zadkem jak vyhazoval! jak stavěl své ploskaté nohy!
143-5„Jaktě to krásný byl vzhled, vyvalil když velké své oči!
143-6„Jaktě mrskal ocasem, bezbožný-li kdo se přiblížil!
143-7„Ach! ach! – ten již jest tam! vůl balšamuje se již velký,
143-8„Jak to bohu patří, by dálo se všecko posvátně.
143-9„Vycpaný až kořením bude Apis, pak k pohřbu se mějte;
143-10„Vzdejte poslední mu čest! – oblecte se v truchlivý smutek.
143-11„Kněží již vysláni jsou, by nového zas Apisa zhlídli:
143-12„Zas se budem veselit; neb vidím, že ho šťastně naleznou.
143-13„Však ale do té doby ať panuje na zemi smutek!
143-14„Zapovídám veselosti y hry, také obchod kupecký,
143-15„Kejkly a hudební radovánky, a hluky veřejné,
143-16„Dlouho tak, až přivedou nám Apisa, vola nového!“
144-1Kupcy nerádi slyší, beze zysku že trávit čas mají,
144-2Škaredě se mračí, na nešťastnou příhodu lají.
144-3Rozkazu však se poddat musejí. Hned otroky zavrou;
144-4Jen Jozeffem milým nakládají mírně po vždycky.
144-5K toulce zahálku tuto užijí a město prohlíží;
144-6Jozeff jen s nimi chodí, obslouží všecky ochotně.
57
144-7Králova k palácu přijdou, však přán není přístup;
144-8Neb za nečisté drží Ejipští všecky cyzynce.
144-9Vůkol jen prohlídnou stavení to stkvostné, nákladné;
144-10Zahrady pozdálečí zhlídnou, v nich vše kvete libě.
145-1K jednomu teď přijdou chrámu, jenž kozlu byl staven.
145-2Zdaleka okazoval to celý zlatý chrámový nápis.
145-3Jsouc’ puzeni jakýmsy hlukem, do chrámu též vejdou.
145-4S podivením vidějí, divoce jak všecko se točí.
145-5Když zatím v Apisově chrámě vše pláče žalostí:
145-6Tu s divokým pokřikem okolo vše kozla sy skáče.
145-7Nestydaté tu ženy kolem něj drzce sy kutí;
145-8Tvář se studem zardí, tak vedou sy vztěklice mrzce.
145-9Rozlobený kozel mní, že v závod se s ním trkat chtějí:
145-10Zlostně tak trkne do nich, až kosti se v ních hrkat zdají.
146-1Dále zas pokračují, chrám padne jim do očí jiný.
146-2Každý odtud s smíchem vycházý. „Snad veselohry“
146-3Kupcy praví, „se tudy provodí?“ Doň také vstoupí.
146-4Smích zdržet svůj nemohou, opice jaké šprýmy vyvodí,
146-5Drzké kozelce mece, po jedné neb skáče sy noze;
146-6Všecko že smát se musý, bys umíral, k smíchu tě nutí.
146-7Obětí dostane dost, neb každý jí házý oříšky,
146-8Cukrované mandle, na mlskách ni božkovi scházý.
146-9Na koho ušklejbne se, ten mnímní, že ho potká neštěstí;
146-10Ten den se všeho hrozý, radč kdes sy do kouta zaleze.
146-11Když veselohru vidět chce kdo, k opicy sy vyběhne.
146-12Někdy podrápán jest dost, – proč – dobře tak! – bůžkem pohrával!
147-1Kupce pak pozdržela ta hra, až slunce zapadlo.
147-2Spěšně do hospody jdou – a k jinému divadlu přicházý.
147-3Neb, ach, nastojte! před vraty tu Isysy kvějí
147-4A rukama lomějí pro hoře rozcuchané ženy.
147-5O, jaký zármutek zas! Měsýček nebo své rohy tratí!
58
147-6Čtvrt se poslední mizý! ubohý, ach! kdy se zas vrátí!
147-7O, to jest tragedye! Uslyšíš tudy škvěky žalostné.
147-8Snadno pojít můžeš, bys srdce měl tuze cytedlné.
148-1V hospodu svou vejdou; ale Jozeff jak zmámený stojí.
148-2„O, co jsem za nepravost,“ dí k sobě, „co spatřil za mrzkost!
148-3„O, Jehovo mocný! což tak tebe člověk zapoměl?
148-4„Což nepřipomenulo, žes Ty Bůh! to hvězdnaté nebe?
148-5„Vola tu y opicy, vlka, kozla též ctí jako Boha:
148-6„A Tebe, Stvořitele, ni od jména znáti se zdají!
148-7„O, jaká zaslepenost! A tudy mám já prodán býti?
148-8„Zpuštění to veliké den odedne zhlížet a plakat?
148-9„Chraň, Jehovo, mne Sám! Jen chcy tebe vždy, Bože, vzývat!
148-10„Byť celý svět třeštil: Jehova bude mým Bohem vždycky!“
149-1Dlouho to však netrvá, hluk najednou vznikne radostný.
149-2Každý, v rukou co drží, zahodí pryč, vejskne radostí;
149-3Ouprkem k Apisovu divoce vše chrámu pospíchá.
149-4Neb prý Apis nový přiveden do chrámu jest šťastně.
149-5Každý skokem běží, co noha jen stačiti může;
149-6Neb rohatého Boha uvidět chce každý co nejdřív.
149-7Má rohy pozlacené, z voňavých věnec na hlavě kvítků.
149-8Tak jest okrášlený vůl, od zástupu obskakovaný.
149-9Nastane vejskání, trouby také bubny tu znějí;
149-10Skáče sy vše vesele, držejí radovánky se hlučné.
149-11Od hluku vůl splašený zle sebou trhá, strašně se zpouzý:
149-12Sotva kněží udržet ho mohou, ač sylně ho drží;
149-13Předc divoce sy kutí, potrkat své ctitele hrozý.
149-14Hnedle kynou mlčení kněží a vypuštěno množství;
149-15Neb prý ten nový bůh,bůh nepřivykl posud na svoje božství.
150-1Zavře se hned také chrám, kněz s pavlače chrámové káže
150-2Všem vesele živu být, – ať počne se prodej y koupě,
59
150-3Hry veselosti také. A hned jest vyvěsen nápis:
150-4Vše se raduj! nalezen nový jest vůl, velký bůh Apis!
151-1Kupcy hned rozkáží svým otrokům, zmýti se čistě;
151-2Zejtra že začne se trh, hleděli-by přichystáni býti.
151-3Otrokyně voňavou vodičkou též by se zmyly,
151-4Kvítím krášlily hlav, prodaly by se na trhu draze.
151-5Dvojnásobný pokrm jím káží dnes dáti;
151-6Neb Ejiptští suché nechtí prý otroky koupit.
60
VII. Zpěv.
Obsah.
Trh na otroky. – Jozeff od Putyfara, knížete vojska koupen; – od něho do zahrad vykázán. – Pracuje k zalíbení pána svého. – Putyfar jej před svou manželkou chválí. – První podpal k jejímu zamilování se. – Putyfar jí přináší od Jozeffa pletený košíček s kvítím. – Obé od ní chváleno. – Jest žádostiva Jozeffa vidět. – V zahradě však nemůže. – Pak vidí s půdy domu a víc se zamiluje. – Jozeff učiněn správcem zahradním. – Sám na stůl ovoce přinášet smí. – Manželka Putyfarova má příležitost, lépe sy ho prohlídnout. – Jozeff učiněn správcem celého domu a miláčkem pánovým. – Manželka Putyfarova snaží se, jej k sobě přivábit. – Zjevuje mu svou lásku. – Mocně jej vábí. – Jozeff se vytrhne, a zanechav pláště v rukou jejich, uteče. – Její pokřik a msta. – Jozeff do žaláře uvržen.
152-1Sotva rozednilo se, hned kupcy z lůžka se berou,
152-2A zdaleka svežené zboží hned na trh vyváží.
152-3Otroky na provazech, jak dobytek, do trhu ženou.
152-4Každý popsání své má, na krku pak tabulku s cenou.
152-5Na znamení, že otrokem jest, provaz bez viny nese.
152-6„Hůř nebude!“ mní ten; jiný, „Hůř bude!“ sám sebe straší.
152-7Jozeffovi pak na krk zavěsý šňuru teničkou;
152-8Pilně ho pamatují, nesl vždy hlavu hezky-by vzhůru.
[61]
153-1Kde se tržiště drží, ulice jest prostranná, dlouhá.
153-2Táhne se od řeky Nýl, až tam k té bráně polední.
153-3V houfech tam je ženou. By nestala roztrž se žádná,
153-4Tržní poručník velí, jakby každý měl státi pořádně.
153-5Prostředkem se nechá ulice, projíti by mohli
153-6Kupcy domácý také, do domů též skoupené svádět.
153-7Zběhne se ze všech stran divného lid kroje a stavu.
153-8Mihání uvidíš, jako když včel roj se vyvede.
153-9Otroků houf tu stojí, tam dívčice bílé a černé.
153-10Mnohá jest uplakaná; z rukou byla snad vzata milých.
153-11Každá prohlížena jest, neb přivábí mnohé všetečnost;
153-12Mnohý přiběhne jen sem, by provodil své rozpustilosti.
153-13Počne hluk, smlouvání, plácání, vyvolávání.
153-14Ti chyby vystavují a schválně jen otroky haní.
153-15Kupcy zas vychvalují, jak pilen jest, jaktě poslušen:
153-16„Až jen se dobře nají, bude moct vám lámati skály!“
153-17Jest tu takého hluku, neslyšíš že sám slova svého;
153-18Škvěku pak od ženských, že budeš mnít škvěk slyšet sový.
154-1Kdo kupovat upřímně míní, mlčení sy vyžádá;
154-2Otroka prohlíží sám, bedlivě na vše se táže:
154-3„Odkud a z vlasti které jsy ty? jak jsy asy starý?
154-4„Zdaž jsy dobře zdravý? nesoužíli tě jaký neduh?
154-5„Prácy jakou dělat znáš? zdaž ruční anebo z hlavy?
154-6K čemus učíval kdy se? k otroctví proč jsy tu přišel?
154-7„Zdaž kopat, rejt nebo znáš, neb hádat, neb duchy zaklínat?“
154-8Když toho zodpovídá, tu kupcy ho chváliti počnou:
154-9„Dost malé doň neuzříš chybičky!„chybičky!“ tak šáliti znají.
154-10„Jaktě byl vždy trpný, jak mírný po všecky ty časy!“
154-11Ač pro samú mírnost uvidíš zkrvácené prouhy!
155-1Nejdráž kleštěncy prodají se a dobře se mají.
155-2Ti prý líp hodují, než někteří páni domácý.
155-3Všecko se jim svěří, neb z nich jsou správcy domovní
155-4A krásných paniček – rozumí se to – hlídači čestní.
62
156-1Nejvíc otrokyně jsou v místě tom k politování;
156-2Nesnese kráva ni vůl, na trhu co snést tyto musý.
156-3Ta ubožátka teprv – ó splakalbys, měl bys to spatřit! –
156-4Vše vytrpět musý, co zhejralá lůza provodí.
156-5Odpolou jsou tu nahé, nějaká jen plachta je kryje;
156-6Všecko poslouchat musý, co tlachavý nestuda žvachtá.
156-7Mnohá sy zacpe uši, rukama jiná oči zakrývá;
156-8Předce nesmí ceknout, když ní který nemrava točí.
156-9Však které zhejralé jsou, ty mrzce sy dosti vyvodí;
156-10Samy nabízejí se, by kdo koupil je, zhejrale nutí;
156-11Tam tato dokazuje, stud ztratila, smilně, oplzle;
156-12Zas jiná přislibuje, dělat vše, kdo co káže, ochotně.
156-13Každá okáže, co zná: ta zpívá, ta skáče, ta kejklí;
156-14Tam ta pro hanbu a stud celá zardělá pláče žalostí.
156-15Jozeff pak vše to vidí, „O, jaký mne osud potká!“
156-16Neb posavad žádný z kupců na něho se nezeptal.
157-1Teď nějaký veliký do trhu pán vážně přicháýpřicházý,
157-2Sloužícý mnozý za ním a podál také otrocy kráčí;
157-3Každý mu ustupuje, před ním se klaní a koří.
157-4On děkuje také všem, dělají ač zřídka to páni.
157-5Vážně sy vykračuje a otroků střídy prohlíží.
157-6Nezdá se koupit koho, jen lituje těch lidí bídu.
157-7Naproti Jozeffovi když přijde, tu zůstane státi;
157-8Od paty jej do hlavy, jak jej-by měl znáti, prohlíží.
157-9Líbí se mu pachole. „Jak zrostlé“ praví, „a jak krásné,
157-10„Švíhlé a outlé jak jest, a jeho oko jasně jak svítí!
157-11„Vymalovat-by malíř nemohl ty růže na tvářích;
157-12„Nikdý tak slíčného neviděl jsem chlapce až posud!
157-13„Jaktě ty kadeřavé, ryšavé vlasy pěkně mu sluší.
157-14„Býti pořádný se zdá, čistší než otrocy druzý.
157-15„Proč není“ k sobě praví, „provazem, jak otrocy, svázán?
157-16„Dobré to jest znamení; nemusý snad tuze ho tepat!“
157-17Čím dél’ jej zhlíží, tím víc se mu otrok zalíbí;
157-18Koupit že ho musý, přisáhne při Apisu velkém!
63
158-1Blíže přistoupiv k němu, hned kupců se, začby byl, táže.
158-2„Dášli na stříbře tisýc, vezmi!“ – Pán sázet je velí.
158-3Spěšně hrabou peníze kupcy, neb se toho bojí,
158-4Aby nerozmyslil se Pán, že koupil ho draze.
158-5Pán ale Jozeffovi za sebou hned jíti přikáže;
158-6Otrokům svým pak, mezy sebe chlapce přijmouti poroučí.
159-1Hned do domu vejdou, jest velký a stráže tam mnoho.
159-2Zůstane pán teprv stát, soukromě se Jozeffa táže:
159-3Odkud by byl, jaké jest mu jméno, v které zrozený zemi?
159-4Proč do otroctví přišel? na podobné táže se věcy.
159-5„Jozeff jest jméno mé, pachole Hebrejské jsem rodem.
159-6„V otroctví jsem přišel, od svých bratří zrádně byv prodán.
159-7„Ještě stařičký otec můj v zemi jest živ Chananejské,
159-8„Kus sy zakoupil kraje, sýdlí tam již dlouho pokojně;
159-9„Pastýř ovec jest on, veliká má stáda a tučná.
159-10„O, semnou veliká a hanebná stala se zrada!
159-11„Otcova bez vědomí mne prodali zůřiví bratří!
159-12„Nedbali na slzy mé, otcovu ni zpoměli těžkost!
159-13„O, na tobě znamenám, že dostal jsem pána dobrého!
159-14„O, kterak jsem potěšen, u tebe že služba mně dána!“
160-1„Zač tebe mám přijmout?“ dí pán, „kým býti sy troufáš?“
160-2„„Zahrady zde zhlížím,““ dí Jozeff, „„y znám hledět kvítí,
160-3„„Též ovoce štěpovat, s rejčem zacházeti dobře.
160-4„„Cožkoli rozkážeš, vykonám vždy všecko ochotně.““
161-1Pán povolá správce, jenž svěřené zahrady míval;
161-2Chlapce odevzdá mu, s ním mírně-by, káže, nakládal.
161-3Skloňuje hned se Jozeff, za správcem do zahrady kráčí.
161-4Správec na místo vede, kde otrocy pospolu bydlí.
162-1Jak jen do zahrady všel, že přišel do ráje sy myslí.
162-2Kam se ohlídne koli, tu samé jen rozkoše vidí.
162-3Kvítí rozmanitost rajskou se mu zdá plodit krásu;
64
162-4Kvíteček neb každý nard, ambru mu dýchá líbezně,
162-5Skropené každodenně, by kvítek ni jasmín nevadnul.
162-6Nejlepší ovoce do huby skoro se stromů visý;
162-7Pnoucý se po loubí víno také růže nalezneš.
162-8Teď jej správec vede, kde nářadí bývá zahradní,
162-9Kde se otrok musý skrýt, paní když do zahrady přijde.
162-10Tu uvidí motyky, lopaty y kolečka a rejče,
162-11Kropícý konve také, k vázání stromečků y lejčí.
162-12Rývy mu vázat velí, každou y větvičku nerovnou.
162-13Dobře tak váže Jozeff, že zahradní správce se diví.
163-1Od ruky vše mu tak jde, učený jak tomu-by býval,
163-2Zahrady ač takové ani nikdý nepřišly mu k očím.
163-3Když se seznámil pak víc, touží znát pána též svého,
163-4Kdoby byl pánem jeho, u koho neb otrokem slouží.
163-5„Pán náš jest Putyfar„Putyfar“ dí kdos, „a jest knížetem velkým,
163-6„První po králi sedí a v radě nejblíže u krále;
163-7„Vůdce jest nad vojskem Faraona, krále mocného.
163-8„Král velice váží sy ho, vše činit ku poctě mu velí.
163-9„On také zasluhuje vší cti, jest velmi milostný,
163-10„K otrokům svým y také jest vlídný, a práce odlehčí.“
163-11Za šťastného Jozeff se pokládá a vzdá Bohu díky,
163-12Že do domu dobrého nohu jeho zřídil milostně.
164-1Po nějaké chvíly Putyfar k manželce přicházý,
164-2Vypravovat počíná, jak dobrou dnes uďal koupi:
164-3„Roztomilé pachole dnes koupil jsem, ač skoro draze;
164-4„Není mi líto peněz, pachole mně velmi se líbí.
164-5„Jest spanilý, slíčný, má růžové líce panenské.
164-6„Že pak se k nám dostal, předemnou skoro skákal radostí.
164-7„V zahradě býti volil, neb prý zná sázeti kvítí.
164-8„První co sám vyvede, odemne máš míti, milenko!“
165-1„Za to tě mám radči, žes dívčice žádné nekoupil,
165-2„Dost“ manželka praví, „bolí ctnou srdce paničku,
165-3„Vždycky tobě věrnou – přivedeš když každý trh ňákou
65
165-4„Dívčicy. Ještěli jích málo? O, nevoď mi je více!
165-5„Předce pak chceš, srdce mé na tebe by se smálo jen stále!
165-6„O, jacý vy, mužové, mlsaví jste chtíči podivní!
165-7„Na paní dost není, vám děvka y srdce hned sklíčí!“
165-8Ještěby kázala dél’: Putyfar však Jozeffa chválí.
165-9Nemní, jiskra že ta,ta věrné paní srdce podpálí.
166-1Pozdě do zahrady jde Putyfar, a Jozeffa zhlídne,
166-2Otrocy spí již jiní, on sám jenom pracuje ještě!
166-3Zdaleka pozoruje, že z něho od práce pot teče;
166-4Dél’ nemůže vydržet, se sebe šat zpocený svláčí.
166-5Pán z toho jsa potěšen, „Budeli,Budeli,“ dí, „vždycky tak pilný,
166-6„Předc ho musým potěšit, pilnost jeho obdařit slušně.“
166-7Správec pak pána jak zří, hned blížeji k němu přistoupí.
166-8„O, Pane! tenkrát jsy udělal“ dí, „koupi výbornou!
166-9„Jestliže každodenně otrok ten tak bude pilný,
166-10„Pro jiné otroky nám, věř, nezbude práce nižádné!“
166-11A teď mu vypravuje, od rukou jak mu všecko odcházýodcházý:
166-12„Ni sobě odpočine a při tom předc pracuje řádně.“
166-13Pán ramena pleská mu a k správcy obrátě se, praví:
166-14„Zejtra mu hned udělíš zelené celé roucho zahradní,
166-15„Sláměný dáš klobouk, by kryl hlavu, slunce když pálí,
166-16„Šňůru tuto zahodíš, s klobouku ať fábor mu chvěje.“
166-17Jozeff velmi se koří, děkuje Bohu vroucně potichmo:
166-18„O, kyž milostnému vždy pánu se zachovat mohu!“
167-1Každodenně Putyfar do zahrady teď sy vycházý,
167-2Vždy potěšen bývá, k Jozeffovi když se přiblíží.
167-3Čím se obírá koli, co plete, čím nebli zacházý,
167-4Pánovi zdá se, v rukou jakby to již Jozeffa kvetlo.
167-5Z zahrady když přijde, chválí vždy před paní chlapce.
167-6Tím žeby srdce ženy, nepomyslí, více rozpálil.
167-7„Jej pak vidět já musým!“ u sebe dí ctnostná paníčka.
167-8Arcyť že před mužem myšlínky své zjevit se chrání.
66
168-1Často do zahrady jde, krásného by otroka zhlídla.
168-2Neníli pán doma, dává sy tam jídla přinášet.
168-3Však se jí nechce dařit, neb kleštěnec před paní běží;
168-4„Jde“ vyvolává, „paní! – ať každý hned otrok zaleze!“
168-5Otrocy kam mohou, prchnou a do skrejše zalezou.
168-6Tím ale toužebnost neuhasne v srdcy paničky,
168-7Otroka spatřit toho, neb kleštěnec vždycky jest v cestě.
168-8„O, jak nešťastná!“ dí, „ubohá jak jest trýzněna žena!
168-9„Všudy neb hlídána jest, ač líce jí pléna zakrývá.
168-10„Kleštěncy slídní v patách za námi se vlékou;
168-11„Kde se vyskytne otrok, šeredy tyto hnedle ho flekou!“
168-12Pryč mrzutě ze zahrady jde, víc jiti tam nechce;
168-13Neb necytedlné tyto kdy hlídače pozbyt nemůže.
169-1Jednou sám Putyfar zrána sy do zahrady vyšel.
169-2Jozeff pak sotva ho zří, hned naproti pánovi kráčí;
169-3Proutěný hned košíček s kvítím do rukou mu podává,
169-4Kytku též jahodovou, řka: „Pane, to přijmi milostně!“
169-5Pán takových neviděl kdy jahod, – jim velmi se diví;
169-6Květiny tak krásné ani nikdý nepřišly mu k očím.
169-7Stříbrným obdaří jej, „To musým“ dí, „své ženě vzýti.“
169-8Hned popadá košíček a prohlíží pletbu tu pěknou;
169-9Spěchá radostně domů; košíček zdaleka jí okáže:
169-10„Otrok zmilovaný mně, posýla tobě tentohle dárek!“
169-11Ona zapejří se, košíček však přijme radostně:
169-12„Nikdý jsem neviděla košíček pletený tak hezoučce,
169-13„Kvítka spořádaná tak! Jak vane z nich vůně líbezná!
169-14„O, jaké to jahody! jak velké! jak chutnají dobře!
