Na lunu.

Anna Vlastimila Růžičková

Na lunu.
Luno jasná, družko milá, Zastav běhy své, Pohleď na mne s výše svojí, A slyš hlasy mé. Tobě svěřím srdce svého Tajnost nejdražší, Tobě zjevím duše svojí City nejblažší. Znáš-li hocha, jenž tam často V háji sedívá, Okem jasným, duchaplným, K nebi hledívá? K němu plyne touha moje, On je blaho mé; Jej mé srdce láskou vroucí Věrně miluje. 11 Neví on však o mé lásce Aniž o ní zví, Jenom tobě, drahá moje, Zjevila jsem ji. Plyň tam k němu, plyň do háje, Luno tichounká! Celuj tam jej v čelo jasné, Družko milounká! Naplň mírem srdce jeho, Luno citlivá, O mé ale k němu lásce Buď mlčenlivá! Ne aby si snad vodince Něco svěřila; Vodinka by svým bubláním Všechno zradila. Ani vánek rychlý nesmí O tom zvěděti, Ten by jistě také nemoh’ Tiše mlčeti. 12 Háječku by to vyjevil, Veskrz když by vál, Ba snad by každému stromku O tom povídal; Stromeček pak by to ptáčku Zase šepotal, A ten by to miláčkovi Všechno klevetal. On pak nesmí o mé lásce Nikdy zvěděti, Miluji ho, budu ale Věčně mlčeti. 13