Deklamovánky a písně (1837)

Svazeček 1, František Jaromír Rubeš

Diplomatická verze Ediční verze
DEKLAMOVÁNKY
A
PÍSNĚ od FRANT. RUBEŠE.
Svazeček I.
V Praze, 1837. Tiskem Jana Host. Pospíšila.
[1]
Orel a kohout.
U vrat parku venkovského Na kraťounkém řetízku U kamene přikovaný Orel seděl; Jako otrok pána zlého, V truchlém snění pochovaný, Chladně před svůj žalář hleděl. – Marný kohout, poblízku Vážně stoje na smetišti, Na pána hrál velikého, Hejno slepic v ratolišti Stálo kolem něho. Tu pan kohout slípkám vypravoval, Jaké byl kdy přestál boje, Kolik soků V kterém roku [3] Za vrata již vyobcoval, Zkrátka, všecky kousky svoje. Na to laskavě jim v oči hleděl, Na každé zřel něco hezkého, Každé něco sladkého Říci věděl. Jedna měla párek bystrých oček, Druhá přemilostný kroček, Třetí hezkou chocholku: Zkrátka, všecky ve spolku, S hřebínky i chocholaté, Malé, velké, kropenaté, Černé, bílé – Všecky byly roztomilé. Aby ještě více času promrhal, Natáhl svůj krk a kokrhal. Když si v mrvě pohrabaly dosti, Řekl kohout slípkám s šetrností: „Prosím, račte nyní semnou putovati, Ještě něco vám chci ukázati.“ A jíž táhl s celou drůbeří Tam, kde orel seděl u dveří. Jak ho milé slípky zhlédly, Jako bez duše hned stály, Hřebínky jim hnedle zbledly, Krok již udělat se bály. 4 Kohout hned zas počal žvát: „Prosím, milostenky májové! Čeho pak se, medle, račte bát? Neračte jen být tak bláhové, Což pak se vám může zlého stát? Vždyť tu nejste sami – Já jsem s vámi; Tento, co zde u těch vrat Jako hastroš v máku stojí, Ten je rád, že může stát, Toho se račte bát; Patřte na naň, on nás se bojí, Ó! ten nám již neublíží!“ – Celý sbor se k orlu blíží; Tu se kohout statně postaví, Hřeben svůj a ostruhy si opraví, A pak počne po řečnicku hlásati: „Račte mi teď, krásky, sluchu dopřáti! Pohledněte na tohoto pána. Den jak den tu od milého rána Do saminké tmy co vězeň sedí, A vždy tak, jak nyní, hledí. Ó to býval někdy velký pán; Chtěl býti ale ještě větším pánem, A jen pýcha jeho tento stán Učinila jeho stanem. 5 Patřte naň! tu jest ten pán, Který na mlhách se houpal, Který ve slunečné záři Mocné perutě své koupal, Sám jen vždycky smělou tváří – Jak se často chlubíval – V oko nebes hledíval; Kterýž u svém marném snění Myslil, že již nad něj není. V utěšených dolinách Nebyl ani k spatření, Na nejvyšších skalinách Bylo jeho bydlení. Naším bratrem být mu bylo málem, On měl v mozku jiné myšlénky; Smějte se mu, drahé krásenky! On chtěl býti naším králem! – Nyní perutě své nekoupá, Jako někdy ve slunečné záři, Na mlhách se také nehoupá; On tu nyní s mudrlantskou tváří Hezky nízko, pěkně tiše sedí, A tak krotce hledí, Jako když ho vykoupá. Teď to snad již pochopuje, Když jest pouty obtížen, 6 Že ten, kdo se povyšuje, Pěkně bývá ponížen. Já však po celinký čas –“ Aj, tu zazní orlův hlas: „Odejdi jen v pokoji, Marný mluvkomluvko, na stranu; Ty vždy budeš, čím si byl – Slepičákem na hnoji; Já však, třebas v poutech žil, Orlem přece ostanu!“ 7
Lev, medvěd a vlk. (Z M.)
Vlk a medvěd jednou honili, A co za celý den slovili, K nohoum krále svého složili. Lev jim učinil to potěšení, Že se sám dal do dělení. Pomysleme si tu jejich podivení, An si nejpěknější kusy vybíral. Medvěd, jak to zpozoroval, Zlostí celý umíral; Vlk jen milostně naň pokukoval. Pan lev trochu příliš na se pamatoval, Kozy dvě a jelena Nechal sobě za dělení; Lovcům lačným za honění Nezbyly než ňáké kolčavice, Kočka hubená, A nic více. 8 Mrzutý pan medvěd počne hučeti: „Zač to stojí? nejlepší si vybere! My snad zasluhujem něco víc? Nechme mu to všecko ležeti, Ať si hltoun všecko sežere; Než ten brak mít, raděj nic!“ Načež vlk: „I toby se mi také zdálo – Já mu neodpustím ani chlup. Tím bysi mu vyzdoroval málo; Smál by se a všecinko by slup. Tak se jenom jemné srdce trestává, Ne však ziskuchtivost špinavá.“ 9
Vrabec a kůň.
