Jindy a nyní.
Naše první rozjímaní
Bude jednat o vdávání,
O němž vůbec lidinky,
Zláště ale dívčinky,
Jak o ňákém ráji
Rády poslouchají. –
Jindy, chtělali se dívka vdáti,
Musela se vykázati,
Že má pěkně v jedné řadě
Všech sedm P pohromadě:
Musela být pracovitá,
Pěkná, pokorná, pak pečlivá,
Pobožná a poctivá,
Potom tuším ještě peněžitá.
Jedno-li teď holka má,
Jen to kmitne, hned se vdá;
Velké P však musí míti,
Chceli brzo paní býti,
Sice přijdou colise; –
Musí míti – peníze!
36
Jindy, nežli bylo vdávání,
Bývala svatební smlouva;
Čech, jenž nyní staré zvyky zouvá,
Utvořil ze smlouvy – smlouvání.
Společenstvo drahocenné!
Povím hned, jak se to stává.
Smlouvčí, ten se na před žene,
Ženich za ním poklusává,
U stavení zastaví,
Na okénko zaklepají,
Hospodáře pozdraví,
Pak se ptají:
„Máte dceru?“ – „Máme.“
„Můžeteli pak ji vdáti?“ „Vdáme.“
„Mnoholi jí asi dáte?“ –
„My jí tolik asi dáme.“ –
„Polepšit se nehodláte?“ –
„Nemůžeme, nehodláme.“
Tatínek-li na svém stojí stále,
Jde se o dům dále.
O je! což jest nyní vdavek,
Kde se jenom měšec vdává,
K němužto se děvče dává
Jenom jako za přídavek!
Jindy prý to nebývalo tak;
Teď je všecko naopak!
37
Tenkrát žily moudré matky,
Tenkrát žili moudří otcové,
Dítky měli za nejdražší statky,
Blaho dítek byli jejich rájové;
Dítky k sňatkům nenutili,
Srdcím, jenž se vyvolily,
Bez zdráhání
Svaté dali požehnání.
Nyní, máli otec dceru na vdávání,
Tedy se svou stařenou
Po nějakém ženichu se shání,
Jak ho mile seženou,
Již tu dceru k sňatku nutí,
Tetinky jí dodávají chuti,
Dívka-li ho nechce –
Pomohou jí lehce,
Musí,
Sice zkusí.
Na to ani nekoukají,
Rádi-li se spolu mají;
Moudří-li jim domlouvají,
Hnedle zkřiknou:
„Však oni si zvyknou!“
Pak se oba zvykat učí,
Jedna strana druhou mučí;
38
Než se jedna naučí,
Obě dvě se umučí.
Jak přestane děvče s pannou hrát,
Tuť jen honem honem vdát.
„Čím dýl budem nad ní stát,
Tím je na ní větší škoda,
Léta běží jako voda,
Dokud čas je, má se dbát;
Budeme-li dlouho na ni hledět,
Ostane nám sedět, –
Někomu se musí dát!“
Dívce dají ušít nový šat,
Pak ji strčí ledaskomu,
A tak nedospělé dítě
Na usvitě
Žití svého – musí z domu;
A tak otec, a tak máti
V pusté kraje
Vyhánějí dítě z ráje,
Do něhož se více nenavrátí. –
Jindy matky hodné chvály
Hned své dcerky nevdávalynevdávaly.
„Holka, dočkej času
Jako husa klasu,“
39
Říkávaly.
Dcerušky své na procházku
Nevodily pro ukázku.
„SedávejSedávej, panenkopanenko, ve koutě,
Hodná-li vždy budeš, najdou tě,“
Myslívaly.
A tak jejich dívčinky
Kvetly jako růžinky,
A ač nenosily velkou mašli,
Přec je štíhlorostlí jonákové,
Berounští to ženichové,
V koutě našli.
Ó teď nejsou ženichové takoví!
Ti nynější ženichové
Jsou jen pouzí ženílkové
Z Drážďan, planí, jaloví.
Před lety
Měli mládenci jen Alžběty,
Elenory, Lidmily a Anny,
Antonie, Juliany,
Magdaleny, Karolíny,
Marie a Augustýny;
Zato ale mají nyní:
Lény, Lidy, Lory, Tyny,
Juli, Nýny, Nany, Nety,
40
Máry, Liny, Tony, Bety;
Jména, kterých Češi staří
Dozajista neznali,
Kteráž bychom v kalendáři
Darmo hledali.
Inu, to je maličkost.
Ještě něco, a pak dost.
Jindy, když hoch milenku,
Zpanilou to jitřenku,
Kterou dlouho v srdci nosil,
O to slasti plné: „Ano“
K blaženému sňatku prosil,
Řekl jí vždy: „Panno!“
Nyní – jak čas mění lidi!
Pannou být se každá stydí!
Třebas papa dělal košťata,
Přec jsou dcery jeho Frajlata:
Promluvíš-li s ní jen malinko,
Musíš pětkrát říci: „Frajlinko!“
Neřekneš-li, hned tě sekne
Rozohněným očkem a pak řekne:
„Ani způsob neumí!“
Matce – to se rozumí:
„Küß die Hand“ a „Jemnost paní.“
41
Ale to je všecko ještě maličkost!
Ještě něco – a pak jistě dost.
K oltáři když panna putovala,
Jindy plakávala;
Zato se však jako máti
Po celý svůj život mohla smáti.
Nyní, an si pro dukáty
Ženich děvče bere od pantáty,
Stává se, že, když ty vyskáčí,
Teprv obadva se rozpláčí.
Mnohá tedy, jak se často děje,
O své svatbě naposled se směje.
Jindy, když se dívky vdaly,
Držívaly se vždy bály.
Což bývalo jindy bálů
Při dudech a při cimbálu!
Muselo být, jestli vzali
K nástrojům těm ještě basu,
Přitom pak se vyskákali
Na mnoho zas časů.
Strakonické dudy
Byly tenkrát známy všudy,
Jako nyní
Smyčec páně Paganini.
42
Nyní, má-li CeškaČeška tancovat,
Musí Straus neb Lanner hrát.
Kde jsou tance, co se tancovaly
V celých CecháchČechách před lety?
Kde jsou vážné minety,
Které, jako tanec pravý,
Ani boty ani zdraví
Netrhaly?
Kde je břitva, rejdovačka s vrtákem?
Kde je sedlák, sedlák s šupákem?
Kalamajka, mik, mik, mik,
Votava a kominík? –
Ba již ani netancují hulána
Od večera do rána;
Nyní, je-li muzika,
Málo Káča utíká.
Nový-li rejd moda upeče,
V mále zas nám uteče. –
Již sem věru zhřešil dosti
Proti vaší laskavosti!
Co je mnoho, to je mnoho,
Zvlášť když je to pouhé nic;
Raděj tedy nechme toho,
Někdy jindy sobě víc
O té věci povíme;
Nyní raděj – skončíme.
43