Deklamovánky
a
písně
od
Frant. Rubeše.
Svazeček V.
V PRAZE, 1847.
TISK A SKLAD JAR. POSPÍŠILA.
[1]
Každý chce být trochu živ.
Každý chce být trochu živ –
A to není žádný div!
Každý je tu jen co host,
A má přec jen nejradš sebe;
A země je krásná dost
K čekání na blahé nebe;
Každý tu má někoho,
S nímž si rád přec pohovoří;
Každý tu má někoho,
Pro nějžto rád něco tvoří;
Každý tu má někoho,
S nímž si trochu rád zaskáče;
Každý tu má někoho,
S nímž si trochu rád zapláče;
Každý tady něco má,
S čím si může lámat hlavu;
Každý tu přec něco má,
Čím si může získat slávu;
Každý tu přec něco má,
Co ho vznese do nebe:
Inu, každý tady má
Přece něco pro sebe.
[3]
Proto není také div,
Že chce býti každý živ,
A aby moh’ déle chtít
Zde na světě trochu žít,
Tropí ve vší zdvořilosti
Všelijaké maličkosti.
Rolník kopá máti blahou,
Půdu vlasti motykou,
Rozhází pšeničku drahou,
Doprovázen muzikou.
Zralé klásky kosou klátí,
Chlazen dechem vánkovým,
Požehnání nebes mlátí
Cepem tvrdým habrovým;
O básnické nedbá jméno,
Suší kmín a marjánku,
Z nezabudek dělá seno,
Z zlatých stebel řezanku.
Ač mu život plyne blaze,
Sám si dělá navzdory:
Pšeničku svou prodá v Praze,
A jí doma brambory.
Jaký div? –
Chce být také trochu živ!
Vojín chce být také živ;
4
Nabrousí sísi pádný meč,
Rozloučí se s matkou drahou,
Rozloučí se s milkou blahou,
A již letí v krutou seč;
Boří sám a bořit nedá;
Chce být zdráv a hubí zdraví,
Nedá stavět a sám staví,
Nedá hledat a sám hledá;
Tu se kreje, tam zas číhá,
Hrozí se a sám zas straší,
Postupuje a zas stíhá,
Raní a hned lík přináší;
Divě roste jeho síla,
Ocel láme na padrt
A rozdává krutou smrt
Štědře, jak by darmo byla.
Vítězi již srdce plesá;
Přijde rána – vítěz klesá,
Oko jasné zahmouřiv;
Inu, chce být také živ!
Sládek chce být také živ,
A co dělá? V létě topí,
Jak drn suchý ječmen močí,
Pak ho suší, a jak uschne,
Zas ho ze vší síly kropí,
5
Pak ho jako milostpána
K mlejnu veze v slávě celé;
Jak ho tam má, tak ho hnedle
Bez milosrdenství mele.
Pak ho vaří a zas chladí,
Mladé pivo nechá stárnout,
A přestárlé zase mladí,
Sladké tvoří z hořkého,
Pivonkové z bílého.
Tak pivečko naše zdravé,
Než ho pijem, musí dřív
Býti celé vrtohlavé;
Sládek chce být také živ!
Šenkýř chce být také živ;
Trochu lže a všecko věří,
A neměří onou mírou,
Kteroužto se jemu měří;
I když se mu do holbičky
Dva žejdlíky nechtí vjít,
To se nesmí proto nikdy
Ani za mák zarmoutit,
Musí péci, musí vařit,
Jiné učit hospodařit,
Úctu vzdávat patřící,
Byť i poklonkami rozmlel
6
Každý týden čepici.
Musí býti knihou pouhou,
S hostem sedět chvíli dlouhou,
Aby neměl pan host milý
Po čas dlouhý
Dlouhou chvíli.
Místo, kde vždy místa není,
Nejlepší je pro něj z míst.
Co se doma uvařilo,
Nechá také jinde sníst.
Nad své české vrata si dá
Napsat cizou franštinu,
A z poctivé hověziny
Tvoří pravou zvěřinu.
Omáčky jsou jeho síla,
Oulisný ten jídel lhář,
Pro něž není možná spatřit
Na pečince kalendář.
Je to žertík jenom hravý,
Při němž se již něco sleví,
Neškodný, neb člověk neví,
Co mu všecko slouží k zdraví.
Vodu co jen možná haní,
Na pivo chce hosti mít,
A sám učí za svitání
Pivečko své vodu pít.
7
Není div,
Chce být také trochu živ!
Básník chce být také živ;
Hrdě jako vladař sedě
Na svém papírovém trůnu,
A třebas i byl v tom bledě,
Jen když vidí jasnou lunu,
Rozvětří se a zas žasne,
Rozplápolá a zas hasne,
Hledá rýmy, volá bohy,
Žvejká péra, čítá nohy,
Pěje ale bez hlasu,
A necítě světa tíseň
Milostnou utvoří píseň
Kolikrát i na basu;
Chce být jenom spanilým,
A je blažen v díře sislí,
Jen když to mámá, co si myslímyslí,
Aspoň černé nad bílým;
Na svět, toť se ví, to brouká,
A je při tom blahovým,
Neb přec s toužebností kouká
Po věnečku bobkovým.
Líčí žití čarné vnady,
Snáší kvítí s rajských niv,
8
A umírá při tom hlady;
Inu, chce být také živ!
Mlynář chce být také živ,
Proto také vroucně žije,
Podle staré dobré mody,
Pomalounku vínko pije
A drží se pilně vody,
Jenom když má vody dostdost,
To je na mlejn jeho voda,
Třebas vzala jinde mostmost,
Nebolí ho cizá škoda.
Sám se ovšem nepřežene,
Zraky jenom čeleď sílí,
Přičemž časem prášek čilý
Lecos nechat zapomene.
Celý týden nechá klepat,
Drže jazyk za zubem
Z mlejna nechá vynest všecko
A má přec cos za lubem,
Má-li však vodičky skvělé
Víc než třeba, aj tu klesáklesá,
Svítit nechce a přec křesá,
Časem mejlkou mleče mele.
Na spáteční laje vodu
Starého to přítele;
9
Jak se tomu štěstí vracívrací,
Často mlejn i promele.
Není div,
Chce být také trochu živ.
Boháč chce být také živ;
Na své truhle pevně sedě
Nedůvěrně vůkol hledě
Počítá své jistiny,
Měří pilně dlouhou chvíli,
A čte při tom ze vší síly
Nejnovější noviny.
Cítí sám a sám též mluvímluví,
Ocenit zná každého,
Myslit však, když třeba, nechá
Za sebe též jiného.
Vítá sám, a nechá vítat,
Navštěvuje zahradyzahrady,
Sloužící své učí lítat,
Ležet svoje strnady.
Mnoho hřmí a málo blejská,
Na zlé časy stále stejská,
Třeba-li, tu bez všeho
Zapře sebe samého.
Porouchá-li si své zdraví,
To se zase brzo spraví,
10
Přiveze si do domů v Záři
Z Karlovar jen hodné hlady
A zas snídá v potu tváři
Denně pintu čekolády.
