BÁSNĚ
ANNY VLASTIMILY RŮŽIČKOVÉ.
V PRAZE.
Tisk a náklad Jar. Pospíšila.
1859.
[III]
Její Osvícenosti
JOHANNĚ
kněžně z Thurnu a Taxisu,
kněžně Buchovské a Krotočinské,
Příznivkyni umění,
v hluboké úctě
věnuje
Anna Vlastimila Růžičková.
[V]
Obsah.
Strana
Důvěra v Boha1
U Vltavy3
Přání4
Políbení7
Na Lunu11
Očekávání14
Hvězda17
U potůčka19
Šťastné okamžení20
Praha22
Vzdálená24
Výrok bohyně27
Stesk30
Lásky bol32
Anděl strážce33
Dny dětinství36
Sláva Čecha38
Má vlast39
Sen41
Trojné kvítko44
Krásná zem45
[VII]
Strana
Blaho života47
U hrobu vlastenky49
Pomněnka na Závist51
Dobrou noc!55
Ozvěna56
Útěcha59
Zdání62
Upokojení67
Vzdechy70
Žádost72
Manželova opička74
Otče náš!76
Naděje79
Dub a růže80
Myšlénka83
Srdce85
Tvé oči87
Trojí láska88
Spokojenost90
Změna času92
Pražanův ples dne 27. února 185694
[VIII]
Důvěra v Boha.
K Tobě, Pane, duch můj spěje,
K Tobě duše má se blíží,
K trůnu velebnosti Tvojí
Všechno klade, co ji tíží.
K Tobě, Otče, duch můj spěje,
Když mi bol mé prsa svírá;
Když mi slza oko rosí,
Tvá milost ji opět stírá.
K Tobě, Králi, duch se vine,
V milost Tvoji pevně doufá;
Nechť se bouře ke mně shání,
Duše má si nepozoufá.
[1]
Ty jsi, Tvůrce, štít můj pevný,
Tobě duši obětuji;
Vroucíť v Tebe víra moje,
Tebe znám a zvelebuji.
Ano znám Tě, Otče, Pane!
Tebe duch můj vzývá vděčně;
Miluji Tě láskou vroucí:
Tebe chválit budu věčně!
2
U Vltavy.
Pozastav se řeko stříbrotoká!
Co nám věští šumy tvé posvátné?
Bolem lkáš-li aneb plesem jásáš?
Co tvé vlny praví blahodatné?
Vímť já dobře, že to nejistota,
Co ti ples i bolest v jednom činí;
Neboť nevíš, máš-li uvěřiti,
S tebou dítky-li tvé dobře míní.
Nebuď tedy déle v pochybnosti:
Hle, již opět věrní znají tebe,
A již nikdy tebe neopustí,
Citem vřelým vnuklo jim to nebe.
Nuže, plyň jen, o plyň dále v plesu,
Místa svatá pozdrav na své pouti,
Pozdrav hory, doly, ptactvo lesů,
A na nás hleď často zpomenouti.
3
Přání.
Kdybych byla růží,
Zkvítala bych v sadě,
Vůni dýchala bych
Po celé zahradě.
Vábené tou krásou
Růže purpurové
Zňalo by se láskou
Srdce ocelové.
Kdybych byla ptáčkem,
Světem bych létala,
Do slovanských duší
Lásku štěbetala.
Rozehřálo by je
Moje šveholení,
Znali by se k vlasti
v blahém opojení.
4
Kdybych byla lunou,
Plynula bych tiše,
Zářila bych zbožnost
V srdcí tajné skrýše.
Kdybych byla sluncem,
S jeho božskou tváří
Nadchnula bych duše
Chladné žžavou září.
Paprsky své zlaté
V jeden kruh bych slila,
A jím všechny slávské
Kraje osvítila.
Kdybych byla větrem,
Vanula bych tiše,
Citlivé kde srdce
A duch jemný dýše.
Na některé bych si
Hodně zahučela,
Někdy taky bleskem
Na ně zafičela.
5
Není však to možná
Býti růží krásnou,
Vůni vysílati
Vůkol sebe spasnou.
Přece však chci věrně
O to pečovati,
By vlast každé srdce
Chtělo milovati.
Hlásku slavičího
Nepřálo mi nebe,
Přece opěvati
Budu vlasti Tebe.
Když ni tvář mi slunce
Lesklá není dána,
Aspoň prosba moje
Nebuď oslyšána!
Neboť modliti se
Budu srdcem vřelým,
By se kraje slávské
Leskly světem celým!
6
Políbení.
Hvězdy tiché jasně planou,
Větérkové libí vanou
Kol besídky stinné;
V besídce pak děva sedí,
A když na hvězdinky hledí,
Vzdech se z ňader vine.
Z keře zavzní růžového,
Jak hlas zvonku stříbrného,
Slavíčkova píseň;
Děva vyjasní své zraky,
S čela prchnou žalu mraky,
Prchne mutná tíseň.
Útěchu jí zvuky zlaté
Líjí v srdce láskou zňaté,
Láskou k hochu svému;
Důvěrně se k ptáčku blíží,
Milostně na něho zhlíží,
Jme se mluvit k němu:
7
„Slavíčku ty můj malounký,
Jen chvílinku buď tichounký,
Slyš mne, co ti svěřím.
Zjevím, po čem srdce touží,
Co mne blaží, co mne souží,
Neboť tobě věřím.“věřím.
„LáskaLáska jest to, co mne blaží,
Nebeská jak rosa vlaží,
Slast mi v duši lije;
Srdce mé však tím se souží,
Že snad po něm marně touží,
Marně pro něj bije.“bije.
„ZnášZnáš ty ptáčku hocha mého,
Hocha mého rozmilého,
Víš iVíš i, kde přebývá?
Ó tak zaleť k místu tomu,
Zaleť k onomu tam stromu,
Pod nímž on sedívá.“sedívá.
„SedniSedni tam si na větvinku,
Utaj hlásek na chvílinku,
Pozoruj jej zticha,
8
Zdali pro mne lásku vroucí
Jeví srdce to tlukoucí,
Po mně-li on vzdychá?“vzdychá?
„ZdaliZdali on též po mně touží,
Vzdech-li mu, jenž prsa ouží,
Z dna se duše vine?
Napni ptáčku slechy svoje,
Jméno-li též někdy moje
Ze rtů jemu zplyne?“zplyne?
„Bude-liBude-li slavíčku tobě
Též on stěžovati sobě
Vřelou lásku svoji:
Ach, pak potěš srdce jeho
Zvukem hlásku milostného,
Zjev mu lásku moji.“
Slavíček již v let se pustí,
Za besídkou však cos šustí, –
A hle! hoch již vine
K prsům vřelým děvu něžnou,
Leknutím co růži sněžnou,
Ze rtů slovo plyne:
9
„Slyšelť sem já slova tvoje;
Věčně jsi ty, děvo, moje.“
Šťastné okamžení!
