Praha.
Není pohledu snad krásnějšího,
Jako Praha v noční ztišenosti;
Mír když svatý nad ní se prostírá:
Obraz-tě to skvělé spanilosti.
Hle ty věže, v nepřehledném množství,
Kterak pyšně královsky tu čnějí,
Každá zdá se věrně dosvědčovat,
Každá hlásat světu slávu její.
Tady řeka, jako stříbro skvoucí,
Vltava to jará věkoslavná,
Kapka každá perla v ní planoucí:
To je družka její, věrná, dávná.
Kam jen hlédnu, všady stopy skvělé;
Žel že vnukům nejsou více svaté,
A že noha šlape, kde by líbat
Měly ústa, pomníky stát zlaté.
22
Jest to pohled věru čarokrásný,
Když tak klidně, tiše zde spočívá,
A když luna, jako posel míru,
Na ni bledou záři svou vylívá.
Mění se však pohled v Božské zření,
Když se slunce nad ní počne skvíti;
Oko žasne, v citu přeblaženém
Mní se člověk v zemském ráji býti.
Avšak hle, co tamto prosvituje?
Tam se věru červánek nachází;
Těš se, Praho, těš, ach již se zdnívá,
Blaho, blaho! slunce již vychází!
23