báseň bez názvu

František Rajman

I. Zpěv.
Obsah.
Jozeff miláček otcův. – Otec mu daruje sukni rozličných barev. – Závist bratří. – Sny Jozeffovy. – Bouření se a nenávist bratří.
1-1Syn rostoucý Jozeff, rostoucý od pohledu krásný! 1-2Jestiť dvanácte bratří, – spanilejšího nad něho není. 1-3Jaktě milovaly jej y dívčice krásné jak růže, 1-4V Mojžíšových knihách jen čti, jsou české y k čtení. 1-5Běhaly dcery po zdi, by jeho prý spatřily líce, – 1-6Spatřily, a se do něj zamilovaly vroucý milostí. 1-7Horlily proň velice, pachole ač outlé byl teprv, 1-8Svadily, závidícý ho sobě, a se hádaly o něj. 1-9Jestli ho poslal otec někdy, podíval by se k stádustádu, 1-10Dobřeli vše se děje při stádě, by zprávu dal otcy, 1-11Zdaleka pastýřky uvídíce ho, zpívaly hlasně: 1-12Budiž přivítáno nám, pachole ty rozmilé, krásné! 1-13Vítali pastýři také jej vždy k stádu radostně, 1-14O pacholátku milém, tak ho nazvali, zpívali písně. 2-1Pěj, Syonytko, toho! pěj! Tys prý chránit ho měla 2-2V nejhorších příhodách, v cyzyně také bděla jsy nad ním; 2-3Ty! jenžs na vidění se s vrcholí snášejíc tiše 2-4Patřila, jak těžké pro Izáka nesl Abráham hoře, [1] 2-5Když ho obětovat měl v zápal; – a když on již seče, 2-6Tys prý zadržela v rukou mu meče ostrého! 2-7Tys byla, jenž Jákuba až z Mezopotámie vedla, 2-8Splákla jsy Ezava žluč, a smířila jsy bratra s bratrem! 2-9S tváří usmívajícý Jozeffa jsy patřila růsti, 2-10Chránila, do hluboké když vhozen byl cysterny. 2-11O, Syonytko, toho zpívej nám, všecko vypověz! 2-12Proč ho nenáviděli až k smrti, zlotřilí bratří; 2-13Proč ho zabiti chtěli? prodali proč ctného v otroctví 2-14Těm Madyánům cyzým; na jeho proč nedbali prosbu! 2-15Otcy zazpívej žel! – v cyzyně jaké nehody trpěl; 2-16Proč dán do vězení; v vězení s nevinným co se zběhlo; 2-17Jaktě vyšel z vězení, a první jak po králi v Ejiptě 2-18Byl pak povýšen! – Bratří, nebylo když chleba ni zrna, 2-19Jaktě se mu klaněli, povolil by nakoupili krmí, 2-20Vše když hladem hynulo, křičelo také všecko již o chléb. 3-1Sotva se rozvíjí kvítek, hned vadne upráhlý, 3-2Jestli ochladne brzy; vlažícý však spadne rosyčka, 3-3Pozdvihne se znovu, krásnými se perlami třpytě, 3-4Vůně vydá, že tím víc krásnější zdá se ti býti. – 3-5Anebo když nejvíc jest ticho, aj! bouřka se strhne; 3-6Hrom rachotí, hadový po nebi blesk strašně se kříží: 3-7Jak ale přeběhne, hned slunce se jasné okáže; 3-8Jak s Jozeffem milým štěstí y smítá neštěstí. 4-1*** 5-1Jsa pacholátko malé, již byl také otce miláčkem, 5-2Neb prvorozený byl překrásné Ráchel synáček. 5-3Zamiloval ji Jákub, neb prý byla krásná od tváře; 5-4V vůkolí Háranském nebylo tak dívčice krásné, 5-5Zrůstlé, přívětivé též, ušlechtilé, slíčné, milostné. 5-6Z daleka zhlídna ji hnát stáda, hned blíže přistoupiv, 5-7Odvalil od studně kámen, napojil ji ovčičky, 5-8Přítelem otce že jest, s líbáním Rácheli jeví. 2 5-9K Lábanovi doveden, neb Ráchel běžela spěšně, 5-10Syn Rebečin že přišel, s veselím mu zvěstuje okem. 5-11Lában ho vítá mile; ručení pak hnedle po prvním 5-12Rácheliny požádá ruky; dá za ní se manem, 5-13Let sedm sloužit volí věrně za Rácheli krásnou. 5-14Smlouva uzavřena hned; pokládá se Ráchel za šťastnou. 6-1Let sedm přešlo celých, vždy Jákub co sloužil počestně, 6-2Tím se těšíval jen vždy, slouží že za Ráchel ženušku; 6-3Když sedm let přešlo, za ženušku Ráchelu žádá; 6-4Místo pak Ráchele zří u sebe Líu ležeti z rána. 6-5Poznaje lest, vstává, – krhavých byla prý Lía očí, – 6-6Zlostně sobě počíná a nevěrnost otcy vytejká: 6-7„Takli nesloužil jsem ti věrně, žes černě mne sklamal? 6-8Ráchel jsem za ženu chtěl, Líu podstrčil mně jsy tak lstivě!“ 6-9„„Odpusť,““ Lában mu dí, „„neb se mladší dcera nevdávánevdává, 6-10„„Leč prvé dceř starší se dostane čestně za muže. 6-11„„Jen sy Líu ponechej, – také Ráchel se dostane tobě; 6-12„„Jestli že ji miluješ, hleď Ráchelu víc sy zasloužit; 6-13Služ mi ještě jiných sedm let, a pak Ráchelu vezmeš!““ 6-14Jákub za Ráchel milou čtrnáct let sloužit zas volí, 6-15Láska mu krátila čas, ač Lában dosti ho soužil. 7-1Z přemilé ženky této, ač pozdě a po roce mnohém, 7-2Bylť narozen mu Jozeff, ten otcův y matčin miláček. 7-3Jaktě miláček neměl být, jsa zrozen z Ráchel milenky, 7-4Perně vysloužené tak, dobyté tak draze ženušky? 7-5Hned jako dítě malé vyzrazoval vnády výborné, 7-6Jsa spanilé tváře, nenašel na něm bys chybičky. 7-7Přál mu též více otec, žeť vždycky byl děcko poslušné, 7-8Mírné, tichoučké také, proto se každému zalíbil; 7-9Jestli mluví, podivíš se jeho vtipnosti dětinské. 7-10Každý poslouchá ho rád, miluje toto děcko a chválí. 7-11Sám otec myslíval, kým as bude někdy ten chlapec? 3 7-12Můj duch mně povídá o něm cosy vždycky velkého. – 7-13A proto jej miloval víc než syny prchlé ostatní; 7-14Květovanou sukni daroval mu, a barvami tkanou. 7-15Však to počátek byl prý bratrské té záště a zlosti, 7-16Již u sebe chovali bratří, než se vymstili krutě. 7-17KaždýKaždý, kdo Jozeffa znal, zajatý byl k němu milostí; 7-18Jen jeho vždy vrčeli bratří proti chlapcy milému; 7-19Jestli pak jej viděli v zamilované sukni kdy otcy, 7-20„Hle!“ pravili, „hle, patřtepatřte, jak jde tam otcův miláček! 7-21Vždyť jako páv nadutý sy houká, – hle, pyšně jak kráčí 7-22Miláček Ráchelinin! po sobě jak s soulibem hledí! 7-23Hle, jak rozmazaně na klíně otcově sedí! 7-24Však co sy zamiloval pachole toto zženštilé otecotec, 7-25,Nás sy nevšímá již víc, ovoce jest jen od něho sladké. 7-26Můžemeli, co počal jemu přát, mu po vůli co činit? 7-27Zdaž netupí, co činíme jen, vše, aby nás vinit musyl? 7-28Námli se přeje plesat? ni do nás co znaje mrzkého, 7-29Předc ale nás plísní, a na nás co zlosyny laje. 7-30Jen toho pne k prsoum, – ten jeho jen jestiť miláček, 7-31Nechť jak chce skotačí a se bůjně po trávníku válí. 7-32Hleďte pak, co jest na něm? co z něho kdy jen býti může? 7-33Zdažli vyvesti myslí muže tak z rozmazaného? 7-34Vždyť jest Rachelinin ten mazlíček dívce podoben! 7-35Zženštilý a hladký jak dívčice jest holobrádek. 7-36Však také – slyšte jenom, – vždy naše matky co šepcý – 7-37„RáchelRáchel, kdož ví, co dělá, by otcy se líbil synáček; 7-38Starcy by líbil se snad, jako děvče ho v koupeli meje, – 7-39Anebo by mu voněl, olejem a nardem ho maže. 7-40Děvčetem býtiby měl, takovým opovrhněme chlapcem! 7-41Pryč s holobrádkem hrdým, z nás žádný ať ho sy nevšímne!“ 7-42Tak celí rozlobení pravili, a v srdcy se žrali; 7-43S ním by nehoršili se, radč k svým pospíšili stádům. 4 8-1Když pak šestnáctiletý byl Jozeff, a zmocnil se v oudech, 8-2V ctnosti též prozpíval, v zahradní prácy sy pílil, 8-3K stádu ho poslal otec, nebo byl prý ovcý milovník – 8-4K tomu ho též určil, pastýřem někdy by býval. – 8-5„Jdi,“ pravil k němu otec, „uč znát se pastvu y ovce, 8-6Matky bys skopce y znal berany, y rozeznal beránky; 8-7Právě bude nyní stříž, ať znáš také dobrotu vlny. 8-8Řádně by vše se dělo, pozoruj!“ On vejskne radostí; 8-9Na sebe pastýřský vléče vaček, pro mléko baňku, 8-10Hůl, již sám vyřezal, a pro krmě proutěný košík. 9-1Bratry nalezna, jeví, proč jej otec k stádu odeslal, 9-2Pastvu y ovce by znal, naučil také znáti se vlnu. 9-3Bratří ho odkazují s ousměchem, by pozbyli dále, 9-4Dřív že stříž bude tam v tom oudolí, skála kde příkrá, 9-5Pase tam Neffthali, Dán, synové jsou, znáš oba, Bály. 9-6Zelffy pak, Aser a Gád, ti prý byli tuze bezbožní, 9-7Schválně neb před chlapcem tropili nejvíce mrzkostí, 9-8Hřešíce nejhorším hříchem, jej horšili ctného. 9-9Jozeff Boha se boje, v tu hanebnost patřiti nechtěl; 9-10Domluvit jim nemoha, nebby s nimi měl půtky ničemné. 9-11K otcy se navracuje, na bratry sy stěžuje tuze, 9-12Žaluje otcy, jaké bratry viděl zlé věcy páchat. 9-13Jákub slyše tu neřest, syny hned bezbožné svolává, 9-14Tuze neb horlivý jsa, jim zlé činy přísně vytejká, 9-15Napomíná, Jehovy by se báli a chránili zlého, 9-16Přísně že Hospodina zkusejí brzy trestajícýho. 9-17Domluviv takto synům, propouští hned je zas k stádům. 9-18Však nepolepšil syny, před otcem jen se přetváří, 9-19Býti, neb pozorují velice jej rozhněvaného. 9-20Horlil on vždycky přílišpříliš, Jehova když zneuctěn býval. – 9-21Však proti Jozeffovi v srdcých mstitedlně se bouří; 9-22Pomstiti přisáhají se nad ním někdy nerudně. 9-23„Co klepavého,“ praví, „při sobě my chlapce trpíme? 5 9-24Otcy donášel by blept? – kluk rovná se babce klevetné. 9-25Bratří! přijdeli kdy mezy nás, pásl s námi by stáda, 9-26Předce nalezne se kdos, an záda mu notně vypráší.“ 9-27Žžavou od té doby sy závist vryli do srdce; 9-28Zlost potutedlná radí, v tajnosti by zášti tu kryli. 10-1Ještě pak víc popudil Jozeff k závisti své bratry, 10-2Sny když vypravoval, neužívaje lstivé obálky. 10-3Neb když zas do domu se otcova sešli společně, 10-4Prvotiny stád, dle zvyku, by otcy přinesli, 10-5Jozeff vypravoval sen svůj jim sprostě a přímě, 10-6Řka jim: „Sen vyposlechněte můj, jenž v hlavě mi vězý. 10-7Zdálo se v nocy mi dnes, že jsme na poli vázali snopy. 10-8Byltě to parný den, z každého až z nás se pot valil; 10-9Chvílkami východní jen tichoučký větříček vane, 10-10Mnohá pak krůpěje z nás na snopy ukápne přeprahlé. 10-11Když ale z nás každý uvázal snopek poslední, 10-12Prácy dokonav, sy poskoče, zastrčil roubík, 10-13Hle! co se medle stalo; – posaváde já tomu se divím, – 10-14Snop nebo můj povstal, a se prostřed postavil vašich. 10-15Snopové pak vaši, stojícý tu vůkolí mého, 10-16Hejbat sebou počali, klaněli pak snopu se mému. 10-17Já z vidění sného procytnu, – a sen s očí zmizel!“ 10-18Tak jako národní divoké shromáždění zpurné 10-19Svobodu a rovnost v Galii když chtělo uvesti, 10-20Bývala moudřejší nemilá rada těmto ukrutným; 10-21Na pravicy z levice přestoupilli kdo, byla zrada. 10-22Dřív okem jen zpurným naň jiskřili, stal se pak hlukot, 10-23Jak z hluboka když hřmí, mumlání velmi pak hřmotné; 10-24Pak kdos rozkacený vzkřikne: „Hlavou na lucernu!“ 10-25Hned celý zbor zahučí: „Na lucernu napíchněte zrádce!“ 11-1Dříve neb v summu kdesy když strany odporné se sejdou, 11-2Nastane mumlání, hlasyté pak rozpaky vzniknou; 6 11-3Hřmot vždy sylnější, až kdos nepozvolím vzkřikne, 11-4Obé se rozhorlí strany víc, a na sebe zůří, 11-5Bouřlivě tak sy vedou, až sobě poprskají oči. 12-1Tak také Jozeffovi bratří když snáře vyslechli, 12-2Bouřili v srdcy se zle, až zlostí se zarděly tváře; 12-3Jiskřili naň očima, a z prvu jen mumlali zlostí, 12-4Nastane pak hučení, žluč všecky kosti prolízá; 12-5Judas pak vzkřikne na hlas: „Co smejšlíš, ty holobrádku! 12-6Ty snad panovat mníš, vysokomyslný miláčku? 12-7Anebo my budeme poddáni snad, mazlíku, tobě? 12-8Snadli uvest ty nás obmejšlíš v trpké otroctví?“ 12-9Teď sypali se na něj všickni a se řechtali smíchem. 12-10„Pojďme a klaňme se mu!“ zůřivě tak skákali řvoucý, 12-11„Snopové, hejbejte pak sebou, a králi se klaňte!“ 12-12Snadby se provinili byli hůř, – však Jákub je okřikl; 12-13Sladkými ukrotiv je slovy, jich ochladil plíce. 13-1Dříve již rozhněvaní bratří tím tíže to nesli, 13-2Když jim vypravuje vidění, jež na nebi viděl; 13-3Buďto že zapomenul, závist jak je zžírala bledá, 13-4Anebo že sprostnost mu jeho nic tajiti nedá, 13-5Vypravovat počíná nový sen, jejž zas viděl v nocy: 13-6„Slyšte pak můj nový sen, pochopit mně ho nikterak nelze, 13-7Krásné bylo vidění, však mně posud jestiť podivné! – 13-8Hvězdyli stkvít se mohou y měsýc, slunéčko když svítí? 13-9Den nebyl, noc nebyla; jen se obloha stkvěla tak jasně; – 13-10S podivením uvidím vycházeti krásné slunéčko, 13-11Hnedle za ním měsýček y hvězdy jak v nocy se třpytí. 13-12Znamení na to hledím, kterak to tré stkvít spolu může; 13-13Předc ale hvězd jedenáct jsem viděl se třpytit při sluncy, 13-14Stříbrný mně y měsýc klaněti se! – Co má toto býti?“ 7 14-1V bratřích žluč se puká, již vlasy jim zhůru se ježí; 14-2Však otec opatrný tenkrát sám zlý oheň hasý. 14-3„Co“ – dí k Jozeffovi, „opovážlivé chce sobě zdání? 14-4Matkali, já y bratří klaněti zde máme se tobě? 14-5Kdo ti ty myšlínky nádherné tak do hlavy vsadil? 14-6Zotročit chcešli bratry, – mne starce? co jen to pomejšlíš? 14-7Kroť pak tu náruživost, již tvoří bludná obraznost; 14-8Věř, mámí tě jakás a mate hlavu chlouba dětinská! 14-9Což jsy již zapomenul, popudil jak k zlosti jsy bratry, 14-10Kdyžs jim vypravoval mrzutý sen prvně o snopích? 14-11Moudrým buď již jednou, nechtěj sebe mámiti zdáním 14-12Tuze omylným, – a bratry své tak nepohoršuj!“ 15-1Jozeffovi domluviv, učinil tak Jákub zadosti 15-2Zle synům rozkaceným, – kyselost jim z plícý oplákl. 15-3Sám pak tu věc u sebe rozjímaje vážně a tiše, 15-4Obdivoval a pravil: „Co z toho jen někdy vypadne?“ 15-5Ukojení pak bratří před otcem býti se zdají; 15-6Mstít ale snáře toho v svém srdcy kdy ustanovují. 8
II. Zpěv.
Obsah.
Popsání země Chananejské; – Života pastýřského. – Jozeff jest poslán od otce k bratřím, – od nich chycen, – ze sukně svléčen, – do cysterny vhozen; – v nepřítomnosti Rubenově vytažen – a kupcům Madyánským prodán.
16-1Zem Chananejská, v které Jákub pohostinu bydlil, 16-2V níž hned Abráham děd, zakoupiv Mambre, obýval, 16-3Zem byla na obilí, ovoce také zrostná a plodná, 16-4Ovec a stád velikých k chování příhodná velmi; 16-5Tak ourodná, že ten nejstarší kronykář píše, 16-6Mlékem, medem že tekoucý byla. – On to věděl lépe, 16-7Mnohý než za našich časů, jenž směje se tomu, 16-8Skály že tam nahé jsou, a že pálí Chamsyn horoucý; – 16-9On mohl spíš to vědět, neb dříve k vyšetření země 16-10A plodnosti její vyzvědače chytré odeslal. 16-11Hle, jaký plodnosti div! – nechť zdá se to zníti nevěrně, – 16-12Z hroznu jednoho že dva dost sylní býti nemohli; 16-13Vzýt na sochor musyli, a tak prý jej nesli přetěžce, 16-14Sotva že k svým stanům dolezouce, umdleni klesli. 17-1Zem Chananejská, příliš na všeliké zrostliny plodná, 17-2Zvlášť byla pro rohaté y ovčí stáda příjemná. 17-3Z daleka pastýři přicházeli, zhlídli by trávu, [9] 17-4Stráně zakupovali y oudolí bravu příhodné; 17-5Chámovi nechali měst, hleděli sy práce jen polní. 17-6Jedni pásali skot, druzý vzdělávali role. 17-7Planiny rozličným obilím oseté tudy spatříš, 17-8Tam zeleným stromovím vysazené stráně rozlehlé; 17-9Zříš celý les fíkový, jenž k sobě tě mocně přivábí; 17-10Chladícý tam cytron bude tobě zaháněti žízeň, 17-11Stín ratolestný budou ti cedry stláti libezné! 17-12Vinný a mandlový keř zde tě bude zváti k pomlsku; 17-13Kam oči obrátíš, vzhlídneš rozmanité kvítí; 17-14Z nich jako královna z Jerycha zastkví se ti růže. 18-1V oudolí, když vstoupíš, teprv panuje májová rozkoš, 18-2Všecko se tu zelená, pod bedra půjde ti tráva. 18-3Po obojím boku tom povstávají stráně podlouhlé; 18-4Pase tu krotký se brav, y jelen mezy laňma plachýma. 18-5Jedné na stráni uzříš po zemi se plazýcý křoví; 18-6Na druhé lesy celé strmícý, v nichž krovy předlouhé; 18-7Větvemi štíhlými jich větérek chvěje povolný; 18-8Ptactvo tu prolétá a zpěvy své pěje libezně. 18-9Jinde zas beze stromů, zelené však stráně, vrcholé; 18-10Mateřidoušky tu dost, voňavé také routy pro ovce. 18-11Po stráních se valí a kroutí ze skály pramínek, 18-12Zbíhá se dál v potůček, a crčí po oudolí jemně. 18-13Na vysokých volších, javoru, nad vodami, vlahém, 18-14Vždy slavíček tu tluče, jest v letě y v zymě tu bytem. 18-15Mnít budeš, máj že tu vždy v stálém neb letě přebýváš. 18-16Když tuhý mráz jest u nás, tam všecko již ouplně kvete. 19-1Míhat se zde uvidíš tučná rozmanitá stáda, 19-2Kde která potravu svou zhlídne, neb co ráda pochutná. 19-3Routové kde stráně, vlnaté tudy ovce se pasou; 19-4Jehňata zvlášť uvidíš, berany zvlášť matky y skopce; 19-5V křoví a trnčinách sy skáčí mladá kůzlátka, 10 19-6Bůjně se tam trkají kozly a drzce sy kutí. 19-7V oudolí rozloženém, v hojnosti trávy kde bývá, 19-8V pláních písečných klátí se hejna velbloudů, 19-9Máslo neb sejr k domovu, neb mlíčko pro dítky nesoucých. 20-1Při tolikém stádu pastýřů mnoho jest třeba. 20-2Mnoho y pastýřek, má každý tu dosti co dělat; 20-3Jedni před skoty jdou, nejlepší trávu by zhlídli, 20-4Důstatek vod kde též jest k napojení stáda celého; 20-5Stáda jiní střeží a bedlivě ovce obcházý, 20-6Ježto buď vlk hltavý, neb zvěř lítá ráda polapí; 20-7Někteří skot dojejí, neb jejich jest mléko lahůdka, 20-8Másla by v hojnosti bylo k prodeji y pro domácnost. 20-9Vyprané, pastýřky v čisté měchejře pak kladou, 20-10Sejr ovčí y kozý kupcům draze tu se prodává. 20-11Vody nedostatek kde bývá, kopají se čisterny. 20-12Aneb pro napršenou vodu jen hlubně, neb doly. 21-1Při pastvě žádný sy na dlouhou chvíly nestejská. 21-2Jest na ně pohled milý, vesele kterak všecko se baží. 21-3Pod zelenou břízou sy Huza kejdy nadýmá; 21-4Zdá se skot poskakovat, divá kůzlata rejdy sy vedou. 21-5Píšťala zní v houští, k ní Cháron zpívá milostně: 21-6„Kde jest černooká Dýna, tam věj, milý zpěve!“ 21-7Na roh bučí Hazael, ryšavá slyšela by ho Melcha. 21-8„Co dělá bělohlavá Malka?“ sy Abdyel vzdychá. 21-9Proutěný ten košíček již plete, aby obdařil Jelchu; 21-10Z slámy klobouček jiný, před sluncem stínilby Salku. 21-11Zaran na bříze ryje své Esterle jméno radostně. 21-12Baňku duje Marán, potěšil by Resu milenku. 22-1Však ani pastýřky na trávníku líně neleží; 22-2Každá sy v klíně nese na pastvu, co chce dělat Svému, 22-3Vše konají v zpěvu, a radostně chvíly sy krátí; 11 22-4Ukol když udělá, pro milého sy pracovat pílí; 22-5Pentli ta pro něho tká, opasek jiná z příze již plete; 22-6Ester upletla ho již, již na něm jméno Melcha vyšívá. 22-7Pochlubit každá se chce, u večér když k nápoji ženou, – 22-8Svému co zhotovila, – pilnost svou každá okáže. 23-1Když za hory parné slunéčko se chystá zacházet.zacházet, 23-2Všecko se k nápoji stád pohne, k čisterně pohání. 23-3Každý se předhání, z pastýřů neb kámen kdo první 23-4S studně svalí, jen jeho na pramen má právo milenka 23-5První, – však jenom dnes ta celá jí studnice patří; 23-6K nápoji přijde první, – královnou nazvána bývá; 23-7Káže co chce, z routy věncem jest korunována. 23-8Mnohý tu žert přejde, viněni jsou mnozý z lenosti. 23-9Ta oči mračné sklopí, potutedlná jiná mu zas hrozý; 23-10Lehce se však smíří, ba hned při pohledu prvním, 23-11K sobě se dřív přivinou, než počne mžíti rosyčka. 23-12„Hrdlo co mi stačilo, slyšela bysbys, na roh jsem bučel, 23-13Předce neozvalas se, nevrle ač bručel jsem na drát, „drát,“ 23-14Ona usmívavě dí: „„Já u tebe stála jsem v křoví, 23-15„„Vzdechy tvé jsem slyšela y volání, – a jsem se smála.““ 23-16„Na březové kůře jsem ryl dnes jméno tvé, Malka!“ 23-17„„Já viděla tebe rýt y řezat, – ó jak jsy se potil!““ 23-18„Věj, zpěve, k mé Dýně! tak zpíval jsemjsem, skála až zněla. 23-19Cožs mě neslyšela?“ „„Slyšela, za tebou neb jsem stála.““ 23-20Napojená u večer k stájím svá stáda dohání; 23-21V žertu a zpívání uteče jim den co sen krátký. 24-1Nejlepší veselost bývá, když přijde čas stříže, 24-2A žoků tíž vlnatých, složených, když řádně již leží. 24-3Pentličky strakaté na vlasech pastýřky přikrášlí. 24-4Jenž ovoce, mlíka k hodování hojně přináší. 24-5Poskakují okolo pastýři, – každý se chlubí 24-6Fáborem, co od milé dostal, a na ní se usmívá. 12 24-7Dřív než se usadějí, než počnou krmí požívat, 24-8Do řady se staví pastýři k zpěvu y děvy. 24-9„O, Jehovo dobrý!“ dřív začnou děvy pobožné, 24-10„O, Jehovo dobrý! jenž sluncem všecko zahříváš, 24-11Jenž zemi vyprahlou zalíváš, deštěm na ní dštíš! 24-12Popřej, dobrotivý, když žížní, ještě popřej! 24-13Za to ti skákat budou vesele vždy ovce y krávy, 24-14Všemu že uděluješ do sytosti potravy štědře!“ 24-15„„O, Jehovo štědrý!““ pastýři zpívati počnou, 24-16„„Vzhledni na pastýře veselé, jenž díky ti přejí; 24-17„„Ty! jenž stáda živíš, a vlnou jehňátka odíváš, 24-18„„Stínové cedry také necháváš k okrase růsti, 24-19„„Pod ně bychom v parnu se skryli, a v dešti nemokli; 24-20„„Ej! vzdáváme tobě z vděčnosti v zápal beránka, 24-21„„Nad něho bělejší nenalezne se v stádě celičkém!““ 25-1Nastane hned veselé hodování, – dčbány se prázdní; 25-2V zpěvu při šalmajích každý s Svou skáče sy skočnou. 25-3Když se vyskákali dost, počnou na zástavy hráti; 25-4Až dennice vyjde, pak k svému se stádu navrátí. 26-1Místěli na jednom vypáslé a jsou holé pastvy, 26-2Stáda hned dál přeženou na nedotknuté oudolí, stráně. 26-3Rozmanité uslyšíš bečení jehňátek y blekot, 26-4Krav bučení, mumlot býků, kůzlátek y brekot. 26-5Všecko se míhá tudy, jak větrem volš když se chvěje; 26-6Lidská hulákání y při tom rohy, píšťaly znějí. 27-1Tak prý Jozeffovi veselý život vedli y bratří; 27-2Ač pro Dýnu jednou vražedlně do Sychemis přišli; 27-3Což na pokojné, tiché pastýře nejméně sluší. 27-4Každý též, kdo toto čte a slyší, své uši uráží. 28-1Když jednoho času prodlévali v Sychemis dlouho, 28-2Otcy ni zprávu dali, an se bál, by nezhřešili znovu, 13 28-3Zvěděti také chtěje, všecko zdaž dobře se děje, 28-4Jak se syny, s chasou, tak s stádem, – šťastněli všecko; 28-5Jozeffa k nim vysýlá. (Nenadál jsy se, rozmilý chlapče, 28-6Co tebe potká tudy! – ni ty, zarmoucený otče!) 28-7„Vyjdi sy“ chlapcy dí, „k bratřím, jenž v Sychemis pasou, 28-8Dobřeli jim se daří, vyzvíš, y chase y stádu. 28-9Že nedali o sobě mně vědět, mně v srdcy jest ouzko; 28-10Snad nepřihodilo se zlého, neb jsouli pak zdrávi?“ 29-1Jozeff radosti plný vesele se na cestu vydává, 29-2A již napřed se těší, uvidí že krotké ovčičky. 29-3Vůkolí Sychemské probíhá veskrz a veskrz, 29-4Nikde ovec nevidí, ni kamby se přehnali bratří. 29-5Všecko přeběhá všudy, bloudí ubohý pak po poušti, 29-6Až ho jakýsy člověk bloudit zří, u sebe soudí: 29-7Jistě že ten pacholík nějakou na poušti měl ztrátu. 29-8Hned se k němu blíží, co hledalby od něho zvědá. 29-9„V oudolí tomto měli,“ dí Jozeff, „pásti mi bratří; 29-10Zdaž se vše dobře děje, chce zvědět starostlivý otec; 29-11K nim odeslal nyní mne, přinesl bych zprávu mu o všem; 29-12Spatřit pak jich nemohu, ač všecko na veskrz jsem zběhal!“ 29-13„„Darmo hledáš je tuto,““ člověk dí, „„více tu nejsou. 29-14„„Žeňme, slyšel jsem mluvit je, do Dothain, píce tam dosti. 29-15„„Cestou touto jen jdi, tam je jistě za strání nalezneš.““ 30-1Ledva vyleze na stráň, uslyší hned, stáda jak bečí; 30-2Tráva se mu zelená, skot míhá se, – píšťaly znějí. 30-3Dál několik poodejde kroků, také bratry rozezná. 30-4Y oni jej zhlídnou, a Jůdas ho pozná ponejprv. 30-5„Hle, snů rozprávce!“ vykřikne, „hle, patřte na snáře!“ 30-6Všickni hlavy zdvihnou, a tváře své zlostí zapejří. 30-7„Jest on to,“ Ruben praví, „strakaté známť ho podlé sukně; 30-8Hle, jak sy vykračuje, – co snář bude opět vyvádět?“ 30-9„„Rovně,““ dí Symeon, „„klaněti viděl se naše snopy; 30-10„„Jen klanění v hlavě mu vězý, to z ní mu vyžeňme.““ 14 30-11„Hvězdy mu zacloňme, klanění nám více by necpal; 30-12Dlouholi,“ dí Leví, „žvanění chceme chlubné poslouchat?“ 30-13„„Pojďme a klaňme se mu,““ s ousměchem Izachar praví. 30-14„„Pojďme a prosme pak ho, bratry zachoval by v milosti.““ 30-15„Hm!“ Zabulon se diví, „s klukem jaký pokřik děláte! 30-16Houkněte sylně na něj, pouhým zaženete ho hlukem, 30-17Proč ho trpíme tudy? hanebnéli dosti to není? 30-18Máloli ještě ten kluk u otce nám natropil zlosti?“ 31-1Nejhůř však synové zlobili se Zelffy a Bály, 31-2Jsouce neb zlí, žaloby se nové obávali od něj. 31-3„Bratří!“ zlosynové pravili, „ten náš bude zrádce; 31-4Co dělá z nás každý, dozví se po každé hned otec. 31-5Proč zlobíme se s ním? mezy námi pak proč ho trpíme? 31-6Proč pak se s ním sužujem? s klukem proč máme se zlobit? 31-7Smímeli jen to trpět, by k nám se přiblížil klevetník? 31-8Zbavme pak ho se jednou, abychom se ho nesměli báti! 31-9Pojďme a zabime jej! a na vždycky se snáře zbavíme.“ 31-10„„Pojďme a zabime jej!““ hned všickni zlostí až řvali. 31-11„„Pojďme a zabime jej! tím více nezlobme se klukem.““ 32-1Však radu moudřejší chtě Ruben, je zastaviv, dáti, 32-2Chlapce, zabit by nebyl, chtě od smrti lstivě zachránit. 32-3Tak u sebe myslil, – až krev v nich v nocy ochladne, 32-4Vysvobodím chlapce, a jej tiše otcy navrátím, 32-5Zastavuje bratry, „Nechtějte,“ řka, „ó milí bratří! 32-6Krev prolíti bratra, prvé nežli se rozpomenete 32-7Na bratrovražedlníka Kaina, poběhlce země, 32-8Strachovat jak se musyl všeho, každého obávat, 32-9By nezabil ho také, na nebe pak pohledět nesměl. 32-10O, rozmyslete se, a rukou svých od krve chraňte! 32-11Nám hromovým by hlasem Jehova ten hřích nevytejkal, 32-12By jako Kain po zemi my jsme se nemusyli toulat; 32-13Hůř by také mohl nás rozhněvaný Hospodin šlehat! 32-14Však radu slyšte teď mou: Hle! tamto jest čisterna, 15 32-15Žádný ni nás uvidí, co děláme, neb vůkol jest houští; 32-16Spustlá již jest a stará, ni kapky vody tam nalezneš, 32-17Háďata tam se plazý, hmyzy ještěrčí se plodí; 32-18Tam ho, bratří, spusťme, neprolejem aspoň krev jeho. 32-19Od sebe sám zahyne, – my však nezabíjeme bratra. 32-20Pošetilec uvidí pak, jeho co mu prospěli snové; 32-21Snít bude mít času dost, probudí ho ni lvovské řvání!“ 33-1Líbila všem se rada, a ledva je Jozeff docházý, 33-2Zpurně se naň oboří, že chlapec div strachy nepojde; 33-3Jej provazy víží, – „Co sobě, ach!“ dí, „počínáte?“ 33-4„„Poď jen snáři, jen poď! klanět tobě se chceme v čisterně.““ 33-5Jak zločince vlékou až k trudné té pusté čisterně. – 33-6Skutek ohavný kryjí křoviny v té pustině husté. – 33-7Zlosti plní trhají divoce s něj sukni barevnou; 33-8Na jeho pláč nejdou, slzavé ni líce, ni prosbu. 33-9„Pro Boha! ach, bratří!“ rukama sepiatýma on prosý, 33-10„Co počínáte sobě! – pamatujte se! – ach, se ustrňte! –“ 33-11Ustrnutí pak není u nich, ni žádné pohnutky; 33-12Nimi jen mstitedlnost zůřivá a lomcuje vzteklost. 33-13„Pro Boha!“ Jozeff volá; – ach„ach otce sy připamatujte; 33-14Ach, šedivého pak jej nechtějte tak zarmucovati! 33-15Před časem svedete do hrobu ubohého stařečka. 33-16Ach ustrňte se pak, outrpnost s ním jenom mějte!“ 33-17Otce by neslyšeli jmenovat, radč uši své zacpou. 33-18Předc nevinného hocha spouští do pusté čisterny. 33-19Jakby hrdinský skutek byli svedli, teď v houšti sy skáčí; 33-20Ještě do čisterny volají naň zlostnícy krutí; 33-21„Sni tudy bezpečně, nebo jest ticho v té duté díře, 33-22Snopy sy naše viď klaněti se, y viď také hvězdy; 33-23Tvoř sy tu království, však sám jenom v něm sobě kraluj!“ 34-1Když se nabažili dost, nasmáli a naskotačili, 34-2Mrzkosti všeliké, (omrzý y to,) když byli syti; 16 34-3Ruben odcházý první. „Podívat,“ řka, „k stádu se musým.“ 34-4Hnou se za ním y druzý, kráčí však váhavě v zadu. 34-5Unavení jakoby byli pracý, u cesty sy sednou; 34-6Aj! Madyánské vidí kupce, tudy vezti své zboží. 34-7Ti do Ejipta vezou z Galand myrrhu na velbloudech, 34-8Vonné kadidlo také, koření Ejiptčanům vzáctné. 34-9Zhlídna je Jůdas první, (zdaž tak se litostně ustrnul, 34-10Neb žádostli peněz tak velice mu pohnula střeva?) 34-11Vstana, praví: „Bratří! Jozeff-li, co prospěje, hladem 34-12V čisterně zahyne? Lépe aby v krvi byl plynul, 34-13Než násylně hladem, – neb předc smrtí my budem vinni. 34-14O, zabit radč mohl být, dlouhým než by umřel tudy hladem. 34-15Chtěl nás Ruben klamat, Nebudem, řka, mít z toho hříchu, 34-16V studnicy když zemře! – což neníli to zabit bratra? 34-17Hle, tudy jedou kupcy z Madyán! – lepší jest ho prodat, 34-18Nežli této hladové, prodloužilé smrti ho vydat. 34-19Směle pak můžeme říct, že krev se neprolila bratra; 34-20Bát nebudem se musyt poběhlství, žádné ni kletby. 34-21Pak teprv dobře se mít, veselý také chcem život vesti, 34-22Za stržené peníze, veseli jsouc, vespolek píti.“ 35-1Všickni hned přivolují, hotovi vždy ke všemu zlému; 35-2Pakli se dá při tom pít, nemohou to odepřít sobě. 35-3Kupce hned zastavují, obyčej všeteční jak mají; 35-4Odkud a kam jedete? vezete jaké kam drahé zboží? 35-5Tak je hned obšloupí bratří Jozeffovi vůkol. 35-6Počne hned Jůdas řečit: „Pokoj vám buď, příchozý vzáctní 35-7Těžko ať vám nebude, se pozdržet chvíli maličkou. 35-8K prodeji chlapce tu mám zrůstlého, přívětivého, 35-9Všem zachová se lidem, jen bývá nám neposlušný. 35-10Krásný od pohledu jest, – přivine se snaze cyzyncům. 35-11Mám za to, že v cyzyně, (také snář jest,) ho dobře prodáte.“ 17 36-1„Kde“ pravějí kupcy, „kde je chlapec, zvyklí my nejsme, 36-2Vůbec jak přísloví dí, zajíce kupovat jenom v pytli.“ 36-3Hned z čisterny ho ven vytáhnou, – on pláče radostí; 36-4Mní ubožátko, brzy že spatří otce zas svého. 37-1Jozeffa jak zhlídnou kupcy, hned jim se zalíbí. 37-2Koupit musýme toho, myslí, nechť víc sebe platí. 37-3„Mnoholi chcete za něj?“ Teprv zví chlapec, s ním co se děje, 37-4Otrokem býti že má! a celý užaslý se třese. 37-5“Mnoholi„Mnoholi chcete za něj?“ „„Za něho dvadcet dejte na stříbře, 37-6„„V službu sy vezměte ho, lacyný dost, hleďte jen splácet.““ 38-1Kupcy bez smlouvání za něho hned stříbrné sázý, 38-2Uplakané pachole posadí spěšně na velblouda; 38-3Hnedle jedou dále. – Jozeff ruce spínaje, praví; 38-4„Zatvrzelí bratří! s Bohem, s Bohem tu zůstaňte! 38-5Však co ty, otče starý!“ – – zajíká se a pláče srdečně, – 38-6„Těš tě Bůh sám! – neplač!“ – sám dá se do pláče. – 38-7Zatvrzelí pak bratří ni řeknou: Jdi, bratře, s Bohem! – 38-8Zlostně rohem bučejí, až chudák pryč za hory zajde! 18
III. Zpěv.
Obsah.