Vše, co děva vědět chtěla,
Ústa jeho pověděla
V jednom políbení.
10
Na lunu.
Luno jasná, družko milá,
Zastav běhy své,
Pohleď na mne s výše svojí,
A slyš hlasy mé.
Tobě svěřím srdce svého
Tajnost nejdražší,
Tobě zjevím duše svojí
City nejblažší.
Znáš-li hocha, jenž tam často
V háji sedívá,
Okem jasným, duchaplným,
K nebi hledívá?
K němu plyne touha moje,
On je blaho mé;
Jej mé srdce láskou vroucí
Věrně miluje.
11
Neví on však o mé lásce
Aniž o ní zví,
Jenom tobě, drahá moje,
Zjevila jsem ji.
Plyň tam k němu, plyň do háje,
Luno tichounká!
Celuj tam jej v čelo jasné,
Družko milounká!
Naplň mírem srdce jeho,
Luno citlivá,
O mé ale k němu lásce
Buď mlčenlivá!
Ne aby si snad vodince
Něco svěřila;
Vodinka by svým bubláním
Všechno zradila.
Ani vánek rychlý nesmí
O tom zvěděti,
Ten by jistě také nemoh’
Tiše mlčeti.
12
Háječku by to vyjevil,
Veskrz když by vál,
Ba snad by každému stromku
O tom povídal;
Stromeček pak by to ptáčku
Zase šepotal,
A ten by to miláčkovi
Všechno klevetal.
On pak nesmí o mé lásce
Nikdy zvěděti,
Miluji ho, budu ale
Věčně mlčeti.
13
Očekávání.
Luna již vychází,
Večer se schyluje,
A tam do háječku
Děvinka putuje.
Slíbil jest jí milý,
Že až luna vzejde,
Rovně vždy jí věrný
Opět s ní se sejde.
„Blaho!“ praví nyní,
„Až tu drahý bude
A mne láskou vroucí
Hledat začne všude.“všude.
„CoCo já zatím v keři
Skrytá budu dlíti:
Ach v jakém to plesu
Duše bude žíti!“
14
Již mnímní, hlasy jeho
K ní že zavznívají;
Avšak jen slavíci
Cosi štěbetají.
Tu zas kroky jeho
Domnívá se slýchat;
Vidouc však se v klamu,
Takto počne vzdychat:
„Proč jest mi tak bolno,
Co mě teskně dusí? –
Upokoj se srdcesrdce,
On přijíti musí.“musí.
„VždyťVždyť mi připověděl,
Že se semnou sejde;
Slíbil mi to svatě,
Ach! a přece nejde.“
Aj tu holubinka
Poselství jí nese,
Leknutím se ale
Duše její třese.
15
Vzkazuje jí milý,
Přijít že nemůže,
Vlasť že potlačená,
Té že on spomůže.
Že jest blahem jeho
Jí smět milovati,
Avšak větším ještě
Pro vlast bojovati.
Bledne líčko děvě,
Slza oko rosí,
Avšak vřelým srdcem
Takto nebe prosí:
„Pane nad hvězdami,
Slyš hlas srdce mého,
Zpomoz zemi drahé,
Zachraň život jeho!
„Padne-liPadne-li pak v boji,
Budiž to mou slastí,
Že svůj život zadal
Ku ochraně vlasti.“
16
Hvězda.
Nad tou naší Prahou
Mnoho hvězd se třpytí,
K mému ale blahu
Jenom jedna svítí.
Ta se rajským leskem
S hůry na mne směje,
Ta mně city božské
V trudné srdce leje.
Když mi krutá žalost
Bolem prsa svírá,
Důvěry tu plné
Oko vzhůru zírá.
Když ale má duše
Radostí oplývá,
Ach, tu pohled na ni
Ráje mi tvořívá.
17
V srdce záři leje
Ohně posvátného
Nadějná ta hvězda
Národu drahého.
V jejím krásném světle,
Jako v blahu máje,
Vídám utěšeně
Zkvítat české háje.
V jejím žhavém blesku
Září tou nebeskou
Vídám znovu zkvítat
Slávu staročeskou.
V jejím spasném lesku
Vídám rajskou slastí
Srdce plápolati
Láskou k drahé vlasti.
O ty spasná hvězdo,
Kéž bys sluncem byla,
Abys všechny české
Duše osvítila!
18
U potůčka.
Potůčku bublavý,
Kam jen tak šumně spěješ?
Ach zastav běhy své,
Neb v duši touhu leješ.
Touhu, ach touhu tam,
Kde milý můj přebývá,
Tam v onen krásný háj,
Kde noha jeho dlívá.
Ach pozdrav milého,
A tuto, hle, pomněnku
Dones mu, aby mněl
Na věrnou vždy milenku.
Vřelý mu pozdrav můj
S pomněnkou něžnou dones;
Co jsem ti svěřila,
To do ucha mu pověz.
19
Šťastné okamžení.
Jak jest volno duši v dechu máje,
Po tuhé když zimě prvně vane,
A to první objeví se kvítko
Přejným nebem oku pro slast dané:
Tak mi bylo volno v okamžení,
Když jsem krásnou vlast počala znáti,
Když jsem vyřkla v sladkém opojení
Poprvé to slovo: „drahá máti!“
Dlouho srdce kryté bylo ledem,
Dlouho v duši černá tma jen byla,
Avšak hlas mne boží zbudil ze sna,
Mžitkou černá mrákota se skryla.
20
Nyní, kdyby živlové se shlukli,
Neporuší více lásku moji;
Nižádná již nezvrátí ji zloba:
Svatým citem duše má se kojí.
Pevně stojím v svatém setrvání,
Věčně chci se k vlasti drahé znáti,
Žádný jiný nevábí mne poklad,
Jen když zvolat mohu: „drahá máti!“
21
Praha.
Není pohledu snad krásnějšího,
Jako Praha v noční ztišenosti;
Mír když svatý nad ní se prostírá:
Obraz-tě to skvělé spanilosti.
Hle ty věže, v nepřehledném množství,
Kterak pyšně královsky tu čnějí,
Každá zdá se věrně dosvědčovat,
Každá hlásat světu slávu její.
Tady řeka, jako stříbro skvoucí,
Vltava to jará věkoslavná,
Kapka každá perla v ní planoucí:
To je družka její, věrná, dávná.
Kam jen hlédnu, všady stopy skvělé;
Žel že vnukům nejsou více svaté,
A že noha šlape, kde by líbat
Měly ústa, pomníky stát zlaté.
22
Jest to pohled věru čarokrásný,
Když tak klidně, tiše zde spočívá,
A když luna, jako posel míru,
Na ni bledou záři svou vylívá.
