Upokojení.

Anna Vlastimila Růžičková

Upokojení.
Jezero znám jasnomodré, Na vlnkách kdež tiše ploucích Houpá se na milliony Člunků krásných, zlatoskvoucích. Světlo jasné rozlívá se Po jezeru každé noci, Aby spělo nešťastníkům V bouři ploucím ku pomoci. Za jezerem pán přebývá, Pán to dobrý, lásky zřídlo, Duch můj zná jej, velebí ho, Ač jej oko neuhlídlo. 67 S láskou vřelou světem šírým Pečlivý hled jeho zírá, Kde skalisko průchod lodi Cestovníka uzavírá; A když loď u vlnobití V bouři černé jižjiž hyne, Aj, tu pán ten milostivý Sboru sluhů svojich kyne. A hle! plavec zlatovlasý V člunku letí jako ptáče K poutníkovi, jenžto v lodi Těsně vzdychá, hořce pláče. Vyvede jej plavec věrný, Kde zas tichý vítr vane, A poutníku místo žalu Vděku slza z oka kane. I mou lodí někdy děsná Černá bouře strašně zmítá; Nebojím se! pevně doufám, Že mi slunce pozasvítá. 68 Když pak jednou na skalisku Ztroskotá se v černé noci, Pošle mi pán dobrotivý Plavce svého ku pomoci; A ten plavec bělorouchý Přijme do člunku mě svého A zprovodí za jezero Do přístavu bezpečného. 69