Dluhy mít dobrá věc.
Divný duch teď vane světem,
Labyrint to věru pravý:
Na moudrosti dudky pletem,
Nemoudrostem věnce slávy;
Něco bychom pro nic za nic
Utopili v samé chvále,
Na něco zas pro nic za nic
Vyjíždíme neustále.
Jen co, moji rozmilí,
Dluhy v světě zkusily!
Já vám ale, moji zlatí,
Důkladně chci okázati,
43
Že dluh tvoří blaženosti,
Že i sílí, pěstí cnosti,
Že má právo na věnec –
Zkrátka: že tu v našem žití
Hodně mnoho dluhů míti
Dobrá věc. –
Kdo má dluhy, má též jistě
Řeč i rozum na svém místě;
Musíť slova plamenné
Hnát na srdce kamenné,
Moc se musí, duše zlaté,
Nakouřit a naprášit,
Než se z duše houževnaté
Tolar nechá vystrašit.
Dlužník je též jonák smělý,
A nad šlaky chytrý pták;
Musíť panu věřiteli
Časem také vytřít zrak.
Dlužník, když je jak má být,
Má vždy také outlý cit;
Neb se může chlubit směle,
Že on svého věřitele
V místě každém, každé chvíle
Jistě cítí na půl míle. –
44
Že má člověk zapřít sebe,
Tak nám káže dobré nebe;
Těžká věc to, tak se vzdát.
Dlužník ale, moji milí,
Ten se musí v každé chvíli
Aspoň dávat zapírat.
V hospodě kdo na dluh pije,
Ten tam jistě blaze žije,
Služka vždycky u něho jen stojí,
I sám pán se o něj bojí.
Čeho člověk za hotové
Dvaciášky nekoupí,
Toho, drazí příznivcové,
Také více podstoupí,
A jak mu jde pěkně k duhu!
Mnohý ztloustl jenom z dluhů!
A když přijde po předlouhém čase
Starý dlužník do hospody zase:
Tu má krčmář, drahé shromáždění,
Nad ním ještě větší potěšení –
Jak je vidět z očí zářících –
Nežli nad stem platících.
Přátelství se tím nejvíce tuží,
Když se přítel od přítele dluží;
45
Kdo chce přítelínka mít,
O ten musí, srdcem jak hne,
Také kapsu otevřít.
A též lásku, toto blahé snění,
Chrání mocně dluhy od loučení;
Ani vínek z rozmarínek,
Pleteneček z kudrlinek,
Ze rosičky černý háček,
Na peníze krásný sáček,
Kalendářek z brusu nový,
Čtverolístek jetelový
Neudrží lásky duhy,
Leda jsou-li při tom – dluhy.
Mnohý hoch by milce svojí
Milerád okázal paty;
Že však ale u pantáty
Jejího na řadě stojí,
Chuť si musí nechat zajít,
Starou lásku zase najít,
Opět vzdychat, opět lhát,
To jest – věrně milovat.
Dluhy mají mocné vnady:
Přízeň dobře tak jak lásku,
A pak co již šťastných sňatků
Milé dluhy utvořily!
Více nežli Mílek čilý,
46
Více nežli kupy statků.
Když tak člověk nemá svoji,
Když naň ani krásná Mína,
Ani přítel nezpomíná:
Tak tu nebožátko stojí
Jako kůl u cizé struhy –
Jestli totiž nemá dluhy;
Dlužník se však, moji zlatí,
Poušti té nemá co báti,
Neboť může doufat směle,
Že naň myslívají věřitelé.
Věřitel mu dobré přeje,
Ať se na něj štěstí směje,
Hojnost zdraví ku dlouhému věku,
Zvláště ale, jestli nemá
Tuze dobrou – hypotheku;
Nebť jen dlužník diletant
Věřiteli dává fant;
Mistři ale, majíc hlavy,
Ti se dluží bez zástavy. –
A pak jak se, drazí moji,
O dlužníka věřitel bojí!
Schovat ho dá, hlídat ho dá
Vpřed i vzad,
Aby mu ho bezpochyby
Žádný tak hned neukrad.
47
A tak přijde dlužník v místa,
V místa tajná ale jistá,
Velké moci tající,
Do kterých se platící
Ani za peníze dané
Do své smrti nedostane.
Dlužník může klidně spáti,
Rajské sny si nechat snít;
Čeho se má také báti?
Věřitel zaň musí bdít.
Se spaním se ale málo baví,
Neboť každý dlužník pravý,
Dřív než jitro vysvitne,
Z lože jak pták vylítne;
Neboť páni věřitelé
Navštěvují lůžko vřelé.
Není-li to život vnadný?
O, blahosti takové
Neužije v světě žádný,
Kdo vždy sází hotové.
Co pak by si naši milí
Páni asi počali,
Co si hlavu ze vší síly
Paragrafy lámali,
48
Kdybychom tak dluhy milé
V světě více neměli?
To by jistě z dlouhé chvíle
Dluhy dělat museli.
Nenechte nás vytrhovat
Ze snění tak blahého;
Mnohý kdyby dluhů neměl,
Neměl by zde ničeho.
Prohlédněme všecky světa kruhy,
Uvidíme v každém místě dluhy;
Luna krásná s panskou tváří
Svoji poetickou záři
Již po roky tisíceré
Od slunce na veksle bere.
Hvězdičky se třpytící,
Září zraky kouzlící,
Onu záři tisícerou
Také jenom na dluh berou;
Kdyby tak ji nebraly,
Tuť by smutně koukaly,
Jak by po tmě plakaly. –
O jak by se v tomto světě
Dlužníkům všem dařilo,
Kdyby jen těch zpropadených
Věřitelů nebylo!
49
Svět má již tak velké oči,
Prchá tma, kam jimi točí;
Pohledněm jen na noviny:
Každý týden nález jiný;
A přec žádný z pánů zpytatelů,
Ač jim kyne ze všech světů vděk,
Nevynašel ještě prostředek
K vyhubení věřitelů.
Kdo by tu věc vystudoval,
Ten by jistě zasluhoval,
Abychom mu, moji milí,
Pomník na dluh postavili.
Jedinké teď nové železnice
Dlužníků jsou pomocnice,
Hodny hojné odplaty;
Nebudouť moct víc tak směle
Dlužníkům svým věřitelé
Jak dřív šlapat na paty.
Ráje by tu byly celé,
Kdyby bylo dluhů dosti
Ale žádní věřitelé.
A když zvadne žití květ,
Rád opouští dlužník svět;
Oko, kteréžto se mile skvělo,
To se klidně zavře cele,
50
Aby více nevidělo
Laskavého věřitele.
Již jsem, slavná společnosti,
Na dluh mluvil víc než dosti;
Pročež všecko na stranu
A já raděj přestanu;
Jestli se to nelíbilo –
Odpusťte mi: vše to bylo
Jenom na dluh mluveno.