Nad ouvozem na roštině Švitořivý vrabčík seděl, Vůkol sebe po krajině Potutelným očkem hleděl; Vrtěl sebou, poskakoval, Na pocestné pokřikoval Pronikavým hláskem svým: „Čimčarara čim čim čim.“ Ouvozem tu kůň jde starý, Přijde k vrabci, mluví k němu: „UleťUleť, vrabče, chutě vary! Kocouři se ženou k sněmu, Již se blíží tuhle dolem, Co nevidět půjdou kolem; Prchni, sic tebe sklídí – Víš, co kocour nevyslídí?“ – Vrabčík se naň podívá, Usmívá se, usmívá, Pak mu pyšně odsekne: „Dobře, dobře – vyřídíme, My se u nás nebojíme, 10 Našinec se nelekne. Ať se každý o svou kůži stará, Čim čim čim čim čimčarara Čimčarara čim čim čim, Co mám dělat, to já vím.“ Kůň jde volným krokem dále, Vrabec svou však vede stále: „Hlehle pána rozumného Z kraje trochu loudavého, S hlavou k zemi sklopenou, Jak mi s tváří učenou Moudré dává naučení! Vždyť má uši, Které oslu jenom sluší – Ať mě luňák – když to osel není! Nebojím se sedláků, Jiných předce jonáků, Nehrozím se –“ však hle! šust – Kocour divě z roští vyletí, Vrabce lapí – chňap a chrust – Naučí ho věčně mlčeti. 11
Mužská prosba.
Drahé dívky – milé paničky, Vlasti naší rajské růžičky! Dnes, ach, prosbu na jazyku mám, A tu prosbu jménem celého Pokolení mužského Nesu nyní k vám V plné víře sám a sám. Máteli nás jenom trochu rády – A toť přece původ naší slávy – Slyšte, co vám povím bez vší vády, Nepíte – ach nepíte již kávy! Káva – to je metla, Kterou psota ve své zlosti Na hřbet naší blaženosti Z napařených prutů spletla; Káva jest jen jed! Jestli mi to věřit nechcete, Přesvědčit se o tom můžete; Nahlédněte do Pölitze sami, Naleznete na začátku hned 12 Psáno velikými písmenami: Káva jest jen jed! Potom na sta důkazů, Že je káva na zkázu; Přitom věcí proti tomu jedu Víc než celou abecedu! – Zdaž se hnedle nehněváte, Poví-li vám někdo směle, Jazejčky že jedovaté Máte skoro celé? Není divu – totě hned! Kamby se to také dělo, Když pijete samý jed? Nechtež tedy loudavého jedu, Byťby se ho vám i chtělo, A my řeknem, že jste celé z medu. Vám však, jimž moc laskominky – Navzdor mého varování – Přece jenom do hubinky Nápoj tento shání, Vám tu vypočítám neřesti, Kteréž káva vypěstí. Děvče, kteréž kávu pije, zbledne; Potom, jak ji někdo zhlédne, 13 Hnedle řekne: Hlehle holka bledá, Laskavec jí pokoj nedá! – Těm, jenž kávu pívají, Zoubky bílé jako křída, Skvělé jako perličky, Zežloutnou a zčernají – Pak jsou z nich hned babičky! Jaká je to potom bída, Když se dívka zasmát bojí? Neboť víme, z holčiček Ti jen že se usmívají, Které v ustech zoubky mají Jako řadu perliček. Černé perle nevyhojí, Nevybělí žádná vodička Ani mastička. Mnohá kmotra klepna pleská: „Pí jen kávu, budeš hezká.“ Eva, jakž nám písmo praví, Byla ženka plná vnad, Plná krás a plná zdraví; Adam ji měl víc než rád. Snad jste také slýchávaly, Jak se švarní junové 14 Po překrásné Majoleně Třeštívali? – Nebo něco o Heleně, Pro kterou se dlouho rvali Trojanští a Řekové? Řekové – ti měli nos! Těm se nelíbilo ledacos! Čím pak se ty ženské líčily? – Bude se snad mnohá ptáti – Že svět celý zbláznily? – Ony kávu nepily! O tom také jistě víte, Jak se den od dne množí Zprávy šlakovité, Že jste totiž lehké zboží. Kam se to má také dít, Když jen kávu chcete pít? Každinká se zamiluje Hnedle z mládí do kávy, Plné nemoce a nezdraví, Kávy, jenžto vysušuje, Jížto smrt jde v zápětí. Vaše báby slavné paměti Pily v společnostech jako med 15 Diviznu a jiné vaření Ze zdravého koření, Žebyste se divily! Vy píjete samý jed, Jejž ste „káva“ pokřtily. Přitom chcete hezké býti? Chcete dlouho žíti? Smrti lezete spíš na stopu! – Nechtež polívky té černé, Zůstaňte jen hezky věrné Cibulce a oukropu! Budete pak tomu rády, Dlouhoť zůstanete mlády, Budete se moci vdáti Ještě v padesáti. Mnohá z kafíčkové čtvrti praví: „Káva, to je nápoj zdravý! Jak si to jen do hrnečku naleji, Hnedle celá okřeji.