Dub a růže.
Tam u panské stráně
Dubec mladý roste,
Toužebně pohlíží
Ku chaloupce prosté.
Tam hled jeho jarý
Utěšeně vítá
Vnadné růžné poupě,
Na keři co zkvítá.
Rád by poupěti dub
Cos o lásce zjevil,
Kdyby pěstec jeho
Stále tady nebyl;
Rádo by mu poupě
Cosi povědělo,
Kdyby k němu výše
Jen se vznésti smělo.
80
Potok jekem divým
Stráň od keře dělí.
„Nesmíte se zblížit!“
Pánovitě velí.
Pěstec zrůstu jeho
Směr dát jiný baží,
Větve v jinou stranu
Obrátit se snaží.
Pávice se pyšná
Chladí v stínu jeho,
Nezíská si ale
Vzhledu jediného.
Poupě oblétají
Pestří motýlové,
Po dubu však jarém
Baží jeho snové.
Směje dub se mladý
Všemu namáhání,
A své bujné větve
Přes potok již sklání.
81
Skláněl se a skláněl,
Nadějí se kojil –
A hle! čas již přišel,
Kde se s růží spojil.
Nadarmo svět křičí:
„Nebude to! nejde!“
Co Bůh spojit hodlal,
To se předce sejde.
Ač mnohý den ještě
Boží slunko zajde:
Co se vřele hledá,
To se předce najde.
82