BASKYRSKÉ PÍSNĚ.
(Z Ruského.)
[Květy 1837.]
1.
1.
Proč já nejsem mladým orlem na horách bydlícím,
Silou bouře, mohutným se křídlem honosícím?
Tehdáž v rodné bych obydlí, tam pod jasné nebe,
Na vysokou skálu unes, má Zulečko, tebe;
Mlha ranní tvou by krmí byla,
Sluneční by zář tě napojila.
Proč já nejsem vychovancem pustiny volnějším,
Hrdým komoněm i smělým a větrů bystřejším?
Tehdáž bych, Zulečko, tebe mžikem unes v kraje,
Kde se Ural vine šedý, vichr chladný vlaje;
Bujná tráva tvou by krmí byla,
Bystrost větrů by tě napojila.
Proč já nejsem lesů vládcem bouřlivým i strašným?
Zvěřelomným medvědem neb vlkem krvolačným?
Tehdáž bych, Zulečko, tebe unes mezi skály,
V outočišti lesních stínů, tam bychom okřáli!
Ptactva píseň tvou by krmí byla,
Stínu chladnost by tě napojila.
22
2.
2.
Šumné moře žulovými
Mezi skalami se baví,
I čeří se vlny zpurné;
Děvina ku moři praví:
„Moře, moře, kde můj milý?
Rci, ach! kde mne očekává?“
Moře neodpoví, šumí
A pozdálí promodrává.
Obloha se v mrak oděla,
Zanáší se prach létavý,
Vítr břehem když zahvízdá;
Děva pak ku větru praví:
„Větře, větře, od severu
K jihu duj v milostném vění,
A milenci dones mému
Poslední mé políbení!“
Rozestře po větru křídla
Havran, za moře se plaví
Povětřím; val pod ním sténá;
Děva ku havranu praví:
„Havrane, ty druhu smutný!
Na svém dálném putování
Nezapomeň přemilému
Vzdáti moje rozžehnání.“
23
A což havran? Zakrákoral
Z mohyly prohlédával;
Ve skalách zahvízdal vítr
A hladinou si zahrával.
Zašumělo, zabouřilo
Moře, vzteká se vlnina,
Nad níž vichr duje zpurný –
S mořem zápasí děvina.