169-15„Z naší-li zahrady jsou? Okus je pak předce, mužíčku!“
169-16On potěšen, slibuje, jí často ty mlsky přinášet.
169-17Hned mile jak odešel, košíček paní tiskne k srdéčku:
169-18„O, ty krásný hochu! ó bych tebe mohla tak tisknout!“
169-19Zas popadá košíček, líbá a k srdcy ho tlačí.
169-20Ženky nefounějte! s každou (prý) vládne ta chyba!
67
170-1Jednou když zrána, neb právě vstávala z lůžka,
170-2Přijde povolaná, by paní svou strojila, služka;
170-3Vypravovat počíná: že chtíc užít chládku ranního,
170-4Vyšla na půdu domu. „Však líce jsem zakryla plénou,
170-5„Slunce vycházelo neb a jeho mne paprslky obleskly,
170-6„Že naň pohlednout, podívat ni jsem mohla se vzhůru.
170-7„Dolů jsem radč hleděla, vonělo mně ambrové kvítí.
170-8„A když vůni do se políkám dychtivě a vzlíkám;
170-9„Hle! mládence vidím v zeleném šatu v zahradě státi,
170-10„Zrána zalíval již hned pilně květinky y růže.
170-11„O, paní! neviděla jsem nikdý tak chlapce milého!
170-12„Červenaly nad růži jeho se tváře hlaďoučké,
170-13„Snad Aurořina, mním, je více přibarvila záře;
170-14„Dívka malovaná mít nemůže tak jasná očička.
170-15„Z něj jsem nespustila svá – a plíce se házely ve mně.
170-16„Kudrnaté, ryšavé vlasy měl, ba dokonce snad zlaté;
170-17„Zefírek nimi sy hrál, ó jak mu po znaku se vily!
170-18„Něco zažhálo mne tak, nemohu ani řícy, co jest to!“
170-19Paničku píchne něco, myslí: Totě otrok ten hezký!
170-20„Isyno!“ dí paní k ní, „tys nějak očarovaná!
170-21„Nikdý nebývala jsy tak mluvná a nikdý tak řečná!
170-22„Však viděla v zrcadle jsem, tvé kterak oči se bliští!
170-23„Vždyť rozpálena jsy! Tak láska-li v tobě se znímá?
170-24„Já ale přeji ti to – jen hezký-li jestiť tak hoch tvůj.
170-25„Rádabych jej viděla; pověz mi, až zas se okáže;
170-26„Pak dovedeš na půdu domu, bych zhlídla ho sama.
170-27„Nejsem, znáš mne, hrdá; ni za otroka nechcy se stydět!“
171-1Dlouho to netrvalo, přiběhne tu Isyna skokem,
171-2Že k vidění zase jest, paní své oznámí radostně;
171-3Vezme ji pod páždí, a Filoklea ptáče co letí,
171-4Dychtiva jest ho vidět, po schodech hned skáče jak srnka.
172-1Dolů za mříží hledí a zůstane státi užaslá;
172-2Slíčnějšího vidí, než znala sy představovati.
68
172-3„Dobře-li jsem neměla?“ dí Isyna, „hleď, jaké líce!
172-4„Prv Aurořina, jsem mníla, že je barvila záře.
172-5„A ty kudrnky jaké! zdaž nezdají býti se zlaté?
172-6„Krásný-li hoch to není?“ A hlavu mate více paničce.
172-7„„Hezký jest hoch!““ paní dí, na srdcy pak něco ji tlačí.
172-8Čím déle naň pak hledí, tím víc zamilovaná bývá.
172-9On ale zajde brzy do loubí, by vázal tam révy.
172-10V srdce Filokley však hluboce se ten vtiskl obrázek.
173-1„Hezký!“ Filoklea dí, když do pokoje zase přišla.
173-2„Roztomilý jak panenka jest hoch!“ pokoj spěšně probíhá.
173-3„Růžové tváře jeho! a vlasy! – ó rozmilý hochu!
173-4„Ty jsy milostí mne jal – ó kýž mohu spatřit tě blíže!“
174-1Často na pavlač jde, ba běžíběží, až rouška se chvěje;
174-2Neb přelíbezný jakýs (prý) teď jí tam větříček věje.
174-3Často také myslí, kde a jakby se s ním mohla sjíti:
174-4A nenadála toho se, že má brzy zříti ho zblízka.
175-1Neb nenadále stala veliká se v zahradě změna.
175-2Správec se zle zachoval; pán nechtěl mu více co svěřit.
175-3Neb prý nejlepší ovoce zaprodával do města,
175-4KvětinyKvětiny, též zeliny, ba všecko, co bývalo vzácné.
175-5Dozvěděl pán se toho, a správce ze služby propustil.
175-6Nesměl mu víc na oči – ni více do zahrady páchnout.
176-1Jozeffa představuje Putyfar za správce do zahrad;
176-2Otrokům rozkazuje, ho poslouchat a ctíti jak patří.
176-3Jozeff pak tak moudře vše řídí a dobře spořádá.
176-4Že teď pořádek jiný vidí pán y pracovat pilněj’:
176-5Dostane povolení, ovoce sám k stolu přinášet.
176-6Zdá se, že sama paní musyla za milost tuto prosyt.
176-7Dřív pak, vejíti než smí, hned musý plénu spustit panička.
176-8Krom kleštěnců nesmí žádný vidět pánovu ženu. –
176-9Ona pak příležitost dosáhne, ho zblízka prohlídnout.
176-10Dobře že kryje pléna – jak po něm očima paní blýskne!
69
176-11Pod syťovou rouškou teprv zná jej býti hezkého.
176-12Tak prý neviděla spanilou tvář nikdý na mužském;
176-13Jasné oko pak jeho, tak prý ji bodlo do srdce:
176-14Že ani svých nemůže očiček teď spustiti s něho.
177-1Jozeff pak se pokloně, odcházý. Pán začne ho chválit:
177-2„Zdaž lepší ovoce na stůl nepřicházý než jindy?
177-3„Jak veliké, krásné! a jak také chutná hned lépe!
177-4„Cožli tobě nechutná, Filoklea? Zdáš se mi smutná?smutná?“
177-5„„O, ne!““ Filoklea dí, „„já kvítka ta krásná prohlížím.
177-6„„O, jak rozkošněj’ teď voní! jak krásně se barví!““
177-7„Oč že jsem“ dí Putyfar, „nechybil, že jsem ho povýšil!“
177-8Tím zamilované jí, nemní, že srdce roznití.
178-1Jde povolán k králi. Filoklea zůstane sama:
178-2„Vše se po vůli daří! – seznámit musým já se s tebou,
178-3„Ty hochu roztomilý! Potěšíš mne, vím to již napřed!
178-4„Prv sy již předpovídám, že zažiji rozkoše s tebou!
178-5„Jak jen to mám udělat, aby jsme spolu mohli se scházet?
178-6„O, jakbych ráda chtěla, pomáhat ti sázet květinky!
178-7„V stínu kdes předceby jsme promluvit spolu mohli slovíčko,
178-8„Cukrovali co hrdličky sebe – dá všecko se smluvit!
178-9„Isyna? – Mohlaby ta velice býti prospěšná; –
178-10„Vím nebneb, že jej miluje: za muže jí dáti ho slibím.
178-11„Těch jenom ohyzdných kleštěnců velmi se bojím! –
178-12„Teď ale mně připadá, ukojit čím chlapi se dajídají,
178-13„Po zlatě jsou hltaví, udělaj’ prý za zlato všecko;
178-14„Každý se z nich k mlčení přivede, jen když zlato uzří.
178-15„Dám do sytosti ho jim, přivedou pak sami ho ke mně.
178-16„Můj nic starý nezví, však ten plamen sám ve mně rozžal.“
179-1„Ale, Filoklea! kam pádíš? chceš býti nevděčná?
179-2„Manžela tak ctného podvést a do hanby uvádět?
179-3„Zdus plamen ten žžavý! On pan: ten otrok – sy rozvaž!“
179-4„Však jaký těžký to boj! Manželská tu má platit věrnost!
70
179-5„Věrnost? prázdné slovo! Jak vy jste pak manželé věrní?
179-6„Každá-li otrokyně není vám milá, bílá neb černá?
179-7„Sama panička jenom má vděk vzýt vždycky jen jedním?
179-8„O, brzy jest nasycen, kdo krmen jest vždy chlebem všedním!
179-9„O, hochu roztomilý! sladkou rozkoš tu již cýtím,
179-10„Až budu objímat přemilou tvářičku tu hladkou!“
180-1Však brzy se přihodí, nemusý že se Isyně svěřit,
180-2Tím méně kleštěncům; těm za zlato nelze co svěřit.
180-3Jozeffa zamiluje Putyfar a více mu přeje;
180-4Neb vše dobře vede a s otroky mírně zacházý.
180-5Pána to velmi těší, hned všecko mu v domě odevzdá,
180-6Správcem činí ho domu, nad všecky ho v domě povýší;
180-7Na znamení přednosti, poctí jej lesknatým peřím,
180-8Jež na klobouku nosý, hedvábným nad to y pláštěm;
180-9Byť odevšech byl ctěn, na ruku dá prsten mu zlatý. –
180-10Pán zří s potěšením, že všecko v domě pořádně,
180-11Dobře také se děje; neslyší také žaloby žádné.
180-12Ač přitom každodenně se tráví hojně a stkvostně;
180-13Předce nedostatku nevidí, a všeho jest dosti:
180-14Neb Jehova skrz Jozeffa prý Putyfarova domu
180-15Žehnal a rozmnožoval mu statku y všeho nábytku,
180-16Až Putyfar se diví, – tím více Jozeffovi přeje;
180-17Tak mu přivykne, že když nevidí nějakou ho jen chvíly,
180-18Dům celý prázdný se mu zdá býti, po něm se mu stejská.
180-19Bez něho být nemůže. U večer musý Jozeff ho svlíkat;
180-20Zrána když pán povolá, musý sám on ho v roucho obláčet.
181-1Velmi Filoklu těší, že Jozeff našel přízeň tak velkou.
181-2„Aspoň od kleštěnců nebude“ dí, „hlídán ni stíhán.
181-3„Mít budu příležitost, se s Jozeffem často tu scházet.
181-4„K němu já, on pak ke mně bez hlídačů smít bude přijít.“
181-5Kdykoli jej potká, jakby nechtěla, odvine roušku:
181-6„Předc se okázat musým, že y já také krásná jsem žena!“
181-7S ním do řeči se pak dá, na něj se usmívá líbezně;
71
181-8Pohladí tváře jemu, by dále byl šťastný mu přeje.
181-9Pokloní pak se Jozeff a zarděný dále hned kráčí.
181-10Zas-li ji potkat musý, se pokloně, spěšně se vyhne.
182-1„Což-li jest tak studený,“ paní dí, „neb bázlivý tuze?
182-2„Blázýnek nezkušený! odemne snad zrady se bojí?
182-3„Neznáš ještě ty nás! žena nezradí, plíce co lechtá!
182-4„Nikoli! ta nepoví tajnosti nižádnému srdce!
182-5„Byť sebe lepší byl muž, nesmí žen zvědět milostnost. –
182-6„Jak se ale zarděl, když pohladila jsem mu líce! –
182-7„Blázýnek stydlivý jest; proto tak do země hleděl,
182-8„Jakoby bez krve byl, neb mužíček z vosku neb z dřeva!“
183-1„Snad-li mu dost hezká nejsem?nejsem?“ a odkryje roušku,
183-2Zhlíží v zrcadle sebe. „Zdaž kdy viděl tak ženu krásnou?
183-3„V liliových lícech zdaž mně posud růže nekvetou?
183-4„Zdažli mladého posud nemohla jábych těšit muže?
183-5„Nesmělý, bázlivý jest, nevinný také. Proč, hle! se zarděl?
183-6„Předce co jsem počala jednou, chcy více podpálit.
183-7„Zrovna musým mu to říct, miluji že ho, – on že mé srdce
183-8„Tak hluboce poranil, – předemnou by se více tak nerděl;
183-9„Žádný že neuhasý v mém srdcy ten víc plamen žžavý!
183-10„On jediný udusyt že ho může a ochladit žžavost! –
183-11„Takli se mám ponižit? Mám já snad lásku teď žebrat?
183-12„Kde bohatých hochů dost – kojili mou rádi-by milost!
183-13„Takť jest! Nesmělý kde muž jest, žena poddat se musý;
183-14„Na hanbu, potupu nic dbát, ba všemu se oddat!“
184-1Brzy se jí podaří, když Jozeff sy píše vydání,
184-2Přikrade do pokoje se jeho; ztichoučka neb kráčí.
184-3Sama ho dřív políbí, řkouc: „Mohlbys ty býti přešťastný!
184-4„Nesmělý tak nebudiž! Nevinný cos blázýnek ještě?
184-5„Tvá paní ponižuje velice sebe, krok činíc první:
184-6„Padlby jiný jí k nohoum. Ty zdáš se ni cýtit, co míní?
184-7„Zjevnějli řícy ti mám, k tobě že milostí zahořím?
184-8„Ni mi políbení dáš, když hrubě tak snižuji sebe?
72
184-9„Což pak, jak láska ve mně chtivá žhá, ty to necýtíš?
184-10„Tak necytedlný stojíš, nebyla-by jak krev v tobě plyvá!“
184-11On se užáslý třese, hluboce jen se před paní klaní.
184-12„Odpusť!“ se zajikne, „ach, odpusť!“ zarděný praví,
184-13„Víš, můj dobrý pán že mne povýšil z zlého otroctví;
184-14„Krom tebe všecko mi v moc dal y domu svěřil celého!“
184-15„„Z toho sy nic nedělej,““ paní dí, – však něco se šustne;
184-16Hnedle uleklá paní potichmo se zpátky vyloudí.
185-1V svém pokoji nevrle sem a tam rozhorlená kráčí;
185-2Sama s sebou nevrlá, nedaří že po vůli se, vzdychá;
185-3Sama pak k sobě praví: „Vždyť zarděl se! vždyť se y třásl!
185-4„Blázýnek jen se bojí – ó vím, že milostí též hoří!
185-5„Bázeň ho jen zdržuje: a neví, že časy ty přijdou,
185-6„Sám kde mi padne k nohoum, mne kleče o milost požádá!
185-7„Třásl se a zajíkal? Takové znám dávno já ptáky!
185-8„Než co nežádá milost! předc s ním musým vzýt sy tu prácy!“
186-1Při večeři povídá Putyfar, že Fárao časně
186-2K vojsku sy sám vyjede, dřív než vyjde parné slunéčko.
186-3Jozeffovi káže, by před dennicý sebe zbudil,
186-4Roucho vojenské by mu přichystal, na vůdce jak patří.
186-5Toť bude příležitost zas nová! myslí sy panička.
186-6Srdce se v ní házý a radostí jí žíly naběhnou.
186-7Hned nevrlost zamane a časně do lůžka sy pílí;
186-8Služkám přikazuje, by ráno ji nechaly spáti,
186-9Dokud je nepovolá. „Myslím, že tak časně neusnu!“
187-1Jak dennice vyjde, Jozeff jde pána hned zbudit.
187-2V roucho vojenské strojí, a pán jede pryč jako šípka.
187-3Ještě pak když skládá do pořádku pánovy šaty;
187-4Náhle od měkkoučkých se rukou celý objatu cýtí.
187-5Líbajíc, tiskne k sobě ho Filoklea žžavá: „Spi semnou!
187-6„O, spi semnou! můj zhasni plamen! tebe víc se nespustím!
73
187-7„O, spi semnou!“ k sobě pne a líbá – „syc padne tvá hlava!hlava!“
187-8Jak osyka se třese a celý dí Jozeff užaslý:
187-9„O, paní, rozpomeň se! Nevděčným smímli já býti
187-10„A proti svému Bohu velice zdaž zhřešiti mohu?“
187-11Však ona tím víc žhá a do náručí své ho přitiskne,
187-12Líbá a tískne ho tak, násylně až on se vytrhne.
187-13Pryč uteče zděšený, v paniných plášť nechaje rukou.
187-14O, nevinňátko, želím tě, neujdeš pomsty ukrutné!
188-1Skamenělá tu stojí, divnými se barvami kalí.
188-2Msta, potupa, hanba napadá, krev v ní se též pění.
188-3„Já! paní! potupená! – od otroka opovržená!“
188-4Hanbou, rdí se studem – puká žluč – pěnami také kaní –
188-5Láska milostná ta tam! nastoupí pomsta ukrutná!
188-6„Hanbu tu máš vytrpět šeredně, ty otroku hloupý!“
189-1Teď uvidí teprva, že v rukou plášť Jozeffův drží.
189-2„Ha!“ vzkřikne, „hadr ten má k pomstě mi sloužit za důkaz!“
189-3Hned se do lůžka vrhne a křičí, hrdlo co stačí:
189-4„Ach, přispějte brzy k pomocy! ach! ach!!“ volá v pláči.
189-5Služky se hned přihrnou, na ten křik y kleštěncy běží.
189-6Však paní mdlá jen kyne na plášť, na lůžku an leží.
189-7Křísejí služky honem a paní jen vzlíká a heká;
189-8V pláči pak vypravuje, pro pláč ba povědit ni může:
189-9Jaktě ten nevděčný, ten otrok, ji snažil se znectit.
189-10„Násylí až mně činil Hebrejský kluk. Jaktě se vztěkal!
189-11„Když jsem křičet začala, ulekna se, pryč tiše chvátal;
189-12„Pláště tu zapomena, mně pohrozyv, pryč odtud teklutekl!“
190-1Spínají služky ruce, – zardí se nad touto neřestí
190-2A hlavami vrtí, divícý se, jak mohl se tak spustit!
190-3Však proti Jozeffovi kleštěncy nahlas teď vrčí.
190-4Isyna jen jediná ramenama krčí, vzdychá potichmo;
190-5Dávno neb znamenala, jak v ctné paní láska ta doutná,
190-6Jaktě pokoutných míst schání a jak mu nabíhá.
74
190-7Však paní uražená jen pláče a vzdychá žalostí;
190-8Tím víc lkát počíná, když slyší, že se pán domů vracý.
191-1Pán jak jen do pokoje vkročil, hned poznovu omdlí;
191-2Však brzy se vzkřísý a pánovi naproti běží:
191-3„Pomsti! ach, pomsti mou čest! svou hanbu pak pomsti!“
191-4Promluvit víc nemůže pro pláč, jen vzlíká, zas omdlí.
191-5Hned ale jedna za ní věrnější služka řeč přejme:
191-6„Pane! povýšil jsy nám v domě hodného teď chlapa!
191-7„Hle! hle! miláček ten tvůj zachoval jak k tobě se vděčně!
191-8„Kluk Hebrejský paní velice tvou znectil a ztupil!
191-9„Násylí až jí činil! O, hanba! Máš na tom dosti!
191-10„Když slyšely jsme její odpor a žalostné volání,
191-11„Běžely jsme, co stačil nám duch; však pozdě jsme přišly:
191-12„Neb uslyšet musyl nás, dupotu také lekl se našeho;
191-13„Pláště tu zapomena, nezdárný kluk skryl se a utekl!“
192-1Třískl-by jak do něho hrom, Putyfar stát zůstane zmámen!
192-2Promluvit nic nemůže, jen msta z něho prchlá zapáchá;
192-3Štětinějí mu vlasy, očima mstně blýská a jískří.
192-4Běhá sem tam divoce, kleštěnce pak státi tu uzří,
192-5Prchle vytáhne meč svůj, řka: „Hned mi zločince přiveďte!
192-6„V srdcy ať mu skoupám meč tento! ať srdce mu projmu!
192-7„O, toby málo bylo – zločinec ten více zaslouží!
192-8„Nesmí tak rychle pojít – ať dlouhou smrtí se moří!
192-9„Ať v žaláři tuhém hní – dlouho ať svou hasý chlípnost!
192-10„S hady a ješrěryještěry ať hnízý, ať s červy se plazý!
192-11„Choval jsem já y také – ó choval jsem ještěra v ňadrách!
192-12„Svlecte ho a veďte do žaláře zas otroka v hadrách!“
192-13Jozeff od kleštěnců popaden, hned svlečen ze všeho,
192-14Pro věrnost, nevinnost do tuhého žaláře jest vlečen!
75
VIII. Zpěv.
Obsah.
Jozeff v žaláři. – Jeho nářek. – Žalář a vězni. – Jozeff od hlídačů chválen. – Také správcy nad vězny se zalíbí. – Správec mu odlehčuje a béře ho k domácýmu posloužení. – Dva ouřednícy Faraonovi do vězení dáni. – Jozeff je obsluhuje. – Jejích sny. – Jozeff je vykládá. – Sny se vyplňují.
193-1Hned odveden Jozeff, v tuhém jest zavřen žaláři;
193-2Pochopové připnou na nohy, na ruce mu hned pouta.
193-3Sklípek ohýzdný jest ten podzemské díře podobný;
193-4Stuchlý a uzký jest tak, že nemá než tři kroky šíře.
193-5Smradlavý puch zde jakýs zle páchne, až těžce se dýchá;
193-6Po zdech vlhkost a mech se pne a tichost trudná smouší.
193-7Když pak se ohlídne – neb slunce sem nikdý nepřijde –
193-8Vzdechne sobě hluboce, počíná pak truchlivě lkáti:
194-1„Bože! co jsem zavinil? ach! kde jsem se octnul najednou?
194-2„Ledva vypučilo mé štěstí – vztek náhle ho podtnul!
194-3„Z tak dobrého domu vlecen, v žaláři tu vězým!
194-4„Oklamán dobrý byl pán: nevinný já zde slzy cedím!
194-5„O, bych nikdý nebyl nalezl tu přízeň u pána!
194-6„O, bych v zahradě ryl, kam v příchodu mém jsem byl zřízen!
194-7„O, kterak s vámi-bych rád se obíral, krásné květinky!
194-8„O, kterak rád-bych váš posud, růžičky, zalíval!
[76]
194-9„Občerstven každého rána tou ambrovú vůní,
194-10„Rád-bych vás hlídal v haleně, neb režné jen houni.
194-11„Jak rád jsem se v tobě procházel, růžový háji!
194-12„V tobě jsem ráj sy tvořil! – Jak zmizelo náhle to štěstí!
194-13„Ptáčkové tam vesele svou ranní píseň sy pěli:
194-14„Vzpoměl na otce-li jsem, tesknou mou svlažili tíseň!“
195-1„Teď tu v žaláři sedím, v tmavé a smradlavé díře!
195-2„O, co za chlípnice vztek vytrpím! ach, kdo bude věřit?“
195-3Vzdechne, chce sepnout ruce: – řetěz o zemi mu řinkne;
195-4Že vězeň jak zlosyn jest, ten řinkot ho upamatuje.
