Karafiáty.

Karafiáty.
Milostné mi nebe Dalo přítelíčka, K tomu krásnou dívku, Jako andělíčka; Žil jsem jako v ráji – Smutná připomínka! Přítel mi vzal dívku, Dívka přítelínka. Lásko, blahá lásko, Krásné jsou tvé ráje! 51 Škoda, že je vroubí Smutné, pusté kraje. Musímť z ráje lásky, Anděl meč již tasí; Koho chce los zničit, Toho dříve spasí. Kdo se má s kým loučit, To se loučí mile; V žalosti a blahu Prchne krásná chvíle. Také jsem se loučil, Běda! – truchlé snění! Mně se bylo loučit – Ale bez loučení. Opuštěn a zrazen V klamu-plném světě Mám tu stát a tajit, Tajit, co mě hněte! O smrt bych se modlil Stokrát každým vzdechem, Kdybych neměl matku, Kdybych nebyl Čechem! Neplač, srdce, neplač! Proč se bolu vzdáváš? 52 Nikdy nebyl ráj tvým, Jejž tu oplakáváš! On mým nikdy nebyl, A přec musím lkáti; Koho osud zradil, I co nemá, ztratí. Stonal jsem, ach! stonal, Smrt již u mne stála; Ona se však na mne Ani nepoptala. Kdybych se byl sklonil, Kam se všecko kloní: Byl bych se i v nebi Věrně ptával po ní. Nehledám ji více, Netoužím již po ní: Sotva oka zavru, Zdá se mi přec o ní. Nechci o ní zpívat, Známť již písně nové: Zpívámtě přec o ní, Jsou to písní snové. Pěla jsi mi písně Smutné – já ti švarné, 53 Já o blahu lásky, Ty o touze marné; Poslouchal jsem tebe; Až jsem písně svoje Zapomenul – a teď Musím zpívat tvoje. Kvítko, krásné kvítko, Všecko blaží tebe, I když zaplakat chceš, Dá ti slzy nebe. A já nad svým hrobem Sám tu musím státi, Slzí více nemám, A přec musím lkáti. Slavíčkovi nebe Víc než lidu přeje, On svůj žal i blaho Krásnou písní pěje; S lidem ale osud Jinák umí hráti: Strast i slast svou musí Člověk oplakati. Pod večer když zalká Zvonek po oudolí, 54 Vše se kojí blahem, Mne však srdce bolí. Modlím se a myslím Na ni v teskném bolu, Jak jsme pod večer se Modlívali spolu. S andělem se modlit Blaze – v blahu, pláči; Za ním se to svatě K trůnu nebes kráčí. S andělem jsem také Cestu k nebi hledal, Opustil jsem zemi – On mi nebe nedal. Ach, kdož tomu světu Porozumět může! Mně zde roste trní, Jiným květou růže. Takéť na trní jsou Jejich růže vnadné, Moje ale trní Růže nemá žádné. Jako kvítka květou Milostenky vnadné; 55 Mne, ach! nepotěší Více oko žádné. Komu zde slunéčko Zlaté již nesvítí, Kolem toho darmo Květe rajské kvítí. Již se nemilujem, Lid darmo nás svádí, Ach, my se již nikdy Nebudem mít rádi! Já ji nemiluji, Až však odtud půjdu, Pro Julinku moji Přece plakat budu. Plačte, oči, plačte, Slunce vaše hasne, Že vás oklamaly Očka modrojasné! Plačte, oči, plačte, Nech se slze roní; Ať vás kdo chce soudí, Vy pláčete pro ni! Až opustím tuto Říši snů a blahů, 56 Na Julinku moji V nebi čekat budu. Radostná to chvíle Blahého shledání! Přec bych ale raděj Tady čekal na ni.