Není div,
Chce být také trochu živ!
Žebrák chce být také živ;
O každinkou píď své pouti
Bližní svoje musí prosit,
A přece ho nezarmoutí
Práznou mošnu světem nosit.
Nedostává navštěv žádných,
Sám však návštěvuje stále,
A když se mu s Bohem dává,
Pokojně jde o dům dále.
Nestará se o sebe;
Na dluh žití jeho celé,
A své pány věřitele
Odkazuje na nebe.
Není div,
Chce být také trochu živ!
I ten hrobník chce být živ;
Klidí dřív, pak teprv sází,
Pracuje i v neděli;
Nejstrašnější hroudy hází
11
Po nejdražším příteli.
”Rovnost” znějí jeho práva,
Rejčem jeví svoji moc,
Před východem slunce stavá
A dává jen dobrou noc.
Na svých činech seká trávu,
Pro jiné jen lůžka chystá,
A sám nemá časem místa,
Kam by šedou ukryl hlavu.
Přijde-li však ňáký host,
Jemuž celý svět byl malý,
Uchystá mu přec byt stálý,
Který mu je velký dost.
Stálého se zdraví štítí;
Pro neznámé snáší kvítí;
Kopá jámu jinému
A co nechce, by mu jiní
Učinili, to on činí
S potěšením druhému.
By nemusel z nedostatku
Smrti vůbec odtud jíti,
Přeje této kruté paní
Vroucně šťastné, dlouhé žití.
Není div;
Chce být také trochu živ!
12
Já chci býti také živ;
I kdybych to nechtěl chtít,
Jsa ve slavné společnosti
Musel bych se k tomu mít
Již jen z pouhé zdvořilosti,
Musím však svou skončit práci,
Než mi to učiní jiný;
Mohl bych svou deklamací
Dostat ještě souchotiny,
A to nechci – není div,
Chciť být také trochu živ!
Konvalinky.
Jak je to tak divně
Na tom Božím světě!
Kam jen rukou sáhneš,
Všudy štěstí květe;
Jedinké-li ale
Ztratíš v době zrádné,
Pak ti v světě šírém
Nekvěte víc žádné.
I já býval šťasten,
Vše se na mne smálo,
13
A i ve snách se mi
Jen o rájích zdálo.
Prchli krásní snové,
Svět můj dřímá v mdlobě,
Ach již jen jsem sochou
Na svém vlastním hrobě.
Chránil jsem se růže,
Trniska se boje;
Lilii jsem hledal
A v ní blaho svoje;
Lilie je svatá,
Bez trní to růže;
Ach, o ni se také
Upíchnouti může.
Okamžení sladké,
Utěšené chvíle,
Na věky uprchnou,
Jak uprchnou mile;
Trpce-li se však cos
Dotkne duše naší,
To již zašlé ještě
Co bol mrtvý straší.
Když jsem svou Julinku
Po hájích hledával,
14
Vždycky u ní jiný
Blaženě sedával.
Nesedá tam více,
Když tam kroky řídím,
A já ho tam přece
Vždycky sedět vidím.
Slýchával jsem vždycky
Lidi povídati,
Srdéčko že najde,
Kdo své srdce ztratí.
Snil jsem, že jsem našel
Srdéčko převnadné;
Srdce své jsem ztratil,
Nenašel však žádné.
Hrál jsem s dívkou blahou,
Srdce byla sázka,
A já vsadil život;
Výhrou byla láska.
Prohrál jsem, a nyní
Zničen musím lkáti,
S anjelem i nelze
O srdce již hráti.
Srdce, lidské srdce!
Ty jsi tajné moře;
15
Hluboké tvé blaho,
Hluboké tvé hoře;
Blažen, kdo v svém srdci
Chová svoje nebe;
Žebrák, kdo ho marně
Hledá mimo sebe.
Přísahal jsem svatě
V blahém lásky bludu,
Julince že svojí
Věčně věren budu.
Věren jsem a plaču;
Ach, co ze mne bude,
Jestli každá věčnost
Věčně trvat bude!
Komu vezdejšího
Žití shasla svíce,
Toho prý nebolí
Na světě nic více.
Umřelo mé srdce,
V hrobě odpočívá,
A ono mě přece
Někdy zabolívá.
Hrňte se jen na mne
Kruté losu muka:
16
Bdíť nad námi svatá
Lásky věčné ruka:
Z bouře kruté vzejde
Slunce záře vděčná;
Bol jen na čas trvá,
Radost bude věčná.
Rozloučen jsem se vším,
Co mi bylo drahé,
Vše mě opustilo,
Sám jsem v poušti nahé;
Ať se co chce děje,
Nebi vše poroučím,
Vždyť se jednou také
S sebou sám rozloučím.
Člověk malá pohádka.
„Znej sebe samého!”
Tak to bylo na Delfickém chrámě
Nade dveřmi vytesáno v trámě;
Praveno tím jasně dost,
Že to povinnost,
Aby člověk sebe znal;
17
Že to byla také vůle bohů,
Důkazů dám na půl stohu.
Perun stvořiv člověka, co břemeno
Pro celičké jeho plemeno,
Hodil mu dva pytle na to krajní – rameno;
Jeden visel vpřed, a druhý vzad.
„Činy tvoje dávej do předního,”
Řekl při tom; „druhý bude pro bližního;
Nyní jdi a měj se rád!”
Člověk šel a rád se choval,
Jak mu Perun přikazoval.
Svoje činy
Házel hezky do předního;
Co však udělali jiní,
Skládal do zadního.
Kdyby se teď ale někdo ptal:
„Jak pak se to mohlo státi,
Že se nyní nechcem znáti?”
Povím hned, jen slyšme dál!
Jednou, času nešťastného,
Člověk do pytle se koukna svého
Zarazil se, jak by rohatého
Viděl v celé slávě jeho;
A jak se mu dech zas navrátil,
Hned i pytle převrátil;
18
Činy bližních pověsil si pod bradu,
Svoje ale pěkně do zadu.
Od té chvíle každý z lidí
Spíše jiného než sebe vidí,
Na sebe se nechtě podívati,
Jakž pak máme sebe znáti?
Kam se to má dít?
Takto arci musí v každé době,
Chtěj neb nechtěj, člověk sobě
Velkou pohádkou jen být.
Dokáži však, slavné shromáždění,
Že v té slavné,
Vykřičené, starodávné
Pohádce nic velikého není,
A že snadno, moje zlatí,
Člověk může sebe znáti!
Kdo chce znáti bratra svého,
Hledí naň – ne na jiného;
Kdo chce znáti modré nebe,
Podívá se na nebe;
Kdo chce tedy znáti sebe,
Podívej se na sebe!
Na tu sadu, milí páni,
Založím své zpytování.
Začátek hned u srdéčka uděláme –
19
Proč as jenom jedno srdce máme?
Jenom jedno – proč ne více,
Takhle na sta, na tisíce.
Do každého deset krásek –
Toby bylo ňákých lásek!