195-5Hnedle utichne trudně – počíná však zas brzy lkáti:
195-6„O, jak nešťastný jsem já! ach, tuze“ sy vzdychá, „nešťastný!
195-7„Jak nevinně trýzněn! Proč z zahrady jsem musyl vyjít?
195-8„Tam jsem žil spokojeně! Do domu proč přijít jsem musyl?
195-9„O, bych chlípnicy té nepřišel byl před oči nikdý!
195-10„Prokletá chvíle byla, do domu když poprvé vkročím!
195-11„O, ženy nestydaté! ó proklaté plémě ještěrčí!
195-12„O, plémeno chlípné, podvodné, zlostné a mstivé!
195-13„Manžela ctného mělas: předcs žhala milostí neřestnou!
195-14„Nešťastného mne dost, vězení jsy v to ještě uvrhla!
195-15„Slýchal jsem vždycky syce, plémeno že lstivé jest ženské:
195-16„Zkouším! – ach, zkouším, že také jest mstivé, ukrutné!
195-17„V tomtoli, ach, vězení mám svůj celý věk mladý strávit?
195-18„Snad slunečního světla zbaven mám tudy býti!?“
196-1„Můj ale pán dobrý, co tento o mně sy pomyslí?
196-2„Jaktě obelhat jej musyli, ti zlostnícy krutí!
196-3„Neslyšaného vsadit, jak mohl mne v stuchlý ten žalář?
196-4„Zdaž jsem tak od okovů, od pláče-li zdaž jsem tak zpuchlý?
196-5„Od okovů, pláče, – od obého tu zpuchnu a strouchním!
196-6„Ztrápený a zmořený! osud můj bude vždy v slzech plynout.
197-1„O, Jehovo! Zdažs mne zavrhl? Proč přísně tak tresceš?
197-2„Nejsem nešťastný-li dost, že otce na vždycky jsem zbaven?
77
197-3„Otrokem býti že mám – v cyzyně že sloužiti musým?
197-4„Ještěli v tom vězení mám mřít a se k smrti usoužit?“ –
198-1„Což opovážlivý díš? s Jehovou ty chcešli se soudit?
198-2„Neb Jehova zdaž má z činů svých tobě skládati počet?
198-3„Odpusť, ó Jehovo! neb nevím ani, bleptá co jazyk!
198-4„Srdce mé dobře ty znáš; co jsem prořekl, – Bože, mně odpusť!
198-5„Pakli jsy ustanovil, bych v tomto žaláři se trápil:
198-6„Popřej, Dobrotivý! do hrobu bych časně se sklonil!“
199-1Kdos u večer mu podá černého kus chleba a vody.
199-2„To, zločinče, budou hody tvé“ dí, „a tvé pomlsky!“
199-3Spěšně odejde zas pryč, za sebou pak řinkne tak dvéřmi:
199-4Otřese až se žalář – ohlas rozlíhá se trudně.
199-5Jozeff ale nemůže okusyt ni kouštíček chleba;
199-6Vody pak potřeba víc, neb hořem vnitřnosti mu prahnou.
199-7Noc tu celou nemůže zamhouřiti ni oka svého.
199-8Pláče nahlas, naříká, neb vzlíká a vzdychá potichmo.
200-1Ráno pak jest vyveden, s jinými by svou konal prácyprácy.
200-2Než ale jsou svedeni z vězení svých věznové druzý,
200-3Na vězení vzhlédne, v němž věčně má býti zavřen.
200-4Neb k vysvobození,vysvobození ni malá mu naděje svítí.
200-5Smutně hledí na toto veliké stavení a nákladné.
200-6Jest škaredé, černé, pro zlostníky bydlo příhodné;
200-7Místo oken tu vidí hluboké a okrouhlé jen díry,
200-8Jakbys na lebku hleděl, škaredé v ních mříže železné.
200-9Ohražené jest valem, pevnými též kolkolem zděmi.
200-10Z kuchyně kouř nevidět, neb drží se zde mnoho na posty.
200-11Po zdech a po valech uvidíš stát v brnění stráže.
200-12Žádný nevyjde odtud, na obecné jen leč veden dílo!
201-1Svedení zlosynové jak nového jen vězně zahlídnou,
201-2Naň povděčně hledí, na něho potutelně se smějí.
201-3Tak prý zlostný satan povděčně vítá do pekla
78
201-4Zlosyna, jenž Tvorcy se protivil a čest mu odpíral;
201-5Tak celé obšloupí jej peklo, šeredně se směje!
201-6Naň zuby vyšklebují, pohryznout jakby ho chtěli:
201-7Tak zločincy tyto na Jozeffa vděčně se smějí;
201-8Všickni ho obšloupí, za ruku pak vezme ho jeden:
201-9„Buď nám přivítán, „přivítán,“ dí, „bratře, do řádu našeho!
201-10„Co pak dokázal jsy již, vždyť máš posud na bradě mlíko!
201-11„Nestůj smoušile tak! Chlap hodný musý všemu zvykat!
201-12„Bejkovec neb karabáč – to stejné jest! S námi se snášej.
201-13„Dost vesele žijeme, klejeme také, kam čert jen káže!
201-14„Dost natropíme chlapům, těm pochopům, zlosti, y strážným!
201-15„Buď, jako my, veselý!“ Však Jozeff víc hlavu sklopí,
201-16Jen ramenem pokrčí, neb potichmo své oslzý oči.
202-1Každý kolečko své vzýt hned musý a připne se k němu,
202-2Dostane též lopatu, musý svých též hadrů vyslíknout;
202-3Neb příkop dnes čistí, kam neřád teče z města celého.
202-4Pro smrad sami musý poručnícy nos sobě zacpat.
202-5Vězní vyvodí pak smích, zlořečí, neb zpurně sy vedou,
202-6Žert sy tropí a neřád na se y na dohlídače lijí:
202-7Ač za to dost šviháni bejkovcem bývají často;
202-8Předc zlořečí a klejí, a mrzké své zlosti provodí.
202-9Jen jediný Jozeff vždy pracuje pilně a zticha,
202-10Jakby ho tu nebylo, ni cekne, a potichmo jen vzdechne.
202-11„Ňáký jsy bázlivý chlap!“ naň houkne z těch jeden věznů,
202-12„Do cechu se nehodíš našeho, budešli tak skučný.
202-13„Osměl! a postříkej toho pochopa, ať také smrdí!“
202-14Však jakby on neslyšel, tím pilněj’ svou koná prácy.
203-1U večer šaffáři chválí sobě vězně nového.
203-2„Přeškoda!“ dí k správcy, „jestli ten zkazu kdy vezme!
203-3„Všecko ochotně dělá, ač zrádcy ho sváděli dosti,
203-4„Způrně by sy počínal; on však tiše svou konal prácy.
203-5„Nic sobě nestěžoval, jen zdálo se, že tiše plakal.
203-6„Však tito zlosynové posměch jenom z něho sy ďáli:
79
203-7„Proč asy dobrý ten chlap do tuhého žaláře byl vsazen?
203-8„Nezdá se býti lotrem; myslím, žeť ze závisti zrazen!“
204-1„Náš veliký Putyfar“ dí správec „ho vsadit sem kázal;
204-2„V čem pak se mu provinil, to nevím, než vzdychal srdečně,
204-3„Když mi byl odveden v moc, a kleštěnec přísně přikázal,
204-4„Zločinec ten by držán nejhůř byl, ho plísně nerudně!“
205-1„Tak lituji ho,“ praví šaffář, „by jen pokažen nebyl!
205-2„Aspoň já znamenám, že v něm není srdce neřestné.
205-3„Jen kdyby se zlosyny nemusyl chodit a konat prácy:
205-4„Vždy ho budou svádět a hledět k své zlosti přitáhnout.
205-5„Ty ale, nebť jsy pán, ty mohlbys vstříč tomu vejít.
205-6„Díla je dosti v domě, zanechej jej k prácy domácý;
205-7„Mám za to, že se tobě zachová, neb je velmi ochotný.“
205-8„„Jestli tak hodný, zkusým,““ dí správec, „„ráno ho přiveď,
205-9„„Bez toho nedbalý je ten kluk, jejž vzal jsem sy k službě!““
206-1Ráno jest hned přiveden Jozeff a představen správcy.
206-2Správec táže se jej: „Co umíš dělat, řekni, za prácy?“
206-3„„Cožkoli rozkážeš, jsem ke všemu snadný a ochotný;
206-4„„Troufám,““ Jozeff praví, „„podaří že vše se mi dobře.““
206-5„Všecko tu uklídíš, nanosýš pak s potřebu vody,
206-6„Drev také naštípáš pro kuchyň, umeteš všudy čistě.“
207-1Pán pak odejde brzy. Jozeff hned pracovat počne. –
207-2Vše uděláno je hned, se ohlíží, zdažli co k dílu.
207-3„Čím se obírat teď mám?“ Nemilá neb jest mu zahálka.
207-4Však zahrádku vidí, ta byla již spuštěna tuze.
207-5Vezme hned hrábě a rejč, záhonky ryje zarostlé,
207-6Čistě je pohrabuje, upiatou z nich pejřku pak pleje;
207-7Cestky též prošlapuje, přes plot když smeti vyházel;
207-8Dohromady zrostlé na záhonky květiny sázý,
207-9Po zemi se plazýcý růžičky vzhůru vyzdvihne,
207-10K stonkům je uvazuje, mechovou z ních strouhaje kůru.
80
207-11Všecko to když udělal, nese vodu a kvítka zalívá.
207-12Květina občerství a se zdá perličkami třpytit.
208-1Pán se domů vrátí, hotovo zdaž všecko prohlíží,
208-2A se nemálo diví, když spatřuje, čisté jak všecko.
208-3„Chlap sy ten velmi pílil! Kde jest vězen?„vězen?“ táže se po něm.
208-4„„V zahradě, pane, jest tvé,““ mu praví kdos, „„váváže stromečky!““
208-5Pán spěchá do zahrady, podivem však zůstane státi.
208-6Všecko se tam zelená, obživlý zas kvítek ho vítá.
208-7„Kdes vzal“ táže se pán, „kvítečka ta krásná, mi pověz?“
208-8„„Zvadlá porůznu byla, nebyla však zříti pro trávu.
208-9„„Pleje tu trávu, je zřím, a na záhonek vysadil jsem je;
208-10„„Rostla by ti k těšení, čerstvou jsem zvlažil je vodou!““
208-11Pán docela teď jinou zahrádku zhlídne, ho chválí,
208-12Plácaje mu ramena: „Poznávám, chlap že jsy pilný.
208-13„Mně budeš posluhovat; odlehčím prácy já tobě.
208-14„V domě co potřeba jest, uděláš; máš míti se dobře!“
208-15Jozeff se poděkuje a se táže, co ještě by dělal?
208-16„Odpočiň sy!“ dí pán, a pokrm jemu dáti přikáže.
209-1Teď pak se přihodilo, že dva z ouředníků krále
209-2Dostali se v vězení. Proč? zač? To uslyšíš dále.
209-3Nad šenkýři jeden byl a měl sobě svěřeno víno.
209-4Často prolíval tak krk, že stál prý na mola spitý.
209-5Ouřad také byl jeho, koflík vždy králi podávat,
209-6Kdykoli byl prázdný, ho nalívat a králi donášet.
209-7Však vždy ožralý jsa, nemoha ani na nohou státi –
209-8Za zlé nemějte mu to! – neb sám král smáti se musyl.
209-9Když ale den každý, vždy více a víc se ožíral,
209-10Stát nemoha, kodrcal, až vínem krále políval:
209-11Farao směšně praví: „Vystřízlivět trochu ho nechám!
209-12„Syc jinák dobrý je chlap, v vězení pak nechť sy povzdychá.“
81
210-1Druhý byl nad pekaři; vládl kuchyní, špíží y moukou.
210-2Královu o tabuli se starat – to nesnese každý!
210-3Dorty musyl nosyt sám k tabuli y cukrové chleby.
210-4O, kdoby pochyboval, koláčů že dosti mlsával
210-5Lepších, – přejte mu to! – než Farao, neb jeho hosté.
210-6Však prý přísloví jest: dobrá brzy vůle že píchá,
210-7Máli člověk se blaze, že zhrdá, neb se pejcha ho chytí.
210-8Pád ale ten to není, nikoli! on pyšný nebývál,
210-9Nezhrdal nad žádným; králi pronevěřil se jinák.
210-10Neb prý – král to zvěděl! – nejlepší mlsky prodával.
210-11O, tos sy zle poradil, ubohý! ó napřed tě želím!
210-12Vše se to dozvěděl král. Hněvivý rozkazuje oba,
210-13Sklepníka y pekaře do tuhého vsadit žaláře.
211-1Hned jsou odvedeni, dodáni též do mocy správcy.
211-2Složeno však nebylo na tyto dva práce nižádné.
211-3Jim pokoj vykazuje správec dost velký a světlý,
211-4Z nějž vyhlídka byla do správcově květné zahrádky.
211-5Jozeffovi pak velí, těm věznům sloužit ochotně.
211-6„Neb že přeji ti, víš, chcy sprostit tě práce obecní.
211-7„Jsou to lidé bohatí, můžeš peníz ňáký pozejskat.
211-8Snad je také vyrazýš – hleď všemožně jim se zalíbit!“
212-1Vězni tím se těší, nebudou že dlouho tu vězet,
212-2Až prý král vzpomene sy na nás, zas k sobě připustí.
212-3Jsou veselí proto dost a nezdaj’ sy z toho co dělat.
212-4Zvyklí jak jindy byli, posavad tak zhejrale pijou.
212-5Navštěvují známí, y neznámí y hosti se hrnou;
212-6Nepřijdouli jejich ženy, přijdou mrzké nevěstky.
212-7Všeho dost býti musý, y v žaláři je dost veselosti.
212-8Žádný nepříjdeli kdys, tu s Jozeffem šašky provodí.
212-9Vypravovat musý jim své příhody, neb také frašky.
212-10Tak sy ho oblíbí, že y noce tu tráviti musý.
212-11Některý dá se peníz, za to však musý dlouho je bavit.
82
212-12Den jako den vesele tráví a dost se vyráží:
212-13Ač někdy nevrlí, že král nevolá je tak dlouho.
213-1Když jednou zrána k nim Jozeff zas k službě přicházý,
213-2Co poroučeli-by, neb snídali, chtě vědět od nich,
213-3Vodu k mytí přinesa, očekávaje rozkazů dálších:
213-4Nad obyčej je vidí být smutné a tesklivé velmi.
213-5Táže se na příčinu: „Proč jste dnes tuze tak smutní?
213-6Zámutek vám patrný z tváří dnes y z očí hledí!
213-7„Co vás zkormucuje? smutného neb vám co se stalo?“
213-8„„Dobře pravíš! divného cosy nám zdálo se oboum.
213-9„„Sny-li vykládat umíš, neb znášli ty hádače ňáké,
213-10„„K nám je přiveď; nemůžem vyložit neb sy zdání to divné.““
213-11„Hádače“ dí, „neznám, však svěřte se, páni, mi směle;
213-12„V usta mi dá Jehova, jejž vzývám, výklad, to věřte!“
214-1„Slyš tedy!“ šenkýř praví – „Mně zdálo se v zahradě spáti.
214-2„Krásný vylézat vidím ze země keř vinný a růsti,
214-3„Obdivuji zrůst spěšný jeho – však více ustrnu,
214-4„Když uvidím ratolesti y tři z něj bůjně vyníkat.
214-5„Hnedle se list zelená, hned pnou se provázcy po stromku,
214-6„Révy hned kvísti vidím y hojně se zrnka nalívat.
214-7„Když se tomu tak divím, hle, spatřím zralá najednou!
214-8„V koflík je vytlačuji Faraona a králi podávám.“
215-1„O, přešťastný jsy ty! Brzy máš ze žaláře vyjíti!
215-2„Sen se ti dřív vyjeví, než zastkví slunce potřikrat.
215-3„Tři ratolesti neb jsou tři dny jenom tvého žaláře;
215-4„Pak dosazen zas budeš – ó přeji! – do ouřadu svého!
215-5„Rozpomene na tebe se zas král, a budeš mu podávat,
215-6„Jaks obyčej míval, koflík – y sám z něho pívat!“
216-1Šenkýř radostí skočí a Jozeffa k srdcy přitiskne;
216-2Měšec celý mu hodí, a v sklepě se již napřed kochá.
83
216-3Však s sepiatýma Jozeff rukama, s slzavým také okem,
216-4Padna na svá kolena, jej žádá a prosý pokorně:
216-5„Pane! ó rozpomeň se, až bude ti kvísti zas štěstí –
216-6„Rozpomeň, ach, se na mne! nenechej ta pouta mne nésti!
216-7„Sprosti mne těch okovů! nakloň mně krále k milosti!
216-8„Rcy, nevinně že trpím, že vězým tuto ženské jen ze msty!“
216-9Přisáhá však šenkýř při apisu, vínu též žžavém,
216-10Jozeffa vysvobodit: vězení hned jak bude zbaven!
217-1Správce pak nad pekaři uslyšíuslyší, jak druhovi dobře
217-2Sen vyložil, jemu dí: „Sen můj také dobře mi vylož!
217-3„Neb y podobně vězým v zármutku a smutně se trápím.
217-4„Jestli mne tak potěšíš, věz, dosti koláčů máš míti;
217-5„Všech také ti pokrmů posýlat budu, až do sytosti!“
217-6„„Jen povídej sen svůj““ dí Jozeff, „„co Bůh mi poví,
217-7„„Tajiti nic nebudu, vypovím vše věrně a přímě!““
218-1„Zdálo se mi y také, že jsem nesl tři koše mouky
218-2„Pro kuchyň královskou; přitom však jsem se nazlobil dosti.
218-3„Zatrolení ptácy, co mně natropili zlosti!
218-4„Právě neb na ten košík, v němž jídla pro krále nosývám,
218-5„Tak padali hltaví a doráželi naň jako šídla;
218-6„Ni jsem ubránit mohl, ni ty žravé hosti odehnat:
218-7„Ač jsem oháněl se dost, y klel a zlostí se pukal!“
219-1„Líto mi“ Jozeff praví, „tebe jest – tys tuze nešťastný!
219-2„O, radč mně zapověz, nemusyl bych sen ti vykládat!
219-3„Tři koše, tři také dny života jsou ještě jen tvého!
219-4„Rozhněván král na tebe, tě sprostí ouřadu všeho!
219-5„Však horšího co jest – oběsyt na šibency tě nechá;
219-6„Ptácy tě dráti budou a masem tvým sýtiti sebe!“
220-1„Ty kluku zatrolená!“ pekař dí a po něm se hned žene,
220-2„Potvoro panchartská!“ ale Jozeff mu spěšně vyklouzne.
220-3„Až jenom dostanu tě, pak šeredně ti záda vypráším!
84
220-4„Hleďte, kluk zlotřený, jaký mně osud hádá ohavný!
220-5„Víc mi na oči nechoď!“ zůřivě jej kleje a láje;
220-6Ni se od šenkýře ukojit dá, ba více se bouří.
220-7Dost vymlouvá mu druh, nedbal by na výklad omylný;
220-8Předc ukojit se nedá, více na Jozeffa sočí:
220-9„Ne, ne! já nemohu na kluka toho víct pohlédnout!
220-10„Až jen se dostanu ven, připravím muka jistě mu horší!
220-11„Nechcy ho víc na očích uvidět!“ Hned předvolá správce.
220-12„Mně k službě zaopatř“ dí k správcy, „chlapce jiného!“
220-13Však šenkýř: „Zanechej mi Jozeffa, ať mi on slouží!
220-14„Druh se zatím zdobří, nebude, mním, více ho soužit!“
220-15Správec se vymlouvá, že nemá také k službě jiného.
220-16„Neb z těch zlostníků“ dí, „nehodí se žádný pro službu!“
221-1Po třech dnech pak Ejipt slavné radovánky provodil,
221-2Narození Faraona držel památku přeslavnou.
221-3Každý se tu raduje a krále vší rozkoší baví.
221-4Král dvořenínům svým stkvostné připravuje hody.
221-5Když všickni veselí jsou, král se též rozhřeje vínem;
221-6Šenkýř mu připadá. „Chlap ožralý rovně sy stejská
221-7„Ve vězení trudném – snad z svého se vyspal opilství!?
221-8„S námi ať se veselí zase dnes; hned dojděte pro něj?něj!
221-9„Že na milost jest přijat, povězte, ať pilně nalívá!
221-10„Ten pak nevěrný pekař nezaslouží žádné milosti!
221-11„Ať na šibency visý – krkavcy ať zloděje žerou!“
221-12Šenkýř hned přiveden, zas králi jak jindy nalívá:
221-13A na šibency pekař již visý, větrem se již klátí!
85
IX. Zpěv.
Obsah.
Jozeff sy ve vězení stěžuje, že ouředník nad šenkýři na něj zapomenul. – Správec nad vězny umřel. – Jiný dosazen, který s Jozeffem tvrdě nakládal. – Sny Faraonovy. – Žádný je vyložit nemůže. – Jozeff je vykládá. – Radí, coby král činiti měl. – Od Faraona Ejiptu představen. – Jest v královském voze po městě vozen a za vládaře vyvolán. – Filoklea omdlí a vyzná Jozeffovu nevinnost. – Putyfar se s Jozeffem smíří. – Král davá Jozeffovi manželku.
222-1Jak když po zlodějích, do domu jenž v nocy se vdrali,
222-2Vše, co bylo stkvostného, to tam! dům zůstane prázdný,
222-3Zpustlé a sebrané vše – uvidíš ruce spínat domácý,
222-4Světnicy když prázdnou uzří, a jak zmámení stojí:
222-5Tak když do pokoje Jozeff všel, sloužil kde pánům,
222-6Pojme ho trud veliký, jak omámený zůstane státi;
222-7Všecko neb prázdné vida, a ticho panuje trudné.
222-8Každé slovo holé zdi, jako sud dutý, zpátky opáčí.
222-9Jozeff se zas cýtí osamotněnu býti v žaláři.
223-1Vzdechna sy těžce, praví: „Ve světě jak jest všecko nestálé!
223-2„O, jak omylný osud s člověkem hraje nevěrně!
[86]
223-3„Hnedle ho pozdvihne, maluje rozkošné mu ráje:
223-4„Hned zas zkormucuje! A vypučí ledva mu štěstí:
223-5„Příhoda je podtne, zmizý se, neb přestane kvésti!
223-6„Takhle mne podvádíš a semnou tak mámivě hraješ!
223-7„Ach, kteří přáli tu mně – jsou pryč! Ach, smutná památka!
223-8„Zas tu osyřelý jsem! – Jak zřídka kdy stálé jest štěstí!
223-9„Nač ale sy stěžuji? Nemámli pak pána dobrého,
223-10„Jenž odlehčuje mně a hoví, když v čem může?