Ruben o tom nic nevěda, že bratří Jozeffa prodali, chce ho vysvobodit a navrátit otcy; – nenalezá ho v čisterně. – Jeho zlost. – Jde, hledá bratry. – Nalézá je, ani pijí a se veselí. – Jeho zůřivost. – Jůdas ho krotí, že Jozeff živ jest, a že jest prodán; – dává radu, aby sukni Jozeffovu krví skropili, a jakoby ho zvěř byla roztrhala, otcy odeslali. – Rada y od Rubena přijatá.
39-1Za hory již slunce, však dnes pošmourně zapadlo, 39-2Dřív se přiblížil večír, neb zastřeli slunce požhary, 39-3Jen od paprslků jeho červánky se rděly brunatné, 39-4Vítr že fičet bude, co kalendář předpovídali. 39-5Však zponenáhla y ty se tratí, mrak zůstane šerý; 39-6Větříček profukuje chladný, a stříbrný měsýc 39-7Vystrkovat počíná rohy své, však hned zas je skrývá; 39-8Blejskneli hvězda která, hned bývá zastřena mrakem. 39-9Mrákota půlnoční se táhne a houšť se rozšíří, 39-10Po horyzontu celém svá černá křídla roztáhne. 39-11Všecek utichne hned hluk, bečeti také přestane stádo 39-12Shrbené k zemi ve dne, se pasoucý, lehne sy rádo. 39-13Šveholit ustane též ptactvo, se houře na větvích, 39-14Vítr ač ním klátí, připne se, ni bouřky se bojí. 39-15Jindy aspoň slavíček při tichém večeru sy zazpíval; [19] 39-16Dnes pak slyšet se nedá, s ním sylně neb volše se chvěje. 39-17Na zeleném listu žabička jen srká rosyčku; 39-18V požaté neb pšenicy cvrček své Cvrlili cvrká: 39-19Z skal také těch děravých, kde se hnízdí sovy, kalousy, 39-20Jích kulichání a škvěk trudnou noc více ohyzdí. 40-1Vítr jak nadmutý měch, když vydme se, z něho se spustí; 40-2Meluzyna skučí a drtí suchý chrastchrast, až se louští. 40-3Z daleka hrom huhlá neustále, jak všech sedm hromů 40-4Spiklo proti se sobě, ani žádný nechce ustoupit. – 40-5Po nebi blesk hadový kříží se, jak chtělby vše spálit; 40-6Ohnivý ze sebe prak po nebi házý na vše strany. 40-7Všecka zaleze do svých doupat zvěř nejzůřivější. 40-8Sám se člověk zhrozý y na lůžku strachy se třese. 40-9„Tak prý lev nejradč, když bouře se vztěká, na loupež 40-10Z pelechu leze a řve; zvěř víc se ho leká než hroma; 40-11Tak ty,“ – Ruben praví, „jdi, – bouřlivé té nocy uži. 40-12Otce ó jak potěšíš, pachole když jemu navrátíš. 40-13Nechť sy do vůle vyjí, ty pšíšery noční a skučí, 40-14Třebas y hrom třískal a búřil, nechť větrové fičí; 40-15Ta bude noc pro tebe, v níž dá se mnoho vyvesti. 40-16Oč, nebude překážet tobě v té hrůze nižádný. 40-17Ať sy bratří bouří, uvidí až chlapce u otce; 40-18O, jenom když potěším, – vím jistě to, – otce starého.“ 41-1Vzchopě se, hned řebřík z provazu sy spletený vezme, 41-2Shejbne se, – pak řebřík spustí, – pak křikne do hlubně: 41-3„Jozeffe, těš se bratře! pozdvihni se, – více se nermuť! 41-4Chyť se toho provazu, neb chcy tebe vysvoboditi; 41-5Směle jen lez, se neboj, z konopí jest spletený sylně, 41-6Pevně jsem ho připnul, pomáhat budu, lez jenom spěšně!“ 41-7Však slyšet odpovědi není, žádného ni šustu; 41-8Ba ni co mukne, jen čít vanutí jest chladné z čisterny. 20 42-1„Proč mi neodpovídá chlapec?“ dí Ruben se divě; 42-2„Tvrděli tak usnul v té strašlivé, proklaté díře? 42-3Bouře ohluchlali jej, neb neníli více na živě? 42-4Venli sy sám pomohl? – to není mi víře podobné! 42-5Neb hluboká čisterna příliš jest, kluzká a příkrá; – 42-6Znal by také komínem lezti, – vždyť není tak uzká!“ 43-1Sehne se k čisterně a křičí zas hrdlo co stačí: 43-2„Ozvi pak, Jozeffe se! uchyť provaz, – hleď ven vylezti! 43-3Bouře neb se zdvihá, – příval bude líti se hustě; 43-4Studně se pak zatopí, – utoneš, – procytni pak k žítí!“ 43-5Předc neozývá se on, ni dechne, – to Rubena mrzý. – 43-6„Co se to stalo?“ praví a hlavou nevrlý celý kroutí. 43-7„Snad neozývá se hoch, mysle, bratří že ho vábí 43-8Ven z čisterny této, by zabit jej tu mohli v nocy? 43-9To mu vyvrátit musým.“ A zvolá zas hrdlo co stačí: 43-10„Jozeffe, ty se neboj! pospěš z čisterny vylezti! 43-11Lez a poslechni brzy! – Já Ruben jsem, – sám tudy stojím. 43-12Chcy tebe vysvobodit, – provazu jen spěšně se uchyť! 43-13Sám jediný jsem přišel v té strašlivé bouřlivé nocy, 43-14Tvé slzy bych setřel, – a starému tě otcy navrátil! 43-15Což neozýváš se mně? – neslyšíšli pak Rubena hlasu? 43-16Ozvi pak, Jozeffe, se! a nemař času, bouře se blíží!“ 44-1Ucho zas nastrkuje, ani oddechu není tu číti. – 44-2„Co to znamenat má? S chlapcem snad děje se nedobře? 44-3Sluch-li uleklý ztratil, – veliký neb strach-li ho sevřel? 44-4Snad leží ve mdlobách? ouzkostí neb umřel dokonce? 44-5Dozvědět to se musým, byť třeba to můj život stálo! 44-6O sebe dbát nebudu, do čisterny směle polezu!“ 45-1Ohledá kůl y provaz, do země kůl sylněji vráží. 45-2Teď podstoupilby rád třeba smrt pro otce y chlapce. 45-3Dolů se hned spouští, snaží se až dostati ke dnu, 45-4Kouty vše omaká, rukama také po zemi tapá; 21 45-5Však ale kde nic tu nic, znamení ani není po chlapcy. 45-6Rubena mráz pojme: „Co jest to, že chlápce tu není?“ 45-7Více zablejskne se teď, – blesk v tmavé díře zasvítí; 45-8Ruben ohlédne se víc; uvidět předce Jozeffa není. 45-9„Holla! co býti to má?“ – a hlavou celý strnutý kroutí. 45-10„Co se to stát musylo?“ – stuhne a ním zyma drtí. 45-11Ním tak drtí, házý, až se na celém těle třese. 45-12Z čisterny spěchá, docela až vzhůru se vznese. 46-1Teď oddechne sobě, – pak dlouho zmámený stojí. 46-2„Zlořečení bratří!“ – zas mlčí, – jest sám v boji s sebou; 46-3Zlé cosy přemejšlí, – hůř než hrom v něm toto bouří. 46-4„Zlořečení bratří!“ – zas mlčí; – však zlostí až hoří. 46-5„Ha! oč jej zabili! a v krvi své brodili ruce 46-6Zlořečení bratří!“ – dupne, – „ach, zabili jistě! 46-7Zlořečení bratří! ó zlotřilé Kainovo plémě! 46-8Proč neotevřelas se, země, než spáchali vraždu! 46-9Proč nepohltilas je? proč bratrovražedlníky trpíš? 46-10Tlamu pak tvou rozevři, a pohlť je do rmuté propasti! 46-11Více ať nevraždí nevinné, zločincové, děti!!“ 47-1Ve tmě tapá, divoce vzteklostí jen řve a se třese; 47-2Hrom, ani pozoruje, nad ním že tříská a bouří. 47-3Teď teprv, když nad ním zablejskne sese, až celý stuhne. 47-4Teď teprv, když nad ním rachotě hrom třaskavý houkne, 47-5Teď sebe zpamatuje, – zůřivě pak na nebe vzhledne: 47-6„Tluč, hrome! bí! třískej! – bratrovražedlníky potři? 47-7Ohnivé střely své spusť! – nechovej víc na zemi lotry! 47-8Vždyť Jehova Kaina hromovým prý stíhal též hlasem – 47-9Oddechu mu nedaje, horoucým strašil ho bleskem: 47-10Tak ať vrahové ti zůřivého se vždy hroma straší, 47-11Ať je pláší, – Jehovo slyš! – hlas hroma hrozně zůřého! 48-1Ha! jaké poskytuje, – již vidím, – mi ukazy nebe! 48-2Ukaz uposlechnu ten rád, – chcy, Jozeffe, mstít tebe nejhůř! 22 48-3Ano! ó mstít tebe chcy! – zůřivým já sám budu hromem!“ 48-4Hned obušek popadá. – „Tímto budu třískat já kýjemkýjem, 48-5Kde je naleznu koli; nevinný, tebe, Abeli, pomstím; 48-6Bíti budu napořád, – svět bratrovražedlníků zbavím!“ 49-1Bouře se tratiti zdá, – hrom dále již huhle za zády, 49-2Hustý na Rubena déšť spouští se, an buble promoklý; 49-3Hůře pak v jeho žílách zdýmá se ta bouře a vztěká. 49-4Každé křoví okolo sebe mlátí zlostně obuškem. 49-5„Mlátit vražedlníky, tak třískat a dávit ukrutně, 49-6Kdekoli je polapím, budu je drtit, jak toto křoví!“ 50-1Však daleko nedošel, neb fičí, déšť také pleští, 50-2V Jůdova stanu vidí, jak všecko se míhá a skáče; 50-3Zvuk hudební slyší, a píšťaly, jak dudy brunčí, 50-4Vejskání veselé, skákání, v kole jak třeští. 50-5Zlostí se otřese, dí: „Plesají snad z bratrovy smrti? 50-6Co za hulákání! – ni krev bratra zlostníky škrtí? 50-7Ha! však jinou hudbou zazním vám, – od huby dčbány 50-8Lítat budou roztříštěny, hůř, než hrom aby třískal!“ 51-1Jak rozsápaná zvěř, když ztratí svá lvíčata lvice, 51-2ŘveŘve, až se otřese les, – trhá všecko, do tlapů co chvátí: 51-3Ruben do stánu vkročí, řve strašně a třískne obuškem, 51-4Každý užasne se až, nižádný nemukne, ni cekne. 51-5Řve, očima jiskří, okolo sebe tříská a zůří. 51-6Přestane vejskání, padají všem píšťaly, kejdy, 51-7Leze do kouta teď vše, utekou y mrzké nevěstky, 51-8Bez kejdů šumaři prchnou, – škvěk přestane drzký. 51-9Ruben teď řve skočnou, stojejí až jim vlasy zhůru; 51-10Píšťaly tříská y dčban, padají až se stolu baňky; 51-11Promluvit nic nemůže vzteklostí, jen chroptaje řičí, 51-12Slintá, kaní pěnami, od řvání vzlíká a soptí. 23 52-1Zařve co lev zůřivě: „Vrahové! kde Jozefa máte?“ 52-2Kouká po nich divoce, vraha mní hned poznati z očí. 52-3„Kde pachole leží? kde zkrváceli jste ho vražedlně? 52-4Kde druhý Abel zabit? kde jste krev jeho prolili vlažně? 52-5Zlořečení vrahové! – vesele kterak můžete píti? 52-6O, lotrovské plémě! – Kde jest? kde zkrvácený leží? 52-7Což ni bratrovražda vám, zlostní , srdce nezžírá? 52-8O, ukrutnícy vy! – Pročs se, hrome, v vůkolí zpouzel? 52-9Proč jsy je nerozdrtil? okolo pročs blesky své házel?“házel? 52-10Vraždu-li mně nechals mstít?“ A obuškem do stěny praští, 52-11Až stanoviště klesá a drtí se jak roštové chrastí. 52-12„Ano! budu tebe mstít! – a čí, krev ruka prolila první, 52-13Jej najednou nezabím, – než dlouhá mu muka přichystám, 52-14Chcy ho ukrutně mučit, – vyhladím se země mu y děti! 52-15Kainova by nemusyl plemě svět víc se obávat!!“ 53-1Ochroptiv se celý zlostí, neb žalostí jen vzlíká, 53-2Promluvit nelze mu nic, jen řve a uřvaný soptí. 53-3Osměluje se první Jůdas však promluvit k bratřím: 53-4„Oč, že chudák myslí, že my jsme zabili chlapce? 53-5To mu vymluvit musým.“ A k němu hned blíže přistoupí. 53-6„Rubene! se upokoj,“ dí, „slož z sebe zlost tuto krutou; – 53-7Mníš, že zabit jest bratr? – Živť jest!“ – „„Živ?““ Ruben vzkříkne! 53-8„„Kde jest? Jozeff kde jest?““ obušek hned od sebe mrští; 53-9„„Kde jest? hned povídej! – v čisterně neb více ho není; 53-10„„Do dna jsem ji prolezl, nebylo ni stínu od chlapce!““ 53-11„Jen se utiš!“ Jůdas dí, „v vzteklé neb náruživosti 53-12Promluvit nelze s tebou, zůřivost leč jestli umlkne!“ 53-13„„Což to za protahy jsou? Kde jest Jozeff? ať otcy ho vrátím?““ 53-14„Otcy ho navrátit chceš? Toť žádáš, věř, věc nemožnou“nemožnou. 53-15Ráději buď spokojen, v čisterně že nezhynul hladem, 53-16Ztrápený neb-li hořem nepošel že v svém věku mladém?mladém?“ 24 53-17„„Kde tedy jest? ať zvím, zůřivé byť lvice byl v drápách, 53-18„„Z nich ho vydru, – jen mluv! syce mé znovu plíce podpálíš!““ 54-1„Utři sy pot!“ Jůdas dí, „splákni sy žluč prvé s plícý, 54-2Všecko pak ti vypovím, tiše chcešli a mírně poslouchat.“ 55-1Ruben se hned usadí, řka: „Mluv! již jest spláknuta žluč má!“má! 55-2„ChcyChcy pak poslouchat tiše, jazyk můj jest bez toho zprahlý.“ 55-3Jůdas teď vypravuje: „Když šli jsme od pusté čisterny, 55-4Sedli zamyšlení jsme u cesty, kde jest křoví husté. 55-5Žádný slova nemluvil, – nás tížil spáchaný skutek. 55-6Aby hladem nepošel Jozeff, strach zmocnil se nás všech. 55-7Zdaž méně krev prolejem, jsem pravil, když zhyne v čisterně? 55-8Zemříti jestli hladem lehčí smrt, než v krvi plynout? 55-9Stejnýli hřích to není? zdaž jej nezabíjeme předcepředce, 55-10Jestli hladem zahyne? – Zamlčel z nás každý se smutně. 55-11Jdou okolo kupcy, – bratrskou jsme hnuti láskou, – 55-12Jozeffa jsme prodali, aby nezhynul, – Ismaelitským!“ 56-1Ruben užasna praví: „Tak mohli jste býti ukrutní! 56-2Ještě za mzdu krvavou jste mohli tak zhejrale píti? 56-3Což nepřipadlo komu, jaký zármutek otcy ztropíte? 56-4Jak potěšíte jeho? Co stařečkovi vylžete, zlostní? 56-5Kde jest peníz krvavý? Sám půjdu a vrhnu jim k nohám; 56-6Chlapce jim mocně vydru, v dobrémli ho mně nepropustí!“ 57-1„Rubene!“ řeč Symeon přejme, „to všecko nadarmo, 57-2Co činiti smejšlíš; – pachole neb chválili švarné; 57-3Chválili, – neb jsem slyšel, – jeho zrůst, spanilé také líce; 57-4Stříbrné bys y přidal, pachole předc, vím, nepropustí. 57-5Všickni bychom také my se za nima pustili zbrojně, 57-6O mnoho více jest jich, – nás zbijí v vojně nestejné!“ 25 58-1„Kdoby se s nimi honil,“ dí Gád, „kdož ví, kam odešli, 58-2K východu, k západu-li, nás do které brali se země; 58-3S nimi pak nechcy se rvát, – chasy při sobě více neb mají. 58-4Někdo by z nás byl zabit, víc otcyby splchaly vlasy!“ 59-1„Ovšem,“ Jůdas praví, „rváním nic nepořídíme. 59-2Tuze jsme, vím, chybili; napravímeli tím chybu naší? 59-3Cožkoli nechť se stalo, radč mlčme a hádky zanechme. 59-4Dobře že Jozeffovu jsme nechali sukni zde zpátky; 59-5Zabime kůzle mladé, krví zkropme, pomažme ji blátem, 59-6Hodně ji zcuchejme, zbrocenou potrhejme, pořežme, 59-7Otcy odešleme pak, jak v poušti-by jsme ji nalezli; 59-8Cár nějaký zavěsým tudy, na důkaz, ve houšti. 59-9Když otec potrhanou, zbrocenou krví sukni zahlídne, 59-10Zvěř že ho roztrhala, sám od sebe lehce uhodne. 59-11Pak vlku pozlořečí, plísnit bude šelmu též žravou. 59-12Nás nebude vinit moct, – zlost naše mu zůstane skrytá. 59-13Arcy popláče sy dost! ach! teď krutý náš skutek cýtím! 59-14Co jsme dopustili se! Jak těžká žalost ho obklíčí! 59-15Však co je platný žel náš? Nevidím v tom více již změny, 59-16Prostředek není jiný, ač u sebe dosti přemejšlím. 59-17Tuze obroušený prý potratí také ocel svou ostrost, 59-18Změkne y též železo a zkřehne a zezrezovatí. 59-19Myslím takhle, bratří! že jinou brz vezme to změnu. 59-20Trochu popláče otec, – po čase ni vzpomene na to. 59-21Má také, ním se těšit může, doma Benjamínka; 59-22Z Ráchel milenky jest též, tomuto také přeje synáčku. 59-23Přát budeme mu toho, – nechť zamiluje sy to děcko. – 59-24Jest veselé pachole, nebude snad snář z něho nikdý! 59-25Pak nebudem, myslím, u starého v zlém podezření; 59-26Předstoupit budeme před něj smět, až se vypláče!“ 60-1Líbila všem se rada, ukojit y Ruben se nechá; 60-2Víc že není pomocy, tomu sám také k spolku přistoupí. 60-3Hned zbrocenou, ztrhanou zaváží sukni do uzle, 60-4Vyslati věrné dva s ní k otcy, hned uzavírají. 26
IV. Zpěv.
Obsah.
Jákuba obklíčí tesknost, že se Jozeff nevracý domů. – Strašlivý Jákubův sen. – Jeho ouzkost a vzdychání. – Jde ho vyhlížet, a zhlídne dva ovčáky odesvého stáda, jenž přináší Jozeffovu sukni. – Jákubův nářek. – Žádný ho potěšit nemůže. – Žádá sy umříti.
61-1Soumrak třetí smouší, z domova co Jozeff již vyšel, 61-2Slunce zapadlo třikrát, nenavracuje předce se zpátky. 61-3To Jákuba netěší, pachole jenž den celý čekal. 61-4Co jen se chlapcy stalo? zdaž potkalo ňáké neštěstí? 61-5Bouřlivá kormoutí noc víc teskného teď otce; 61-6Srdce mu cos stahuje, jej klíčí svíravá tesknost. 61-7Zamhouřit ni oko své může té nocy celičké, 61-8Vzdychajícýmu teprv se k ránu oči uzavrou. 61-9Usne; nedlouho pak spí, – pak z lůžka jak zděšený skočí. 62-1Zdálo se mu viděti, jak Jozeff sy vzdychá přetěžce, 62-2Jaktě lomí rukama; předc žádný se nechce ustrnout! 62-3K nebi oči zdvíhá, o pomoc celý uřvaný volá; 62-4Však pomocy nevidí, ubohého neb všecko opouští! 62-5Jak naříká, běduje, přispěl by kdo, jak se ohlíží. 62-6Čím víc uřvaný lká, tím víc naň potvory sočí. 62-7K otcy se obracuje, o pomoc jej žádá až s pláčem: 62-8„Otče, vytrhni ty mne! spomozyž!“ volá, „ach pomoz, otče; [27] 62-9Přispěš, otče, sobě!“ a k němu své vztahuje ruce. 62-10„Ach, přijdiž jen brzy, prv nežli mne krutě utrápí!“ 62-11Jákob sáhá po něm, – procytne, a zděšený strne. 62-12Strašlivý sen zmizý, však hrůza nemizý se s očí! 63-1„O, jaký sen!“ sobě dí, „ó jaké to strašlivé zdání! 63-2Hrůza mne omrazuje, – ó sne, pryč zajdi, potvorný! 63-3O! by jen polovice, co viděl jsem, státi se mělo! 63-4Prv ouzkostí umru, – ta žalost mne do hrobu schvátí! 63-5Proč ale nejde Jozeff? proč se nenavracuje chlapec? 63-6Co jen to má znamenat?“ – zamlčí se a těžce oddechne; 63-7„Co to pořád ve mně vře? Poď, Jozeffe! poď brzy! kde jsy? 63-8Proč ten strašlivý sen bouří mne a srdce mé děsý? 63-9Bože! ach, kterak pněl! Proč jen ho vidím pořád v slzých? 63-10Jak mi podával rukou! Trudným proč snem se jen trápím? 63-11Však nemohu sy pomoct, – posavad také hlas jeho slyším: 63-12Ach, přijď otče brzy! – hlas ten posud mou duši svírá. – 63-13V poušti-li kdes bloudí, – ouzkostí neb plyneli v slzých, – 63-14Zmořený od žízně, jak Ismael snad smrtí hyne! 63-15O, by Hospodinův anjel, jako Ismaelovi 63-16Vody okázal pramen, jej šťastně z pouště provázel! 63-17Mně ubohému ho zas dovedl bez ourazu šťastně! 63-18Bože, co ve mně ten sen tvoří pořád obrazy strašné! 63-19Ach! snad nejhorší zvěř – chraň!! – mé srdce jest těsné! 63-20Již myšlínka tato mne leká a srdce proráží! 63-21Snad potýká s chlapcem se již šelma! ba snad ho již sžírá!“ 64-1Strápený, poděšený tím snem, zas na lůžko se vrhne; 64-2Však nemůže se stišit, – nová z lůžka ho zvedne výčítka. 64-3„Otče nesmyslný ty!“ sobě dí, „cos jen sy pomyslil, 64-4Nezkušené pachole v poušť vyslati, – kdo ti to radil? 64-5Jítili s ním nemohl z tvých některý sylných pacholků? 64-6Outlé a mdlé pachole oddolat zdaž šelmě jest v stavu? 64-7Má-li to jest příčina, – budeli kde dítě nešťastné? 64-8Proč sužuješ mne, blude? proč žereš srdce mé stále? 28 64-9Proč mne pořád mámíš a omylným snem duši děsýš? 64-10Proč ale ty nejdeš? kde, Jozeffe! dlouho tak vězýš? 64-11Ach! ó lhalli jsy, sne! – ach! jestli co zlého se stalo! – 64-12O, by mé, než uslyším, živobytí svůj konec vzalo!“ 64-13Dél’ nemůže vydržet, zajíká se, dech se y tají; 64-14Ven ze stánu musý, chce vzlíkati chladné povětří. 64-15V myšlínkách s shrbeným hřbetem sy až na pole vyjde. 64-16Však pokoje ani tuť, – také v podnebí těžce sy vzdychá. 64-17Na pahrbek přijde, počíná kde k Sychemu stezka. 64-18Loubí sy tu vysadil Jozeff, zelenou y besýdku. 64-19K Sychemu pilně hledí, vidět však ani člověka není. 64-20„O, jaký smutný to den, nebylo jakby ve světě lidí! 64-21Dech se mně zatahuje, ač lehce se dýchá po bouřce; 64-22Mně ale ouzko tak jest, jak ležel by kámen na plícých! 64-23Jak to slunéčko tak dnes prolézá smutně a chudě, 64-24Bouřkou protrhaná mračna jak trudně ho smouší! 64-25Jindy ten list zelený, jak truchlivě zvadnul najednou! 64-26Kvíteček, jejž vysadil Jozeff, – proč vadne a klesá? 64-27Kam jen se ohlídnu, vše zdá se mi kvílit a truchlit! 64-28Srdce nepukne mně div! – O, Bože! ty sám ho posylň!“ 65-1Zdvihne rukou k nebesům, kolena ohýbne a kleká. 65-2„Bože Abrahamův a Izákův!“ pokorně sy vzdychá, 65-3„Ty! jenžs ve zdraví mne až z Mezopotámie vedl 65-4K otcy, s maličkými, s ženami také provedl šťastně! 65-5Jenž jsy na vzdálené mne vždy cestě ochránil neštěstí, 65-6Zvěř divokou jsy krotil, před zlostí y Ezava chránil! 65-7Otče! uslyš ubohého hlasu, – ach, rač těšit starce! 65-8Jestliže kdes bloudí chlapec – jestli že mře kdes na poušti, 65-9O, ty Všemohoucý ho chraň! dej anjela synu, 65-10Ať uvidím brzy jej, – ať k srdcy ho svému přitisknu!“ 66-1Povstane a k Sychem po celém vůkolí hledí, 66-2Z dlouha přicházet na se ode Dothain muže dva zhlídne. 66-3Bedlivě na ně hledí, pak vzkřikne: „Toť Cháran a Huza, 29 66-4Mých ovčácy ovec!“ – Větší pak ho hrůza pojímápojímá: 66-5„Proč tak váhavě jdou? proč bez hocha smutně se loudí? 66-6Proč do země hledějí? a ve mně proč krev se tak zdýmá?“ 66-7Dočkat se jich nemoha, proti nim sám klesaje běží; 66-8Z daleka na ně volá, popadá ač ledva že ducha: 66-9„Dobřeli vše se děje? Kde Jozeff? proč s váma on nejde? 66-10Dobré to dítě kde jest? Proč vy sem přicházýte sami? 66-11Kde pak chlapec zůstal? ach, mluvte! mne déle netrapte! 66-12Jen povídejte brzy, na věrné jak sluhy patří!“ 67-1Až k zemi se sklonějí, po chvíly přetvářeně praví: 67-2„Hospodin tě zachovej! přejeme my vše tobě dobré! 67-3Jozeff, se tážeš, kde jest? jak můžeme my o něm vědět? 67-4My nezahlídli okem nám vždycky pastušku milého!“ 67-5„„Cožli u stáda nebyl? Ani vy nepovíte mně pravdy?““ 67-6„O něm co vímevíme, jest to, bratří že sy vzpoměli na něj, 67-7Že se mu dobře děje u tebe, té naděje jsoucý; 67-8Vyslali na zvědy nás, zdaž předce se zdráv vynacházý. 67-9Neb když pro dobytek nebylo víc v Sychemis trávy, 67-10K nápoji scházelo též vody, neb vyschly čisterny, 67-11Přehnali stáda a šli hledati nové studně do Dothain. 67-12Hle, co nalezli, vizižvizyž!“ Hned rozbalují cosy z uzle. 67-13„Viz, zdaž Jozeffa jest,“ – zajíknou se zas, „hle, tato sukně!“ 68-1Doň jakby hrom udeřil, Jákub se potácý a klesá! 68-2Charan hnedle skočí, nepadl by, ho v náruči zdrží, 68-3Huza podpírá také, nemůžeť na nohou ani státi, 68-4Jak osyka se třese, – strach jim, že jim zhyne v rukou; 68-5Předc se pak vzpamatuje, krvavou zas sukni zahlídne, 68-6Ji do rukou popadá a bolestně líbaje zhlíží. 68-7„Ach, oděv Jozeffa jest! – ach, sukně jest chlápce milého! 68-8Ach jest, Jozeffa jest!“ vzdychá k nebi a ruce spíná. 68-9„Hle, jak zkrvacená jest, jak zedraná sukně jest krutě! 68-10O, jak posmejkaná jest, ztrhaná, ach, od zvěře drzké! 30 68-11Ach, zvěř nejhorší trhala tebe, rozmilé dítě! 68-12Ach, tebe šelma drala! – a já ještě jsem! ni hynu hořem!“ 69-1Stát na nohou nemůže, ovčácy pak na drn ho sázý. 69-2Sukni opět popadá, slzami, ji líbaje, smáčí. 69-3„Hle, jak zkrvácená jest! Nevinná krev tvá jest to, dítě! 69-4Ach, byl jsy, byls nevinný! Na tobě kdo poznal kdy vinu? 69-5O, synu rozkošný! ubohý jak umřel jsy ukrutně! 69-6Od zvěře drán divoké, v krvi jak jsy se koupal bolestně! 69-7Pročs, Jehovo! radč mne nezabil? pročs chlapce nechránil? 69-8Dítěti tak ctnému pročs připravil hořká tak muka? 69-9Ach, zvěř nejhorší trhala tebe, rozmilý synu! 69-10Ach, kterak těžce jsy umřel, – a nebe nechránilo tebe! 69-11Bože! kterak jsy mohl jen hledět na to! pročs to dopustil? 69-12O, Jehovo! odpusť, co prořekla tu otcova žalost! 69-13K reptání nebyla, – víš dobře to, usta má kvapná.“ 70-1Teď umlkna vzdechne, – a znovu slzy hořké prolívá. 70-2„O, viděl, v snu jsem viděl, mé dítě, zle díti se s tebou! 70-3O, kterak jsy naříkal! rukama lomě, jaktě jsy kvílil! 70-4Přispěti já tobě chtěl, – ó žel! žeť sen mne nemejlil! – 70-5O, viděl jsem, jak rukou žalostně jsy vztahoval ke mně! 70-6Chcy ruky ti podati, – nebylo však víc ducha ve mně. 70-7O, synu roztomilý! tak již tebe více neuzřím! 70-8Tvé spanilé a libě smějícý se líce nespatřím! 70-9Proč jen na světě jsem? Nejhořčí snášel bych hoře! 70-10O, Jehovo! k otcům brzy slož mne!“ tak vzdychal srdečně. 71-1Roucho své roztrhuje, do země celý sklopený sedí. 71-2Cháran y Huza nad ním, však zticha jen vzdychaje slzý: 71-3Jej obadva vyrazyt a těšit všemožně se snaží: 71-4„Otče! netrap se,“ praví Cháran, „co platné tvé lkání? 71-5Sám sebe usužuješ, – nám horší nastane žalost. 71-6Vždyť pak učíval jsy nás, že zná Bůh též osladit hořkost. 71-7Pichlavé zdažli trní nevydává ze sebe růže? 31 71-8Pozdvihni se zase! povstaň! trp zármutek mužně! 71-9Hospodin tě potěší! nesužuj se a rmoutit se přestaň! 71-10Vstaň, neb zemdlený jsy, my k stánu tě doprovodíme, 71-11Bys pak slabostí neklesl, podpírat chceme tě snažně.“ 72-1Od země pozdvihnou starce, on vzdychaje kráčí; 72-2Sukni nese krvavou, ji líbaje, ní slzy stírá. 72-3„Hle, kterak zkrvácena jest!“ prohodí jen, – zase ji líbá; 72-4„Hle, kterak zedrána jest!“ a po každém oddechu klesá. 73-1Před stánem ho ženy zhlídnou tak kráčeti těžce; 73-2S podivením hledějí, strnou ouzkostí y zblednou: 73-3,Co„Co se starému stalo? Pohleďte jen, těžce jak kráčí! 73-4Zle musylo se mu dít! Neklesl by, kdo ho to tuží? 73-5Kdo ho to podpírá? Nohama vždyť ledva že plete! 73-6Kdož ho pod paždí drží? co jsou to za muži neznámí?neznámí?“ 73-7Zelffa pak vzkřikne: „To jsou ovčácy, Cháran a Huza. 73-8Jistě že zle se děje se syny; mne hrůza již mrazý.“ 73-9„„Však co to““ Bála praví, „„v rukou má? – Zdá se že pláče! 73-10„„Nyní to roztahuje, rukama teď lomí, zas to stáčí! 73-11„„Ach, musylo veliké zlé potkat ho, těžce neb vzdychá! 73-12„„Poďme mu vstřič, ó ženy! ať zvíme, co zlého se stalo!““ 74-1Vyjdou poděšené ze stánu a teskně se táží: 74-2„Co se ti přihodilo, stařečku? co těžce tě trápí? 74-3Proč rukama žalostně lomíš? proč těžce tak vzdycháš? 74-4Proč jsy tak uplakaný? ach, rcy! potěšit sebe nechej!“ 74-5Promluvit on nemůže, těžkost nová srdce mu sklíčí; 74-6Že uviděl své ženy, tím větší sevře ho žalost. 75-1Hned ženy jej dovedou do stánu a mdlého tam sázýsázý. 75-2Nic nemluví, neb tíž jako kámen na srdcy mu leží. 75-3Těžce pak vzdechne a dí: „Ach, Jozeffa více již není! 75-4Dobrý syn – ach, zahynul!“ zajíká se a pláče y na hlas. 32 75-5„Plačte ho, ó mé ženy! ach, Jozeffa želte bolestně! 75-6Sežrala nejhorší zvěř jej! – ach, plačte ho, ženy! 75-7O, jak zkrvácena jest, zůřivě jak zedrána sukně! 75-8Ach, zlá šelma drala ubohé – ach, plačte to dítě!“ 76-1Zmámené ony hledí, rukama sepiatýma ji zhlíží; 76-2Promluvit též nemohou, slzami y svými ji smáčí. 76-3Jákob pak jen vzdychá: „Ach, Jozeffa více již není! 76-4Ach, Bože! pro mne není ve světě víc žádné radosti!“ 77-1Místo ale tišení ženy s ním do pláče se dají; 77-2Smrt krutá Jozeffova y jejich teď srdce pronikla: 77-3Ač když Ráchel žilažila, s ní horlily vždycky závistně; 77-4Jákub že Rácheli přál, nenáviděly tu milenku. 77-5Jak nelitostná ale smrt Rácheli zavřela oči; 77-6Procýtl sestřenský cyt, slzami y Lía se bročí; 77-7Více teď zamiluje po sestře osyřelé děti. 77-8V Jozeffu Ráchelinu (podoben jí byl,) ctí teď památku. 77-9Jozeff též žen otcových sy hleděl vždy, k nim byl též vlídný, 77-10Uctivý, přívětivý, všech poslušen, všem se zalíbil. 77-11Protož milovaly jej tyto víc, než své syny vlastní; 77-12Srdce máteřské jejích zlé prý kormoutily činy. 77-13Smrt uslyšavše krutou, želely Jozeffa upřímně, 77-14Plakaly též s Jákubem, těšení samy potřebovaly. 78-1Jákub pak obláčí se v žíni, jen pláče a vzdychá. 78-2Nejlépe obsluhují ženy jej, ač s ním tiše pláčí. 78-3Jindy kterou jídal rád, připravují mu krmičku; 78-4Však ani tu okusyt nechce, jen pláče nad sukní. 78-5„Aspoň co ptáče pojez,“ nutějí, „bys okřál maličko!“ 78-6On pak hořekuje víc: „Vstoupím k synu do hrobu pláče!“ 79-1Teď domů Benjamín, pachole rozkošné, přiběhne; 79-2Co stalo se, nevěda, poskakuje děcko to švarné 33 79-3V zpěvu, a skákání šátek rozvazuje spěšně; 79-4Pln veselosti posud, dnes vybral že dvé holoubátek, 79-5Otcy podává je a dětinskou skáče radostí, 79-6Býti ho neznamená v zármutku postaveného. 79-7„Otče, pohleď! strakatá ti nesu, hle, dvě holoubátka! 79-8Matka je bránila dost, sameček proti mně také vrkal. 79-9V háji jsem na stráni je vybral, tam v tom buku dutém. 79-10Chtíc’ poprvé vyletět, však zhlídše mne v hnízdo zas sedli. 79-11Otče, hle! Což neslyšíš, nevidíš zvířátka ta krásná? 79-12Bývala, dobře to vím, krmička ta vždy tobě chutná. 79-13Nechcy stehýnko ani z toho mít, – jen ty sy pochutnej! 79-14Pro tebe na vysoký strom lezl jsem, by chutnala tobě!“ 79-15Jákub pak nic nevidí a žalostí jen skloněný sedí; 79-16Benjamín teprva podívá se na otce užaslý: 79-17„Co se ti, otče, stalo? co tě souží?“ k němu se blíží, – 79-18„Jsy nějaký smutný! Máš, zdá se, uplakané oči! 79-19Hle, ta holoubátka – omakej, jak tučná! – přináším! 79-20O, by ti chutnala jen, vesele bys zas hleděl na mne!“ 79-21Však on, jak pozbyl by sluch y zrak, nevšímne sy chlapce; 79-22Vzdychaje víc se shrbí, pachole nezdá se ni znáti. 79-23Hořce do pláče se dá teprv teď malý Benjamínek: 79-24„Což pak já víc nejsem synáček tvé Rácheli milé? 79-25Jindy jsy rád odemne přijal, když ptáčka jsem přinesl, 79-26Tisknul milého jsy vždy, přivinul též k srdcy synáčka. 79-27Teď nevidíš, neslyšíš, mne znát ani dítě své nechceš! 79-28Ach, co jsem ti provinil?“ počíná pak plakat srdečně. 80-1Jakby ze sna procytnul, Jákub teď oči otevře; 80-2Že pachole tu vzlíká, uvidí a na něj se ohlídne, 80-3Béře na lůno ho své, hluboce pak vzdychaje praví: 80-4„Dítě osyřelé ty! bratra zvěř sežrala dravá! 80-5Matky, bratra, hle, nemáš! – A já těžkým sehnu se hořem! 80-6Zlotě zde tě zanechám, do hrobu lehnu, vím, že brzy! 80-7Matky, bratra, hle, nemáš! nejhorší sežral vlk bratra! 80-8Jozeffa více není!“ Rukama hned sáhá po sukni. 34 80-9„Viz, jak zkrvácená jest, jak zedraná Jozeffa sukně! 80-10Jozeffa více není! Ach, plač dobrého bratříčka!“ 81-1Lekne se Benjamín a z lůna se otcy vytrhne: 81-2„Jozeffa, ach, sukně!“ s pláčem ji otcy navrátí. 81-3Jákub pak ji popadá, kanúcy ní slzy sy stírá; 81-4Hořce zas pláče, neb jde také nářek mu dítěte k srdcy. 81-5„Ráchel!“ zas lkát počíná, – „ó šťastná jsy ty, milá ženo! 81-6Lehla že do hrobu dřív! ó přeji ti hrob, milá máti! 81-7Přeji, než uslyšela syna svého milého neštěstí! 81-8Přeji, žes usnula dřív, zůřivá než šelma ho drala! 81-9Poznovubys musyla okusyt smrtedlnou tu ránu! 81-10Poznovu sstupovalabys v trudnou tam hrobu bránu!“ 82-1Cháran y Huza, ženy, ukojit jej všickni se snaží; 82-2Vypravují, těšejí, co vědí, neb jim co připadne. 82-3Matky holoubátka přinesou, okusyl byby, ho nutí! 82-4Y také Benjamín, by pojedlpojedl, chuti dodává. 82-5Děcko švitorné toto, ledacos povídá nebo šplechtá. 82-6Jákub utrápený však okusyt předc nechce ničehož. 83-1Po nějaké chvíly zdvihne se, – po všech se ohlíží; 83-2Chárana, Huzu také posavad tudy státi zahlídne: 83-3„K stádu odejděte hned,“ káže, „vy poslové smutní! 83-4Šelma neškodila by žádnému, ji plašte a bíte! 83-5Mým pak synům rcete, – do ruky zase sukni tu vezme, – 83-6Rcete synům: že brzy vstoupím k synu do hrobu pláče!“ 35
V. Zpěv.
Obsah.
