Ozvěna.
Ptáčku, ptáčku rozmilý,
RciRci, co dělá můj milý,
Na mne-li zpomíná?
Nebo jinou dívčinku,
Pověz, milý ptáčinku,
Místo mne objímá?
Avšak ztichne ptáčka hlas,
Ztichne náhle hlučný jas,
Tajným šeptem kvílí;
Jak by nemoh’ zřít můj žal,
Kdyby mi to povídal,
Letem v dálku pílí.
Ach! ty tedy, družko má,
Pověz, růže milená,
Co mi tajil ptáček.
56
Zdaž mě ještě miluje,
Nebo jinou celuje
Drahý můj miláček?
Však i růže tají dech,
A jak by jí pohnul vzdech,
Jenž má prsa tíží,
Spláče pro mne slzinku
Jako drahou perlinku
A hlavičku sníží.
Spěj, červánku, ke mně, spěj,
Outrpnost ty se mnou měj,
Poslyš mé vzdychání! –
Červánek však vysoko,
A já tuze hluboko,
Neslyší mé lkání.
Ozvěno! ty ozvěno,
Hle, mé srdce sevřeno,
Oko slzu rosí.
Ach zvěděti ty mě nech,
Co mi tajil růže dech,
Srdce vřele prosí.
57
Nebude snad láskou svou
Blažit více duši mou,
Nikdy, nikdy více?
Ach, kdo žal můj vysloví,
Ozvěna když odpoví:
„Nikdy, nikdy více!“
58