223-11„O, Jehovo! děkuji, že mně lidi dobré vždy zbudíš,
223-12„Přátely do vězení sesýláš, také bídu mně lehčíš!
223-13„Vždyť potěšil také mne šenkýř! ó slíbil mne sprostit
223-14„Těch okovů – ó dal by to Bůh, by vzpoměl sy na mne!
223-15„Slíbil to! slíbil to sám! Jak malá dost naděje těší!
223-16„O, buduli těžkých okovů těch sproštěn předc jednou?!
223-17„Chcy tiše snášet – vytrpím teď nehodu každou!“
224-1Nadějí tou se těší, spolehá se na sklepníka tuze.
224-2„Vždyť mně to slíbil“ praví, „pomoct měmně může slovíčkem.“
224-3Však již celí měsýcéměsýcové přejdou: a nejde pomocy.
224-4Jozeff jen předce čeká – však nic! – již přešlo y leto.
224-5Neb prý, šenkýřovi když dobře se vedlo a šťastně,
224-6Jozeffa zapomenul. „Tak štěstí bývá nezdárné!
224-7„Tak svět odplacuje!“ vzdychá sy a stěžuje mnohý.
224-8„Tak se dělo y semnou! Dokavad samé kvetlo mi štěstí,
224-9„Přátelů dosti jsem měl; všickni mne ctili a přáli,
224-10„Stavěli upřímní se býti, ulíbat mne mohli:
224-11„Však když přestalo kvíst štěstí, když bída mne trápí,
224-12„Vrtkavé když se na ně počalo usmívati štěstí;
224-13„Na mne zapoměli též, ani nechtí více mne znáti!“
225-1„Tak jest!“ Jozeff praví, „na lidech kdo sy mnoho zakládá,
225-2„Tuze sebe mejlí, pomocy třeba Božské se zbaví!
225-3„Odpusť, ó Jehovo! že v lidech jsem já také doufal.
225-4„Bídník postavený v ouzkostech všeho se chytí,
87
225-5„Však tebe nespustil jsem nikdý se, vždy tebe vzýval;
225-6„Dobře ty srdce mé znáš, že celou v tebe naději skládámskládám,
225-7„Ty víš nejlepší, nevinně že mne vsadili v žalář;
225-8„Ty y slzy mé vidíš a rukou k nebesům kterak spínám!
225-9„O, bych neznal tebe, snadbych musyl dávno již zoufat!
225-10„Tys ale naděje má! znáš přispěti, bývá když nejhůř!
225-11„Tys mne ochraňoval, bych nezhynul v pusté čisterně!
225-12„Mnes od mladosti vedl: povedeš také k cýli mne šťastně!“
226-1Když tak žalostně želí – nevěda, že nová zase těžkost
226-2Jej očekává – hle! již nemohou ani dostati slova
226-3Ze správce! Nenadále on padna, tu bez sebe leží.
226-4Kdo jen jakou pomoc zná, hned běží, snáší vodičky –
226-5Všecko nadarmo již jest! v něm srdce se více neházý!
226-6Tváře se modře mění – krev stydne – ach, více nedýchá!
226-7Strnulý Jozeff tudy nad správcem zemřelým stojí.
226-8On jediný ho upřímně želí v té prokleté tvrzy;
226-9Neb necytedlný jiný popadá vše, jen co kde může;
226-10Jen umrlého želí, nemohou že svlécy ho z kůže.
227-1Teď s rukama sepiatýma Jozeff hledí na mrtvého:
227-2„Proč jsem neumřel já radč!“ litostivě naň slzy cedí.
227-3„Proč jenom nejhorší mne musý vždy potkati rána?
227-4„Čeho jsem se dočekal!? Proč mne prvé smrt sy nezhltla?
227-5„Takli mne, ó Jehovo! samým chceš stíhat neštěstím?
227-6„Dost nejsemli trestán? horší švihat chcešli mne metlou?
227-7„Však co prořekl jsem zas! S Jehovou chceš, červe, se hádat?!
227-8„Ach, Jehovo! odpusť, co prořeklo stížené srdce!“
228-1Však také měl příčinu, naříkat a plakat žalostně;
228-2Neb nově dosazený s ním správec tvrdě nakládal.
228-3Jozeffa neznaje dřív, v tužší vězení hned uzavřel,
228-4Kus černého chleba a vodu mu dávati kázal.
228-5Ač zaň dost prosyli a ho chválili správcy šaffáři;
228-6Předc se nedal pohnout a více uzavřel uši.
88
228-7Bylť prý správec nový z kleštěnců nejukrutnější,
228-8Jejž Putyfar dosadil, by z domu toho způrníka odbyl. –
228-9Zaslechl jsem y také, neb potichmo to šeptala múza:
228-10Že ho Filoklea mít za správce chtěla žaláře,
228-11Trýznil by Jozeffa víc, neb msta ženy nikdý nehasne.
229-1Dvě léta již minuly, šenkýř co zas králi naléval.
229-2Dobře se sám maje, nevzpoměl na Jozeffa více,
229-3Ba docela na vykládače snů, ač ho prosyl, zapoměl.
229-4Však brzy se přihodí, potěšen že bude zase Jozeff –
229-5Již ta hodinka prší, kde má opět býti povýšen.
230-1Farao měl vidění, nad nímž se zhrozyl a rmoutil;
230-2Nechtělo z mysli mu sjít, ač dosti se z něho vyrážel.
230-3Zdálo totižto se mu, že na břehu Nýl řeky stojí.
230-4Krásná vyhlídka tato opojí jeho srdce radostí.
230-5Ještě ho více těší, nenadále co z Nýlu vystoupí.
230-6Neb sedm krav pěkných, tučných také z Nýlu vycházý.
230-7Krásný na ně to byl vzhled, kterak pásly se husté po trávě;
230-8Skákaly napasené tak bůjně, až král ani očí
230-9Spustiti s nich nemůže, a diví tučnosti se jejich.
230-10Však, nastojte! opět co vidí, král lekna se, strne –
230-11Krav škaredých, hubených sedm zas, jak kostnice, zhlídne.
230-12Lezou zdlouha z řeky, hubeností ba sotva se vlekou.
230-13Předc se na vrch vedrou, hltaví však co vlcy slídí;
230-14Hned se po žrádle ženou. V zelené ač trávě se pasou:
230-15Předc mrchy jsou hubené, hltavě ač všecko sežerou,
230-16Ač y po nich trávník, kde pásly se, zůstane spálen.
230-17Více užasne nad tím, majecý že důstatek pastvy,
230-18Mžikem že pohltí ty tučné a masýté krávy!
230-19Farao tak se zhrozý a se nad tím lekne náramně –
230-20Kdyžtě procytnul ze sna – hle, ještě se snu toho leká!
231-1„Co to za sen?“ myslí, „proč pšíšery zřít jsem ty musyl?
231-2„A co se více divím, pohltit jak mohly ty mrchy
231-3„Krav sedm tak krásných, tučných jak mohly hned pozřít?“
89
231-4Snem tím přestrašený, celý umdlený, předce zas usne.
231-5Spí pak nedlouho tiše, počíná zas poznovu sníti.
232-1Zdálo se mu viděti – pamatuj však stéble na jednomjednom,
232-2Mně-li to věřit nechceš, nahlídni, okáže ti bíble; –
232-3Zdálo se mu viděti krásných sedm klasů vyrůstat,
232-4Tak zrnatých a plných neviděl král nikdý v Ejiptě;
232-5Až se k zemi skloňují; pro tíž neb stéblo unesti
232-6Je nemůže – a král se divě, je zhlíží radostně.
233-1Však ale, nastojte! co vidí za šeredné ohyzdy!
233-2Až zas užasne celý, také zdá se mu, lidé že blednou!
233-3Náhle neb z stébla toho rezavých sedm klásků vylézá,
233-4Omrazý až sebe král, tak chudých a jak vlásek, tak tenkých.
233-5Ještě se víc podiví, když vidí, že hned obežerou
233-6Ty šeredy oné zrné klasy, ba mžiknutím zhltnou,
233-7Že po jejich kráse ni zrní, památky nalezneš.
233-8Nad tím zhrozený král a odpolo mrtev, procytne;
233-9Kroutí smutně hlavou, nevrle pak po lůžku se válí.
233-10Co škaredé vidění má znamenat, zvěděti touží.
233-11Dost u sebe myslí, však čím sy více přemejšlí,
233-12Tím mrzutější jest, kormoutí tím sebe více.
233-13Neb pochopit nemůže tu krásu, ni obludu tesknou.
233-14Zas se usnouti nutí, neb posud noc smoušila trudně;
233-15Však nemůže usnout – sen mu hlavu svírá jako kleště!
234-1Jak se rozední trochu, hned povstane se svého lůžka;
234-2Po pokoji nevrle sy chodí, pak do okna vylehne,
234-3Čerstvé by do sebe vsál povětří – sna by zapoměl:
234-4Nic ale platno není, předc sen z hlavy nechce mu vyjít.
234-5Sejde do zahrady až, vzlíkal by tam ambrovú vůni;
234-6Však ani vůní libou sen strašlivý vyhnat se nedá.
234-7Zpátky zas do pokoje přijde, sem tam zkormoucený kráčí.
234-8Čím víc chce pozbyt, tím víc se mu sen v hlavě hatí.
234-9Rozkazuje nevrle, povolat hned hádače zběhlé,
234-10Mudrce, též učené, kdo hádat jen zná, honem běží.
90
234-11Kněží se též zběhnou, neb prý tito hádají nejlíp.
234-12Již se napřed lekají, co zlého se královi zdálo.
235-1Když již pohromadě jsou, bez odkladu Farao vyjde.
235-2Truchlivě, však vážně kráčí, řady hádačů projde.
235-3Na trůn se posadí, všecky s bystrostí prohlíží.
235-4Každý umlkne nyní, k slyšení nastrkuje uši;
235-5Jak sloup každý stojí, poslouchá, až usta otevře.
235-6Král počíná hned vypravovat, prv těžce sy vzdechne,
235-7Strašlivé, jenž děsyly velice jejjej, sny této nocy;
235-8Jak sedm krav uviděl překrásných z Nýlu se rojit.
235-9„Velmi jsem obdivoval jích krásu y sýlu y tučnost;
235-10„Však tolik krav hubených vyřítí se náhle z té řeky –
235-11„Ach, nastojte! mrchy ty sežraly kravy ty pěkné!“
235-12O zrnatých sedmi y klasech jim sen celý poví;
235-13Od hubených tolika, rezavých kterak zžíráni byli.
235-14„Moudře kdo sen vyloží, má bohatě obdařen býti!
235-15„Odměnu královskou vezme; má každý ho ctíti!“
236-1Každý se pokloňuje a oněmělý zůstane státi;
236-2Prstem do mozku vrtí, skoumá, až pot z něho teče.
236-3Ten již výklad celý polapil, jen ty mrchy ho mrzý.
236-4Potvory, proč y tyto musyly také králi se sníti?
236-5A sedm těchto plných klasů – toť ovšem jest štěstí!?
236-6Hádá jiný – počít však sy neví s těmi rudovitými. –
236-7Každý sy láme hlavu, a do ní turba pěstí sy tluče.
236-8Všecko nadarmo jest však, chce každý jen dobře vykládat;
236-9Jen kdyby těch hubených nebylo mrch, rzy ni té žravé:
236-10Jižby byl sen vyložen – však zle toto jim hlavu mate.
236-11Všickni praví, že tento zlý sen je nepochopitelný.
237-1Však jeden z hádačů těch, (zdál býti se nad jiné vyšší,)
237-2Více sy důvěřoval, neb neměl jen oblíčej všední.
237-3Všecky planety prý znal, y uměl také hádati z dlaně;
237-4Míval za ňadry hady, z nich vše tajnosti vyzvídal.
91
237-5Vše každému uhodl, a maličký jen stříbrný žádal.
237-6Vstoupě ten před krále, dí: „Zdráv budiž, králi, povždycky!
237-7„Hádačové by tobě samé dobré jen hádali rádi;
237-8„Jábych sám také rád hádal jen dobré samotné:
237-9„Však“ – zamlčí se honem a nastrčí ucho své k ňadrám –
237-10„O, kaž raději mně mlčení, neb málo dobrého-
237-11„Bych mohl ti povídat, – můj hádacý duch mi zle syčí.
237-12„O, nechtěj ani zvídati to, kaž přísně, bych mlčel;
237-13„Neb urazyt – ó Apise chraň! – tvou nechcy velebnost.
237-14„Snadno za hádání k vězení-bys mně cestu okázal,
237-15„Neb jinák rozhněvaný-bys mohl mne trestat šeredně.
237-16„Více ničeho nedím – nad zlovolem tímto jen pláči!“
238-1Král ale přísně velí povídat, by ničeho netajil;
238-2Nechť jest to dobré neb zlé, že chce svůj zvěděti osud.
238-3„Když ráčíš tak velet“ dí hádač, „dosti mne bolí,
238-4„Že povídat to musým, co hádacý duch mně pošeptal.
238-5„Měls sedm let pokoje a nepřátel nepoznal jsy žádnýchžádných,
238-6„Též sedm jsy vychoval synů zdárných – krávy to tučné –
238-7„Teď ale králů sedm na tebe válečně se strojí.
238-8„Již meče své brousý – s hrůzou již se na tebe valí.
238-9„Přijdou náhle na tě – toť jest hubených sedm krav těch!
238-10„Tvé syny ti setrou, království pak tebe zbaví.
238-11„Těch sedm rudovitých, zrnaté jenž sežrali klasy:
238-12„Jest sedm králů cyzých, jenž sedmero tvé sobě přejmou!“
239-1Dlouho se král zamlčí – a dvořané až celí stuhnou –
239-2Dlouho tak ještě mlčí, pak hlavou, se usmívaje, kroutí.
239-3K hádačovi promluví: „Poznávám ze vší tvé řeči,
239-4„Že jsy jen mámič lidu a že znáš své špatně řemeslo;
239-5„Slina co ti na jazyk kane, to nemoudře jen žvaníš!
239-6„Ne sedm let, již dvadcet, co neměl jsem vojny nižádné,
239-7„Ten celý čas jsem zažil pokoje přehojné požitky.
239-8„Ni sedm měl jsem synů – ty hádač jsy špatný, podvodník!
239-9„Ni sedm království – jest jedno jen v zemi Ejiptské.
92
239-10„Proč se nyní tak rdíš? Počítáš teprv snad syny moje?
239-11„Trestu jsy zasloužil – ale potrestat jen chcy tebe mírně.
239-12„Však abys mámit lidi přestal alespoň na budoucnost;
239-13„Rozkazuji na zatím, do domu tebe kázně uzavřít!“
240-1Nicméně předc veliká tesknost obklíčuje krále,
240-2Žádný že sen neuhodl, nad tím neustále se rmoutí;
240-3Ano co víc ho mrzý, že pověst roztroubila všecko
240-4Po celém městě, co ten podvodník žvachtavý hádal.
240-5Město je nářku plné, každý jak zmámený chodí
240-6Neb y na hlas vzdychá, rukama neb plačicý lomí.
240-7Krále ten nářek mrzý hůř, než sen nejstrašlivejší.
240-8Tvář y opadne jeho, a celý utrapený chodí,
240-9Nic ho těšit nechce – nemůže ani jísti, ni píti.
241-1Teď teprv rozpomene šenkýř se na hádače svého,
241-2Ťukne se do palice: „Žeť mně nepřipadlo to dřívé!
241-3„Hleďte, jak zapomenout mohl jsem na chlapce dobrého!
241-4„Jistě uhodne Jozeff sen tento a králi odlehčí!“
241-5Hnedle ku králi spěchá, s veselou pak tváří přistoupí:
241-6„O, již netruchli, netrap sebe! Odpusť mi milostně,
241-7„Že nepřipadlo mně dřív, kdo sny zná dobře vykládat!
241-8„O, potěší tebe on, vyloží sen – vím to dojista!
241-9„O, jenom pošli pro něj! a nemeškej, pošli brzyčko!“
242-1„Pro koho?“ táže se král, „oč žvaníš něco z opilství!“
242-2„„O, ne! milostiv budiž, a něco mi promluvit povol!
242-3„„Do nemilosti tvé já a pekař padli jsme nedávno;
242-4„„Ba skoro dávno to jest, neb stalo se to před lety dvěma.
242-5„„Já provinil se tobě – byly prý to jen trety opilské:
242-6„„By jsy mne ponapravil, v vězení jsy mne vsaditi kázal.
242-7„„Měl jsem příležitost, žžavost dost schladit opilskou;
242-8„„Byltě tam čas smutný, oběma se stejskalo tuze.
242-9„„Dlouhý čas zapomenul jsy na nás, své bývalé sluhy;
242-10„„Každá neb tam hodina jest delší, než zde rok celý.
93
242-11„„Takto sy stejskajíce, jsme měli sen v nocy podivný.
242-12„„Dosti jsme skoumali ho, vyložit však jej jsme nemohli.
242-13„„Mládenec bylť v vězení Hebrejský nám daný k službě.
242-14„„O, kterak ctnostný byl on, po vykoupení jaktě on toužil!
242-15„„Když zarmoucené nás zhlídl, neb z očí nám hleděl smutek,
242-16„„Táže se na příčinu, proč dnes-bychom byli tak smutní?
242-17„„Kážeme hádače nám povolat, sen nás žeby soužil. –
242-18„„„Hádače jáť neznám,“ dí on, „„„jen„jen sen mi povězte!“
242-19„„Sen vypovíme jemu každý svůj, však jen ze žertu.
242-20„„Můj vyslechna praví: „Ty budeš zas sloužiti králi;
242-21„„Na kříži pak pekař oběšen bude – můj Bůh tak jeví.“
242-22„„To oboje že po třech se stane dnech, zjevil oběma.
242-23„„Však se jak vyřkl stalo – ty sám víš, pane, nejlíp!
242-24„„O, račiž povolat z vězení jej, pane milostný!
242-25„„Jistě že sen vyloží, zbaví tebe truchlivé starosti!““
243-1Hned král rozkazuje, okovů toho hádače sprostit,
243-2Na svobodu z vězení propustit a před sebe vesti.
243-3Sloužícý královští rozkaz když správcy oznámí,
243-4Lekne se, ztuhne bledý, jak stalo-by se hrozné neštěstí.
243-5Poslové však krále z vězení hned mládence vedou,
243-6Zprostí jej okovů, oholí bradu tuze obrostlou;
243-7Čistě mu zmýt se velí, a s sebou jež roucho přinesli,
243-8Oblécy mu káží – „neb chce mluvit král brzy s tebou!“
244-1Před krále přiveden, hluboce se skloňuje Jozeff.
244-2Král zatím skrz oponu jen Jozeffa skrytě prohlíží.
244-3Odkryje se opona, král dí k sobě: „Mládenec hezký!
244-4„Nikdý slíčnějšího neviděl jsem!“ a oko vyjasní.
244-5Velmi se mu líbí; čím déle pak na něho hledí,
244-6Tím tvář víc zjasní, veselej’ na trůnu již sedí.
244-7Pak promluví důvěrně k němu: „Jen blíže sem přistup!“
244-8Jozeff hned přistoupí a králi se skloňuje níže.
244-9„Sny že vykládat umíš, uslyšel jsem, a moudře že hádáš!“
244-10Farao dí. „Vyložíšli y mně můj sen také moudře,
94
244-11„Odměnit královsky tebe chcy; jen pravdivě vylož!
244-12„Zlé třebabys povídal, učinit chcy, žádat co jen chceš!“
245-1„O, veliký králi! Jehova“ dí, „bezemne poví,
245-2„Co tobě prospěšné, ni mluvit jemu potřeba slovy.
245-3„Jestli se však líbí, sen svěřit mi, sylně já doufám,
245-4„Že také Bůh skrze mne, prospěšné co králi jest, poví!“
246-1„Slyš tedy! Zdálo se mi, že viděl jsem krav sedm tučných.
246-2„Jak to radostný na ně pohled byl, když pásly se v trávě!
246-3„Hned ale zas jsem viděl hubených sedm z Nýlu vylízat;
246-4„Tak škaredých, hltavých neviděl jsem nikdý v Ejiptě.
246-5„Ač bylo v hojnosti paství a dost všude trávy;
246-6„Předc šeredy se dají do tučných krav a je zhltnou,
246-7„Žravé tak je požhří, že není památky po tučných.
246-8„Předce pak mrchy suché, ač po všem slídí, netloustnou.
246-9„Zůstanu zmámený stát, vidění velice mne to rmoutí. –
246-10„Usnu po chvíly pak předc, uvidím zas sen jiný strašný.
246-11„Ač ze začátku se zdál veselý, ba byl v skutku radostný.
246-12„Neb jsem viděl na stéble, klasů sedm růsti, na jednom,
246-13„Tak krásných a plných neviděl jsem jaktěživ ještě!
246-14„Však co mne kormoutí, že vyrostlo zas hned sedm jiných,
246-15„Rzý raněných, tenkých jak vlásek a velmi ohýzdných.
246-16„A co uleklo mne víc, nemohu posud pozbyt to z hlavy,
246-17„Že rezavé ty klasy oné plné zhltly najednou. –
246-18„Hádače jsem povolal: nemohl sen žádný uhodnout.
246-19„Ano y k smíchu bylo, co jeden z nich bláznivě žvatlal.
246-20„Na tobě však znamenám, že nejsy jen sprostý tak hádač,
246-21„Tvé oko jasné ručí mně, přímě že pravdu mi řekneš.
246-22„Zdá se mi, že slíbenou poneseš ty odměnu odtud!“
247-1„Králi, ubezpečen buď,“ dí Jozeff, níže se skloně,
247-2„Co Jehova mně poví, vypovím tobě věrně a přímě!
247-3„Však to již napřed vidím, že samé věcy dobré jen povím.
247-4„Stejní neb jsou obadva tito sny a výklad jest stejný.
95
247-5„Vše se brzy vyplní, spěšně již ta chvíle se blíží.
247-6„Krav sedm těch tučných, jest let sedm ourody plných,
247-7„Zrnaté též y klasy sedm hlásají let také hojných.
247-8„Však tuto sedmiletou hojnost a ourodu země,
247-9„Hnedle v patách stíhat bude let sedm nouze a hladu;
247-10„To hubené krávy, to klasy rzý raněné jeví.“
248-1Dlouho nepřemejšlí, pochopí král výklad ten sprostý.
248-2Pšíšery hned mu z hlavy se mizí, y vše, co ho mátlo.
