ŽEL. [Květy 1835.]
Hoj, kdybych byl orlem, k slunci bych polítnul, V zlatojasné zoři z jitra bych se koupal, Ode hvězdy k hvězdě vesele bych stoupal, A v moři nebeském k blahosti procitnul! Kdybych byl potůčkem, vlastí bych se vinul, Zem a nebe spojil v obrazu hladiny, Perly bych vynášel z podzemní dědiny, V bezedném pak lůžku oceánů hynul! Kdybych byl slavíčkem, jak bych já si zpíval! Noc a háj a hvězdy by mne poslouchaly, Až by jitřní plesy nad horami vstaly, Až by mne i píseň v háji hrob ukrýval. K slunci duch se vznáší perutí orličí, Srdce o samotě co potůček plyne, Nad nímž střídajíc se bouř a jasno hyne; Jen můj zpěv žaluje, že není slavičí! 1

PÍSEŇ VEČERNÍ. [KvětyČes. Včela 1835.]
Z východu se bledá luna Smutně k západu valí, Hvězdy zhasly, černé mračno Pout tichou její kalí: Bledá luna – moje žití, Černé mračno – osud můj, Tmavé hvězdy – moji dnové, Kdy skončíte oběh svůj? Na západě zlatý hesper Soumrakem se probírá; Po krátkém, však krásném žití Večerem již umírá: Zlatý hesper, moje láska, Den můj k noci provází; Soumrakem se osvítila, Večerem již zachází!

PROCHÁZKA V SOUMRAKU. [Květy 1836.]
1. 1.
Šerý soumrak z hájů kyne, Dokonává denní hluk; Dolinami jih se vine, Jihem zvonků libozvuk. 2 Spěchám ven, kde peruť jeho Vznáší se nad lučiny; K lesku věnce brunatného Zve mne obraz vidiny. Ano, chci ten obraz svatý Ještě jednou z dálky zřít, A co věnec onen zlatý Po kraji dvou světů snít. 2. 2.
Na obloze v stříbrolesku Hvězdy se rozněcují, Zastíněnou nebes výši Září svou osvěcují. Písmeny to mluvy tajné, Mluvy nevyzpytané, Věčné pravdy skrývající, Ale posud nečtené. TajemstvíTajenství ta kdo by zjevil, Toho darmo hledá zem; Kdo však tam je slavně napsal, Největším byl mudrcem! 3 3. 3.
Jak se chvějí touhoplně Ty květinky lesknavé! Jak se mísí v šumot jejich Libé dechy hájové! Tam své tajno říčka siná Chová v dutých bublinách, Pokraj ní peřesté kvítí V bujných pluje travinách. A v to kvítí čarokrásné, Kdož v ně s citem nezračí? Kdo v ty vnady oblíknul je, Básník ten byl největší! 4. 4.
Již pozemské tvory všechny V mlhavý se závoj kryjí, Jen zde onde mezi mrakem Matné ještě záře žijí. Soumrak již se k zemi schvívá, Vše, co drahým člověku je: Med radosti, blaho žití – Mocně srdce donikuje. 4 Ach, to všecko nepodává Poklidu mi žádného; Víc než radost, nežli žití Hledá touha srdce mého. 5. 5.
Šedá k nebi skála strmí, Nade skálou soumrak vlaje, Ze soumraku vížka zírá, Pradávná to stráha kraje. Když jsou z dálky v divé bouři S bleskotem se chmury hnaly: Žalostivé zvonku tóny S vížky v okol zalétaly. Když zlehounka tichý večer V zlaté roucho hory skrýval: Zbožný hlas té panny skalní Hlasů tvorce oslavíval. Pustá nyní vížka stojí, V ní se zvonky nehoupají; Vrány jen oblétující V soumraku tam stonávají. [5] Ó mé srdce, bolné srdce! Tys též jindy žalovalo, Zvukem hlasným, trudojevným Soumraku si ztěžovalo. Nyní ranou oněmělé Zpěvu, lásky si nevšímáš! – Proč, ach! proč, co ony zvonky, V mrtvém lůžku věčně dřímáš? 6. 6.
Všude ticho, všude kojno, A ti, jenž se milují, V soumraku své svaté sliby Políbením věncují. K tomu mladé ptactvo šeptá, Aneb háj si zašumí; Mladé ptactvo, listí háje Slibům lásky rozumí. Všude ticho, všude kojno; Já pak všeho nejtišší, Samoten jsa šerem bloudím – Žel můj nikdo neslyší. 6 7. 7.
Poslední vy slunka zhledy, Vy mých slastí vyschlé zdroje! Žádný vás tak neoželí, Jako citné srdce moje. Ach! i v něm, i v něm též doutná Poslední juž jiskra žití; Leč jak vy se dotknete jí, V plameny se opět znítí. Poslední též struny zvučí, Jako vanou dechy lední; A ve mdlém se oku třpytí Slza naděje poslední. 8. 8.
Květinky se k zemi kloní, K zemi se i lípa schvívá, A mé oko zaslzené Bolestně se k zemi dívá. Proč ta zem nás všecky vábí, Že tak toužebně k ní zříme, A když nám se nebe ztmívá, Vždy se k ní zpět navracíme? 7 Vždyť je země naší matkou, Jenž nám všeho poskytuje; Protož kdy se nebe mračí, K ní se dítko přivinuje. 9. 9.
Na nebi, hle! růžovlném Větýrek červánky shání, V dolinách pak fialoví Dechem jeho již se sklání. Slunce pryč se odebírá; Nemohuť já déle dlíti; Jen kde jasno, tam mi blaze – Bez světla mi nelze žíti! S dolinou se tedy loučím, Na horu se odebírám, A za sluncem v šedý soumrak Touhoplným okem zírám. 10. 10.
S hory dál a dále hledím Do kraje tam spícího: Hynoucí poblesky sledím Slunce zmírajícího. 8 Kamo záře plápolají, Vanou z hájů povzdechy: Tamo písně moje vlají Za hvězdou mé útěchy! Jen se skvěte jarním květem, Jasné stopy růžové! Sejte světlo bludným světem, Teplo sejte májové!