Rozmlouvání ovčáků na cestě mezy sebou. – Synové Jákubovi uslyšavše od ovčáků, jakou bolest otec trpí, jdou do sebe; – ustanovují sami otce těšiti; – berouberou, co nejlepšího jest, ze stáda a nejchutnější ovoce a víno. – Přicházejí k otcy, – těšejí nadarmo.
84-1Již daleký kus cesty ušli ovčácy jak němí, 84-2Žádný slova nemluví, mate jim hlavu ledcos divného, 84-3Hrůza pojímá také, když jim to na mysl připadne; 84-4Cosy je tak svírá, jako kámen na srdcy by ležel! 84-5Těžkost snad Jákuba y jejich tak srdce pronikla, 84-6Snad y pro Jozeffa žel je oněměl, že smutně tak kráčí. 84-7Sklopení jdou do země, z nich žádný nemukne ni cekne, 84-8Ba ani ohlídne se kam, tiše jen z nich některý vzdechne. 84-9Když tak oněmělí veliký kus cesty již ušli, 84-10Cháran první promluví, dýl nelze tu němotu snesti. 85-1„Těsné je srdce mé tak, že lapat mohu ledva povětří; 85-2Jak pomatenbych byl, jen z paměti cestu tu tlapám. 85-3Náš ubohý stařeček! jak trpké se dočkal žalosti! 85-4Truchlivý pohled to byl, shrbenou jak skloňoval šíji! 85-5Srdce nepuklo mi div, na jeho když jsem hleděl těžkost. 85-6S ním jsem potichmo slzel, – bolestně jak vzdychaje seděl [36] 85-7O, ubohý stařeček! těžkosti přehořké jak došel! 85-8O, by byl dříve pošel, novinu než zaslechl žalostnou!“ 86-1Hnedle se zas zamlčí, – kráčí tiše dále obadva. 86-2Připadá pláč Jákubův y Jozeffova smrt oběma. 86-3Huza po chvíly zas dí: „Do hrobu to jistě ho svede! 86-4Těžce jak oddechával, zsynalé jak líce mu zbledly! 86-5Tak mně ho líto bylo, že srdce krvácelo ve mně! 86-6O, že tak, vzdychal jsem sy, musý dobrý muž snášet žel trpký! 86-7Ta ho žalost potrhá, – v něm prudce se házely plíce! 86-8Naň jsem nemohl zhlednout, by se mně neoslzely oči. 86-9Mním, že mít nebude dlouhého po ráně té žítí; 86-10Mříti již teď se mi zdá, – ta žalost jej do hrobu schvátí!“ 87-1Pojdou dále opět, pak na drn se sázý upělí; 87-2Bála co jim k jídlu poskytla, však bez chuti jedí, 87-3Ač ode včerejška nic nejedli, tak předc byli syti. 87-4Od hoře jsou zprahlí, víc potřeba píti než jísti. 88-1„Teď mně cosy připadá!“ dí Cháran, více pak šepce 88-2„Nechce mne to pominout, nemohu ni z hlavy to pozbyt, 88-3Cos hrozného vrtí v mé hlavě se, – nechce to z hlavy! – 88-4Zlost-by to velká byla, – ó ten zlý nápad mne rmoutí! 88-5Býtiby mohli tak zlí? ó nelze to tak lehce věřit! 88-6Předc nemohu sy pomoct, – však jen tobě svěřit to musým. 88-7Sukně zkrvácená ta nezdá se mi zcuchána tuze, – 88-8To ode šelmy není! – žádný mně to, věř, nevyvrátí. 88-9O, jinák zcuchaná-by musyla y pokousaná býti; 88-10Však ni vlčího zubu, ni drápy od šelmy neuzříš. 88-11Dal jsem sy dobrý pozor a na veskrz jsem ji prohlížel. 88-12O, hrozného cosy připadá mně a ve mně se zpouzý. 88-13V hlavě mně tak to vrtí, a to vyřknout předc sy netroufám; 88-14Dost v mém srdcy to vře, a niják mohu pozbyt to z hlavy!“ 37 89-1„Dobře ó Chárane máš!“ dí Huza, „tak já také hloubám, 89-2Mně napadá ledacos, a celou tím cestu se dloubám; 89-3Dosti sy vymlouvám, tím spíše na mysl to přijde; 89-4Mám to teď na jazyku, – zamlčím zas, zhroze se tiše. – 89-5Však – ven s tím! Neviděls krvavé ty prouhyprouhy, jak rovně 89-6Táhlé po sukni byly, jak schválně by táhl je malíř? 89-7O, to od zvěře není! – to lidská barvila ruka. 89-8Když vzpomínám sy na ty prouhy, posud srdce mne bolí. – 89-9Když pak odevzdali nám sukni, vždyť krev byla teplá! 89-10Čerstvá, mazlavá tak, teprv jakby tekla nedávno! 89-11Ležeti zdaž neviděls zabitého tam v stánu kozelce? 89-12O, to podezřelé jest, a pořád to mou hlavu mate!“ 90-1„Že stejného, vidím, jsme smyslu,“ zas Cháran prořekne, 90-2„Proč se jen máme tajit, vždyť dávno ty zlostníky známe. 90-3Já soudím, – jen ven! – sami že ho zabili bratří. 90-4Z ust to nerado mi šlo, – zůstaň to tak mezy náma; – 90-5Často neb jsem slyšel hovořit o chlapcy nezbedně; 90-6Jestli mezy ně přišel, – jak s ním nakládali zpurně! 90-7Otcy v zmilované-li jej sukni někdy zahlídli; 90-8Jískřili naň očima zůřivě, neb jej také láli. 90-9Jistě že jsem nechybil, když řekl jsem, že zabili chlapce! 90-10Vraždu provedli sami a starého jen otce tak mámí!“ 91-1„Dobře,“ praví Huza, „zdaž zmořili jednu jen slzuslzu, 91-2Když odevzdávali nám sukni; „„Jen spěšně se vraťte!““ 91-3Nás nutili, – zůřivost hleděla jim patrně z očí. 91-4Dobře jsem pozoroval, oslzý zdaž některý z nich se. 91-5Jistě že zabili jej a ruce své smáčeli v krvi!“ 91-6„„Jistě že zabili jej!““ – řkou oba teď – „„zabili krutě!““ 92-1„Však ale„ale“ Cháran zas dí, „my s naším mlčme důmyslem, 92-2By neprobleptli jsme co, před nimi prst do huby strčme. 92-3Znám nebo mstitedlnost již jejich, ji často jsem zkusyl; 38 92-4Pro malé provinění dostal jsem ran třeba na sta. 92-5Otcy, co smejšlíme, – to nejméně vyzradit smíme; 92-6Víme nebneb, v tmavý že hrob ho co nejdřív doprovodíme. 92-7Těm pak vražedlníkům vypovím žravý zármutek otcův. 92-8Jich nebudu litovat, trhali byť z hlavy sy vlasy! 92-9O, aby zármutek ten vrahům těm prorazyl uši! 92-10Otcova těžká žalost by jejich také srdce pronikla!“ 93-1Však synové se zatím trápí žeroucý starostí, 93-2Dlouho že ovčácy nejdou, to velmi je mrzý, 93-3Ještě pak když nejdou, když dočkati jich jinák nelze, 93-4Chtí sy na ně počekat, pod dub na stráni sy sednou. 93-5Dlouho pak nesedějí, zhlídnou je, jak váhavě kráčí, 93-6Sklopení jdou do země, nohama jak nemohliby vládnout. 93-7„Mně se to“ dí Jůdas, „nic nelíbí, – málo dobrého 93-8Nám povědí, – hádám, že otec toho tuze se ulekl.“ 93-9„„Já to samé myslím,““ dí Ruben, – napřed„„napřed jsem to vědělvěděl. 93-10„„Že nemile na posly hleděl, – toť mohu sy myslit!““ 94-1Sotva že je dojdou, obstoupí posly hned všickni, 94-2Všickni na ně se hrnou, co slyšet bude, každý poslouchá. 94-3A jak nedočkaví jsou teď! Jeden víc než druhý křičí, 94-4Že neslyší se sami, takový povyk vespolek svedou: 94-5„Co říkal vámtě otec? Zdaž poznal Jozeffa sukni? 94-6Jaktě sobě počínal? – jak smutněl? jaktě pak kvílil? 94-7Zvěř že ho roztrhala, ubohý toť myslil sy rovně? 94-8V důmění zdaž koho měl? nás jestli kterého neb plísnil! 94-9Tuzeli sy počínal? naříkal kterak? tuzeli plakal? 94-10Jestli o nás co mluvil? nám zdažli co vzkázati dával?“ 94-11Jůdas okřikne je však: „Najednou nekřičte jen všicknivšickni, 94-12Promluvit nelze pro vás! Což jste tak nedočkaví blázni? 94-13Dohromady svedete takovou spleť – hanba poslouchat! 94-14Jaké otázky to jsou! Ráděj ty, Chárane, počni!“ 39 95-1„Jak počít mám, to nevím,“ dí Cháran, „neb odkud kde začít; 95-2Srdce mé tíží mne tak, počíná že tlačit mne napřed. 95-3Jaktě živ jsem neviděl naříkat tak a kvílit bolestně 95-4Ctného stařečka, a tak sebe svíjet a vzdychat žalostně! 95-5Vzhled jaký smutný to byl, ponejprv když sukni zahlídl, 95-6Zbledl, – potácel se, – klesl, – přiskočili rychle jsme k němu, 95-7S ním jsme měli co dělat, docela by na zem nepadnul; 95-8V náruč, bez vlády padl nám, – měli jsme ho co držet. 95-9Po veliké chvíly otevře pak oči a vzdechne; 95-10Šat popadá krvavý, zhrozý se a z novu se lekne. 95-11Ach, jest sukně syna! vykřikna, ji poznovu zhlíží, 95-12Ach, jest sukně syna! a v rukou nám znovu omdlévá. 95-13Jej usadíme na drn; na sukni on strápený hledí, 95-14Líbá, prohlížeje zas, slzami hořkými ji smáčí. 95-15Dosti těšíme ho my, těšení však nechce přijmouti; 95-16Sukně milého syna! – jen pláče a vzdychá přesmutně!“ 96-1„Zdažli se tázal, jakou zahynul smrtí?“ Ruben se táže. 96-2„„Zlořečení synové!““ – „Co! řeklli to?“ – Jůdas v řeč skočí. 96-3„„Ach, já se zapomenul!“zapomenul!““ dí Cháran, – Jůdas mu hrozý: 96-4„Ty chlape, já již tě znám, – rozumím, – však dej pozor sobě! 96-5Chlap má za ušima!“ dí bratřím. – „Jestli co bleptneš, 96-6Přisáhám na duši svou, nezdárnou kůži že svlíkneš!“ 97-1Cháran se hned zamlčí, velice se pohrůžky té leká; 97-2Dálby mluvil, nutějí, – jazykem však sotva on blekce; 97-3Pak počíná s pláčem: „O, kdo to vypovědit může, 97-4Co ubohý trpí? – Do hrobu, ach, strast ta ho svede! 97-5Nemluvil více na nás, pro pláč na koho ni se ohlídl; 97-6Stíral jen sukní slzy, – zas složil, – a zas rozestřel. 97-7Stál do země shrbený, rukama lomil, těžce jen vzdychal. 40 97-8K stínu byl víc podoben, těšení ni od koho přijal. 97-9Manželky ho želícý y Jozeffa, jísti ho nutí; 97-10Benjamínek malý, hladě jej, chuti sám mu dodával: 97-11On pak nezdál se ho znát, ani chtěl dost málo jen pojíst. 97-12Oči na sukni jen přel, ji líbal a vzdychal přetěžce. 97-13Nás pak zahlídne a dí: „„Jste ještě tu, poslové smutní? 97-14„„K stádům navraťte se hned,““ do rukou zas sukni tu béře. 97-15„„Mým pak vyřiďte synům,““ – opět slzy sukní sy stírá, – 97-16„„Rcete: že k Jozeffovi brzy vstoupím do hrobu pláče!!““ 98-1Jak osyka se třesou synové, zblednou a k zemi se shrbnou. 98-2Jaktěby pozbyli řeč, stojejí teď stuhlí a němí. 98-3Dlouho tak když stojejí, vykradou ovčácy se rychle, 98-4Pryč utekou; neb mluvit víc netřeba, srdce kde pláče. 98-5Dlouho když tak stuhlí a němí jako sloupové stáli, 98-6Jakby je přimrazyl kdo, když každý jen do země hledí, 98-7A jako zkamenělí, když žádný se nehne, ni hejbne; 98-8Vzpamatuje se první Ruben a Jůdovi kyne: 98-9„Jůdo, hle! vzbuď pak bratry, ať ze sna zločincy procytnou! 98-10Otce ať jdou potěšit! těžkost ať otcovu uzří! 98-11Hle, co jste způsobili a jakou jste mu ztropili těžkost! 98-12Čím nahradíte syna? co mu vylžete? – Čím ukojíte? 98-13Jestli hořem zahyne, – do hrobu pak smrt-li ho schvátí; 98-14O, pak y otcovu smrt chcy mstít a vás smrtit krutě!“ 99-1„Rubene, víc nebodiž“ dí Jůdas, „již sevřené srdce, 99-2Otcova dost ho žalost pronikla a tuze již bodla. 99-3Víme, že jsme zhřešili a spáchali skutek ukrutný. 99-4Ach, že pak nezpomenul z nás žádný na otcova smutek! 99-5Platné co vejčítky jsou tvé? Radu ráděj poskytni, 99-6Jakby jsme otce těšit mohli, svou zrádu též skrýti. 99-7Plačícýho, slejchám, kdo lituje, s ním spolu pláče, 99-8Více že jej potěší, před ním než by skákal sy směšně; 99-9Zdáli se s ním děliti těžkost, s ním v prachu se koří: 41 99-10Z očí mu syce slzy vyprejští, – s srdce pak splákne. 99-11Já tedy vám radu dám: Všickni se teď v žíně oblecme 99-12A popelem hlavy své, zkormouceni jsouce, posypme. 99-13K otcy tak přistupme, a s plačícým hořce též plačme. 99-14Když pozná, že jeho těžkost nám srdce pronikla, 99-15Skroušeně když uvidí nás Jozeffa plakati spolu, 99-16Mním, že se pak utiší, – slz setře a přestane lkáti.“ 100-1„Slušné to,“ Ruben praví, „všickni bychom vstoupili k otcy, 100-2Skroušeně s ním želeli, neb aspoň se stavěli smutní. 100-3Však by posylnil sebe, – neb nechce nic jísti ni píti, – 100-4Nejlepšího co jest, přinesem ze stáda mu s sebou. 100-5Mám tam běloučkého, mně milého ve stádě beránka, 100-6Pro toto mládě y hned poběhnu, – ať sy pochůtná. 100-7Vína též z Karmelu y z Libánu mám plné baňky; 100-8Ještě pozůstal mi kus, jejž bodli jsme ondy, srnečka.“ 101-1„Já ovoce naložím“ Symeon dí, „záda plničká, 101-2Mandragory také, jež Ráchel mlsávala ráda.“ 101-3„„Mním, dva beránky bychom,““ dí Leví, „„dva y kozelce 101-4„„Vzali s sebou, by beránka jedl jednoho a zažil, 101-5„„A druhého Bohu za sebe mohl obětovati. 101-6„„Možné, také k těšení že přijdou někteří známí, 101-7„„By také je uctil, jedl s nimi a vyrazyl sebe; 101-8„„Jedno též kůzle jedl, posedě sy s námi, se sýlil, 101-9„„Druhé pak obětovat budeme, bychom spálili hřích svůj.““ 102-1Hned se usnesli na tom, a se všech deset v smutek obláčí; 102-2Posypají hlav svých popelem y sukně pošmouří. 103-1Když do stánu vešli, leknou sese, až zpátky ucoufnou! 103-2Víc podobného smrti, ba mrtvého jej patřiti myslí. 103-3On celý strápený jsa, umrlec co ztuhlý tam sedí; 103-4Zdá neslyšet, nevidět, se, čeho, – shrbený celý k zemi. 42 103-5Žádný netroufá naň sy promluvit jedno slovíčko. 103-6Vrátiti chtěli se radč, však je nová příhoda zdrží. 103-7Z těchto beránků jeden, vyklouzna, k stařečkovi skočí; 103-8Líže mu dlaň, blekaje, naň skáče, na klíně mu leží. 103-9Jakby procytnul ze sna, pozdvihne se, zhlídne tu syny; 103-10Své oči upře na ně, z nich každý pak zbledne, se třesa. – 103-11„Váš mně jest příchod milý,“ stařeček teď k nim mluvit počne, 103-12„Jestliže Jozeffovy nesete mně kosti ku pohřbu; 103-13Vděk učiníte mně tím, chcy je složit v Ráchelým hrobě. 103-14Dost až popláči sy sám, tam chcy sobě odpočinouti!“ 104-1Toho oni nenadáli se, ni komu z nich to připadlo, 104-2Žeby na kosti se ptal; nemohou odpovědi dáti. 104-3„Kosti?“ pak dí zmateně Jůdas, „těch pilně hledáme; 104-4Šelma zatáhla je pryč, musyla neb rozdrtit na prach.“ 104-5Jákub jak to uslyšel, sehnul se a zas oči sklopil; 104-6Zedraný šat popadá, slzami, jej líbaje, smáčí. 105-1Jůdas pak počne opět: „Ach, jak tebe, otče, želíme! 105-2O, že dopustilo pád na tebe nebe tuze ukrutný! 105-3Ach, kterak cýtíme tvou těžkost, – lkáme upělí! 105-4O, jak, hle! pád krutý ten též naše y srdce pronikl! 105-5Co ale platné již jest, třeba bychom se uřvali v slzech? 105-6Otče, se pozdvihni! – ze sebe slož zármutek tento. 105-7Často neb nám jsy říkal, že znáš dobře světa nestálost, 105-8V světě milého co jest, že po tom jest nejprvé veta! 105-9Hle, Jehovy se stala vůle! – tys vždy se jí vzdával, 105-10Vždycky jsy nás vzbuzoval, Boží plnit vůli ochotně. 105-11Otče milý, sebe šetř! – šetř aspoň pro chlapce malého! 105-12Časně osyřit nenech milé dítě své, Benjamínka! 105-13Otče, se pozdvihni! patř naši žalost také hořkou! 105-14Tváři vyjasni zase! proměniž náš zármutek v radost!“ 105-15On ale vzdychaje jen, shrbený sedí, – ni se ohlídne, 105-16Ni hlavy pozdvihne; slzeje jen do země hledí. 43 106-1Přejme teď Ruben zas řeč: „Těšiti nás ty jsy umíval, 106-2Ještě se pamatuji, ač byl jsem klouče maličké, – 106-3Děd náš kdyžtě umřel, Izák, my plakali hořce; 106-4Plakal jsy ty y také, osušils však hned oka svého. 106-5K nám jsy, „„Neplačte!““ pravil, – „„Jehova, hle! vzal sy ho k sobě; 106-6„„Vůle se Boží stala, – poruší se v hrobě jen tělo!““tělo!““ “ 107-1„Když jsme,“ dí Symeon, „tvou Ráchel provodili k hrobkám, 107-2Hořce jsme jí plakali a žalostí jsme u hrobu klesli: 107-3Tys nás sám pozdvihl, řka: „„Když milé naše tratíme, 107-4„„Toť bolí; příliš lkát však nelze, Bůh sám když je volí. 107-5„„Hle!““ dál, „„dítky,““ jsy řekl, – „„já ztratil na Rácheli mnoho! 107-6„„O, budiž pochválen Jehova ze zármutku toho!““toho!““ “ 108-1„O, budiž pochválen!“ dí Jákub, „y za to ho chválím. 108-2Pochválen, že ukrutný osud ten Ráchel nepotkal! 108-3Máti, jsy přešťastná, v pokoji žes usnula dřívé; 108-4Tento ukrutný-by pád dorazyl teprv cytné tvé srdce!“ 109-1Zase se k zemi shrbí. „Pochválen!“ Jůdas zas praví, 109-2„Pochválen budiž Pán, jenž všecko nejlépe činí! 109-3Otče! ó vzhledni na nás, – neseme, hle! bílé beránky, 109-4Nejlepší ovoce, jež Ráchel jídala ráda, 109-5Víno y z Karmelu, z Libanu též, – bys sebe sýlil. 109-6Otče! pojez, by žítí dlouhého popřálo ti nebe! 109-7Hle, dva beránky tuto! jednoho bys vzdal Bohu v zápal; 109-8Sám pak druhého zažil. – O, chutnala by ti krmička! 109-9Též dva kozelce nesem, – jednoho bys s námi požíval; 109-10K oběti pak druhý jest, chcem v zápal ho posvětit sami, 109-11Přál by tobě Jehova dlouhého zde zdraví a věku. 109-12Dnes budem na zdraví tvé jíst hojně a píti radostně. 44 109-13Nefftali! spěšně dones matkám tyto chutné krmičky, 109-14Dobře by připravily, – že bude otec s námi dnes jísti.“ 110-1Jákub se pozdvihne, řka: „Vy jen pojezte sy sami 110-2A se vyrážejte, nemohu já s vámi dnes jísti; 110-3Též obětujte sami, co Pánu jste v zápal přinesli. 110-4Přijme od vás Jehova, zlost žádnáli nehněte srdce. 110-5K oběti až posavad mé srdce jest tuze neschopné, 110-6S myslí neb zkormoutlou přede Pánem stati neslušno.“ 111-1Poslechnout musejí. Jdou nejprvé obět tu vzdáti. 111-2Na hranicy položí beránka, – hle! však oheň nechce 111-3Žháti, ač dosti do něj nadmouchlou foukají hubou; 111-4Nadmou tuze se tak, budeš mnít, že strhne se vítr: 111-5Předc hranice nechce nijak hořeti. – Spadneli z nebe 111-6Žžavý oheň, hledějí; – však víc nebe ještě se mračí, 111-7Nechtělo jakby hledět na obětě sprahlé od zlosti. 111-8Čím víc podpalují, hranice tím rychleji hasne. 111-9Hrůza je obklíčuje, neb y jasné se zakryje slunce. 112-1Ruben pak broukne na ně: „Odstupte! nechce Bůh obět! 112-2Mníte, že provinění tak hrozné se lehce dá skrotit? 112-3Patřil jsy, ó Jehovo! velice kterak já jsem se snažil 112-4Jozeffa vysvobodit, že y v bouřce jsem v studni ho hledal; 112-5Vděk odemne přijmi obět, již před tebe kladu. 112-6Otce, prosým, zachovej, v zármutku ho těš a posylňuj!“ 112-7Sám hranicy rozžal; rukama sepiatýma se koře: 112-8Hle, co k podivení! hranice hned plamenem hoří. 112-9Klade beránka na ni: „Buď vděčný zápal za otce!“ 112-10Pak popadá kůzle, na oheň také rychle ho házý. 112-11„Obět za hřích budiž náš, – ať v nás zlost víc se nemnoží!“ 113-1Skončené po oběti, jdou k otcy a snažně ho prosý, 113-2S nimi by pohodoval a vyrážel se jak muž povážně. 113-3Jákub pak zdvihne se, řka: „Vy jděte, hodujte vy sami; 113-4Můj posud truchlivý duch v samotě mně truchliti velí. 113-5Až uslyšíte potom, smrt mého že zavřela oka; 113-6Pak pochovejte tudy do hrobu mne Rácheliného!“ 45
VI. Zpěv.
Obsah.
Jozeff do Ejipta vezen. – Jeho nářek na cestě. – Dobře od kupců chován. – Ejipt po rozvodnění. – Skály a jeskyně bůžkův ohlasu. – Nýl řeka. – Krokodyl. – Města, Likopolis, Heliopolis, Memfis. – Příchod do Memfis. – Apis vůl, bůh Ejiptčanů zahynul. – Nářek Ejiptčanů. – Zapovězený obchod. – Zatím kupcy s Jozeffem prohlížejí město a chrámy. – Nový Apis dosazen. – Radost Ejiptčanů. – Kupcy se chystají k trhu.
114-1Již do Ejipta vezen Jozeff, jen sy vzdychá a truchlí. 114-2Na velbloudu sedě, ujede dál míli již mnohou. 114-3Nic nemluví, jen sedí, k nebesům ruce chvílkami spíná; 114-4Otrokem býti že má, to ví – a více se smutní. 114-5Pak prohodí jen tiše: „O, můj starý, rozmilý otče! 114-6Ach, kterak ty naříkáš!“ – k Chánan svých očí obrátí, 114-7„O, kterak vzdychat budeš! hledati mne, po mně se ptáti! 114-8O, nemilosrdní bratří! co vylžete otcy, 114-9Když se bude po mně ptát, když vzdychaje bude mne hledat? 114-10O, ubohý! jak bude lkát! těžce jak kvíleti pro mne! 114-11Zdám se vidět, shrbeného želet, rukama lomit trpce! 114-12Zármutek jistě ho ten umoří, do hrobu brzy schvátí! 114-13O, nemilosrdní bratří! co řeknete otcyotcy, 114-14Když mne bude, s pláčem po poušti kráčeje, hledat? [46] 115-1Otče milovaný mně! ach, já tebe více neuzřím! 115-2O, žel! moct nebudu slzavé tvé setříti líce! 115-3K otcovskému se víc přivinout mně srdcy nedáno! 115-4Ni sy budu kdy smít, postejskat otcy dobrému! 115-5Zrak když zamkne ti smrt, když sprostí trpké žalosti: 115-6Plakat ni tě budu smít, provodit ni tvé do hrobu kostikosti! 115-7O, bych v náručí tvé padnout mohl, hořce když kvílíš! 115-8O, bych v chvíly této směl zřít tebe, – tvou slzu setřít! 116-1Marná ó naděje, kam vábíš mne? kam mne zavodíš? 116-2Ztraceno pro mne jest vše! mně to štěstí nikdý nepřijde! 116-3O, tebe víc neuzřím, tvé laskavé líce nezhlídnu, 116-4Otče milovaný! – Ach, jsem otrok! – více tě nezřím! 116-5Kdo ví, kam zavezou mne, neb v které octnu se zemi? 116-6Zavřený kde vězet mám, mezy zděmi vlhkostuchlými? 116-7Neb snad slunce kde vře, jak červ budu v písku se plazyt! 116-8O, Jehovo, mou cestu řidiž! veď k cýli milostně! 116-9Otce jsy mého vodil v cyzyně také vždycky bezpečně; 116-10Jestliže pláče pro mne, ten jestli žel tuze ho svírá: 116-11Těš, Jehovo, jej sám – a posylňuj stařečka!“ 117-1Ještěby dlouho tak byl naříkal a upělý vzdychal; 117-2Však jeden z otroků těch udeřiv v bok jej, velel mlčet: 117-3„Kdo, rozmazanče! bude vřečtivé tvé škvěky poslouchat? 117-4Což jsy tak zpanštilý chlap? neb matiččin mazlíček měkký? 117-5Pak vřešť, až prodají tě, – dost se ti dostane škvěku! 117-6Až pak ti zmodrá zadek od žíly neb od karabáče!“ 117-7Lekne se Jozeff toho a třesa se, hnedle umlkne; 117-8Jen pak potichmo slzý a svůj tiše zármutek snáší. 118-1Páni pak Jozeffovi těšejí se jej draze prodat. 118-2S ním z cela spokojeni jsouce, chovají ho pohostně. 118-3Velmi se jim líbí, neb jest zrůstlý a krásný od tváře; 118-4Více, že pracovitý a dělá že všecko ochotně. 118-5Všem také jest zdvořilý, udělalby dle myšlínek všecko. 47 118-6Otrocy když skotačí, zlolajícně neb svůj osud klejí: 118-7On tiše někde sedí, reptání z ust nevypustí; 118-8K prácy jiní honěni když jsou láním nebo bitím: 118-9On sobě uloženou vykonal již dávno se smíchem. 118-10Pak pomáhal lenochům zlostným těm jich konat prácy; 118-11Y velbloudy jejich napájel, krmíval ochotně. 119-1Vše toto pozorují kupcy, za to více mu přáli, 119-2Otrokům odbojným za příklad ho představovali. 119-3Jozeff y k vyražení jim mnohou píseň zazpíval, 119-4Často y je rozesmál, zlou setřel y tíseň se srdce; 119-5Jim také vypravoval o svém rodu, otcy předobrém, 119-6Jak bude teď naříkat a jak doma kvíliti těžce: 119-7K outrpnosti skoro lakomé že kupce y pohnul. 119-8Mnohý propustit ho chtěl; než splnilli to? Špatněbys hádal! 119-9Outrpnost však nemají peněz žádostiví kupcy. 119-10Větší kde přemáhá zysk, tam není žádné lítosti! 119-11Předc však Jozeffovi dělají vše, trávil by dobře, 119-12Nad jiné otroky jej chovají nad obyčej vážně; 119-13Sami co požívají, to Jozeff s nimi požívá: 119-14Když jiní otrokové zaženou krutý ledva hlad skrovně. 120-1Nastoupí zem Ejiptskou, hned když voda opadne, 120-2Rozlitá když řeka Nýl přislibuje ourodu hojnou, 120-3Když vyprahlá země napojí se k zrůstu novému, 120-4Když každá bylina vznik béře a bůjně vyrůstá. 120-5Místami již docela opadla a země se tvrdí; 120-6Dále se dá putovat, jsou sylnice k jízdě též sušší. 120-7Ještě jen kdes v nízku chatrče zříš plouti ve vodě; 120-8Postavené na kolích, jak by, zdá se ti, dmuly se z moře. 120-9Voda kde více není, zelená se ti louka y trávníktrávník, 120-10Pomrvená tučným kalem dá ti zem ourodu hojnou. 120-11V čtrnácti nevyroste u nás dnech tráva tak zrůstně, 120-12Jako v Ejiptě za den zrůstává, – žnout se hned může. 48 121-1V tom přiletí množství ibisů, čápů Ejiptských, 121-2Šatanů, též bočanů, jestřábů, – ti všecko do drápů 121-3Svých lapají, z močidel zobají neb svým nosem dlouhým, 121-4Každý hltá, políká všecko, co přijde mu losem. 121-5Neb teď na horkou vyřítí se zem všaké hlemejždí; 121-6Slunce vyvábí ho ven, neb rádo se po zemi hemží. 121-7Kuňkavé žáby také v močidlách své hody slaví 121-8A radovánky drží, hlav svých vystrkují k sluncy – 121-9(Tak výsost slunce prý měří – od ních Ejiptští 121-10(MěřitMěřit se naučili dýlku – věř, – chcešli to věřit!) 121-11Žížaly, ještěrky, štíři, plémeno také hadí, 121-12Ze země se vyryjí, neb rádi při sluncy se plazý. 121-13Nastane teď od žab kuňkání a křehotání, 121-14Do močidel drzké žbluňkání, křepké řechtání. 121-15Tam tebe přivítají syčením svým háďata, štíři, 121-16Hlav svých vyzdvihují, žíhadlem na tebe míří. 121-17Však u prostřed plných kuňkání těch radovánek 121-18Houf přiletí čápů, nad kaluží křídly zaklepše; 121-19Žába utichne y had, hltavě neb zobáky je chvátí. 121-20Nastane hned jiný škvěk a klapání a štěbetání 121-21Od hltavé zvěře té, kvákání a krahulání. 121-22Ibis zobákem neb svým pod páždí žáby polechtá, 121-23Háďata rád políká, štíry do sebe také souká. 121-24Však při tom od hlejždí zem Ejiptskou pleje a čistí; 121-25Proto Ejiptčané jej co Boha ctí svého posvátně. 121-26(Ibis také vynašel prý klistýr. Když neb se přecpe, 121-27(VoduVodu do zadku sy prý z Nýlu svým stříká zobákem.) 122-1Však – kdo to jim povídal? – až z horké Ethyopie 122-2Hejna se sem přiženou lvů, týgrů a vše zvěře dravé; 122-3Jakby napřed věděli, že když v hojnosti jest trávy, 122-4Teď že Ejiptčané jim k drání své krávy vypustí. 122-5Strašlivě v nocy tmavé řvouce, z svých doupat vylezou, 122-6Vše trhají, ač jim všeliká hrozý jáma y oupad. 122-7Nedbají na provazy, ni pletky, ni špičaté kůly; 49 122-8Sápou, rvou, žerou y Ejiptským voly posvátné. 122-9Jakby z celého světa byla zvěř dravá teď se navedla, 122-10Tak po rozvodnění každém do Ejipta se sběhla. 123-1Však potěšíš sebe víc, na rolích když pracovat zhlídneš, 123-2Vše chatrče zanechá a role své pilně vzdělává. 123-3Ti příkopy kopají, by voda nasáklá vytekla 123-4Do jezer, do močidel, pro potravu ibisům stálou; 123-5Tam zas jiní vorají zemi a vláčejí uschlou; 123-6Rejči zas tam ti ryjí, drtějí neb hrudu přeprahlou; 123-7Ti do země semeno vesele již házý pšeničné; – 123-8Bys žito samé jen syl, to neroste a v pšenicy se zvrhne; – 123-9Jinde zahradnícy zeliny a květiny sázý; – 123-10Zemčata žádný nezná, – cybuly sy jen libuje každý. – 123-11Ohražují příkopy samorostlým trnovým plotem, 123-12Neškodil by dobytek, každý potem dost se trmácý. 123-13Pracuje všecko pilně, na polích lid, ptactvo se míhá; 123-14Skončili jestli jednu prácy, již stíhá je druhá. 124-1O, jakby rád se Jozeff přivinul k nim, pracoval v poli! 124-2Jak potěšen bývá, když vidí jen tento lid rolní! 124-3Z mládi neb byl naučen, štěpovat sady, sázet y kvítí, 124-4Neb obilí do pole házet, neb vázati revy, 124-5Jak potěšen, když vidí pilnost lidu pracovitého! 124-6Pracoval s nimi-by rád, – „Však otrok jsem!“ – vzpomena vzdechne. 124-7„Proč ale“ sám se diví, „nevidím ovečky zde žádné? 124-8Zdaž nebyloby živo zde lépe stádo y pastýř?“ 124-9Však ale s podívením uslyší, že tento lid ovcy 124-10Méně přeje, ač má pro ní důstatek pastvy y trávy. 124-11Pochopit to nemoha, jen lituje ovcy tichoučkou; 124-12Mní, povodeň častá působí snad zlou tu nepřízeň. 125-1Tím mezy chumláním ujeli zas některé míle, 125-2Neb lakomí kupcy byliby radč blíže u města. 125-3K místu pak teď přijdou, jsou příkré kde skály granytné, 50 125-4Jeskyně mnohé také, v nichž ohlas opáčný se valí. 125-5Zastavuje všecky průvodce a přísně prohlásý, 125-6Bůžka by každý vyňal svého, jej ctil a ho vzýval; 125-7Neb prý v těch škulinách skalních obydlé své mají 125-8Bůžkové, jenž ohlas sebe zvou, lidi mámiti znají; 125-9K tomu umí podvodnícy ti, zavodit pocestné. 125-10Nám aby neškodili, budeme jim zápaly pálit. 125-11Zvlášť ohláskové jsou žertovní, ti klucy malí 125-12Z toho sy smích dělají, když mohou šálit pocestné. 125-13Já tedy rozkazuji: „Své každý drž bůžky v rukou, 125-14K skálám těmto je stav; osudu ať ujdeme zlému! 125-15Křičme co hrdlo stačí, uslyšel by ohlas volání, 125-16Nám by osud pověděl, zdaž náš bude příchod sem šťastný. 125-17Čím častěj ohlas to volání naše opáčí: 125-18Tím šťastněj podaří se tu nám, vše dobře se prodá!“ 126-1Z uzlíku hned každý vytahuje bůžka. 126-2Smíchem se neudržíš, bys viděl tyto mužky potvorné. 126-3Postavy tu uvidí Jozeff trpaslíků mrzkých, 126-4Neb podoby drzých nemilých nevěstek nevzorné, 126-5Neb suchopárné také, podlouhé postavy mužků. 126-6Obracý je k skalám a křičí: „Kroť ohlasa, bůžku!“ 126-7Tento tam s kozlovými rohy bůžka vystrkuje k skalám; 126-8Koňská jiný kopita, opičí má tento tam tvářnost. 126-9Jak nemotorní jejich jsou bůžcy, tak jsou také kejkly. 126-10K nim slova neznámá brebencý, – mní je udobřit. 127-1Jen žádného Jozeff bůžka nedrží proti skálám; 127-2„O, jaké provozují bláznovství!“ u sebe myslí. 127-3Však nenadále se naň oboří hned lůza otrocká: 127-4Proč žádného nemá, nedrží také bůžka, ni vzývá? 127-5Mocně mu nastrkují do rukou jen z hlíny božíčka. 127-6On pak hledě do nebe, „Jehova“ dí, „dávno jest Bůh můj. 127-7Já podoby neznám ty, ni z hlíny, ni z mědě, ni zlaté; 127-8Než Tvorce mocného, jenž svět y všecko, co na něm, 51 127-9Nás lidi, ptáka y hmiz, zůřivého lva y také stvořil; 127-10Vzývám jen tohoto, povede on nás brzy k cýli!“ 128-1Otrocy chtí se na něj obořit, však kupcy ho brání; 128-2Neb zamilovali jej a vážili vždy sy ho velmi. 128-3„Nechte ho!“ z nich jeden dí, „Jehovu známť já také dobře. 128-4Ještě se pamatuji, že někdy též náš bůh on býval. 128-5Nechť sy jenom jeho ctí: my naše budem bohy ctíti; 128-6Ohlasa my kroťme a volejme, hrdlo co stačí.“ 129-1Všickni teď dohromady křičejí a chřtány rozevrou, 129-2Bůžkami tak kejklí, že budeš mnít, skáčí že skočnou; 129-3Tak veliký jest povyk, že nevíš, co hláholá ohlas, 129-4Zní takový vřeskot, že neznáš, co skála opáčí. 129-5Pak je okřikne jeden: „Což mníte, že ohlas je hluchý? 129-6Hluk vedete takový: že může bůh potratit sluchy! 129-7Ať jeden táže se ho na osud náš, zápal ať pálí. 129-8My pak poslouchat budem, co on nám zpátky ohlásý!“ 130-1Béře hned přednější pánev a všem mlčet velí, 130-2Zápal na ní pálí, k skálám volá, bůžka se táže: 130-3„Mocný jsy, ohlase, bůh! jenž znáš lidu příhody vesti, 130-4Pověz, zdaž budem mít štěstí tudy, nebli neštěstí?“ 130-5Z hluboka ohlas hučí – posledně pak hláholá: „Štěstí!“ 130-6„Hlásej, nejdražší které tam bude k prodeji zboží?“ 130-7Ohlas hláholaje, posléz zní: „„Pachole Boží!