“ Aj aj, jakéž vtipné zosnování! Nedělejte z kávy vezdejšího chleba, Nebude vám okřívání Po celý rok třeba. „Vždyť jí pívala má babička, A ta, kdyby byla žila 16 Takhle as do nyníčka, Sto by roků stará byla, A snad by ji ještě pila!“ Ovšem, ona by ji ještě do se lila, Kdyby jenom živa byla! – „Vždyť je káva medicina! Vždyť ji mají v apatyce!“ V apatyce mají jedů více, A s tou medicinou to je jiná; Ať ji churaví Pijí pro zdraví: Ale vám nic neschází, Ani za mák, ani za mák malý, Jen abyste kávy zanechaly. Ach, jen zbůhdarma se mnohý grošíček Za tu brindu vyhází; Dejte již jí tedy košíček. Pak jen, milé, drahé, pomyslete, Co se napotíte, Než to zrno upražíte! Pot vám stojí na čele, Než se v mlejnku umele; A co potu vylejete, Než tu moučku zavaříte, A pak – než pět šálků vypíjete. 17 Leč jen kdyby na tom bylo dosti! Potom však i my se potíme, An za vaše nepravosti Ještě platit musíme! – Nahlídnětež nyní, Proč má často souchotiny Kapsa pečlivého muže, A proč samy stůněte, Chřadnete a vadnete, Ještobyste mohly kvést co růže! – Nechtež tedy, nepíte již kávy, Nám tím radost uděláte, Peněz zachováte, Zlosti umenšíte, Lásku roztoužíte, Sobě ale dobudete slávy; Neboť věčně vaše líčko Pokvete co krev a mlíčko........ Budete se moci vdáti – Ještě v padesáti. 18
Mlynářova chlouba.
Také mlynářovi budiž přáno Jednou trochu otevříti hubu, Také od něho buď povídáno – Něco aspoň o slovutném lubu; Vždyť to víte o mlynáři jistě, Že má rozum vždycky v pravém místě. Kdo si nechce hubu spálit, Musí mlčet nebo chválit. Mlčet? – proč nám dalo jazyk nebe? – Tedy chválit! – koho ale? – sebe! Ať si mudrcové švadoní, Že ta vlastní chvála nevoní – Člověk předce v každé době Nejbližší sám sobě; Pak prý je to nyní v modě! I proč tedy plavat proti vodě? Chutě budu chválit sebe sám – Však to první nedělám. Mlynář také ví, co činí; Upevním vás aspoň ve víře, Že jsem nedal ani halíře, 19 By mě pochválili jiní. – Kde však začít, abych shrábnul čest? Nu, vždyť nad námi snad nehoří! Každý nejraději hovoří O tom vždy, což jeho jest: Stará žena o mladosti, Mladý manžel o starosti; Ovčáci si povídají, Kolik který zubkyň má a kolik bahnic, Němý nepovídá prach nic, Ženské zato všecko přetřepají; Já však sám a sám Ženu, mlejn a sebe mám. Jaké ženy jsou, To ví každý; do pytle je dejte, Hodně všemi zamíchejte, Pak se na vrch podívejte, Naleznete – zlou! Nechám tedy žínkou býti žínku, A radč pěkně po sobě O mlejně a o sobě Učiním teď zmínku. – Ve mlejně je vyražení, Jakého hned všude není; Jak je na vantrokách hodně vody, Začnou v mlejně celé hody; 20 Kola, ty se otáčí, Kámen jako kozel běží, Mládek s mlečkou čtveračí; Strejček na svých pytlech leží, Prášek shání pilně prach, Na pšenici pouští strach; Mleč se s pytlem na koš dere, Stárek měřičného bere, Mlynář v krčmě vážně sedí, Do korbele pilně hledí, Mlynářka si kávu vaří – Zkrátka, všem se dobře daří. Jenom tenkrát vodička Mlynářovi teče do huby, Když je příliš maličká; Aneb zase na ruby, Když mu proudy zpáteční Příval dělá nezbedný: Tu mu voda zbyteční Časem dělá suché dny. Ty pak, žlutý, závistivý brachu, Jenžto nechceš rozuměti naší chvále, Řka že tobě mlejn dá jenom prachu, A že prachů jiných v světě dosti – Dobře máš; svět má těch prachů ve hojnosti; 21 Jakých ale? – Máme předně školní prach; Z toho však jde pouhý strach: Ten prý, jak nám moudří praví, Trhá jenom zdraví. K čemu také dlouhých řečí, Jak ten prášek svědčí? Patřme školákům jen na líce! Tváře jejich zmudřené Jsou tak pěkně červené