Jindy a nyní.

František Jaromír Rubeš

Naše první rozjímaní Bude jednat o vdávání, O němž vůbec lidinky, Zláště ale dívčinky, Jak o ňákém ráji Rády poslouchají. – Jindy, chtělali se dívka vdáti, Musela se vykázati, Že pěkně v jedné řadě Všech sedm P pohromadě: Musela být pracovitá, Pěkná, pokorná, pak pečlivá, Pobožná a poctivá, Potom tuším ještě peněžitá. Jedno-li teď holka , Jen to kmitne, hned se vdá; Velké P však musí míti, Chceli brzo paní býti, Sice přijdou colise; – Musí mítipeníze! Jindy, nežli bylo vdávání, Bývala svatební smlouva; Čech, jenž nyní staré zvyky zouvá, Utvořil ze smlouvysmlouvání. Společenstvo drahocenné! Povím hned, jak se to stává. Smlouvčí, ten se na před žene, Ženich za ním poklusává, U stavení zastaví, Na okénko zaklepají, Hospodáře pozdraví, Pak se ptají: Máte dceru?“ – „Máme.“ Můžeteli pak ji vdáti?“ „Vdáme.“ Mnoholi asi dáte?“ – My tolik asi dáme.“ – Polepšit se nehodláte?“ – Nemůžeme, nehodláme.“ Tatínek-li na svém stojí stále, Jde se o dům dále. O je! což jest nyní vdavek, Kde se jenom měšec vdává, K němužto se děvče dává Jenom jako za přídavek! Jindy prý to nebývalo tak; Teď je všecko naopak! Tenkrát žily moudré matky, Tenkrát žili moudří otcové, Dítky měli za nejdražší statky, Blaho dítek byli jejich rájové; Dítky k sňatkům nenutili, Srdcím, jenž se vyvolily, Bez zdráhání Svaté dali požehnání. Nyní, máli otec dceru na vdávání, Tedy se svou stařenou Po nějakém ženichu se shání, Jak ho mile seženou, Již tu dceru k sňatku nutí, Tetinky dodávají chuti, Dívka-li ho nechce Pomohou lehce, Musí, Sice zkusí. Na to ani nekoukají, Rádi-li se spolu mají; Moudří-li jim domlouvají, Hnedle zkřiknou: Však oni si zvyknou!“ Pak se oba zvykat učí, Jedna strana druhou mučí; Než se jedna naučí, Obě dvě se umučí. Jak přestane děvče s pannou hrát, Tuť jen honem honem vdát. Čím dýl budem nad stát, Tím je na větší škoda, Léta běží jako voda, Dokud čas je, se dbát; Budeme-li dlouho na ni hledět, Ostane nám sedět, – Někomu se musí dát!“ Dívce dají ušít nový šat, Pak ji strčí ledaskomu, A tak nedospělé dítě Na usvitě Žití svéhomusí z domu; A tak otec, a tak máti V pusté kraje Vyhánějí dítě z ráje, Do něhož se více nenavrátí. – Jindy matky hodné chvály Hned své dcerky nevdávaly. Holka, dočkej času Jako husa klasu,“ Říkávaly. Dcerušky své na procházku Nevodily pro ukázku. Sedávej, panenko, ve koutě, Hodná-li vždy budeš, najdou ,“ Myslívaly. A tak jejich dívčinky Kvetly jako růžinky, A nenosily velkou mašli, Přec je štíhlorostlí jonákové, Berounští to ženichové, V koutě našli. Ó teď nejsou ženichové takoví! Ti nynější ženichové Jsou jen pouzí ženílkové Z Drážďan, planí, jaloví. Před lety Měli mládenci jen Alžběty, Elenory, Lidmily a Anny, Antonie, Juliany, Magdaleny, Karolíny, Marie a Augustýny; Zato ale mají nyní: Lény, Lidy, Lory, Tyny, Juli, Nýny, Nany, Nety, Máry, Liny, Tony, Bety; Jména, kterých Češi staří Dozajista neznali, Kteráž bychom v kalendáři Darmo hledali. Inu, to je maličkost. Ještě něco, a pak dost. Jindy, když hoch milenku, Zpanilou to jitřenku, Kterou dlouho v srdci nosil, O to slasti plné: „Ano K blaženému sňatku prosil, Řekl vždy: „Panno!“ Nyníjak čas mění lidi! Pannou být se každá stydí! Třebas papa dělal košťata, Přec jsou dcery jeho Frajlata: Promluvíš-li s jen malinko, Musíš pětkrát říci: „Frajlinko!“ Neřekneš-li, hned sekne Rozohněným očkem a pak řekne: Ani způsob neumí!“ Matceto se rozumí: Küß die HandaJemnost paní.“ Ale to je všecko ještě maličkost! Ještě něcoa pak jistě dost. K oltáři když panna putovala, Jindy plakávala; Zato se však jako máti Po celý svůj život mohla smáti. Nyní, an si pro dukáty Ženich děvče bere od pantáty, Stává se, že, když ty vyskáčí, Teprv obadva se rozpláčí. Mnohá tedy, jak se často děje, O své svatbě naposled se směje. Jindy, když se dívky vdaly, Držívaly se vždy bály. Což bývalo jindy bálů Při dudech a při cimbálu! Muselo být, jestli vzali K nástrojům těm ještě basu, Přitom pak se vyskákali Na mnoho zas časů. Strakonické dudy Byly tenkrát známy všudy, Jako nyní Smyčec páně Paganini. Nyní, -li Češka tancovat, Musí Straus neb Lanner hrát. Kde jsou tance, co se tancovaly V celých Čechách před lety? Kde jsou vážné minety, Které, jako tanec pravý, Ani boty ani zdraví Netrhaly? Kde je břitva, rejdovačka s vrtákem? Kde je sedlák, sedlák s šupákem? Kalamajka, mik, mik, mik, Votava a kominík? – Ba již ani netancují hulána Od večera do rána; Nyní, je-li muzika, Málo Káča utíká. Nový-li rejd moda upeče, V mále zas nám uteče. – Již sem věru zhřešil dosti Proti vaší laskavosti! Co je mnoho, to je mnoho, Zvlášť když je to pouhé nic; Raděj tedy nechme toho, Někdy jindy sobě víc O věci povíme; Nyní radějskončíme.

Patří do shluku

husa, slípka, husička, slepice, kuře, kohout, kurník, housátko, kachna, kuřátko

243. báseň z celkových 425

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. 3. Dívky krásné, černooké (Jaroslav Martinec)
  2. Nové pokolení. (Augusta Vojtěch Nevšímal)
  3. Oklamaná naděje. (Antonín Jaroslav Puchmajer)
  4. Farář z Těšína. (Ranko Petar)
  5. XLIX. ODBYTÍ. (František Ladislav Čelakovský)
  6. Z MOUDROSTI MATEŘSKÉ III. (Antonín Klášterský)
  7. Změna času. (Anna Vlastimila Růžičková)
  8. CO BYLO A CO JE – (Josef Svatopluk Machar)
  9. Jak se volá na kuřata. (Jan Evangelista Nečas)
  10. DUŠE PTÁCI (František Odvalil)