Nebe dobře udělalo,
Že nám jenom jedno dalo;
Nač bychom jich více chtěli?
Máme jedno za hračku;
Kdybychom jich více měli,
Rozházely by se na dračku.
Srdce máme
Jenom jednomu a jednou dáti;
Jakž to ale uděláme,
Chcem-li vlast a Mínu milovati?
Rozlomit je, jakž tam v Slávy stínu
Slavík pěje? – Rozlomiti?
A pak směle potěšiti
Jednou půlí vlast a druhou Mínu?
Darmo důvtip vejkliky a cesty hledá;
Srdéčko se dělit nedá.
Jakž to tedy udělat,
Chcem-li je oběma přec dát?
Jaké tíže? – Jaké strasti?
Toť je snadno vykonáno!
20
Srdce budiž Míně dáno,
Mína nám – a my pak vlasti!
A což kdyby se tu někdo ptal,
Proč nám osud hlavu dal?
Snadže pro vtip, slavná společnosti,
Rozumy a učenosti?
Mnohý nemá kusa hlavy,
To ví každé dítě jistě,
Přece však se o něm praví,
Že má rozum na svém místě,
Zkušenosti do sytosti,
Za sto jiných učenosti,
Kupu, stoh a hromadu
Šťastných nápadů.
Nač bychom ji tedy měli?
Strpeničko – budu prosit;
Proto, bychom nemuseli
Mozek s sebou v kapse nosit!
Srdce s hlavou nyní známe,
Můžem tedy skoumat dále.
Proč pak hlavu velkou máme,
Srdce ale jen tak malé?
Co tím osudové chtěli? –
To nás nebude stát nic!
21
Aby všickni lidé víc
Rozumu než lásky měli.
Slýcháme však mnohé hlásky:
„Kdo chce v světě šťastně žít,
Musí rozumu a vtipu mít,
Ještě ale více lásky!”
To se může, co chce dít –
Tomu věřit nejsem v stavu!
Toť bych musel srdce mít
Veliké, as jako hlavu,
Hlavu ale, na mou čest!
Malou, jako srdce jest.
Proč pak krášlí dívek tváře
Červená a bílá záře?
Proto, že se říci může:
To jsou lilie a růže!
Lilie, znak nevinnosti,
Růže, lásky blaženosti,
Obědvě se proto druží,
Aby dívka obě ctila,
Obojím též v lásce byla –
Lilií a růží.
Proč se ale jenom z tváří
Lilie a růže září?
22
Co tím příroda zas chtěla? –
By je bylo hnedle zřít,
By se Češka nestyděla
Češkou být:
Proto mají tváře hezké
Barvy naše, barvy České!
Proč pak máme as dvé tváří?
To jsme čtli již v slabikáři
Za outlého mládí:
Proto, bychme – když nám vsadí
Někdo v jednu ňákou tuhou –
Nastavili ještě druhou!
Proč pak ale as dvě oči?
Teď se to zle s námi točí! –
Aby jinoch milostenku svoji
Jedním rázem spatřil v kráse dvojí?
Bychme dvakrát pozor dali,
Než bychme se sňatkem opoutali?
Aby děvče milené,
Když se s rájem rozžehnává,
Nebo jaro ztracené,
Ubožátko, oplakává –
By je bez ustání
Dvakrát oplakalo v jednom lkání?
23
K pláči, slavná společnosti,
Očí dvou jest arci dosti,
A přec marná všecka naděje;
Jedno očko chvílkou prosměje,
Co sto očí za věk celý
Dosti neoželí.
K zpytování
Při vdávání –
Kdyby se jen o den hrálo –
Očí dvou je skoro málo;
K zevlování,
K milkování,
Jednoho je multum dost;
Tomuť učí zkušenost,
Že, kdo dívku zamiluje,
Vidí víc, než potřebuje.
K čemu tedy dvě? – dost jednoho!
Nyní kudy do toho?
Nějak to přec musí jít! –
Aby člověk jedno přimhouřil,
Nechce-li ven brejle vzít.
A přec nechcem rozuměti sobě,
Jak by se nám rozum vykouřil!
Mnohý, nežby jedno zamhouřil,
Zavře radši obě.
24
Proč nám nebe jeden jazyk dalo?
Jenom jeden – to je málo!
Takhle tři, neb aspoň párek –
No, no – toby byl zas pěkný dárek!
Nechci jasnit jasnou svíci,
Zavru raděj ústa svá;
Snadno by moh’ někdo říci,
Že mi v ústech hrají dva.
Proč jest jazyk k hlavě odsouzený?
Co chtí před ním zubů řady,
Stojící jak palisady?
Proč je v ústech uvězněný
Jak zlé zvíře na provázku?
Aby pěkně doma býval,
A pak aby nechodíval
Bez rozumu na procházku.
Ostatní nám zodpoví
Staročeské přísloví:
„Jazyk za zubami měj,
Málo mluv a mnoho rozuměj.”
Proč dvě ruce, slavná společnosti?
To je samo sebou jasné dosti.
Jedno srdce druhé hřeje,
25
Síla dodá sílu síle;
Jedna ruka druhou meje,
Aby obě byly bílé.
Proč jest ale každá zlášť?
Co tím příroda as chtěla?
To již také starý plášť,
To nám poví hlasy staré:
„Aby levá neviděla,
Pravice když něco bere;
Aby neviděla pravá,
Levice když něco dává.”
Proč pak deset prstů máme?
Jak to asi vymotáme?
Je to dárek pro krásenky
Na prsténky?
By si na prstéčkách spočítaly,
Zdali by se brzo vdaly?
No, no, lásko, dobrou noc!
Deset prstů na prsténky
To je málo pro krásenky;
Deset prstů k počítání,
Kdy bude čas ku vdávání –
Deset? zas je trochu moc.
Bychom skrz ně mohli hledět,
Když chtíc nechcem něco vědět?
26
K čemu dlouho študovat,
Nač bychme jich deset měli?
Proto – bychme nemuseli
Jenom za pět kupovat.
Proč je ale k srdci blíže
Ruka levá, nežli pravá
Ruka, kterou člověk dává
Věčné ráje, věčné kříže?
Ruka pravá proto není
Se srdéčkem ve spojení,
By se hned tak snadno netěšil,
Kdo se proti lásce prohřešil,
Že, když ruku vybojoval,
Také srdce opanoval!
K ruce dají právo vdavky,
K srdci ale? – chyba lávky!
Neříká-li se mu dříve: Pane!
Při svadbě ho nedostane.
Proč dvě nohy?
Aj, tu řekne mnohý:
Bychom mohli tancovat!
Ale což je každý Klíšníkem?
Nechtějme jen mudrovat
Přeučeným jazykem!
27
Vždyť je vidět vůčihledě,
Že by o jedné to šlo jen bledě,
Aby přece někam přišel,
Kdo si pěšky na svět vyšel!
Dvěma nepřekročíš každý kámen.
Jednou – to by teprv bylo amen!
Nebesa nám po dvou daly,
Proto že nás milovaly!