248-3Obdivuje výklad, u sebe pak zkrátka zavírá:
248-4„Ty! moudrého vidím neb tebe, máš býti mým rádcem!“
249-1„Králi!“ praví Jozeff, „že máš rady moudré, to vidím,
249-2„Ze všech oblíčejů poznávám věrné je býti:
249-3„Předc ale bych pověděl, co potřeba ještě je, dovol;
249-4„Čas nebo kvapí – a Bůh můj mně řícy to velí. –
249-5„Let sedm ourodných hned začne se – tenť je rok prvníprvní;
249-6„Ourodu dá ze sebe sedmkrát země víc nežli jindy.
249-7„Hned ale jak přejde ourodných let sedm těchto,
249-8„Nastane hned krutý hlad, jenž vše bude dávit a mořit;
249-9„Skrz neb celých sedm let neporoste ni zrní ni tráva,
249-10„Všecko hynouti bude, a hladem zmořené se potácet.
249-11„Pročež, ó králi! mne slyš, a ustanov jednoho muže,
249-12„Jenž rozšafný-by byl, a pilně y moudře dohlížel.
249-13„Nazveš jej vládařem – obdař mocý, by mohl vládnout.
249-14„Ten aby po krajinách, městech, ouředníky zřídil,
249-15„Jenžby nad obilím, všelikou plodností též bděli:
249-16„Díl ať ourody vší pátý, ať skládá se věrně
249-17„Do stodol královských, skrze všech sedm let neustále.
249-18„Hned neb po ourodných hladových sedm nastane těch let.
249-19„Tím do stodol svezeným obilím ať vládne samotný
249-20„Král, neb jeho ten vládař. Tak budeš hlad zahnati mocy.
249-21„Vůkol když vše bude mřít, ty od hladu zachováš Ejipt.
249-22„Zdaleka národové přijdou hladoví a vyzáblí,
249-23„By chleba koupit směli, budou se ti sami poddávat!“
96
250-1Líbila Faraonovi se rada ta, y všem jeho rádcům;
250-2Obdivuje tím víc moudrost a mládence rozšafnost.
250-3Pak se obrátě k radám, dí: „Zdali nalezneme muže,
250-4„Anby mohl tu starost na sebe o celou zemi vzýti?
250-5„Já jen vidím,“ dí k Jozeffovi, „tebe býti hodného.
250-6„Ducha Božího plný jsy ty, moudrosti též velké.
250-7„Co Bůh okázal tobě, dozajista on skrz tebe splní.
250-8„Ty nad Ejiptem budeš, y celým mým vládni ty domem.
250-9„Cožkoli rozkážeš, chcy, ať tebe každý poslouchá.
250-10„Krom mého trůnu řídit budeš vše, po králi jsy první.
250-11„Rádcové, jste slyšeli, jak máte ho napotom ctíti!“
251-1Všickni se pokloňují, a Jozeffa pozdraví vážně.
251-2Každý se jen snaží vyjevit, jemu jak přeje štěstí.
251-3Jozeff, že Putyfara nevidí v radě, velmi se diví.
251-4Žeť nemocen pak slyší, a musý posud hlídati lůžko.
252-1Král docela, co počal, dokonalby a Jozeffa zvýšil,
252-2Jakby po králi první ctěn býti měl, všem by okázal:
252-3Prsten s ruky sejme, na ruku Jozeffovi vloží;
252-4V královské též roucho oblécy ho, sloužícým káže;
252-5Svůj s krku vezme řetěz zlatý, ním Jozeffa poctí.
252-6Káže pak královský vůz hnedle pohotovu míti,
252-7Naň vládaře posadit nového, po městě provázet.
252-8„Před vozem výhlásný ať jede, ať provolává:
252-9„„Tento Ejiptské země jest vládař a po králi on první!
252-10„„Každý ať svá kolena skloní! – To Farao velí!““velí!““ “
253-1Jak když – však víte, velikých jak bývá to v městech,
253-2Když jaké vytrubuje se divadlo, jak všecko se zběhne;
253-3Hned ulice plné jsou, alespoň sy z okna vylehne
253-4Pohlaví, jenž krásné sluje, uzříš okna plničká;
253-5Nebtě neslušné tu jest, v ulicy by panenky vyběhly;
253-6Kdo pak nemůže jinák, na krov sy, neb půdu vyleze: –
253-7Tak když královský jede vůz po městě ve slávě!
97
253-8Před vozem výhlásný, před ním lidi trouba svolává.
253-9Na voze mládeneček krásný od pohledu sedí,
253-10V šarlatovém plášti, řetězem jsa ozdoben zlatým;
253-11Na prstě třpytí se prsten, jejž Farao nosyl.
253-12Všecko vyběhne hned ven, uši, oči y usta otvírá.
253-13Hned lidu shon veliký za vozem y před vozem běží,
253-14Všecko k vozu se tlačí, y chromec kopejtá o berlách;
253-15Kde jaké okno jen jest, doň každý sy lehne a hledí;
253-16K oknu-li víc nemůže, domovní na půdu vyběhne.
253-17Hlásný pak po ulicých, mlčení pokynuv, provolává:
253-18„„Tento Ejiptské země jest vládař a po králi on první!
253-19„„Každý ať svá kolena skloní! – To Farao velí!““
254-1Tímto hlukem puzená Filoklea k oknu též skočí,
254-2Vůz královský vidí, y pozná, kdo na voze sedí.
254-3Zpátky kročí – zbledne – tetelí se – a omdlená klesne.
254-4Přiskočí k ní Putyfar, zadrží ji, na lůžko ji klade;
254-5Služky honem běží, a mdlou paní křísejí snažně,
254-6Mastmi maží a trou, y vodičky stříkají na ní.
254-7Když pak přicházý k sobě, zmatená prohodí a vykřikne:
254-8„Zabije! zabije mne! nevinný bylť!“ hned zas umlkne.
254-9„Skrejte mne! ach, zabije!“ divoce vyvalí oči hrůzou.
254-10„Mstít nevinný se bude!“ Putyfar však má toho dosti.
254-11Mstu ženy y chlípnost pozná, a v zlosti rozkáže:
254-12„Ať nevidím tuto víc – tu chlípnicy k otcy dovezte!
254-13„Mstila neb zlostně sebe – nechcy víc zlou ženu vidět!“
255-1Ač Putyfar jest mdlý, předc hnedle se v roucho obláčí.
255-2„Chcy nevinného prosyt, odpustilby mou tuto prchlost.
255-3„Jak jsem nevěrné této mohl věřit?“ vzdychá žalostně,
255-4„Vše mu musým vyjevit y králi!“ a ke dvoru spěchá.
256-1Sotva že Jozeffa zří, podává mu své ruky a prosý:
256-2„Odpusť! byls nevinný! ach, odpusť!“ snažně ho žádá.
256-3Jozeff mu vstříč běží, ruky mu podávaje, volá:
256-4„Dost šťastný jsem nyní, nevinnost mou, pane, žes poznal!“
98
256-5Hned Putyfar povídá králi, jenž velmi se diví,
256-6Oklamán jak od ženy byl mstivé a lživé a chlípné,
256-7Jozeffa rozhněvaný do žaláře jak vsaditi kázal,
256-8Sama nevěrná nyní musyla svou vyzradit chlípnost.
257-1To Faraona těší, nevinně že Jozeff byl vsazen.
257-2„Skrz ženu nešťastným že jsy byl, se ženou budiž šťasen!
257-3„Nejurozenější z dcer našich jsem tobě vyhlídl.
257-4„Mládenec krásný jsy ty, nejhezčí máš ženu míti!
257-5„Jest Asemeth, dcera Heliopolitánského kněze.
257-6„Již jsem pro ní poslal, již veze tobě ctná se nevěsta!“
258-1Hned tudy jest Asemeth, král sám ruce spojuje jejich;
258-2Srdce neb zhlídli jak se, již prý bylo spojeno prudce.
258-3Král vesele káže hody chystati hlučné svadební.
258-4Místo ať vody teče víno, radoval by se každý.
258-5Sklepní pak ouředlník z veliké tak pije radostí
258-6Na zdraví ženichovo, po hostech až leje vínem!
99
X. Zpěv.
Obsah.
Sedm let ourodných. – Jozeff projíždí kraje. – Ustanovuje ouředníky po krajích. – Staví stodoly a sejpky. – Moudré Jozeffovo řízení. – Připamatování na dobré časy pro Čechy. – Sedm let neourodných. – Hlad, Mor, Mořena hubějí všecky země. – Nedostatek veliký v Chánan. – Jákub posýlá syny své do Ejipta, aby nakoupili obilí.
259-1Let sedm ourodných počalo se již, tenť jest rok první.
259-2Ouroda tak hojná jest, že steré klas vydá zrní.
259-3Pyšně Ejiptčané se táží: „Kam dáme tu plodnost?
259-4„Přistavovat stodoly snad musýme, neb stavěti nové!“
259-5Víno, zelí, ovoce v hojnosti všeho tak roste;
259-6Až sy lidé stěžují, plodnost kam všecku tu složí:
259-7„Postačit kdo bude moct, sklídit vše? kam to jen dáme?
259-8„O, napotíme se dost, neodbydem žně letos snadně!
259-9„Ta drubeř, dobytek jak hojně se rozmáhá, rodí!
259-10„Snad také chlívů budem y stájí přistavovat musyt?
259-11„Hle, hle, co těch jen kuřat najednou z pece vylézá!
259-12„Po tisýcých lezou, jak mravency, když z hnízda se rojí!
259-13„Jindy co pošeredí se kuřátek, letos ani jedno;
259-14„Ještě škořépku nese na sobě, již žere tak chutně!
259-15„To bude rok šťastný! co dělat tím vším jenom zbožím?“
[100]
260-1Však nejenom rok ten, y celých sedm let bylo hojných;
260-2Neb skrze všech sedm let tak hojně se rozlila řeka,
260-3Že také obvlažila povýšené stráně a pahrbky.
260-4Jindy byly zprahlé od slunce, ba spálené vždycky.
260-5Drn celý vypálený nehodil se ni k pastvě dobytku;
260-6Teď ale napojila tak hojně celou řeka zemi,
260-7Bujně že zelenají trávou se y zvejšené stráně;
260-8Hoď sy do nich co chceš, vše roste tu bujně a čerstvě.
260-9Tak veliké nebylo pamětníka ourody v zemi.
260-10Hospodář nejstarší ruce spínal, když spatřil tu plodnost.
261-1Ledva že Nýl opadl, vyjede hned Jozeff do krajů.
261-2S potěšením zhlíží bujnost této ourody první.
261-3Farao však napřed – neb chtěl, aby Jozeff byl ctěný –
261-4Po krajinách prohlasyt nechal, jak býti má vážen.
261-5Jakby tudy sám král přítomen byl, tak ať jest uctěn,
261-6Sláva, která přísluší na krále, ta ať se mu vzdává.
261-7„Cokoli“ Farao dí, „nařídí vám Jozeff, to čiňte!
261-8„Vůle to králova jest, ať stane se po celé zemi!
261-9„Každý ho poslouchej, jakéhokoli stavu a rodu!
261-10„Kdoby se v čem protivil, neb neposlechl: přijde o hlavu!“
262-1Jozeff projíždí kraje y města, y vesnice všecky.
262-2Sám se diví plodnosti této a ourodě hojné.
262-3K prospěchu co kde vidí, to všudy přikáže moudře,
262-4Jaktěby vždy při roli býval, tak dobře vše řídí.
262-5Po městech a po vsech ouředníky ustanovuje;
262-6Bedliví, napomíná, by byli při ourodě hojné,
262-7Aby dohlíželi líp, osadu každému vykáže.
262-8Ač bude hojný rok ten, předc vším velí hospodařiti,
262-9Do stodol královských díl pátý svážeti káže
262-10Ourody vší, zelenin, ovoce, co hodí se k požitku;
262-11Ať se nic neplejtvá, klas každý ať sváže se pilně.
262-12Však nalezá pro ourodu tu stodoly malé velmi:
262-13Hned nové rozkazuje stavět, y špejchary zvětšit.
101
263-1Vše vykoná se brzy, rozkaz neb sy JozeffůJozeffův váží;
263-2Zvlášť zachovat se jemu hledějí ouřednícy snažně.
263-3Práce plné ruce jest – vše míhá se od stavitelů.
263-4Tu se již vyšlapuje, tam kvasý se hlína na cyhly;
263-5Tudy jsou již hotové, suší se již tamto na sluncy;
263-6Láme se neb kámen y skály granýtové tvrdé.
263-7Voda kde stavitelům jest vzdálená, studně kopají,
263-8Kde pak nedostatek jest dříví, to kácý se v horách,
263-9Snadně se sem doveze, těžká s ním práce nebývá;
263-10Neb se po Nýlu plaví na místo až, kde jest ho třeba.
263-11Každý tu pracuje rád, za malý jen dosti penížek;
263-12Práce tak od ruky jde, podívání že na ně radostné!
263-13Vládaři neb zachovat se chce z ouředníků každý.
263-14Jozeff pak, když projede kraje a zpátky se vracý,
263-15Všecko vidí hotové, podiví pilnosti se jejich.
263-16Neb stodoly již celé, y sejpky již spatřuje státi;
263-17Představené chválí, spěchá dát králi tu zprávu.
264-1Farao však od jiných, co děje se, již uslyšel, v krajích,
264-2Tím víc Jozeffovi jest milostiv, a více mu přeje;
264-3Jozeffa spasytelem svým nazve a země Ejiptské.
264-4Poznovu nařízuje, vládaři aby každý se klaněl,
264-5Každý by znal, jak ho ctí, jej obdaří statkem a domem,
264-6Káže, by šťastný ten den, když Jozeffa poznal, byl svátkem.
265-1***
266-1Jak ale se stává, v hojnosti když všeho jest všudy,
266-2Že také se plejtvá a nestřídmě se vším se zacházý;
266-3Každý jen vyražení sy hledí, vesele neb sy vejská,
266-4Žádný sy nevzpomene na kola, jak přísloví, zadní!
266-5Vše vesele jen žije, každý rozpustile hejří;
266-6Dost se vyházý peněz, a hosté se častují stkvostně:
266-7Jindy kde byl mezulán, v hedvábí se každý obláčí,
266-8Šátka byť krumplovaná zlatem byla, ještě jest špatná!
266-9S těmi pak penězy kam? je utratit nikterak nelze!
102
266-10Nechtělo byť se y jíst, předc mnohé se předloží kvasy:
266-11Tak se v Ejiptě také ourodná dálo ta léta;
266-12Žádný nevzpoměl na to, že bude po všem všudy veta!
266-13Byť byla dost dlouhá, se říkává, dost y radostná,
266-14Předc konec každičká někdy svůj vezme písnička!
266-15Ač rozhlášeno jest, hladových že let sedm přijde;
266-16Však proto žádný sy z nich šedivou nenechal bradu růsti.
266-17Ač patrně viděli, jak Jozeff pilně shromáždí,
266-18Jak stodoly královské plní se, a sejpky se množí:
266-19Předc pro sebe žádný neušetřil ni jednoho zrnka;
266-20O nic se nestarali, vesele jen pili a hráli,
266-21Marnili, hejřili tak, po sobě prý vínem až lili.
267-1Toť byli, kdosy praví, nesmyslní, zpozdilí lidé!
267-2Ač třebas sám na sobě marnosti té,té má živý příklad.
267-3Staré to přísloví jest: Nic na světě není nového!
267-4Jak lidé vždycky byli, posavad tak zhejralé poznáš.
267-5Kdybys jen let několik poněkud ohlídnul se zpátky,
267-6Též, uvidělbys, u nás že samé jen bývaly svátky.
267-7Když bylo vše dosyta, y peněz když bývalo dosti,
267-8Ač byly – jak víte – papírové – však co je z toho?
267-9Na stranu házely se, kdo co popadl, pětky, desýtky!
267-10Nestačila čiperná šenkýřka dosti nalívat.
267-11Hleďte, to pítky byly! veselé toť bývaly časy!
267-12Až se desýtkami též y fajfky zapalovaly!
267-13Vem sy hadry sám čert! jste říkávali, hrdě se smáli.
267-14Za starodávna také se hrávalo, však jen o halíř;
267-15Teď ale býti musý těch hadrů vždy plný talíř!
267-16Ty Žide! více nepal nám z bramborů (zemčat) kořalku!
267-17Zdaleka nám již smrdí – tu nechť lidé sprostí jen pijí!
267-18Nám slivovicy nalej! – ba posléz ni chtěli tu píti;
267-19Cukrovaný francouzský liquer jim dobře jen chutnal.
267-20Však co ti páni pijí, také nám toho brunče nalejte!
267-21Směšně nazývali tak nám známé z Angličan půnče.
267-22Kafé již nevařejí v zelených zrnkách, jako jindy;
267-23Že umějí ho pražit, zvíš z vůně – však z hrncu ho pijí.
103
267-24Co prý koflíček ten, nechají ať ten sy jen páni!
267-25S tímli se kdo nasytí? my mít plné dčbány musýme!
268-1Ženky a dcerušky pak jejich za sedlky nepoznáš.
268-2Z daleka hedvábím šustí, jako ňáká slečinka.
268-3Šátek turecký nosý, na něm celé stromy, ba lesy!
268-4Vlasy v rulík nepletou, nechají do očí sy je růsti.
268-5Víc nenosý jehličky – hřeben! ten prý v zymě hřeje!
268-6Jindy je pentličky krášlívaly, neb jenom kvítek;
268-7Teď hřeben opanoval, každá chce býti kohoutem;
268-8Nastudit se nebojí – bolí ji jen často hlavička,
268-9Na zuby dost stejská, ve uších pšká – předc hřeben nosý.
268-10Za mezulán se stydí, nosyti víc děvka ho nechce;
268-11Červené střevíčky musý mít, a hezky lehoučké;
268-12Neb v takových – jednou je měla jenom v hospodě ondy –
268-13Hezky se prý skáče – to neškodí – nechť sy je po nich!
268-14Hergoš, filoše také, ba jakésy divné vapeury –
268-15(Jest prý pára to jen), jak neznámá to jsou jména Čechům!
268-16Každá nosyt teď musý, neb prý paní Móda to velí!
269-1„Pravdu mluví, kdo to psal!“ šklebivě ženě muž se usmívá,
269-2„Kdoby nabral se na vás, v domácým jen choďte vy leně!“
269-3„„Ty se, mužíčku, nesměj! já mám také řícy ti mnoho.
269-4„„Zdaž nevystoupil jsy ty y také? Jsy sprostý sedláček?
269-5„„Začnuli zpívat ti já svůj lístek, oč hnedle umlkneš!
269-6„„Kdy pak jsy manžestrové, jelení neb spodky nosýval?
269-7„„Kdy boty voskované jsy nosyl z měkkoučké kůžičky?
269-8„„V haleně dřív jsy chodil, a kabát ti jen háček zapínal;
269-9„„Knoflíky blýskáš teď, jako ňáký písař neb žáček;
269-10„„V plášť zaobalíš se jak pán, s kapucýnským dlouhým okolkem;
269-11„„Pyšně sy vykračuješ, nemohu ani sama tě poznat!
269-12„„A na klobouku? – co ten má znamenat třapeček zlatý?
269-13„„Mlč a utichni raděj’– ty nejsy již pouhý sedláček!
269-14„„Mlč! – co mně zas připadá““ ó ženka má nápady dobré!
104
269-15„„O, já ti mnoho vyčíst mohu, však raději skrátím:
269-16„„Uzdu a caňk mosazý kované nemášli jak páni?
269-17„„Dřív jsy provázek jen měl, z konopí jen sprosté prostranky,
269-18„„Teď řemeny samé máš, postříbřené y ty chomouty;
269-19„„Všecko by lesklo se ti, y přesky necháš sy postříbřit;
269-20„„Pak sy v kočárku sedíš, jezdíš velicý jako páni!
269-21„„Hm! toho já ti přeji, předc někdy mě, svou paní svezeš!“svezeš!““
270-1„Hle! jak to nepřeje nám! ten ňákým je pánem!“
270-2Řícy sedláka slyším, „jak na nás svým sy vylezl krámem!“
270-3O, přeji, přálbych y též, trvaly by déle ty časy.
270-4Všeho kde jest hojnost, každému tu žíti jest dobře;
270-5Kde je lid mohovitý, tu pán země jest také šťastný:
270-6Lid peníze poskytne a dá rád vše, co požádá.
270-7Chtěl jsem jen připomenout, že nemá v hojnosti se mrhat;
270-8Neb se říká, po nečase že čas obyčejně přicházý,
270-9Tak zas po čase nečas přijde! proto má se ušetřit.
270-10Teď naříkáte sobě, platiti když čím není daně,
270-11Když není též co prodat – vypůjčit nemůžeš halíř na ně.
271-1***
272-1Tak y v Ejiptě bylo! Mrhalo v čas dobrý se zlato!
272-2Přijde že čas hladový, na to, hleďte! nižádný nevzpomělnevzpoměl.
272-3Jozeff byl moudřejší, shromážděl on, když byla hojnost,
272-4Od hladu zem chránil, zachoval při živobytí mnohé.
273-1Však teď již přikvapila hladová ta, truchlivá léta.
273-2Svízel jak jest veliká, budeš mnít, že jest konec světa.
273-3Nýl nenalívá se víc, ani své řeka břehy přestoupí.
273-4Každý lomí rukama: „Ach, zle bude!“ každý sy vzdychá.
273-5Neb – jak víte to snad – neprší že nikdý v Ejiptě;
273-6Závlaží na celý rok zemi Nýl – tak bejvalo jindy:
273-7Teď ale nenapitá zem, žížnivá, ba celá zprahlá.
273-8Na ní hodíšli zrno, zprahne, neb vřelá je horkem.
273-9Všecko uvadne tu hned, semeno jak hodilbys na skálu.
105
273-10Teď s rukama sepiatýma chodil po poli trudně každý.
273-11Trávníky vypálené, ba shořené drnky se zdají;
273-12Kůzle se nenapase, neb spáleny jsou y ty trnky.
273-13Kráva y vůl tak hladem tu bučí, usedá až ti srdce.
273-14Kam se děla tučnost? Ach, apise! pojde tvé božství!
273-15Štěpy pak a stromoví, na to jest až bída pohlednout –
273-16Spálené rudy, že spatře je, poznovu vzdechneš.
273-17Nic se tu nezelená, vidět jest jenom stromy bez listí,
273-18Housenek chůmáče uzříš, až srdce zabolí.
273-19Každý sy povzdechuje – ó budou přesmutné časy!
273-20Ten volá k apisovi – se sebe jiný zas trhá vlasy.
274-1Druhý hned rok hladový Ejipt již tu bídu pocejtil.
274-2Jísti neb co nebylo, a žravý hlad povstal již v lidu.
274-3Od hladu lid zmořený běží před královský palác,
274-4K králi vyhladlý volá o pomoc, se v prachu vinoucý:
274-5„Králi, milostivý buď! Ustrň se nad námi milostně!
