Lidská krev se proudem lila,
Dlouho ji zem Saská pila;
Když pak světa panovník
Karel velký, nechav seče,
Odložit dal tupé meče,
Oddechnul si bojovník.
Přemožen byl ovšem Sasů
Chrabrý vůdce za těch časů
Witekind i s vojskem svým:
Ač se mu zle v boji dělo,
Předce jeho srdce vřelo
Láskou k bohům vlastenským.
Chrámy modl vítěz zbořil,
Předce však se nepokořil
Kristu Pánu všecken lid;
Urputně dlel ve svém bludu,
Pohřížen byl v hrozném trudu,
Že byl bohům zkažen byt.
Tu lid těší vůdce vlídný,
Vezma na se oděv bídný
Stoupí v mělkou lodičku:
A když lehký větřík věje,
Přes Labe se pustit chtěje
Dělí veslem vodičku.
Na druhé však císař straně,
Kázav pilně stříci zbraně,
Jde do chrámu pokojně;
By se svými bojovníky
Za vítězství vzdával díky
Pánu nebes po vojně.
Seznat chtěje cizí mravy,
Vmísí se též v hlučné davy
Witekind, ač nevěří
Ještě těm obřadům svatým;
Podivně však srdcem jatým
Stojí v chrámě u dveří.
Pobožně lid ruce spínal,
Právě smrt si připomínal
Spasitele bolestnou:
Vše pokorně přijímalo,
Anjelský krm požívalo
Tváří velmi počestnou.
A když z chrámu se lid béře,
Otevrou se zcela dvéře,
Napřed kráčí císař Pán:
Dobročinnost vyjevuje,
Nuzným peněz poskytuje,
Že byl s hůry požehnán.
Witekind zde nebyv znalý
Béře také peníz malý,
Aj! – tu dárce ustrne,
Vida, an prst nakřivený
Má ten žebrák přetvářený –
Do očí mu pohledne.
Poznav být se vyzrazeným,
Kníže hlasem poníženým
Vyznal císaři svou lest:
Ač ve válce poražený,
Nábožností přemožený,
Řeknul – teď že teprv jest. –