Můžemť takto hezky pevně na svém stát,
Kdyby nám tu někdo z krámku svého
Rozoumeček do našeho
Rozumu chtěl cpát!
Pročpak ale máme jeden nos?
Abychme ho nestrkali v ledacos!
Můžeť přijít kámen na kosu,
Frňk! – a máme po nosu.
Kdež pak potom jiný vzít?
Tam jít, kde se rozdávají?
Nosy, co se dostávají,
Tuze dlouhé bývávají;
A takž by nám bylo jít
Domů – ne-li s jedním šosem,
Jistě aspoň s dlouhým nosem!
Proč pak se to asi děje,
Že nos číhá z obličeje?
28
Nu, to zvíme velmi lehce,
Vždyť v tom nejsou žádné čáry!
By naň strčil okuláry,
Kdo druhého vidět nechce;
Bychme za ním chodili,
By nás za něj vodili,
Bychme se zaň, jak jen chceme,
Pohodlně mohli vzít,
Když tu něco vyvedeme,
Zač by se měl člověk rdít.
A proč máme jedny ústa a dvě uši?
Že víc slyšet, nežli mluvit sluší!
Protož i hned konec udělám –
Na důkaz, že sebe znám.
Nuže tedy, moji zlatí,
Je to těžké, sebe znáti?
My se teď již dobře známe,
Sotva deset minut rozmlouváme,
Jak bychme se teprv znali
Za malinkou chvílku,
Kdybychme tak rozebrali
Každý vlas a každou žílku?
Protož tedy, slavné shromáždění,
Důkazy tu jsou,
29
Že si každý člověk není
Velikánskou pohádkou.
Snadně se to, milí páni,
Je-liž pravda? – tady směje;
Ale jakž pak se to poznávání
Mezi lidmi v skutku děje? –
Mnozí mudrcové vědí,
Co kdes v Turcích rádi jedí,
Jaké oči Eva měla,
Jak se z noci ráno dělá,
Po čem slavný Cezar bažil,
Kolik liber Samson vážil,
Co se nám zdát bude v hrobě,
Co se děje v měsíci:
Při tom ale sami sobě
Jsou jen Portugalskou vesnicí.
My tak ale nejednáme!
Hledímeť jen na sebe,
Zpomínáme na nebe,
Na jiné se nekoukáme;
Inu ovšem – my se známe!
30
Venkovanka.
Jsem jen sprostá venkovanka,
A jsem tomu ráda,
A nad vísku mou si srdce
Více nic nežádá.
Byla jsem již v mnohém městě,
Byla jsem též v Praze,
Všude bylo ještě dobře,
Však jen doma blaze.
Venkov náš je roztomilý,
Co pak nám tam schází?
Tam nám radost, potěšení
Nebe samo sází.
Což můž milejšího být
Nežli víska klidná?
Zdaleka vás vítá
Co matinka vlídná.
Vše tu svorně spočívá,
Podle chyšky chyška
A u prostřed na vršku
S kostelíčkem vížka;
Všecko všudy veselo,
Nikde žádný smutek,
Podle sebe zahrádky
31
Podle plůtku plůtek.
Vískou potok ubíhá
V červených vrb stínu
Do rybníka pode vsí
Mezi volše k mlýnu.
Tu jest jenom znik a zdar,
Tu se vše jen množí,
Kam jen zhlédneš, uvidíš
Požehnání Boží.
Všady spatří známého,
Kam jen oko zhlédne,
Jsmeť z okolí celého
Jak z rodiny jedné;
A co mámemáme, milení milení,
S velikými městy?
Jsou to kupy kamení,
Mezi nimi cesty.
Směsice tu veliká
Bídáků a pánů,
A každý z nich utíká
V naměřenou stranu;
Žádný se tu neohlídne
Na souseda druhého,
Věru tak jako by byli
Každý z světa jiného.
Ach venkov je přec jen rájem
32
Nevinného světa,
Každý mužský je též strejček,
Každá ženská teta.
Pak tu máme v každé roční části
Nový život a s ním nové slasti:
Jak na jaře sejde sníh,
Hned vše doma pálí,
Na sluníčko vyleze
Veliký tak jak malý.
Angrešt hned se zelená,
Zelená se louka,
A v háječku zeleném
Kukačka zakuká.
Potokem se housátka
S mateří svou brodí,
Po vejsluní kuřátka
Moudře kvočna vodí.
Tu si záhy zahrádku
Za chyškou vyklestím,
A pak si tam několik
Květinek též pěstím:
Měsíčky a macošky
V záhonkách mi kvetou,
A do nové rasošky
Řeřichy se pletou;
33
Fialu též štěpnou mám,
Krytou zlatým práškem,
A plůtek jest prorostlý
Ledvinkovým hráškem.
Modrý bez můj milený
Přes plůtek mi kyne,
V jeho vůni celinká
Zahrádka má plyne;
Rozmarinka za oknem
Roste s mojím štěstím,
A pod oknem růžinku
Červenou si pěstím.
Pro mne dost to krásný ráj;
Co chci ještě míti?
Violky mi dává háj,
Louka všecko kvítí.
Pak v té naší domácnosti
Máme vyražení dosti:
Když se hoši vracejí
Ponejprv z orání,
To je na ně od děvčat
Ze všech stran číhání;
Tu po dvoře lítají,
Jako plaché srnky,
U pumpy si plnějí
34
Žbánky, dížky, hrnky.
Potom pevně obsadí
Vikýře a schody,
Aby mohly uvítat
Hochy proudem vody,
A jak celá blažená
Se pak sběhne chyška,
Když se hochu vylila
Šťastně za krk dížka!
Vítání to děvčatům
Stejně hoši splácejí,
Když se ony ponejprv
Domů z trávy vracejí.
Na prvního dubna není
Žádný věrným přítelem,
Tu se, kdo se trochu jen dá,
Hezky pošle aprilem.
Sotva že máj první svítá,
Již nás nová radost vítá;
Chmura noční za denicí
Volně ještě ubíhá,
A tu se již po vesnici
Slavně hudba rozlíhá.
V komůrkách se tajně dýše,
Neb před oknem každé chyše,
35
Kde má hoch milenku svoji,
Opentlená máje stojí.
Kolik děvčat, tolik májí,
Na každinké fábor vlaje;
U každé pak hudba hraje.
Víska stojí celá v háji,
Tu hoch každý zasvětí
Máje svému děvčeti,
A kdyby měl hořké dosti
S myslivcem mít mrzutosti,
A kdyby snad pan polesný
S hajným seděl na lese,
Tak mu přece nejkrásnější
Břízu z stráně unese,
Ku máji ji připraví
A pak slavně postaví,
A když všecko spánek blaží,
Je své máje pilnou stráží;
Neboť táhnou nocí ptáci,
Kteří rádi máje kácí.
Pak když přijde velkonoc,
Tu se hledí na to,
Aby byli mazance
Krásné jako zlato,
Dívky všecko čistějí
Světničky jen kvetou,
36
Vajíčka se barvějí,
Pomlásky se pletou;
Prvním pukem podletí
Se tu tvorce chválí,
Kočičky se posvětí,
A Jidáš se spálí.