ODPOVĚD. [Čes. Včela 1838.]
Ty se mne tážeš, proč k radosti I k žaluželu sobě zazpívám? A rozčilené srdce hořem Marnému světu odkrývám? Ó, ptej se zpěvného slavíka, Proč každonočně hlasem svým Své žely i své blaženosti Zjevuje stromům ztemnělým. I proč slzívá, ptej se růže, Již dechy rájské zplodily; Kde jejich, tamť i moje písně I slzy mé se zrodily. 9

TAŽNÉ PTACTVO. (Dle J. Jana Stagnelia.) [Květy 1835.]
Tamto hle! se ptactvo v cizinu ubírá, Vzdychajíc Gouthiodský opouští břeh; V zpěvu žel loučících větrem se prodírá: „Ach! kam as dolítnem z drahých krajů těch?“ Tak zpívaje bohu, sbor k nebi pozírá. „Bolestně ty Skandské kraje opouštíme; Ó jak blaze žíti a veselo tam, Kde v květoucí lípě hnízda si stavíme, Kde balšámový vzduch volně věje nám; K břehu neznámému teď však poletíme!“ „S kadeřemi zlatými růžovém u věnci Kdežto v háji půlnoc panuje bledá, Tamo nelze lkáti blízkému milenci, Kde se v blahosti tak libě sníti dá, Až se jitrem zbudí z snů lesa rozenci!“ „Klenutý se k zemi strom milostně schvíval, Perlami rosnými květiny posil; Růže svadla již, kde dubu list šumíval, Vír do větví zhoubně divoký zavyl, Květem sněhobílým pahorky pokrýval.“ 10 „Proč v severu déle ještě přebýváme? Krátí se tu den a slunko se již tmí. Opusťme hrobenku, nadarmo zde lkáme; K letu vznešenému dal Bůh perutí. Aj, i v bouři krásné, moře tě vítáme!“ Takto pěje ptactvo u čerstvém létání; Po krátku dolítne ve pěknější svět, Vzrostlém kde na jilmu uponka se sklání, Vine se potůček myrtový skrz květ, Kde v chladícím háji veselé zpívání. Tvé-li ku žalosti slunko se zakrývá, V bouři citlivá nezoufej, duše má! Za mořem i ptákům břeh dědinný kývá, Za hrobem je stáně – dědina to tvá, Kde u věčném jaru jitro se usmívá!

ŽIVOTA POUT. [Květy 1840.]
1. 1.
Ó blažící putování! Putujíť i hvězdy jasné, Putují též řeky bystré, I nás touha dál zahání! 11 Za horami, za vodami Jitro jasné promodrává, Nová vlast nás očekává, Tam kdo touží, putuj s námi! Krásnější tam slunce svítí I vřelejší srdce žíří, Hvězdy nikdy tam nezajdou: Kdožby s námi nechtěl jíti? Protož ku předu spěchejme, K osvícené, volné říši, A k stálému putování Vespolek si zazpívejme! 2. 2.
S bohem buďte chladné břehy, Květné louky, stinné háje! V dalekost můj osud velí, V cizí ubírám se kraje. Či tam toužebností zajdu? Či vás, milé, opět najdu? Kdy a kdekoliv se octnu, Zpomenutí nezavane; Kamkoliv mne stezka vede, Jedno slunce všudy plane; Nechť mne cizá střecha kryje, Vždy mi jedno srdce žije! 12 3. 3.
Zde plynu mořem zdáleným, A zřím okem rozpáleným, Jak skvělá vlnka zaplesá, Kdy slunce v lůno jí klesá. Nade mnou však se valí kouř, Divá se hrozíc blíží bouř, Zakrývá nocí oblohu; Já nazpátky již nemohu! Ó větře, ku břehu mne žeň! Ó moře, vztekem se nepěň! Však bouře, hle, tak divoká, A vlna, och, tak vysoká! – 4. 4.
Plyň dál, lodičko! – vlny se již chvějí, Bys se mnou záhy k cíli připlavila; Než nás vír zchvátí, než bouře zahřmějí, By duše má se v klidu zotavila. Plyň dál, lodičko! – vlny již se chvějí! Na východě jsem hlasy doslech’ zvučné! Již oněmělé k zbuzení nepějí, Zmrtvěly písně bohatýrů hlučné. 13 Plyň dál, lodičko! – vlny se již chvějí: Nechť v sever, nechť tě k jihu vítr shání, Mně stejno! – nade mnou se nezardějí Poblesky opravdivé klamných zdání! Ku západu, – hle! tam obláčka spějí, Tam já i toužím k světlu vyhaslému; Plyň dál, lodičko! vlny již se chvějí, Dones mne v náruč poklidu věčnému! 5. 5.
Hoj, ta noc, ta temná noc, Jak se hrůzně k zemi blíží! Jak ve bouři hromonosné Chmurný val a blesk se kříží! Poutníku! kde mužnost tvá? Ohlédáš se, chceš se skrýti? Bleskům obnaž slabá prsa – K vznešenosti se roznítí! Pomni na budoucí den, Dráhu tvou kdy mrak zakalí; Pomni, že se slunko jasné Po vší bouři zas odhalí. A kdo zpurnou přečkal noc, Tohož skvělá zář nemine; S osudem kdo se potýká: Vítěz slavený zahyne! 14 6. 6.
Jak se oblak větrem shání, Jak se řeky krajem proudí: Tak i duch můj světem bloudí, Nezná domov, nemá stání. K budoucnosti zalétává, Jarmo zvyku neuznává, Mlhou k nebi se vypíná, K zemi bouří co lavína. V nedosáhlé dalekosti Sluncem ve dne, hvězdou v noci, Čarodějnou skví se mocí Vidina mé toužebnosti; Slzy mé však darmo plynou; Život stárne, léta hynou, Slunce, hvězda denně zpráhne – Duch vidinu nedosáhne! 7. 7.
Ty hvězdo tichá, oblohou Co noční pobluzuješ, A tmavopustou dráhu mou S obláčků pozoruješ; Jak s výšiny ostíněné Tvůj kmit se k nám probírá: Takž oko mé zaslzené V tvé jasno zhůru zírá. 15 Na pozemské té pustině Mi růže nevykvítá, A žádné vroucí slunce mi Na pouti nezasvítá; Nad mnou se střídá noc a den, Můj život však nezmění; I světem bloudě samoten, Zacházím v říši snění! A jakož luna v mlze tam – Loď skvělá temnem plyne: Takž já! – kol hlučný země klam. Svět citů ve mně hyne! Co uhel dožířující, Mdlý touhou, v popel klesnu; I zhled můj umírající Jen vzplane ještě ve snu! 8. 8.
Jak temná jest pozemská noc! Jak smutno mně, an samoten Z půlnoční tmavé pustiny K milému světlu toužím ven! Tak chladnýť vítr! – jekot vln Řek zdálených, co divý pluk Procitlých duchů, nocí lká Tak strašlivě, co z hrobů zvuk. 16 Toť šeptot – slyš! ó ne, jen list Šumící větrem; – hle! tam stín Mi hrozí noční temnotou! – Ó ne, toť zídka zřícenin. Vy záře luny, jiskry hvězd, Pohlédněte s obláčků ven, Bych našel dráhu ztracenou, Bych došel tam, kde svítá den! 9. 9.
Kam’s plynul, zlatý věku můj, Ty skvělé jitro mé mladosti? Kam zavál jih vlažící tvůj, S vonnou svých dechů lahodností? Ó, jen mne ještě doprovoď K pomněnce na pozemské pouti, Než vicher mou zažene loď, A v bezdnu musím zahynouti. Tak tichý, kojný zdál se svět, Nade mnou obloha se smála, Radostí chvěl se jarní květ, Kdy vlažná nad ním zář ustála! 17 V té tichosti, tak blažené, Dopřáno bylo srdci snění; Však slunce hle, obnažené K smutnému kyne probuzení. Teď vlny ozářené zřím Ve rozvitém pomořském klínu; Kdy k ráji však připlouti mním, Noc věčná z vlnných hrozí stínů. 10. 10.
Hoj, vy hory, modré hory, Kam tak smutně pozíráte? A vy řeky, chladné řeky, Co svým hlukem v toku lkáte? Co vy lesy, tmavé lesy, Nocí zatmělou hučíte? I vy hvězdy, nebes oči, Rosní kapky proč slzíte? „My za poutníkem slzíme! V dalekou cizinu zašel; Nocí bloudiv, mdlobou klesnul – Cestu zpátky již nenašel!“ 18

