Orel a kohout.

František Jaromír Rubeš

U vrat parku venkovského Na kraťounkém řetízku U kamene přikovaný Orel seděl; Jako otrok pána zlého, V truchlém snění pochovaný, Chladně před svůj žalář hleděl. – Marný kohout, poblízku Vážně stoje na smetišti, Na pána hrál velikého, Hejno slepic v ratolišti Stálo kolem něho. Tu pan kohout slípkám vypravoval, Jaké byl kdy přestál boje, Kolik soků V kterém roku Za vrata již vyobcoval, Zkrátka, všecky kousky svoje. Na to laskavě jim v oči hleděl, Na každé zřel něco hezkého, Každé něco sladkého Říci věděl. Jedna měla párek bystrých oček, Druhá přemilostný kroček, Třetí hezkou chocholku: Zkrátka, všecky ve spolku, S hřebínky i chocholaté, Malé, velké, kropenaté, Černé, bílé Všecky byly roztomilé. Aby ještě více času promrhal, Natáhl svůj krk a kokrhal. Když si v mrvě pohrabaly dosti, Řekl kohout slípkám s šetrností: Prosím, račte nyní semnou putovati, Ještě něco vám chci ukázati.“ A jíž táhl s celou drůbeří Tam, kde orel seděl u dveří. Jak ho milé slípky zhlédly, Jako bez duše hned stály, Hřebínky jim hnedle zbledly, Krok již udělat se bály. Kohout hned zas počal žvát: Prosím, milostenky májové! Čeho pak se, medle, račte bát? Neračte jen být tak bláhové, Což pak se vám může zlého stát? Vždyť tu nejste sami jsem s vámi; Tento, co zde u těch vrat Jako hastroš v máku stojí, Ten je rád, že může stát, Toho se račte bát; Patřte naň, on nás se bojí, Ó! ten nám již neublíží!“ – Celý sbor se k orlu blíží; Tu se kohout statně postaví, Hřeben svůj a ostruhy si opraví, A pak počne po řečnicku hlásati: Račte mi teď, krásky, sluchu dopřáti! Pohledněte na tohoto pána. Den jak den tu od milého rána Do saminké tmy co vězeň sedí, A vždy tak, jak nyní, hledí. Ó to býval někdy velký pán; Chtěl býti ale ještě větším pánem, A jen pýcha jeho tento stán Učinila jeho stanem. Patřte naň! tu jest ten pán, Který na mlhách se houpal, Který ve slunečné záři Mocné perutě své koupal, Sám jen vždycky smělou tváří Jak se často chlubíval V oko nebes hledíval; Kterýž u svém marném snění Myslil, že již nad něj není. V utěšených dolinách Nebyl ani k spatření, Na nejvyšších skalinách Bylo jeho bydlení. Naším bratrem být mu bylo málem, On měl v mozku jiné myšlénky; Smějte se mu, drahé krásenky! On chtěl býti naším králem! – Nyní perutě své nekoupá, Jako někdy ve slunečné záři, Na mlhách se také nehoupá; On tu nyní s mudrlantskou tváří Hezky nízko, pěkně tiše sedí, A tak krotce hledí, Jako když ho vykoupá. Teď to snad již pochopuje, Když jest pouty obtížen, Že ten, kdo se povyšuje, Pěkně bývá ponížen. však po celinký čas –“ Aj, tu zazní orlův hlas: Odejdi jen v pokoji, Marný mluvko, na stranu; Ty vždy budeš, čím si byl Slepičákem na hnoji; však, třebas v poutech žil, Orlem přece ostanu!“

Patří do shluku

husa, slípka, husička, slepice, kuře, kohout, kurník, housátko, kachna, kuřátko

18. báseň z celkových 425

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. EVA CIKÁNKA (Josef Jakubec)
  2. NOVÝ SAD. (Josef Jakubec)
  3. V srpnovém odpůldni. (Alois Škampa)
  4. Straka. (Josef Jaroslav Langer)
  5. Psí ballada. (František Cajthaml-Liberté)
  6. Hejno vlaštovek a dole zahrada: (Josef Holý)
  7. None (Antal Stašek)
  8. QUIXOTE. (Jan Opolský)
  9. NA RYBNÍCE (Josef Jakubec)
  10. Staroselská romance. (Josef Václav Sládek)