Jako moje – čepice! – Máme také střelní prach – Z toho prý jde teprv strach! Ó ten mnohou rozpláče; Mnozí nováčkové naříkají, Že se z něho nedělají Buchty radč neb koláče. – Prach je také na silnici, Ten však nestojí mi zato, Vlastnosti bych jeho sčet; Jeť to jenom suché bláto. Prach však co je ve mlejnici – Žitný prášek, to je zlato! Mouka pěkná jako květ, Jaké ta je drahé zboží, To vy ani nevíte; 22 Z ní se dělá dárek boží, O který se modlíte. Mlynář není žádný zláštnůstkář; Jakož se to děje v zemi celé, U něho též kdo dřív přijde, dříve mele, Buď si kaloun- nebo pernikář. Svět jest plný špekulantů, Pletichářů, mudrlantů, A ti všeho užívají Jinak nežli mají. Co ta voda jenom od nich zkusí? Jaké kusy S tou jen tropí? Šenkýř – ten ji v pivě topí; Ladýř – ten ní oves kropí, A tak lidi, kteří špatně vidí, Šidí. Pán zas, který píše Písničky a kalendáře, Naleje si vody tiše Do vyschlého kalamáře: Pakby mnohý klel se na to, Že je každá jeho strana Ohněm psána, 23 Každý puntík že je zlato! Jenom mlynářova mysl střízlivá Jak se patří vody užívá; Mlynář ví, co vodě chybí, Zná však také její sílu, On ji vodí, jak se mu jen líbí, On ní žene stoupy, mlejn a pilu. Mlynář, třebas nesedával v radě, Má přec všech pět pohromadě; O něm ale mlčí celý svět, Jakby neznal, co jsou čtyry a co pět: O botě a o kabátě, O řepě a o salátě Spisují teď knihy v Praze; My pak potom jejich dišputací, Jejich smích a lamentací Kupovat si máme draze. Ať si svatý pokoj dají! Ať nám poví, co je mlejnek řádný, Tím nám radost udělají; Ale o tom ani zmínku žádný. Mlynář kdyby se snad stavil na hlavu, Ani nezavadí o slávu; Umí-li kdo trochu vřískat, Na jednu hrát strůnu, trochu pískat, Hned by na rukou ho nosili – Bodejž ste se zmámili! 24 Což pak byste dělali, Kdybychme vám mouky nedali? Jinou byste pískali! – Mlynářovi prach nic nepřejete, Také na něj hubujete, Že mu lub Chleba nese do třidceti hub, A že prášek polovičku ukradne, Než co v truhlu dopadne. Moje stará hospodyně Nedostává do kuchyně Půlky telat, celé skopy, Kuřátka a vajec kopy – Nechť jen drží uštěpači huby! My jim přejem jejich akcidence, Jejich slávy, jejich věnce; Jen ať oni nám též přejí naše luby. Kdyby lubů nebylo, Všem by se zle dařilo! – Mlynář, ten jde na pořádek, Jeho stárek, prášek, mládek, Slovem každý na svém místě Musí dělat věc svou čistě, A takž musí v mlejně štěstí Jako z vody růst a kvésti. 25 Ještě vám tu povím zkrátka, Co má mlynář v mlejně míti, Má-li mlejn mlynáře ctíti; Předně ouhledného mládka, Přece nějakého šviháka, Kterýž lásce jako mlejnu rozumí; Nemáli mlejn takového jonáka, Hned tam hezké mlečky chodit neumí. Je-li k tomu ještě švarný stárek, Volavých tu párek. Pak je v mlejně perle drahá Prášek čilý, Kterýž ostře z pytlů tahá Rozumy – a v malé chvíli Moc nadělá mlečům vrtochů; Který po mlejně jen létá, Pilně hledá, pilně smetá, Tu trochu a tu trochu; Trocha k trošce dohromady Vyleze až na hromady, A ty v Praze Prodají se hezky draze. Pak se ovšem, páni moji, Mnohý člověk závistivý Jako novým vratům diví 26 Mlynáři že dobře stojí; Pořádek však nese dary, Chytrost nejsou žádné čáry. Mlynář mele, když má mleče, A když hodně vody teče; Vody-li se nedostává, Tuť se kolo jenom vleče, Tu mlejn jako churavý, Poklepává – poklepává, Až se posléz – zastaví – To též mohu říci směle, Na prázdno že nerád mele; Jak na koši dochází, Letí k stavidlu a zarazí. – Příznivcové předrazí! Račte mi již prominouti, Musímť na koš dohlídnouti – Mně se zdá, že dochází. 27
Výstraha.
U ohně se zhřeje, Kdo se zhřívá zdálí; Do ohně kdo leze, Ten se jistě spálí. Láska hoří také, Zhřívejme se zdálí; Každý oheň hřeje, Každý oheň pálí. 28
Při měsíčku.