ZPĚVCŮV RÁJ. Květy[Květy 1835.]
Zřím-li tam v tu tmavomodrou říši, V ony miliony nočních hvězd: Mním, že jedna z nich mou vlastí jest, A v mém srdci bouře se utíší. Blaho mně, kdy čarodějná noc V temný závoj zemi mdlou zavine! Vznešená s vysosti vlast mi kyne, Nadzemskou v sobě cítím moc: Srdce plane vroucí blažeností, Toužebný hled bloudí po vysosti. – Proč mne k sobě vábíš bludný světe? Všední země, proč mne držíš v letu? Vím, že zde mi věnec nevykvěte, Protož krásnější si tam upletu. Kvítky, jakéž věkem nevadnou, Nechť ověnčí zvučnou harfu mou. Marnéť, země, tvé k sobě volání Mne: nezrušíš báječný můj sen; Nocí tvou se můj osvítí den K vznešenému budě mne konání. Dokud jaro oblétá mé líce, Nezmění se toužebnosti hlas; Ni blud tvůj, ni všemohoucí čas Z ráje mého nesvede mne více. – Zde, kde Byron poklidu nenašel, Z Albionu když ho v jižné dálky Osud zahnal do Helenské války; 19 Truchlivý, kde zoufanlivý zpěv, Světu když ohlášel věčný hněv, Nepochopen, jakž i zpěvec zašel; Zde, kde Kamoens – an mořské valy Tvorce Lusiady zachovaly – K hanbě člověčenstva bídou mřel; Povržený Lomnický kde zpíval, Tassona lid šílencem nazýval: Zde, kdy zpěvec ráje svého zřel? – V samotnosti jen, v básnickém zdání, Svět za světem kde se rychle shání, U večerních zvonků liboznění Obrazy kde čarovně se mění; Hájů stín kde vonný vzduch vydává, Květinami vlažný jih pohrává, Kam ni hlučná všednost, řeči plané, Sprostoty ni zápach nezavane: Tam na zašlé usadiv se hroby Zpěvec slaví blažené své doby. Nechť pak oko slzí neb se směje, Srdce blahem, žalostí se chvěje, Ve vidinném opět snu okřeje. Objasníť se zraky tam zvolence, Nový světu neznámý jej ples Uvítá, soumračný jme ho les Divuplných výjevů; milence Tajemně on ruku podá svoji, Zapomenuv, co jej k nuzné zemi I k vděčnosti kouzlem zvyku pojí. Tam roznícenými perutěmi 20 Lze od hvězdy k hvězdě mu létati A vším, co země v svém lůně kojí, Ano – životem povrhovati! –

NA PLAVBĚ. [Květy 1835.]
Vznášejme se bez strachu nad hladinou V neskončené světa dálky; Nechť větry o zápas loďku ženou, Nás v bouři těší moře války! Nechť k obloze vlnka plavce vynáší, Neb člun hlubokého do bezdna padá: Zas slunko vystoupne a chmury rozpráší, Zmužilému osud zahynouti nedá! Zde strom nešumí, zde se růže neskví, Kde vlnka vlnku zahání; Však v hloubce zář se korálů jeví, V skalinách nám perle se schrání. – Jen veselé zpěvy nás doprovoďte, Daleko pozemský náš je cíl! Divoké valy mořské zas se ukroťte, By plavec nadarmo netoužil – nežil! 21

BASKYRSKÉ PÍSNĚ. (Z Ruského.) [Květy 1837.]
1. 1.
Proč já nejsem mladým orlem na horách bydlícím, Silou bouře, mohutným se křídlem honosícím? Tehdáž v rodné bych obydlí, tam pod jasné nebe, Na vysokou skálu unes, má Zulečko, tebe; Mlha ranní tvou by krmí byla, Sluneční by zář tě napojila. Proč já nejsem vychovancem pustiny volnějším, Hrdým komoněm i smělým a větrů bystřejším? Tehdáž bych, Zulečko, tebe mžikem unes v kraje, Kde se Ural vine šedý, vichr chladný vlaje; Bujná tráva tvou by krmí byla, Bystrost větrů by tě napojila. Proč já nejsem lesů vládcem bouřlivým i strašným? Zvěřelomným medvědem neb vlkem krvolačným? Tehdáž bych, Zulečko, tebe unes mezi skály, V outočišti lesních stínů, tam bychom okřáli! Ptactva píseň tvou by krmí byla, Stínu chladnost by tě napojila. 22 2. 2.
Šumné moře žulovými Mezi skalami se baví, I čeří se vlny zpurné; Děvina ku moři praví: „Moře, moře, kde můj milý? Rci, ach! kde mne očekává?“ Moře neodpoví, šumí A pozdálí promodrává. Obloha se v mrak oděla, Zanáší se prach létavý, Vítr břehem když zahvízdá; Děva pak ku větru praví: „Větře, větře, od severu K jihu duj v milostném vění, A milenci dones mému Poslední mé políbení!“ Rozestře po větru křídla Havran, za moře se plaví Povětřím; val pod ním sténá; Děva ku havranu praví: „Havrane, ty druhu smutný! Na svém dálném putování Nezapomeň přemilému Vzdáti moje rozžehnání.“ 23 A což havran? Zakrákoral Z mohyly prohlédával; Ve skalách zahvízdal vítr A hladinou si zahrával. Zašumělo, zabouřilo Moře, vzteká se vlnina, Nad níž vichr duje zpurný – S mořem zápasí děvina.

POD STROMEM. [Čes. Včela 1838.]
Vy lístky na jeseni, lístky vy, Od stromu daleko nezalítejte, A v stínu vašem mdlý kdy spočívám, Svým šumem v blahé sny mne kolíbejte. Zde snívám – dávno, dávno mrtev již – Co strom že skvím se listy ozdobený, A v stínu mém že zpívá slavíček, I odpočívá poutník unavený. Aj, zdaliž takým stromem budu já? Či jako vy se v lístek jen proměním? Ó, lístky na jeseni! lístky vy, Sletujte ke mně, svým mne těšte chvěním. Od stromu neneste se daleko, Vašemu abych šeptu porozuměl, A poutníkovi jednou jako vy, K útěše, míru a ku snění šuměl! 24

KDO? [Květy 1835.]
Od severu vichr věje, Žalostivě nocí pláče, Spěchá dále, věčně dále: Kam se shání, kdož to ví? Z jižných krajů zvlažující Jih ze snáší po lučinách; Kvítky líbá, šepce, vzdychá: Proč si vzdychá, kdož to ví? V tichém háji slavík pěje. Je to pění mutné lkání? Jest pobožné horování? Kdo těm hlasům rozumí? Srdce lidské v hoři kypí, V své bolesti silně tluče; Tlučeť marně; neboť srdci Kdož cizímu rozumí?