““ 130-8„Kdo nejvíc stříbrem naplní svůj trhový pytel?“ 130-9Ohlas po čtyrykrát opáčí: „„Jehovy ctitel!““ 130-10Kupcy radosti plní, hned odtud dále se berou. 130-11Tím pak Jozeffovi víc přejí a dobře ho hledí. 131-1Teď poprvé zhlídnou řeku Nýl, plodnou a velebnou. 131-2Z vrchole ji vidějí, do moře nádherně jak padá; 131-3Jasné slunéčko se v ní zhlíží, v nějakem co zrcadle. 131-4Krásný na to pohled s utěchou je zastavuje všecky. 52 131-5Na tisýc pluje tu ryb, jenž mít zlaté hřbety se zdají, 131-6Rychle jak střela neb šíp se proháníce, skoky provodí; 131-7Telata, mořské koně tu vyvodí žbluňky sy drzké, 131-8Honí po loupeži se, do hlubiny soky své táhnou. 131-9Plouti také uvidíš velikých lodí dost a korábů, 131-10Jenž do Ejipta vezou, co vzdálené země kde plodí. 131-11A veselé radovánky dějí se od plavců v korábích, 131-12Hudby jejich daleko do kraje rozlíhavě znějí. 132-1Všecko pak když raduje se, skočí z korábu dva chlapcy, 132-2Koupati se chtícý, plavcy ač dosti jim brání. 132-3Sotva pak v koupání počali radovánky své vesti: 132-4Tuť krokodýl se vyskytne brzy a po chlapcy se žene. 132-5On do lodě spěchá, – krokodýl však tlamu rozevře, 132-6Do hlubiny chlapce táhne a jak štíhle ho pozří, 132-7An z korábu na to všickni jak omámení hledí. 132-8Hudba utíchne y zpěv, – a všickni užásnutí zblednou. 132-9Kadidlo dost pálí, krokodýl by chlapce zas vrátil: 132-10On na obět nedbá, nemíní, co zchvátil, navrátit. 132-11Naši pak pocestní z místa toho hnou se hned dále, 132-12Chlapce-li předc pustí, nadarmo se zpátky ohlíží. 133-1Dál poněkud zajdou, spatří Likopolis město. 133-2Chrám tudy vlk žravý má, y jemu jest město posvátné. 133-3Každodenně se mu zde ve stříbrné vaně podává 133-4Vše do sytosti zvěře, beranů, také kůzlat y ovec. 133-5Město to objeli jen, nebylo zde jisté kupectví, 133-6Často neb lidští vlcy se v tom přechovávali městě. 134-1Druhý den uvidějí Heliopolis město to slavné, 134-2Posvěcené sluncy. Tam prý také jsou nocy jasné; 134-3Neb když Osyrys bůh sy ulehne a přestane svítit: 134-4Lamp tisýce tu musý se třpytit na jeho chrámě. 134-5Město jen to projedou, ani se na chrámy ohlídnou. 134-6Kde se neblýská zlato, žádných tudy šmejdů pro kupce. 53 135-1Kdybys ani nevěděl, že k hlavnímu městu se blížíš, 135-2Houfy tobě karavan do Memfis cestu okáží, 135-3Jenž k tomuto městu ze všech světa dílů přicházý; 135-4Zbožím stížený tak, velbloud pod tíží až klesá. 135-5Jozeff vidí náramné, jak věž, přihánět sem slony. 135-6Kůň jako svým ocasem: slon velký tak svým nosem klátí. 135-7Ukované v řetězých týgry sem vezou y levharty; 135-8Po slonu, velbloudu opice také šklebivé lezou; 135-9S člověka některé jsou vejšky, však chlípné a mrzké. 135-10Zas menší jiné jsou, též šeredné, žertovné a vtipné. 135-11Však když otroky též zhlídne, jej srdce zabolí: 135-12Sylné jonáky y mdlé starce y dívčice krásné, 135-13Bílé, také černé, y dívčice jak uhel černé. 135-14Mnohá na hlas pláče, tiše ta slzy hořké prolívá. 135-15Jak dobytek je ženou až k bráně města velkého. 135-16A karabáčem šlehaj’, znamená se až od krve cesta! 135-17Neuvidíš s hovadem kterým tak nakládat ukrutně! 135-18Radč opicy mrzkou pohladí pán, s ní sy zahrává: 135-19A s ubohým člověkem, otrok že jest, tvrdě nakládá. 135-20O kterak Jozeff teprv Jehovu velebí, se mu klaně, 135-21Že jemu mírnější dal pány a laskavé na se. 136-1Vejš poněkud vyjdou, a svět nový patřit se zdají; 136-2Memfis že slavný to jest, cýl cesty, vůdce okáže. 136-3Odkryje v slávě celé teď se jim královské to sýdlo. 136-4Tuť pro obyvatele y kupce příjemné jest bydlo. 136-5Na břehu té řeky Nýl v rovině vyvýšené leží. 136-6Mnoho okáže se ti strmícých až do nebe věží, 136-7Chrámů a paláců množství nesčíslné zhlídneš; 136-8Myslíš, pohromadě všecko že přebývá tu božství. 136-9Nejvíc královský palác ti padne do očí; 136-10V něm celé město že jest nádherné, sy snadno pomyslíš. 136-11Zahrady v něm uvidíš, v níchž všecko se míhá a chvěje, 136-12Všecko se tam zelená a všecko tam krásně již kvete. 136-13Krásná vyhlídka jest z ních, a z jednoho křídla paláce 54 136-14Město vidíš, řeku Nýl, za řekou y rozkošné tvrze. 136-15Vůkol paláce uzříš měděnné se ti třpytiti věže, 136-16Slunce jak rozbleskne, že budou se ti ze zlata zdáti. 137-1V této vyhlídce brzy až k městské se bráně přiblíží; 137-2Na ní se (Queff ji koval) ze zlata stkví ryzýho báně. 137-3Však kdos jim brání dálejší průchod do města: 137-4Neb s velikým nářkem se vede teď průvod přesmutný. 137-5Hned s velbloudů musý každý slézt v chvíly tu smutnou; 137-6Neb – ach, nastojte! – vše ibisa k hrobu provázý. 137-7Chrám měl, žab do syta: ubohý předc scepeněl bůžek; 137-8Neb přenáramný mu had žaludek prý přecpaný sevřel. 137-9Vycpaný teď kořením, voňavou také zmytý vodičkou! 137-10K hrobkám kněz ho nese a řveřve, jako bylby ubitý; 137-11Řvát mu také pomáhá houf žen rozprostovlasatých; 137-12Tuze tak jej želejí, pěnami až od huby kaní. 137-13Ještě povyk horší sy vedou Annbisovi kněží, 137-14Jenž mrtvé balšamují, – za nimi obecní lid běží. 137-15Hrobky pro ibisy jsou zděny z granýtu tvrdého. 137-16Každý ten zbožný čáp klenutý má pro sebe hrobek. 138-1Ibisův jak přešel průvod, do brány hned vejdou. 138-2Nikdo tu prý nemusyl své zboží stráži vykázat: 138-3Každý byl rad viděný, kdo své přinesl zboží do Memfis. 138-4Některý víc koupil, než snad peněz z města ven vynesl. 139-1Hned se jim otvírá ulice široká, také dlouhá; 139-2Jsou neb uzoučké jiné, že ledva se slon tudy plouhá. 139-3Tak vysoké domy jsou, že hlavou točila-by ti závrať, 139-4Z půdy bys dolů hleděl, v ulicy co luza provádí: 139-5Ten tudy provolává, že osud každému uhodne, 139-6Duchy že v mocy své má, posavád že nechybil nikdý; 139-7Zas jiný – hvězdář jest prý, – neb ze dlaně hádati umí, 139-8Dobré jen předpovídá, a za malý žádá penížek; 139-9Tam opice směšné před lůzou šprýmy provádí, 55 139-10Na lid se ošklebuje, – peníze lid předc za to házý, 139-11Ti metají kozelce aneb po provaze skáčí; 139-12Za peníze se mrská zas jiný, v kotouč neb se stáčí. 140-1Tu ulicy přejdou, přijdou na místo okrouhlé. 140-2Chrám tu nákladný stojí, – spěchá doň mnohý Ejiptčan; 140-3Vůkol něho stojejí řadami granýtové sloupy; 140-4Skryl by se před parnem zbožný y koupil tu obět. 140-5Na vchodu do chrámu jest pavlač mříží se zlatou; 140-6Jsou z alabastru na ní sochy vejšky a šířky obrovské; 140-7Dvě z ních mramorovou tabuly nádherně pronáší, 140-8S vrchu se blankytná nebesa a lazurová snáší, 140-9Písmenmi na tabuli zlatými jest nápis ten čísti: 140-10Každý své skloň koleno, bydlí zde bůh velký, vůl Apis! 140-11Kupcy pak jsou tak tupí, že sy Apisu hrubě nevšimnou, 140-12Na to jenom myslí, by do hospody vrazyli spěšně. 141-1Hrozný se strhne povyk a všecko jak zmámeno chodí, 141-2Každý lomí rukama, běhá hořem z místa na místo. 141-3„O, by se uzdravil zas!“ pro něho se až do krve šlehá; 141-4Neb – ach, nastojte! bůh Apis se rozstonal těžce! 141-5Žrát ani pít nemůže, ni pohledět na zlaté jesle; 141-6Dost léčí ho kněží, drahými ho vodami myjí, 141-7Dost mu kadidla sypou, lijí také klystýr do zadku: 141-8Však ale darmo jest vše; předc Apis natáhne své kelky. 141-9Ach, žel! – Přírodo, plač! Ejipta bůh zcepeněl velký! 142-1Smutná tato novina zahučí hned po celém městě. 142-2Obleče v smutek se vše a trhá krutě se sebe vlasy, 142-3Lkaje, v prsa se tepá a ouprkem k chrámu pospíchá. 142-4Pro tlačení veliké musejí však zavříti dvéře. 142-5Kdo jen jest zbožný trochu, chce Apisa uzřit mrtvého; 142-6Neb prý laskominy po sobě také vůl mrtvý nechá. 142-7Však když odstrčený ode dvéří jest vola mrtvého: 56 142-8Zůstane stát smutný, osudu se pak zlého obává. 142-9Nastane truchlivý škvěk, řvání skučivé a žalostné. 142-10Tenkrát že svět pomine, myslíš, tak hořké jest lkání. 142-11Hned musejí přestat – neb každý v slzech jen se brodí – 142-12Vše veselosti a hry, y domy rozkošné se zavrou. 142-13Rozprostovlasaté také sem ženy v škvěku přiběhnou, 142-14Ukryly svou by žalost, tvářičky sy plénami zastrou; 142-15Škvěky žalostné vedou, trhají také s hlavy sy vlasy, 142-16Zavilé prsy tepou – nastojte! jejich škoda krásy! 142-17Veškeren lid naříká pro Apisa, pláče žalostně. 142-18Kněz ale nejvyšší vystoupí – všem mlčet káže: 143-1„Želte, Ejiptčané!“ dí, „ach, želte Apisa smutně! 143-2Pryč ode šelodešel brzy nám, ač dlouho žít ještě tu mohl. 143-3Jaktě byl tlusťoučký! krásné rohy měltě jak jelen! 143-4Zadkem jak vyhazoval! jak stavěl své ploskaté nohy! 143-5Jaktě to krásný byl vzhled, vyvalil když velké své oči! 143-6Jaktě mrskal ocasem, bezbožný-li kdo se přiblížil! 143-7Ach! ach! – ten již jest tam! vůl balšamuje se již velký, 143-8Jak to bohu patří, by dálo se všecko posvátně. 143-9Vycpaný až kořením bude Apis, pak k pohřbu se mějte; 143-10Vzdejte poslední mu čest! – oblecte se v truchlivý smutek. 143-11Kněží již vysláni jsou, by nového zas Apisa zhlídli: 143-12Zas se budem veselit; neb vidím, že ho šťastně naleznou. 143-13Však ale do té doby ať panuje na zemi smutek! 143-14Zapovídám veselosti y hry, také obchod kupecký, 143-15Kejkly a hudební radovánky, a hluky veřejné, 143-16Dlouho tak, až přivedou nám Apisa, vola nového!“ 144-1Kupcy nerádi slyší, beze zysku že trávit čas mají, 144-2Škaredě se mračí, na nešťastnou příhodu lají. 144-3Rozkazu však se poddat musejí. Hned otroky zavrou; 144-4Jen Jozeffem milým nakládají mírně po vždycky. 144-5K toulce zahálku tuto užijí a město prohlíží; 144-6Jozeff jen s nimi chodí, obslouží všecky ochotně. 57 144-7Králova k palácu přijdou, však přán není přístup; 144-8Neb za nečisté drží Ejipští všecky cyzynce. 144-9Vůkol jen prohlídnou stavení to stkvostné, nákladné; 144-10Zahrady pozdálečí zhlídnou, v nich vše kvete libě. 145-1K jednomu teď přijdou chrámu, jenž kozlu byl staven. 145-2Zdaleka okazoval to celý zlatý chrámový nápis. 145-3Jsouc’ puzeni jakýmsy hlukem, do chrámu též vejdou. 145-4S podivením vidějí, divoce jak všecko se točí. 145-5Když zatím v Apisově chrámě vše pláče žalostí: 145-6Tu s divokým pokřikem okolo vše kozla sy skáče. 145-7Nestydaté tu ženy kolem něj drzce sy kutí; 145-8Tvář se studem zardí, tak vedou sy vztěklice mrzce. 145-9Rozlobený kozel mní, že v závod se s ním trkat chtějí: 145-10Zlostně tak trkne do nich, až kosti se v ních hrkat zdají. 146-1Dále zas pokračují, chrám padne jim do očí jiný. 146-2Každý odtud s smíchem vycházý. „Snad veselohry“ 146-3Kupcy praví, „se tudy provodí?“ Doň také vstoupí. 146-4Smích zdržet svůj nemohou, opice jaké šprýmy vyvodí, 146-5Drzké kozelce mece, po jedné neb skáče sy noze; 146-6Všecko že smát se musý, bys umíral, k smíchu tě nutí. 146-7Obětí dostane dost, neb každý jí házý oříšky, 146-8Cukrované mandle, na mlskách ni božkovi scházý. 146-9Na koho ušklejbne se, ten mnímní, že ho potká neštěstí; 146-10Ten den se všeho hrozý, radč kdes sy do kouta zaleze. 146-11Když veselohru vidět chce kdo, k opicy sy vyběhne. 146-12Někdy podrápán jest dost, – proč – dobře tak! – bůžkem pohrával! 147-1Kupce pak pozdržela ta hra, až slunce zapadlo. 147-2Spěšně do hospody jdou – a k jinému divadlu přicházý. 147-3Neb, ach, nastojte! před vraty tu Isysy kvějí 147-4A rukama lomějí pro hoře rozcuchané ženy. 147-5O, jaký zármutek zas! Měsýček nebo své rohy tratí! 58 147-6Čtvrt se poslední mizý! ubohý, ach! kdy se zas vrátí! 147-7O, to jest tragedye! Uslyšíš tudy škvěky žalostné. 147-8Snadno pojít můžeš, bys srdce měl tuze cytedlné. 148-1V hospodu svou vejdou; ale Jozeff jak zmámený stojí. 148-2„O, co jsem za nepravost,“ dí k sobě, „co spatřil za mrzkost! 148-3O, Jehovo mocný! což tak tebe člověk zapoměl? 148-4Což nepřipomenulo, žes Ty Bůh! to hvězdnaté nebe? 148-5Vola tu y opicy, vlka, kozla též ctí jako Boha: 148-6A Tebe, Stvořitele, ni od jména znáti se zdají! 148-7O, jaká zaslepenost! A tudy mám já prodán býti? 148-8Zpuštění to veliké den odedne zhlížet a plakat? 148-9Chraň, Jehovo, mne Sám! Jen chcy tebe vždy, Bože, vzývat! 148-10Byť celý svět třeštil: Jehova bude mým Bohem vždycky!“ 149-1Dlouho to však netrvá, hluk najednou vznikne radostný. 149-2Každý, v rukou co drží, zahodí pryč, vejskne radostí; 149-3Ouprkem k Apisovu divoce vše chrámu pospíchá. 149-4Neb prý Apis nový přiveden do chrámu jest šťastně. 149-5Každý skokem běží, co noha jen stačiti může; 149-6Neb rohatého Boha uvidět chce každý co nejdřív. 149-7Má rohy pozlacené, z voňavých věnec na hlavě kvítků. 149-8Tak jest okrášlený vůl, od zástupu obskakovaný. 149-9Nastane vejskání, trouby také bubny tu znějí; 149-10Skáče sy vše vesele, držejí radovánky se hlučné. 149-11Od hluku vůl splašený zle sebou trhá, strašně se zpouzý: 149-12Sotva kněží udržet ho mohou, ač sylně ho drží; 149-13Předc divoce sy kutí, potrkat své ctitele hrozý. 149-14Hnedle kynou mlčení kněží a vypuštěno množství; 149-15Neb prý ten nový bůh,bůh nepřivykl posud na svoje božství. 150-1Zavře se hned také chrám, kněz s pavlače chrámové káže 150-2Všem vesele živu být, – ať počne se prodej y koupě, 59 150-3Hry veselosti také. A hned jest vyvěsen nápis: 150-4Vše se raduj! nalezen nový jest vůl, velký bůh Apis! 151-1Kupcy hned rozkáží svým otrokům, zmýti se čistě; 151-2Zejtra že začne se trh, hleděli-by přichystáni býti. 151-3Otrokyně voňavou vodičkou též by se zmyly, 151-4Kvítím krášlily hlav, prodaly by se na trhu draze. 151-5Dvojnásobný pokrm jím káží dnes dáti; 151-6Neb Ejiptští suché nechtí prý otroky koupit. 60
VII. Zpěv.
Obsah.
Trh na otroky. – Jozeff od Putyfara, knížete vojska koupen; – od něho do zahrad vykázán. – Pracuje k zalíbení pána svého. – Putyfar jej před svou manželkou chválí. – První podpal k jejímu zamilování se. – Putyfar jí přináší od Jozeffa pletený košíček s kvítím. – Obé od ní chváleno. – Jest žádostiva Jozeffa vidět. – V zahradě však nemůže. – Pak vidí s půdy domu a víc se zamiluje. – Jozeff učiněn správcem zahradním. – Sám na stůl ovoce přinášet smí. – Manželka Putyfarova má příležitost, lépe sy ho prohlídnout. – Jozeff učiněn správcem celého domu a miláčkem pánovým. – Manželka Putyfarova snaží se, jej k sobě přivábit. – Zjevuje mu svou lásku. – Mocně jej vábí. – Jozeff se vytrhne, a zanechav pláště v rukou jejich, uteče. – Její pokřik a msta. – Jozeff do žaláře uvržen.
152-1Sotva rozednilo se, hned kupcy z lůžka se berou, 152-2A zdaleka svežené zboží hned na trh vyváží. 152-3Otroky na provazech, jak dobytek, do trhu ženou. 152-4Každý popsání své má, na krku pak tabulku s cenou. 152-5Na znamení, že otrokem jest, provaz bez viny nese. 152-6„Hůř nebude!“ mní ten; jiný, „Hůř bude!“ sám sebe straší. 152-7Jozeffovi pak na krk zavěsý šňuru teničkou; 152-8Pilně ho pamatují, nesl vždy hlavu hezky-by vzhůru. [61] 153-1Kde se tržiště drží, ulice jest prostranná, dlouhá. 153-2Táhne se od řeky Nýl, až tam k té bráně polední. 153-3V houfech tam je ženou. By nestala roztrž se žádná, 153-4Tržní poručník velí, jakby každý měl státi pořádně. 153-5Prostředkem se nechá ulice, projíti by mohli 153-6Kupcy domácý také, do domů též skoupené svádět. 153-7Zběhne se ze všech stran divného lid kroje a stavu. 153-8Mihání uvidíš, jako když včel roj se vyvede. 153-9Otroků houf tu stojí, tam dívčice bílé a černé. 153-10Mnohá jest uplakaná; z rukou byla snad vzata milých. 153-11Každá prohlížena jest, neb přivábí mnohé všetečnost; 153-12Mnohý přiběhne jen sem, by provodil své rozpustilosti. 153-13Počne hluk, smlouvání, plácání, vyvolávání. 153-14Ti chyby vystavují a schválně jen otroky haní. 153-15Kupcy zas vychvalují, jak pilen jest, jaktě poslušen: 153-16„Až jen se dobře nají, bude moct vám lámati skály!“ 153-17Jest tu takého hluku, neslyšíš že sám slova svého; 153-18Škvěku pak od ženských, že budeš mnít škvěk slyšet sový. 154-1Kdo kupovat upřímně míní, mlčení sy vyžádá; 154-2Otroka prohlíží sám, bedlivě na vše se táže: 154-3„Odkud a z vlasti které jsy ty? jak jsy asy starý? 154-4Zdaž jsy dobře zdravý? nesoužíli tě jaký neduh? 154-5Prácy jakou dělat znáš? zdaž ruční anebo z hlavy? 154-6K čemus učíval kdy se? k otroctví proč jsy tu přišel? 154-7Zdaž kopat, rejt nebo znáš, neb hádat, neb duchy zaklínat?“ 154-8Když toho zodpovídá, tu kupcy ho chváliti počnou: 154-9„Dost malé doň neuzříš chybičky!„chybičky!“ tak šáliti znají. 154-10„Jaktě byl vždy trpný, jak mírný po všecky ty časy!“ 154-11Ač pro samú mírnost uvidíš zkrvácené prouhy! 155-1Nejdráž kleštěncy prodají se a dobře se mají. 155-2Ti prý líp hodují, než někteří páni domácý. 155-3Všecko se jim svěří, neb z nich jsou správcy domovní 155-4A krásných paniček – rozumí se to – hlídači čestní. 62 156-1Nejvíc otrokyně jsou v místě tom k politování; 156-2Nesnese kráva ni vůl, na trhu co snést tyto musý. 156-3Ta ubožátka teprv – ó splakalbys, měl bys to spatřit! – 156-4Vše vytrpět musý, co zhejralá lůza provodí. 156-5Odpolou jsou tu nahé, nějaká jen plachta je kryje; 156-6Všecko poslouchat musý, co tlachavý nestuda žvachtá. 156-7Mnohá sy zacpe uši, rukama jiná oči zakrývá; 156-8Předce nesmí ceknout, když ní který nemrava točí. 156-9Však které zhejralé jsou, ty mrzce sy dosti vyvodí; 156-10Samy nabízejí se, by kdo koupil je, zhejrale nutí; 156-11Tam tato dokazuje, stud ztratila, smilně, oplzle; 156-12Zas jiná přislibuje, dělat vše, kdo co káže, ochotně. 156-13Každá okáže, co zná: ta zpívá, ta skáče, ta kejklí; 156-14Tam ta pro hanbu a stud celá zardělá pláče žalostí. 156-15Jozeff pak vše to vidí, „O, jaký mne osud potká!“ 156-16Neb posavad žádný z kupců na něho se nezeptal. 157-1Teď nějaký veliký do trhu pán vážně přicháýpřicházý, 157-2Sloužícý mnozý za ním a podál také otrocy kráčí; 157-3Každý mu ustupuje, před ním se klaní a koří. 157-4On děkuje také všem, dělají ač zřídka to páni. 157-5Vážně sy vykračuje a otroků střídy prohlíží. 157-6Nezdá se koupit koho, jen lituje těch lidí bídu. 157-7Naproti Jozeffovi když přijde, tu zůstane státi; 157-8Od paty jej do hlavy, jak jej-by měl znáti, prohlíží. 157-9Líbí se mu pachole. „Jak zrostlé“ praví, „a jak krásné, 157-10Švíhlé a outlé jak jest, a jeho oko jasně jak svítí! 157-11Vymalovat-by malíř nemohl ty růže na tvářích; 157-12Nikdý tak slíčného neviděl jsem chlapce až posud! 157-13Jaktě ty kadeřavé, ryšavé vlasy pěkně mu sluší. 157-14Býti pořádný se zdá, čistší než otrocy druzý. 157-15Proč není“ k sobě praví, „provazem, jak otrocy, svázán? 157-16Dobré to jest znamení; nemusý snad tuze ho tepat!“ 157-17Čím dél’ jej zhlíží, tím víc se mu otrok zalíbí; 157-18Koupit že ho musý, přisáhne při Apisu velkém! 63 158-1Blíže přistoupiv k němu, hned kupců se, začby byl, táže. 158-2„Dášli na stříbře tisýc, vezmi!“ – Pán sázet je velí. 158-3Spěšně hrabou peníze kupcy, neb se toho bojí, 158-4Aby nerozmyslil se Pán, že koupil ho draze. 158-5Pán ale Jozeffovi za sebou hned jíti přikáže; 158-6Otrokům svým pak, mezy sebe chlapce přijmouti poroučí. 159-1Hned do domu vejdou, jest velký a stráže tam mnoho. 159-2Zůstane pán teprv stát, soukromě se Jozeffa táže: 159-3Odkud by byl, jaké jest mu jméno, v které zrozený zemi? 159-4Proč do otroctví přišel? na podobné táže se věcy. 159-5„Jozeff jest jméno mé, pachole Hebrejské jsem rodem. 159-6V otroctví jsem přišel, od svých bratří zrádně byv prodán. 159-7Ještě stařičký otec můj v zemi jest živ Chananejské, 159-8Kus sy zakoupil kraje, sýdlí tam již dlouho pokojně; 159-9Pastýř ovec jest on, veliká má stáda a tučná. 159-10O, semnou veliká a hanebná stala se zrada! 159-11Otcova bez vědomí mne prodali zůřiví bratří! 159-12Nedbali na slzy mé, otcovu ni zpoměli těžkost! 159-13O, na tobě znamenám, že dostal jsem pána dobrého! 159-14O, kterak jsem potěšen, u tebe že služba mně dána!“ 160-1„Zač tebe mám přijmout?“ dí pán, „kým býti sy troufáš?“ 160-2„„Zahrady zde zhlížím,““ dí Jozeff, „„y znám hledět kvítí, 160-3„„Též ovoce štěpovat, s rejčem zacházeti dobře. 160-4„„Cožkoli rozkážeš, vykonám vždy všecko ochotně.““ 161-1Pán povolá správce, jenž svěřené zahrady míval; 161-2Chlapce odevzdá mu, s ním mírně-by, káže, nakládal. 161-3Skloňuje hned se Jozeff, za správcem do zahrady kráčí. 161-4Správec na místo vede, kde otrocy pospolu bydlí. 162-1Jak jen do zahrady všel, že přišel do ráje sy myslí. 162-2Kam se ohlídne koli, tu samé jen rozkoše vidí. 162-3Kvítí rozmanitost rajskou se mu zdá plodit krásu; 64 162-4Kvíteček neb každý nard, ambru mu dýchá líbezně, 162-5Skropené každodenně, by kvítek ni jasmín nevadnul. 162-6Nejlepší ovoce do huby skoro se stromů visý; 162-7Pnoucý se po loubí víno také růže nalezneš. 162-8Teď jej správec vede, kde nářadí bývá zahradní, 162-9Kde se otrok musý skrýt, paní když do zahrady přijde. 162-10Tu uvidí motyky, lopaty y kolečka a rejče, 162-11Kropícý konve také, k vázání stromečků y lejčí. 162-12Rývy mu vázat velí, každou y větvičku nerovnou. 162-13Dobře tak váže Jozeff, že zahradní správce se diví. 163-1Od ruky vše mu tak jde, učený jak tomu-by býval, 163-2Zahrady ač takové ani nikdý nepřišly mu k očím. 163-3Když se seznámil pak víc, touží znát pána též svého, 163-4Kdoby byl pánem jeho, u koho neb otrokem slouží. 163-5„Pán náš jest Putyfar„Putyfar“ dí kdos, „a jest knížetem velkým, 163-6První po králi sedí a v radě nejblíže u krále; 163-7Vůdce jest nad vojskem Faraona, krále mocného. 163-8Král velice váží sy ho, vše činit ku poctě mu velí. 163-9On také zasluhuje vší cti, jest velmi milostný, 163-10K otrokům svým y také jest vlídný, a práce odlehčí.“ 163-11Za šťastného Jozeff se pokládá a vzdá Bohu díky, 163-12Že do domu dobrého nohu jeho zřídil milostně. 164-1Po nějaké chvíly Putyfar k manželce přicházý, 164-2Vypravovat počíná, jak dobrou dnes uďal koupi: 164-3„Roztomilé pachole dnes koupil jsem, ač skoro draze; 164-4Není mi líto peněz, pachole mně velmi se líbí. 164-5Jest spanilý, slíčný, má růžové líce panenské. 164-6Že pak se k nám dostal, předemnou skoro skákal radostí. 164-7V zahradě býti volil, neb prý zná sázeti kvítí. 164-8První co sám vyvede, odemne máš míti, milenko!“ 165-1„Za to tě mám radči, žes dívčice žádné nekoupil, 165-2Dost“ manželka praví, „bolí ctnou srdce paničku, 165-3Vždycky tobě věrnou – přivedeš když každý trh ňákou 65 165-4Dívčicy. Ještěli jích málo? O, nevoď mi je více! 165-5Předce pak chceš, srdce mé na tebe by se smálo jen stále! 165-6O, jacý vy, mužové, mlsaví jste chtíči podivní! 165-7Na paní dost není, vám děvka y srdce hned sklíčí!“ 165-8Ještěby kázala dél’: Putyfar však Jozeffa chválí. 165-9Nemní, jiskra že ta,ta věrné paní srdce podpálí. 166-1Pozdě do zahrady jde Putyfar, a Jozeffa zhlídne, 166-2Otrocy spí již jiní, on sám jenom pracuje ještě! 166-3Zdaleka pozoruje, že z něho od práce pot teče; 166-4Dél’ nemůže vydržet, se sebe šat zpocený svláčí. 166-5Pán z toho jsa potěšen, „Budeli,Budeli,“ dí, „vždycky tak pilný, 166-6Předc ho musým potěšit, pilnost jeho obdařit slušně.“ 166-7Správec pak pána jak zří, hned blížeji k němu přistoupí. 166-8„O, Pane! tenkrát jsy udělal“ dí, „koupi výbornou! 166-9Jestliže každodenně otrok ten tak bude pilný, 166-10Pro jiné otroky nám, věř, nezbude práce nižádné!“ 166-11A teď mu vypravuje, od rukou jak mu všecko odcházýodcházý: 166-12„Ni sobě odpočine a při tom předc pracuje řádně.“ 166-13Pán ramena pleská mu a k správcy obrátě se, praví: 166-14„Zejtra mu hned udělíš zelené celé roucho zahradní, 166-15Sláměný dáš klobouk, by kryl hlavu, slunce když pálí, 166-16Šňůru tuto zahodíš, s klobouku ať fábor mu chvěje.“ 166-17Jozeff velmi se koří, děkuje Bohu vroucně potichmo: 166-18„O, kyž milostnému vždy pánu se zachovat mohu!“ 167-1Každodenně Putyfar do zahrady teď sy vycházý, 167-2Vždy potěšen bývá, k Jozeffovi když se přiblíží. 167-3Čím se obírá koli, co plete, čím nebli zacházý, 167-4Pánovi zdá se, v rukou jakby to již Jozeffa kvetlo. 167-5Z zahrady když přijde, chválí vždy před paní chlapce. 167-6Tím žeby srdce ženy, nepomyslí, více rozpálil. 167-7„Jej pak vidět já musým!“ u sebe dí ctnostná paníčka. 167-8Arcyť že před mužem myšlínky své zjevit se chrání. 66 168-1Často do zahrady jde, krásného by otroka zhlídla. 168-2Neníli pán doma, dává sy tam jídla přinášet. 168-3Však se jí nechce dařit, neb kleštěnec před paní běží; 168-4„Jde“ vyvolává, „paní! – ať každý hned otrok zaleze!“ 168-5Otrocy kam mohou, prchnou a do skrejše zalezou. 168-6Tím ale toužebnost neuhasne v srdcy paničky, 168-7Otroka spatřit toho, neb kleštěnec vždycky jest v cestě. 168-8„O, jak nešťastná!“ dí, „ubohá jak jest trýzněna žena! 168-9Všudy neb hlídána jest, ač líce jí pléna zakrývá. 168-10Kleštěncy slídní v patách za námi se vlékou; 168-11Kde se vyskytne otrok, šeredy tyto hnedle ho flekou!“ 168-12Pryč mrzutě ze zahrady jde, víc jiti tam nechce; 168-13Neb necytedlné tyto kdy hlídače pozbyt nemůže. 169-1Jednou sám Putyfar zrána sy do zahrady vyšel. 169-2Jozeff pak sotva ho zří, hned naproti pánovi kráčí; 169-3Proutěný hned košíček s kvítím do rukou mu podává, 169-4Kytku též jahodovou, řka: „Pane, to přijmi milostně!“ 169-5Pán takových neviděl kdy jahod, – jim velmi se diví; 169-6Květiny tak krásné ani nikdý nepřišly mu k očím. 169-7Stříbrným obdaří jej, „To musým“ dí, „své ženě vzýti.“ 169-8Hned popadá košíček a prohlíží pletbu tu pěknou; 169-9Spěchá radostně domů; košíček zdaleka jí okáže: 169-10„Otrok zmilovaný mně, posýla tobě tentohle dárek!“ 169-11Ona zapejří se, košíček však přijme radostně: 169-12„Nikdý jsem neviděla košíček pletený tak hezoučce, 169-13Kvítka spořádaná tak! Jak vane z nich vůně líbezná! 169-14O, jaké to jahody! jak velké! jak chutnají dobře! 169-15Z naší-li zahrady jsou? Okus je pak předce, mužíčku!“ 169-16On potěšen, slibuje, jí často ty mlsky přinášet. 169-17Hned mile jak odešel, košíček paní tiskne k srdéčku: 169-18„O, ty krásný hochu! ó bych tebe mohla tak tisknout!“ 169-19Zas popadá košíček, líbá a k srdcy ho tlačí. 169-20Ženky nefounějte! s každou (prý) vládne ta chyba! 67 170-1Jednou když zrána, neb právě vstávala z lůžka, 170-2Přijde povolaná, by paní svou strojila, služka; 170-3Vypravovat počíná: že chtíc užít chládku ranního, 170-4Vyšla na půdu domu. „Však líce jsem zakryla plénou, 170-5Slunce vycházelo neb a jeho mne paprslky obleskly, 170-6Že naň pohlednout, podívat ni jsem mohla se vzhůru. 170-7Dolů jsem radč hleděla, vonělo mně ambrové kvítí. 170-8A když vůni do se políkám dychtivě a vzlíkám; 170-9Hle! mládence vidím v zeleném šatu v zahradě státi, 170-10Zrána zalíval již hned pilně květinky y růže. 170-11O, paní! neviděla jsem nikdý tak chlapce milého! 170-12Červenaly nad růži jeho se tváře hlaďoučké, 170-13Snad Aurořina, mním, je více přibarvila záře; 170-14Dívka malovaná mít nemůže tak jasná očička. 170-15Z něj jsem nespustila svá – a plíce se házely ve mně. 170-16Kudrnaté, ryšavé vlasy měl, ba dokonce snad zlaté; 170-17Zefírek nimi sy hrál, ó jak mu po znaku se vily! 170-18Něco zažhálo mne tak, nemohu ani řícy, co jest to!“ 170-19Paničku píchne něco, myslí: Totě otrok ten hezký! 170-20„Isyno!“ dí paní k ní, „tys nějak očarovaná! 170-21Nikdý nebývala jsy tak mluvná a nikdý tak řečná! 170-22Však viděla v zrcadle jsem, tvé kterak oči se bliští! 170-23Vždyť rozpálena jsy! Tak láska-li v tobě se znímá? 170-24Já ale přeji ti to – jen hezký-li jestiť tak hoch tvůj. 170-25Rádabych jej viděla; pověz mi, až zas se okáže; 170-26Pak dovedeš na půdu domu, bych zhlídla ho sama. 170-27Nejsem, znáš mne, hrdá; ni za otroka nechcy se stydět!“ 171-1Dlouho to netrvalo, přiběhne tu Isyna skokem, 171-2Že k vidění zase jest, paní své oznámí radostně; 171-3Vezme ji pod páždí, a Filoklea ptáče co letí, 171-4Dychtiva jest ho vidět, po schodech hned skáče jak srnka. 172-1Dolů za mříží hledí a zůstane státi užaslá; 172-2Slíčnějšího vidí, než znala sy představovati. 68 172-3„Dobře-li jsem neměla?“ dí Isyna, „hleď, jaké líce! 172-4Prv Aurořina, jsem mníla, že je barvila záře. 172-5A ty kudrnky jaké! zdaž nezdají býti se zlaté? 172-6Krásný-li hoch to není?“ A hlavu mate více paničce. 172-7„„Hezký jest hoch!““ paní dí, na srdcy pak něco ji tlačí. 172-8Čím déle naň pak hledí, tím víc zamilovaná bývá. 172-9On ale zajde brzy do loubí, by vázal tam révy. 172-10V srdce Filokley však hluboce se ten vtiskl obrázek. 173-1„Hezký!“ Filoklea dí, když do pokoje zase přišla. 173-2„Roztomilý jak panenka jest hoch!“ pokoj spěšně probíhá. 173-3„Růžové tváře jeho! a vlasy! – ó rozmilý hochu! 173-4Ty jsy milostí mne jal – ó kýž mohu spatřit tě blíže!“ 174-1Často na pavlač jde, ba běžíběží, až rouška se chvěje; 174-2Neb přelíbezný jakýs (prý) teď jí tam větříček věje. 174-3Často také myslí, kde a jakby se s ním mohla sjíti: 174-4A nenadála toho se, že má brzy zříti ho zblízka. 175-1Neb nenadále stala veliká se v zahradě změna. 175-2Správec se zle zachoval; pán nechtěl mu více co svěřit. 175-3Neb prý nejlepší ovoce zaprodával do města, 175-4KvětinyKvětiny, též zeliny, ba všecko, co bývalo vzácné. 