274-6„Zhyneme všickni hladem – ustrň se, a dej chleba brzy!“
274-7„„Jděte jen k Jozeffovi““ dí král, „„on z bídy vytrhne!
274-8„„VšeVše, co přikáže on vám, to čiňte, on před hladem zchrání!“zchrání!““
275-1Ještě na tom jsou hůř, mezujícý s Ejiptem.
275-2Bída tady hrozná – zde dokonce ničeho neroste,
275-3Taktě vyprahlé je vše, nenalezne tu kuře zrnička.
275-4Neb celý rok neprší, nebesa ni déšť vydat chtějí;
275-5Všecko zahoří tudy, drn spálen jest. Ještě pak hůře,
275-6Jedovatá že napadala rez na místo rosyčky,
275-7Jest tu od ní popáleno vše stromoví, y ta půda.
275-8Bídu činí větší, že vyschly všecky čisterny,
275-9Y potoky, prameny, nejhlubčí y také studně.
275-10Každý tudy naříká, a jako otrávený chodí;
275-11Střeva neb hlad zžírá, vnitřnosti od žízně pak prahnou;
275-12Každý potáceje se, k nebesům svých spíná teď rukou;
275-13K ním volat neb nemůže, neb usta ni obvlaží slina.
275-14Mdlé děti, též y ženy volají: „Ach, dejte nám chleba!“
106
275-15Uslyšíš též naříkat muže, jak je hlad krutý svírá.
275-16Žrát dobytek nemaje, ni píti, žalostně jen bučí,
275-17A nenalezna potok, žízní až truchlivě kručí.
275-18Jde do země shrbený člověk y ovce y kráva;
275-19Žádá se jen nasytit, nechť mláto je, pléva, neb tráva.
276-1Kdes prý ostrůvek jest, položen však na kterém moři
276-2Dozvědět jsem se nemohl; ač o něm zprávy bych došel,
276-3Dost jsem se dotazoval, některou y pohádku přečetl.
276-4Však musý předc kdesy být, neb plavcy dobře ho znají;
276-5Zdaleka se vyhnou, nos zacpou a krutě klejí.
276-6Trudný jak kostnice jest, uvidíš tam nahé jen skály;
276-7Z daleka mrtvina čpí, puch smradlavý z něho se valí.
276-8Jeskyně jsou v skálách škaredé a trudné až hrůza.
276-9Hlad krutý, Mor, Mořena – potvorná ta lůza tam bydlí.
276-10Vyzvali pohromadě, podívat se na zemi pevnou;
276-11Neb se usnesli smrtit všecko, co na světě žije.
276-12Nejdřív Hlad vyjede, tak vyzáblý a černonažloutlý,
276-13Smíš jenom spatřiti ho, hned myslíš, že tebe zhltí.
276-14Vůz pak jeho drnčavý,drnčavý hltavé dvě vlčice táhnou,
276-15Vše zubami hryží, na lidi také své zuby šklebí;
276-16Chlamstají mrtvoly až, a jejich pán hryže y hnáty:
276-17Předc nasycen nemůž býti, zubami hladem klapá.
277-1Za Hladem hned jede Mor, černý a spuchlý jak žába,
277-2Na pravicy Mořena mu sedí, ta kostlivá baba.
277-3Vůz pak jejich ze samých kostí a hnátů je složen;
277-4Táhnou, jedovatí, ho, jak dracy, dvě potvory líté.
277-5Z daleka smradlavý puch kouří se a smrtně zapáchá,
277-6Míl na kolik nakazý povětří, kamkoli vtrhne.
277-7Mor nebo nadmouchlý ze sebe jed jízlivý dmýchá,
277-8Kdykoli svou zpuchlou nadme tvář, z měchu jak fouká;
277-9Až se nebe smouší, svým nadchne povětří tak puchem.
277-10Čpí tak smrtedlně ten jed, nemohou že dýchati p íceplíce.
277-11Na dvadcet v vůkolí mil, kudy on jede, ten jed zapáchá.
107
277-12Lid hyne y dobytek, ba od puchu slunce až bledne.
277-13Od Moru kdo nepadl, Mořena hned kuši natáhne,
277-14Setne buď znak mu kosou – a tak všecko pohltne.
278-1***
279-1Teď se až do Chánan vše smrtícý spřež tato spustí;
279-2Oudolí, stráň projede – stojejí vsy, města hned pusté.
279-3Pastvíšťata plné uvidíš tudy ležeti mrtvin.
279-4Však po této zemi zpřež musyla tato spěšně jen běžet.
279-5Zdá se, že bloudila snad, osudem byla zmatena ňákýmňákým;
279-6Snad nebo nesměla se v Sychemské oudolí vloudit
279-7Mořena, smrtedlný ani Mor zde jed nevypustil.
279-8Zdažli měl pro Jákoba takový vzhled? – ba to nevěřím!
279-9Však proto dost tu hladu, bylo dost také bídy a nouze;
279-10ŽízníŽízní, hladem také zde bečely dost ovce y krávy.
280-1Když ale v Jákobovu y domě se ozval hlad krutý,
280-2(Zastavit ten prý se směl a prolézt zem celou Chananejskou),
280-3Když ten vychrtlý nehost y do stánu se Jákoba pozval,
280-4Když také vyžral tam vše, nenechav jim k trávení čeho;
280-5Nouze a hlad také tam když se ozvaly v stádu y v lidu,
280-6Když hladové již děti počaly volat: Dejte nám chleba!
280-7Stejskali též y staří: Ach, hlad krutý svírá nám střeva!
280-8Sám když Jákub starý moří se, hladem sotva že chodí;
280-9Předce se krutější stane hlad, ač dosti se spoří:
280-10Své povolává syny, řka: „O, jaké nastaly časy!
280-11„Vstávají ouzkostí mně vlasy, kam jen se ohlídnu!
280-12„Aj, chleba více není! již maličtí křičejí hladem!
280-13„Dále pak vždy bude hůř, neb role posud ležejí ladem;
280-14„Ni se kde okazuje jaká naděje – ještě víc hrozý
280-15„Hlad krutý; neb nebesa vydat nehodlají déště.
280-16„„Dél’ budeli to trvat, zahynem my všickni tu hladem!
280-17Líto mi těch dětí jest, do hrobu že je brzy v nesemvnesem!
280-18„Vy jen chodíte sem tam, nouzy nedbáte pomocy!
108
280-19„Ejhle! slyšel jsem, že jest obilí k dostání v Ejiptě.
280-20„Zstupte, nakupte potrav, všickni ať nezhyneme hladem.
280-21„Neb nevidíteli, jak lidé mrou zde v vůkolí našem?
280-22„Zstupte! nemeškejte, jen zanechte mně Benjamínka,
280-23„Nepřišel bych v stáří o toho také z Ráchely syna!“
280-24Všech deset na dalekou se bratří hned cestu vydává.
280-25Spěchavě pokračují, by brzy jenom přestala bída.
109
XI. Zpěv.
Obsah.
Bratří Jozeffovi přišli do Ejipta kupovat obilí. – Jozeff je poznal, oni ho nepoznali. – On s nimi tvrdě zacházý a za vyzvědače drží. – Oni se mu koří a vymlouvají. – Symeon ve vězení držán, dokavad nepřivedou Benjamina. – Jákob Benjamina propustit nechce; – hladem však donucený, propouští. – Bratří, přivedše Benjamina, dobře držáni, – s obilím propuštěni, – a skrze ztracený koflík honěni jsou. – Koflík jest nalezen v pytli Benjaminovu. – Jejich leknutí a zármutek. – Klanějí se Jozeffovi. – Jůdas se za Benjamina v službu podrobuje. – Jozeff se od plářepláče zdržeti nemůže. – Jeví se jejich bratrem býti. – Leknutím padají na zem. – Jozeff je pozdvihuje a těší. – Přikazuje, aby otce přivedli. – S obdarováním je propouští.
281-1Přijď, Syonytko, zase! jenžs upělá patřila na to,
281-2Bratří Jozeffovi za bratra když stříbrné shrábli,
281-3Jaktě sy počínali nezbedně, jak hejřili v stánu. –
281-4Všeho do času je však! – Teď řad na ně prý přišel platit!
281-5Zpívej nám y jejich teď žel, velikou také ouzkost;
281-6Jaktě se před Jozeffem třásli, jak lekli se bratra;
281-7Padli jak ohromení – musyli, hle! předc se mu klanět.
281-8Tak prý zlého co jest, nezůstane nikdý bez pomsty!
281-9Zpívej! za svedenou zlost, teď jaká svízel je potká!
[110]
282-1Šťastně syce do Ejipta přišli a bezevší překážky,
282-2Y také dost spěšně, neb krutý prý hlad je doháněl.
282-3Před Jozeffa přijdou, a jemu když poklonu vzdali,
282-4Koupiti chléb by směli, prosyli, a nepoznali jeho.
282-5Neb on šarlatovým , jak Farao, jest oděn rouchem,
282-6Sloužícý královští jej ctí, jako krále samého.
282-7Tvář pak jeho, neb byl muž, v zmužilost se změnila vážnou,
282-8Ač posud na lícech spanilé růžičky mu kvetli;
282-9Předce nepoznali jej, on však hned poznal své bratry.
282-10Střeva se pohnula v něm, půtka vnitř nastala hrozná.
282-11Bylby bezmála padl okolo krku jim, je obejmul:
282-12Však aby poznali svou vinu zlou, přetvařit se musyl.
282-13Ať zkusejí, myslí, co jest otrocká služebnost;
282-14Jim alespoň pohrozým, uslyším, jak budou sobě vzdychat.
282-15Sny y také, pro které naň nevřeli, teď mu připadnou.
282-16„Hle, jak se vše vyplní!“ dí, „chcy k nim stavět se zpurným;zpurným;“
282-17Ještě by víc se tajil, skrz tlumoče k nim tvrdě mluví;
282-18Že na jedenkrát tolik jich přišlo, je na oko plísní.
283-1„Odkud?“ praví, „kdo jste vy? proč vás tolik přijde najednou?
283-2„Vy jste podezřelí mně! kdo vás po této zemi vodí?
283-3„Jistě zvědači jste vy! sem přišli jste zem jen vyšetřit!
283-4„By jste slabá a zdmi neohražená města zhlídli!“
284-1Oni se tak leknou, na celém až se těle třesou;
284-2Zděšení se zarazý, nemohou že ni promluvit slova.
284-3Po veliké chvíly teprv řkou: „O, pane milostný!
284-4„My z Chánan jsme země, kde hlad krutý zžírá vše plémě.
284-5„Jen krutý nás donutil ten hlad, do této země přijít.
284-6„Koupiti žádáme obilí, než zhyneme hladem.
284-7„Naši maličtí doma k nám dávno již: Dej chleba! křičí.
284-8„Ustrň se nad námi! hlad všem krutý svírá již střeva!
284-9„Pane, pohnout sebe dej! přej nám život, nám dovol koupit!
284-10„Chcem ze země spěchat, tenkráte jen nám prodat povol!“
111
285-1„Vím, že zvědači jste vy! Proč vás tolik příjde sem chlapů,
285-2„Než po zemi aby jste každičkou šlápu vyhlídli?“
286-1„O, to nemysli o nás, a dovol nám promluvit, pane!
286-2„Nejsme lidé my zlí – to nám ni na mysl připadlo.
286-3„Hlad v Chánan by nebyl, nikdýbychom z země nevyšli,
286-4„Jen jsme na koupi přišli, bychom zchránili otce y děti,
286-5„Války neznáme u nás. Synové jsme jednoho otce.
286-6„My jsme jen pastýři, a pasem pokojně své ovce.
286-7„Nás je dvanácte bratří, dvanáct, a syc z jednoho otce.
286-8„Z nás jeden ještěli živ – ubohý ach! – kdo vědět může?
286-9„Menší zůstal doma, aby otce starého tam těšil.
286-10„Kam se poděl větší, neb jestli živ, ach, to nevíme!“
287-1„Předc jen vidím, že zvědači jste vy! vždyť vám se řeč mate!
287-2„Kam se poděl bratr váš větší? kterak, vy to nevíte?
287-3„Tuze podezřelí jste! zdá mně se, že lhát také znáte.
287-4„Jak? o bratru, kamby se poděl, nemělibyste vědět?
287-5„Při zdraví Faraona já přisáhám! žádný nevyjde
287-6„Odtud! Nebo, cokoli mluvíte, nic se mně nelíbí!
287-7„Však uvidím, pravdu-li mluvíte, neb jsteli řádní:
287-8„Bratra přiveďte ke mně menšího; a ten bude důkaz,
287-9„Nejste že zvědači. Hleďte se hnedle očistit.
287-10„Ať jeden pro bratta jde, přivede ho ke mně co nejdřív;
287-11„Syc neuzříte jinák mou tvář, ni vyjdete z země!“
288-1Zmámení tu stojí a hledí krutě na sebe bratří;
288-2Pánu co povědít nevědí, poradit ni sy dobře.
288-3Počne pak Jůdas a dí: „O, pane, milostiv pak budiž!
288-4„My bratra přivedeme. Odejít nám jen povol tenkrát!
288-5„Ach, krutý hlad jest u nás, než přijdeme, všecko snad zhyne!
288-6„Ach, snad otec zmořený již v prachu se pro mdlobu vine!“
112
289-1Jozeff sebe zarazý, lítostí neb hnut byl pro otce.
289-2Schválně se zas zatvrdí a opět jim způrně domlouvá:
289-3„Znám to, zvědači že jste, lidé zlí a závadní!
289-4„Špatné to vejmluvy jsou; budete mi všickni zde vězni!
289-5„Dlouho tak ve vězení budete tudy zavření sedět,
289-6„Hoch dokud zde nebude! Z něj pravdy se dozvědět musým!“
289-7Ouředníka povolá, do žaláře je káže uzavřít.
289-8„Tam rozmyslit sebe, budete“ dí, „dosti kdy míti!“
290-1Třetí je den pouští a před sebe káže přivésti.
290-2„Jak jste se uradili? nač snesli se?“ Jozeff se táže.
290-3Oni pak skloňují se, za propuštění snažně ho prosý:
290-4„Ach, obměkči sebe! na krutý hlad vezmi své zření!
290-5„Kdož ví, zdaž v Chánan již všecko nepomřelo hladem!?
290-6„Pojde snad náš y otec, y maličcý, než domů přijdem!“
291-1„Vězte!“ zas Jozeff praví, „že y já se též Boha bojím,
291-2„Byťby nemyslili jste, o vaší že záhubu stojím:
291-3„Nechť tu jeden v zástavě zůstane, jsteli pokojní.
291-4„Hned se umluvte, který z vás do vězení bude veden.
291-5„Vy ale ostatní s obilím se k otcy navraťte.
291-6„Bratra sem přivedete; syc ten, který zde bude vězen,
291-7„Víc nebude puštěn, a musý mým otrokem zůstat,
291-8„S vámi nepřijdeli hoch – to pravím Faraona při zdraví!“
292-1Teď stojejí shrbení, žádnému neb nechce se zůstat
292-2Ve vězení. Volení, nebo lós-by je nejlépe rozhodl;
292-3Však do lósu kousat nechce kdo, každý se bojí,
292-4Byť na něho nepadl. Na sebe jak zločincy zahlíží;
292-5Zdá se sedět na čele nějaká jim trpká výčitka.
292-6„Hodně trpíme teď trest!“ dí z nich jeden trpce Hebrejsky.
292-7Jozeff přetváří sebe, jakoby tuto řeč nerozuměl.
292-8„Hodně trpíme teď trest! neb jsme se prohřešili tuze,
292-9„Když jsme bratra prodali nevinného nezbědně cyzyncům;
292-10„Nechtěli slitovat se nad ním, když v pláči nás prosyl;
113
292-11„Zacpali svých jsme uší, když k nám volal o smilování.
292-12„Hodně trpíme teď trest! ach, přišlo na nás teď zlé všecko!
292-13„Neb nelitostně jsme my a ukrutně nakládali s chlapcem.
292-14„Jestli otec pachole nebude chtít poslati s námi:
292-15„Jistě jeden tudy z nás v tuhém žaláři uvízne!“
293-1„Zdali jsem vám nepravil,“ dí Ruben, „ó bratří, nehřešte
293-2„Tak proti pacholeti! když v zlosti jste chtěli ho zabit?
293-3„Tenkrát rozkacení jste mne ani nechtěli slyšet;
293-4„Zatvrzelí k vzbuzování mému jste zacpali uši.
293-5„Hle! vyhledává krev pomstu! hle! pomstu krev volá!
293-6„O, bych, Jozeffe, tě byl mohl z čisterny vytáhnout!
293-7„Zlé toto-by nebylo svalilo tak velké na nás!
293-8„Dost vás tenkrát jsem lál, a musým teď trpěti s vámi!“
294-1Jozeff pak vše rozumí – bez mála-by dal se do pláče.
294-2A kanoucý utřel by slzy, poněkud poodejde.
294-3Hnedle se zas vrátí: „Jaké rozpaky vespolek máte?
294-4„Tento ať ostane zde!“ hned na Symeona okáže,
294-5Před očima pak jejich hned pouta mu dáti poroučí;
294-6Do vězení vésti, a samého uzavříti káže.
294-7Neb Symeon nejhůř prý dokazoval a sy skákal,
294-8Když do čisterny vhozen byl Jozeff a zaprodán kupcům.
294-9Ostatním káže, aby spěšně se vrátili k otcy,
294-10A s přísností velí, neprodleně chlapce přivésti:
294-11Syc že jinák Symeon nebude z žaláře propuštěn.
294-12Po straně přikazuje sloužícým svým, aby jejich
294-13Pšenicý naplnili pytle, peníze pak do pytlů
294-14Chytře by tak složili, by ničehož neznamenali,
294-15Až daleko ujdou, aby s nimi se nevracovali.
295-1Smutně teď pokračují, obilí ač důstatek vezou;
295-2Neb Symeon v vězení že zůstal, to velmi je rmoutí.
295-3Ach, ubohý co otec řekne, až se toho dozví!
295-4Jak bude kvílit a lkát, jak lekne se, až ho neuzří!
114
295-5Zdažli také dovolí jít s námi tam Benjamína?
295-6Velmi neb jej miluje, na toho přivykl tuze již chlapce.
296-1„Trest, milí braši, je to!“ dí Ruben, „trest je to, věřte!
296-2„Trest je za Jozeffa ten! Toho já jsem se vždycky obával,
296-3„Že za to provinění časem svým my vytrpíme!
296-4„Kdykoli připomenul jsem tento sy proklatý kousek:
296-5„Vždycky mne cos strašilo a sevřelo srdce, jak kleště!
296-6„Ještě chlapec-li ten živ? soužíli se někde v otroctví?
296-7„Rovně sy tak vzdychá, a na nás volá pomstu žalostně!“
297-1Smutně hovořili tak, upěli tu cestu celičkou:
297-2Příhodu tu, nevědí, přednesti jak otcy-by měli.
297-3Mil několik ušli, lekne je zas příhoda nová.
297-4Každý se z nich zarazý, nemůže ani promluvit slova!
297-5Neb když chce jeden dát hovadu na hospodě obrok;
297-6Stříbrné své uvidí v pytli, a coufne –
297-7„Co se to přihodilo?“ vzkřikne, „hle, stříbrné v pytli!
297-8„Totě na nás nástroj, by nás v zlém stíhati mohli!
297-9„Snad Symeona by dél’ podržet v žaláři tom směli?
297-10„Nebli ho víc sužovat, neb dokonce utrápiti chtějí?
297-11„Ach, to je pád hrozný, jejž, Bože, na nás jsy dopustil!“
297-12Všickni lomí rukama, peníze do pytle zas složí.
298-1Upělí od nářku kráčí, a se k stánu přiblíží.
298-2Jákob pak je vida, proti nim, je vítaje, vyjde:
298-3„O, jak radostně vidím vás! přišli jste v chvíly příhodnou,
298-4„Všecko docházý neb nám: a byťbyste prodléli déle,
298-5„Dítky-by jste umrlé y ženy, y mne nalezli!
298-6„Však co to má znamenat, že vidím vás býti tak smutné?
298-7„Zdaž se co přihodilo vám zlého na cestě Ejiptské?
298-8„Proč tak truchliví jste? zdaž jste měli ňáké neštěstí?
298-9„Neb z očí poznávám vaších, že vás něco rmoutí i“rmoutí!“
115
299-1Hned oni vypravují, jak pán země s nimi nakládal:
299-2„Nás za zvědače držel, a s námi tak jednal nelidsky;
299-3„Vsadil y do vězení, a mluvil k nám tvrdě a hrdě:
299-4„Ač jsme ho dost prosyli, klaněli jsme se až k zemi před ním,
299-5„Hlad krutý představili, vymlouvali jsme se všemožně,
299-6„Že jsme pokojní lidé, k zvědům že se my nehodíme.
299-7„Jsme ovec pastýři, a tiše že paseme stáda!
299-8„Hlad že jen nás přinutil do Ejipta vyjíti na koupi;
299-9„Že je dvanácte bratří nas všech od jednoho otce;
299-10„Boj nehledáme že my – obyčej pastýřů to není!
299-11„Nás deset vyslal otec, abychom nakoupili potrav,
299-12„Nejmladšího nechal sy doma, neb z milenky je zrozen,
299-13„Bál se o něj proto, že starší již dávno se ztratil:
299-14„Předc se nedal uprosyt, a hůře pak s námi zacházel.
299-15„Pak zase nás povolal, a pravil: „„Zvím, jsteli pokojní!
299-16„„Ať jeden z vás v vězení tu zůstane, vy domů jděte!
299-17„„Nezhynul aby hladem kdo u vás, odejděte spěšně!
299-18„„Však vám přikazuji, menšího sem přiveďte!
299-19„„Nejste že zvědači, dokážete tímto, Ejipta!
299-20„„Pak Symeona toho, v vězení jenž jest uzavřen –““uzavřen –““ “
299-21Trhne to tak Jákobem, že zůstane státi uleklý –
299-22„Což? Symeon v vězení?“ se táže, „a s vámi on nejde?
299-23„Ach, Symeon v vězení!“ a předce se po něm ohlíží.
299-24„„Nejmladší,“Nejmladší,““ oni řkou, „„nepřijdeli ten chlapec s vámi:
299-25„„Tváře nespatříte mé, ni vězen víc vyjde z žaláře;
299-26„„Víc ani nepovolím, nakoupiti vám tudy zrní!
299-27„„Hlad bude vždy větší, pokrmů bude víc pak třeba!““
300-1To uslyšev Jákob, zamlčí se a velmi se rmoutí.
300-2„Zle jste mi učinili!“ dí k nim, „Mluvilimluvili jste nemoudře!
300-3„Zle jste mi učinili! mluvili, bych bez synů umřel!