DVOJÍ ŽIVOT.
Den a noc, i stín a světlo Jak se životem střídají, Slunko k žití když procitne, Záře luny omdlévají: 25 Takž i na mé pouti skví se Čarodějné světlo dvojí: Bleskem kdy mne jedno mámí, Mírem druhé mne zpokojí. Zemský blud mne k sobě vábíc Vnadou slunka se vyskytne; Za vzcházejícím, v tváři luny Poesie mi procitne.

V ÚDOLÍ.
Vy hory vůkol, v plamenu Poledním co se skvíte, Proč hlavy své obnažené V údolí neskloníte? Zde jest tak kojno, vlažný jih Když hájem se probírá, A v stínu stromků borových Slavíků hlas umírá. Vy hory vůkol, v plamenu Poledním co se skvíte, Nad námi proč tak vysoko Do oblohy strmíte? Však rozumím vám, rozumím! I mne doliny ouží; Ač kojno zde a ticho jest, Přec duch po výši touží! 26

O SAMOTĚ. [Květy 1837.]
Ký cit tak bolně srdce mé provívá? Ty hory v smutku samotny stojící? Ty lesy ve snách věčných se kojící? Či zvonku hlas, co po horách zaznívá? Ten hlas, ten hlas, co kvílí krajinou? Či řeka dolinami se vinoucí? – Ó ne, mne jiný obraz obletuje, Mne jiný sen v své tajno zasvěcuje; Mne budí láska – v srdci zvuk hynoucí, Zvuk ten, zvuk ten zajímá duši mou! Proč truchlím? – Ach, mne všecko k žalu zove! Ty hory vysoké se nemilují, Ty lesy temnotou se obvinují, Ty vlnky zajdou, připlynou-li nové; Nadarmo zde se láska jeví má! Když hlasu ozvěna odpověděla, Sbor ptactva zděšen daleko zalítnul, Jak žalostí by se mnou hvozd procitnul; A přec ta země mi nerozuměla – Jen pustý hrob za lásku mi chová!

NEOŽELENÝ. [Čes. Včela 1838.]
Hvězda ledva za hvězdičkou Z soumraku se vyvine: Ku každé zalétá z temna Vroucí pozdravení mé. 27 Když se oblak za oblakem V kraje vzdálené pohání: Za ním v letu prudkém spěje Vroucí moje želání! Až mé srdce osamělé Sklesne v byt zatemnělý: Ani hvězdy, ani oblak Zmrtvělé neoželí!

V NOCI.
Lampa má dohořívá, Kmit slabý umírá; Síň se vůkol zatmívá, V sny se duch ubírá. Noci, tichá družko má! Moje slyš želání: Chladící nechť peruť tvá Hrozné sny zahání. Divé, strašlivé jen sny Vždy se opakují; Marně volám jasné dny – Mně se nevracují. Protož, tichá družko má, Blažších přej mi zdání; Neb ať mé snění skoná Ve věčném uspání! 28

TAJENSTVÍ. [Dennice 1840.]
Ó růže, jakýž je tvůj sen, Než jaro ústa tvá odkrývá? Než z hlubokosti prsou tvých Se první vonný vzduch vylívá? Rci, slavíku, jakýž tvůj cit, Než před světem se objevuješ? Než blaho své i žely své Všem tvorům hlasně prozpěvuješ? Mlčíte? Co ve vás žije, Vzduch nevyzradí ani zpěvy? Takž citlivá i srdce víc, Než zhled i ústa zřejmě jeví. Chvějí se prsa, tvář se rdí, Tajemná slza v oku hraje; Ku zemi však se skloní zhled, Z úst zrádné slovo neodvlaje. Takž nebe často v mlčení, Ve roušce skryto popelavé, Ukrývá zkáznou v sobě bouř A na dně tmavém blesky žhavé. [29]

PŘÁNÍ. [Dennice 1840.]
Ó, bych moh’ co volné ptáče Jara svobodně požívat! Povětřím bych se proháněl, Blaho mé by bylo: zpívat! K větvi bych od větve lítal, Zpěvem každé kvítko vítal. V stínu háje, kde pocestník Umdlený by odpočíval, Nade ním bych poletaje Píseň o domovu zpíval; O dětinských časech blahých, O příbuzných srdci drahých. Mladé lásce bych se zjeviv Tajné city v srdci budil: Zoufalce bych potěšoval, Želů vzdechy zpěvem pudil; Na hrobech k smutnému lkání Pěl bych písně o shledání.

CIZINEC. [Květy 1838.]
Vystoupilo slunce z šedých hor, I uvítal je ptactva sbor, 30 A jako v zlatém, žhoucím moři Planuly kraje v skvělé zoři. Na skále pocestník sedí A toužebně k vlasti hledí. On z dědiny co jinoch vyšel A dlouhé proputovav časy, S mdlou tváří, s šedivými vlasy Zpět k domovu co stařec přišel. – Aj, kdož by slzy mohl skrýti I nedlel by v pamatování, By ve svou dědinu směl vjíti? Zde minulý jinošský čas V své celé kráse spatří zas; Zde již co dítě poběhával, Co pacholík vesele hrával, Zde, ach! i lásce věnce vil! – A stařec slzy neukryl. Pozdychnul: „Jak se v jitru skvíš, Má dědino! ó jak se rdíš, Kdy milovaný jinoch Máj V tvém luně utvoří si ráj. Já z dlouhých vracuji se cest; V cizině tak ouzko jest! Mne vábí krajina jen tvá, Dědino má, dědino má! – Tam zemí kráčeje cizou Jsem mluvu nezaslechnul tvou! A rok po roku žití zašel, Příbuzné srdce jsem nenašel. Jen v lůně tvém, má drahá země, 31 Dech milostný zavívá ke mně; Budiž mi svatě vítaná, Dědino má! dědino má!“ Však ledva v otců vejde byt, Přichází vstříc mu cizí lid; Nespatří tvář bratra svého, Ni zve jej slovo příbuzného; A stařec cokoliv mluví, Zde mu žádný nerozumí. Tu želem šedé vlasy rve, Cizincem on v dědině své! Nižádný starce nechce znáti, Ni pokrm, nocleh jemu přáti! – Na skálu vstoupí vysokou A v propast zírá hlubokou. Tam vichr divoce hučí, Tok proudů Labských vod zvučí. „Hoj vichr! – divý žití čas! – Zvuk polabský – mých otců hlas! – Voláš mne? – ano, přicházím, Zdeť domova nenacházím! Ó, nyní jsi opuštěná, Dědino má, dědino má.“ – „– Dědino má!“ – ozvěna zní; Nad starcem vlny se pění! 32

