Orel a kohout.
U vrat parku venkovského
Na kraťounkém řetízku
U kamene přikovaný
Orel seděl;
Jako otrok pána zlého,
V truchlém snění pochovaný,
Chladně před svůj žalář hleděl. –
Marný kohout, poblízku
Vážně stoje na smetišti,
Na pána hrál velikého,
Hejno slepic v ratolišti
Stálo kolem něho.
Tu pan kohout slípkám vypravoval,
Jaké byl kdy přestál boje,
Kolik soků
V kterém roku
[3]
Za vrata již vyobcoval,
Zkrátka, všecky kousky svoje.
Na to laskavě jim v oči hleděl,
Na každé zřel něco hezkého,
Každé něco sladkého
Říci věděl.
Jedna měla párek bystrých oček,
Druhá přemilostný kroček,
Třetí hezkou chocholku:
Zkrátka, všecky ve spolku,
S hřebínky i chocholaté,
Malé, velké, kropenaté,
Černé, bílé –
Všecky byly roztomilé.
Aby ještě více času promrhal,
Natáhl svůj krk a kokrhal.
Když si v mrvě pohrabaly dosti,
Řekl kohout slípkám s šetrností:
„Prosím, račte nyní semnou putovati,
Ještě něco vám chci ukázati.“
A jíž táhl s celou drůbeří
Tam, kde orel seděl u dveří.
Jak ho milé slípky zhlédly,
Jako bez duše hned stály,
Hřebínky jim hnedle zbledly,
Krok již udělat se bály.
4
Kohout hned zas počal žvát:
„Prosím, milostenky májové!
Čeho pak se, medle, račte bát?
Neračte jen být tak bláhové,
Což pak se vám může zlého stát?
Vždyť tu nejste sami –
Já jsem s vámi;
Tento, co zde u těch vrat
Jako hastroš v máku stojí,
Ten je rád, že může stát,
Toho se račte bát;
Patřte na naň, on nás se bojí,
Ó! ten nám již neublíží!“ –
Celý sbor se k orlu blíží;
Tu se kohout statně postaví,
Hřeben svůj a ostruhy si opraví,
A pak počne po řečnicku hlásati:
„Račte mi teď, krásky, sluchu dopřáti!
Pohledněte na tohoto pána.
Den jak den tu od milého rána
Do saminké tmy co vězeň sedí,
A vždy tak, jak nyní, hledí.
Ó to býval někdy velký pán;
Chtěl býti ale ještě větším pánem,
A jen pýcha jeho tento stán
Učinila jeho stanem.
5
Patřte naň! tu jest ten pán,
Který na mlhách se houpal,
Který ve slunečné záři
Mocné perutě své koupal,
Sám jen vždycky smělou tváří –
Jak se často chlubíval –
V oko nebes hledíval;
Kterýž u svém marném snění
Myslil, že již nad něj není.
V utěšených dolinách
Nebyl ani k spatření,
Na nejvyšších skalinách
Bylo jeho bydlení.
Naším bratrem být mu bylo málem,
On měl v mozku jiné myšlénky;
Smějte se mu, drahé krásenky!
On chtěl býti naším králem! –
Nyní perutě své nekoupá,
Jako někdy ve slunečné záři,
Na mlhách se také nehoupá;
On tu nyní s mudrlantskou tváří
Hezky nízko, pěkně tiše sedí,
A tak krotce hledí,
Jako když ho vykoupá.
Teď to snad již pochopuje,
Když jest pouty obtížen,
6
Že ten, kdo se povyšuje,
Pěkně bývá ponížen.
Já však po celinký čas –“
Aj, tu zazní orlův hlas:
„Odejdi jen v pokoji,
Marný mluvkomluvko, na stranu;
Ty vždy budeš, čím si byl –
Slepičákem na hnoji;
Já však, třebas v poutech žil,
Orlem přece ostanu!“
7