Každý chce být trochu živ.

Každý chce být trochu živ.
Každý chce být trochu živ – A to není žádný div! Každý je tu jen co host, A má přec jen nejradš sebe; A země je krásná dost K čekání na blahé nebe; Každý tu má někoho, S nímž si rád přec pohovoří; Každý tu má někoho, Pro nějžto rád něco tvoří; Každý tu má někoho, S nímž si trochu rád zaskáče; Každý tu má někoho, S nímž si trochu rád zapláče; Každý tady něco má, S čím si může lámat hlavu; Každý tu přec něco má, Čím si může získat slávu; Každý tu přec něco má, Co ho vznese do nebe: Inu, každý tady má Přece něco pro sebe. [3] Proto není také div, Že chce býti každý živ, A aby moh’ déle chtít Zde na světě trochu žít, Tropí ve vší zdvořilosti Všelijaké maličkosti. Rolník kopá máti blahou, Půdu vlasti motykou, Rozhází pšeničku drahou, Doprovázen muzikou. Zralé klásky kosou klátí, Chlazen dechem vánkovým, Požehnání nebes mlátí Cepem tvrdým habrovým; O básnické nedbá jméno, Suší kmín a marjánku, Z nezabudek dělá seno, Z zlatých stebel řezanku. Ač mu život plyne blaze, Sám si dělá navzdory: Pšeničku svou prodá v Praze, A jí doma brambory. Jaký div? – Chce být také trochu živ! Vojín chce být také živ; 4 Nabrousí sísi pádný meč, Rozloučí se s matkou drahou, Rozloučí se s milkou blahou, A již letí v krutou seč; Boří sám a bořit nedá; Chce být zdráv a hubí zdraví, Nedá stavět a sám staví, Nedá hledat a sám hledá; Tu se kreje, tam zas číhá, Hrozí se a sám zas straší, Postupuje a zas stíhá, Raní a hned lík přináší; Divě roste jeho síla, Ocel láme na padrt A rozdává krutou smrt Štědře, jak by darmo byla. Vítězi již srdce plesá; Přijde rána – vítěz klesá, Oko jasné zahmouřiv; Inu, chce být také živ! Sládek chce být také živ, A co dělá? V létě topí, Jak drn suchý ječmen močí, Pak ho suší, a jak uschne, Zas ho ze vší síly kropí, 5 Pak ho jako milostpána K mlejnu veze v slávě celé; Jak ho tam má, tak ho hnedle Bez milosrdenství mele. Pak ho vaří a zas chladí, Mladé pivo nechá stárnout, A přestárlé zase mladí, Sladké tvoří z hořkého, Pivonkové z bílého. Tak pivečko naše zdravé, Než ho pijem, musí dřív Býti celé vrtohlavé; Sládek chce být také živ! Šenkýř chce být také živ; Trochu lže a všecko věří, A neměří onou mírou, Kteroužto se jemu měří; I když se mu do holbičky Dva žejdlíky nechtí vjít, To se nesmí proto nikdy Ani za mák zarmoutit, Musí péci, musí vařit, Jiné učit hospodařit, Úctu vzdávat patřící, Byť i poklonkami rozmlel 6 Každý týden čepici. Musí býti knihou pouhou, S hostem sedět chvíli dlouhou, Aby neměl pan host milý Po čas dlouhý Dlouhou chvíli. Místo, kde vždy místa není, Nejlepší je pro něj z míst. Co se doma uvařilo, Nechá také jinde sníst. Nad své české vrata si dá Napsat cizou franštinu, A z poctivé hověziny Tvoří pravou zvěřinu. Omáčky jsou jeho síla, Oulisný ten jídel lhář, Pro něž není možná spatřit Na pečince kalendář. Je to žertík jenom hravý, Při němž se již něco sleví, Neškodný, neb člověk neví, Co mu všecko slouží k zdraví. Vodu co jen možná haní, Na pivo chce hosti mít, A sám učí za svitání Pivečko své vodu pít. 7 Není div, Chce být také trochu živ! Básník chce být také živ; Hrdě jako vladař sedě Na svém papírovém trůnu, A třebas i byl v tom bledě, Jen když