Anděl strážce.
Když tam na vysokých horách
O samotě někdy sedím,
Blahým citem opojená
Na krásu své vlasti hledím,
Vzdechy mé tu k nebi sílám,
K Pánu všeho smilování,
Žádám, by jí věčně ráčil
Přáti svého požehnání:
Tu se zdá mi, že se blankyt
Nebes na dvé rozděluje,
Z vnitra pak, co ze svatyně,
Anděl že se objevuje.
33
Lehké obláčky ho nesou,
Paprsky jsou jeho tváře,
Roucho na něm sněhobílé,
Vůkol něho hvězdná záře.
Jedna ruka palmu míru
Nade zemí krásnou sklání,
Druhá ale svatou láskou
Uděluje požehnání.
Červánek tam růžně skvělý
Líbě vůkol něho vzplane,
A to roucho liliové
Jako prapor slávy vane.
Jaká jest to asi země?
V té se musí šťastně žíti!
Neboť Bůh sám milostí svou
Neustává nad ní bdíti.
Tys to země moje česká!
Nad tebou duch božství vane,
Hle i v barvách na obloze
Znamení mi jisté dané!
34
Roucho bílé, růžná záře,
Nejsou-liž to barvy české?
O! to tobě tedy platí
Toto zjevení nebeské.
Plesá srdce rajskou slastí,
Projme cit mou duši blažný,
Neboť znovu žehná vlasti
Čechyi mé anděl strážný.
35