POVOLÁNÍ. [Květy 1838.]
1. 1.
Na břehu jezerním, za půlnoční strání, Sokol jarý v bujném víru se prohání; A sokol ten jarý, břehem co létává, Z lůna zámořského jitro očekává; Zbouřená však vlna za vlnou se hází, Aniž mladé jitro se sluncem přichází. Na břehu jezerním, za půlnoční strání, Jinoch toužně čeká vidinu svých přání; Zpěněných po vlnách za mlhou pozírá, Vzhledy žádostivě do dálky upírá. Mdlé jsou oči jeho co luniny zraky, Čelo zasmušilé jako noční mraky; V mladistvém však srdci oheň skrytý pálí, Při té hvězdné záři i pod sluncem stálý. Jezero se tiší. Miliony světů V hladině se třpytí leskem skvělých květů. Mezi nimi luna se co labuť vine, Osamotnělá když mořem nočním plyne. Vy hvězdy ve vlnkách, proč nejste květami? Hladiny jezerní, proč ne lučinami? I proč ty, měsíčku, jasnou nejsi lodí, Bys jinocha nesl, kam jej touha vodí? 33 Již se temní nebe i vše zemské kraje, Chladný vichr z dálky po jezeru vlaje, Hvězdy zhasly, žádná cizinci nesvítí, V oku jeho slza jen se ještě třpytí. Jaké se to zpěvy nocí probírají A dechem větérků s vlnkami si hrají? Na perutích zvonků, v jemném rokotání Zádumčivých strun se vznáší sladké lkání? Jsouť to ony zvuky, jež ve snu slýchával, Po nichž jinoch touhou roznícen vzdychával; Jeť to znění harfy, jížto mladík hledá, Slyší její zvuky; – ji mu osud nedá? Hoj, jak divě šumí harfa opuštěná! Nezbudilať hlasy ruka zasvěcená; Smutně stojí tam ve bledém lesku luny, Zpěvec povolaný nesahá jí v struny; Perutím jen větrů nástroj se zachvívá I čarovný nápěv ozvěnou doznívá. Místo slzí pěvce chladné kapky rosné Ovlažují struny harfy zvukonosné, O níž pověst divná odedávna sluje, Zvukem svým že mrtvé z hrobu vyluzuje; I vše bezživotné že procitne k žití, Lze-li zasvěcenci zvuk z ní vylouditi. – „Neste mne, ó větry! v čarobystrém běhu „Tam, kde harfa dřímá, k zámořskému břehu! 34 „Cítím v sobě sílu, struny probírati „Rukou odvážlivou, píseň si zahráti, „Níž by při kouzelném strun obživnul znění „Mrtvý kolem kraj, i obraz mého snění!“ Zašuměly vlnky; jezero se chvěje, Loďka bílá k břehu větrem hnána spěje; Žádný ji nevede, sama se kolíbá, Tam, kde jinoch čeká, plynouc se zahýbá; On v ni chutě stoupí, a větrům se svěří, K břehu vzdálenému bystrý let zaměří. 2. 2.
Zříš-li ony květy bílé V skal severních pustém stínu, Jak se dechem třesou nočním, Chladící se v země klínu? Zříš-li vlnky stříbropěnné, V záři luny an se třpytí, A nad břehem objasněným Severní jak hvězda svítí? – Slyš, ty květy a ty vlnky Slova tajná si šeptají; Temný jak jich hovor s výše Hory lední poslouchají! A kde luna břehy líbá, 35 Harfa v blahém dřímá snění, Struny větrem prohýbané V chladném skví se políbení. Kolmo sněžné strmí hory Obloze ku zamračené, Mezi nimi chovají se Hroby věkům zasvěcené. Ano, jsouť to ty pahorky Nocí tmavou zastíněné, Pod nimiž se kryjí čela Věčnou slávou ověnčené. Po náhrobkách větry chladné Soumrační pustinou vlají; V lůnu však té stinné země Vřelé srdce spočívají. Srdce věštců, srdce zpěvců, Srdce plné lásky citu – Minstrelů, Skaldů i Bardů V podzemním se kryjí bytu. „Skály, náhrobky vy věčné! Hroby tiché an hlídáte: Proč tak smutně s šedých výší K dalekosti pozíráte? Větrů jak severních bouře Předivoce vás ovívá, A ta harfa opuštěná V stínu vašem přec zaznívá! Ó, jen jeden z sladkých zvuků 36 Zbudit by mně bylo přáno, Z tmy ku světlu by procitlo, V noci věčné co chováno; Po obrazu tom jedinkém Rozčilen můj duch toužívá, I vše snění mého žití Ve vidině té se splývá!“ Takto jinoch. Slova jeho Větry nesly dál a dále, Ozvěna až oněměla Nejzáz na severní skále. Tichá byla noc. Na dálném Břehu loď se zastavila; S oblohy jen zář severní Proudy světla rozvalila. Jinoch trnul nad pustinou; Vzdálený je domov jeho, Kraje neznámé mu kynou; Břeh se pění – sníh se bělá, Obrazy dědinné hynou. Květné nivy, stinné stromy, Žhoucí růže zde nezočí: Stráně lední, pustá lada, Holé skály vstříc mu kročí. Ale slyš! – za skalinami, Odkud zpurně vír zavívá, Sladkých zvuků tajné lkání Od hory k hoře zaznívá. 37 „Krajiny nechť jsou i zpustlé, Sever nechť se hrůzně jeví: Takové kde znějí zvuky, O pustinách mysl neví!“ Těmi slovy mladík vzdychnuv, K dědině vzhled zaslal jeden, Druhý k zjevu kouzelnému, A se vřelým srdcem kráčel Blíže k tónu slyšanému. Mezi dvěma skalinami, Věčným sněhem přikrytými, Ouzký průchod v doly vede Stezkami zastíněnými. Pokraj skály nad průchodem Pozorlivý stařec sedí, Na jinocha bloudícího S výše objasněné hledí. Víť on, jinocha co vábí, Zná mladíka toužebnosti; Bystrý jeho zrak zasáhne Až do srdce hlubokosti. Dnem a nocí tam obývá, Jakby hlídal zpěvců hroby, Zasmušile dolů hledí, V mrtvé jakby zíral doby. – „Starče, rci, jaká že dráha V ony blahé vede kraje, 38 Z nichžto hlas čarovné harfy Sladkým zvukem v dálky vlaje?“ – Oči starcovy se pnuly Na jinošské jaré tváři; – „Jak?“ – dí – „ty zde pobluzuješ Chladem pod severní září? V zámořské což vlasti lůně Srdce tvé si nehovilo, Že v seversko pustochladné Toužení tvé zabloudilo? Zde se nerdí růže jarní, Mrtvou zem jen sníh pokrývá; Zde slavíků nezní lkání, Vír tu hlukem poušť provívá. Vrať se zpět! Kde domov kyne, Květou věnce tvé mladosti! Domácnost, přátelství, láska Jiné poskytnou blahosti. K žití vrať se uvyklému, K břehu spěj opuštěnému; Smutnéť je zde přebývání Srdci osamotnělému! Vím, co tebe k harfě vábí, Ducha tvého znám želání; Důkazem-li však již vůle Vznešeného povolání?“ – „Povolání?“ – vece jinoch – „Povolání strun se tknouti? 39 Nevím! – Není-li mi dáno – V pustinách chci zahynouti! Za vše vnady a pohodlí Z klidu domova kynoucí Nedám jeden z těchto zvuků Harfy kouzelné plynoucí Což mně domácnosti blaho? Čin a boj kolují ve mně! Vznešenost tak mocně vábí! Krása dojímá tak jemně! Dítě byv, za jitra časně Na pahorky jsem spěchával, Šeptot jihu, šumot listů Blažený jsem poslouchával; A ten jih, ty listy šumné V souzvuku mně zaznívaly, A vše sladké jejich hlasy V srdci mém se ozývaly: Záře, stříbrné co struny Jasoňovy vše se chvěly; Háje, svěcených co chrámů Nápěvy mně v jaru zněly. Noc kdy tichá blížila se – Slyš! Tu jemně mi zavlály Struny harfy nespatřené, Jakby k sobě mne volaly. Tón se nad horami snášel, Vábně údolím zavíval, City nevyslovitelné Tajně v srdci mém budíval. 40 Dědinu jsem svou opustil, A v ta místa, odkud mořem Čaromocně zvuky vlály, Osudné mne větry hnaly. Přijmiž mne! Rci, kde je harfa? Kouzelné nechť zvuky její, Rukou mojí probuzeny, Krajinou dalekou znějí, By ve všedním světském hluku Krajem zavzněly mlhavým, Tajemným strun rokotáním Srdce k citům budíc pravým.“ I dí stařec k jinochovi: „Tvou co mladost roznítilo, Co jsi ve snách jen slýchával, Jdi, by se ti zopravdilo! – Dlouhá vede cesta k cíli; Touha neukojitelná Dráhou umělce provází; Kořist tam však spasitelná! Jdi a zvučné strunky okus, Hraj, co v tobě touha hrála; Vidina by mysli žhoucí V příbuzných i srdcích zrála! By zas k žití procitnulo, Věkami co pochováno; Příští by tím vznítilo se, V minulosti co konáno. Pěj! Neboť ty’s povolaným! 41 Kdo již z mládí v touhách žije Luze neznámých, tomuž se Povolání v srdci kryje Vznešené! – Básnická říše Obrazův se ti otvírá; Pěj! a nechť se píseň tvoje Světem zchladnulým probírá!“ – 3. 3.
Kde ve samotném dolu, vůkol ostíněném, Kouzelná harfa dřímá v snění zádumčivém: Až tam zabloudil jinoch; a vidina, hle! jeho Se v jasné skvěla záři nástroje čarovného. Dřímajíť harfy struny, i sladké nápěvy, Až zbuzené zvolencem se k žití vyjeví. Co s Eolinou zvučnou, vzduch s nimi si zahrává A k vzdáleným krajům smutně povzbuzení volává. I mladík spatřiv harfu, k ní s touhou pozírá A rukou vyvolence vše struny probírá. Hle! Jak se moře pění, zvuk nad ním kdy zavěje, Jak blahem šumí háje, kraj milostí se chvěje! A stíny zpěvců dráhných z snů věčných prociťují, Poslouchajíce zvuky, jež struny poskytují; Do hlubokosti země pronikne liboznění, Nad oblaky se vznáší jinocha vroucí pění; Pod zemí co je kryto, zvuk jeho neminul, Nad oblohou co žilo, on k zemi přivinul; Co dávno smrti dáno, on v život povolal, 42 Co k zemi připoutáno, on nebesům podal. Slyš! on o lásce zpívá, a země miluje, On nesmrtelnost pěje, a smrt obživuje! Na minulost zpomíná i zpěvce zašlých časů – Slyš! jak šeptem děkují zvučnému jeho hlasu: Zpěvců sbor. Zpěvců sbor.
Nad hrobami našimi mnohé věky plynuly, I měnila se země; my v tmavém dleli snění. Ach! kde jsou harfy naše? S věkami zahynuly, I zpěv náš větrem zavát, i reků více není! Již dlouho jsme ve chladném, přesmutném tleli hrobě, Hra tvoje nás zbudila, vzdáváme díky tobě! Pěj mužnost v srdce slabé, zbuď zápal, skutky, ctnosti, Na mrtvé pomni reky, na zpěvce z minulosti. Ty, synu nových věků, z hrobů svých tě vítáme! Ve věčnou zahřmi harfu u bujarém zpívání; My každou nocí nové tvé písně posloucháme, A věk mladistvý uzná tvé vyšší povolání.