Mění se však pohled v Božské zření,
Když se slunce nad ní počne skvíti;
Oko žasne, v citu přeblaženém
Mní se člověk v zemském ráji býti.
Avšak hle, co tamto prosvituje?
Tam se věru červánek nachází;
Těš se, Praho, těš, ach již se zdnívá,
Blaho, blaho! slunce již vychází!
23
Vzdálená.
Ach hle, tam v té valné dáli
Jak se hory modrají,
Ve své čarodějné kráse
S nebem v jedno splývají.
Za ty hory touha spěje,
Spěje duše, láska má,
Tam, ach tam jest štěstí moje,
Tam, ach tam vlast milená.
Tam má země, česká země,
Tam ten krásný, slavný kraj,
Tam mé statné žije plémě,
Tam mé nebe, tam můj ráj.
24
Tam mých družek písně znějí,
Tam můj žije milenec,
Tam se vlasti k oslavení
Kvítí splítá u věnec.
Jenom já zde musím dlíti,
Není přáno vlast mou zřít,
Vzdálená tu musím žíti
A jen touhou po ní mřít.
Jenom mně ten osud krutý
Odňal, co mi nejdražší,
Vytrhnul mě z ráje mého,
Zničil sny mé nejblažší.
Rozstupte se, modré hory,
Nechte patřit v drahou vlast,
Přejte srdci ulehčení,
Přejte nebeskou mu slast.
Neste jí tam, větérkové,
Na svých křídlech lásku mou,
Rcete jí, by též si někdy
Vzpomněla na dceru svou.
25
Rcete, ona mé že blaho,
O ní jen že duše sní,
Že na cestách žití svého
Ona se co hvězda skví.
Že sto kdyby srdcí byla
Příroda mně sdělila,
Jistě bych je všecky byla
Jí jenom, jí věnila.
26
Výrok bohyně.
Kolem hrozná byla bouře,
Vlny divoce se stíhaly,
V šedý mrak se slunce krylo,
Blesky jen se kolem míhaly.
V středu ale této bouře,
Jakby v ruměnci se koupala,
Krásná po vlnách jezera
Růže tichounce se houpala.
Za jezerem skála pne se
Dole,Dole ledem tuhým pokrytá,
Dál a dále zelená se,
Vrchol pak již líbě prokvítá.
Hledím na to v podivení,
Tu mi objeví se bohyně;
V tváři plane oheň svatý,
V oku jiskří duch se věštkyně.
27
Kolem čela překrásného
Koruna se hvězdná vinula,
Ze rtů božstvím ozářených
Slova tato ke mně plynula:
„Dcero má! hle, v této době
Zkvítá pravé blaho duši tvé;
Tobě nebem zříti přáno
Příští osud drahé vlasti své.
Jako tato bouře bude
Zloba, vztek se nad ní zmítati,
V středu ale toho víru
Bude blaho její zkvítati.
Srdce krytá tuhým ledem
Nebudou jí láskou pěstovat,
Pozděj ale ji co matku
Věrným srdcem budou milovat.
Doufej dcero, blaze vzejdou
Nad tvou vlastí pravdy rozkvěty;
Budeť ona chrámem drahým
Lásky, přátelství a osvěty!“
28
Řekla, v oblak zahalená
Vzhůru k nebesům se vinula,
Na mne v blahém usmívání
Z výše svojí ještě kynula.
O jak blaze vzbouřenému
Srdci jest po rajském vidění:
Díky, díky andělskému,
Díky, kněžko, tvému slíbení!
Taková co věští ústa,
Nezvrátí víc doba ani čas,
Ať se shrne světa bouře,
Proniká i bouři věštky hlas.
Ano, budeš vlasti drahá
Zkvítati co růže ruměná,
Tebe věrně pěstovati
Bude láska dcer tvých plamenná.
29
Stesk.
Stála růže v sadě, stála
Růže, krásná červená,
Pro ní láska moje plála,
Láska vroucí, plamenná;
Nechť mě bodal osud krutý,
Blahá byla duše má,
Vždyť mně všechno nahradila
Růže moje milená.
Na obloze v rajské kráse
Hvězdinka se třpytila,
I když vůkol temno bylo,
Hvězda má vždy svítila.
Co mi byly králů říše,
Co mi platil světa lesk?
Jiné blaho duše měla,
Růže krásu, hvězdy blesk.
30
Avšak přišla bouře černá,
Mrak mi pokryl hvězdu mou,
Krutou mocí mráz mi zničil
Růžinku mou spanilou;
Žalost krutá v prsou víří,
Slza bolná rosí tvář,
Nesvítí již nocí temnou
Hvězdy mojí spasná zář.
Až se rozptýlí mrak černý,
Toužně duše čekala,
Avšak na nebi hvězdinku
Darmo již jsem hledala.
Mráz mi růži nenavrátí,
Zhasla hvězda na nebi;
Od té doby darmo hledá
Srdce v žalu úlevy.
31
Lásky bol.
Vždycky se mé srdce žalně chvěje,
Líbezně když v háji slavík pěje,
Lásku pěje druži milené
S ratolístky krásné, zelené.
Vlnka vlnce šumem jeví lásku,
Spojují se pevně v jednu pásku,
Milost jejich zloba nedělí,
Osud loučit se jim nevelí.
Všechno vůkol sebe radost dýše,
Kolem mne však pusto vše a tiše.
Mně jen osud srdce láskou zňal,
By mně v jednom opět všecko vzal!
O ty lásko, vinná mého hoře,
Zhaslať záhy spasná tvoje zoře;
V jednom zhynul blahé lásky květ,
Bez něho mně prázden celý svět.
32
Anděl strážce.
Když tam na vysokých horách
O samotě někdy sedím,
Blahým citem opojená
Na krásu své vlasti hledím,
Vzdechy mé tu k nebi sílám,
K Pánu všeho smilování,
Žádám, by jí věčně ráčil
Přáti svého požehnání:
Tu se zdá mi, že se blankyt
Nebes na dvé rozděluje,
Z vnitra pak, co ze svatyně,
Anděl že se objevuje.
33
Lehké obláčky ho nesou,
Paprsky jsou jeho tváře,
Roucho na něm sněhobílé,
Vůkol něho hvězdná záře.
Jedna ruka palmu míru
Nade zemí krásnou sklání,
Druhá ale svatou láskou
Uděluje požehnání.
Červánek tam růžně skvělý
Líbě vůkol něho vzplane,
A to roucho liliové
Jako prapor slávy vane.
Jaká jest to asi země?
V té se musí šťastně žíti!
Neboť Bůh sám milostí svou
Neustává nad ní bdíti.
Tys to země moje česká!
Nad tebou duch božství vane,
Hle i v barvách na obloze
Znamení mi jisté dané!
