Konvalinky.
Jak je to tak divně
Na tom Božím světě!
Kam jen rukou sáhneš,
Všudy štěstí květe;
Jedinké-li ale
Ztratíš v době zrádné,
Pak ti v světě šírém
Nekvěte víc žádné.
I já býval šťasten,
Vše se na mne smálo,
13
A i ve snách se mi
Jen o rájích zdálo.
Prchli krásní snové,
Svět můj dřímá v mdlobě,
Ach již jen jsem sochou
Na svém vlastním hrobě.
Chránil jsem se růže,
Trniska se boje;
Lilii jsem hledal
A v ní blaho svoje;
Lilie je svatá,
Bez trní to růže;
Ach, o ni se také
Upíchnouti může.
Okamžení sladké,
Utěšené chvíle,
Na věky uprchnou,
Jak uprchnou mile;
Trpce-li se však cos
Dotkne duše naší,
To již zašlé ještě
Co bol mrtvý straší.
Když jsem svou Julinku
Po hájích hledával,
14
Vždycky u ní jiný
Blaženě sedával.
Nesedá tam více,
Když tam kroky řídím,
A já ho tam přece
Vždycky sedět vidím.
Slýchával jsem vždycky
Lidi povídati,
Srdéčko že najde,
Kdo své srdce ztratí.
Snil jsem, že jsem našel
Srdéčko převnadné;
Srdce své jsem ztratil,
Nenašel však žádné.
Hrál jsem s dívkou blahou,
Srdce byla sázka,
A já vsadil život;
Výhrou byla láska.
Prohrál jsem, a nyní
Zničen musím lkáti,
S anjelem i nelze
O srdce již hráti.
Srdce, lidské srdce!
Ty jsi tajné moře;
15
Hluboké tvé blaho,
Hluboké tvé hoře;
Blažen, kdo v svém srdci
Chová svoje nebe;
Žebrák, kdo ho marně
Hledá mimo sebe.
Přísahal jsem svatě
V blahém lásky bludu,
Julince že svojí
Věčně věren budu.
Věren jsem a plaču;
Ach, co ze mne bude,
Jestli každá věčnost
Věčně trvat bude!
Komu vezdejšího
Žití shasla svíce,
Toho prý nebolí
Na světě nic více.
Umřelo mé srdce,
V hrobě odpočívá,
A ono mě přece
Někdy zabolívá.
Hrňte se jen na mne
Kruté losu muka:
16
Bdíť nad námi svatá
Lásky věčné ruka:
Z bouře kruté vzejde
Slunce záře vděčná;
Bol jen na čas trvá,
Radost bude věčná.
Rozloučen jsem se vším,
Co mi bylo drahé,
Vše mě opustilo,
Sám jsem v poušti nahé;
Ať se co chce děje,
Nebi vše poroučím,
Vždyť se jednou také
S sebou sám rozloučím.