Z JARA.
Kvěťte, růže, milé růže, Českou okrášlujte zem! 43 A ty, slunko blahodárné, Vroucím Slávsko líbej rtem! Kvěťte, luhy, jako rájská V mysli květe vidina, By vnad vašich požívala Slávů slavná rodina! Každá růže dýchej lásku, Každá zář plod z země luď, Každá noční slzo rosná K vlastenectví bratry zbuď!

POBÍDNUTÍ.
Květnou strání povltavskou Slavíkové zazpívali, A lahodné jejich písně Krajinou se ozývaly. Přihnaly se divé vrány, Nábřežím se poháněly Neuměle kvákoříce, A slavíci oněměli. Mdle však sípají už vrány; Protož se neostýchejte, Slavíci, domácí zpěvci, Milé své zas písně pějte! 44

VLAŠŤOVIČKY. [Dennice 1840.]
Vlašťovičky, vlašťovičky Milé, kam spěcháte? K vlasti-li věčného jara, K jihu zalétáte? Ó, jak blahé živobytí, Vám dopřáno vésti; Svobodně nad smutnou zemí Povětřím se nésti! Pozdravujte tam ode mne Jih zavívající, A ty hory, i květinky Břehem se chladící. Člověka-li kde spatříte Osamotnělého V zármutku, – nezapomeňte Pozdravení mého!

NAD HROBAMI. [Květy 1837.]
Dva hroby znám, dva smutné, tmavé hroby, V nichž mrtvé blaho moje odpočívá; 45 U jednom zlatý věk mladistvé doby, Věk vroucí lásky mé se v druhém skrývá. Nad nimi denně zář se rozvinuje, Nad nimi neznámý vykvítá květ; Co v nich však spočívá, duch oželuje – Toť ve život mi nevrátí se zpět. Ó, tam se kouzlo veškeré schovává, Jež někdy čelo blahem ověnčilo; Nad vroucím chladná roste tráva, Se srdcem sladké snění se zničilo. Tam mladost, a zde zem mou lásku kryje; Jen jedna nad hrobami ještě slast, V níž mladost věčná, láska věrná žije: Mně procitnulá v zoři kyne vlast!