SviťSviť, měsíčkuměsíčku, jasně, Ať vidím ty kraje, Kde si s mojí milou Libý spánek hraje; Věj větérku mírně, PePo tom pustém lomě, Nezbuď mou milenku, Snad se jí zdá o mně. Má drahá milenka Je děvčátko české, Srdéčko má dobré, Tvářinky má hezké; Srdéčko má dobré, Tváře jako růže; Kdož takové dítko Nemilovat může? Dívko srdce mého! Rád na tě myslívám, A když na tě myslím, Vždycky se rmoutívám; 29 Vždycky se rmoutívám Jak po velké ztrátě, A přec nejraději Myslím, dívko, na tě. Někdo se rád směje, Někdo zpívá, skáče; Někdo si zas nejradč V samotě zapláče. Pláč ulehčí srdci, Slzinka nezhřeší; Přejtež mi mé slzy, Když mě slzet těší. Kdo se zamiluje, Velmi mnoho zkusí; A kdo nemiluje, Bez slasti žít musí. Smutné jest to věru V našem živobytí, V tom a nebo onom – V jednom musím dlíti. – Měsíčku, měsíčku, Rád se na tě dívám, A když na tě patřím, Vždycky si myslívám, 30 Jestliže to přece, Co bylo a není, V skutečnosti bylo, Neb jen blahé snění. Nebyl to sen žádný, Nebylo to snění; Sen jest co se zdává, Sen tak živý není. Byl-li to však přelud Obraznosti vřelé, Tedy je sen dlouhý Žití naše celé. Někdy jsou sny strašné, Někdy divukrásné, Buď nám nebe kalí Neb je činí jasné: Třebať bychom stále Ve snu jenom dleli: Kdybychom jen směli Snít, cobychom chtěli. Když jsem já svou milou Ponejprv uviděl, Ona se mě bála, Já sem se jí styděl; 31 Potom semnou často O samotě stála, Já se styděl stydět, Ona bát se bála. Měsíček se díval, Když jsem s milou stával, Když jsem na dobrou noc Hubinku jí dával; Nechtěla však bráti; O hubinku prosil, Nechtěla ji dáti. Proč pak ten potůček Pod tou skalou hučí? Snad že onu skálu Milovati učí! Uč jen, uč svou milou Žalostivým hlasem; Co se nedá chvílkou, To se podá časem. Když jsěmjsem já svou milou Milovati učil, Ach, co jsem já se jí I sebe namučil! 32 Častokráte mě přitom Velmi rozzlobila, Nechtěla se učit, Přec se naučila. Ach co je to za lid? Všecko se mi směje, Že mi modrooké České děvče přeje; Kdyby jí jen jednou V jasné očko zřeli, Zas by mi ji všickni Jistě záviděli. Proč pak ten slavíček V háječku běduje? Snad že jej milenka Jeho nemiluje. Kdyby mně má milá Nevěrnou se stala, Duše má by věčně Pro ni žalovala. Jak se nad západem Nebe jasné černá! Nevím, ostane-li Mně má milá věrná; 33 Dívky jsou lehounké, Pamět jejich krátká, A ta nejvěrnější Jest jen nejmíň vrátká. Když mi má milenka „S Bohem“ již dávala, Ach, jak sobě na mém Srdci zaplakala! Z každinké slzinky, Již sil její pláček, Vykvetl v mém srdci Krásný zpomínáček. Budeli přec mojí Dívčinka ta drahá, Budu na něj rosit Slzy mého blaha; Nebude-li nám však Přáno žíti spolu, Budu na něj cedit Slzy mého bolu. Viz! tam na kopečku Kostelíček stojí, Budeliž má milá Přece někdy mojí? 34 Pán Bůh jest sic mocný, Já však pochybuji; Lidé, zlostní lidé Ti nás rozlučují. Jí-li nedostanu, Jinou nechci míti! Nemůžeť než jedna U mém srdci dlíti. Budu očekávat, Až nás nebe spojí; Tam již naši lásku Žádný nerozdvojí. – 35
Jindy a nyní.
