Praha.

Praha.
Není pohledu snad krásnějšího, Jako Praha v noční ztišenosti; Mír když svatý nad ní se prostírá: Obraz-tě to skvělé spanilosti. Hle ty věže, v nepřehledném množství, Kterak pyšně královsky tu čnějí, Každá zdá se věrně dosvědčovat, Každá hlásat světu slávu její. Tady řeka, jako stříbro skvoucí, Vltava to jará věkoslavná, Kapka každá perla v ní planoucí: To je družka její, věrná, dávná. Kam jen hlédnu, všady stopy skvělé; Žel že vnukům nejsou více svaté, A že noha šlape, kde by líbat Měly ústa, pomníky stát zlaté. 22 Jest to pohled věru čarokrásný, Když tak klidně, tiše zde spočívá, A když luna, jako posel míru, Na ni bledou záři svou vylívá. Mění se však pohled v Božské zření, Když se slunce nad ní počne skvíti; Oko žasne, v citu přeblaženém Mní se člověk v zemském ráji býti. Avšak hle, co tamto prosvituje? Tam se věru červánek nachází; Těš se, Praho, těš, ach již se zdnívá, Blaho, blaho! slunce již vychází! 23