300-4„Jozeffa více není! nejhorší sežrala ho zvěř!
300-5„Ve vězení Symeon! – ztratit mám také Benjamina!
300-6„Ach, těžkost takovou proč seslal na mne jsy, Bože!?
300-7„Benjamin nesmí jít s vámi – ba nikdý nepůjde!!“
116
301-1„Dlouholi potrava“ dí Ruben, „nám bude trvat?
301-2„Až najedí se děti y chasa – hle! mnoholi zbude?
301-3„Jít zas na koupi brzy musýme; neb kam toto stačí?
301-4„Ráději chlapcy přikaž, by chystal se s námi na cestu!
301-5„Neb Symeona necháš snad věčně se trápit v žaláři?
301-6„Věř, nebude puštěn, leč půjdeli s námi tam chlapec!
301-7„Pošli hoho, ať s námi jde! – nejmladší já ti dva syny
301-8„V zástavě zde zanechám – za něho ať jsou vinni tobě,
301-9„Chlapce-li nepřivedu zdravého zas a beze škody!
301-10„Zab třeba mé syny dva, nebo čiň jak chceš zadosti!“
302-1Jákob slyšet nechce tuto řeč, a hlavou jenom kroutí:
302-2„Ne, ne! Benjamín nepůjde nikam ani kroku!
302-3„Již jeden z nich zahynul! snad mám také ztratit druhého?
302-4„Chcete snad živobytí mé, beztoho hořké, zas ztrpčit?
302-5„Chlapcy by přihodilo se tam něco zlého v Ejiptě,
302-6„Věřte, že přede časem šediny mé-by ležely v hrobě!“
303-1Když zatím své obilí vysejpali z pytlů na půdě,
303-2Hle, nalezá každý peníze své skryté ve měšcy.
303-3Všickni se zas leknou, a diví se, kde vzaly se v pytlech.
303-4Hrubě jest to neštěstí, následku obavaj’ se zlého.
303-5Že patrný nástroj to na ně jest, hádali všickni.
303-6Pro Symeona je to, by držán byl věčně v žaláři.
303-7Jákoba však nejvíc nemilá tato příhoda rmoutí.
303-8„Ach,“ naříká slzeje, „Symeon mnoho vystojí zlého!“
304-1Hlad ale předc v Chánan velikou vždy závadu činil;
304-2Potrava vyjedena jest, dřívé než Jákob se nadál.
304-3Neb prý vždycky se víc v nedostatku jídá a tráví,
304-4Jísti neb více se chce; tak hlad žravý prý lidi souží.
304-5Když zase v Jákobovu krutý hlad se v domě ozýval:
304-6Chleba nedostane z nich žádný nyní, kromě maličkých.
304-7Předce při vší sporotě, když Jákob smutně nahlížel,
304-8Trávit že nebude co; ač cesta ta velmi ho mrzý,
304-9Jest přinucen povolat syny zas, a těžce sy vzdechna,
117
304-10Dí: „Jaký smutný zas čas! již potrava všecka docházýdocházý!
304-11„Jděte zas pro obilí, a potravy více nakupte!
304-12„Všecko neb stráveno jest! hladoví nám dnové zas hrozý!“
305-1„Otče!“ mu Jůdas praví, „bez chlapce já kroku nepůjdu!
305-2„S námi nepůjdeli on, na oči víc pánovi nechcy!
305-3„Přísně přikázal neb nám: „„Vy tváře mé více nezříte,
305-4„„Jestli nepřijde bratr nejmenší váš také s vámi!““
305-5„Chcešli, bychom předc šli a potravy dosti přinesli;
305-6„Ať chlapec s námi též jde: syc bez něho nejdeme kroku!
305-7„Darmobychom tam šli, sužovat nás víceby mohl;
305-8„Nás za zvědače teprv-by držel – víc trýzniti kázal,
305-9„Snadno-by do vězení nás vsadil – ó s ním není žertu!
305-10„Nejdu bez chlapce nikam – zkus, kdo chceš! – dalbych to čertu!“ –
306-1„O, já nešťastný otec! na žalost mou málo jak dbáte!
306-2„Proč jste mu vyzradili, menšího že máte tu bratra?“
306-3„„Jak„Jak jinák, přestrašení“ dí Jůdas, „mohli jsme cinitčinit?
306-4„Na vše se vyptával; zdaž jsme čeho zapříti směli?
306-5„Nás za zvědače drže, chtěl všecko též vyzvědět přísně.
306-6„Bychme ho spokojili, vše vyřkli jsme, chtěl co jen zvědět.
306-7„Mámeli otce, se ptal, živ jestli, a zdaliž je zdravý?
306-8„Všech kolik nás je bratří? Zdaž mohli jsme býti mu lhaví?
306-9„Kdo se toho nadál, že chlapce přivesti rozkáže?
306-10„Ještě pak více hrozyl, Symeon že nevyjde z žaláře!
306-11„Otče, povážlivý buď! a na naší bídu pohledni!
306-12„S námi chlapec aby šel, to přikaž, nás chcešli ochránit!
306-13„S námi ať jde pachole! Ruka má tobě jej zas odevzdá!
306-14„Když ti ho nepřivedu, jaká chceš muka na mne přichystej!
306-15„Já ti ho navrátím, syc vinen budu vždy tobě hříchem!
306-16„Byť se co zlého stalo, na sebe sám vyřknu sy kletbu!
306-17„Kdybys neprodléval, již mohli jsme vrátit se s zrním.
306-18„Ach, snad maličcý hladem zas budou, než přijdem, mříti!!“
118
307-1„Jestli tak potřeba jest“ dí Jákob, a„a jíti-li musý
307-2„Benjamín s vámi – ó Bože! – nerad to vyřknu! –
307-3„Ať – jde! – Však abyste naklonili pána k milosti –
307-4„O, Jehovo! obměkči ho sám! čiň dobrotivého! –
307-5„Vše, lepšího co jest z zemského požitku, do nádob
307-6„Složte a neste s sebou, mým pak jménem dárek mu vzdejte!
307-7„Až k zemi se klaňte, proste, by vám byl milostiv!
307-8„Vezměte nejlepší do nádob k vůni kadidla,
307-9„Mandlí a štoraxu, terpentýnu, pro chuť také medu,
307-10„Gummy, též myrhy trpké, to všecko mu vzdejte pokorně.
307-11„Byť neprořekli jste co, dobrý pozor na sebe dejte!
307-12„Též peníze y dvoje – omylem neb mohlo se státi,
307-13„Vám že zanechány jsou – ty hleďte zas pánu odevzdat!„
308-1„Jděte již! dím to nerád, ach, vezměte Benjamína!
308-2„Duch se žalostí tají! – Ach, jen mně přiveďte ho šťastně!
308-3„Bůh všemohoucý pak můj dobrého ať nakloní pána!
308-4„Dobře ať vám se daří – ať vás bez ouhony pustí!
308-5„Byť Symeon y také z vězení byl časně propuštěn,
308-6„Jděte, pospěšte sobě – vězného přiveďte též šťastně!“
309-1„Ty pak po Rácheli můj jediný synu, Benjamíne!
309-2„Šťastně tě Bůh provodiž!“ a s pláčem k srdcy ho vine,
309-3K srdcy ho tlačí a rce: „O, zdažli tě více já spatřím?“
309-4Hořce tak pláče a lká, slzami své líce až skropí. –
309-5„Jděte! osyřelý já tudy zůstanu bez dětí v stáří!
309-6„Jdi ty s Bohem, synu můj! ať šťastně ke mně se zas vrátíš!“
310-1Když pak do města vešli, zdaleka hned Jozeff je zhlídne,
310-2S nimi že Benjamín přicházý, to velmi ho těší.
310-3Káže hned správcy domu, do domu je čestně uvesti.
310-4Neb prý s nimi něco mluviti má důležitého.
310-5Stkvostné též přikazuje, pro všecky ty chystati hody:
310-6Neb jsem sy ustanovil, aby dnes stolovali semnou.
310-7Dobře zatím je chovej – snad mnohá věc skrytá se zjeví!
119
311-1Správec je hned do domu uvede – však oni se leknou:
311-2„Co znamenat toto má?“ do ucha sy šepcý jen tiše –
311-3„Jistě že pro peníze, které jsme doma v pytli nalezli,
311-4„Chce tuto nás zavřít!“ Peníze hned chtěli odevzdat.
311-5„Slyš!“ řkou, „pane jen slyš! stala nám se příhoda divná.
311-6„Státi jak mohlo se to, nemůžem sami býti tak moudří!
311-7„S koupeným když obilím veliký kus cesty jsme ušli –
311-8„Hle, tuto jsou peníze – jež v pytlech jsme nalezli naších!
311-9„Přijmi, prosýme, je zas, neb my vinni nejsme ničehož!
311-10„Koupit zas chcem obilí, neseme také stříbrné jiné!„jiné!“
312-1Správec praví: „Peníze? Toho vy se nic neobávejte!
312-2„Já peníze vaše mám – tyto opět schovejte.
312-3„Bůh, jejž vzýváte, peníze vám v pytle snad složil.
312-4„Já je nepřijmu od vás – vy dlužni zde nejste haléře!“
312-5Hnedle odejde, a k nim Symeona z žaláře přivodí.
312-6Sotva ho zhlídli, y hned všickni jemu naproti běží;
312-7Všickni ho líbají, potěšen on všecky též líbá.
312-8Shledali že se v zdraví, co divu, že radostí též skáčí.
312-9Vodu přinesti nechá správec, umyli by své nohy.
312-10„Čistě ať vstoupíte přede pánem, neb jsou tu dnes hody.
312-11„Máte dnes s ním stolovat – vrátí se časně v poledne!“
312-12Oni tomu se diví a hnedle své chystají dary.
313-1Přijde v poledne Jozeff, řadami však oni již stojí.
313-2Až k zemi se klanějí, řkou: „Skládáme, ó pane! zde dárky
313-3„K tvým nohoum; bys je přijal y otec náš starý tě prosý.
313-4„Jsou to požitky, ale nejlepší, jež nese země!“
314-1Jozeff milostně hledí, a hnedle na otce se táže:
314-2„Zdráv-li váš otec jest?“ a velí jít do večeřadla.
314-3„Živ-li a zdráv otec jest, o němž jste pravili ondy?“
314-4„„Živ je a zdráv otec náš, služebník tvůj, posud pane!
314-5„„Přeje, by vždy jsy byl zdráv!zdráv!““ při slovech těch k zemi se skloní. –
314-6„„Žádá, milostný by byls k sluhům svým, nám synům jeho!jeho!““
120
314-7„Tenli je“ Jozeff praví, teď zhlížeje Benjamina –
314-8„Tenli je nejmladší bratr váš, jejž spatřit jsem žádal?žádal?“
314-9„„Benjamin bratr náš jest on, jaks, pane, přikázal,
314-10„„Bychom přivedli s sebou – ó kterak bude tam otec kvílit,
314-11„„Zlého by nestalo se co jemu! Kterak kázal starostně,
314-12„„Bychme přivedli syna jediného po RáchaliRácheli šťastně!““
314-13Jozeff pak zhlížeje ho, „Žehnej“ dí, „Bůh tě, ó synu!
314-14„Když milý otcy jsy tak, pachole zdáš hodné se býti!“
314-15Však pospíšit musý pryč, neb slze z očí mu kanou;
314-16Byť sy poutřel slzy, uzavře se do pokojíku.
315-1Když pak se vyplakal dost, usadil své vzdychavé plíce,
315-2Když oči své utřel, nebylo by znáti, že plakal;
315-3K nim veselý vyjde, posadit jim k stolu se, káže.
315-4Předložit kvasy velí, každému sám díl jeho klade.
315-5Benjaminovi pak dá pětkrát více než jiným.
315-6Všem dost jísti velí y píti též až do sytosti.
315-7Oni pak – všeho neb dost – velice se tak rozveselili,
315-8Víno jim chutnalo tak, až prý se všickni opili.
316-1Když pak tak opojení, vesele sobě počali vésti;
316-2Jozeff jejich pytle na sejpku nésti poroučí,
316-3Pšenicý je naplnit, peníze pak do pytlů zas svázat.
316-4Však by nepoznali nic, sloužícým přísně přikáže.
316-5„Stříbrný můj koflík – pozor dejte – a chytře ukrejte,
316-6„Byť nalezen v pytli mladšího byl chlapce, schovejte.“
316-7Sám mezy tím časem,časem přátelsky s nimi rozmlouvá:
316-8Pšenice y potrava k ránu že je chystána, poví.
316-9S nimi se rozloučiv, dobrého též jim přeje spání.
316-10Zrána je propouští y s osly y nákladem se vším.
317-1Ledva za město zašli, honiti je správcy přikáže,
317-2Mnoho s sebou aby vzal drabantů, a způrně je plísnil.
317-3Rychle je on dohoní, oboří se a státi jim velí:
317-4„Zlořečení lotři! hned vraťte se!“ – počne je láti –
121
317-5„O, vy zlosynové! – nevděční, takli platíte?
317-6„Takli za dobrodiní odměňovat vy se umíte?
317-7„Jste plemeno nějaké zlodějské! – Kdo ukradl ten koflíkkoflík,
317-8„Z nějž dobrotivý pán hádává? – Kdo je ten zloděj?
317-9„O, tomu zle povede se! bude muka trpěti krutá!
317-10„Žádný se z místa nehni, bude leč nalezena ztráta!“
318-1Ustrnutí stojejí a slyší, co stalo se. Uleklí
318-2A jako ohromení outrpně na sebe hledí.
318-3Ozve se pak Jůdas: „Proč smejšlíš zlé tyto o nás?
318-4„Hle, kterak mohli bychom takové se dopustit neřesti?
318-5„Zdažli jsme nalezené peníze nepřinesli ti zpátky?
318-6„Zdaž zloději tak činí? O, kdyby čas nebyl tak krátký,
318-7„Vrátili-bysme se hned, aby sám pán přehledal všecko.
318-8„Mám za to, že-by jsy sám za nařknutí odměnu dostal.
318-9„Bratří! složme ten sklad; u koho pak tu ztrátu nalezne:
318-10„Ať smrtí umře ten z nás – my otroky chceme pak býti!“
318-11„„Staň se, jaks sám uložil!““ dí správec a pytle prohlíží.
318-12Však, nastojte! posléz nalezen jest koflík nešťastný
318-13U Benjamína – ó jaktě se všickni ulekli! –
318-14Duch se tají – zblednou – na těle se jak zymnice třesou;
318-15Roucho své roztrhují, a rukou svých spínají k nebi.
318-16Smutně do města zas jdou, a se před nohy Jozeffu vrhou;
318-17Promluvit nic nemohou, ni výmluvy žádné přednesti.
319-1On se na ně oboří: „Nevděční, daremní tulácy!
319-2„Dobřeli nectil jsem vás? platit takli za dobré umíte?
319-3„Ještě za dobrodiní, mně milou věc smíte ukradnout?
319-4„O, zlodějské jakés plémě jste a škůdnícy lidští!
319-5„Trestu neujdete, chcy přísně vás všecky potrestat.
319-6„Však u koho nalezen byl koflík velmi mně vzáctný,
319-7„Ten bude otrokem mým, ani více nevyjde z Ejipta!“
320-1V kleče tu sepne ruce Jůdas, lkát počne žalostně:
320-2„Čím skutek vymluvit mám, to nevím, ani řícy to mohu!
320-3„Jen nebe rozhněvané a na nás zamračené vidím!
122
320-4„Ach, Jehovo! přísně nepravosti teď navštivils naše!
320-5„Jakkoli nechť se stalo, my všickni jsme otrocy tvoji:
320-6„Jen mladšího bratra propusť, by zprávu dal otcy!
320-7„Všickni se podrobujem, za něho tobě sloužiti věrně!“
321-1„Bůh odemne odvrať!“ dí Jozeff, „tak nespravedlivý
321-2„Nechcy já býti ke všem; jen zloděje přísně potrestám.
321-3„Můj u koho nalezen koflík byl, ten otrokem ať jest!
321-4„Do smrti sloužit mně má – ba zloděj-by měl usmrcen býti!
321-5„Vstaňte! odejděte vy; neb hlad-li je, máte co spěchat.
321-6„Tento pak nejmladší ať zůstane věčně v otroctví!“
321-7Nechce se jim odejít, sepnou ruce všickni a štkají!
321-8Jůdas poklekne pak blíž, s rukama sepiatýma zas prosý:
322-1„Pane milostivý, slyš! ach, nás krutý potkaltě zlovol!
322-2„Ach, se nehorš, a slovíčko mi promluvit povol!
322-3„Když poprvé z Chánan na koupi jsme potravy vyšli,
322-4„Koupit bys nám povolil, jsme prosyli velmi pokorně;
322-5„Měl za zvědače jsy nás a na všecko se pilně vyptával:
322-6„Mámeli otce také, aneb bratra, vyzvědět jsy chtěl;
322-7„Vyznali jsme, že bratr nejmladší zůstal u otce.
322-8„Tys vidět, pane, ho chtěl, a nám jsy přísně přikázal,
322-9„Nejmladšího bratra by přivedli jsme k tobě co nejdřív,
322-10„Když jsme navrátili se k otcy, tvůj rozkaz jevíme –
322-11„Jak stareček ubohý zarmoutil se – zůstal až tuhý!
322-12„„Chlapec nepůjde nikam! pravil on, jít s vámi on nesmí!“nesmí!““
322-13„A nebylo možná, přinutit k tomu více starečka.
322-14„„Chceteli, k nám zas pravil, o toho syna bych také přišel?
322-15„„O, ten jíti nesmí! – ó nepustím Benjamina!
322-16„„Mně milá Ráchel jen dva zrodila syny, dobře to víte;
322-17„„Jozeffa, jste pravili, zvěř sežrala – nezbyl my jiný,
322-18„„Tento než Benjamin! O toho také chcete mne přivest?
322-19„„O, prvé mé šediny do hrobu složíte, to věřte!““
123
323-1„Když ale víc nutil hlad – nebylo když zbytí jiného,
323-2„Bez Benjamina my na krok když jsme nechtěli jíti;
323-3„Byl tudy přinucený pachole předc poslati s námi.
323-4„S pláčem nás pak prosyl: Ach, chlapce přiveďte mi zpátky!
323-5„Dal jsem v rukojmě se zaň, a otcy se svatě zavázal,
323-6„Chlapce že mu přivedu, hrozným budu syc vinen hříchem!
323-7„Jestli otec uvidí, bez chlapce že zstupujem sami –
323-8„Nejprv bude shánět se po něm – ach, jestli ho nezří –
323-9„Duch jeho se zatají – veliký jej zármutek sevře!
323-10„Tuze na něm neb visý – ach, jistě on před časem zemře!
323-11„Pane, milostivě slyš! za něj se já otrokem dávám! –
323-12„Otcy milostiv jen buď! nedopusť ten zármutek na něj!
323-13„Čiň sy semnou co chceš, pachole propusť jen milostně!
323-14„Otcy neb předstoupit bez chlapce ni před oči nesmím!“
324-1Dél’ se zdržet nemoha Jozeff, ven vyjíti Ejiptským
324-2Rozkazuje, oslzý, zajíká se, ba na hlas až vzlíká.
324-3A když všickni vyšli, promluví k nim v pláči Hebrejsky:
324-4„Já jsem Jozeff, bratr váš! – Na mne jenom dobře pohleďte!
324-5„Já jsem Jozeff, bratr váš vlastní! Mne se vy nelekejte!“
324-6Jakby omráčil je hrom, na zemi roztaženi leží;
324-7Jak osyka se třesou, nemohou ani pohledět na něj.
324-8Mstít se bude, myslí, nad námi – a strachy až trnou.
325-1On pak milostně praví: „Vstaňte a mne se nebojte!
325-2„Znejte mne, bratra svého, vždyť s vámi mluvím jako bratr!
325-3„Vstaňte! povězte mi vše, zdaž můj otec živ je a zdráv-li?
325-4„Blíže přistupte ke mně! vím, divný že vám je ten osud,
325-5„Jenž mně usouzený byl. Toho jste se pak vy nenadáli,
325-6„Když Madyánským jste mněmě kupcům prodali zrádně.
325-7„Tím jste mi neškodili, neb stkvostně že jsem živ, vidíte;
325-8„Jsem též po králi prvním, pro vaše zde zachování.
325-9„Mne Jehova předeslal, byste nezhynuli hladem.
124
325-10„Dvě teprva léta jsou, co počal hlad na zemi býti,
325-11„Ještě bude pět let trvat hlad a dáviti všecko.
325-12„Bych vás ochránil, napřed jsem poslán do země;
325-13„Rod zachován by byl váš, když hlad krutý vše hubit bude,
325-14„Nejsem já prodán ni radou, ni spiknutím vaším;
325-15„Vůle byla Jehovy, do této že jsem země přišel.
325-16„Sám učinil toto Bůh, za knížete bych byl povýšen;
325-17„Co Faraonův otec, zachoval bych veškeré plémě!“
326-1„Zstupte tedy, pospěšte sobě a otcy povězte:
326-2„Žeť jsem živ, že vidět má mne zase, k srdcy přitisknout –
326-3„Rcete, jakoutě žádost mám, jej zas spatřit zdravého!
326-4„Jak se těším na něho – ó jaká bude pro oba radost!
326-5„Byť sem nemeškal přijít s ženami y dětmi, y s stádem,
326-6„S veškerým nábytkem – nebo pět bude let hladu ještě.
326-7„Málo která v Chánan bude od hladu zchráněna duše.
326-8„Zvěstujte také mu mou slávu, a starce potěšte,
326-9„Že ztraceného syna uzří ctí obdarovaného
326-10„Královskou a jako velikého y knížete země –
326-11„Bez strachu buďte již zde – nebo sami to všecko vidíte,
326-12„Pravdu že povídám! Sem přijít otce brzy přinuťte!“
327-1Když toto pověděl jim, se na Benjamina ohlídne:
327-2„Přistup blíže ke mně, ty rozmilé matky mé dítě!“
327-3Hned mu na šíji padá, objímá, k srdcy ho tiskne –
327-4Y také Benjamin objímá Jozeffa v pláči –
327-5Oba se k srdcy vinou, slzami oba líce sy smáčí.
327-6Duch prý Rachelinin nad nima radostí se kochal.
327-7Jozeff pak obzvláště k bratru každému hnedle přistoupí,
327-8Pojmenuje každého jménem, každého též líbá;
327-9Nad každým popláče: pláčí také oni radostí.
327-10Všickni se teď radují, že se shledali s Jozeffem šťastně;
327-11Tak vesele sy vedou, hovoří a radostí až skáčí.