Tak nám jaro uplyne
Jako blazí snové,
Pak se leto přivine
A s ním slasti nové.
Jak se tu pak každému
Srdce blahem plní,
Když se před ním jezero
Zlatých klasů vlní!
Tu spěcháme do pole,
Nežli přijdou srpy,
Plesti vínky z koukole
A modravé chrpy.
V neděli však držíme
Pod besídkou schůzky,
A pak jdeme společně
Sousedu na lusky.
Když ve vedru plamenně
Celý obor plyne,
Tu nám z hájku mileně
37
Líbý chládek kyne.
List se žádný nepohne
A pěšinka pálí,
Tu se každý stromeček
A studánka chválí.
Ouvoz douškou mateří
Milostně zavání,
Cvrčků hlas se ozývá
Po celinké stráni.
V lesíku si holoubek
Spokojeně houká,
Slunečnice pyšně si
Přes plot na ves kouká. –
Obilíčko dozraje;
Za perlaté rosy
Zalesknou se na mezích
Naklepané kosy;
Brzo v celém okolí
Obilíčko leží,
Plnějí se stodoly
A stohy se věží.
Obžinky se slavějí,
Tancují i bosí,
A hned každý hospodář
Výše hlavu nosí. –
Tak nám blaze uplynou
38
Leta, krásné chvíle,
A již zase přivítá
Podzimek nás mile.
Tu se zase pomalu
Pole pěkně voře,
A drůbeř se prohání
Po rozsáhlém dvoře.
Zajíčkové čile si
V zelnišťatech hrají,
A na révách v lupení
Hrozny zlaté zrají.
Ze stromů se jablíčko
Uzralé již směje,
Kde písničku poslední
Pěnička si pěje.
Tu se v sadě ovoce
Počne česat čile,
Až se nám pak přiblíží
Posvícení milé.
Každý má cos nového,
Aspoň šátek, vestu,
A tu městští pánové
Najdou k nám též cestu.
Rukávky se naškrobí,
Hnětynky se pečou,
39
Hosté jako přadena
Ze všech stran se vlečou.
Tak se sejdou přátelé
Zdaleka i zblízka,
Stoluje se vesele,
Z oček se jen blýská;
Děvčata se těší víc
Zase na muziku;
Kde na každou čeká již
Více tanečníkůtanečníků,
Tak se u nás vytančí
Každý do sytosti,
Až sousedka udělá
Konec veselosti. –
Když pak větřík sychravý
Ze strnišťat fouká,
Tu si každý hospodář
Klidně z okna kouká.
Podškubou se husičky,
Opatříme dveří,
Nameleme pšeničky
A začnem drát peří.
Zatím celá příroda
Zponenáhla dřímá,
Až nám nové blahosti
Přináší zas zima.
40
Sníh když vůkol ukrývá
Spočívací světy,
Na oknách když maluje
Mráz stříbrné květy:
Tu se všecky shlukneme
U teplounkých kamen,
V nichž se celým praskotem
Ozývá již plamen.
A tu začnou vrčeti
Kolovrátky prosté,
A na cívkách kopeček
Za kopečkem roste.
Tu se lecos prohodí
O minulém letě,
O vídenském strejčkovi
A o pražské tetě;
Tu se také vypravuje,
Jak už u nás vůbec zvyk,
Jaké kousky provozoval
U Žandova Kovářík;
Jak své dobré paní mořil
Zlopověstný kníže Roul,
A jak divně hospodařil
V Krkonoších Rybrcoul.
O vánocích čarujem
S houskou, s rybí kostí,
41
Na tři krále s olovem,
S vodou v společnosti;
Co si každá ulejem,
To též každá máme:
Buď sedíme ještě rok,
Neb se ten rok vdáme.
Tu se šprýmy pomláskové
Dávají zas nazpátek;
Neb ten, kdo si nepřivstane,
Dostane hned mlaďátek. –
Masopust náš trvá též tak
Dlouho jako v městách,
Po příjemnějších však ale
Ubíhá nám cestách;
Třebas bylo bláta dosti,
Nežehráme na nebe,
Tančíme přec s veselostí,
Tančímeť jen pro sebe.
Ač nemáme žádných sálů,
Spokojím’ se s málem,
Každý nápěv jest nám hudbou,
Každá jizba sálem.
A třeba se v masopustě
Utěšeném nevdaly,
Počkáme na zprovod tak
Jako jiné počkaly. –
42
Večery jsou ovšem dlouhé,
Trochu dýl též spíme;
Až nás květ uvítá z lučin,
Pak se probudíme.
Jsem jen sprostá venkovanka,
A jsem tomu ráda,
A nad vísku mou si srdce
Více nic nežádá.
Dluhy mít dobrá věc.
Divný duch teď vane světem,
Labyrint to věru pravý:
Na moudrosti dudky pletem,
Nemoudrostem věnce slávy;
Něco bychom pro nic za nic
Utopili v samé chvále,
Na něco zas pro nic za nic
Vyjíždíme neustále.
Jen co, moji rozmilí,
Dluhy v světě zkusily!
Já vám ale, moji zlatí,
Důkladně chci okázati,
43
Že dluh tvoří blaženosti,
Že i sílí, pěstí cnosti,
Že má právo na věnec –
Zkrátka: že tu v našem žití
Hodně mnoho dluhů míti
Dobrá věc. –
Kdo má dluhy, má též jistě
Řeč i rozum na svém místě;
Musíť slova plamenné
Hnát na srdce kamenné,
Moc se musí, duše zlaté,
Nakouřit a naprášit,
Než se z duše houževnaté
Tolar nechá vystrašit.
Dlužník je též jonák smělý,
A nad šlaky chytrý pták;
Musíť panu věřiteli
Časem také vytřít zrak.
Dlužník, když je jak má být,
Má vždy také outlý cit;
Neb se může chlubit směle,
Že on svého věřitele
V místě každém, každé chvíle
Jistě cítí na půl míle. –
44
Že má člověk zapřít sebe,
Tak nám káže dobré nebe;
Těžká věc to, tak se vzdát.
Dlužník ale, moji milí,
Ten se musí v každé chvíli
Aspoň dávat zapírat.
V hospodě kdo na dluh pije,
Ten tam jistě blaze žije,
Služka vždycky u něho jen stojí,
I sám pán se o něj bojí.
Čeho člověk za hotové
Dvaciášky nekoupí,
Toho, drazí příznivcové,
Také více podstoupí,
A jak mu jde pěkně k duhu!
Mnohý ztloustl jenom z dluhů!
A když přijde po předlouhém čase
Starý dlužník do hospody zase:
Tu má krčmář, drahé shromáždění,
Nad ním ještě větší potěšení –
Jak je vidět z očí zářících –
Nežli nad stem platících.
Přátelství se tím nejvíce tuží,
Když se přítel od přítele dluží;
45
Kdo chce přítelínka mít,
O ten musí, srdcem jak hne,
Také kapsu otevřít.