175-5Dozvěděl pán se toho, a správce ze služby propustil. 175-6Nesměl mu víc na oči – ni více do zahrady páchnout. 176-1Jozeffa představuje Putyfar za správce do zahrad; 176-2Otrokům rozkazuje, ho poslouchat a ctíti jak patří. 176-3Jozeff pak tak moudře vše řídí a dobře spořádá. 176-4Že teď pořádek jiný vidí pán y pracovat pilněj’: 176-5Dostane povolení, ovoce sám k stolu přinášet. 176-6Zdá se, že sama paní musyla za milost tuto prosyt. 176-7Dřív pak, vejíti než smí, hned musý plénu spustit panička. 176-8Krom kleštěnců nesmí žádný vidět pánovu ženu. – 176-9Ona pak příležitost dosáhne, ho zblízka prohlídnout. 176-10Dobře že kryje pléna – jak po něm očima paní blýskne! 69 176-11Pod syťovou rouškou teprv zná jej býti hezkého. 176-12Tak prý neviděla spanilou tvář nikdý na mužském; 176-13Jasné oko pak jeho, tak prý ji bodlo do srdce: 176-14Že ani svých nemůže očiček teď spustiti s něho. 177-1Jozeff pak se pokloně, odcházý. Pán začne ho chválit: 177-2„Zdaž lepší ovoce na stůl nepřicházý než jindy? 177-3Jak veliké, krásné! a jak také chutná hned lépe! 177-4Cožli tobě nechutná, Filoklea? Zdáš se mi smutná?smutná?“ 177-5„„O, ne!““ Filoklea dí, „„já kvítka ta krásná prohlížím. 177-6„„O, jak rozkošněj’ teď voní! jak krásně se barví!““ 177-7„Oč že jsem“ dí Putyfar, „nechybil, že jsem ho povýšil!“ 177-8Tím zamilované jí, nemní, že srdce roznití. 178-1Jde povolán k králi. Filoklea zůstane sama: 178-2„Vše se po vůli daří! – seznámit musým já se s tebou, 178-3Ty hochu roztomilý! Potěšíš mne, vím to již napřed! 178-4Prv sy již předpovídám, že zažiji rozkoše s tebou! 178-5Jak jen to mám udělat, aby jsme spolu mohli se scházet? 178-6O, jakbych ráda chtěla, pomáhat ti sázet květinky! 178-7V stínu kdes předceby jsme promluvit spolu mohli slovíčko, 178-8Cukrovali co hrdličky sebe – dá všecko se smluvit! 178-9Isyna? – Mohlaby ta velice býti prospěšná; – 178-10Vím nebneb, že jej miluje: za muže jí dáti ho slibím. 178-11Těch jenom ohyzdných kleštěnců velmi se bojím! – 178-12Teď ale mně připadá, ukojit čím chlapi se dajídají, 178-13Po zlatě jsou hltaví, udělaj’ prý za zlato všecko; 178-14Každý se z nich k mlčení přivede, jen když zlato uzří. 178-15Dám do sytosti ho jim, přivedou pak sami ho ke mně. 178-16Můj nic starý nezví, však ten plamen sám ve mně rozžal.“ 179-1„Ale, Filoklea! kam pádíš? chceš býti nevděčná? 179-2Manžela tak ctného podvést a do hanby uvádět? 179-3Zdus plamen ten žžavý! On pan: ten otrok – sy rozvaž!“ 179-4„Však jaký těžký to boj! Manželská tu má platit věrnost! 70 179-5Věrnost? prázdné slovo! Jak vy jste pak manželé věrní? 179-6Každá-li otrokyně není vám milá, bílá neb černá? 179-7Sama panička jenom má vděk vzýt vždycky jen jedním? 179-8O, brzy jest nasycen, kdo krmen jest vždy chlebem všedním! 179-9O, hochu roztomilý! sladkou rozkoš tu již cýtím, 179-10Až budu objímat přemilou tvářičku tu hladkou!“ 180-1Však brzy se přihodí, nemusý že se Isyně svěřit, 180-2Tím méně kleštěncům; těm za zlato nelze co svěřit. 180-3Jozeffa zamiluje Putyfar a více mu přeje; 180-4Neb vše dobře vede a s otroky mírně zacházý. 180-5Pána to velmi těší, hned všecko mu v domě odevzdá, 180-6Správcem činí ho domu, nad všecky ho v domě povýší; 180-7Na znamení přednosti, poctí jej lesknatým peřím, 180-8Jež na klobouku nosý, hedvábným nad to y pláštěm; 180-9Byť odevšech byl ctěn, na ruku dá prsten mu zlatý. – 180-10Pán zří s potěšením, že všecko v domě pořádně, 180-11Dobře také se děje; neslyší také žaloby žádné. 180-12Ač přitom každodenně se tráví hojně a stkvostně; 180-13Předce nedostatku nevidí, a všeho jest dosti: 180-14Neb Jehova skrz Jozeffa prý Putyfarova domu 180-15Žehnal a rozmnožoval mu statku y všeho nábytku, 180-16Až Putyfar se diví, – tím více Jozeffovi přeje; 180-17Tak mu přivykne, že když nevidí nějakou ho jen chvíly, 180-18Dům celý prázdný se mu zdá býti, po něm se mu stejská. 180-19Bez něho být nemůže. U večer musý Jozeff ho svlíkat; 180-20Zrána když pán povolá, musý sám on ho v roucho obláčet. 181-1Velmi Filoklu těší, že Jozeff našel přízeň tak velkou. 181-2„Aspoň od kleštěnců nebude“ dí, „hlídán ni stíhán. 181-3Mít budu příležitost, se s Jozeffem často tu scházet. 181-4K němu já, on pak ke mně bez hlídačů smít bude přijít.“ 181-5Kdykoli jej potká, jakby nechtěla, odvine roušku: 181-6„Předc se okázat musým, že y já také krásná jsem žena!“ 181-7S ním do řeči se pak dá, na něj se usmívá líbezně; 71 181-8Pohladí tváře jemu, by dále byl šťastný mu přeje. 181-9Pokloní pak se Jozeff a zarděný dále hned kráčí. 181-10Zas-li ji potkat musý, se pokloně, spěšně se vyhne. 182-1„Což-li jest tak studený,“ paní dí, „neb bázlivý tuze? 182-2Blázýnek nezkušený! odemne snad zrady se bojí? 182-3Neznáš ještě ty nás! žena nezradí, plíce co lechtá! 182-4Nikoli! ta nepoví tajnosti nižádnému srdce! 182-5Byť sebe lepší byl muž, nesmí žen zvědět milostnost. – 182-6Jak se ale zarděl, když pohladila jsem mu líce! – 182-7Blázýnek stydlivý jest; proto tak do země hleděl, 182-8Jakoby bez krve byl, neb mužíček z vosku neb z dřeva! 183-1Snad-li mu dost hezká nejsem?nejsem?“ a odkryje roušku, 183-2Zhlíží v zrcadle sebe. „Zdaž kdy viděl tak ženu krásnou? 183-3V liliových lícech zdaž mně posud růže nekvetou? 183-4Zdažli mladého posud nemohla jábych těšit muže? 183-5Nesmělý, bázlivý jest, nevinný také. Proč, hle! se zarděl? 183-6Předce co jsem počala jednou, chcy více podpálit. 183-7Zrovna musým mu to říct, miluji že ho, – on že mé srdce 183-8Tak hluboce poranil, – předemnou by se více tak nerděl; 183-9Žádný že neuhasý v mém srdcy ten víc plamen žžavý! 183-10On jediný udusyt že ho může a ochladit žžavost! – 183-11Takli se mám ponižit? Mám já snad lásku teď žebrat? 183-12Kde bohatých hochů dost – kojili mou rádi-by milost! 183-13Takť jest! Nesmělý kde muž jest, žena poddat se musý; 183-14Na hanbu, potupu nic dbát, ba všemu se oddat!“ 184-1Brzy se jí podaří, když Jozeff sy píše vydání, 184-2Přikrade do pokoje se jeho; ztichoučka neb kráčí. 184-3Sama ho dřív políbí, řkouc: „Mohlbys ty býti přešťastný! 184-4Nesmělý tak nebudiž! Nevinný cos blázýnek ještě? 184-5Tvá paní ponižuje velice sebe, krok činíc první: 184-6Padlby jiný jí k nohoum. Ty zdáš se ni cýtit, co míní? 184-7Zjevnějli řícy ti mám, k tobě že milostí zahořím? 184-8Ni mi políbení dáš, když hrubě tak snižuji sebe? 72 184-9Což pak, jak láska ve mně chtivá žhá, ty to necýtíš? 184-10Tak necytedlný stojíš, nebyla-by jak krev v tobě plyvá!“ 184-11On se užáslý třese, hluboce jen se před paní klaní. 184-12„Odpusť!“ se zajikne, „ach, odpusť!“ zarděný praví, 184-13„Víš, můj dobrý pán že mne povýšil z zlého otroctví; 184-14Krom tebe všecko mi v moc dal y domu svěřil celého!“ 184-15„„Z toho sy nic nedělej,““ paní dí, – však něco se šustne; 184-16Hnedle uleklá paní potichmo se zpátky vyloudí. 185-1V svém pokoji nevrle sem a tam rozhorlená kráčí; 185-2Sama s sebou nevrlá, nedaří že po vůli se, vzdychá; 185-3Sama pak k sobě praví: „Vždyť zarděl se! vždyť se y třásl! 185-4Blázýnek jen se bojí – ó vím, že milostí též hoří! 185-5Bázeň ho jen zdržuje: a neví, že časy ty přijdou, 185-6Sám kde mi padne k nohoum, mne kleče o milost požádá! 185-7Třásl se a zajíkal? Takové znám dávno já ptáky! 185-8Než co nežádá milost! předc s ním musým vzýt sy tu prácy!“ 186-1Při večeři povídá Putyfar, že Fárao časně 186-2K vojsku sy sám vyjede, dřív než vyjde parné slunéčko. 186-3Jozeffovi káže, by před dennicý sebe zbudil, 186-4Roucho vojenské by mu přichystal, na vůdce jak patří. 186-5Toť bude příležitost zas nová! myslí sy panička. 186-6Srdce se v ní házý a radostí jí žíly naběhnou. 186-7Hned nevrlost zamane a časně do lůžka sy pílí; 186-8Služkám přikazuje, by ráno ji nechaly spáti, 186-9Dokud je nepovolá. „Myslím, že tak časně neusnu!“ 187-1Jak dennice vyjde, Jozeff jde pána hned zbudit. 187-2V roucho vojenské strojí, a pán jede pryč jako šípka. 187-3Ještě pak když skládá do pořádku pánovy šaty; 187-4Náhle od měkkoučkých se rukou celý objatu cýtí. 187-5Líbajíc, tiskne k sobě ho Filoklea žžavá: „Spi semnou! 187-6O, spi semnou! můj zhasni plamen! tebe víc se nespustím! 73 187-7O, spi semnou!“ k sobě pne a líbá – „syc padne tvá hlava!hlava!“ 187-8Jak osyka se třese a celý dí Jozeff užaslý: 187-9„O, paní, rozpomeň se! Nevděčným smímli já býti 187-10A proti svému Bohu velice zdaž zhřešiti mohu?“ 187-11Však ona tím víc žhá a do náručí své ho přitiskne, 187-12Líbá a tískne ho tak, násylně až on se vytrhne. 187-13Pryč uteče zděšený, v paniných plášť nechaje rukou. 187-14O, nevinňátko, želím tě, neujdeš pomsty ukrutné! 188-1Skamenělá tu stojí, divnými se barvami kalí. 188-2Msta, potupa, hanba napadá, krev v ní se též pění. 188-3„Já! paní! potupená! – od otroka opovržená!“ 188-4Hanbou, rdí se studem – puká žluč – pěnami také kaní – 188-5Láska milostná ta tam! nastoupí pomsta ukrutná! 188-6„Hanbu tu máš vytrpět šeredně, ty otroku hloupý!“ 189-1Teď uvidí teprva, že v rukou plášť Jozeffův drží. 189-2„Ha!“ vzkřikne, „hadr ten má k pomstě mi sloužit za důkaz!“ 189-3Hned se do lůžka vrhne a křičí, hrdlo co stačí: 189-4„Ach, přispějte brzy k pomocy! ach! ach!!“ volá v pláči. 189-5Služky se hned přihrnou, na ten křik y kleštěncy běží. 189-6Však paní mdlá jen kyne na plášť, na lůžku an leží. 189-7Křísejí služky honem a paní jen vzlíká a heká; 189-8V pláči pak vypravuje, pro pláč ba povědit ni může: 189-9Jaktě ten nevděčný, ten otrok, ji snažil se znectit. 189-10„Násylí až mně činil Hebrejský kluk. Jaktě se vztěkal! 189-11Když jsem křičet začala, ulekna se, pryč tiše chvátal; 189-12Pláště tu zapomena, mně pohrozyv, pryč odtud teklutekl!“ 190-1Spínají služky ruce, – zardí se nad touto neřestí 190-2A hlavami vrtí, divícý se, jak mohl se tak spustit! 190-3Však proti Jozeffovi kleštěncy nahlas teď vrčí. 190-4Isyna jen jediná ramenama krčí, vzdychá potichmo; 190-5Dávno neb znamenala, jak v ctné paní láska ta doutná, 190-6Jaktě pokoutných míst schání a jak mu nabíhá. 74 190-7Však paní uražená jen pláče a vzdychá žalostí; 190-8Tím víc lkát počíná, když slyší, že se pán domů vracý. 191-1Pán jak jen do pokoje vkročil, hned poznovu omdlí; 191-2Však brzy se vzkřísý a pánovi naproti běží: 191-3„Pomsti! ach, pomsti mou čest! svou hanbu pak pomsti!“ 191-4Promluvit víc nemůže pro pláč, jen vzlíká, zas omdlí. 191-5Hned ale jedna za ní věrnější služka řeč přejme: 191-6„Pane! povýšil jsy nám v domě hodného teď chlapa! 191-7Hle! hle! miláček ten tvůj zachoval jak k tobě se vděčně! 191-8Kluk Hebrejský paní velice tvou znectil a ztupil! 191-9Násylí až jí činil! O, hanba! Máš na tom dosti! 191-10Když slyšely jsme její odpor a žalostné volání, 191-11Běžely jsme, co stačil nám duch; však pozdě jsme přišly: 191-12Neb uslyšet musyl nás, dupotu také lekl se našeho; 191-13Pláště tu zapomena, nezdárný kluk skryl se a utekl!“ 192-1Třískl-by jak do něho hrom, Putyfar stát zůstane zmámen! 192-2Promluvit nic nemůže, jen msta z něho prchlá zapáchá; 192-3Štětinějí mu vlasy, očima mstně blýská a jískří. 192-4Běhá sem tam divoce, kleštěnce pak státi tu uzří, 192-5Prchle vytáhne meč svůj, řka: „Hned mi zločince přiveďte! 192-6V srdcy ať mu skoupám meč tento! ať srdce mu projmu! 192-7O, toby málo bylo – zločinec ten více zaslouží! 192-8Nesmí tak rychle pojít – ať dlouhou smrtí se moří! 192-9Ať v žaláři tuhém hní – dlouho ať svou hasý chlípnost! 192-10S hady a ješrěryještěry ať hnízý, ať s červy se plazý! 192-11Choval jsem já y také – ó choval jsem ještěra v ňadrách! 192-12Svlecte ho a veďte do žaláře zas otroka v hadrách!“ 192-13Jozeff od kleštěnců popaden, hned svlečen ze všeho, 192-14Pro věrnost, nevinnost do tuhého žaláře jest vlečen! 75
VIII. Zpěv.
Obsah.
Jozeff v žaláři. – Jeho nářek. – Žalář a vězni. – Jozeff od hlídačů chválen. – Také správcy nad vězny se zalíbí. – Správec mu odlehčuje a béře ho k domácýmu posloužení. – Dva ouřednícy Faraonovi do vězení dáni. – Jozeff je obsluhuje. – Jejích sny. – Jozeff je vykládá. – Sny se vyplňují.
193-1Hned odveden Jozeff, v tuhém jest zavřen žaláři; 193-2Pochopové připnou na nohy, na ruce mu hned pouta. 193-3Sklípek ohýzdný jest ten podzemské díře podobný; 193-4Stuchlý a uzký jest tak, že nemá než tři kroky šíře. 193-5Smradlavý puch zde jakýs zle páchne, až těžce se dýchá; 193-6Po zdech vlhkost a mech se pne a tichost trudná smouší. 193-7Když pak se ohlídne – neb slunce sem nikdý nepřijde – 193-8Vzdechne sobě hluboce, počíná pak truchlivě lkáti: 194-1„Bože! co jsem zavinil? ach! kde jsem se octnul najednou? 194-2Ledva vypučilo mé štěstí – vztek náhle ho podtnul! 194-3Z tak dobrého domu vlecen, v žaláři tu vězým! 194-4Oklamán dobrý byl pán: nevinný já zde slzy cedím! 194-5O, bych nikdý nebyl nalezl tu přízeň u pána! 194-6O, bych v zahradě ryl, kam v příchodu mém jsem byl zřízen! 194-7O, kterak s vámi-bych rád se obíral, krásné květinky! 194-8O, kterak rád-bych váš posud, růžičky, zalíval! [76] 194-9Občerstven každého rána tou ambrovú vůní, 194-10Rád-bych vás hlídal v haleně, neb režné jen houni. 194-11Jak rád jsem se v tobě procházel, růžový háji! 194-12V tobě jsem ráj sy tvořil! – Jak zmizelo náhle to štěstí! 194-13Ptáčkové tam vesele svou ranní píseň sy pěli: 194-14Vzpoměl na otce-li jsem, tesknou mou svlažili tíseň! 195-1Teď tu v žaláři sedím, v tmavé a smradlavé díře! 195-2O, co za chlípnice vztek vytrpím! ach, kdo bude věřit?“ 195-3Vzdechne, chce sepnout ruce: – řetěz o zemi mu řinkne; 195-4Že vězeň jak zlosyn jest, ten řinkot ho upamatuje. 195-5Hnedle utichne trudně – počíná však zas brzy lkáti: 195-6„O, jak nešťastný jsem já! ach, tuze“ sy vzdychá, „nešťastný! 195-7Jak nevinně trýzněn! Proč z zahrady jsem musyl vyjít? 195-8Tam jsem žil spokojeně! Do domu proč přijít jsem musyl? 195-9O, bych chlípnicy té nepřišel byl před oči nikdý! 195-10Prokletá chvíle byla, do domu když poprvé vkročím! 195-11O, ženy nestydaté! ó proklaté plémě ještěrčí! 195-12O, plémeno chlípné, podvodné, zlostné a mstivé! 195-13Manžela ctného mělas: předcs žhala milostí neřestnou! 195-14Nešťastného mne dost, vězení jsy v to ještě uvrhla! 195-15Slýchal jsem vždycky syce, plémeno že lstivé jest ženské: 195-16Zkouším! – ach, zkouším, že také jest mstivé, ukrutné! 195-17V tomtoli, ach, vězení mám svůj celý věk mladý strávit? 195-18Snad slunečního světla zbaven mám tudy býti!? 196-1Můj ale pán dobrý, co tento o mně sy pomyslí? 196-2Jaktě obelhat jej musyli, ti zlostnícy krutí! 196-3Neslyšaného vsadit, jak mohl mne v stuchlý ten žalář? 196-4Zdaž jsem tak od okovů, od pláče-li zdaž jsem tak zpuchlý? 196-5Od okovů, pláče, – od obého tu zpuchnu a strouchním! 196-6Ztrápený a zmořený! osud můj bude vždy v slzech plynout. 197-1O, Jehovo! Zdažs mne zavrhl? Proč přísně tak tresceš? 197-2Nejsem nešťastný-li dost, že otce na vždycky jsem zbaven? 77 197-3Otrokem býti že mám – v cyzyně že sloužiti musým? 197-4Ještěli v tom vězení mám mřít a se k smrti usoužit? 198-1Což opovážlivý díš? s Jehovou ty chcešli se soudit? 198-2Neb Jehova zdaž má z činů svých tobě skládati počet? 198-3Odpusť, ó Jehovo! neb nevím ani, bleptá co jazyk! 198-4Srdce mé dobře ty znáš; co jsem prořekl, – Bože, mně odpusť! 198-5Pakli jsy ustanovil, bych v tomto žaláři se trápil: 198-6Popřej, Dobrotivý! do hrobu bych časně se sklonil!“ 199-1Kdos u večer mu podá černého kus chleba a vody. 199-2„To, zločinče, budou hody tvé“ dí, „a tvé pomlsky!“ 199-3Spěšně odejde zas pryč, za sebou pak řinkne tak dvéřmi: 199-4Otřese až se žalář – ohlas rozlíhá se trudně. 199-5Jozeff ale nemůže okusyt ni kouštíček chleba; 199-6Vody pak potřeba víc, neb hořem vnitřnosti mu prahnou. 199-7Noc tu celou nemůže zamhouřiti ni oka svého. 199-8Pláče nahlas, naříká, neb vzlíká a vzdychá potichmo. 200-1Ráno pak jest vyveden, s jinými by svou konal prácyprácy. 200-2Než ale jsou svedeni z vězení svých věznové druzý, 200-3Na vězení vzhlédne, v němž věčně má býti zavřen. 200-4Neb k vysvobození,vysvobození ni malá mu naděje svítí. 200-5Smutně hledí na toto veliké stavení a nákladné. 200-6Jest škaredé, černé, pro zlostníky bydlo příhodné; 200-7Místo oken tu vidí hluboké a okrouhlé jen díry, 200-8Jakbys na lebku hleděl, škaredé v ních mříže železné. 200-9Ohražené jest valem, pevnými též kolkolem zděmi. 200-10Z kuchyně kouř nevidět, neb drží se zde mnoho na posty. 200-11Po zdech a po valech uvidíš stát v brnění stráže. 200-12Žádný nevyjde odtud, na obecné jen leč veden dílo! 201-1Svedení zlosynové jak nového jen vězně zahlídnou, 201-2Naň povděčně hledí, na něho potutelně se smějí. 201-3Tak prý zlostný satan povděčně vítá do pekla 78 201-4Zlosyna, jenž Tvorcy se protivil a čest mu odpíral; 201-5Tak celé obšloupí jej peklo, šeredně se směje! 201-6Naň zuby vyšklebují, pohryznout jakby ho chtěli: 201-7Tak zločincy tyto na Jozeffa vděčně se smějí; 201-8Všickni ho obšloupí, za ruku pak vezme ho jeden: 201-9„Buď nám přivítán, „přivítán,“ dí, „bratře, do řádu našeho! 201-10Co pak dokázal jsy již, vždyť máš posud na bradě mlíko! 201-11Nestůj smoušile tak! Chlap hodný musý všemu zvykat! 201-12Bejkovec neb karabáč – to stejné jest! S námi se snášej. 201-13Dost vesele žijeme, klejeme také, kam čert jen káže! 201-14Dost natropíme chlapům, těm pochopům, zlosti, y strážným! 201-15Buď, jako my, veselý!“ Však Jozeff víc hlavu sklopí, 201-16Jen ramenem pokrčí, neb potichmo své oslzý oči. 202-1Každý kolečko své vzýt hned musý a připne se k němu, 202-2Dostane též lopatu, musý svých též hadrů vyslíknout; 202-3Neb příkop dnes čistí, kam neřád teče z města celého. 202-4Pro smrad sami musý poručnícy nos sobě zacpat. 202-5Vězní vyvodí pak smích, zlořečí, neb zpurně sy vedou, 202-6Žert sy tropí a neřád na se y na dohlídače lijí: 202-7Ač za to dost šviháni bejkovcem bývají často; 202-8Předc zlořečí a klejí, a mrzké své zlosti provodí. 202-9Jen jediný Jozeff vždy pracuje pilně a zticha, 202-10Jakby ho tu nebylo, ni cekne, a potichmo jen vzdechne. 202-11„Ňáký jsy bázlivý chlap!“ naň houkne z těch jeden věznů, 202-12„Do cechu se nehodíš našeho, budešli tak skučný. 202-13Osměl! a postříkej toho pochopa, ať také smrdí!“ 202-14Však jakby on neslyšel, tím pilněj’ svou koná prácy. 203-1U večer šaffáři chválí sobě vězně nového. 203-2„Přeškoda!“ dí k správcy, „jestli ten zkazu kdy vezme! 203-3Všecko ochotně dělá, ač zrádcy ho sváděli dosti, 203-4Způrně by sy počínal; on však tiše svou konal prácy. 203-5Nic sobě nestěžoval, jen zdálo se, že tiše plakal. 203-6Však tito zlosynové posměch jenom z něho sy ďáli: 79 203-7Proč asy dobrý ten chlap do tuhého žaláře byl vsazen? 203-8Nezdá se býti lotrem; myslím, žeť ze závisti zrazen!“ 204-1„Náš veliký Putyfar“ dí správec „ho vsadit sem kázal; 204-2V čem pak se mu provinil, to nevím, než vzdychal srdečně, 204-3Když mi byl odveden v moc, a kleštěnec přísně přikázal, 204-4Zločinec ten by držán nejhůř byl, ho plísně nerudně!“ 205-1„Tak lituji ho,“ praví šaffář, „by jen pokažen nebyl! 205-2Aspoň já znamenám, že v něm není srdce neřestné. 205-3Jen kdyby se zlosyny nemusyl chodit a konat prácy: 205-4Vždy ho budou svádět a hledět k své zlosti přitáhnout. 205-5Ty ale, nebť jsy pán, ty mohlbys vstříč tomu vejít. 205-6Díla je dosti v domě, zanechej jej k prácy domácý; 205-7Mám za to, že se tobě zachová, neb je velmi ochotný.“ 205-8„„Jestli tak hodný, zkusým,““ dí správec, „„ráno ho přiveď, 205-9„„Bez toho nedbalý je ten kluk, jejž vzal jsem sy k službě!““ 206-1Ráno jest hned přiveden Jozeff a představen správcy. 206-2Správec táže se jej: „Co umíš dělat, řekni, za prácy?“ 206-3„„Cožkoli rozkážeš, jsem ke všemu snadný a ochotný; 206-4„„Troufám,““ Jozeff praví, „„podaří že vše se mi dobře.““ 206-5„Všecko tu uklídíš, nanosýš pak s potřebu vody, 206-6Drev také naštípáš pro kuchyň, umeteš všudy čistě.“ 207-1Pán pak odejde brzy. Jozeff hned pracovat počne. – 207-2Vše uděláno je hned, se ohlíží, zdažli co k dílu. 207-3„Čím se obírat teď mám?“ Nemilá neb jest mu zahálka. 207-4Však zahrádku vidí, ta byla již spuštěna tuze. 207-5Vezme hned hrábě a rejč, záhonky ryje zarostlé, 207-6Čistě je pohrabuje, upiatou z nich pejřku pak pleje; 207-7Cestky též prošlapuje, přes plot když smeti vyházel; 207-8Dohromady zrostlé na záhonky květiny sázý, 207-9Po zemi se plazýcý růžičky vzhůru vyzdvihne, 207-10K stonkům je uvazuje, mechovou z ních strouhaje kůru. 80 207-11Všecko to když udělal, nese vodu a kvítka zalívá. 207-12Květina občerství a se zdá perličkami třpytit. 208-1Pán se domů vrátí, hotovo zdaž všecko prohlíží, 208-2A se nemálo diví, když spatřuje, čisté jak všecko. 208-3„Chlap sy ten velmi pílil! Kde jest vězen?„vězen?“ táže se po něm. 208-4„„V zahradě, pane, jest tvé,““ mu praví kdos, „„váže stromečky!““ 208-5Pán spěchá do zahrady, podivem však zůstane státi. 208-6Všecko se tam zelená, obživlý zas kvítek ho vítá. 208-7„Kdes vzal“ táže se pán, „kvítečka ta krásná, mi pověz?“ 208-8„„Zvadlá porůznu byla, nebyla však zříti pro trávu. 208-9„„Pleje tu trávu, je zřím, a na záhonek vysadil jsem je; 208-10„„Rostla by ti k těšení, čerstvou jsem zvlažil je vodou!““ 208-11Pán docela teď jinou zahrádku zhlídne, ho chválí, 208-12Plácaje mu ramena: „Poznávám, chlap že jsy pilný. 208-13Mně budeš posluhovat; odlehčím prácy já tobě. 208-14V domě co potřeba jest, uděláš; máš míti se dobře!“ 208-15Jozeff se poděkuje a se táže, co ještě by dělal? 208-16„Odpočiň sy!“ dí pán, a pokrm jemu dáti přikáže. 209-1Teď pak se přihodilo, že dva z ouředníků krále 209-2Dostali se v vězení. Proč? zač? To uslyšíš dále. 209-3Nad šenkýři jeden byl a měl sobě svěřeno víno. 209-4Často prolíval tak krk, že stál prý na mola spitý. 209-5Ouřad také byl jeho, koflík vždy králi podávat, 209-6Kdykoli byl prázdný, ho nalívat a králi donášet. 209-7Však vždy ožralý jsa, nemoha ani na nohou státi – 209-8Za zlé nemějte mu to! – neb sám král smáti se musyl. 209-9Když ale den každý, vždy více a víc se ožíral, 209-10Stát nemoha, kodrcal, až vínem krále políval: 209-11Farao směšně praví: „Vystřízlivět trochu ho nechám! 209-12Syc jinák dobrý je chlap, v vězení pak nechť sy povzdychá.“ 81 210-1Druhý byl nad pekaři; vládl kuchyní, špíží y moukou. 210-2Královu o tabuli se starat – to nesnese každý! 210-3Dorty musyl nosyt sám k tabuli y cukrové chleby. 210-4O, kdoby pochyboval, koláčů že dosti mlsával 210-5Lepších, – přejte mu to! – než Farao, neb jeho hosté. 210-6Však prý přísloví jest: dobrá brzy vůle že píchá, 210-7Máli člověk se blaze, že zhrdá, neb se pejcha ho chytí. 210-8Pád ale ten to není, nikoli! on pyšný nebývál, 210-9Nezhrdal nad žádným; králi pronevěřil se jinák. 210-10Neb prý – král to zvěděl! – nejlepší mlsky prodával. 210-11O, tos sy zle poradil, ubohý! ó napřed tě želím! 210-12Vše se to dozvěděl král. Hněvivý rozkazuje oba, 210-13Sklepníka y pekaře do tuhého vsadit žaláře. 211-1Hned jsou odvedeni, dodáni též do mocy správcy. 211-2Složeno však nebylo na tyto dva práce nižádné. 211-3Jim pokoj vykazuje správec dost velký a světlý, 211-4Z nějž vyhlídka byla do správcově květné zahrádky. 211-5Jozeffovi pak velí, těm věznům sloužit ochotně. 211-6„Neb že přeji ti, víš, chcy sprostit tě práce obecní. 211-7Jsou to lidé bohatí, můžeš peníz ňáký pozejskat. 211-8Snad je také vyrazýš – hleď všemožně jim se zalíbit!“ 212-1Vězni tím se těší, nebudou že dlouho tu vězet, 212-2Až prý král vzpomene sy na nás, zas k sobě připustí. 212-3Jsou veselí proto dost a nezdaj’ sy z toho co dělat. 212-4Zvyklí jak jindy byli, posavad tak zhejrale pijou. 212-5Navštěvují známí, y neznámí y hosti se hrnou; 212-6Nepřijdouli jejich ženy, přijdou mrzké nevěstky. 212-7Všeho dost býti musý, y v žaláři je dost veselosti. 212-8Žádný nepříjdeli kdys, tu s Jozeffem šašky provodí. 212-9Vypravovat musý jim své příhody, neb také frašky. 212-10Tak sy ho oblíbí, že y noce tu tráviti musý. 212-11Některý dá se peníz, za to však musý dlouho je bavit. 82 212-12Den jako den vesele tráví a dost se vyráží: 212-13Ač někdy nevrlí, že král nevolá je tak dlouho. 213-1Když jednou zrána k nim Jozeff zas k službě přicházý, 213-2Co poroučeli-by, neb snídali, chtě vědět od nich, 213-3Vodu k mytí přinesa, očekávaje rozkazů dálších: 213-4Nad obyčej je vidí být smutné a tesklivé velmi. 213-5Táže se na příčinu: „Proč jste dnes tuze tak smutní? 213-6Zámutek vám patrný z tváří dnes y z očí hledí! 213-7„Co vás zkormucuje? smutného neb vám co se stalo?“ 213-8„„Dobře pravíš! divného cosy nám zdálo se oboum. 213-9„„Sny-li vykládat umíš, neb znášli ty hádače ňáké, 213-10„„K nám je přiveď; nemůžem vyložit neb sy zdání to divné.““ 213-11„Hádače“ dí, „neznám, však svěřte se, páni, mi směle; 213-12V usta mi dá Jehova, jejž vzývám, výklad, to věřte!“ 214-1„Slyš tedy!“ šenkýř praví – „Mně zdálo se v zahradě spáti. 214-2Krásný vylézat vidím ze země keř vinný a růsti, 214-3Obdivuji zrůst spěšný jeho – však více ustrnu, 214-4Když uvidím ratolesti y tři z něj bůjně vyníkat. 214-5Hnedle se list zelená, hned pnou se provázcy po stromku, 214-6Révy hned kvísti vidím y hojně se zrnka nalívat. 214-7Když se tomu tak divím, hle, spatřím zralá najednou! 214-8V koflík je vytlačuji Faraona a králi podávám.“ 215-1„O, přešťastný jsy ty! Brzy máš ze žaláře vyjíti! 215-2Sen se ti dřív vyjeví, než zastkví slunce potřikrat. 215-3Tři ratolesti neb jsou tři dny jenom tvého žaláře; 215-4Pak dosazen zas budeš – ó přeji! – do ouřadu svého! 215-5Rozpomene na tebe se zas král, a budeš mu podávat, 215-6Jaks obyčej míval, koflík – y sám z něho pívat!“ 216-1Šenkýř radostí skočí a Jozeffa k srdcy přitiskne; 216-2Měšec celý mu hodí, a v sklepě se již napřed kochá. 83 216-3Však s sepiatýma Jozeff rukama, s slzavým také okem, 216-4Padna na svá kolena, jej žádá a prosý pokorně: 216-5„Pane! ó rozpomeň se, až bude ti kvísti zas štěstí – 216-6Rozpomeň, ach, se na mne! nenechej ta pouta mne nésti! 216-7Sprosti mne těch okovů! nakloň mně krále k milosti! 216-8Rcy, nevinně že trpím, že vězým tuto ženské jen ze msty!“ 216-9Přisáhá však šenkýř při apisu, vínu též žžavém, 216-10Jozeffa vysvobodit: vězení hned jak bude zbaven! 217-1Správce pak nad pekaři uslyšíuslyší, jak druhovi dobře 217-2Sen vyložil, jemu dí: „Sen můj také dobře mi vylož! 217-3Neb y podobně vězým v zármutku a smutně se trápím. 217-4Jestli mne tak potěšíš, věz, dosti koláčů máš míti; 217-5Všech také ti pokrmů posýlat budu, až do sytosti!“ 217-6„„Jen povídej sen svůj““ dí Jozeff, „„co Bůh mi poví, 217-7„„Tajiti nic nebudu, vypovím vše věrně a přímě!““ 218-1„Zdálo se mi y také, že jsem nesl tři koše mouky 218-2Pro kuchyň královskou; přitom však jsem se nazlobil dosti. 218-3Zatrolení ptácy, co mně natropili zlosti! 218-4Právě neb na ten košík, v němž jídla pro krále nosývám, 218-5Tak padali hltaví a doráželi naň jako šídla; 218-6Ni jsem ubránit mohl, ni ty žravé hosti odehnat: 218-7Ač jsem oháněl se dost, y klel a zlostí se pukal!“ 219-1„Líto mi“ Jozeff praví, „tebe jest – tys tuze nešťastný! 219-2O, radč mně zapověz, nemusyl bych sen ti vykládat! 219-3Tři koše, tři také dny života jsou ještě jen tvého! 219-4Rozhněván král na tebe, tě sprostí ouřadu všeho! 219-5Však horšího co jest – oběsyt na šibency tě nechá; 219-6Ptácy tě dráti budou a masem tvým sýtiti sebe!“ 220-1„Ty kluku zatrolená!“ pekař dí a po něm se hned žene, 220-2„Potvoro panchartská!“ ale Jozeff mu spěšně vyklouzne. 220-3„Až jenom dostanu tě, pak šeredně ti záda vypráším! 84 220-4Hleďte, kluk zlotřený, jaký mně osud hádá ohavný! 220-5Víc mi na oči nechoď!“ zůřivě jej kleje a láje; 220-6Ni se od šenkýře ukojit dá, ba více se bouří. 220-7Dost vymlouvá mu druh, nedbal by na výklad omylný; 220-8Předc ukojit se nedá, více na Jozeffa sočí: 220-9„Ne, ne! já nemohu na kluka toho víct pohlédnout! 220-10Až jen se dostanu ven, připravím muka jistě mu horší! 220-11Nechcy ho víc na očích uvidět!“ Hned předvolá správce. 220-12„Mně k službě zaopatř“ dí k správcy, „chlapce jiného!“ 220-13Však šenkýř: „Zanechej mi Jozeffa, ať mi on slouží! 220-14Druh se zatím zdobří, nebude, mním, více ho soužit!“ 220-15Správec se vymlouvá, že nemá také k službě jiného. 220-16„Neb z těch zlostníků“ dí, „nehodí se žádný pro službu!“ 221-1Po třech dnech pak Ejipt slavné radovánky provodil, 221-2Narození Faraona držel památku přeslavnou. 221-3Každý se tu raduje a krále vší rozkoší baví. 221-4Král dvořenínům svým stkvostné připravuje hody. 221-5Když všickni veselí jsou, král se též rozhřeje vínem; 221-6Šenkýř mu připadá. „Chlap ožralý rovně sy stejská 221-7Ve vězení trudném – snad z svého se vyspal opilství!? 221-8S námi ať se veselí zase dnes; hned dojděte pro něj?něj! 221-9Že na milost jest přijat, povězte, ať pilně nalívá! 221-10Ten pak nevěrný pekař nezaslouží žádné milosti! 221-11Ať na šibency visý – krkavcy ať zloděje žerou!“ 221-12Šenkýř hned přiveden, zas králi jak jindy nalívá: 221-13A na šibency pekař již visý, větrem se již klátí! 85
IX. Zpěv.
Obsah.