125
328-1Po celém městě pověst roztroubí spěšně se tato,
328-2Bratry že Jozeffovy do Ejipta donutila bída;
328-3Y kterak poznal je on, krutého jak strachu jim nahnal;
328-4Jak tu neřest odpustil mile – každého to těší.
329-1Hlučná pověst y také Faraonovým došla až k uším.
329-2Král se y též raduje, uslyšav, co se s Jozeffem stalo.
329-3Jozeffa povolává, štěstí mu to přeje srdečně;
329-4Poslat pro otce rychle královské vozy, poroučí;
329-5By do Ejipta přijít s všelikým nábytkem nemeškal;
329-6Dáti mu nejlepší pro pastvu přislibuje zemi.
330-1Hned to bratřím Jozeff oznámiti spěchá radostně;
330-2Král jak milostivý jest, sám otce přivezti sem káže.
330-3Hned vozy připravuje, na cestu y potřeby zřídí.
330-4Dřívé než je pustí, chce hojně je obdarovati.
330-5Šaty dvoje každému velí dát, jak se tam nosý;
330-6Benjaminovi dá pateré prokvětané roucho,
330-7Tři sta na stříbře také mu přidá, jej k srdcy přitiskne;
330-8Též paterý posýlá šat otcy a stříbrné tři sta.
330-9„Vy pak nic“ napomíná, „na cestě sy nevyčítejte!
330-10Jen se starejte o to, by jste brzy otce přivedli!“
126
XII. Zpěv.
Obsah.
Bratří Jozeffovi vesele jdou z Ejipta. – Jejich rozmlouvání po cestě. – Radějí se, kterak svou vinu otcy přednesti mají. – V rouších od Jozeffa darovaných blížejí se k stanu. – Jákob to neznámé tažení poznati nemůže. Poznává syny a diví se. – Slyší, že Jozeff živ jest, a věřiti nechce. – Synové vypravují vší slávu jeho, a okazují mu dary, a kterak jim přikázal, aby jej s celým rodem do Ejipta přivedli. – Jákob raduje se, že Jozeffa zase uzří. – Hned se na cestu vydává. – Shledání se Jákobovo s Jozeffem. – Jozeff jej uvodíuvodí, Okáže mu svou manželku a syny. – Doprovodí do Gessen, a tam rod jeho usadí.
331-1Tenkrát pokračují vesele a spěšně z Ejipta;
331-2Samé hody držejí, smíchem tuto cestu sy krátí.
331-3Y také královští, jenž s nimi vozkové jedou,
331-4Jsou veselé mysli, všelijaké radovánky sy vedou;
331-5Oslové ač pak jejich klesají dost často pod tíží,
331-6A jazyk vyplazují, uši schlípnou, těžce nesouce.
331-7Jsou teď radosti plní, neb potravy dosti sy vezou.
[127]
331-8Jak Chananejské budou teď častovat, u sebe myslí,
331-9Než z Chánan půjdou, řkou: „Dobře a hostně se mějme!
331-10„A na pamatku chudým Chananejským hod udělejme!“
331-11O, by raděj’ hladovým těm nechali potravu všecku!
331-12Však kde důstatek jest, na hody tam prý se jen myslí.
332-1Teď ale jim připadá, proč Jozeff tak všecko vyzvídal,
332-2Proč se na otce ptal, vidět proč chtěl Benjamina,
332-3Proč také usyloval, aby jej hned k němu přivedli –
332-4Proč tvrdě na tom stál. „Do žaláře až nás uzavřel!
332-5„Že nepřipadlo to nám, zdaž Jozeff, náš bratr to není;
332-6„Vždyť se neproměnil nic, v podobě posud jest on ten samý.
332-7Jen zmužilejší že jest, vážného že teď dělá muže.
332-8Však spanilý je posud a na lícech růže mu kvetou.“
333-1„Jak pravil: Já jsem Jozeff!“ dí Jůdas, „já hnedle ho poznal;
333-2„Strach ale mne porazyl, že nemohl jsem promluvit slova!“
333-3„„Chytře jsy promluvil teď!“teď!““ dí Ruben, „kdo„„kdo ho nepoznal,
333-4„„Když řekl: Já jsem Jozeff, bratr váš! – Jak trhlo to námi,
333-5„„Jak nás ohromilo jediné to slovíčko najednou!
333-6„„Laskavě kdyby na nás byl nemluvil, zpurně byl vyřkl:
333-7„„Strachy-bychom pošli, snad žádný-by více nepovstal.““
333-8„V tom-by jsy pádu ty byl zůřivější, můj milý brachu!“
333-9Jůdas praví, „zkusyli jsme to tenkrát, jak jsy se vztěkal,
333-10„Když jsy nenalezl jej v čisterně, v tmavé té nocy;
333-11„Vždyť jsy zůřil jako lev – nám ani jsy promluvit nedal.“
334-1„Nejvíc já vystál, nejvíc mezy vámi jsem zkusyl!“
334-2Dí Symeon, „ouzkost tuto vám nemohu ani řícy:
334-3„Tento ať zůstane zde! když řekl, mne poutami svázal,
334-4„Vsaditi do vězení kázal, v něm pevně uzavřel; –
128
334-5„O, tenkrát jsem myslil, ouzkostí a strachy že pojdu! –
334-6„Když pak jste dlouho nešli, bezmála bylbych sobě zoufal.
334-7„Ach, víc vás neuzřím, ni ženu, ni mé milé dítky!
334-8„Tak neustále jsem lkál v vězení, až pláč se rozléhal!“
334-9„„Jestli pak ve vězení“vězení““ Izachar dí, „„dosti měls jísti?““
334-10„Na tom nechybělo mně, však nechť osel tento strach zkusý!“
335-1„Málo, bratří! toto jest“ dí Leví, „to všecko je málo,
335-2„Co jsme zakusyli my; – s ním o mnoho hůře se ďálo!
335-3„O, kterak zatvrzele hodili jsme v čisternu ho pustou!
335-4„Jak jsme posmívali se, jak skákali, kdyžtě byl v hlubni!
335-5„Když jsme prodávali jej, na jeho zdaž pláč jsme co dali?
335-6„K nám když spínal rukou, na jeho zdaž dbali jsme prosbu?
335-7„Hle, co zasloužili jsme! – mohl, věru, se mstíti nad námi!
335-8„Však jenom postrašil nás, předc dobrý on musyl býti!“
336-1„Kdoby nadál se toho, takovým že kdy bude pánem?“
336-2Promluví teď Zabulon, „se Zelffáky já také křičel:
336-3„Poďme a zabime jej! cobychom teď v ouzkosti byli!
336-4„Jej kdybychom zabili: ó dávno hladem-bysme mřeli!“
337-1„Proč pak nenáviděli“ dí Jůdas, „jsme Jozeffa takto?
337-2„Když sy to připomenu, že jsme také jej zabit chtěli;
337-3„Vstávají až mně vlasy vzhůru, tak se toho lekám,
337-4„Na těle pojde mne mráz, na nohou že ledva se snesu!
337-5„Proč jsme jen na vzdory mu, tak bývali k němu urputní?
337-6„Pro sny! ach, jen pro sny jsme se tak proti bratrovi spikli!
337-7„Zlostí jsme se pukali, klaněti že jemu se máme;
337-8„Zle jsme se rozkatili proti chlapcy a mstili se nad ním!
337-9„Hle ale, co Jehova chce míti, to státi se musý;
337-10„Nechť cokoli počíná sy člověk, to předc nepřevrátí!
337-11„Víte to dobře posud, že pravil, jak naše se snopy
337-12„Snopu jeho klaněly – klanění zdaž nás osud zbavil?
337-13„Zdaž hluboce neklaněli jsme se my dost a pokorně?
337-14„Zdaž s rukama sepiatýma jsme my neklečeli před ním?
129
337-15„Hlas jeho hřmíti se zdál zůřivého co, nám, hroma, v uších;
337-16„Každý jen stál shrbený, Chánan víc zříti netroufal,
337-17„Hvězd ale nás jedenáct – vyplnit, hle, jak se vše musý!
337-18„My jsme se již klaněli – y slunce y měsýc to zkusý!
337-19„Přijde na otce teď řad, klaněti také on se mu bude;
337-20„Vše by se vyplnilo, ni matkám zbude jiného.
337-21„Hle, Jehova co chce, tomu člověk se nikdý nevyhne!
337-22„Všecko se státi musý, co komu kdy Hospodin soudil!
337-23„Teď teprv poznávám, Jehova jak dobře vše řídí;
337-24„Jozeff by pánem nebyl, kdebychom se již, hle, byli octli!
337-25„O, chvalmež Jehovu, vzdávejme radostné mu díky,
337-26„Že do Ejipta vedl tak šťastně Jozeffovy kroky!“
338-1„Čím ale otcy vinu, ba náš hřích, čím vymluvíme?
338-2„Vím to napřed, jak ulekne se on, a jak celý strne.
338-3„Však co je platno to nám, dozví se to předc jednou otec,
338-4„S Jozeffem co se stalo. Snad prosba ho naše obměkčí.
338-5„Když uslyší, že Jozeff je živ, rád všecko odpustí.
338-6„Já myslím, jak přijdem domů, bysme před něho padli.
338-7„Lekne se, myslit bude, že přihodilo nám se neštěstí.
338-8„V tom strachu když bude stát, vyznáme mu zlou vinu naší.
338-9„On pro radost, že Jozeff je živ a knížetem země,
338-10„Tak velice nebude vinit nás, ni zlost tu nahlídne;
338-11„Jistě že odpustí nám proklatý tento zlý skutek!
338-12„Kdykoli jsem vzpoměl, s ubohým co ďáli jsme chlapcem,
338-13„Vždycky mne mráz obešel, také zlost jsem naší proklínal.
338-14„Dozvědět se to musý – my sami se přiznat musýme.
338-15„Dobře že žalostí tou bude též promíchaná radost!“
339-1Benjamin pak praví: „Myslím, s tím kvapit nesmíme.
339-2„Dřívé že Jozeff je živ, ať zví, jej dříve potěšte!
339-3„Lepší by tu novinu se dozvěděl dříve radostnou,
339-4„V skutku že Jozeff je živ – s podivem na nás aby hleděl.
339-5„Oblečeme roucha, nimiž nás obdařil Jozeff.
339-6„Nám podiví se otec, nás jistě tak lehce nepozná.
130
339-7„Pak vzkřiknem: O, raduj se otče, živ Jozeff je syn tvůj!
339-8„Zmámený zůstane stát, nebude chtít dlouho to věřit.
339-9„Předc pak se rozveselí – vy zradu mu vaší vyznejte.
339-10„Kárat tak vás nebude pro radost, že zas Jozeffa uzří!“
340-1Líbila všem se rada, hned chlapce všickni poslechnou.
340-2Dobře radí! pravějí, pro radost otec všecko odpustí!
340-3Když k domu blíž přijdou, se zastaví, v roucho Ejiptské
340-4Hnedle se přestrojují – v tom sami se neznají kroji.
340-5Spořádají tažení, po sobě jak jeti-by měli;
340-6Na vozy s svých oslů obtížnou potravu složí,
340-7By jako páni jeli, neb chtějí také chlubně přijeti.
340-8Obtížené osly své vedou za nimi Ejiptští;
340-9Vozy posledně jedou, jež Farao poslal pro otce.
340-10Jest veselé tažení, neb píšťaly, bubny Ejiptští
340-11Vyňali z svých uzlů, a hudbili zvučně a hlučně.
341-1Jákob vidí zdaleka tažení to, a velmi se lekne.
341-2„Hle, jacý sem táhnou to lidé! toť jsou pluky zbrojné!
341-3„Odkud ti do Chánan v největší bídě přicházý?
341-4„Kroj mně neznámý je ten – jen majíli potravy s sebou –
341-5„Ctít neb nemáme je čím – byliby syce mně milí hosté –
341-6„Neb přicházejí snad, by nás podmanili sobě?
341-7„Že jsme hladem zmořeni, to vědí, a se bránit nelze.
341-8„Oslů tolik tu vidím, y mnoho též vozů nahlížím.
341-9„Co znamenat toto má; také zbraň zřím, ó to mě mrzý!
341-10„Jestli nepřátelské tažení toto – kdo bude bránit?
341-11„Vzdálení jsou synové; nám nezbude, nežli otroctví.
341-12„Předc ale k nim vyjdu, bych pozdravil ten lid příslušně.
341-13„K umytí noh vody chystejte, ač málo jí máme.“
342-1Před stán vyjde Jákob, y hledí ženy z něj sy po očku.
342-2„Ej! totě Benjamin, na prvním an oslu tam sedí!“
342-3Bála vykřikne, a hned pozdvihne se, spěšně ze stánu
342-4„VenVen běží, a za ní y ženy ostatní vyběhnou.
131
342-5Předjeda Benjamin bratry, otcy v náručí leží.
342-6A otec poznaje jej, objímá ho v pláči radostném.
342-7Všickni hledí s podivem, a děti prý dokola skáčí.
343-1Druzý zatím synové napodobně se k otcy přiblíží;
343-2Naň hlasytě volají: „Buď zdráv! potěšen budiž, otče!
343-3„Náš bratr, Jozeff, je živ a pánem je země Ejiptské!
343-4„Tvůj, hle, syn Jozeff je živ! ó raduj zas s námi se otče!“
344-1Z sna jakoby těžkého Jákob procytnul, teď hledí,
344-2A celý zmámený jsa, po všech zmateně se ohlíží.
344-3Všecko podivné mu jest, ve vozých, dívá se, kdo sedí.
344-4Zdá se mu sen viděti – „Vždyť nespím!“ sám k sobě praví.
344-5„Znám, že jste my synové – a předce vám věřiti nesmím!“
344-6„„Věř„Věř pak mně“ Benjamin dí, „otče!“ a skáče radostí.
344-7„Můj bratr Jozeff je živ, velikým jest knížetem země!
344-8„Viz jen, jak obdaroval rouchem mne, a ještě co více –
344-9„Šaty mně dal pateré a peněz také – mnoholi, hádej! –
344-10„Hle!“ teď roztahuje měšec svůj, „stříbrné tři sta!
344-11„Pak posýlá toliktéž y tobě peněz – tři sta na stříbře!
344-12„Bys sobě prý pohověl a dobře na cestě se častil!
344-13„O, co ti více povím – pateré také roucho ti nesu,
344-14„Krásně tak prokvětané – ó otče, ty v něm zas omládneš!“
345-1„Mnoho ti“ dí Jůdas, „povídat ó přemnoho máme!
345-2„Potravy dost vezeme, nebudem ani mocy ji strávit.
345-3„Však slyš a se raduj, co Jozeff ti vzkázat nechává,
345-4„Jozeff syn tvůj, jenž jest vládařem a po králi ten první.
345-5„Ach, ani, otče, nevím, odkud mám a kterak začít.
345-6„Ještě, pravil, bude pět hladových let, bídy a nouze.
345-7„Vše bude mříti hladem v Chánan, a vždy bude hůře!
345-8„Pro dobytek nebude trávy, ba dokonce ničeho.
345-9„Však aby v ten krutý čas z vás žádný nezhynul hladem,
345-10„Otce sem přivedete; vy všickni s dětmi sem přijďte,
345-11„S veškerým též stádem, v Chánan y všecko co máte,
132
345-12„Ke mně přivezte – já dám nejlepší kraj v zemi pro vás;
345-13„Farao kázal to sám, bych vyslal pro otce hned vozy,
345-14„Spěšně ke mně by přišel, přivedl také rod celý s sebou.
345-15„VíteVíte, že vládnu zde vším, zaopatřím vás také se vším.
345-16„Přijde ať hnedle otec, ať jej brzy líbaje spatřím.
345-17„Otcy též zvěstujte – očitě jste ji spatřili sami –
345-18„Mou velikou slávu, královskou všecku počestnost;
345-19„Jej by potěšili jste, vzbudili též k příští rychlému.
345-20„Jejž oplakával syna, povězte, že knížetem spatří.
345-21„O, by pospíšil brzy s ženami y s dítkami všemi,
345-22„S veškerým stádem, také s nábytkem přijde ať spěšně!
345-23„Ještě celých pět let – upřímně to otcy povězte –
345-24„Že krutý hlad soužit a mořit bude veškeré plémě.
345-25„Mou žádost jeho zřít, vyřídit jemu nezapomeňte! –
345-26„To vše přikázal on nám, doložil: Brzy přiďte jen s otcem!“
346-1Vyslechl když Jákob toto vše, uviděl také osly,
346-2A vozy neznámé obtížené a plné zrní,
346-3Též co mu poslal Jozeff, když bedlivě všecko prohlídl,
346-4A tolik sloužícých Ejiptčanů když tudy spatřil; –
346-5Duch prý obživ jeho, – pak rukou svých spínaje praví:
346-6„Jestli že Jozeff je živ, a zdrávli je můj milý syn ten?
346-7„O, hned již pospíším, uviděl bych líce zas jeho!
346-8„Pak rád chcy umříti – pak k Rácheli kosti mé složte!“
347-1„Jak ale“ táže se, „jak do Ejipta Jozeff se dostal?
347-2„Zvěř lítá sežrala jej! pravili jste, – jak tedy obstál?
347-3„Vždyť krvavou sukni, posud mám tuto – jste mně přinesli!
347-4„Přišli jste mne těšiti, a sami jste ho plakali smutně!?smutně!?“
348-1Udeřil jakoby hrom do nich, tak všickni se trhnou.
348-2„Ach, odpusť!“ padnou mu k nohoum, „zhřešili jsme náramně!
348-3„Spáchali velké jsme zlé! prodali jsme Jozeffa sami!
348-4„Sny jeho uraženi – ach, mstili jsme velmi se zlostně!“
133
349-1Jákob rukou sepne, zamlčí se, po chvíly pak praví:
349-2„O, kterak bezbožní velice jste mohli tak býti!
349-3„Neslyšel bych toto z ust vašich – ó kdožby to věřil!
349-4„Od bratrů kdo takovou bezbožnost jaktěživ slyšel?
349-5„Mohli jste tak mě klamat? takovou na mne svaliti těžkost?
349-6„Jak, bezbožnícy vy! na žalost mou mohli jste patřit?
349-7„Předce Bůh vás nalezl – vyplněn předc sen musyl býti.
349-8„Sám Jehova vás mstil – klanění jste předce neušli!
349-9„Nyní to pochopuji, proč s vámi tak tvrdě nakládal –
349-10„Padnouc’ by jste klanět musyli se mu, jednal tak hrdě.
349-11„Vstaňte již! odpouštím hřích tento přehrozný teď rád vám;
349-12„Jen když Jozeff je živ, když spatřím jej zase živého!“
350-1Teď se ohlídna, rukou podává, a vítá Ejiptské.
350-2Zdá se mumu, svět že nový pro něho teď svítá v starosti.
350-3Hned synům přikazuje, na cestu se připravovati;
350-4Potravu y obilí Chananejským rozdat poroučí.
350-5Sám ale odcházý, by vzdal obět Bohu povděčnou.
350-6Viděním pak slyší, že zas rod jeho vyjde z Ejipta;
350-7Sám že Bůh jej povede do země této mocý podivnou.
351-1Tím potěšen sázý se na vůz, jejž král mu odeslal.
351-2Hned své děti y ženy synové na vozy také sázý.
351-3Stáda pak pastýři před nimi hulákavě ženou.
351-4Potravy též y sena po cestě dosti naleznou;
351-5Postaral neb se Jozeff, nebylo by kdes nedostatku.
351-6Tak šťastně přijedou do Ejipta a do kraje Gessen.
351-7Zdála se Jákobovi pro radost tato cesta kratičká.
352-1Jak se Jozeff dozví, že otec již do Gessen přicházý,
352-2Hnedle zapřáhnout dá, a naproti otcovi jede.
352-3Kdo vypraví tu radost, když se shledají oba ponejprv!
352-4Jozeff jak otce vidí, ze svého hned ven vozu skočí;
352-5Klusá y Jákob starý, když milého synáčka zahlídne.
352-6V náručí sy padají, na sebe ni promluvit mohou;
134
352-7Jen objímajíce se, líbají a slzy smáčí.
352-8Neuslyšíš, než Ach, můj otče! a Můj synu! vzdychat.
352-9Dost již slz vylili, nemohou předc přestat se líbat.
352-10Hned se ženy sběhnou y děti, vše plesá radostí;
352-11Jozeffa že vidějí, radostí až pak slzy cedí.
352-12Jákob pak dí k synovi: „Ach, umru teď, umru radostně!
352-13„Tváře že tvé jsem viděl, do hrobu vesele sy teď lehnu!“
353-1Jozeff přivítá teď všech, y matky y bratry své zlíbá,
353-2Též y ženy bratrů, y k jejich se shýbá maličkým.
353-3Všecky pak když zlíbá, usadí také stáda y lidi;
353-4Otce na vůz posadí, a králi ho představit jede.
354-1K Faraonovi přiveden. Přivítá král vážně stařečka.
354-2Jákob pak dobrořečí králi a dobré mu přeje.
354-3„Rcy, kolik“ – táže se král; poznává neb býti ho starým,
354-4Ač oko jasně se stkví, y se tvář posud červeně barví –
354-5„Rcy, kolik pak jest asy let života tvého, stařečku?“
354-6„„Sto třetí““ Jákob dí, „„rok mého jest putování.
354-7„„Velmi maličký to věk! neb předkové déle my žili –
354-8„„Předc zakusyl jsem v nich dost zlého a truchlivé chvíle!““
354-9Král mu přeje štěstí, a starečka milostně propouští.
354-10„Šťastný bude konec v zemi mé!“ řka, „Těš se v starosti!“
354-11On také krále žehná: „Vše šťastně ať tobě se daří!“
355-1Jozeff by víc potěšil a překvapil otce starého,
355-2V svůj ho zas vůz sazý, do domu také svého uvodí.
355-3Vyjde jim vstříc Asemeth, po boku syny svém dva vedoucý.
355-4Effraim a Manasses jmenují se ty Jozeffa dítky.
355-5„Otče, hle, my synové!“ dí Jozeff, „hle, moje to kvítky!
355-6„Hle, manželka milá tato zde mně porodila syny!“
355-7Jákob, jenž prv nevěděl, ženatý žeby Jozeff byl, hledí,
355-8Jakby byl vytržený; nad nimi až pláče radostí.
355-9Dřív koho má líbati, to neví, zdaž matku, neb děti.
135
355-10Obě objímá slze, Asemeth také v náruč mu letí.
355-11„Buď žena žehnána mně! zdám v tobě se Ráchelu vidět!“
355-12Béře na lůno děti, a žehnaje, opět je líbá.
355-13„Buďte“ řka, „jak otec váš, dobří!“ slzami je polívá.
356-1Jozeff pak když potěšil tak otce, do Gessen provázý.
356-2Jákob že uzřel syna, teď hrob očekává radostně!
E: av; 2002
136