Dýmka.

Dýmka.
Život náš je trpký dost, Tomu denně učí zkušenost; Trpší však by ještě byl, Kdyby si jej člověk nesladil. Staří vínem, láskou mladí, Jeden knihou, druhý kávou, Třetí hudbou, čtvrtý slávou – Jiní jinak si jej sladí. Co však mně utěchu dává, Ani kupec neprodává, Ani vinař, ani muzikant, Ale – trafikant! Dýmka a paklíček uherského Dva jsou živly živobytí mého. Kdokoliv by ke své spáse Bez velkého namáhání Skončiti chtěl študování O pravdě a kráse: Nechť si jenom za pět českých Volí jednu z dýmek hezkých; Stojím za to s tělem s duší, Že vše pozná, jak se sluší. Chceme-li kuřáctví jen začíti, Hned jest něčemu se učiti. 44 Máli dýmka dýmkou býti, Musí řádný troubel míti; Když ne řádný, Raději žádný. A co dýmka bez troubele To jest dívka bez přítele; A co troubel bez dýmčinky, To jest přítel bez dívčinky; Jenom obou harmonie Jim a jiným věnce vije. Nezkušení kuřákové Při svých dýmek kupování Hledí jenom na kování. Běda, že i ženílkové, Nevěstu-li hledají, Nehledíce na chování Na jiné se neptají, Nežli také – na kování. Teď i babička se vdá, Je-li stříbrem kovaná. Kolikkrát to z dýmky jíti nechce, Aneb aspoň nejde lehce; – Odkudž pak to pochází? Buď je zácpa, nebo uchází. Tak se také stává, Když se děcko za dědečka vdává; 45 Dědeček, ten hospodaří, Všecko se mu dobře daří; Domácí jen štěstí Od šestnácti k šesti Pomalounku putuje, A dědeček študuje, Odkud to as pochází? Buď je zácpa, nebo uchází, – A když trud své šípy na mne řídí, Co říkáte, jak je zaženu? Na dýmku si zpomenu! Trud se rychle z mysli klidí, Ať si nehoda je jak chce černá, Všecko zmůže moje věrná – Dýmka totiž, a jak vstoupá kouře sloup, Klesá starost hloub a hloub. Mnohý filozůfek praví: „Kterýž rozum zdravý V dýmu hledat bude radost?“ Třebas v dýmu, jen když činí zadost! Mnohý bylby blaženým, Kdyby radosti Jeho mladosti Jiné hříchy nebyly, než dým. Tabák poskytuje radosti Starobě i mladosti, 46 Kteráž k vůli zábavě Frak nenutí k zástavě. Jest to blahé radování, Za nímž nechodívá bědování. Kouření jest prý kažení kapes, ba i plic, A i na zdraví kat zrádný. Prokouřil již někdo statek? – žádný! A co jest pak o kus plic? Lidé jsou, jimž schází v těle víc. Sejdou-li se tetinky U laskavé kmotřinky, A tu pěkně v pokojíčku Sladkou řeží rosoličku: To se mají dýmčinky! „Paní teto, to mám muže, To je kůže; Ráno vstane, očma ještě mhouří – Již tu safienskou dýmku hledá, Na mé prosby nedá, Do večera zlopověstník kouří.“ Paní tetky ještě něco přidají, Pak si zavdají, Zapíme to, Paní teto! A tak na tu zlost Padne rosoličky víc než dost. 47 Bene! – vy to zapijete, Pakli my vás rozhorlíme; Když vy nás pak rozzlobíte – My to zakouříme. Kdo chce dýmku řádně posoudit, Sám si musí dobře umět začoudit; Musí tabák znát, to drahé koření, Totě stvořeno jen k kouření; Darmo jiného v něm člověk hledá, Obraťme je stokrát na ruby, Syrob dělati se z něho nedá, Ani letkvař, když je panna bledá, Leda prášek na zuby. Řádný kuřák dokouří až na dno, Kouř jde zhůru, vyklepá se prach, Do dýmky se počne loudit chladno. Tak se také s námi děje, Dožijem, a duše zhůru spěje; Tělo chladne a jest prach. Dokaváde tedy kousek ducha v těle, Uchopme se dýmek směle, Bychom pozdě nehonili bycha; Osud divně kostkami tu míchá! – Dříve zemře smrt, a slunce zhasne, Než ta láska zajde k dýmce krásné 48 A jen kdybych věděl jistě, Že sem darmo zásluh nechválil: Jáťbych sobě na tom místě Jako Čech a kuřák pravý, Na naše a všechněch Čechův zdraví Dýmku uherského zapálil!