Jozeff sy ve vězení stěžuje, že ouředník nad šenkýři na něj zapomenul. – Správec nad vězny umřel. – Jiný dosazen, který s Jozeffem tvrdě nakládal. – Sny Faraonovy. – Žádný je vyložit nemůže. – Jozeff je vykládá. – Radí, coby král činiti měl. – Od Faraona Ejiptu představen. – Jest v královském voze po městě vozen a za vládaře vyvolán. – Filoklea omdlí a vyzná Jozeffovu nevinnost. – Putyfar se s Jozeffem smíří. – Král davá Jozeffovi manželku.
222-1Jak když po zlodějích, do domu jenž v nocy se vdrali, 222-2Vše, co bylo stkvostného, to tam! dům zůstane prázdný, 222-3Zpustlé a sebrané vše – uvidíš ruce spínat domácý, 222-4Světnicy když prázdnou uzří, a jak zmámení stojí: 222-5Tak když do pokoje Jozeff všel, sloužil kde pánům, 222-6Pojme ho trud veliký, jak omámený zůstane státi; 222-7Všecko neb prázdné vida, a ticho panuje trudné. 222-8Každé slovo holé zdi, jako sud dutý, zpátky opáčí. 222-9Jozeff se zas cýtí osamotněnu býti v žaláři. 223-1Vzdechna sy těžce, praví: „Ve světě jak jest všecko nestálé! 223-2O, jak omylný osud s člověkem hraje nevěrně! [86] 223-3Hnedle ho pozdvihne, maluje rozkošné mu ráje: 223-4Hned zas zkormucuje! A vypučí ledva mu štěstí: 223-5Příhoda je podtne, zmizý se, neb přestane kvésti! 223-6Takhle mne podvádíš a semnou tak mámivě hraješ! 223-7Ach, kteří přáli tu mně – jsou pryč! Ach, smutná památka! 223-8Zas tu osyřelý jsem! – Jak zřídka kdy stálé jest štěstí! 223-9Nač ale sy stěžuji? Nemámli pak pána dobrého, 223-10Jenž odlehčuje mně a hoví, když v čem může? 223-11O, Jehovo! děkuji, že mně lidi dobré vždy zbudíš, 223-12Přátely do vězení sesýláš, také bídu mně lehčíš! 223-13Vždyť potěšil také mne šenkýř! ó slíbil mne sprostit 223-14Těch okovů – ó dal by to Bůh, by vzpoměl sy na mne! 223-15Slíbil to! slíbil to sám! Jak malá dost naděje těší! 223-16O, buduli těžkých okovů těch sproštěn předc jednou?! 223-17Chcy tiše snášet – vytrpím teď nehodu každou!“ 224-1Nadějí tou se těší, spolehá se na sklepníka tuze. 224-2„Vždyť mně to slíbil“ praví, „pomoct mně může slovíčkem.“ 224-3Však již celí měsýcéměsýcové přejdou: a nejde pomocy. 224-4Jozeff jen předce čeká – však nic! – již přešlo y leto. 224-5Neb prý, šenkýřovi když dobře se vedlo a šťastně, 224-6Jozeffa zapomenul. „Tak štěstí bývá nezdárné! 224-7Tak svět odplacuje!“ vzdychá sy a stěžuje mnohý. 224-8„Tak se dělo y semnou! Dokavad samé kvetlo mi štěstí, 224-9Přátelů dosti jsem měl; všickni mne ctili a přáli, 224-10Stavěli upřímní se býti, ulíbat mne mohli: 224-11Však když přestalo kvíst štěstí, když bída mne trápí, 224-12Vrtkavé když se na ně počalo usmívati štěstí; 224-13Na mne zapoměli též, ani nechtí více mne znáti!“ 225-1„Tak jest!“ Jozeff praví, „na lidech kdo sy mnoho zakládá, 225-2Tuze sebe mejlí, pomocy třeba Božské se zbaví! 225-3Odpusť, ó Jehovo! že v lidech jsem já také doufal. 225-4Bídník postavený v ouzkostech všeho se chytí, 87 225-5Však tebe nespustil jsem nikdý se, vždy tebe vzýval; 225-6Dobře ty srdce mé znáš, že celou v tebe naději skládámskládám, 225-7Ty víš nejlepší, nevinně že mne vsadili v žalář; 225-8Ty y slzy mé vidíš a rukou k nebesům kterak spínám! 225-9O, bych neznal tebe, snadbych musyl dávno již zoufat! 225-10Tys ale naděje má! znáš přispěti, bývá když nejhůř! 225-11Tys mne ochraňoval, bych nezhynul v pusté čisterně! 225-12Mnes od mladosti vedl: povedeš také k cýli mne šťastně!“ 226-1Když tak žalostně želí – nevěda, že nová zase těžkost 226-2Jej očekává – hle! již nemohou ani dostati slova 226-3Ze správce! Nenadále on padna, tu bez sebe leží. 226-4Kdo jen jakou pomoc zná, hned běží, snáší vodičky – 226-5Všecko nadarmo již jest! v něm srdce se více neházý! 226-6Tváře se modře mění – krev stydne – ach, více nedýchá! 226-7Strnulý Jozeff tudy nad správcem zemřelým stojí. 226-8On jediný ho upřímně želí v té prokleté tvrzy; 226-9Neb necytedlný jiný popadá vše, jen co kde může; 226-10Jen umrlého želí, nemohou že svlécy ho z kůže. 227-1Teď s rukama sepiatýma Jozeff hledí na mrtvého: 227-2„Proč jsem neumřel já radč!“ litostivě naň slzy cedí. 227-3„Proč jenom nejhorší mne musý vždy potkati rána? 227-4Čeho jsem se dočekal!? Proč mne prvé smrt sy nezhltla? 227-5Takli mne, ó Jehovo! samým chceš stíhat neštěstím? 227-6Dost nejsemli trestán? horší švihat chcešli mne metlou? 227-7Však co prořekl jsem zas! S Jehovou chceš, červe, se hádat?! 227-8Ach, Jehovo! odpusť, co prořeklo stížené srdce!“ 228-1Však také měl příčinu, naříkat a plakat žalostně; 228-2Neb nově dosazený s ním správec tvrdě nakládal. 228-3Jozeffa neznaje dřív, v tužší vězení hned uzavřel, 228-4Kus černého chleba a vodu mu dávati kázal. 228-5Ač zaň dost prosyli a ho chválili správcy šaffáři; 228-6Předc se nedal pohnout a více uzavřel uši. 88 228-7Bylť prý správec nový z kleštěnců nejukrutnější, 228-8Jejž Putyfar dosadil, by z domu toho způrníka odbyl. – 228-9Zaslechl jsem y také, neb potichmo to šeptala múza: 228-10Že ho Filoklea mít za správce chtěla žaláře, 228-11Trýznil by Jozeffa víc, neb msta ženy nikdý nehasne. 229-1Dvě léta již minuly, šenkýř co zas králi naléval. 229-2Dobře se sám maje, nevzpoměl na Jozeffa více, 229-3Ba docela na vykládače snů, ač ho prosyl, zapoměl. 229-4Však brzy se přihodí, potěšen že bude zase Jozeff – 229-5Již ta hodinka prší, kde má opět býti povýšen. 230-1Farao měl vidění, nad nímž se zhrozyl a rmoutil; 230-2Nechtělo z mysli mu sjít, ač dosti se z něho vyrážel. 230-3Zdálo totižto se mu, že na břehu Nýl řeky stojí. 230-4Krásná vyhlídka tato opojí jeho srdce radostí. 230-5Ještě ho více těší, nenadále co z Nýlu vystoupí. 230-6Neb sedm krav pěkných, tučných také z Nýlu vycházý. 230-7Krásný na ně to byl vzhled, kterak pásly se husté po trávě; 230-8Skákaly napasené tak bůjně, až král ani očí 230-9Spustiti s nich nemůže, a diví tučnosti se jejich. 230-10Však, nastojte! opět co vidí, král lekna se, strne – 230-11Krav škaredých, hubených sedm zas, jak kostnice, zhlídne. 230-12Lezou zdlouha z řeky, hubeností ba sotva se vlekou. 230-13Předc se na vrch vedrou, hltaví však co vlcy slídí; 230-14Hned se po žrádle ženou. V zelené ač trávě se pasou: 230-15Předc mrchy jsou hubené, hltavě ač všecko sežerou, 230-16Ač y po nich trávník, kde pásly se, zůstane spálen. 230-17Více užasne nad tím, majecý že důstatek pastvy, 230-18Mžikem že pohltí ty tučné a masýté krávy! 230-19Farao tak se zhrozý a se nad tím lekne náramně – 230-20Kdyžtě procytnul ze sna – hle, ještě se snu toho leká! 231-1„Co to za sen?“ myslí, „proč pšíšery zřít jsem ty musyl? 231-2A co se více divím, pohltit jak mohly ty mrchy 231-3Krav sedm tak krásných, tučných jak mohly hned pozřít?“ 89 231-4Snem tím přestrašený, celý umdlený, předce zas usne. 231-5Spí pak nedlouho tiše, počíná zas poznovu sníti. 232-1Zdálo se mu viděti – pamatuj však stéble na jednomjednom, 232-2Mně-li to věřit nechceš, nahlídni, okáže ti bíble; – 232-3Zdálo se mu viděti krásných sedm klasů vyrůstat, 232-4Tak zrnatých a plných neviděl král nikdý v Ejiptě; 232-5Až se k zemi skloňují; pro tíž neb stéblo unesti 232-6Je nemůže – a král se divě, je zhlíží radostně. 233-1Však ale, nastojte! co vidí za šeredné ohyzdy! 233-2Až zas užasne celý, také zdá se mu, lidé že blednou! 233-3Náhle neb z stébla toho rezavých sedm klásků vylézá, 233-4Omrazý až sebe král, tak chudých a jak vlásek, tak tenkých. 233-5Ještě se víc podiví, když vidí, že hned obežerou 233-6Ty šeredy oné zrné klasy, ba mžiknutím zhltnou, 233-7Že po jejich kráse ni zrní, památky nalezneš. 233-8Nad tím zhrozený král a odpolo mrtev, procytne; 233-9Kroutí smutně hlavou, nevrle pak po lůžku se válí. 233-10Co škaredé vidění má znamenat, zvěděti touží. 233-11Dost u sebe myslí, však čím sy více přemejšlí, 233-12Tím mrzutější jest, kormoutí tím sebe více. 233-13Neb pochopit nemůže tu krásu, ni obludu tesknou. 233-14Zas se usnouti nutí, neb posud noc smoušila trudně; 233-15Však nemůže usnout – sen mu hlavu svírá jako kleště! 234-1Jak se rozední trochu, hned povstane se svého lůžka; 234-2Po pokoji nevrle sy chodí, pak do okna vylehne, 234-3Čerstvé by do sebe vsál povětří – sna by zapoměl: 234-4Nic ale platno není, předc sen z hlavy nechce mu vyjít. 234-5Sejde do zahrady až, vzlíkal by tam ambrovú vůni; 234-6Však ani vůní libou sen strašlivý vyhnat se nedá. 234-7Zpátky zas do pokoje přijde, sem tam zkormoucený kráčí. 234-8Čím víc chce pozbyt, tím víc se mu sen v hlavě hatí. 234-9Rozkazuje nevrle, povolat hned hádače zběhlé, 234-10Mudrce, též učené, kdo hádat jen zná, honem běží. 90 234-11Kněží se též zběhnou, neb prý tito hádají nejlíp. 234-12Již se napřed lekají, co zlého se královi zdálo. 235-1Když již pohromadě jsou, bez odkladu Farao vyjde. 235-2Truchlivě, však vážně kráčí, řady hádačů projde. 235-3Na trůn se posadí, všecky s bystrostí prohlíží. 235-4Každý umlkne nyní, k slyšení nastrkuje uši; 235-5Jak sloup každý stojí, poslouchá, až usta otevře. 235-6Král počíná hned vypravovat, prv těžce sy vzdechne, 235-7Strašlivé, jenž děsyly velice jejjej, sny této nocy; 235-8Jak sedm krav uviděl překrásných z Nýlu se rojit. 235-9„Velmi jsem obdivoval jích krásu y sýlu y tučnost; 235-10Však tolik krav hubených vyřítí se náhle z té řeky – 235-11Ach, nastojte! mrchy ty sežraly kravy ty pěkné!“ 235-12O zrnatých sedmi y klasech jim sen celý poví; 235-13Od hubených tolika, rezavých kterak zžíráni byli. 235-14„Moudře kdo sen vyloží, má bohatě obdařen býti! 235-15Odměnu královskou vezme; má každý ho ctíti!“ 236-1Každý se pokloňuje a oněmělý zůstane státi; 236-2Prstem do mozku vrtí, skoumá, až pot z něho teče. 236-3Ten již výklad celý polapil, jen ty mrchy ho mrzý. 236-4Potvory, proč y tyto musyly také králi se sníti? 236-5A sedm těchto plných klasů – toť ovšem jest štěstí!? 236-6Hádá jiný – počít však sy neví s těmi rudovitými. – 236-7Každý sy láme hlavu, a do ní turba pěstí sy tluče. 236-8Všecko nadarmo jest však, chce každý jen dobře vykládat; 236-9Jen kdyby těch hubených nebylo mrch, rzy ni té žravé: 236-10Jižby byl sen vyložen – však zle toto jim hlavu mate. 236-11Všickni praví, že tento zlý sen je nepochopitelný. 237-1Však jeden z hádačů těch, (zdál býti se nad jiné vyšší,) 237-2Více sy důvěřoval, neb neměl jen oblíčej všední. 237-3Všecky planety prý znal, y uměl také hádati z dlaně; 237-4Míval za ňadry hady, z nich vše tajnosti vyzvídal. 91 237-5Vše každému uhodl, a maličký jen stříbrný žádal. 237-6Vstoupě ten před krále, dí: „Zdráv budiž, králi, povždycky! 237-7Hádačové by tobě samé dobré jen hádali rádi; 237-8Jábych sám také rád hádal jen dobré samotné: 237-9Však“ – zamlčí se honem a nastrčí ucho své k ňadrám – 237-10„O, kaž raději mně mlčení, neb málo dobrého- 237-11Bych mohl ti povídat, – můj hádacý duch mi zle syčí. 237-12O, nechtěj ani zvídati to, kaž přísně, bych mlčel; 237-13Neb urazyt – ó Apise chraň! – tvou nechcy velebnost. 237-14Snadno za hádání k vězení-bys mně cestu okázal, 237-15Neb jinák rozhněvaný-bys mohl mne trestat šeredně. 237-16Více ničeho nedím – nad zlovolem tímto jen pláči!“ 238-1Král ale přísně velí povídat, by ničeho netajil; 238-2Nechť jest to dobré neb zlé, že chce svůj zvěděti osud. 238-3„Když ráčíš tak velet“ dí hádač, „dosti mne bolí, 238-4Že povídat to musým, co hádacý duch mně pošeptal. 238-5Měls sedm let pokoje a nepřátel nepoznal jsy žádnýchžádných, 238-6Též sedm jsy vychoval synů zdárných – krávy to tučné – 238-7Teď ale králů sedm na tebe válečně se strojí. 238-8Již meče své brousý – s hrůzou již se na tebe valí. 238-9Přijdou náhle na tě – toť jest hubených sedm krav těch! 238-10Tvé syny ti setrou, království pak tebe zbaví. 238-11Těch sedm rudovitých, zrnaté jenž sežrali klasy: 238-12Jest sedm králů cyzých, jenž sedmero tvé sobě přejmou!“ 239-1Dlouho se král zamlčí – a dvořané až celí stuhnou – 239-2Dlouho tak ještě mlčí, pak hlavou, se usmívaje, kroutí. 239-3K hádačovi promluví: „Poznávám ze vší tvé řeči, 239-4Že jsy jen mámič lidu a že znáš své špatně řemeslo; 239-5Slina co ti na jazyk kane, to nemoudře jen žvaníš! 239-6Ne sedm let, již dvadcet, co neměl jsem vojny nižádné, 239-7Ten celý čas jsem zažil pokoje přehojné požitky. 239-8Ni sedm měl jsem synů – ty hádač jsy špatný, podvodník! 239-9Ni sedm království – jest jedno jen v zemi Ejiptské. 92 239-10Proč se nyní tak rdíš? Počítáš teprv snad syny moje? 239-11Trestu jsy zasloužil – ale potrestat jen chcy tebe mírně. 239-12Však abys mámit lidi přestal alespoň na budoucnost; 239-13Rozkazuji na zatím, do domu tebe kázně uzavřít!“ 240-1Nicméně předc veliká tesknost obklíčuje krále, 240-2Žádný že sen neuhodl, nad tím neustále se rmoutí; 240-3Ano co víc ho mrzý, že pověst roztroubila všecko 240-4Po celém městě, co ten podvodník žvachtavý hádal. 240-5Město je nářku plné, každý jak zmámený chodí 240-6Neb y na hlas vzdychá, rukama neb plačicý lomí. 240-7Krále ten nářek mrzý hůř, než sen nejstrašlivejší. 240-8Tvář y opadne jeho, a celý utrapený chodí, 240-9Nic ho těšit nechce – nemůže ani jísti, ni píti. 241-1Teď teprv rozpomene šenkýř se na hádače svého, 241-2Ťukne se do palice: „Žeť mně nepřipadlo to dřívé! 241-3Hleďte, jak zapomenout mohl jsem na chlapce dobrého! 241-4Jistě uhodne Jozeff sen tento a králi odlehčí!“ 241-5Hnedle ku králi spěchá, s veselou pak tváří přistoupí: 241-6„O, již netruchli, netrap sebe! Odpusť mi milostně, 241-7Že nepřipadlo mně dřív, kdo sny zná dobře vykládat! 241-8O, potěší tebe on, vyloží sen – vím to dojista! 241-9O, jenom pošli pro něj! a nemeškej, pošli brzyčko!“ 242-1„Pro koho?“ táže se král, „oč žvaníš něco z opilství!“ 242-2„„O, ne! milostiv budiž, a něco mi promluvit povol! 242-3„„Do nemilosti tvé já a pekař padli jsme nedávno; 242-4„„Ba skoro dávno to jest, neb stalo se to před lety dvěma. 242-5„„Já provinil se tobě – byly prý to jen trety opilské: 242-6„„By jsy mne ponapravil, v vězení jsy mne vsaditi kázal. 242-7„„Měl jsem příležitost, žžavost dost schladit opilskou; 242-8„„Byltě tam čas smutný, oběma se stejskalo tuze. 242-9„„Dlouhý čas zapomenul jsy na nás, své bývalé sluhy; 242-10„„Každá neb tam hodina jest delší, než zde rok celý. 93 242-11„„Takto sy stejskajíce, jsme měli sen v nocy podivný. 242-12„„Dosti jsme skoumali ho, vyložit však jej jsme nemohli. 242-13„„Mládenec bylť v vězení Hebrejský nám daný k službě. 242-14„„O, kterak ctnostný byl on, po vykoupení jaktě on toužil! 242-15„„Když zarmoucené nás zhlídl, neb z očí nám hleděl smutek, 242-16„„Táže se na příčinu, proč dnes-bychom byli tak smutní? 242-17„„Kážeme hádače nám povolat, sen nás žeby soužil. – 242-18„„„Hádače jáť neznám,“ dí on, „„„jen„jen sen mi povězte!“ 242-19„„Sen vypovíme jemu každý svůj, však jen ze žertu. 242-20„„Můj vyslechna praví: „Ty budeš zas sloužiti králi; 242-21„„Na kříži pak pekař oběšen bude – můj Bůh tak jeví.“ 242-22„„To oboje že po třech se stane dnech, zjevil oběma. 242-23„„Však se jak vyřkl stalo – ty sám víš, pane, nejlíp! 242-24„„O, račiž povolat z vězení jej, pane milostný! 242-25„„Jistě že sen vyloží, zbaví tebe truchlivé starosti!““ 243-1Hned král rozkazuje, okovů toho hádače sprostit, 243-2Na svobodu z vězení propustit a před sebe vesti. 243-3Sloužícý královští rozkaz když správcy oznámí, 243-4Lekne se, ztuhne bledý, jak stalo-by se hrozné neštěstí. 243-5Poslové však krále z vězení hned mládence vedou, 243-6Zprostí jej okovů, oholí bradu tuze obrostlou; 243-7Čistě mu zmýt se velí, a s sebou jež roucho přinesli, 243-8Oblécy mu káží – „neb chce mluvit král brzy s tebou!“ 244-1Před krále přiveden, hluboce se skloňuje Jozeff. 244-2Král zatím skrz oponu jen Jozeffa skrytě prohlíží. 244-3Odkryje se opona, král dí k sobě: „Mládenec hezký! 244-4Nikdý slíčnějšího neviděl jsem!“ a oko vyjasní. 244-5Velmi se mu líbí; čím déle pak na něho hledí, 244-6Tím tvář víc zjasní, veselej’ na trůnu již sedí. 244-7Pak promluví důvěrně k němu: „Jen blíže sem přistup!“ 244-8Jozeff hned přistoupí a králi se skloňuje níže. 244-9„Sny že vykládat umíš, uslyšel jsem, a moudře že hádáš!“ 244-10Farao dí. „Vyložíšli y mně můj sen také moudře, 94 244-11Odměnit královsky tebe chcy; jen pravdivě vylož! 244-12Zlé třebabys povídal, učinit chcy, žádat co jen chceš!“ 245-1„O, veliký králi! Jehova“ dí, „bezemne poví, 245-2Co tobě prospěšné, ni mluvit jemu potřeba slovy. 245-3Jestli se však líbí, sen svěřit mi, sylně já doufám, 245-4Že také Bůh skrze mne, prospěšné co králi jest, poví!“ 246-1„Slyš tedy! Zdálo se mi, že viděl jsem krav sedm tučných. 246-2Jak to radostný na ně pohled byl, když pásly se v trávě! 246-3Hned ale zas jsem viděl hubených sedm z Nýlu vylízat; 246-4Tak škaredých, hltavých neviděl jsem nikdý v Ejiptě. 246-5Ač bylo v hojnosti paství a dost všude trávy; 246-6Předc šeredy se dají do tučných krav a je zhltnou, 246-7Žravé tak je požhří, že není památky po tučných. 246-8Předce pak mrchy suché, ač po všem slídí, netloustnou. 246-9Zůstanu zmámený stát, vidění velice mne to rmoutí. – 246-10Usnu po chvíly pak předc, uvidím zas sen jiný strašný. 246-11Ač ze začátku se zdál veselý, ba byl v skutku radostný. 246-12Neb jsem viděl na stéble, klasů sedm růsti, na jednom, 246-13Tak krásných a plných neviděl jsem jaktěživ ještě! 246-14Však co mne kormoutí, že vyrostlo zas hned sedm jiných, 246-15Rzý raněných, tenkých jak vlásek a velmi ohýzdných. 246-16A co uleklo mne víc, nemohu posud pozbyt to z hlavy, 246-17Že rezavé ty klasy oné plné zhltly najednou. – 246-18Hádače jsem povolal: nemohl sen žádný uhodnout. 246-19Ano y k smíchu bylo, co jeden z nich bláznivě žvatlal. 246-20Na tobě však znamenám, že nejsy jen sprostý tak hádač, 246-21Tvé oko jasné ručí mně, přímě že pravdu mi řekneš. 246-22Zdá se mi, že slíbenou poneseš ty odměnu odtud!“ 247-1„Králi, ubezpečen buď,“ dí Jozeff, níže se skloně, 247-2„Co Jehova mně poví, vypovím tobě věrně a přímě! 247-3Však to již napřed vidím, že samé věcy dobré jen povím. 247-4Stejní neb jsou obadva tito sny a výklad jest stejný. 95 247-5Vše se brzy vyplní, spěšně již ta chvíle se blíží. 247-6Krav sedm těch tučných, jest let sedm ourody plných, 247-7Zrnaté též y klasy sedm hlásají let také hojných. 247-8Však tuto sedmiletou hojnost a ourodu země, 247-9Hnedle v patách stíhat bude let sedm nouze a hladu; 247-10To hubené krávy, to klasy rzý raněné jeví.“ 248-1Dlouho nepřemejšlí, pochopí král výklad ten sprostý. 248-2Pšíšery hned mu z hlavy se mizí, y vše, co ho mátlo. 248-3Obdivuje výklad, u sebe pak zkrátka zavírá: 248-4„Ty! moudrého vidím neb tebe, máš býti mým rádcem!“ 249-1„Králi!“ praví Jozeff, „že máš rady moudré, to vidím, 249-2Ze všech oblíčejů poznávám věrné je býti: 249-3Předc ale bych pověděl, co potřeba ještě je, dovol; 249-4Čas nebo kvapí – a Bůh můj mně řícy to velí. – 249-5Let sedm ourodných hned začne se – tenť je rok prvníprvní; 249-6Ourodu dá ze sebe sedmkrát země víc nežli jindy. 249-7Hned ale jak přejde ourodných let sedm těchto, 249-8Nastane hned krutý hlad, jenž vše bude dávit a mořit; 249-9Skrz neb celých sedm let neporoste ni zrní ni tráva, 249-10Všecko hynouti bude, a hladem zmořené se potácet. 249-11Pročež, ó králi! mne slyš, a ustanov jednoho muže, 249-12Jenž rozšafný-by byl, a pilně y moudře dohlížel. 249-13Nazveš jej vládařem – obdař mocý, by mohl vládnout. 249-14Ten aby po krajinách, městech, ouředníky zřídil, 249-15Jenžby nad obilím, všelikou plodností též bděli: 249-16Díl ať ourody vší pátý, ať skládá se věrně 249-17Do stodol královských, skrze všech sedm let neustále. 249-18Hned neb po ourodných hladových sedm nastane těch let. 249-19Tím do stodol svezeným obilím ať vládne samotný 249-20Král, neb jeho ten vládař. Tak budeš hlad zahnati mocy. 249-21Vůkol když vše bude mřít, ty od hladu zachováš Ejipt. 249-22Zdaleka národové přijdou hladoví a vyzáblí, 249-23By chleba koupit směli, budou se ti sami poddávat!“ 96 250-1Líbila Faraonovi se rada ta, y všem jeho rádcům; 250-2Obdivuje tím víc moudrost a mládence rozšafnost. 250-3Pak se obrátě k radám, dí: „Zdali nalezneme muže, 250-4Anby mohl tu starost na sebe o celou zemi vzýti? 250-5Já jen vidím,“ dí k Jozeffovi, „tebe býti hodného. 250-6Ducha Božího plný jsy ty, moudrosti též velké. 250-7Co Bůh okázal tobě, dozajista on skrz tebe splní. 250-8Ty nad Ejiptem budeš, y celým mým vládni ty domem. 250-9Cožkoli rozkážeš, chcy, ať tebe každý poslouchá. 250-10Krom mého trůnu řídit budeš vše, po králi jsy první. 250-11Rádcové, jste slyšeli, jak máte ho napotom ctíti!“ 251-1Všickni se pokloňují, a Jozeffa pozdraví vážně. 251-2Každý se jen snaží vyjevit, jemu jak přeje štěstí. 251-3Jozeff, že Putyfara nevidí v radě, velmi se diví. 251-4Žeť nemocen pak slyší, a musý posud hlídati lůžko. 252-1Král docela, co počal, dokonalby a Jozeffa zvýšil, 252-2Jakby po králi první ctěn býti měl, všem by okázal: 252-3Prsten s ruky sejme, na ruku Jozeffovi vloží; 252-4V královské též roucho oblécy ho, sloužícým káže; 252-5Svůj s krku vezme řetěz zlatý, ním Jozeffa poctí. 252-6Káže pak královský vůz hnedle pohotovu míti, 252-7Naň vládaře posadit nového, po městě provázet. 252-8„Před vozem výhlásný ať jede, ať provolává: 252-9„„Tento Ejiptské země jest vládař a po králi on první! 252-10„„Každý ať svá kolena skloní! – To Farao velí!““velí!““ “ 253-1Jak když – však víte, velikých jak bývá to v městech, 253-2Když jaké vytrubuje se divadlo, jak všecko se zběhne; 253-3Hned ulice plné jsou, alespoň sy z okna vylehne 253-4Pohlaví, jenž krásné sluje, uzříš okna plničká; 253-5Nebtě neslušné tu jest, v ulicy by panenky vyběhly; 253-6Kdo pak nemůže jinák, na krov sy, neb půdu vyleze: – 253-7Tak když královský jede vůz po městě ve slávě! 97 253-8Před vozem výhlásný, před ním lidi trouba svolává. 253-9Na voze mládeneček krásný od pohledu sedí, 253-10V šarlatovém plášti, řetězem jsa ozdoben zlatým; 253-11Na prstě třpytí se prsten, jejž Farao nosyl. 253-12Všecko vyběhne hned ven, uši, oči y usta otvírá. 253-13Hned lidu shon veliký za vozem y před vozem běží, 253-14Všecko k vozu se tlačí, y chromec kopejtá o berlách; 253-15Kde jaké okno jen jest, doň každý sy lehne a hledí; 253-16K oknu-li víc nemůže, domovní na půdu vyběhne. 253-17Hlásný pak po ulicých, mlčení pokynuv, provolává: 253-18„„Tento Ejiptské země jest vládař a po králi on první! 253-19„„Každý ať svá kolena skloní! – To Farao velí!““ 254-1Tímto hlukem puzená Filoklea k oknu též skočí, 254-2Vůz královský vidí, y pozná, kdo na voze sedí. 254-3Zpátky kročí – zbledne – tetelí se – a omdlená klesne. 254-4Přiskočí k ní Putyfar, zadrží ji, na lůžko ji klade; 254-5Služky honem běží, a mdlou paní křísejí snažně, 254-6Mastmi maží a trou, y vodičky stříkají na ní. 254-7Když pak přicházý k sobě, zmatená prohodí a vykřikne: 254-8„Zabije! zabije mne! nevinný bylť!“ hned zas umlkne. 254-9„Skrejte mne! ach, zabije!“ divoce vyvalí oči hrůzou. 254-10„Mstít nevinný se bude!“ Putyfar však má toho dosti. 254-11Mstu ženy y chlípnost pozná, a v zlosti rozkáže: 254-12„Ať nevidím tuto víc – tu chlípnicy k otcy dovezte! 254-13Mstila neb zlostně sebe – nechcy víc zlou ženu vidět!“ 255-1Ač Putyfar jest mdlý, předc hnedle se v roucho obláčí. 255-2„Chcy nevinného prosyt, odpustilby mou tuto prchlost. 255-3Jak jsem nevěrné této mohl věřit?“ vzdychá žalostně, 255-4„Vše mu musým vyjevit y králi!“ a ke dvoru spěchá. 256-1Sotva že Jozeffa zří, podává mu své ruky a prosý: 256-2„Odpusť! byls nevinný! ach, odpusť!“ snažně ho žádá. 256-3Jozeff mu vstříč běží, ruky mu podávaje, volá: 256-4„Dost šťastný jsem nyní, nevinnost mou, pane, žes poznal!“ 98 256-5Hned Putyfar povídá králi, jenž velmi se diví, 256-6Oklamán jak od ženy byl mstivé a lživé a chlípné, 256-7Jozeffa rozhněvaný do žaláře jak vsaditi kázal, 256-8Sama nevěrná nyní musyla svou vyzradit chlípnost. 257-1To Faraona těší, nevinně že Jozeff byl vsazen. 257-2„Skrz ženu nešťastným že jsy byl, se ženou budiž šťasen! 257-3Nejurozenější z dcer našich jsem tobě vyhlídl. 257-4Mládenec krásný jsy ty, nejhezčí máš ženu míti! 257-5Jest Asemeth, dcera Heliopolitánského kněze. 257-6Již jsem pro ní poslal, již veze tobě ctná se nevěsta!“ 258-1Hned tudy jest Asemeth, král sám ruce spojuje jejich; 258-2Srdce neb zhlídli jak se, již prý bylo spojeno prudce. 258-3Král vesele káže hody chystati hlučné svadební. 258-4Místo ať vody teče víno, radoval by se každý. 258-5Sklepní pak ouředlník z veliké tak pije radostí 258-6Na zdraví ženichovo, po hostech až leje vínem! 99
X. Zpěv.
Obsah.
Sedm let ourodných. – Jozeff projíždí kraje. – Ustanovuje ouředníky po krajích. – Staví stodoly a sejpky. – Moudré Jozeffovo řízení. – Připamatování na dobré časy pro Čechy. – Sedm let neourodných. – Hlad, Mor, Mořena hubějí všecky země. – Nedostatek veliký v Chánan. – Jákub posýlá syny své do Ejipta, aby nakoupili obilí.