34
Roucho bílé, růžná záře,
Nejsou-liž to barvy české?
O! to tobě tedy platí
Toto zjevení nebeské.
Plesá srdce rajskou slastí,
Projme cit mou duši blažný,
Neboť znovu žehná vlasti
Čechyi mé anděl strážný.
35
Dny dětinství.
Kam jste prchli rajští dnové,
Dnové krásy, dětství mého!?
Proč jste déle nepopřáli
K štěstí mému blaha svého?
Kam se děly ony doby,
Když jsem ještě běhávala
Po lukách a bezstarostně
Květinečky trhávala?
Potůček tam stříbrovlný
Lučinami jen se vinul;
Když jsem k němu přistoupila,
Tichým šeptem kol mne plynul.
Ach, jak jsem tu šťastna byla!
Blaze jsem se pousmála,
Když si jeho jasná vlnka
Po sestersku se mnou hrála.
36
Avšak prchly ony chvíle!
Již mě nechce více znáti;
Ani potok ani vlnka
Nechce u mněmě poustáti.
Nyní, když se k němu blížím,
Nevšímavě dále spěje;
Toužebně po vlnce zírám,
Již se na mne neusměje!
Když po růži toužila jsem,
Hned se ke mně klonívala;
Směle jsem ji trhat mohla,
Tenkrát trnů nemívala.
Nyní však, když růži trhám,
Radosti květ opadává,
Jen to trní, ostré trní
Ach, to stále pobodává.
37
Sláva Čecha.
Krále, vlast a Boha ctíti,
Nezarmoutit žádného,
Veselé vždy mysli býti,
Cíl jest Čecha věrného.
Zármutek a utrpení
Čecha-li kdy potkává,
Opět brzo ulevení
Vděčná vlast mu podává.
Čech vždy jako skála stojí,
Vlasti své jest ochránce,
Strastí žádných se nebojí,
Čech pro vlast i zemřít chce!
38
Má vlast.
Hle jaká to země,
V níž mi slunce svítí,
Hle ty krásné sady,
Hle to vonné kvítí!
Vůkol všecko žive,
Zní hlas pěvců z háje,
Pohled na zem Čechů
Pohled jest do ráje;
Ach, a jak blažená cítím se já,
Země ta krásná jest otčina má.
Hle ty muže slavné,
Které odchovala,
Laskavá co máti
V lůně celovala,
Jakž jí oni pevně
Ku ochraně stojí,
39
Žádné zlosti cizí
Víc se nezabojí:
Radostný provívá ples duši mou,
Muži ti bratřími mými se zvou.
Čechů slavná země,
Ty jsi blaho moje,
Věčně skvít se bude
V srdci jméno tvoje;
Dcera věrná mile
Vše chce snášet strasti,
Jen se neodloučit
Od své drahé vlasti.
Štěstí tvé, otčino, oslava tvá
Jediná bude vždy blaženost má!
40
Sen.
V sadech libovonných
Sama jednou sedím,
Do modravé dálky
Zamyšlená hledím.
Slavíček na lípě
Libou píseň zpíval,
Až mne v spánek tichý
Sladce ukolíbal.
Ach, tu sen se rajský
Na spánky mé svanul,
Ponejprvé láskou
Duch můj tam jest zplanul.
41
Spatřila jsem juna
Blizounko mne státi,
Za ním Milka zlého
Šíp si z toulu bráti.
Krásné oko juna
Sladce na mně lpělo,
Duše má, mé srdce
Letem k němu spělo.
Tu se ke mně sklonil,
„MiIuju Tě,“ šepce;
„Však bych svou Tě nazval,
Tomu osud nechce.“
Aj, tu Mílek šípem
Lstivě na mne míří,
Spustí – a v mém srdci
Krutý bol již víří.
Krev se z rány valí,
Bolně hlas můj zkřikne,
Krev si stavit hledím –
V tom se oko mykne.
42
Procitám, ó želi!
Všechno se mi ztrácí,
Jen ta rána v srdcisrdci,
Ta ještě krvácí;
Vše se mi tu ztrácí,
Jenom obraz juna
Věčně skvít se bude
Jak na nebi luna!
43
Trojné kvítko.
Na lilii pohleď v rouchu sněžném;
Hrdě pne se svatá nevinnost
V těle nad ostatní kvítka něžném:
Na zem tuto z nebes přišlý host.
Tu zas růže v celé svojí kráse,
Rosou ranní v perlách posetá;
Kouzelný to zjev ti býti zdá se,
Duch tvůj toužebně ji obletá.
Avšak ještě jeden zve tě k sobě
Kvítek skromný, ale spanilý:
Sličnost svou pod lístky skrývá tobě
Fialka, ten kvítek přemilý.
Dívko hleď, bys květla vždy co růže,
V nevinnosti jako lilie,
Skromná jak jen fialka být může:
A jsi právem dcerou Slávie!
44
Krásná zem.
V krásné naší zemi české
Máme jistě všecko hezké,
Máme luhy, máme háj,
Kvítí, jež nám pěstí máj!
Pějme, sestry, písně české,
Pějme je, jsou velmi hezké;
Srdce choré hojí zpěv,
Z písně vane lásky zjev.
V té pak naší zemi české
Máme taky hochy hezké,
Jenž si v zpěvu libují,
Nás pak také milují.
45
Že pak my jsme děvy české,
Též musíme býti hezké;
Tiše jenom každá suď,
Hocha miluj, cnostná buď.
Nás-li hoši rádi mají,
Svědectví nám sami dají;
Nuže tedy, kde je lev,
Tam ať zavzní český zpěv!
46
Blaho života.
Proč mé srdce někdy těsným
Ozývá se tlukotem,
Proč se duch můj nespokojí
Zvučným světa hlukotem?
Pokoj hledám, společenstvo
Nedá jej, ni samota;
Kde ji najdu, onu krásnou
Cestu k blahu života?
Budu hledat blaho v lesku,
Jistě tam se najít dá.
Slavená a ctěná býti,
To snad bude rozkoš má.
Máš-Ii srdce cnosti prázdné,
Co ti sláva zpomůže?
Celý by se svět ti klaněl,
Blaho dát ti nemůže.
47
Tak snad v lásce mír ten svatý
Objala by duše má,
Neboť kdož je láskou zňatý,
Ve všem ráj svůj nalézá?
Lásky ovšem cit je krásný,
Ne však cesta k blahosti,
Není základ k cnosti spasný,
Neboť jsou v ní slabosti.
Ó kde tedy mír ten zbožný,
Jenž mé srdce ukojí,
Jenž mou duši roztouženou
Svatým blahem napojí?!
Máš-li život činů plný,
Pak i cestu k blahu máš,
Máš-li lásku k člověčenstvu,
Pak svůj účel dobře znáš.
