Dub a růže.

Anna Vlastimila Růžičková

Dub a růže.
Tam u panské stráně Dubec mladý roste, Toužebně pohlíží Ku chaloupce prosté. Tam hled jeho jarý Utěšeně vítá Vnadné růžné poupě, Na keři co zkvítá. Rád by poupěti dub Cos o lásce zjevil, Kdyby pěstec jeho Stále tady nebyl; Rádo by mu poupě Cosi povědělo, Kdyby k němu výše Jen se vznésti smělo. 80 Potok jekem divým Stráň od keře dělí. „Nesmíte se zblížit!“ Pánovitě velí. Pěstec zrůstu jeho Směr dát jiný baží, Větve v jinou stranu Obrátit se snaží. Pávice se pyšná Chladí v stínu jeho, Nezíská si ale Vzhledu jediného. Poupě oblétají Pestří motýlové, Po dubu však jarém Baží jeho snové. Směje dub se mladý Všemu namáhání, A své bujné větve Přes potok již sklání. 81 Skláněl se a skláněl, Nadějí se kojil – A hle! čas již přišel, Kde se s růží spojil. Nadarmo svět křičí: „Nebude to! nejde!“ Co Bůh spojit hodlal, To se předce sejde. Ač mnohý den ještě Boží slunko zajde: Co se vřele hledá, To se předce najde. 82