259-1Let sedm ourodných počalo se již, tenť jest rok první. 259-2Ouroda tak hojná jest, že steré klas vydá zrní. 259-3Pyšně Ejiptčané se táží: „Kam dáme tu plodnost? 259-4Přistavovat stodoly snad musýme, neb stavěti nové!“ 259-5Víno, zelí, ovoce v hojnosti všeho tak roste; 259-6Až sy lidé stěžují, plodnost kam všecku tu složí: 259-7„Postačit kdo bude moct, sklídit vše? kam to jen dáme? 259-8O, napotíme se dost, neodbydem žně letos snadně! 259-9Ta drubeř, dobytek jak hojně se rozmáhá, rodí! 259-10Snad také chlívů budem y stájí přistavovat musyt? 259-11Hle, hle, co těch jen kuřat najednou z pece vylézá! 259-12Po tisýcých lezou, jak mravency, když z hnízda se rojí! 259-13Jindy co pošeredí se kuřátek, letos ani jedno; 259-14Ještě škořépku nese na sobě, již žere tak chutně! 259-15To bude rok šťastný! co dělat tím vším jenom zbožím?“ [100] 260-1Však nejenom rok ten, y celých sedm let bylo hojných; 260-2Neb skrze všech sedm let tak hojně se rozlila řeka, 260-3Že také obvlažila povýšené stráně a pahrbky. 260-4Jindy byly zprahlé od slunce, ba spálené vždycky. 260-5Drn celý vypálený nehodil se ni k pastvě dobytku; 260-6Teď ale napojila tak hojně celou řeka zemi, 260-7Bujně že zelenají trávou se y zvejšené stráně; 260-8Hoď sy do nich co chceš, vše roste tu bujně a čerstvě. 260-9Tak veliké nebylo pamětníka ourody v zemi. 260-10Hospodář nejstarší ruce spínal, když spatřil tu plodnost. 261-1Ledva že Nýl opadl, vyjede hned Jozeff do krajů. 261-2S potěšením zhlíží bujnost této ourody první. 261-3Farao však napřed – neb chtěl, aby Jozeff byl ctěný – 261-4Po krajinách prohlasyt nechal, jak býti má vážen. 261-5Jakby tudy sám král přítomen byl, tak ať jest uctěn, 261-6Sláva, která přísluší na krále, ta ať se mu vzdává. 261-7„Cokoli“ Farao dí, „nařídí vám Jozeff, to čiňte! 261-8Vůle to králova jest, ať stane se po celé zemi! 261-9Každý ho poslouchej, jakéhokoli stavu a rodu! 261-10Kdoby se v čem protivil, neb neposlechl: přijde o hlavu!“ 262-1Jozeff projíždí kraje y města, y vesnice všecky. 262-2Sám se diví plodnosti této a ourodě hojné. 262-3K prospěchu co kde vidí, to všudy přikáže moudře, 262-4Jaktěby vždy při roli býval, tak dobře vše řídí. 262-5Po městech a po vsech ouředníky ustanovuje; 262-6Bedliví, napomíná, by byli při ourodě hojné, 262-7Aby dohlíželi líp, osadu každému vykáže. 262-8Ač bude hojný rok ten, předc vším velí hospodařiti, 262-9Do stodol královských díl pátý svážeti káže 262-10Ourody vší, zelenin, ovoce, co hodí se k požitku; 262-11Ať se nic neplejtvá, klas každý ať sváže se pilně. 262-12Však nalezá pro ourodu tu stodoly malé velmi: 262-13Hned nové rozkazuje stavět, y špejchary zvětšit. 101 263-1Vše vykoná se brzy, rozkaz neb sy JozeffůJozeffův váží; 263-2Zvlášť zachovat se jemu hledějí ouřednícy snažně. 263-3Práce plné ruce jest – vše míhá se od stavitelů. 263-4Tu se již vyšlapuje, tam kvasý se hlína na cyhly; 263-5Tudy jsou již hotové, suší se již tamto na sluncy; 263-6Láme se neb kámen y skály granýtové tvrdé. 263-7Voda kde stavitelům jest vzdálená, studně kopají, 263-8Kde pak nedostatek jest dříví, to kácý se v horách, 263-9Snadně se sem doveze, těžká s ním práce nebývá; 263-10Neb se po Nýlu plaví na místo až, kde jest ho třeba. 263-11Každý tu pracuje rád, za malý jen dosti penížek; 263-12Práce tak od ruky jde, podívání že na ně radostné! 263-13Vládaři neb zachovat se chce z ouředníků každý. 263-14Jozeff pak, když projede kraje a zpátky se vracý, 263-15Všecko vidí hotové, podiví pilnosti se jejich. 263-16Neb stodoly již celé, y sejpky již spatřuje státi; 263-17Představené chválí, spěchá dát králi tu zprávu. 264-1Farao však od jiných, co děje se, již uslyšel, v krajích, 264-2Tím víc Jozeffovi jest milostiv, a více mu přeje; 264-3Jozeffa spasytelem svým nazve a země Ejiptské. 264-4Poznovu nařízuje, vládaři aby každý se klaněl, 264-5Každý by znal, jak ho ctí, jej obdaří statkem a domem, 264-6Káže, by šťastný ten den, když Jozeffa poznal, byl svátkem. 265-1*** 266-1Jak ale se stává, v hojnosti když všeho jest všudy, 266-2Že také se plejtvá a nestřídmě se vším se zacházý; 266-3Každý jen vyražení sy hledí, vesele neb sy vejská, 266-4Žádný sy nevzpomene na kola, jak přísloví, zadní! 266-5Vše vesele jen žije, každý rozpustile hejří; 266-6Dost se vyházý peněz, a hosté se častují stkvostně: 266-7Jindy kde byl mezulán, v hedvábí se každý obláčí, 266-8Šátka byť krumplovaná zlatem byla, ještě jest špatná! 266-9S těmi pak penězy kam? je utratit nikterak nelze! 102 266-10Nechtělo byť se y jíst, předc mnohé se předloží kvasy: 266-11Tak se v Ejiptě také ourodná dálo ta léta; 266-12Žádný nevzpoměl na to, že bude po všem všudy veta! 266-13Byť byla dost dlouhá, se říkává, dost y radostná, 266-14Předc konec každičká někdy svůj vezme písnička! 266-15Ač rozhlášeno jest, hladových že let sedm přijde; 266-16Však proto žádný sy z nich šedivou nenechal bradu růsti. 266-17Ač patrně viděli, jak Jozeff pilně shromáždí, 266-18Jak stodoly královské plní se, a sejpky se množí: 266-19Předc pro sebe žádný neušetřil ni jednoho zrnka; 266-20O nic se nestarali, vesele jen pili a hráli, 266-21Marnili, hejřili tak, po sobě prý vínem až lili. 267-1Toť byli, kdosy praví, nesmyslní, zpozdilí lidé! 267-2Ač třebas sám na sobě marnosti té, má živý příklad. 267-3Staré to přísloví jest: Nic na světě není nového! 267-4Jak lidé vždycky byli, posavad tak zhejralé poznáš. 267-5Kdybys jen let několik poněkud ohlídnul se zpátky, 267-6Též, uvidělbys, u nás že samé jen bývaly svátky. 267-7Když bylo vše dosyta, y peněz když bývalo dosti, 267-8Ač byly – jak víte – papírové – však co je z toho? 267-9Na stranu házely se, kdo co popadl, pětky, desýtky! 267-10Nestačila čiperná šenkýřka dosti nalívat. 267-11Hleďte, to pítky byly! veselé toť bývaly časy! 267-12Až se desýtkami též y fajfky zapalovaly! 267-13Vem sy hadry sám čert! jste říkávali, hrdě se smáli. 267-14Za starodávna také se hrávalo, však jen o halíř; 267-15Teď ale býti musý těch hadrů vždy plný talíř! 267-16Ty Žide! více nepal nám z bramborů (zemčat) kořalku! 267-17Zdaleka nám již smrdí – tu nechť lidé sprostí jen pijí! 267-18Nám slivovicy nalej! – ba posléz ni chtěli tu píti; 267-19Cukrovaný francouzský liquer jim dobře jen chutnal. 267-20Však co ti páni pijí, také nám toho brunče nalejte! 267-21Směšně nazývali tak nám známé z Angličan půnče. 267-22Kafé již nevařejí v zelených zrnkách, jako jindy; 267-23Že umějí ho pražit, zvíš z vůně – však z hrncu ho pijí. 103 267-24Co prý koflíček ten, nechají ať ten sy jen páni! 267-25S tímli se kdo nasytí? my mít plné dčbány musýme! 268-1Ženky a dcerušky pak jejich za sedlky nepoznáš. 268-2Z daleka hedvábím šustí, jako ňáká slečinka. 268-3Šátek turecký nosý, na něm celé stromy, ba lesy! 268-4Vlasy v rulík nepletou, nechají do očí sy je růsti. 268-5Víc nenosý jehličky – hřeben! ten prý v zymě hřeje! 268-6Jindy je pentličky krášlívaly, neb jenom kvítek; 268-7Teď hřeben opanoval, každá chce býti kohoutem; 268-8Nastudit se nebojí – bolí ji jen často hlavička, 268-9Na zuby dost stejská, ve uších pšká – předc hřeben nosý. 268-10Za mezulán se stydí, nosyti víc děvka ho nechce; 268-11Červené střevíčky musý mít, a hezky lehoučké; 268-12Neb v takových – jednou je měla jenom v hospodě ondy – 268-13Hezky se prý skáče – to neškodí – nechť sy je po nich! 268-14Hergoš, filoše také, ba jakésy divné vapeury – 268-15(Jest prý pára to jen), jak neznámá to jsou jména Čechům! 268-16Každá nosyt teď musý, neb prý paní Móda to velí! 269-1„Pravdu mluví, kdo to psal!“ šklebivě ženě muž se usmívá, 269-2„Kdoby nabral se na vás, v domácým jen choďte vy leně!“ 269-3„„Ty se, mužíčku, nesměj! já mám také řícy ti mnoho. 269-4„„Zdaž nevystoupil jsy ty y také? Jsy sprostý sedláček? 269-5„„Začnuli zpívat ti já svůj lístek, oč hnedle umlkneš! 269-6„„Kdy pak jsy manžestrové, jelení neb spodky nosýval? 269-7„„Kdy boty voskované jsy nosyl z měkkoučké kůžičky? 269-8„„V haleně dřív jsy chodil, a kabát ti jen háček zapínal; 269-9„„Knoflíky blýskáš teď, jako ňáký písař neb žáček; 269-10„„V plášť zaobalíš se jak pán, s kapucýnským dlouhým okolkem; 269-11„„Pyšně sy vykračuješ, nemohu ani sama tě poznat! 269-12„„A na klobouku? – co ten má znamenat třapeček zlatý? 269-13„„Mlč a utichni raděj’– ty nejsy již pouhý sedláček! 269-14„„Mlč! – co mně zas připadá““ ó ženka má nápady dobré! 104 269-15„„O, já ti mnoho vyčíst mohu, však raději skrátím: 269-16„„Uzdu a caňk mosazý kované nemášli jak páni? 269-17„„Dřív jsy provázek jen měl, z konopí jen sprosté prostranky, 269-18„„Teď řemeny samé máš, postříbřené y ty chomouty; 269-19„„Všecko by lesklo se ti, y přesky necháš sy postříbřit; 269-20„„Pak sy v kočárku sedíš, jezdíš velicý jako páni! 269-21„„Hm! toho já ti přeji, předc někdy mě, svou paní svezeš!“svezeš!““ 270-1„Hle! jak to nepřeje nám! ten ňákým je pánem!“ 270-2Řícy sedláka slyším, „jak na nás svým sy vylezl krámem!“ 270-3O, přeji, přálbych y též, trvaly by déle ty časy. 270-4Všeho kde jest hojnost, každému tu žíti jest dobře; 270-5Kde je lid mohovitý, tu pán země jest také šťastný: 270-6Lid peníze poskytne a dá rád vše, co požádá. 270-7Chtěl jsem jen připomenout, že nemá v hojnosti se mrhat; 270-8Neb se říká, po nečase že čas obyčejně přicházý, 270-9Tak zas po čase nečas přijde! proto má se ušetřit. 270-10Teď naříkáte sobě, platiti když čím není daně, 270-11Když není též co prodat – vypůjčit nemůžeš halíř na ně. 271-1*** 272-1Tak y v Ejiptě bylo! Mrhalo v čas dobrý se zlato! 272-2Přijde že čas hladový, na to, hleďte! nižádný nevzpomělnevzpoměl. 272-3Jozeff byl moudřejší, shromážděl on, když byla hojnost, 272-4Od hladu zem chránil, zachoval při živobytí mnohé. 273-1Však teď již přikvapila hladová ta, truchlivá léta. 273-2Svízel jak jest veliká, budeš mnít, že jest konec světa. 273-3Nýl nenalívá se víc, ani své řeka břehy přestoupí. 273-4Každý lomí rukama: „Ach, zle bude!“ každý sy vzdychá. 273-5Neb – jak víte to snad – neprší že nikdý v Ejiptě; 273-6Závlaží na celý rok zemi Nýl – tak bejvalo jindy: 273-7Teď ale nenapitá zem, žížnivá, ba celá zprahlá. 273-8Na ní hodíšli zrno, zprahne, neb vřelá je horkem. 273-9Všecko uvadne tu hned, semeno jak hodilbys na skálu. 105 273-10Teď s rukama sepiatýma chodil po poli trudně každý. 273-11Trávníky vypálené, ba shořené drnky se zdají; 273-12Kůzle se nenapase, neb spáleny jsou y ty trnky. 273-13Kráva y vůl tak hladem tu bučí, usedá až ti srdce. 273-14Kam se děla tučnost? Ach, apise! pojde tvé božství! 273-15Štěpy pak a stromoví, na to jest až bída pohlednout – 273-16Spálené rudy, že spatře je, poznovu vzdechneš. 273-17Nic se tu nezelená, vidět jest jenom stromy bez listí, 273-18Housenek chůmáče uzříš, až srdce zabolí. 273-19Každý sy povzdechuje – ó budou přesmutné časy! 273-20Ten volá k apisovi – se sebe jiný zas trhá vlasy. 274-1Druhý hned rok hladový Ejipt již tu bídu pocejtil. 274-2Jísti neb co nebylo, a žravý hlad povstal již v lidu. 274-3Od hladu lid zmořený běží před královský palác, 274-4K králi vyhladlý volá o pomoc, se v prachu vinoucý: 274-5„Králi, milostivý buď! Ustrň se nad námi milostně! 274-6Zhyneme všickni hladem – ustrň se, a dej chleba brzy!“ 274-7„„Jděte jen k Jozeffovi““ dí král, „„on z bídy vytrhne! 274-8„„VšeVše, co přikáže on vám, to čiňte, on před hladem zchrání!“zchrání!““ 275-1Ještě na tom jsou hůř, mezujícý s Ejiptem. 275-2Bída tady hrozná – zde dokonce ničeho neroste, 275-3Taktě vyprahlé je vše, nenalezne tu kuře zrnička. 275-4Neb celý rok neprší, nebesa ni déšť vydat chtějí; 275-5Všecko zahoří tudy, drn spálen jest. Ještě pak hůře, 275-6Jedovatá že napadala rez na místo rosyčky, 275-7Jest tu od ní popáleno vše stromoví, y ta půda. 275-8Bídu činí větší, že vyschly všecky čisterny, 275-9Y potoky, prameny, nejhlubčí y také studně. 275-10Každý tudy naříká, a jako otrávený chodí; 275-11Střeva neb hlad zžírá, vnitřnosti od žízně pak prahnou; 275-12Každý potáceje se, k nebesům svých spíná teď rukou; 275-13K ním volat neb nemůže, neb usta ni obvlaží slina. 275-14Mdlé děti, též y ženy volají: „Ach, dejte nám chleba!“ 106 275-15Uslyšíš též naříkat muže, jak je hlad krutý svírá. 275-16Žrát dobytek nemaje, ni píti, žalostně jen bučí, 275-17A nenalezna potok, žízní až truchlivě kručí. 275-18Jde do země shrbený člověk y ovce y kráva; 275-19Žádá se jen nasytit, nechť mláto je, pléva, neb tráva. 276-1Kdes prý ostrůvek jest, položen však na kterém moři 276-2Dozvědět jsem se nemohl; ač o něm zprávy bych došel, 276-3Dost jsem se dotazoval, některou y pohádku přečetl. 276-4Však musý předc kdesy být, neb plavcy dobře ho znají; 276-5Zdaleka se vyhnou, nos zacpou a krutě klejí. 276-6Trudný jak kostnice jest, uvidíš tam nahé jen skály; 276-7Z daleka mrtvina čpí, puch smradlavý z něho se valí. 276-8Jeskyně jsou v skálách škaredé a trudné až hrůza. 276-9Hlad krutý, Mor, Mořena – potvorná ta lůza tam bydlí. 276-10Vyzvali pohromadě, podívat se na zemi pevnou; 276-11Neb se usnesli smrtit všecko, co na světě žije. 276-12Nejdřív Hlad vyjede, tak vyzáblý a černonažloutlý, 276-13Smíš jenom spatřiti ho, hned myslíš, že tebe zhltí. 276-14Vůz pak jeho drnčavý,drnčavý hltavé dvě vlčice táhnou, 276-15Vše zubami hryží, na lidi také své zuby šklebí; 276-16Chlamstají mrtvoly až, a jejich pán hryže y hnáty: 276-17Předc nasycen nemůž býti, zubami hladem klapá. 277-1Za Hladem hned jede Mor, černý a spuchlý jak žába, 277-2Na pravicy Mořena mu sedí, ta kostlivá baba. 277-3Vůz pak jejich ze samých kostí a hnátů je složen; 277-4Táhnou, jedovatí, ho, jak dracy, dvě potvory líté. 277-5Z daleka smradlavý puch kouří se a smrtně zapáchá, 277-6Míl na kolik nakazý povětří, kamkoli vtrhne. 277-7Mor nebo nadmouchlý ze sebe jed jízlivý dmýchá, 277-8Kdykoli svou zpuchlou nadme tvář, z měchu jak fouká; 277-9Až se nebe smouší, svým nadchne povětří tak puchem. 277-10Čpí tak smrtedlně ten jed, nemohou že dýchati p íceplíce. 277-11Na dvadcet v vůkolí mil, kudy on jede, ten jed zapáchá. 107 277-12Lid hyne y dobytek, ba od puchu slunce až bledne. 277-13Od Moru kdo nepadl, Mořena hned kuši natáhne, 277-14Setne buď znak mu kosou – a tak všecko pohltne. 278-1*** 279-1Teď se až do Chánan vše smrtícý spřež tato spustí; 279-2Oudolí, stráň projede – stojejí vsy, města hned pusté. 279-3Pastvíšťata plné uvidíš tudy ležeti mrtvin. 279-4Však po této zemi zpřež musyla tato spěšně jen běžet. 279-5Zdá se, že bloudila snad, osudem byla zmatena ňákýmňákým; 279-6Snad nebo nesměla se v Sychemské oudolí vloudit 279-7Mořena, smrtedlný ani Mor zde jed nevypustil. 279-8Zdažli měl pro Jákoba takový vzhled? – ba to nevěřím! 279-9Však proto dost tu hladu, bylo dost také bídy a nouze; 279-10ŽízníŽízní, hladem také zde bečely dost ovce y krávy. 280-1Když ale v Jákobovu y domě se ozval hlad krutý, 280-2(Zastavit ten prý se směl a prolézt zem celou Chananejskou), 280-3Když ten vychrtlý nehost y do stánu se Jákoba pozval, 280-4Když také vyžral tam vše, nenechav jim k trávení čeho; 280-5Nouze a hlad také tam když se ozvaly v stádu y v lidu, 280-6Když hladové již děti počaly volat: Dejte nám chleba! 280-7Stejskali též y staří: Ach, hlad krutý svírá nám střeva! 280-8Sám když Jákub starý moří se, hladem sotva že chodí; 280-9Předce se krutější stane hlad, ač dosti se spoří: 280-10Své povolává syny, řka: „O, jaké nastaly časy! 280-11Vstávají ouzkostí mně vlasy, kam jen se ohlídnu! 280-12Aj, chleba více není! již maličtí křičejí hladem! 280-13Dále pak vždy bude hůř, neb role posud ležejí ladem; 280-14Ni se kde okazuje jaká naděje – ještě víc hrozý 280-15Hlad krutý; neb nebesa vydat nehodlají déště. 280-16„„Dél’ budeli to trvat, zahynem my všickni tu hladem! 280-17Líto mi těch dětí jest, do hrobu že je brzy v nesemvnesem! 280-18Vy jen chodíte sem tam, nouzy nedbáte pomocy! 108 280-19Ejhle! slyšel jsem, že jest obilí k dostání v Ejiptě. 280-20Zstupte, nakupte potrav, všickni ať nezhyneme hladem. 280-21Neb nevidíteli, jak lidé mrou zde v vůkolí našem? 280-22Zstupte! nemeškejte, jen zanechte mně Benjamínka, 280-23Nepřišel bych v stáří o toho také z Ráchely syna!“ 280-24Všech deset na dalekou se bratří hned cestu vydává. 280-25Spěchavě pokračují, by brzy jenom přestala bída. 109
XI. Zpěv.
Obsah.
Bratří Jozeffovi přišli do Ejipta kupovat obilí. – Jozeff je poznal, oni ho nepoznali. – On s nimi tvrdě zacházý a za vyzvědače drží. – Oni se mu koří a vymlouvají. – Symeon ve vězení držán, dokavad nepřivedou Benjamina. – Jákob Benjamina propustit nechce; – hladem však donucený, propouští. – Bratří, přivedše Benjamina, dobře držáni, – s obilím propuštěni, – a skrze ztracený koflík honěni jsou. – Koflík jest nalezen v pytli Benjaminovu. – Jejich leknutí a zármutek. – Klanějí se Jozeffovi. – Jůdas se za Benjamina v službu podrobuje. – Jozeff se od plářepláče zdržeti nemůže. – Jeví se jejich bratrem býti. – Leknutím padají na zem. – Jozeff je pozdvihuje a těší. – Přikazuje, aby otce přivedli. – S obdarováním je propouští.
281-1Přijď, Syonytko, zase! jenžs upělá patřila na to, 281-2Bratří Jozeffovi za bratra když stříbrné shrábli, 281-3Jaktě sy počínali nezbedně, jak hejřili v stánu. – 281-4Všeho do času je však! – Teď řad na ně prý přišel platit! 281-5Zpívej nám y jejich teď žel, velikou také ouzkost; 281-6Jaktě se před Jozeffem třásli, jak lekli se bratra; 281-7Padli jak ohromení – musyli, hle! předc se mu klanět. 281-8Tak prý zlého co jest, nezůstane nikdý bez pomsty! 281-9Zpívej! za svedenou zlost, teď jaká svízel je potká! [110] 282-1Šťastně syce do Ejipta přišli a bezevší překážky, 282-2Y také dost spěšně, neb krutý prý hlad je doháněl. 282-3Před Jozeffa přijdou, a jemu když poklonu vzdali, 282-4Koupiti chléb by směli, prosyli, a nepoznali jeho. 282-5Neb on šarlatovým , jak Farao, jest oděn rouchem, 282-6Sloužícý královští jej ctí, jako krále samého. 282-7Tvář pak jeho, neb byl muž, v zmužilost se změnila vážnou, 282-8Ač posud na lícech spanilé růžičky mu kvetli; 282-9Předce nepoznali jej, on však hned poznal své bratry. 282-10Střeva se pohnula v něm, půtka vnitř nastala hrozná. 282-11Bylby bezmála padl okolo krku jim, je obejmul: 282-12Však aby poznali svou vinu zlou, přetvařit se musyl. 282-13Ať zkusejí, myslí, co jest otrocká služebnost; 282-14Jim alespoň pohrozým, uslyším, jak budou sobě vzdychat. 282-15Sny y také, pro které naň nevřeli, teď mu připadnou. 282-16„Hle, jak se vše vyplní!“ dí, „chcy k nim stavět se zpurným;zpurným;“ 282-17Ještě by víc se tajil, skrz tlumoče k nim tvrdě mluví; 282-18Že na jedenkrát tolik jich přišlo, je na oko plísní. 283-1„Odkud?“ praví, „kdo jste vy? proč vás tolik přijde najednou? 283-2Vy jste podezřelí mně! kdo vás po této zemi vodí? 283-3Jistě zvědači jste vy! sem přišli jste zem jen vyšetřit! 283-4By jste slabá a zdmi neohražená města zhlídli!“ 284-1Oni se tak leknou, na celém až se těle třesou; 284-2Zděšení se zarazý, nemohou že ni promluvit slova. 284-3Po veliké chvíly teprv řkou: „O, pane milostný! 284-4My z Chánan jsme země, kde hlad krutý zžírá vše plémě. 284-5Jen krutý nás donutil ten hlad, do této země přijít. 284-6Koupiti žádáme obilí, než zhyneme hladem. 284-7Naši maličtí doma k nám dávno již: Dej chleba! křičí. 284-8Ustrň se nad námi! hlad všem krutý svírá již střeva! 284-9Pane, pohnout sebe dej! přej nám život, nám dovol koupit! 284-10Chcem ze země spěchat, tenkráte jen nám prodat povol!“ 111 285-1„Vím, že zvědači jste vy! Proč vás tolik příjde sem chlapů, 285-2Než po zemi aby jste každičkou šlápu vyhlídli?“ 286-1„O, to nemysli o nás, a dovol nám promluvit, pane! 286-2Nejsme lidé my zlí – to nám ni na mysl připadlo. 286-3Hlad v Chánan by nebyl, nikdýbychom z země nevyšli, 286-4Jen jsme na koupi přišli, bychom zchránili otce y děti, 286-5Války neznáme u nás. Synové jsme jednoho otce. 286-6My jsme jen pastýři, a pasem pokojně své ovce. 286-7Nás je dvanácte bratří, dvanáct, a syc z jednoho otce. 286-8Z nás jeden ještěli živ – ubohý ach! – kdo vědět může? 286-9Menší zůstal doma, aby otce starého tam těšil. 286-10Kam se poděl větší, neb jestli živ, ach, to nevíme!“ 287-1„Předc jen vidím, že zvědači jste vy! vždyť vám se řeč mate! 287-2Kam se poděl bratr váš větší? kterak, vy to nevíte? 287-3Tuze podezřelí jste! zdá mně se, že lhát také znáte. 287-4Jak? o bratru, kamby se poděl, nemělibyste vědět? 287-5Při zdraví Faraona já přisáhám! žádný nevyjde 287-6Odtud! Nebo, cokoli mluvíte, nic se mně nelíbí! 287-7Však uvidím, pravdu-li mluvíte, neb jsteli řádní: 287-8Bratra přiveďte ke mně menšího; a ten bude důkaz, 287-9Nejste že zvědači. Hleďte se hnedle očistit. 287-10Ať jeden pro bratta jde, přivede ho ke mně co nejdřív; 287-11Syc neuzříte jinák mou tvář, ni vyjdete z země!“ 288-1Zmámení tu stojí a hledí krutě na sebe bratří; 288-2Pánu co povědít nevědí, poradit ni sy dobře. 288-3Počne pak Jůdas a dí: „O, pane, milostiv pak budiž! 288-4My bratra přivedeme. Odejít nám jen povol tenkrát! 288-5Ach, krutý hlad jest u nás, než přijdeme, všecko snad zhyne! 288-6Ach, snad otec zmořený již v prachu se pro mdlobu vine!“ 112 289-1Jozeff sebe zarazý, lítostí neb hnut byl pro otce. 289-2Schválně se zas zatvrdí a opět jim způrně domlouvá: 289-3„Znám to, zvědači že jste, lidé zlí a závadní! 289-4Špatné to vejmluvy jsou; budete mi všickni zde vězni! 289-5Dlouho tak ve vězení budete tudy zavření sedět, 289-6Hoch dokud zde nebude! Z něj pravdy se dozvědět musým!“ 289-7Ouředníka povolá, do žaláře je káže uzavřít. 289-8„Tam rozmyslit sebe, budete“ dí, „dosti kdy míti!“ 290-1Třetí je den pouští a před sebe káže přivésti. 290-2„Jak jste se uradili? nač snesli se?“ Jozeff se táže. 290-3Oni pak skloňují se, za propuštění snažně ho prosý: 290-4„Ach, obměkči sebe! na krutý hlad vezmi své zření! 290-5Kdož ví, zdaž v Chánan již všecko nepomřelo hladem!? 290-6Pojde snad náš y otec, y maličcý, než domů přijdem!“ 291-1„Vězte!“ zas Jozeff praví, „že y já se též Boha bojím, 291-2Byťby nemyslili jste, o vaší že záhubu stojím: 291-3Nechť tu jeden v zástavě zůstane, jsteli pokojní. 291-4Hned se umluvte, který z vás do vězení bude veden. 291-5Vy ale ostatní s obilím se k otcy navraťte. 291-6Bratra sem přivedete; syc ten, který zde bude vězen, 291-7Víc nebude puštěn, a musý mým otrokem zůstat, 291-8S vámi nepřijdeli hoch – to pravím Faraona při zdraví!“ 292-1Teď stojejí shrbení, žádnému neb nechce se zůstat 292-2Ve vězení. Volení, nebo lós-by je nejlépe rozhodl; 292-3Však do lósu kousat nechce kdo, každý se bojí, 292-4Byť na něho nepadl. Na sebe jak zločincy zahlíží; 292-5Zdá se sedět na čele nějaká jim trpká výčitka. 292-6„Hodně trpíme teď trest!“ dí z nich jeden trpce Hebrejsky. 292-7Jozeff přetváří sebe, jakoby tuto řeč nerozuměl. 292-8„Hodně trpíme teď trest! neb jsme se prohřešili tuze, 292-9Když jsme bratra prodali nevinného nezbědně cyzyncům; 292-10Nechtěli slitovat se nad ním, když v pláči nás prosyl; 113 292-11Zacpali svých jsme uší, když k nám volal o smilování. 292-12Hodně trpíme teď trest! ach, přišlo na nás teď zlé všecko! 292-13Neb nelitostně jsme my a ukrutně nakládali s chlapcem. 292-14Jestli otec pachole nebude chtít poslati s námi: 292-15Jistě jeden tudy z nás v tuhém žaláři uvízne!“ 293-1„Zdali jsem vám nepravil,“ dí Ruben, „ó bratří, nehřešte 293-2Tak proti pacholeti! když v zlosti jste chtěli ho zabit? 293-3Tenkrát rozkacení jste mne ani nechtěli slyšet; 293-4Zatvrzelí k vzbuzování mému jste zacpali uši. 293-5Hle! vyhledává krev pomstu! hle! pomstu krev volá! 293-6O, bych, Jozeffe, tě byl mohl z čisterny vytáhnout! 293-7Zlé toto-by nebylo svalilo tak velké na nás! 293-8Dost vás tenkrát jsem lál, a musým teď trpěti s vámi!“ 294-1Jozeff pak vše rozumí – bez mála-by dal se do pláče. 294-2A kanoucý utřel by slzy, poněkud poodejde. 294-3Hnedle se zas vrátí: „Jaké rozpaky vespolek máte? 294-4Tento ať ostane zde!“ hned na Symeona okáže, 294-5Před očima pak jejich hned pouta mu dáti poroučí; 294-6Do vězení vésti, a samého uzavříti káže. 294-7Neb Symeon nejhůř prý dokazoval a sy skákal, 294-8Když do čisterny vhozen byl Jozeff a zaprodán kupcům. 294-9Ostatním káže, aby spěšně se vrátili k otcy, 294-10A s přísností velí, neprodleně chlapce přivésti: 294-11Syc že jinák Symeon nebude z žaláře propuštěn. 294-12Po straně přikazuje sloužícým svým, aby jejich 294-13Pšenicý naplnili pytle, peníze pak do pytlů 294-14Chytře by tak složili, by ničehož neznamenali, 294-15Až daleko ujdou, aby s nimi se nevracovali. 295-1Smutně teď pokračují, obilí ač důstatek vezou; 295-2Neb Symeon v vězení že zůstal, to velmi je rmoutí. 295-3Ach, ubohý co otec řekne, až se toho dozví! 295-4Jak bude kvílit a lkát, jak lekne se, až ho neuzří! 114 295-5Zdažli také dovolí jít s námi tam Benjamína? 295-6Velmi neb jej miluje, na toho přivykl tuze již chlapce. 296-1„Trest, milí braši, je to!“ dí Ruben, „trest je to, věřte! 296-2Trest je za Jozeffa ten! Toho já jsem se vždycky obával, 296-3Že za to provinění časem svým my vytrpíme! 296-4Kdykoli připomenul jsem tento sy proklatý kousek: 296-5Vždycky mne cos strašilo a sevřelo srdce, jak kleště! 296-6Ještě chlapec-li ten živ? soužíli se někde v otroctví? 296-7Rovně sy tak vzdychá, a na nás volá pomstu žalostně!“ 297-1Smutně hovořili tak, upěli tu cestu celičkou: 297-2Příhodu tu, nevědí, přednesti jak otcy-by měli. 297-3Mil několik ušli, lekne je zas příhoda nová. 297-4Každý se z nich zarazý, nemůže ani promluvit slova! 297-5Neb když chce jeden dát hovadu na hospodě obrok; 297-6Stříbrné své uvidí v pytli, a coufne – 297-7„Co se to přihodilo?“ vzkřikne, „hle, stříbrné v pytli! 297-8Totě na nás nástroj, by nás v zlém stíhati mohli! 297-9Snad Symeona by dél’ podržet v žaláři tom směli? 297-10Nebli ho víc sužovat, neb dokonce utrápiti chtějí? 297-11Ach, to je pád hrozný, jejž, Bože, na nás jsy dopustil!“ 297-12Všickni lomí rukama, peníze do pytle zas složí. 298-1Upělí od nářku kráčí, a se k stánu přiblíží. 298-2Jákob pak je vida, proti nim, je vítaje, vyjde: 298-3„O, jak radostně vidím vás! přišli jste v chvíly příhodnou, 298-4Všecko docházý neb nám: a byťbyste prodléli déle, 298-5Dítky-by jste umrlé y ženy, y mne nalezli! 298-6Však co to má znamenat, že vidím vás býti tak smutné? 298-7Zdaž se co přihodilo vám zlého na cestě Ejiptské? 298-8Proč tak truchliví jste? zdaž jste měli ňáké neštěstí? 298-9Neb z očí poznávám vaších, že vás něco rmoutí i“rmoutí! 115 299-1Hned oni vypravují, jak pán země s nimi nakládal: 299-2„Nás za zvědače držel, a s námi tak jednal nelidsky; 299-3Vsadil y do vězení, a mluvil k nám tvrdě a hrdě: 299-4Ač jsme ho dost prosyli, klaněli jsme se až k zemi před ním, 299-5Hlad krutý představili, vymlouvali jsme se všemožně, 299-6Že jsme pokojní lidé, k zvědům že se my nehodíme. 299-7Jsme ovec pastýři, a tiše že paseme stáda! 299-8Hlad že jen nás přinutil do Ejipta vyjíti na koupi; 299-9Že je dvanácte bratří nas všech od jednoho otce; 299-10Boj nehledáme že my – obyčej pastýřů to není! 299-11Nás deset vyslal otec, abychom nakoupili potrav, 299-12Nejmladšího nechal sy doma, neb z milenky je zrozen, 299-13Bál se o něj proto, že starší již dávno se ztratil: 299-14Předc se nedal uprosyt, a hůře pak s námi zacházel. 299-15Pak zase nás povolal, a pravil: „„Zvím, jsteli pokojní! 299-16„„Ať jeden z vás v vězení tu zůstane, vy domů jděte! 299-17„„Nezhynul aby hladem kdo u vás, odejděte spěšně! 299-18„„Však vám přikazuji, menšího sem přiveďte! 299-19„„Nejste že zvědači, dokážete tímto, Ejipta! 299-20„„Pak Symeona toho, v vězení jenž jest uzavřen –““uzavřen –““ “ 299-21Trhne to tak Jákobem, že zůstane státi uleklý – 299-22„Což? Symeon v vězení?“ se táže, „a s vámi on nejde? 299-23Ach, Symeon v vězení!“ a předce se po něm ohlíží. 299-24„„Nejmladší,“Nejmladší,““ oni řkou, „„nepřijdeli ten chlapec s vámi: 299-25„„Tváře nespatříte mé, ni vězen víc vyjde z žaláře; 299-26„„Víc ani nepovolím, nakoupiti vám tudy zrní! 299-27„„Hlad bude vždy větší, pokrmů bude víc pak třeba!““ 300-1To uslyšev Jákob, zamlčí se a velmi se rmoutí. 300-2„Zle jste mi učinili!“ dí k nim, „Mluvilimluvili jste nemoudře! 300-3Zle jste mi učinili! mluvili, bych bez synů umřel! 300-4Jozeffa více není! nejhorší sežrala ho zvěř! 300-5Ve vězení Symeon! – ztratit mám také Benjamina! 300-6Ach, těžkost takovou proč seslal na mne jsy, Bože!? 300-7Benjamin nesmí jít s vámi – ba nikdý nepůjde!!“ 116 301-1„Dlouholi potrava“ dí Ruben, „nám bude trvat? 301-2Až najedí se děti y chasa – hle! mnoholi zbude? 301-3Jít zas na koupi brzy musýme; neb kam toto stačí? 301-4Ráději chlapcy přikaž, by chystal se s námi na cestu! 301-5Neb Symeona necháš snad věčně se trápit v žaláři? 301-6Věř, nebude puštěn, leč půjdeli s námi tam chlapec! 301-7Pošli hoho, ať s námi jde! – nejmladší já ti dva syny 301-8V zástavě zde zanechám – za něho ať jsou vinni tobě, 301-9Chlapce-li nepřivedu zdravého zas a beze škody! 301-10Zab třeba mé syny dva, nebo čiň jak chceš zadosti!“ 302-1Jákob slyšet nechce tuto řeč, a hlavou jenom kroutí: 302-2„Ne, ne! Benjamín nepůjde nikam ani kroku! 302-3Již jeden z nich zahynul! snad mám také ztratit druhého? 302-4Chcete snad živobytí mé, beztoho hořké, zas ztrpčit? 302-5Chlapcy by přihodilo se tam něco zlého v Ejiptě, 302-6Věřte, že přede časem šediny mé-by ležely v hrobě!“ 303-1Když zatím své obilí vysejpali z pytlů na půdě, 303-2Hle, nalezá každý peníze své skryté ve měšcy. 303-3Všickni se zas leknou, a diví se, kde vzaly se v pytlech. 303-4Hrubě jest to neštěstí, následku obavaj’ se zlého. 303-5Že patrný nástroj to na ně jest, hádali všickni. 303-6Pro Symeona je to, by držán byl věčně v žaláři. 303-7Jákoba však nejvíc nemilá tato příhoda rmoutí. 303-8„Ach,“ naříká slzeje, „Symeon mnoho vystojí zlého!“ 304-1Hlad ale předc v Chánan velikou vždy závadu činil; 304-2Potrava vyjedena jest, dřívé než Jákob se nadál. 304-3Neb prý vždycky se víc v nedostatku jídá a tráví, 304-4Jísti neb více se chce; tak hlad žravý prý lidi souží. 304-5Když zase v Jákobovu krutý hlad se v domě ozýval: 304-6Chleba nedostane z nich žádný nyní, kromě maličkých. 304-7Předce při vší sporotě, když Jákob smutně nahlížel, 304-8Trávit že nebude co; ač cesta ta velmi ho mrzý, 304-9Jest přinucen povolat syny zas, a těžce sy vzdechna, 117 304-10Dí: „Jaký smutný zas čas! již potrava všecka docházýdocházý! 304-11Jděte zas pro obilí, a potravy více nakupte! 304-12Všecko neb stráveno jest! hladoví nám dnové zas hrozý!“ 305-1„Otče!“ mu Jůdas praví, „bez chlapce já kroku nepůjdu! 305-2S námi nepůjdeli on, na oči víc pánovi nechcy! 305-3Přísně přikázal neb nám: „„Vy tváře mé více nezříte, 305-4„„Jestli nepřijde bratr nejmenší váš také s vámi!““ 305-5Chcešli, bychom předc šli a potravy dosti přinesli; 305-6Ať chlapec s námi též jde: syc bez něho nejdeme kroku! 305-7Darmobychom tam šli, sužovat nás víceby mohl; 305-8Nás za zvědače teprv-by držel – víc trýzniti kázal, 305-9Snadno-by do vězení nás vsadil – ó s ním není žertu! 305-10Nejdu bez chlapce nikam – zkus, kdo chceš! – dalbych to čertu!“ – 306-1„O, já nešťastný otec! na žalost mou málo jak dbáte! 