Miluješ-li národ, zemi,
Pak i svatá tobě cnost;
Láska tedy vlastenecká
Věčně tvá buď blaženost!
48
U hrobu vlastenky.
Čí to tělo hrob ten skrývá,
Že tu množství slze roní?
Slyším ptát se, však jen toho,
Kterýž neměl citu pro ni.
My však znaly květ ten krásný,
Naději tu drahé vlasti,
Znaly sestru, duši krásnou,
Věrnou v radosti a strasti.
Zvadlať lilie ta čistá,
Černá země tělo kryje,
Duše však se vzhůru vznesla,
Nám a vlasti věčně žije.
Čistá jako cherub jasný
Dlí tam nyní nad hvězdami,
A co anděl vlasti strážný
Bude dlít též mezi námi.
49
Ó pojď, duchu čistý, svatý,
Přiviň k sobě sestry svoje,
Aby se ti vyplnilo
Srdečné vždy přání tvoje.
Vdechni do nás onu lásku,
Níž tys vlast svou milovala,
Jako pravá dcera její
O ní věrně pečovala.
My pak jako sestry pravé
Budem tě vždy sledovati,
Jako ty vždy věrným srdcem
Vlast svou snažně milovati.
50
Pomněnka na Závist.
Slunce ještě kryjí hory šedé,
Prahu vůkol ještě jímá sen,
Však již valí se co včelek roje
Četná společnost ze brány ven.
Dítky to té krásné, slavné země,
Jimž je chloubou slouti Čechů plémě.
Smích i žert jich kroky doprovází,
A přec slušnost všady panuje,
Radost, ples se jeví v každé tváři,
Vše se zná a vše se miluje.
Láska pojí toto jaré plémě,
Ježto vychovala slavná země.
Slavíček, jenž v keři hlučně zpíval,
Pojednou svůj krásný tají hlas,
51
Poslouchá, pozná však zvuky známé,
A radostně počne pěti zas.
Též i oni hlas slavíka znají
A s ním živě vlast svou opěvají.
A tu hle! již pouti cíl jim kyne,
Háječku je vítá šumný ples,
Větvinka se k větvi sklání, šeptá,
Známé zvuky slyšeti tu dnes.
Společnost pak tam na vršku stojí,
V krásné vyhlídce své zraky kojí.
Na protějším břehu skvělá záře,
V té pak záři kněžka spanilá,
Tvář se její blaze pousmívá,
Slavně kyne česká Thalia.
Blahá slza v oku jí se třese,
Tu již každý srdce v stříc jí nese.
Avšak k večeru již den se chýlí,
Čas již volá zase k odchodu,
Pevná loď je v svoje luno jímá,
A již plyne s nimi k domovu.
Ptáček, jenž tu ve větvinkách spává,
Háj i krajina jim „s Bohem!“ dává.
52
Mlha večerní již kraje halí,
Vltavy však svítí stříbrolesk,
A na obloze se rozestírá
Svatou září slavně hvězdný blesk.
Lahodně větýrek tichý vane,
Luna jasná převelebně plane.
V srdci všech tu vzniká blaho vroucí,
Duch se vznáší v nebes výšinách,
Zaleskne se v oku slza skvoucí,
Utkví na vlastenských lučinách.
Rajský pocit duše všech provívá,
Když se píseň: „Domov můj“ tu zpívá.
Vyšehrad se blíží – místo svaté –
Smích tu ztichne, vážná píseň zní,
Předků slavných ono sídlo zlaté
S úctou jenom pozdravit se smí.
Písní zvuky kol se rozléhají,
Ejhle z hory zpět se ozývají.
Nemysli, že ozvěna to pouhá,
Hlas to otců slavných zavznívá,
Znajíť oni lásku dítek svojích,
Rajský ples jim duší provívá.
53
Proto že svých dítek lásku znají,
Laskavě se jim též ozývají.
Tu však již je Praha v Iůno jímá,
Každý spěchá, by mu šťastný sen
Ještě jednou kouzlil ony krásy,
Jež mu bylo patřit celý den.
Ještě rukou srdečné podání,
„Dobrou noc!“ a „na brzké shledání!“
54
Dobrou noc!
Ukrylo se slunko zlaté,
Tajemně tu ticho svaté
Rozlívá svou čarnou moc.
Zvonek cinká ku klekání,
Jak by dával ve plesání
Po krajinách „dobrou noc!“
Hory halí mlhy šedé,
Luny ale světlo bledé
Temnotě odnímá moc.
A jak když se labuť koupá,
Po vodě se loďka houpá,
Vlnkám šepce: „dobrou noc!“
Břehu dopluje lodinka,
S hochem vystoupí děvinka,
Jež spojuje lásky moc.
Krajinka tu v ráj se mění,
Když hoch dává v políbení
Dívce drahé „dobrou noc!“
55
Ozvěna.
Ptáčku, ptáčku rozmilý,
RciRci, co dělá můj milý,
Na mne-li zpomíná?
Nebo jinou dívčinku,
Pověz, milý ptáčinku,
Místo mne objímá?
Avšak ztichne ptáčka hlas,
Ztichne náhle hlučný jas,
Tajným šeptem kvílí;
Jak by nemoh’ zřít můj žal,
Kdyby mi to povídal,
Letem v dálku pílí.
Ach! ty tedy, družko má,
Pověz, růže milená,
Co mi tajil ptáček.
56
Zdaž mě ještě miluje,
Nebo jinou celuje
Drahý můj miláček?
Však i růže tají dech,
A jak by jí pohnul vzdech,
Jenž má prsa tíží,
Spláče pro mne slzinku
Jako drahou perlinku
A hlavičku sníží.
Spěj, červánku, ke mně, spěj,
Outrpnost ty se mnou měj,
Poslyš mé vzdychání! –
Červánek však vysoko,
A já tuze hluboko,
Neslyší mé lkání.
Ozvěno! ty ozvěno,
Hle, mé srdce sevřeno,
Oko slzu rosí.
Ach zvěděti ty mě nech,
Co mi tajil růže dech,
Srdce vřele prosí.
57
Nebude snad láskou svou
Blažit více duši mou,
Nikdy, nikdy více?
Ach, kdo žal můj vysloví,
Ozvěna když odpoví:
„Nikdy, nikdy více!“
58
Útěcha.
Na rozcestí lípa stojí,
Pod ní malá lavička,
Na té každý večer sedá
Mlynářova Hanička.
Zraky svoje v tajném žalu
Brzy k zemi upírá,
Brzy k nebesům pohlédne
A slzu si utírá.
Obrázek tu matky boží
Na lípě se krásně skví,
K tomu děva ve svém žalu
Důvěrně a toužně zří.