Naše první rozjímaní Bude jednat o vdávání, O němž vůbec lidinky, Zláště ale dívčinky, Jak o ňákém ráji Rády poslouchají. – Jindy, chtělali se dívka vdáti, Musela se vykázati, Že má pěkně v jedné řadě Všech sedm P pohromadě: Musela být pracovitá, Pěkná, pokorná, pak pečlivá, Pobožná a poctivá, Potom tuším ještě peněžitá. Jedno-li teď holka má, Jen to kmitne, hned se vdá; Velké P však musí míti, Chceli brzo paní býti, Sice přijdou colise; – Musí míti – peníze! 36 Jindy, nežli bylo vdávání, Bývala svatební smlouva; Čech, jenž nyní staré zvyky zouvá, Utvořil ze smlouvy – smlouvání. Společenstvo drahocenné! Povím hned, jak se to stává. Smlouvčí, ten se na před žene, Ženich za ním poklusává, U stavení zastaví, Na okénko zaklepají, Hospodáře pozdraví, Pak se ptají: „Máte dceru?“ – „Máme.“ „Můžeteli pak ji vdáti?“ „Vdáme.“ „Mnoholi jí asi dáte?“ – „My jí tolik asi dáme.“ – „Polepšit se nehodláte?“ – „Nemůžeme, nehodláme.“ Tatínek-li na svém stojí stále, Jde se o dům dále. O je! což jest nyní vdavek, Kde se jenom měšec vdává, K němužto se děvče dává Jenom jako za přídavek! Jindy prý to nebývalo tak; Teď je všecko naopak! 37 Tenkrát žily moudré matky, Tenkrát žili moudří otcové, Dítky měli za nejdražší statky, Blaho dítek byli jejich rájové; Dítky k sňatkům nenutili, Srdcím, jenž se vyvolily, Bez zdráhání Svaté dali požehnání. Nyní, máli otec dceru na vdávání, Tedy se svou stařenou Po nějakém ženichu se shání, Jak ho mile seženou, Již tu dceru k sňatku nutí, Tetinky jí dodávají chuti, Dívka-li ho nechce – Pomohou jí lehce, Musí, Sice zkusí. Na to ani nekoukají, Rádi-li se spolu mají; Moudří-li jim domlouvají, Hnedle zkřiknou: „Však oni si zvyknou!“ Pak se oba zvykat učí, Jedna strana druhou mučí; 38 Než se jedna naučí, Obě dvě se umučí. Jak přestane děvče s pannou hrát, Tuť jen honem honem vdát. „Čím dýl budem nad ní stát, Tím je na ní větší škoda, Léta běží jako voda, Dokud čas je, má se dbát; Budeme-li dlouho na ni hledět, Ostane nám sedět, – Někomu se musí dát!“ Dívce dají ušít nový šat, Pak ji strčí ledaskomu, A tak nedospělé dítě Na usvitě Žití svého – musí z domu; A tak otec, a tak máti V pusté kraje Vyhánějí dítě z ráje, Do něhož se více nenavrátí. – Jindy matky hodné chvály Hned své dcerky nevdávalynevdávaly. „Holka, dočkej času Jako husa klasu,“ 39 Říkávaly. Dcerušky své na procházku Nevodily pro ukázku. „SedávejSedávej, panenkopanenko, ve koutě, Hodná-li vždy budeš, najdou tě,“ Myslívaly. A tak jejich dívčinky Kvetly jako růžinky, A ač nenosily velkou mašli, Přec je štíhlorostlí jonákové, Berounští to ženichové, V koutě našli. Ó teď nejsou ženichové takoví! Ti nynější ženichové Jsou jen pouzí ženílkové Z Drážďan, planí, jaloví. Před lety Měli mládenci jen Alžběty, Elenory, Lidmily a Anny, Antonie, Juliany, Magdaleny, Karolíny, Marie a Augustýny; Zato ale mají nyní: Lény, Lidy, Lory, Tyny, Juli, Nýny, Nany, Nety, 40 Máry, Liny, Tony, Bety; Jména, kterých Češi staří Dozajista neznali, Kteráž bychom v kalendáři Darmo hledali. Inu, to je maličkost. Ještě něco, a pak dost. Jindy, když hoch milenku, Zpanilou to jitřenku, Kterou dlouho v srdci nosil, O to slasti plné: „Ano“ K blaženému sňatku prosil, Řekl jí vždy: „Panno!“ Nyní – jak čas mění lidi! Pannou být se každá stydí! Třebas papa dělal košťata, Přec jsou dcery jeho Frajlata: Promluvíš-li s ní jen malinko, Musíš pětkrát říci: „Frajlinko!“ Neřekneš-li, hned tě sekne Rozohněným očkem a pak řekne: „Ani způsob neumí!“ Matce – to se rozumí: „Küß die Hand“ a „Jemnost paní.“ 41 Ale to je všecko ještě maličkost! Ještě něco – a pak jistě dost. K oltáři když panna putovala, Jindy plakávala; Zato se však jako máti Po celý svůj život mohla smáti. Nyní, an si pro dukáty Ženich děvče bere od pantáty, Stává se, že, když ty vyskáčí, Teprv obadva se rozpláčí. Mnohá tedy, jak se často děje, O své svatbě naposled se směje. Jindy, když se dívky vdaly, Držívaly se vždy bály. Což bývalo jindy bálů Při dudech a při cimbálu! Muselo být, jestli vzali K nástrojům těm ještě basu, Přitom pak se vyskákali Na mnoho zas časů. Strakonické dudy Byly tenkrát známy všudy, Jako nyní Smyčec páně Paganini. 42 Nyní, má-li CeškaČeška tancovat, Musí Straus neb Lanner hrát. Kde jsou tance, co se tancovaly V celých CecháchČechách před lety? Kde jsou vážné minety, Které, jako tanec pravý, Ani boty ani zdraví Netrhaly? Kde je břitva, rejdovačka s vrtákem? Kde je sedlák, sedlák s šupákem? Kalamajka, mik, mik, mik, Votava a kominík? – Ba již ani netancují hulána Od večera do rána; Nyní, je-li muzika, Málo Káča utíká. Nový-li rejd moda upeče, V mále zas nám uteče. – Již sem věru zhřešil dosti Proti vaší laskavosti! Co je mnoho, to je mnoho, Zvlášť když je to pouhé nic; Raděj tedy nechme toho, Někdy jindy sobě víc O té věci povíme; Nyní raděj – skončíme. 43
Dýmka.