306-2Proč jste mu vyzradili, menšího že máte tu bratra?“ 306-3„„Jak„Jak jinák, přestrašení“ dí Jůdas, „mohli jsme cinitčinit? 306-4Na vše se vyptával; zdaž jsme čeho zapříti směli? 306-5Nás za zvědače drže, chtěl všecko též vyzvědět přísně. 306-6Bychme ho spokojili, vše vyřkli jsme, chtěl co jen zvědět. 306-7Mámeli otce, se ptal, živ jestli, a zdaliž je zdravý? 306-8Všech kolik nás je bratří? Zdaž mohli jsme býti mu lhaví? 306-9Kdo se toho nadál, že chlapce přivesti rozkáže? 306-10Ještě pak více hrozyl, Symeon že nevyjde z žaláře! 306-11Otče, povážlivý buď! a na naší bídu pohledni! 306-12S námi chlapec aby šel, to přikaž, nás chcešli ochránit! 306-13S námi ať jde pachole! Ruka má tobě jej zas odevzdá! 306-14Když ti ho nepřivedu, jaká chceš muka na mne přichystej! 306-15Já ti ho navrátím, syc vinen budu vždy tobě hříchem! 306-16Byť se co zlého stalo, na sebe sám vyřknu sy kletbu! 306-17Kdybys neprodléval, již mohli jsme vrátit se s zrním. 306-18Ach, snad maličcý hladem zas budou, než přijdem, mříti!!“ 118 307-1„Jestli tak potřeba jest“ dí Jákob, a„a jíti-li musý 307-2Benjamín s vámi – ó Bože! – nerad to vyřknu! – 307-3Ať – jde! – Však abyste naklonili pána k milosti – 307-4O, Jehovo! obměkči ho sám! čiň dobrotivého! – 307-5Vše, lepšího co jest z zemského požitku, do nádob 307-6Složte a neste s sebou, mým pak jménem dárek mu vzdejte! 307-7Až k zemi se klaňte, proste, by vám byl milostiv! 307-8Vezměte nejlepší do nádob k vůni kadidla, 307-9Mandlí a štoraxu, terpentýnu, pro chuť také medu, 307-10Gummy, též myrhy trpké, to všecko mu vzdejte pokorně. 307-11Byť neprořekli jste co, dobrý pozor na sebe dejte! 307-12Též peníze y dvoje – omylem neb mohlo se státi, 307-13Vám že zanechány jsou – ty hleďte zas pánu odevzdat! 308-1Jděte již! dím to nerád, ach, vezměte Benjamína! 308-2Duch se žalostí tají! – Ach, jen mně přiveďte ho šťastně! 308-3Bůh všemohoucý pak můj dobrého ať nakloní pána! 308-4Dobře ať vám se daří – ať vás bez ouhony pustí! 308-5Byť Symeon y také z vězení byl časně propuštěn, 308-6Jděte, pospěšte sobě – vězného přiveďte též šťastně! 309-1Ty pak po Rácheli můj jediný synu, Benjamíne! 309-2Šťastně tě Bůh provodiž!“ a s pláčem k srdcy ho vine, 309-3K srdcy ho tlačí a rce: „O, zdažli tě více já spatřím?“ 309-4Hořce tak pláče a lká, slzami své líce až skropí. – 309-5„Jděte! osyřelý já tudy zůstanu bez dětí v stáří! 309-6Jdi ty s Bohem, synu můj! ať šťastně ke mně se zas vrátíš!“ 310-1Když pak do města vešli, zdaleka hned Jozeff je zhlídne, 310-2S nimi že Benjamín přicházý, to velmi ho těší. 310-3Káže hned správcy domu, do domu je čestně uvesti. 310-4Neb prý s nimi něco mluviti má důležitého. 310-5Stkvostné též přikazuje, pro všecky ty chystati hody: 310-6Neb jsem sy ustanovil, aby dnes stolovali semnou. 310-7Dobře zatím je chovej – snad mnohá věc skrytá se zjeví! 119 311-1Správec je hned do domu uvede – však oni se leknou: 311-2„Co znamenat toto má?“ do ucha sy šepcý jen tiše – 311-3„Jistě že pro peníze, které jsme doma v pytli nalezli, 311-4Chce tuto nás zavřít!“ Peníze hned chtěli odevzdat. 311-5„Slyš!“ řkou, „pane jen slyš! stala nám se příhoda divná. 311-6Státi jak mohlo se to, nemůžem sami býti tak moudří! 311-7S koupeným když obilím veliký kus cesty jsme ušli – 311-8Hle, tuto jsou peníze – jež v pytlech jsme nalezli naších! 311-9Přijmi, prosýme, je zas, neb my vinni nejsme ničehož! 311-10Koupit zas chcem obilí, neseme také stříbrné jiné!„jiné!“ 312-1Správec praví: „Peníze? Toho vy se nic neobávejte! 312-2Já peníze vaše mám – tyto opět schovejte. 312-3Bůh, jejž vzýváte, peníze vám v pytle snad složil. 312-4Já je nepřijmu od vás – vy dlužni zde nejste haléře!“ 312-5Hnedle odejde, a k nim Symeona z žaláře přivodí. 312-6Sotva ho zhlídli, y hned všickni jemu naproti běží; 312-7Všickni ho líbají, potěšen on všecky též líbá. 312-8Shledali že se v zdraví, co divu, že radostí též skáčí. 312-9Vodu přinesti nechá správec, umyli by své nohy. 312-10„Čistě ať vstoupíte přede pánem, neb jsou tu dnes hody. 312-11Máte dnes s ním stolovat – vrátí se časně v poledne!“ 312-12Oni tomu se diví a hnedle své chystají dary. 313-1Přijde v poledne Jozeff, řadami však oni již stojí. 313-2Až k zemi se klanějí, řkou: „Skládáme, ó pane! zde dárky 313-3K tvým nohoum; bys je přijal y otec náš starý tě prosý. 313-4Jsou to požitky, ale nejlepší, jež nese země!“ 314-1Jozeff milostně hledí, a hnedle na otce se táže: 314-2„Zdráv-li váš otec jest?“ a velí jít do večeřadla. 314-3„Živ-li a zdráv otec jest, o němž jste pravili ondy?“ 314-4„„Živ je a zdráv otec náš, služebník tvůj, posud pane! 314-5„„Přeje, by vždy jsy byl zdráv!zdráv!““ při slovech těch k zemi se skloní. – 314-6„„Žádá, milostný by byls k sluhům svým, nám synům jeho!jeho!““ 120 314-7„Tenli je“ Jozeff praví, teď zhlížeje Benjamina – 314-8„Tenli je nejmladší bratr váš, jejž spatřit jsem žádal?žádal?“ 314-9„„Benjamin bratr náš jest on, jaks, pane, přikázal, 314-10„„Bychom přivedli s sebou – ó kterak bude tam otec kvílit, 314-11„„Zlého by nestalo se co jemu! Kterak kázal starostně, 314-12„„Bychme přivedli syna jediného po RáchaliRácheli šťastně!““ 314-13Jozeff pak zhlížeje ho, „Žehnej“ dí, „Bůh tě, ó synu! 314-14Když milý otcy jsy tak, pachole zdáš hodné se býti!“ 314-15Však pospíšit musý pryč, neb slze z očí mu kanou; 314-16Byť sy poutřel slzy, uzavře se do pokojíku. 315-1Když pak se vyplakal dost, usadil své vzdychavé plíce, 315-2Když oči své utřel, nebylo by znáti, že plakal; 315-3K nim veselý vyjde, posadit jim k stolu se, káže. 315-4Předložit kvasy velí, každému sám díl jeho klade. 315-5Benjaminovi pak dá pětkrát více než jiným. 315-6Všem dost jísti velí y píti též až do sytosti. 315-7Oni pak – všeho neb dost – velice se tak rozveselili, 315-8Víno jim chutnalo tak, až prý se všickni opili. 316-1Když pak tak opojení, vesele sobě počali vésti; 316-2Jozeff jejich pytle na sejpku nésti poroučí, 316-3Pšenicý je naplnit, peníze pak do pytlů zas svázat. 316-4Však by nepoznali nic, sloužícým přísně přikáže. 316-5„Stříbrný můj koflík – pozor dejte – a chytře ukrejte, 316-6Byť nalezen v pytli mladšího byl chlapce, schovejte.“ 316-7Sám mezy tím časem,časem přátelsky s nimi rozmlouvá: 316-8Pšenice y potrava k ránu že je chystána, poví. 316-9S nimi se rozloučiv, dobrého též jim přeje spání. 316-10Zrána je propouští y s osly y nákladem se vším. 317-1Ledva za město zašli, honiti je správcy přikáže, 317-2Mnoho s sebou aby vzal drabantů, a způrně je plísnil. 317-3Rychle je on dohoní, oboří se a státi jim velí: 317-4„Zlořečení lotři! hned vraťte se!“ – počne je láti – 121 317-5„O, vy zlosynové! – nevděční, takli platíte? 317-6Takli za dobrodiní odměňovat vy se umíte? 317-7Jste plemeno nějaké zlodějské! – Kdo ukradl ten koflíkkoflík, 317-8Z nějž dobrotivý pán hádává? – Kdo je ten zloděj? 317-9O, tomu zle povede se! bude muka trpěti krutá! 317-10Žádný se z místa nehni, bude leč nalezena ztráta!“ 318-1Ustrnutí stojejí a slyší, co stalo se. Uleklí 318-2A jako ohromení outrpně na sebe hledí. 318-3Ozve se pak Jůdas: „Proč smejšlíš zlé tyto o nás? 318-4Hle, kterak mohli bychom takové se dopustit neřesti? 318-5Zdažli jsme nalezené peníze nepřinesli ti zpátky? 318-6Zdaž zloději tak činí? O, kdyby čas nebyl tak krátký, 318-7Vrátili-bysme se hned, aby sám pán přehledal všecko. 318-8Mám za to, že-by jsy sám za nařknutí odměnu dostal. 318-9Bratří! složme ten sklad; u koho pak tu ztrátu nalezne: 318-10Ať smrtí umře ten z nás – my otroky chceme pak býti!“ 318-11„„Staň se, jaks sám uložil!““ dí správec a pytle prohlíží. 318-12Však, nastojte! posléz nalezen jest koflík nešťastný 318-13U Benjamína – ó jaktě se všickni ulekli! – 318-14Duch se tají – zblednou – na těle se jak zymnice třesou; 318-15Roucho své roztrhují, a rukou svých spínají k nebi. 318-16Smutně do města zas jdou, a se před nohy Jozeffu vrhou; 318-17Promluvit nic nemohou, ni výmluvy žádné přednesti. 319-1On se na ně oboří: „Nevděční, daremní tulácy! 319-2Dobřeli nectil jsem vás? platit takli za dobré umíte? 319-3Ještě za dobrodiní, mně milou věc smíte ukradnout? 319-4O, zlodějské jakés plémě jste a škůdnícy lidští! 319-5Trestu neujdete, chcy přísně vás všecky potrestat. 319-6Však u koho nalezen byl koflík velmi mně vzáctný, 319-7Ten bude otrokem mým, ani více nevyjde z Ejipta!“ 320-1V kleče tu sepne ruce Jůdas, lkát počne žalostně: 320-2„Čím skutek vymluvit mám, to nevím, ani řícy to mohu! 320-3Jen nebe rozhněvané a na nás zamračené vidím! 122 320-4Ach, Jehovo! přísně nepravosti teď navštivils naše! 320-5Jakkoli nechť se stalo, my všickni jsme otrocy tvoji: 320-6Jen mladšího bratra propusť, by zprávu dal otcy! 320-7Všickni se podrobujem, za něho tobě sloužiti věrně!“ 321-1„Bůh odemne odvrať!“ dí Jozeff, „tak nespravedlivý 321-2Nechcy já býti ke všem; jen zloděje přísně potrestám. 321-3Můj u koho nalezen koflík byl, ten otrokem ať jest! 321-4Do smrti sloužit mně má – ba zloděj-by měl usmrcen býti! 321-5Vstaňte! odejděte vy; neb hlad-li je, máte co spěchat. 321-6Tento pak nejmladší ať zůstane věčně v otroctví!“ 321-7Nechce se jim odejít, sepnou ruce všickni a štkají! 321-8Jůdas poklekne pak blíž, s rukama sepiatýma zas prosý: 322-1„Pane milostivý, slyš! ach, nás krutý potkaltě zlovol! 322-2Ach, se nehorš, a slovíčko mi promluvit povol! 322-3Když poprvé z Chánan na koupi jsme potravy vyšli, 322-4Koupit bys nám povolil, jsme prosyli velmi pokorně; 322-5Měl za zvědače jsy nás a na všecko se pilně vyptával: 322-6Mámeli otce také, aneb bratra, vyzvědět jsy chtěl; 322-7Vyznali jsme, že bratr nejmladší zůstal u otce. 322-8Tys vidět, pane, ho chtěl, a nám jsy přísně přikázal, 322-9Nejmladšího bratra by přivedli jsme k tobě co nejdřív, 322-10Když jsme navrátili se k otcy, tvůj rozkaz jevíme – 322-11Jak stareček ubohý zarmoutil se – zůstal až tuhý! 322-12„„Chlapec nepůjde nikam! pravil on, jít s vámi on nesmí!“nesmí!““ 322-13A nebylo možná, přinutit k tomu více starečka. 322-14„„Chceteli, k nám zas pravil, o toho syna bych také přišel? 322-15„„O, ten jíti nesmí! – ó nepustím Benjamina! 322-16„„Mně milá Ráchel jen dva zrodila syny, dobře to víte; 322-17„„Jozeffa, jste pravili, zvěř sežrala – nezbyl my jiný, 322-18„„Tento než Benjamin! O toho také chcete mne přivest? 322-19„„O, prvé mé šediny do hrobu složíte, to věřte!““ 123 323-1Když ale víc nutil hlad – nebylo když zbytí jiného, 323-2Bez Benjamina my na krok když jsme nechtěli jíti; 323-3Byl tudy přinucený pachole předc poslati s námi. 323-4S pláčem nás pak prosyl: Ach, chlapce přiveďte mi zpátky! 323-5Dal jsem v rukojmě se zaň, a otcy se svatě zavázal, 323-6Chlapce že mu přivedu, hrozným budu syc vinen hříchem! 323-7Jestli otec uvidí, bez chlapce že zstupujem sami – 323-8Nejprv bude shánět se po něm – ach, jestli ho nezří – 323-9Duch jeho se zatají – veliký jej zármutek sevře! 323-10Tuze na něm neb visý – ach, jistě on před časem zemře! 323-11Pane, milostivě slyš! za něj se já otrokem dávám! – 323-12Otcy milostiv jen buď! nedopusť ten zármutek na něj! 323-13Čiň sy semnou co chceš, pachole propusť jen milostně! 323-14Otcy neb předstoupit bez chlapce ni před oči nesmím!“ 324-1Dél’ se zdržet nemoha Jozeff, ven vyjíti Ejiptským 324-2Rozkazuje, oslzý, zajíká se, ba na hlas až vzlíká. 324-3A když všickni vyšli, promluví k nim v pláči Hebrejsky: 324-4„Já jsem Jozeff, bratr váš! – Na mne jenom dobře pohleďte! 324-5Já jsem Jozeff, bratr váš vlastní! Mne se vy nelekejte!“ 324-6Jakby omráčil je hrom, na zemi roztaženi leží; 324-7Jak osyka se třesou, nemohou ani pohledět na něj. 324-8Mstít se bude, myslí, nad námi – a strachy až trnou. 325-1On pak milostně praví: „Vstaňte a mne se nebojte! 325-2Znejte mne, bratra svého, vždyť s vámi mluvím jako bratr! 325-3Vstaňte! povězte mi vše, zdaž můj otec živ je a zdráv-li? 325-4Blíže přistupte ke mně! vím, divný že vám je ten osud, 325-5Jenž mně usouzený byl. Toho jste se pak vy nenadáli, 325-6Když Madyánským jste mně kupcům prodali zrádně. 325-7Tím jste mi neškodili, neb stkvostně že jsem živ, vidíte; 325-8Jsem též po králi prvním, pro vaše zde zachování. 325-9Mne Jehova předeslal, byste nezhynuli hladem. 124 325-10Dvě teprva léta jsou, co počal hlad na zemi býti, 325-11Ještě bude pět let trvat hlad a dáviti všecko. 325-12Bych vás ochránil, napřed jsem poslán do země; 325-13Rod zachován by byl váš, když hlad krutý vše hubit bude, 325-14Nejsem já prodán ni radou, ni spiknutím vaším; 325-15Vůle byla Jehovy, do této že jsem země přišel. 325-16Sám učinil toto Bůh, za knížete bych byl povýšen; 325-17Co Faraonův otec, zachoval bych veškeré plémě! 326-1Zstupte tedy, pospěšte sobě a otcy povězte: 326-2Žeť jsem živ, že vidět má mne zase, k srdcy přitisknout – 326-3Rcete, jakoutě žádost mám, jej zas spatřit zdravého! 326-4Jak se těším na něho – ó jaká bude pro oba radost! 326-5Byť sem nemeškal přijít s ženami y dětmi, y s stádem, 326-6S veškerým nábytkem – nebo pět bude let hladu ještě. 326-7Málo která v Chánan bude od hladu zchráněna duše. 326-8Zvěstujte také mu mou slávu, a starce potěšte, 326-9Že ztraceného syna uzří ctí obdarovaného 326-10Královskou a jako velikého y knížete země – 326-11Bez strachu buďte již zde – nebo sami to všecko vidíte, 326-12Pravdu že povídám! Sem přijít otce brzy přinuťte!“ 327-1Když toto pověděl jim, se na Benjamina ohlídne: 327-2„Přistup blíže ke mně, ty rozmilé matky mé dítě!“ 327-3Hned mu na šíji padá, objímá, k srdcy ho tiskne – 327-4Y také Benjamin objímá Jozeffa v pláči – 327-5Oba se k srdcy vinou, slzami oba líce sy smáčí. 327-6Duch prý Rachelinin nad nima radostí se kochal. 327-7Jozeff pak obzvláště k bratru každému hnedle přistoupí, 327-8Pojmenuje každého jménem, každého též líbá; 327-9Nad každým popláče: pláčí také oni radostí. 327-10Všickni se teď radují, že se shledali s Jozeffem šťastně; 327-11Tak vesele sy vedou, hovoří a radostí až skáčí. 125 328-1Po celém městě pověst roztroubí spěšně se tato, 328-2Bratry že Jozeffovy do Ejipta donutila bída; 328-3Y kterak poznal je on, krutého jak strachu jim nahnal; 328-4Jak tu neřest odpustil mile – každého to těší. 329-1Hlučná pověst y také Faraonovým došla až k uším. 329-2Král se y též raduje, uslyšav, co se s Jozeffem stalo. 329-3Jozeffa povolává, štěstí mu to přeje srdečně; 329-4Poslat pro otce rychle královské vozy, poroučí; 329-5By do Ejipta přijít s všelikým nábytkem nemeškal; 329-6Dáti mu nejlepší pro pastvu přislibuje zemi. 330-1Hned to bratřím Jozeff oznámiti spěchá radostně; 330-2Král jak milostivý jest, sám otce přivezti sem káže. 330-3Hned vozy připravuje, na cestu y potřeby zřídí. 330-4Dřívé než je pustí, chce hojně je obdarovati. 330-5Šaty dvoje každému velí dát, jak se tam nosý; 330-6Benjaminovi dá pateré prokvětané roucho, 330-7Tři sta na stříbře také mu přidá, jej k srdcy přitiskne; 330-8Též paterý posýlá šat otcy a stříbrné tři sta. 330-9„Vy pak nic“ napomíná, „na cestě sy nevyčítejte! 330-10Jen se starejte o to, by jste brzy otce přivedli!“ 126
XII. Zpěv.
Obsah.
Bratří Jozeffovi vesele jdou z Ejipta. – Jejich rozmlouvání po cestě. – Radějí se, kterak svou vinu otcy přednesti mají. – V rouších od Jozeffa darovaných blížejí se k stanu. – Jákob to neznámé tažení poznati nemůže. Poznává syny a diví se. – Slyší, že Jozeff živ jest, a věřiti nechce. – Synové vypravují vší slávu jeho, a okazují mu dary, a kterak jim přikázal, aby jej s celým rodem do Ejipta přivedli. – Jákob raduje se, že Jozeffa zase uzří. – Hned se na cestu vydává. – Shledání se Jákobovo s Jozeffem. – Jozeff jej uvodíuvodí, Okáže mu svou manželku a syny. – Doprovodí do Gessen, a tam rod jeho usadí.
331-1Tenkrát pokračují vesele a spěšně z Ejipta; 331-2Samé hody držejí, smíchem tuto cestu sy krátí. 331-3Y také královští, jenž s nimi vozkové jedou, 331-4Jsou veselé mysli, všelijaké radovánky sy vedou; 331-5Oslové ač pak jejich klesají dost často pod tíží, 331-6A jazyk vyplazují, uši schlípnou, těžce nesouce. 331-7Jsou teď radosti plní, neb potravy dosti sy vezou. [127] 331-8Jak Chananejské budou teď častovat, u sebe myslí, 331-9Než z Chánan půjdou, řkou: „Dobře a hostně se mějme! 331-10A na pamatku chudým Chananejským hod udělejme!“ 331-11O, by raděj’ hladovým těm nechali potravu všecku! 331-12Však kde důstatek jest, na hody tam prý se jen myslí. 332-1Teď ale jim připadá, proč Jozeff tak všecko vyzvídal, 332-2Proč se na otce ptal, vidět proč chtěl Benjamina, 332-3Proč také usyloval, aby jej hned k němu přivedli – 332-4Proč tvrdě na tom stál. „Do žaláře až nás uzavřel! 332-5Že nepřipadlo to nám, zdaž Jozeff, náš bratr to není; 332-6Vždyť se neproměnil nic, v podobě posud jest on ten samý. 332-7Jen zmužilejší že jest, vážného že teď dělá muže. 332-8Však spanilý je posud a na lícech růže mu kvetou.“ 333-1„Jak pravil: Já jsem Jozeff!“ dí Jůdas, „já hnedle ho poznal; 333-2Strach ale mne porazyl, že nemohl jsem promluvit slova!“ 333-3„„Chytře jsy promluvil teď!“teď!““ dí Ruben, „kdo„„kdo ho nepoznal, 333-4„„Když řekl: Já jsem Jozeff, bratr váš! – Jak trhlo to námi, 333-5„„Jak nás ohromilo jediné to slovíčko najednou! 333-6„„Laskavě kdyby na nás byl nemluvil, zpurně byl vyřkl: 333-7„„Strachy-bychom pošli, snad žádný-by více nepovstal.““ 333-8„V tom-by jsy pádu ty byl zůřivější, můj milý brachu!“ 333-9Jůdas praví, „zkusyli jsme to tenkrát, jak jsy se vztěkal, 333-10Když jsy nenalezl jej v čisterně, v tmavé té nocy; 333-11Vždyť jsy zůřil jako lev – nám ani jsy promluvit nedal.“ 334-1„Nejvíc já vystál, nejvíc mezy vámi jsem zkusyl!“ 334-2Dí Symeon, „ouzkost tuto vám nemohu ani řícy: 334-3Tento ať zůstane zde! když řekl, mne poutami svázal, 334-4Vsaditi do vězení kázal, v něm pevně uzavřel; – 128 334-5O, tenkrát jsem myslil, ouzkostí a strachy že pojdu! – 334-6Když pak jste dlouho nešli, bezmála bylbych sobě zoufal. 334-7Ach, víc vás neuzřím, ni ženu, ni mé milé dítky! 334-8Tak neustále jsem lkál v vězení, až pláč se rozléhal!“ 334-9„„Jestli pak ve vězení“vězení““ Izachar dí, „„dosti měls jísti?““ 334-10„Na tom nechybělo mně, však nechť osel tento strach zkusý!“ 335-1„Málo, bratří! toto jest“ dí Leví, „to všecko je málo, 335-2Co jsme zakusyli my; – s ním o mnoho hůře se ďálo! 335-3O, kterak zatvrzele hodili jsme v čisternu ho pustou! 335-4Jak jsme posmívali se, jak skákali, kdyžtě byl v hlubni! 335-5Když jsme prodávali jej, na jeho zdaž pláč jsme co dali? 335-6K nám když spínal rukou, na jeho zdaž dbali jsme prosbu? 335-7Hle, co zasloužili jsme! – mohl, věru, se mstíti nad námi! 335-8Však jenom postrašil nás, předc dobrý on musyl býti!“ 336-1„Kdoby nadál se toho, takovým že kdy bude pánem?“ 336-2Promluví teď Zabulon, „se Zelffáky já také křičel: 336-3Poďme a zabime jej! cobychom teď v ouzkosti byli! 336-4Jej kdybychom zabili: ó dávno hladem-bysme mřeli!“ 337-1„Proč pak nenáviděli“ dí Jůdas, „jsme Jozeffa takto? 337-2Když sy to připomenu, že jsme také jej zabit chtěli; 337-3Vstávají až mně vlasy vzhůru, tak se toho lekám, 337-4Na těle pojde mne mráz, na nohou že ledva se snesu! 337-5Proč jsme jen na vzdory mu, tak bývali k němu urputní? 337-6Pro sny! ach, jen pro sny jsme se tak proti bratrovi spikli! 337-7Zlostí jsme se pukali, klaněti že jemu se máme; 337-8Zle jsme se rozkatili proti chlapcy a mstili se nad ním! 337-9Hle ale, co Jehova chce míti, to státi se musý; 337-10Nechť cokoli počíná sy člověk, to předc nepřevrátí! 337-11Víte to dobře posud, že pravil, jak naše se snopy 337-12Snopu jeho klaněly – klanění zdaž nás osud zbavil? 337-13Zdaž hluboce neklaněli jsme se my dost a pokorně? 337-14Zdaž s rukama sepiatýma jsme my neklečeli před ním? 129 337-15Hlas jeho hřmíti se zdál zůřivého co, nám, hroma, v uších; 337-16Každý jen stál shrbený, Chánan víc zříti netroufal, 337-17Hvězd ale nás jedenáct – vyplnit, hle, jak se vše musý! 337-18My jsme se již klaněli – y slunce y měsýc to zkusý! 337-19Přijde na otce teď řad, klaněti také on se mu bude; 337-20Vše by se vyplnilo, ni matkám zbude jiného. 337-21Hle, Jehova co chce, tomu člověk se nikdý nevyhne! 337-22Všecko se státi musý, co komu kdy Hospodin soudil! 337-23Teď teprv poznávám, Jehova jak dobře vše řídí; 337-24Jozeff by pánem nebyl, kdebychom se již, hle, byli octli! 337-25O, chvalmež Jehovu, vzdávejme radostné mu díky, 337-26Že do Ejipta vedl tak šťastně Jozeffovy kroky! 338-1Čím ale otcy vinu, ba náš hřích, čím vymluvíme? 338-2Vím to napřed, jak ulekne se on, a jak celý strne. 338-3Však co je platno to nám, dozví se to předc jednou otec, 338-4S Jozeffem co se stalo. Snad prosba ho naše obměkčí. 338-5Když uslyší, že Jozeff je živ, rád všecko odpustí. 338-6Já myslím, jak přijdem domů, bysme před něho padli. 338-7Lekne se, myslit bude, že přihodilo nám se neštěstí. 338-8V tom strachu když bude stát, vyznáme mu zlou vinu naší. 338-9On pro radost, že Jozeff je živ a knížetem země, 338-10Tak velice nebude vinit nás, ni zlost tu nahlídne; 338-11Jistě že odpustí nám proklatý tento zlý skutek! 338-12Kdykoli jsem vzpoměl, s ubohým co ďáli jsme chlapcem, 338-13Vždycky mne mráz obešel, také zlost jsem naší proklínal. 338-14Dozvědět se to musý – my sami se přiznat musýme. 338-15Dobře že žalostí tou bude též promíchaná radost!“ 339-1Benjamin pak praví: „Myslím, s tím kvapit nesmíme. 339-2Dřívé že Jozeff je živ, ať zví, jej dříve potěšte! 339-3Lepší by tu novinu se dozvěděl dříve radostnou, 339-4V skutku že Jozeff je živ – s podivem na nás aby hleděl. 339-5Oblečeme roucha, nimiž nás obdařil Jozeff. 339-6Nám podiví se otec, nás jistě tak lehce nepozná. 130 339-7Pak vzkřiknem: O, raduj se otče, živ Jozeff je syn tvůj! 339-8Zmámený zůstane stát, nebude chtít dlouho to věřit. 339-9Předc pak se rozveselí – vy zradu mu vaší vyznejte. 339-10Kárat tak vás nebude pro radost, že zas Jozeffa uzří!“ 340-1Líbila všem se rada, hned chlapce všickni poslechnou. 340-2Dobře radí! pravějí, pro radost otec všecko odpustí! 340-3Když k domu blíž přijdou, se zastaví, v roucho Ejiptské 340-4Hnedle se přestrojují – v tom sami se neznají kroji. 340-5Spořádají tažení, po sobě jak jeti-by měli; 340-6Na vozy s svých oslů obtížnou potravu složí, 340-7By jako páni jeli, neb chtějí také chlubně přijeti. 340-8Obtížené osly své vedou za nimi Ejiptští; 340-9Vozy posledně jedou, jež Farao poslal pro otce. 340-10Jest veselé tažení, neb píšťaly, bubny Ejiptští 340-11Vyňali z svých uzlů, a hudbili zvučně a hlučně. 341-1Jákob vidí zdaleka tažení to, a velmi se lekne. 341-2„Hle, jacý sem táhnou to lidé! toť jsou pluky zbrojné! 341-3Odkud ti do Chánan v největší bídě přicházý? 341-4Kroj mně neznámý je ten – jen majíli potravy s sebou – 341-5Ctít neb nemáme je čím – byliby syce mně milí hosté – 341-6Neb přicházejí snad, by nás podmanili sobě? 341-7Že jsme hladem zmořeni, to vědí, a se bránit nelze. 341-8Oslů tolik tu vidím, y mnoho též vozů nahlížím. 341-9Co znamenat toto má; také zbraň zřím, ó to mě mrzý! 341-10Jestli nepřátelské tažení toto – kdo bude bránit? 341-11Vzdálení jsou synové; nám nezbude, nežli otroctví. 341-12Předc ale k nim vyjdu, bych pozdravil ten lid příslušně. 341-13K umytí noh vody chystejte, ač málo jí máme.“ 342-1Před stán vyjde Jákob, y hledí ženy z něj sy po očku. 342-2„Ej! totě Benjamin, na prvním an oslu tam sedí!“ 342-3Bála vykřikne, a hned pozdvihne se, spěšně ze stánu 342-4„VenVen běží, a za ní y ženy ostatní vyběhnou. 131 342-5Předjeda Benjamin bratry, otcy v náručí leží. 342-6A otec poznaje jej, objímá ho v pláči radostném. 342-7Všickni hledí s podivem, a děti prý dokola skáčí. 343-1Druzý zatím synové napodobně se k otcy přiblíží; 343-2Naň hlasytě volají: „Buď zdráv! potěšen budiž, otče! 343-3Náš bratr, Jozeff, je živ a pánem je země Ejiptské! 343-4Tvůj, hle, syn Jozeff je živ! ó raduj zas s námi se otče!“ 344-1Z sna jakoby těžkého Jákob procytnul, teď hledí, 344-2A celý zmámený jsa, po všech zmateně se ohlíží. 344-3Všecko podivné mu jest, ve vozých, dívá se, kdo sedí. 344-4Zdá se mu sen viděti – „Vždyť nespím!“ sám k sobě praví. 344-5„Znám, že jste my synové – a předce vám věřiti nesmím!“ 344-6„„Věř„Věř pak mně“ Benjamin dí, „otče!“ a skáče radostí. 344-7„Můj bratr Jozeff je živ, velikým jest knížetem země! 344-8Viz jen, jak obdaroval rouchem mne, a ještě co více – 344-9Šaty mně dal pateré a peněz také – mnoholi, hádej! – 344-10Hle!“ teď roztahuje měšec svůj, „stříbrné tři sta! 344-11Pak posýlá toliktéž y tobě peněz – tři sta na stříbře! 344-12Bys sobě prý pohověl a dobře na cestě se častil! 344-13O, co ti více povím – pateré také roucho ti nesu, 344-14Krásně tak prokvětané – ó otče, ty v něm zas omládneš!“ 345-1„Mnoho ti“ dí Jůdas, „povídat ó přemnoho máme! 345-2Potravy dost vezeme, nebudem ani mocy ji strávit. 345-3Však slyš a se raduj, co Jozeff ti vzkázat nechává, 345-4Jozeff syn tvůj, jenž jest vládařem a po králi ten první. 345-5Ach, ani, otče, nevím, odkud mám a kterak začít. 345-6Ještě, pravil, bude pět hladových let, bídy a nouze. 345-7Vše bude mříti hladem v Chánan, a vždy bude hůře! 345-8Pro dobytek nebude trávy, ba dokonce ničeho. 345-9Však aby v ten krutý čas z vás žádný nezhynul hladem, 345-10Otce sem přivedete; vy všickni s dětmi sem přijďte, 345-11S veškerým též stádem, v Chánan y všecko co máte, 132 345-12Ke mně přivezte – já dám nejlepší kraj v zemi pro vás; 345-13Farao kázal to sám, bych vyslal pro otce hned vozy, 345-14Spěšně ke mně by přišel, přivedl také rod celý s sebou. 345-15„VíteVíte, že vládnu zde vším, zaopatřím vás také se vším. 345-16Přijde ať hnedle otec, ať jej brzy líbaje spatřím. 345-17Otcy též zvěstujte – očitě jste ji spatřili sami – 345-18Mou velikou slávu, královskou všecku počestnost; 345-19Jej by potěšili jste, vzbudili též k příští rychlému. 345-20Jejž oplakával syna, povězte, že knížetem spatří. 345-21O, by pospíšil brzy s ženami y s dítkami všemi, 345-22S veškerým stádem, také s nábytkem přijde ať spěšně! 345-23Ještě celých pět let – upřímně to otcy povězte – 345-24Že krutý hlad soužit a mořit bude veškeré plémě. 345-25Mou žádost jeho zřít, vyřídit jemu nezapomeňte! – 345-26To vše přikázal on nám, doložil: Brzy přiďte jen s otcem!“ 346-1Vyslechl když Jákob toto vše, uviděl také osly, 346-2A vozy neznámé obtížené a plné zrní, 346-3Též co mu poslal Jozeff, když bedlivě všecko prohlídl, 346-4A tolik sloužícých Ejiptčanů když tudy spatřil; – 346-5Duch prý obživ jeho, – pak rukou svých spínaje praví: 346-6„Jestli že Jozeff je živ, a zdrávli je můj milý syn ten? 346-7O, hned již pospíším, uviděl bych líce zas jeho! 346-8Pak rád chcy umříti – pak k Rácheli kosti mé složte! 347-1Jak ale“ táže se, „jak do Ejipta Jozeff se dostal? 347-2Zvěř lítá sežrala jej! pravili jste, – jak tedy obstál? 347-3Vždyť krvavou sukni, posud mám tuto – jste mně přinesli! 347-4Přišli jste mne těšiti, a sami jste ho plakali smutně!?smutně!?“ 348-1Udeřil jakoby hrom do nich, tak všickni se trhnou. 348-2„Ach, odpusť!“ padnou mu k nohoum, „zhřešili jsme náramně! 348-3Spáchali velké jsme zlé! prodali jsme Jozeffa sami! 348-4Sny jeho uraženi – ach, mstili jsme velmi se zlostně!“ 133 349-1Jákob rukou sepne, zamlčí se, po chvíly pak praví: 349-2„O, kterak bezbožní velice jste mohli tak býti! 349-3Neslyšel bych toto z ust vašich – ó kdožby to věřil! 349-4Od bratrů kdo takovou bezbožnost jaktěživ slyšel? 349-5Mohli jste tak mě klamat? takovou na mne svaliti těžkost? 349-6Jak, bezbožnícy vy! na žalost mou mohli jste patřit? 349-7Předce Bůh vás nalezl – vyplněn předc sen musyl býti. 349-8Sám Jehova vás mstil – klanění jste předce neušli! 349-9Nyní to pochopuji, proč s vámi tak tvrdě nakládal – 349-10Padnouc’ by jste klanět musyli se mu, jednal tak hrdě. 349-11Vstaňte již! odpouštím hřích tento přehrozný teď rád vám; 349-12Jen když Jozeff je živ, když spatřím jej zase živého!“ 350-1Teď se ohlídna, rukou podává, a vítá Ejiptské. 350-2Zdá se mumu, svět že nový pro něho teď svítá v starosti. 350-3Hned synům přikazuje, na cestu se připravovati; 350-4Potravu y obilí Chananejským rozdat poroučí. 350-5Sám ale odcházý, by vzdal obět Bohu povděčnou. 350-6Viděním pak slyší, že zas rod jeho vyjde z Ejipta; 350-7Sám že Bůh jej povede do země této mocý podivnou. 351-1Tím potěšen sázý se na vůz, jejž král mu odeslal. 351-2Hned své děti y ženy synové na vozy také sázý. 351-3Stáda pak pastýři před nimi hulákavě ženou. 351-4Potravy též y sena po cestě dosti naleznou; 351-5Postaral neb se Jozeff, nebylo by kdes nedostatku. 351-6Tak šťastně přijedou do Ejipta a do kraje Gessen. 351-7Zdála se Jákobovi pro radost tato cesta kratičká. 352-1Jak se Jozeff dozví, že otec již do Gessen přicházý, 352-2Hnedle zapřáhnout dá, a naproti otcovi jede. 352-3Kdo vypraví tu radost, když se shledají oba ponejprv! 352-4Jozeff jak otce vidí, ze svého hned ven vozu skočí; 352-5Klusá y Jákob starý, když milého synáčka zahlídne. 352-6V náručí sy padají, na sebe ni promluvit mohou; 134 352-7Jen objímajíce se, líbají a slzy smáčí. 352-8Neuslyšíš, než Ach, můj otče! a Můj synu! vzdychat. 352-9Dost již slz vylili, nemohou předc přestat se líbat. 352-10Hned se ženy sběhnou y děti, vše plesá radostí; 352-11Jozeffa že vidějí, radostí až pak slzy cedí. 352-12Jákob pak dí k synovi: „Ach, umru teď, umru radostně! 352-13Tváře že tvé jsem viděl, do hrobu vesele sy teď lehnu!“ 353-1Jozeff přivítá teď všech, y matky y bratry své zlíbá, 353-2Též y ženy bratrů, y k jejich se shýbá maličkým. 353-3Všecky pak když zlíbá, usadí také stáda y lidi; 353-4Otce na vůz posadí, a králi ho představit jede. 354-1K Faraonovi přiveden. Přivítá král vážně stařečka. 354-2Jákob pak dobrořečí králi a dobré mu přeje. 354-3„Rcy, kolik“ – táže se král; poznává neb býti ho starým, 354-4Ač oko jasně se stkví, y se tvář posud červeně barví – 354-5„Rcy, kolik pak jest asy let života tvého, stařečku?“ 354-6„„Sto třetí““ Jákob dí, „„rok mého jest putování. 354-7„„Velmi maličký to věk! neb předkové déle my žili – 354-8„„Předc zakusyl jsem v nich dost zlého a truchlivé chvíle!““ 354-9Král mu přeje štěstí, a starečka milostně propouští. 354-10„Šťastný bude konec v zemi mé!“ řka, „Těš se v starosti!“ 354-11On také krále žehná: „Vše šťastně ať tobě se daří!“ 355-1Jozeff by víc potěšil a překvapil otce starého, 355-2V svůj ho zas vůz sazý, do domu také svého uvodí. 355-3Vyjde jim vstříc Asemeth, po boku syny svém dva vedoucý. 355-4Effraim a Manasses jmenují se ty Jozeffa dítky. 355-5„Otče, hle, my synové!“ dí Jozeff, „hle, moje to kvítky! 355-6Hle, manželka milá tato zde mně porodila syny!“ 355-7Jákob, jenž prv nevěděl, ženatý žeby Jozeff byl, hledí, 355-8Jakby byl vytržený; nad nimi až pláče radostí. 355-9Dřív koho má líbati, to neví, zdaž matku, neb děti. 135 355-10Obě objímá slze, Asemeth také v náruč mu letí. 355-11„Buď žena žehnána mně! zdám v tobě se Ráchelu vidět!“ 355-12Béře na lůno děti, a žehnaje, opět je líbá. 355-13„Buďte“ řka, „jak otec váš, dobří!“ slzami je polívá. 356-1Jozeff pak když potěšil tak otce, do Gessen provázý. 356-2Jákob že uzřel syna, teď hrob očekává radostně! E: av; 2002 136

Kniha Jozef Ejiptský (1820)
Autor František Rajman