vidí jasnou lunu, Rozvětří se a zas žasne, Rozplápolá a zas hasne, Hledá rýmy, volá bohy, Žvejká péra, čítá nohy, Pěje ale bez hlasu, A necítě světa tíseň Milostnou utvoří píseň Kolikrát i na basu; Chce být jenom spanilým, A je blažen v díře sislí, Jen když to mámá, co si myslímyslí, Aspoň černé nad bílým; Na svět, toť se ví, to brouká, A je při tom blahovým, Neb přec s toužebností kouká Po věnečku bobkovým. Líčí žití čarné vnady, Snáší kvítí s rajských niv, 8 A umírá při tom hlady; Inu, chce být také živ! Mlynář chce být také živ, Proto také vroucně žije, Podle staré dobré mody, Pomalounku vínko pije A drží se pilně vody, Jenom když má vody dostdost, To je na mlejn jeho voda, Třebas vzala jinde mostmost, Nebolí ho cizá škoda. Sám se ovšem nepřežene, Zraky jenom čeleď sílí, Přičemž časem prášek čilý Lecos nechat zapomene. Celý týden nechá klepat, Drže jazyk za zubem Z mlejna nechá vynest všecko A má přec cos za lubem, Má-li však vodičky skvělé Víc než třeba, aj tu klesáklesá, Svítit nechce a přec křesá, Časem mejlkou mleče mele. Na spáteční laje vodu Starého to přítele; 9 Jak se tomu štěstí vracívrací, Často mlejn i promele. Není div, Chce být také trochu živ. Boháč chce být také živ; Na své truhle pevně sedě Nedůvěrně vůkol hledě Počítá své jistiny, Měří pilně dlouhou chvíli, A čte při tom ze vší síly Nejnovější noviny. Cítí sám a sám též mluvímluví, Ocenit zná každého, Myslit však, když třeba, nechá Za sebe též jiného. Vítá sám, a nechá vítat, Navštěvuje zahradyzahrady, Sloužící své učí lítat, Ležet svoje strnady. Mnoho hřmí a málo blejská, Na zlé časy stále stejská, Třeba-li, tu bez všeho Zapře sebe samého. Porouchá-li si své zdraví, To se zase brzo spraví, 10 Přiveze si do domů v Záři Z Karlovar jen hodné hlady A zas snídá v potu tváři Denně pintu čekolády. Není div, Chce být také trochu živ! Žebrák chce být také živ; O každinkou píď své pouti Bližní svoje musí prosit, A přece ho nezarmoutí Práznou mošnu světem nosit. Nedostává navštěv žádných, Sám však návštěvuje stále, A když se mu s Bohem dává, Pokojně jde o dům dále. Nestará se o sebe; Na dluh žití jeho celé, A své pány věřitele Odkazuje na nebe. Není div, Chce být také trochu živ! I ten hrobník chce být živ; Klidí dřív, pak teprv sází, Pracuje i v neděli; Nejstrašnější hroudy hází 11 Po nejdražším příteli. ”Rovnost” znějí jeho práva, Rejčem jeví svoji moc, Před východem slunce stavá A dává jen dobrou noc. Na svých činech seká trávu, Pro jiné jen lůžka chystá, A sám nemá časem místa, Kam by šedou ukryl hlavu. Přijde-li však ňáký host, Jemuž celý svět byl malý, Uchystá mu přec byt stálý, Který mu je velký dost. Stálého se zdraví štítí; Pro neznámé snáší kvítí; Kopá jámu jinému A co nechce, by mu jiní Učinili, to on činí S potěšením druhému. By nemusel z nedostatku Smrti vůbec odtud jíti, Přeje této kruté paní Vroucně šťastné, dlouhé žití. Není div; Chce být také trochu živ! 12 Já chci býti také živ; I kdybych to nechtěl chtít, Jsa ve slavné společnosti Musel bych se k tomu mít Již jen z pouhé zdvořilosti, Musím však svou skončit práci, Než mi to učiní jiný; Mohl bych svou deklamací Dostat ještě souchotiny, A to nechci – není div, Chciť být také trochu živ!