A též lásku, toto blahé snění,
Chrání mocně dluhy od loučení;
Ani vínek z rozmarínek,
Pleteneček z kudrlinek,
Ze rosičky černý háček,
Na peníze krásný sáček,
Kalendářek z brusu nový,
Čtverolístek jetelový
Neudrží lásky duhy,
Leda jsou-li při tom – dluhy.
Mnohý hoch by milce svojí
Milerád okázal paty;
Že však ale u pantáty
Jejího na řadě stojí,
Chuť si musí nechat zajít,
Starou lásku zase najít,
Opět vzdychat, opět lhát,
To jest – věrně milovat.
Dluhy mají mocné vnady:
Přízeň dobře tak jak lásku,
A pak co již šťastných sňatků
Milé dluhy utvořily!
Více nežli Mílek čilý,
46
Více nežli kupy statků.
Když tak člověk nemá svoji,
Když naň ani krásná Mína,
Ani přítel nezpomíná:
Tak tu nebožátko stojí
Jako kůl u cizé struhy –
Jestli totiž nemá dluhy;
Dlužník se však, moji zlatí,
Poušti té nemá co báti,
Neboť může doufat směle,
Že naň myslívají věřitelé.
Věřitel mu dobré přeje,
Ať se na něj štěstí směje,
Hojnost zdraví ku dlouhému věku,
Zvláště ale, jestli nemá
Tuze dobrou – hypotheku;
Nebť jen dlužník diletant
Věřiteli dává fant;
Mistři ale, majíc hlavy,
Ti se dluží bez zástavy. –
A pak jak se, drazí moji,
O dlužníka věřitel bojí!
Schovat ho dá, hlídat ho dá
Vpřed i vzad,
Aby mu ho bezpochyby
Žádný tak hned neukrad.
47
A tak přijde dlužník v místa,
V místa tajná ale jistá,
Velké moci tající,
Do kterých se platící
Ani za peníze dané
Do své smrti nedostane.
Dlužník může klidně spáti,
Rajské sny si nechat snít;
Čeho se má také báti?
Věřitel zaň musí bdít.
Se spaním se ale málo baví,
Neboť každý dlužník pravý,
Dřív než jitro vysvitne,
Z lože jak pták vylítne;
Neboť páni věřitelé
Navštěvují lůžko vřelé.
Není-li to život vnadný?
O, blahosti takové
Neužije v světě žádný,
Kdo vždy sází hotové.
Co pak by si naši milí
Páni asi počali,
Co si hlavu ze vší síly
Paragrafy lámali,
48
Kdybychom tak dluhy milé
V světě více neměli?
To by jistě z dlouhé chvíle
Dluhy dělat museli.
Nenechte nás vytrhovat
Ze snění tak blahého;
Mnohý kdyby dluhů neměl,
Neměl by zde ničeho.
Prohlédněme všecky světa kruhy,
Uvidíme v každém místě dluhy;
Luna krásná s panskou tváří
Svoji poetickou záři
Již po roky tisíceré
Od slunce na veksle bere.
Hvězdičky se třpytící,
Září zraky kouzlící,
Onu záři tisícerou
Také jenom na dluh berou;
Kdyby tak ji nebraly,
Tuť by smutně koukaly,
Jak by po tmě plakaly. –
O jak by se v tomto světě
Dlužníkům všem dařilo,
Kdyby jen těch zpropadených
Věřitelů nebylo!
49
Svět má již tak velké oči,
Prchá tma, kam jimi točí;
Pohledněm jen na noviny:
Každý týden nález jiný;
A přec žádný z pánů zpytatelů,
Ač jim kyne ze všech světů vděk,
Nevynašel ještě prostředek
K vyhubení věřitelů.
Kdo by tu věc vystudoval,
Ten by jistě zasluhoval,
Abychom mu, moji milí,
Pomník na dluh postavili.
Jedinké teď nové železnice
Dlužníků jsou pomocnice,
Hodny hojné odplaty;
Nebudouť moct víc tak směle
Dlužníkům svým věřitelé
Jak dřív šlapat na paty.
Ráje by tu byly celé,
Kdyby bylo dluhů dosti
Ale žádní věřitelé.
A když zvadne žití květ,
Rád opouští dlužník svět;
Oko, kteréžto se mile skvělo,
To se klidně zavře cele,
50
Aby více nevidělo
Laskavého věřitele.
Již jsem, slavná společnosti,
Na dluh mluvil víc než dosti;
Pročež všecko na stranu
A já raděj přestanu;
Jestli se to nelíbilo –
Odpusťte mi: vše to bylo
Jenom na dluh mluveno.
Karafiáty.
Milostné mi nebe
Dalo přítelíčka,
K tomu krásnou dívku,
Jako andělíčka;
Žil jsem jako v ráji –
Smutná připomínka!
Přítel mi vzal dívku,
Dívka přítelínka.
Lásko, blahá lásko,
Krásné jsou tvé ráje!
51
Škoda, že je vroubí
Smutné, pusté kraje.
Musímť z ráje lásky,
Anděl meč již tasí;
Koho chce los zničit,
Toho dříve spasí.
Kdo se má s kým loučit,
To se loučí mile;
V žalosti a blahu
Prchne krásná chvíle.
Také jsem se loučil,
Běda! – truchlé snění!
Mně se bylo loučit –
Ale bez loučení.
Opuštěn a zrazen
V klamu-plném světě
Mám tu stát a tajit,
Tajit, co mě hněte!
O smrt bych se modlil
Stokrát každým vzdechem,
Kdybych neměl matku,
Kdybych nebyl Čechem!
Neplač, srdce, neplač!
Proč se bolu vzdáváš?
52
Nikdy nebyl ráj tvým,
Jejž tu oplakáváš!
On mým nikdy nebyl,
A přec musím lkáti;
Koho osud zradil,
I co nemá, ztratí.
Stonal jsem, ach! stonal,
Smrt již u mne stála;
Ona se však na mne
Ani nepoptala.
Kdybych se byl sklonil,
Kam se všecko kloní:
Byl bych se i v nebi
Věrně ptával po ní.
Nehledám ji více,
Netoužím již po ní:
Sotva oka zavru,
Zdá se mi přec o ní.
Nechci o ní zpívat,
Známť již písně nové:
Zpívámtě přec o ní,
Jsou to písní snové.
Pěla jsi mi písně
Smutné – já ti švarné,
53
Já o blahu lásky,
Ty o touze marné;
Poslouchal jsem tebe;
Až jsem písně svoje
Zapomenul – a teď
Musím zpívat tvoje.
Kvítko, krásné kvítko,
Všecko blaží tebe,
I když zaplakat chceš,
Dá ti slzy nebe.
A já nad svým hrobem
Sám tu musím státi,
Slzí více nemám,
A přec musím lkáti.
Slavíčkovi nebe
Víc než lidu přeje,
On svůj žal i blaho
Krásnou písní pěje;
S lidem ale osud
Jinák umí hráti:
Strast i slast svou musí
Člověk oplakati.
Pod večer když zalká
Zvonek po oudolí,
54
Vše se kojí blahem,
Mne však srdce bolí.