Luna z oblak vystupuje,
Vůkol plane hvězdná zář,
Svatým mírem osvěcuje
Smutné děvy bledou tvář.
59
Nyní v dlaň hlavinku kloní,
Vzpomíná na blahý čas,
Když tu jako harfy znění
Zníval jí miláčka hlas.
Tady pode lípou svatou
Povždy on s ní sedíval,
A měsíček milosladce
Dolů na ně hledíval.
Žádný neslyšel jich sliby,
Jen ten malý slavíček,
Když si pod večer usednul
Do zelených větviček.
Žádný neznal jejich lásku,
Jen ty malé hvězdičky,
Jen ty stříbrolesklé vlnky
Kol plynoucí vodičky.
Nyní tady sama sedí,
Miláček ach ten tam již;
Pod zeleným rovem dřímá,
U hlavy má bílý kříž.
60
Proto dívka stále pláče
A ve hvězdný patří blesk,
Jako by tam zříti chtěla
Očí jeho zářný lesk.
Proto tiše vždy naslouchá
Písni ptáčka malého;
Jest jí, jak by naslouchala
Hlasu hocha drahého.
Jenom lípa mír jí dává,
Jinde nic ji netěší,
Neboť ji tu vždy obrázek
Matky boží potěší.
61
Zdání.
Jednou usnula jsem v loubí,
V loubí tichém na zahradě,
A ve spaní se mi zdálo,
Že stojím na Vyšehradě.
V svaté nadpozemské záři
Všecko vůkol mne se skvělo,
Že pohledem na tu krásu
Srdce radostí se chvělo.
Nebyla jsem ale sama,
U mne stály celé řady,
Dívky, mládci, muži, ženy,
Všechno bylo spatřit tady.
Viděla jsem místo širé,
Vůkol květlo rajské kvítí,
A u prostřed trůn z démantů
Ve slunci se jasně třpytí.
62
Na tom trůnu matka Sláva
Velebností jen se skvoucí,
A přec krásná, věčně mladá
Jako růže nevadnoucí.
Velebně se teď pozdvihla,
Nám pak sladce pokynula
A každého láskou vřelou
K srdci svému přivinula.
Pak se dotkla polehounku
Ňader tam, kde srdce vroucí,
A ňádra se otevřela,
Též i srdce to tlukoucí.
Na to ruku žehnající
Tam do srdcí položila,
V milostném pak usmívání
Ke každému promluvila:
„Jdi a pracuj neunavně;
Způsobíš tím radost dvojí:
Duši svojí vlastní blaho,
A pak štěstí matky tvojí.“
63
Trůn i máti náhle zmizly,
Zástup se ku práci strojí,
Zjednat sobě, vlasti blaho,
Plnit rozkaz matky svojí.
Též i já jsem pracovala,
Slabě, seč má síla byla,
O to jsem však přece dbala,
Abych zcela nelenila.
Zatím prchly dnové, roky,
Časy prchly jako letem,
A tu zase matka Sláva
Pokynula svojím dětem.
Mžitkem jsme zas všickni stáli
Přede trůnem se lesknoucím,
Přede tváří matky Slávy,
Před okem láskou planoucím.
Nyní u trůnu též stáli
Duchové uprchlých věků,
Duchové to předků slavných,
Věrných synů, statných reků.
64
Teď se zase matka dotkne
Ňader tam, kde srdce vroucí,
A ňádra se otvírají,
Též i srdce to tlukoucí.
A hle! v některém tu srdci
zkvítá růže v plné kráse,
Ruměncem jest ozářena,
Jak by vyrostla ku spáse.
Někde ale ousměškové
Ústy z černých ňader plynou,
A ze srdce jako z hnízda
Hadí, ještěry se vinou.
Někde zase všechno chladné,
Že ten dar, jejž máti dala:
Drahé svaté požehnání –
Tvrdost srdce nepřijala.
Tu však zase lilje zkvítá,
Tu zas něžná konvalinka,
Též i u mne, jaké blaho!
Zrostla malá fialinka.
65
Průvodcové matky Slávy
Sebrali ty kvítky blahé
A uvili krásný věnec
Ku ozdobě Slávě drahé.
A již skví se jí nad čelem
Růže, lilje, konvalinka,
A trojlístkem mezi krásným
Též i moje fialinka.
Ach, tu mě též matka Sláva
K srdci svému přivinula,
Požehnala svatou láskou –
Ach! a v tom jsem procitnula.
Víte nyní, proč fialka
Nade vše mi kvítka drahá?
Vždyť se dostala mi za ni
Matky Slávy láska blahá!
Víte, proč bych za to kvítko
Srdce, život, duši dala?
Vždyť mě za ně matka Sláva,
Aspoň ve snu, požehnala!
66
Upokojení.
Jezero znám jasnomodré,
Na vlnkách kdež tiše ploucích
Houpá se na milliony
Člunků krásných, zlatoskvoucích.
Světlo jasné rozlívá se
Po jezeru každé noci,
Aby spělo nešťastníkům
V bouři ploucím ku pomoci.
Za jezerem pán přebývá,
Pán to dobrý, lásky zřídlo,
Duch můj zná jej, velebí ho,
Ač jej oko neuhlídlo.
67
S láskou vřelou světem šírým
Pečlivý hled jeho zírá,
Kde skalisko průchod lodi
Cestovníka uzavírá;
A když loď u vlnobití
V bouři černé jižjiž hyne,
Aj, tu pán ten milostivý
Sboru sluhů svojich kyne.
A hle! plavec zlatovlasý
V člunku letí jako ptáče
K poutníkovi, jenžto v lodi
Těsně vzdychá, hořce pláče.
Vyvede jej plavec věrný,
Kde zas tichý vítr vane,
A poutníku místo žalu
Vděku slza z oka kane.
I mou lodí někdy děsná
Černá bouře strašně zmítá;
Nebojím se! pevně doufám,
Že mi slunce pozasvítá.
68
Když pak jednou na skalisku
Ztroskotá se v černé noci,
Pošle mi pán dobrotivý
Plavce svého ku pomoci;
A ten plavec bělorouchý
Přijme do člunku mě svého
A zprovodí za jezero
Do přístavu bezpečného.
69
Vzdechy.
Jitřenka když tmavé noci
V políbení ,s Bohem!‘ dává,
Na mé oči pak se snížíc
Se spánkem je rozžehnává:
Jak se tkne jich křídlem svojím,
Jest On prvním vzdechem mojim.
Když pak vzešlo slunce zlaté,
Blažíc zemi svojím bleskem,
Jeví se před zraky mými
Obraz Jeho růžným leskem.
A od rána po den celý
O Něm srdce myslet velí.
Když pak hvězdy v rouchu zlatém
Po nebi se rozprostřely,
Ztichnul hluk i šumot denní,
Ptactva písně oněměly:
70
I já měním v spánek bdění,
O Něm jesti moje snění.
