Mlynářova chlouba.

František Jaromír Rubeš

Mlynářova chlouba.
Také mlynářovi budiž přáno Jednou trochu otevříti hubu, Také od něho buď povídáno – Něco aspoň o slovutném lubu; Vždyť to víte o mlynáři jistě, Že má rozum vždycky v pravém místě. Kdo si nechce hubu spálit, Musí mlčet nebo chválit. Mlčet? – proč nám dalo jazyk nebe? – Tedy chválit! – koho ale? – sebe! Ať si mudrcové švadoní, Že ta vlastní chvála nevoní – Člověk předce v každé době Nejbližší sám sobě; Pak prý je to nyní v modě! I proč tedy plavat proti vodě? Chutě budu chválit sebe sám – Však to první nedělám. Mlynář také ví, co činí; Upevním vás aspoň ve víře, Že jsem nedal ani halíře, 19 By mě pochválili jiní. – Kde však začít, abych shrábnul čest? Nu, vždyť nad námi snad nehoří! Každý nejraději hovoří O tom vždy, což jeho jest: Stará žena o mladosti, Mladý manžel o starosti; Ovčáci si povídají, Kolik který zubkyň má a kolik bahnic, Němý nepovídá prach nic, Ženské zato všecko přetřepají; Já však sám a sám Ženu, mlejn a sebe mám. Jaké ženy jsou, To ví každý; do pytle je dejte, Hodně všemi zamíchejte, Pak se na vrch podívejte, Naleznete – zlou! Nechám tedy žínkou býti žínku, A radč pěkně po sobě O mlejně a o sobě Učiním teď zmínku. – Ve mlejně je vyražení, Jakého hned všude není; Jak je na vantrokách hodně vody, Začnou v mlejně celé hody; 20 Kola, ty se otáčí, Kámen jako kozel běží, Mládek s mlečkou čtveračí; Strejček na svých pytlech leží, Prášek shání pilně prach, Na pšenici pouští strach; Mleč se s pytlem na koš dere, Stárek měřičného bere, Mlynář v krčmě vážně sedí, Do korbele pilně hledí, Mlynářka si kávu vaří – Zkrátka, všem se dobře daří. Jenom tenkrát vodička Mlynářovi teče do huby, Když je příliš maličká; Aneb zase na ruby, Když mu proudy zpáteční Příval dělá nezbedný: Tu mu voda zbyteční Časem dělá suché dny. Ty pak, žlutý, závistivý brachu, Jenžto nechceš rozuměti naší chvále, Řka že tobě mlejn dá jenom prachu, A že prachů jiných v světě dosti – Dobře máš; svět má těch prachů ve hojnosti; 21 Jakých ale? – Máme předně školní prach; Z toho však jde pouhý strach: Ten prý, jak nám moudří praví, Trhá jenom zdraví. K čemu také dlouhých řečí, Jak ten prášek svědčí? Patřme školákům jen na líce! Tváře jejich zmudřené Jsou tak pěkně červené Jako moje – čepice! – Máme také střelní prach – Z toho prý jde teprv strach! Ó ten mnohou rozpláče; Mnozí nováčkové naříkají, Že se z něho nedělají Buchty radč neb koláče. – Prach je také na silnici, Ten však nestojí mi zato, Vlastnosti bych jeho sčet; Jeť to jenom suché bláto. Prach však co je ve mlejnici Žitný prášek, to je zlato! Mouka pěkná jako květ, Jaké ta je drahé zboží, To vy ani nevíte; 22 Z ní se dělá dárek boží, O který se modlíte. Mlynář není žádný zláštnůstkář; Jakož se to děje v zemi celé, U něho též kdo dřív přijde, dříve mele, Buď si kaloun- nebo pernikář. Svět jest plný špekulantů, Pletichářů, mudrlantů, A ti všeho užívají Jinak nežli mají. Co ta voda jenom od nich zkusí? Jaké kusy S tou jen tropí? Šenkýř – ten ji v pivě topí; Ladýř – ten ní oves kropí, A tak lidi, kteří špatně vidí, Šidí. Pán zas, který píše Písničky a kalendáře, Naleje si vody tiše Do vyschlého kalamáře: Pakby mnohý klel se na to, Že je každá jeho strana Ohněm psána, 23 Každý puntík že je zlato! Jenom mlynářova mysl střízlivá Jak se patří vody užívá; Mlynář ví, co vodě chybí, Zná však také její sílu, On ji vodí, jak se mu jen líbí, On ní žene stoupy, mlejn a pilu. Mlynář, třebas nesedával v radě, Má přec všech pět pohromadě; O něm ale mlčí celý svět, Jakby neznal, co jsou čtyry a co pět: O botě a o kabátě, O řepě a o salátě Spisují teď knihy v Praze; My pak potom jejich dišputací, Jejich smích a lamentací Kupovat si máme draze. Ať si svatý pokoj dají! Ať nám poví, co je mlejnek řádný, Tím nám radost udělají; Ale o tom ani zmínku žádný. Mlynář kdyby se snad stavil na hlavu, Ani nezavadí o slávu; Umí-li kdo trochu vřískat, Na jednu hrát strůnu, trochu pískat, Hned by na rukou ho nosili – Bodejž ste se zmámili! 24 Což pak byste dělali, Kdybychme vám mouky nedali? Jinou byste pískali! – Mlynářovi prach nic nepřejete, Také na něj hubujete, Že mu lub Chleba nese do třidceti hub, A že prášek polovičku ukradne, Než co v truhlu dopadne. Moje stará hospodyně Nedostává do kuchyně Půlky telat, celé skopy, Kuřátka a vajec kopy – Nechť jen drží uštěpači huby! My jim přejem jejich akcidence, Jejich slávy, jejich věnce; Jen ať oni nám též přejí naše luby. Kdyby lubů nebylo, Všem by se zle dařilo! – Mlynář, ten jde na pořádek, Jeho stárek, prášek, mládek, Slovem každý na svém místě Musí dělat věc svou čistě, A takž musí v mlejně štěstí Jako z vody růst a kvésti. 25 Ještě vám tu povím zkrátka, Co má mlynář v mlejně míti, Má-li mlejn mlynáře ctíti; Předně ouhledného mládka, Přece nějakého šviháka, Kterýž lásce jako mlejnu rozumí; Nemáli mlejn takového jonáka, Hned tam hezké mlečky chodit neumí. Je-li k tomu ještě švarný stárek, Volavých tu párek. Pak je v mlejně perle drahá Prášek čilý, Kterýž ostře z pytlů tahá Rozumy – a v malé chvíli Moc nadělá mlečům vrtochů; Který po mlejně jen létá, Pilně hledá, pilně smetá, Tu trochu a tu trochu; Trocha k trošce dohromady Vyleze až na hromady, A ty v Praze Prodají se hezky draze. Pak se ovšem, páni moji, Mnohý člověk závistivý Jako novým vratům diví 26 Mlynáři že dobře stojí; Pořádek však nese dary, Chytrost nejsou žádné čáry. Mlynář mele, když má mleče, A když hodně vody teče; Vody-li se nedostává, Tuť se kolo jenom vleče, Tu mlejn jako churavý, Poklepává – poklepává, Až se posléz – zastaví – To též mohu říci směle, Na prázdno že nerád mele; Jak na koši dochází, Letí k stavidlu a zarazí. – Příznivcové předrazí! Račte mi již prominouti, Musímť na koš dohlídnouti – Mně se zdá, že dochází. 27