Modlím se a myslím
Na ni v teskném bolu,
Jak jsme pod večer se
Modlívali spolu.
S andělem se modlit
Blaze – v blahu, pláči;
Za ním se to svatě
K trůnu nebes kráčí.
S andělem jsem také
Cestu k nebi hledal,
Opustil jsem zemi –
On mi nebe nedal.
Ach, kdož tomu světu
Porozumět může!
Mně zde roste trní,
Jiným květou růže.
Takéť na trní jsou
Jejich růže vnadné,
Moje ale trní
Růže nemá žádné.
Jako kvítka květou
Milostenky vnadné;
55
Mne, ach! nepotěší
Více oko žádné.
Komu zde slunéčko
Zlaté již nesvítí,
Kolem toho darmo
Květe rajské kvítí.
Již se nemilujem,
Lid darmo nás svádí,
Ach, my se již nikdy
Nebudem mít rádi!
Já ji nemiluji,
Až však odtud půjdu,
Pro Julinku moji
Přece plakat budu.
Plačte, oči, plačte,
Slunce vaše hasne,
Že vás oklamaly
Očka modrojasné!
Plačte, oči, plačte,
Nech se slze roní;
Ať vás kdo chce soudí,
Vy pláčete pro ni!
Až opustím tuto
Říši snů a blahů,
56
Na Julinku moji
V nebi čekat budu.
Radostná to chvíle
Blahého shledání!
Přec bych ale raděj
Tady čekal na ni.
Moje přání.
Neračte se pranic strachovati,
Pánové a drahé milostenky!
Že snad budu povídati,
Co se rozmarince zdává,
Na růvku když utěšenky
Opuštěné postonává.
Mně dnes kyne jiné bůže,
Mně se jiné sny dnes zdají,
An se kol mne usmívají
Lilie a rajské růže.
Mám vám, okraso mé vlasti,
Dokazovat onu pravdu svatou,
Že je láska číší zlatou,
Naplněnou nejsladší všech slastí?
Mám věc dokázanou dokazovat,
Slunce světýlečkem osvěcovat,
57
Léčit, koho pranic nebolí?
Nikoli!
Dobré se i dobrým pokazí;
Příliš mnoho důkazů
Bývá pravdě na zkázu;
Když se jich moc nachází,
Pak pro samé důkazy –
Veleslavné shromáždění! –
Samou pravdu ani vidět není;
A to by se mohlo, moji zlatí,
S naší pravdou také snadno státi.
Nebo mám snad rokovati,
Polka-li či valčík hezčejší?
To by bylo: mudrovati,
Jaké očka krásnější,
Jestli modré nebo černé;
Oboje jsou – někdy věrné,
Oboje jsou krásnější.
A přec máme, moji zlatí,
O něčem dnes rokovati!
Kam jít honem pro myšlénky?
Odkud vzíti
Krásné kvítí
Pro vás, drahé milostenky?
Mám se pustit v cizé kraje,
58
Do pustiny jíti z ráje? –
Nejdu, nejdu v cizí kraj,
Zde mé kvítí, zde můj ráj!
V lůně vlastenského kraje,
Kde se česká usta usmívají,
Srdce láskou k vlasti plápolají,
Kde mi hudba poklid v srdce hraje,
Kde mě blaží nelíčený ples,
Kde je potud ještě milé dnes,
Slavné matky, drahé krásenky,
Růže, růžinky a sedmikrásky,
Pěstitelky dobra, krásy, lásky –
Krásné, nejkrásnější myšlénky!
Ach, já pro nebe
Zapomínám na sebe!
Líčit kvítka krásných rájů
Může jen syn rájských krajů.
Takž tu na půl cestě musím státi,
Před mnou krásnýkrásný, ale cizý svět!
Mám se s těžkým srdcem dále bráti?
Mám se vrátit ještě s těžším zpět?
Mám svým citům tón a barvu dáti,
Na které se žádný netěší?
Mám své srdce nechat plápolati,
Nechat pláti a se strachovati,
59
Že se proti vám snad prohřeší?
Mám k vám poslat dítko mdlé a chudé,
Nevěda, zdaž vítané vám bude?
Plamen srdce mraky mysli nerozšeří,
Pro mou touhu obraznost je vrátká,
Slovům mým snad žádný neuvěří,
Pro můj cit jsou slova míra krátká.
Ano, kdybych dneškem byl,
To by se byl přece někdo
Aspoň trochu na mne těšil,
A já bych se tady jistě
Příchodem svým neprohřešil;
Někomu by přece můj vchod
Přišel vhod.
Mohl bych zde jenom tiše státi,
Žíti s vámi dál a dál,
A přec bych se, moji zlatí,
Zábavným a milým stal;
Vy byste mě, moji milí,
Zábavným a milým učinili.
Žil bych arci jenom krátce,
Pouť svou skončil ještě dnes;
Za to ale žil bych sladce,
Veledrahé, mezi vámi,
Růžemi a růžinkami,
60
Za mnou by šel dnešní ples.
Kdyby pak se doby nové
Přes můj růvek hnaly,
Pak by na mne andílkové
Jasnoocí zpomínali;
Pro památku mou by mělo
Mnohé svaté srdéčko,
Jenž by teď se před mnou chvělo,
Nějaké přec místečko;
A ten, jenž byl z lásky ráje
Vypovězen v pusté kraje,
Stál by osloněný září
V mnohém lásky kalendáři.
Kdybych libou hudbou byl,
Kadrilkou neb valčíkem,
Polkou nebo kvapíkem:
Pak by slova moje čisté
Našly jistě
Ku každému srdéčku
Nejrovnější cestičku.
Blaze, přeblaze bych žil,
Kdybych aspoň polkou byl!
Pak by snad přec k vůli mně
Někdo mile nožkou kročil,
Pak by se dle noty mé
61
Aspoň někdo trochu točil, –
Přec by někdo tancoval
Takovou, jakou bych hrál.
Každým hnutím žití svého
Dobré dušinky bych bavil,
V srdci plesu milostného
Triumf činů svojích slavil;
Kdo dřív o mne málo dbal,
Dušinku by pro mne dal. –
Pak by si mě krásenky
Na fortepiánu hrály,
City mé a myšlénky
S potěšením studovaly,
Ba i drahé stařenky
By mne rády poslouchaly;
S blaženými bych jen žil –
Kdybych libou hudbou byl!
Kdybych drahou vlastí byl,
Pak by naše Praha milá
Moje byla!
Pak bych i v kabátku sprostém
Vítaným byl všude hostem.
O jak bych tu šťastně žil,
Kdybych drahou vlastí byl!
Nejkrásnější ručinky
62
By se za mne modlívaly,
Nejkrásnější dušinky
By mě vroucně milovaly;
Jinochové statní, čilí
By jen mnou a pro mne žili,
Mnou by šťastný osud vládl,
Místo stárnutí bych mládl,
Soků neměl se co bát,
Jinoch sám by milku drahou
Vyučoval, jakou snahou
Mne by měla milovat!