Věru myslím, že až jednou
Přestanu na světě žíti,
Ještě bude v mrtvém těle
Živé srdce pro Něj bíti.
A ta kvítka na mém hrobě
O Něm budou šeptat sobě.
71
Žádost.
Kýž by možná bylo,
Každé děvě české
Vládnout stými hlasy,
Aby opěvala
Vlasti své nebeské
Čarodějné krásy.
Jedním hlasem pěti
Nikdy nepostačí;
Zřím to k svému hoři,
Jeden hlas že mizí,
Jak šum vlnky jedné
Ve velikém moři.
Jedním hlasem pěti
Nikdy nepostačí,
Neboť ten tak mine,
Jako když na lukách
Mezi tisícemi
Jedno kvítko zhyne.
72
Jestliže ve krásu,
Jež mě nadechnula,
Toužný zrak se noří,
Aj, tu čarnou mocí
Z jediné té krásy
Sto se jiných tvoří.
Předce však je lépe
Jedním hlasem pěti,
A veškeré cnosti,
Seč jen síla stačí,
Vlasti věnovati,
Než žít v nečinnosti.
Neboť jako moře
Nad svou vlnkou pláče,
Louka pro své kvítko,
Tak i vlast má kvílí
Jak upřímná máti
Pro netečné dítko.
73
Manželova opička.
Žádný neví jako já,
Jak je v noci cesta zlá,
K tomu ještě, když opička
Na zádech mi sedává.
Nic se nevaď, ženo má,
Není to opička zlá;
Když ji nesu, každá žilka
Radostí mi pohrává.
Když chci ještě skleničku,
Tu máš vidět opičku,
Jak mě domů postrkuje,
Že tady mám ženičku.
74
Zlé choditi v noci sám,
Pročež já opičku mám,
Ta mne domů doprovází,
Ač i někdy vrávorám.
A když i tu milou mám,
Na tebe přec zpomínám;
Pročež nehřeš na opičku,
Hubičku ti za to dám.
75
Otče náš!
Otče náš,
V nebesích jenž sídlo máš!
Pohleď na nás s trůnu Tvého,
Dej nám požehnání svého,
Neb ty věrných svojích znáš:
Otče náš!
Tvé jméno
Povždy budiž chváleno,
Nade všecko buď nám svaté,
Proň buď srdce láskou zňaté,
Věčně buď velebeno
Tvé jméno.
Království
Tvé ať nás neopustí,
Když nepřítel kol nás slídí,
76
Tu ať pravda Tvá nás řídí,
Pak nás tvé neopustí
Království.
Vůle Tvá
Vždy nám budiž vítaná!
Drsnou cestou s námi chodíš,
K dobrému nás cíli vodíš,
Pročež vždy buď vítaná
Vůle Tvá!
O chleba,
Jehož tělu potřeba,
Žádáme Tě, Pána, Krále,
K práci síly popřej stále,
A dej, když je potřeba,
Nám chleba.
Viny nám
Promiň, dobrý otče, sám,
I my odpuštění dáme,
Neb Tvůj rozkaz dobře známe,
Jen promiň Ty, Pane, sám
Viny nám.
77
Nepřítel,
Jenž by pokoušet nás chtěl,
Ať o cnost nás neoloupí,
Ba zahanben pryč odstoupí,
Jenž by pokoušet nás chtělchtěl,
Nepřítel.
Od zlého
Zbav nás, zřídlo dobrého!
DejDej, ať v cnosti setrváme,
K pravdě vroucně se vždy známe:
Zbav nás, zřídlo dobrého,
Od zlého!
78
Naděje.
Naděje! ty dcero zdejších slastí,
Nebem, Bohem samým zplozená,
Náhrado ty za pozemské strasti
K blahu duší lidských stvořená!
Bůh dal tvorstvu svému země, nebe,
Přál ku žití dary nejkrašší,
Kdy však stvořil, nebešťanko, tebe,
Tenkrát učinil nás nejblažší.
Ty se láskou svatou v srdce vineš,
A když duše zoufá zbouřená,
Tu jí jako anděl nebes kyneš:
V tobě bolest její lék svůj má.
Vzhůru neseš ji ke trůnu Pána,
Láskou káráš její slabotu,
Znovu doufá v dar krásného rána,
Znovu pozná Tvůrce dobrotu.
79
Dub a růže.
Tam u panské stráně
Dubec mladý roste,
Toužebně pohlíží
Ku chaloupce prosté.
Tam hled jeho jarý
Utěšeně vítá
Vnadné růžné poupě,
Na keři co zkvítá.
Rád by poupěti dub
Cos o lásce zjevil,
Kdyby pěstec jeho
Stále tady nebyl;
Rádo by mu poupě
Cosi povědělo,
Kdyby k němu výše
Jen se vznésti smělo.
80
Potok jekem divým
Stráň od keře dělí.
„Nesmíte se zblížit!“
Pánovitě velí.
Pěstec zrůstu jeho
Směr dát jiný baží,
Větve v jinou stranu
Obrátit se snaží.
Pávice se pyšná
Chladí v stínu jeho,
Nezíská si ale
Vzhledu jediného.
Poupě oblétají
Pestří motýlové,
Po dubu však jarém
Baží jeho snové.
Směje dub se mladý
Všemu namáhání,
A své bujné větve
Přes potok již sklání.
81
Skláněl se a skláněl,
Nadějí se kojil –
A hle! čas již přišel,
Kde se s růží spojil.
Nadarmo svět křičí:
„Nebude to! nejde!“
Co Bůh spojit hodlal,
To se předce sejde.
Ač mnohý den ještě
Boží slunko zajde:
Co se vřele hledá,
To se předce najde.
82
Myšlénka.
Co to lítá jako ptáče,
Vzhůru ku nebeské báni,
Mžikem míjí hvězdné říše,
Před trůnem se Páně sklání;
Hned se opět v moře ztápí,
Hned proniká zemní sluje,
A zas jako hravé kvítko
V potůčku po vlnkách pluje?
Co na pouštích sluncem zprahlých
Kouzlí rajské, bujné květy?
Co jak lehounký větýrek
Vznáší hmotu nade světy?
Kdo přeběhne jedním mžikem
Století i věky celé?
Kdo ty různé tvoří city?
Brzy jemné, brzy vřelé?
83
Když tvé tělo v poutech spjato,
Okovy když rámě tíží,
A klenutí nerozborné
Těžce, děsně na tě zhlíží:
Co tu jako Fönix skvělý
Povznáší tě z toho prachu?
Tělem’s otrok vůle cizé;
MyšlénkaMyšlénka, ta nezná strachu!