PROSBA. [Čes. Včela 1838.]
Osvěcujte, hvězdy, smutnou dráhu mou, Cestou bych nebloudil věčně ztemnělou; Nocí by pozemskou vzhled roznícený Domov touhy svoji zřel osvícený. Osvěcujte, hvězdy, stopy tajemné, V temnu bych neminul povolání své, By duch omámený sprostou všedností Zemi nekořil se hnusnou podlostí! 46 Osvěcujte, hvězdy, nebes plameny Ducha, temnotě by pozůstavený Životem nebloudil; jasností by svou Dědinu ozářil v stínu chovanou!

OTÁZKY. [Dennice 1840.]
Hledím-li na vlnky V žalostném úpění, Ptávám se: zda jednou Se nade mnou zpění? Bloudím-li po luhách, V citech srdce nyje, Ptávám se: Z těch polí Které as mne skryje? Kdy mi lze však vzhůru K hvězdám se dívati, Ptávám se: V které pak Budu přebývati? Vlnky, luhy, hvězdy Tajná slova šumí: Zdaliž jejich mluvě Duch kdy porozumí? 47

FIALKA. [Květy 1835.]
Něžná fialinka v háji za jarního světla V stínu chladném stromů šumných neznána vykvětla. Jen ranního slunce houštím když se draly záře, K políbení jim podala spanilé své tváře. Proč, fialko, drahý kvítku, v stínu se ukrýváš? A do světla z houšti smutné nesměle se díváš? Hleď! zde krásnější je jitro, veselejší žití, Nemusíš tu v samotnosti neznána zajíti. Takto řka, vyrval jsem kvítek místečku tichému, Světlu blíž jsem ho umístil, slunci vstříc jasnému. Než však slunka záře žhoucí za hory zapadla, Má fialinka, stínu zvyklá, v jasnotě uvadla! –

V TEMNOSTI. [Květy 1835.]
Proč, touho má, mne z lůžka vábíš ven, Zavádíc ducha v bludný noční sen? Že, sotva z tmy procitne první svět, K azurovému nebi zdvihám hled? 48 Tam v oceán se ztápím vznešený, Vůkol pohlížím neutěšený; A běda! s nadezemských krajů všech Mně hřbitovní do srdce vane zdech. Jen prach ty hvězdy? smrtelná jich zář? A věčně bledá, mrtvá luny tvář? I v bezkonečnou, tmavopustou noc Jen příhodných ji větrů žene moc? Ku zemi smutné klesne oko zpět, Kde kyne máj a vonný růží květ; Kde srdce k srdci přátelsky se pne A soucitně se v cizím želu hne. Uvadly květy, zašel krásný máj, I vůkol zpustlý vidím země kraj; Nade mnou prázdný, bezkonečný strop, Pode mnou chladný, věčně tmavý hrob!

Z VEČERA. [Květy 1836.]
Když se jemný večer blíží, Chladící větrové vlají: Po háji ptáčkové si mdlí Bezpečná hnízda hledají. 49 A Jasoň ledva za hory Že tvář ukrývá červenou: Již perly jasné slzí zem, Hlavinku růže kloní svou. I já se kryji v háje stín Zanášeje bolesti své; V mém srdci zpurně bojují Cit a myšlenky bouřlivé. Jak mnoho jsem na zemi zřel Za jeden dlouhý, jasný den; Vše v srdci mém se sloučilo, Nevím, co pravda je, co sen. A nyní, když se končí den, Tu mne to hrůzně zajímá; Kde duše znespokojená Si v tmavé noci podřímá? Kam skryji dřív myšlénky své, Než v boji musím zahynout? Mám vložiti je v chladný hrob, Bych snadněj mohl spočinout? Ne! – V písních je rozešlu ven, Co motýlky v budoucí čas! Nechť bloudí sem, nechť bloudí tam, Když pokynu, přilétnou zas! – 50

ZAPOMENUTÍ. [Příloha ku Květům 1839.]
Strom, co z jara vykvítá, na jeseni Uspáván zas barvitý oděv svlíká; List vešken v chladů podzemních závění Uhnívá v bahnu – zem proň nenaříká; Za valem val, za mrakem mrak se vine, Za růží růže, sad za sadem hyne – A všecky vejdou v zapomenutí! Sbor k jihu zalétá operutěnců – Mnohý se zpátky v sever již nevrátí. Kde který hnije z lesních opuštěnců? Která na moři vlna jej zachvátí? Jak jitrem hasne temno pustých stínů, Jeden za druhým v chladném zajde klínu – A všickni vejdou v zapomenutí! I člověk – bludice citem nadána – Vystoupiv z tmy, po krátkém zasvítání Sem tam poháněn, než se dočká rána, Mdlý již do temna, z nějž vyšel, se sklání. Tam věčnost jeden za druhým prodřímá, Jež všecky země jedinká pojímá – A všickni vejdou v zapomenutí! 51

VYZNÁNÍ.
Jakéž sladké zvuky V uchu zaznívají, A jak mnohé písně V duši spočívají! Krásné vidím světy Vznešené nad země; Ohlasy nebeské Zalétají ke mně! Chci-li však vyřknouti Spatřené vidiny: Lze mi jen podati Ozvěny a stíny!

MARNÉ ČEKÁNÍ. [Česká Včela 1838.]
Blíž břehu, skvělé na výšině, Tamť v skrovné chýži obývám A k vzdálené mořské hladině Toužebné hledy zasílám. Pohlížím z obzorního kraje, Kde v mlhách vlny se baví, Zda větrem plachta ke mně vlaje, U chýže loď se zastaví. 52 Pode mnou vlnka s vlnkou hraje, U skály pevné se pěníc, Nade mnou oblak v dálku vlaje – Loď má se neplaví mně vstříc. Nad hrobem mým vlna poplyne, Zalítne chmura truchlivá, Můj břehem duch co stín pokyne; Však nepřiblíží loď se má! –