Život náš je trpký dost, Tomu denně učí zkušenost; Trpší však by ještě byl, Kdyby si jej člověk nesladil. Staří vínem, láskou mladí, Jeden knihou, druhý kávou, Třetí hudbou, čtvrtý slávou – Jiní jinak si jej sladí. Co však mně utěchu dává, Ani kupec neprodává, Ani vinař, ani muzikant, Ale – trafikant! Dýmka a paklíček uherského Dva jsou živly živobytí mého. Kdokoliv by ke své spáse Bez velkého namáhání Skončiti chtěl študování O pravdě a kráse: Nechť si jenom za pět českých Volí jednu z dýmek hezkých; Stojím za to s tělem s duší, Že vše pozná, jak se sluší. Chceme-li kuřáctví jen začíti, Hned jest něčemu se učiti. 44 Máli dýmka dýmkou býti, Musí řádný troubel míti; Když ne řádný, Raději žádný. A co dýmka bez troubele To jest dívka bez přítele; A co troubel bez dýmčinky, To jest přítel bez dívčinky; Jenom obou harmonie Jim a jiným věnce vije. Nezkušení kuřákové Při svých dýmek kupování Hledí jenom na kování. Běda, že i ženílkové, Nevěstu-li hledají, Nehledíce na chování Na jiné se neptají, Nežli také – na kování. Teď i babička se vdá, Je-li stříbrem kovaná. Kolikkrát to z dýmky jíti nechce, Aneb aspoň nejde lehce; – Odkudž pak to pochází? Buď je zácpa, nebo uchází. Tak se také stává, Když se děcko za dědečka vdává; 45 Dědeček, ten hospodaří, Všecko se mu dobře daří; Domácí jen štěstí Od šestnácti k šesti Pomalounku putuje, A dědeček študuje, Odkud to as pochází? Buď je zácpa, nebo uchází, – A když trud své šípy na mne řídí, Co říkáte, jak je zaženu? Na dýmku si zpomenu! Trud se rychle z mysli klidí, Ať si nehoda je jak chce černá, Všecko zmůže moje věrná – Dýmka totiž, a jak vstoupá kouře sloup, Klesá starost hloub a hloub. Mnohý filozůfek praví: „Kterýž rozum zdravý V dýmu hledat bude radost?“ Třebas v dýmu, jen když činí zadost! Mnohý bylby blaženým, Kdyby radosti Jeho mladosti Jiné hříchy nebyly, než dým. Tabák poskytuje radosti Starobě i mladosti, 46 Kteráž k vůli zábavě Frak nenutí k zástavě. Jest to blahé radování, Za nímž nechodívá bědování. Kouření jest prý kažení kapes, ba i plic, A i na zdraví kat zrádný. Prokouřil již někdo statek? – žádný! A co jest pak o kus plic? Lidé jsou, jimž schází v těle víc. Sejdou-li se tetinky U laskavé kmotřinky, A tu pěkně v pokojíčku Sladkou řeží rosoličku: To se mají dýmčinky! „Paní teto, to mám muže, To je kůže; Ráno vstane, očma ještě mhouří – Již tu safienskou dýmku hledá, Na mé prosby nedá, Do večera zlopověstník kouří.“ Paní tetky ještě něco přidají, Pak si zavdají, Zapíme to, Paní teto! A tak na tu zlost Padne rosoličky víc než dost. 47 Bene! – vy to zapijete, Pakli my vás rozhorlíme; Když vy nás pak rozzlobíte – My to zakouříme. Kdo chce dýmku řádně posoudit, Sám si musí dobře umět začoudit; Musí tabák znát, to drahé koření, Totě stvořeno jen k kouření; Darmo jiného v něm člověk hledá, Obraťme je stokrát na ruby, Syrob dělati se z něho nedá, Ani letkvař, když je panna bledá, Leda prášek na zuby. Řádný kuřák dokouří až na dno, Kouř jde zhůru, vyklepá se prach, Do dýmky se počne loudit chladno. Tak se také s námi děje, Dožijem, a duše zhůru spěje; Tělo chladne a jest prach. Dokaváde tedy kousek ducha v těle, Uchopme se dýmek směle, Bychom pozdě nehonili bycha; Osud divně kostkami tu míchá! – Dříve zemře smrt, a slunce zhasne, Než ta láska zajde k dýmce krásné 48 A jen kdybych věděl jistě, Že sem darmo zásluh nechválil: Jáťbych sobě na tom místě Jako Čech a kuřák pravý, Na naše a všechněch Čechův zdraví Dýmku uherského zapálil!
Šňupka.
