Vrabec a kůň.
Nad ouvozem na roštině
Švitořivý vrabčík seděl,
Vůkol sebe po krajině
Potutelným očkem hleděl;
Vrtěl sebou, poskakoval,
Na pocestné pokřikoval
Pronikavým hláskem svým:
„Čimčarara čim čim čim.“
Ouvozem tu kůň jde starý,
Přijde k vrabci, mluví k němu:
„UleťUleť, vrabče, chutě vary!
Kocouři se ženou k sněmu,
Již se blíží tuhle dolem,
Co nevidět půjdou kolem;
Prchni, sic tebe sklídí –
Víš, co kocour nevyslídí?“ –
Vrabčík se naň podívá,
Usmívá se, usmívá,
Pak mu pyšně odsekne:
„Dobře, dobře – vyřídíme,
My se u nás nebojíme,
10
Našinec se nelekne.
Ať se každý o svou kůži stará,
Čim čim čim čim čimčarara
Čimčarara čim čim čim,
Co mám dělat, to já vím.“
Kůň jde volným krokem dále,
Vrabec svou však vede stále:
„Hlehle pána rozumného
Z kraje trochu loudavého,
S hlavou k zemi sklopenou,
Jak mi s tváří učenou
Moudré dává naučení!
Vždyť má uši,
Které oslu jenom sluší –
Ať mě luňák – když to osel není!
Nebojím se sedláků,
Jiných předce jonáků,
Nehrozím se –“ však hle! šust –
Kocour divě z roští vyletí,
Vrabce lapí – chňap a chrust –
Naučí ho věčně mlčeti.
11