Myšlénka, ta vládcem jesti
Svobodným nad celým světem,
Myšlénka ti přiodívá
Trapné žití růžným květem;
Myšlénka jest jiskra Boží
Ku blahu poslaná z nebe;
Jí’s povýšen nad vše tvory,
Jí se snížil Bůh tvůj v tebe.
84
Srdce.
Známť jakéhosi strážce,
Ten ve dne v noci bdí,
Bedlivě povždy zírá,
Když všechno jiné spí.
Ve svojí dílně klepá
Ten strážník den i noc,
Ač velmi malý jesti,
Velkou přec jeví moc.
Vždy stejným taktem klepá,
Když nerušíš mu mír.
Když hněv tě však uchvátí,
V něm též je strašný vír.
Však brzy zas se ztiší
A krotí mysl tvou,
A radostněji klepá,
Zvítěziv mocí svou.
85
Když chuďas se ti blíží
Skloněný starobou,
Tu temně, bolně klepá,
Až pohne lítost tvou;
A děsně, bouřně bije,
Když přikročuje hřích,
Jenž jako had se plouží,
Slídě po obětích.
Blaze, když napomíná
Klepáním strážník svým,
Než běda! stokrát běda!
Zchvácen’s-li sokem zlým.
On věrným soudcem jesti,
On strážníkem tvých stop,
On až přestane žíti,
Ty klesneš v chladný hrob.
86
Tvé oči.
Když patřím do tvých očí,
Věř, tu spatřuji ráj,
V nich blaho vidím svoje,
V nich zkvítá věčný máj.
Jsou dva to uhly žhavé,
Jež zňaly bytost mou;
Jsou andělíčky hravé,
Blažící láskou svou.
Bludičky jsou tvé oči,
Jež mě zavádějí,
Když déle do nich hledím,
Srdce unášejí.
Tvé oči jsou mé nebe,
Když stkví se v kráse své;
V nich nořím hledy svoje,
V nich svítí hvězdy mé.
87
Trojí láska.
Jako vzneslá slunečnice
Touží jen po slunce záři,
Tak i srdce lásky plné
Zříti touží božskou tváři.
Jak ta láska slunečnice
K slunci věrná, nevinná:
Tak i láska k Bohu jesti
Důvěrná a dětinádětinná.
Jako něžná holubinka
Zamiluje krov domácí,
Ačkoli si poletuje,
Ráda se zas domů vrací;
Jak ta láska holubice
Vřelá jest a nevinná,
K roditelům láska jesti
Důvěrná a dětinná.
88
Jak slavíček zamiluje
Strom, na němž své zvolil sídlo,
S větvičky na větev skáče,
Strom ten jeho blaha zřídlo;
Jak ta láska slavíčkova
Outlá jest a nevinná,
K národu i láska jesti
Důvěrná a dětinná.
Komu tré se těchto lásek
V srdci věrném uhostilo,
Tomu v nejčistější záři
Slunce blaha zajasnilo.
Neboť kdo zná oceniti
Lásek těchto rajský květ,
Ví, že jedna jiskra platí
Více nežli celý svět.
89
Spokojenost.
Nač jen stále „Ach a Běda!“
Z těsných prsou vysílati?
Nač jen stále na ten osud,
Na ten trpký žalovati?
Nač jen stále slze ronit?
Nač o ideálech sníti?
Můžeš, když máš vůli pevnou,
Šťastným, velmi šťastným býti!
Jestli ublížil ti někdo,
Ty můj Bože! nuž co více?
Léto ještě neudělá,
Věř mi, jedna vlašťovice.
A když jeden tvou chce zkázu,
Najdeš více dobrých lidí,
Kteří opět milují tě
A nepravost nenávidí.
90
Anděle nehledej tamo,
Kde jen lidé přebývají.
Z lidí nečiň hned si ďábly,
Když je vášně ovládají.
Měj jen v srdci více lásky,
Pravou víru, pevné chtění,
A když trápení máš velké,
Bůh a čas to všecko změní.
Jsi-li chudý, nenaříkej!
Bůh je bohat, může dáti.
Pracuješ-li usilovně,
Zpívej při tom, čas se zkrátí.
Zanech tedy naříkání,
Vždyť jsi stvořen k blaženosti!
Svědomí jen měj vždy čisté,
Pak žít můžeš v spokojnosti.
91
Změna času.
Oženil se kohout,
Vzal sobě putinku,
Milounkou a něžnou
Jako holubinku.
Ta jej nade všecko
V světě milovala,
Pohled jí byl rozkaz,
Vše hned vykonala.
Neuznal však kohout
Vřelou její lásku;
Nesměla ubohá
Vydat ani hlásku,
Hned se hrdě vztýčil,
Krk hned natahoval:
„Já pán jediný jsem!“
Pyšně zakokrhal.
92
Zašla ubožátko.
Vzal slepici jinou,
Aby nahradila
Putinku nevinnou.
Té však zrostl hřeben,
Klofá teď kohouta,
A ten ubožáček
Zalízá do kouta.
Tak se časy mění,
Tak to v světě bývá;
Kohout nyní mlčí,
A slepice – zpívá!
93
Pražanův ples dne 27. února 1856.
Rci mi, Praho, Zlatá naše Praho!
Proč tak svátečně se odíváš?
Jaké vzešlo v tento den ti blaho,
Že tak radostně se ozýváš?
Proč tak hrdě vznášíš týmě svoje,
Proč i k plesu pudíš srdce moje?
Jak se nemám rouchem odívati
Svatebním, an kyne taký ples?
Jak se nemám blaze ozývati,
Když mi sláva taká vzešla dnes?
Nad mé blaho blaha v světě není:
Ferdinand Své slaví zasnoubení!
Pětmecítma rokův odkvapilo,
Co již s Chotí drahou spojený;
Nejedno se v světě obrátilo,
An s ní žive život blažený:
A dnes slaví – ó jak nám je blaze!
Stříbrnou Svou svatbu v Zlaté Praze.
94
Díky Tobě, Pane ušlechtilý!
Díky vznešené i Choti Tvé,
K nám že přízní jste se naklonili,
Nám přejíce přítomnosti Své.
Trojíť Pražany k Vám víže páska,
Páska mocná: vážnost, vděk a láska.
Zvolili jste sobě stálým sídlem
Zlatou Prahu, Čechův pramáti:
Kéž Vám Praha jest i blaha zřídlem!
Láska Pražanův se nezvrátí.
Zajdou věky a století minou –
Jména Vaše z srdcí nevyhynou.
Blaze ží, ó Dobrotivý Pane!
Život Tvůj ať chrání Pán Bůh sám,
I Tvé Choti zbožné, milované;
Drazí jste a milí povždy nám:
Kéž slavíte někdy zase blaze
Svatbu zlatou v naší Zlaté Praze!
E: av; 2004
95