Nic sese, páni, prosím, nelekejte! Žebych zvěstoval, jak Drahomíra, Chtíc prý nasaditi do Čech štíra, V černou propast ranou boží sklesla, An se hrdě v skvostném voze nesla; Na tu pověst, páni nečekejte. Rovně nemnoho bych z toho měl, Kdybych vypravovat chtěl, Jak pan čert z pekelné špekulací Přenáramný v Římě ukrad sloup, A když oklamán byl, troup, Hněvem rozpálený z dešperací Sloupem mrštil Vyšehradu v čelo, Až to v celých Čechách znělo. Já vám z brusu novou rejdovačku Zahudu dnes, totiž – o tabáčku; 49 Neboť věci, plné valných cností, Nikdy chválit nelze do sytosti. Začnem tedy – u límce? či u šosu? Začnem s naším Kamenickým u nosu. Nos je – slyšte dobře! – ubohý je nos, Chodíť bos. Prstům dáme prsteny, Krkům drahé kameny, Uším kroužky zlacené, Očím brejle stříbrné, Ustům mlsek do syta, Z lesů, zahrad, ze žita; A jen ubožátko nos Chodí bos. Příroda jen štědrá na něj myslila, Když své dary dělila. Všickni křičí: „Všemu dejte ještě víc, Jenom nosu nic a nic!“ Div že se jim jazyk nepoláme. Což pak ho jen proto máme, Bychom brejle na něm nosili, A tím zrak si kazili? Což pak není částkou těla, Jenžby také dárku dostat měla? Kdo pak by chtěl posléz nosem býti, Kdyby měli na světě, 50 Tabáček kde vykvete, Samí nešňupáci žíti? – Kdo z nás může při vší učenosti Chválit jenom stínek tabáčkových ctností? Řečník, jenžto v řeči proudu, Na nějakou vrazí hroudu, A nemůže dále – Nijak – nikam dále – Vezme honem piksličku, Z piksličky pak šňupičku (Také šátek musí ven) A duch zas je zotaven. Nejsme-liž to jonáci, My – my řečníkové šňupáci? – Zpěv když básník se vší chutí Na jalovo nutí – nutí, Ve skoky pak zpotvořené Verše strká zmrzačené, Když mu proudy básnického potu V roztrhanou tekou botu: O! v té smutné hodině Darmo vzývá bohyně; V této nemoci Není jiné pomoci, Nežli šňupka sedleckého, Nedávno však koupeného. 51 Prósa honem z mysli kráčí, Básník tu škouduje, slabiky stáčí, Daktyly jakoby kobylky skákají. Takovíto jonáci Jsme my – básníkové šňupáci! Ovšemť, že i páni doktoři Rádi proti němu hovoří: Že je prášek jedovatý, Že prý nervos oslabuje, Mozek vysušuje........ Ať vám dají pokoj svatý! Mnohý z nich nám šňupku neschvaluje; Sám však, než nás do živého lup, Již si za katedrou – šňup! Pradleny snad jenom právem stýskají, Když šňupákům šátky právají, Ale každá růže má své trny, Ani slunce není bez poškvrny. Mimo to i ženy, co naň broukají, Sami v skutku s piksličkou si hrávají! Protož ať jen s chutí šátky perou, Aneb z cechu šňupáků se berou. Nechtějí? – aha – toť dobré znamení, Že jich nosík tabák dobře ocení. 52 A co za potřebné uzná krásná pleť U mužů již z pouhé zdvořilosti Musí míti krásné cnosti, Třebať se i býti zdálo smeť! K čemu tedy stále na tabáček sedat? K čemu v něm jen vady hledat? Vždyť i to, že prášek milý Proti dlouhé chvíli Ode dávna comprobatum Arcanum jest duplicatum – Toť již při podivné světa zlosti Slouží k chvále tabáčkových cností. Známe-liž pak človíčka, Jenžby neměl mazlíčka? Jeden prázdní skleničku, Druhý cpe si dýmčičku, Třetí s ptáčky stále hrajehraje, Čtvrtý krmí husy, Pátý jezdí v cizí kraje – Jiní vyvádí zas jiné kusy. Protož, drazí páni, Nechte učeného lání; Neboť když to rozvážíme, Zdaliž vůčihledě nevidíme, Že to pouhé utrhání? 53 Mnoho stojí práce, než co vykvete; Důtky leckdos, a jak snadno, uplete. Vždyť i Apelesa práci, Kterouž za kouzelnou věc Měli samí chytří ptáci, Pohaňoval – bídný švec. Homér, Šekspír – pomlouvačů Měli víc než posluchačů; Mnohý musel mlčet panáček! – Což má chudák říci – tabáček? Vám však, jenž ste lásky uhelnicí Činy naše měřili, Šňupáte-li, přejem, by vám tabáčníci Spravedlivě vážili; Nejste-li však z šňupáckého řádu, Slyšte aspoň dobrou radu: Šňupejte a šňupejte! Neboť všechny plané hany Samy sobě zvoní hrany. Obojím však, jenž nás milovali, Třebas nešňupali, Věčně budem platit dluh, Říkavajíc vám, třebas nekejchali, Vždycky vděčně: „Pozdrav Bůh!“ E: lk; 2002 54
Bibliografické údaje

Nakladatel: Pospíšil, Jan Hostivít
(Tiskem Jana Host. Pospíšila.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 54