Krásněj by se v světě celém
Jasným čelem nehonosil,
Jako kdo by v srdci vřelém
Mne a věrné moje nosil;
Sladce by se pro mne umíralo,
O mé blaho rádo pečovalo,
Na mé zdraví by se tancovalo;
A u prostřed krásotinek,
Jakých nyní kol mne vínek,
V blahém vytržení stoje
Moh’ bych říci: Vy jste všecky moje!
Kdybych láskou k vlasti byl,
Pak byste mi dojista již z dáli
Srdéčka svá podávali;
63
A tu stoje mezi vámi
Stál bych jako dobrý známý,
S nímžto obcování blahé,
Jehož každé slovo drahé.
Kéž bych láskou k vlasti byl!
V srdečkách bych bydlel nejkrásnějších.
Z oček bych se díval nejjasnějších,
Nejčistějším ohněm plápolal;
Slavní činové by mnou se děli,
Básníci by o mně písně pěli,
Jméno mé svět s úctou jmenoval,
Mnou by dostávaly svaté cnosti
Milorajské barvitosti;
V svatý voj bych syny dostavoval,
Milostenky sváděl v ples;
Pak bych tuto radost často míval,
Že bych se jen na své ze svých díval –
Blaho, jaké cítím dnes!
Kdybych krásotinkou byl,
Jasné očka by mne přivítaly,
Všickni by se na mne usmívali,
Vítězství by bylo mé,
Než bych vešel do boje;
Pak by ostrá kritika
Neděsila řečníka,
64
Krásenky by místo poslouchání
Šatu mého módu mustrovaly;
Za to by zas naši páni
Na pochvalu študovali.
Moh’ bych mluvit co bych chtěl,
Kreditu bych ve všem měl;
Ze všech stran bych slyšel chvály,
Že mám zláte myšlénky;
Z přátelstva by krásenky
Sestřince své zatleskaly;
Pánům – slavná společnosti!
Řeč má, byť i kyselá,
By se z pouhé zdvořilosti
Velmi líbit musela.
Kdybych krásotinkou byl,
Tu by se mi panáčků zbor dvořil,
Ve mne doufal, přede mnou se kořil,
Život svůj mi v obět dal.
V moci své bych srdce jejich měl,
Jako míčem bych si nimi hrál,
A tak bych je očkoval,
Na jakou bych víru chtěl;
Pak by mnohý mému lhání věřil,
Jenž mé pravdy s nedůvěrou měřil.
Kdybych krásotinkou byl,
Pak bych jednal, myslil, žil –
65
K čemu ale hledat dýl
Malované konvalinky?
Pak bych právě tak jen žil
Jako naše krásotinky!
Kdo by mi chtěl srdce dát,
Lásku svou mi v obět klásti,
Musel by se láskou k vlasti,
Láskou k matce vykázat;
Kdo si nechce máti oblíbiti,
Může si též dceru oškliviti!
Kdyby český mládeneček
Řečí jinou
Nežli milou mateřčinou
Přišel prosit o taneček;
Kdyby sebe krásněj prosil,
Ruce líbal, slze rosil,
Sebe krásnější byl chlapíček:
Přec by dostal na tom místě,
Ne-li košík, aspoň jistě
Roztomilý košíček.
Jenom krásotinkou být –
Věděl bych jak blaze žít!
Dneškem nejsem, ani hudbou blahou,
Nejsem krásenkou, ni vlastí drahou,
Nejsem lásky k vlasti sladkou snahou –
66
A přec cítím blahodatné slasti!
Jsemť já synem šťastné vlasti;
Také můj jest nelíčený ples,
Také já jsem tady dnes!
Mne též nese hudba k blaženosti,
Krásenkám jsem věrným přítelem
A pak drahé společnosti
Nelíčeným ctitelem!
Berličky.
Nedaleko moře kdes
Měla jedna velká ves
Věru přepodivný zvyk:
Každý její osadník,
Ať byl mladý nebo starý,
Z boudy jen anebo z rady,
Ať by se byl kde chtěl zrodil,
Každý po berlích jen chodil.
Starostlivé matičky
Robátkům svým dávávaly,
Jak si hráti počínaly,
Místo hraček berličky.
Dítky sobě nimi hrály,
67
Chvílky sobě krátily,
Pak se jak jen odrůstaly
Po nich chodit učily.
Tak se nožky zanedbaly,
Slably, chromly, umdlévaly,
A ti dobří lidičky
Nemohli již za pár roků
Bez příručné berličky
Učiniti ani kroku.
Na berličkách žitím putovali,
Na nich stárli, na nich umírali,
Ba i do hrobu je s sebou brali;
Nebť si ubožátka myslívali –
Duše dobré smyslu mdlého –
Žeby se snad bez nich nedostali
Do království nebeského.
Ač by byli po svých nohách
Dojít mohli o moc dál,
Přec se mnohý dost daleko
Na svých berlách dokulhal.
Ves tu zdědil mladý pán,
Který na studie dán
Moudrosti sklad domů nes’.
Vše se ve vsi klopotí,
A již pánu naproti
68
Kulhá skoro celá ves.
Jako stěna pán tu zbledl,
Jak svou čeleď chromou zhledl;
A jak se mu duše vrátí,
Počne takto rokovati:
„Nosit berlu, majíc celou nohu,
Zanedbati to, co Bůh nám dal,
Pro berlu, již truhlář udělal,
To jsou hříchy proti Bohu!
Stát se pro kus dřeva nevolníkem,
Mohouc žíti v krásné svobodě,
To jest proti svaté přírodě!
Pryč s tím bohaprázdným arcizvykem!
Kdyby měl lid po berlích jen chodit,
Musel by se každý s berlí zrodit;
Komu dal Bůh čtvero zdravých hnátů,
Netřeba mu mrzkých surrogátů.
Pryč s berlami odhodlaně, směle!
Kdo tím ztratí? jenom berláři,
Tesaři a truhláři;
Obecenstvo získá celé.” –
Mnozí tomu uvěřili,
Berličky své zahodili,
Myslíce svou myslí chudou,
Hnedlinko že lítat budou;
69
A kdo nechtěl dobrovolně
Berličkám svým s Bohem dát,
Ten to musel mimovolně,
Neb se k němu poslal kat.
V pár dnech v celé dědině
Berličky nebylo jediné.
Kochaje se ve snách slastných,
Zřel již, jak se osadníci
Jeho bystře na svých vlastních
Prohánějí po vesnici.
Zmejlil se však velice;
Lidé měli ovšem vlohy
K chození, však slabé nohy,
A když se jim berlice
Bez milosti pobraly,
Plazili se, klesali,
A než se jim narovnaly
Nohy, chřadli, umírali,
A ti dobří lidičky
Vypouštějíc dušičky
Ještě teskně volávali:
Kde jsou naše berličky!
70
Obsah
Každý chce být trochu živ3
Konvalinky13
Člověk malá pohádka17
Venkovanka31
Dluhy míti dobrá věc43
Karafiáty51
Moje přání57
Berličky67
E: lk; 2002
[71]