Z JITRA.
1. 1.
Na horu jsem vstoupil, pode mnou pak země Probuzovala se v soumračném svítání: Jitřní dechy květin zavívaly ke mně, Zářilať jitřenka v temném usmívání. Nade mnou tu skály k nebesům se pnuly, Pode mnou se pěnné jiskřily potoky; S modra výsosti pak mi záře kynuly, K dolině však luhy vábily mé kroky. Tu mé srdce blíže vinulo se k zemi, Oko však k zlatému vzhůru zřelo moři, A duch mladistvými letěl perutěmi Ku pramenu světla, k růžoretné zoři. 53 2. 2.
Jako v chrámě svatém ticho bylo; – Rudé obláčka se nebem hnaly, Růžemi své stopy znamenaly, A zorné se jitro objevilo. I tak skvěle planula jitřenka, Jakby pustý svět vyjasnit chtěla; Víc a víc v kol obloha se rděla V plamenném co toužení milenka. Jak v chrámě zbožném ticho bylo V srdci mém; – usnultě žal, i trudy Prchly, ducha svádějící bludy, A mé oko temné se zjasnilo. Tu jsem jitrem občerstvený zvolal: „Zatemnělci! V prachu se ukryjte! Vy, jenž člověčenstvo v tmách vodíte, Věk osvěty vám statně odolal!“ 3. 3.
Již obzor čelo své ruměncem ovinul A plamen zoře na nebi se rozplynul; Lesk adamantový se rozlil hladinou A Jasoň milostně odhalil tváři svou; Vltava zplesala, že nad ní svitnul den – Jen srdce Pražanů objímal těžký sen. 54 V tom nad náš Vyšehrad, ze skalných rozvalin Se slavně povznesl stín Libušin, Velebně skvěla se věhlasná její tvář, I její nad hlavou se zlatá leskla zář; A z úst jí plynula ta slova vznešená: „Má Praho! jitrem nechť se zjasní sláva tvá!“ I ztichnul hlas, a stín se v mlhu zavinul, Pak Jasoň Pražanům s výše své pokynul; Své záře nad Prahou tu rozlil slunka vzhled, A český daleko kraj v novém jitru zkvět’; I v ohni posvátném se srdce zahřálo A láskou k národu a k vlasti rozplálo! 4. 4.
Jitro, mladé jitro! jaký den tě sledí? – Táži se obláčků? nic mi nepovědí: Táži se skřivánků, v poli co zpívají, Na otázku moji neodpovídají. Zdali pak se zjasní mlhavé ty háje A to obilíčko po vlasti dozraje? Či zkalené mračno na nás se přivalí A nadějné luhy temnotou obhalí? Jitro, milé jitro, pěkně se nám jevíš – Jaký den však tebe sledí, samo nevíš. Že ale tak jasně skvíš se, mladé ráno, Den sleď jakýkoliv, – ty nám buď vítáno! 55 Zelené-li nivy slunko nám ozáří, Zpomenem, že tvojí zbuzené je tváří! A kdy ztemnělé mrakem hory uzříme, Zpomněním na jasno tvé se potěšíme!

PRAHA.
Prahou Vltava se vine, Vine se tam tichým dolem; Z obou stran po břehu živo. – Skví se tamo pěkné domy, Nové domy krásné Prahy; Nad nimi se věže lesknou, Staré věže slavné Prahy! Zazpívá Vltava píseň, Zvučnou píseň, staročeskou: Neslyšejíť věže v výši, Co ta Vltava as šumí; Nové však pod nimi domy Zpěvům českým nerozumí. Hlubokým Vltava bolem Zasmutnělá se zapění; Zapění se a žaluje, Že zde staré Prahy není!

K SRDCI.
Ticho, ticho, srdce mé, Nezahyň v bolesti! 56 Zlé se rány osudu Životem uč nésti. Nad plesem i nad želem Jedna zem se spojí; Rána zde krvácející Pod ní se zahojí. Všeho zajde památka; Aniž se u tvého Zastaví kdo hrobu Zapomenutého; Tráva nad ním poroste, Hvězdy nad ním vzplanou; – Kromě slzí rosních ti Žádné nepokanou!

PROMĚNA ČASU. (Ku konci roku 1835.) [Květy 1836.]
Za hory slunce se ubírá, Již poslední se loučí zář se zemí; Noc vranními v kraj pádí perutěmi, Rok starý jejím příchodem umírá; Na západě mu slabý život hyne, Kde slunci moře – jemu věčnost kyne. 57 Jak ubohý se poutník smutně dívá Na vše ty hory, vše ty známé kraje! Jakž, umdlenému síly an ubývá, Vzdech starcův smutný dědinami vlaje! Tu na vlast naší svůj obrátí hled, A slza, hle! se v oku jeho třpytí; I kde ta slza v chladný klesne svět, Tamť jiskra bolestná se nám roznítí. Slyš, jak se osudu v ruce poroučí, I s všemi tvory posledně se loučí: „– Vy tiché doliny, vy pyšné hory, Vy bystrých řek i tmavých lesů sbory, Vy nivy skvostné, mlhou zakryté, Vy pole jasné, sněhem poseté, Vy, jež jsem všecky sluncem blažil svým A květem obdaroval líbezným: Již povolán od neznané mocnosti Se s vámi žehnaje, klesám k věčnosti. – Vy, srdce lidské, oplakejte mne! Vám blaho lásky, doly, vám radosti Jsem poskytoval nestrannou štědrostí. Kýž den jen vešken se mnou nezhyne A dlouho trvá po mně vám k blahosti!“ I zajdeť slunce: – stařec padne v hrob! Nadarmo hledáš kroků jeho stop; Jak záře zbledly krajem rozlité, Jež vichr v světy vzdálené zavál: 58 Tak stařec klesal v bezdno ukryté; Jen v pomnění uzříme, že zde stál. Slyš, za ním lká půlnoci dutý tón, Pro něho pláčí řeky, slzí hory, I žalostivě úpí s věže zvon, A v ozvěně zakvílí všechny tvory; Jen jeden nelká; – němě v temno zírá, Jen člověk zraky k východu upírá. Co minulo, nevábí touhu jeho – Na budoucnosti lpí hled zvědavého. „ – Ó, zajdi jen, šedivče! vrať se zpět V své bezdno! Marně jsi omámil svět! – Když jsi se blížil s slibem blaženosti, Tvou mladou tvář jsem líbal v ranní mlze; Kde jsou tvé dary? důkazy milosti? Jen bolest znám, jen zármutek a slze! I vezmi s sebou, co jsi poskytnul; Tvé jaro zbudilo mé lásky žely, V tvém létě ze snů svých jsem procitnul A zvuky naděje mé oněměly. Tvá jeseň chladně v květy mi zavála, Tvá zima na hrob již mne odkázala!“ Tu, hle! na východě požár Nového roku příchod oznamuje; Jarý to jinoch, mladý hospodár Z moře zlatého skvěle vystupuje. Budí se nebe, prociťuje země, 59 A život nový tmavou noc zahání; Jitřenka září, vítr vane jemně, A větev k větvi toužebně se sklání. „Ó, věku nový, jinochu milostný! Zda vřelou naši touhu upokojíš? Zda ty přinášíš osud nám radostný A v srdci rány bolestné vyhojíš?“ A jak se jinoch k zemi líbě schvívá, Tu v souzvuku vše tvory zaznějí, A s libým šeptem mladík se usmívá: „– Vám všem přináším blahou naději!“ –

VÁLKA. (Z Al. Puškina) [Květy 1840.]
Počíná válka! – Prapory se vlají! Čest uražená svaté zdvihá zbroje! Msty oslavení spatří oči moje, Jen krev uvidím, mrtvoly po kraji, A kolem mne déšť koulí syčet bude. Zvuk strašný v duši mnohé teď zahude! Tam v táboru vojíni se zdvíhají Co moře zbouřené, a vůdců rozléhají Se rozkazy, budíc krvavé seče; V sluneční záři jasné skví se meče, 60 Z úst děl se hromy zanášejí duté, Zničení kolem zvěstujíce kruté. Z rány smrtelné červená se řítí Krev; v mnohé ruce zbraň se již netřpytí. – Zde, pěvče, hlasně pěj o zmužilosti! Chci pěti, ano – v harfěť zvuků dosti. Jak v nový život vše mi tady vzchází! Stráž volající temnem popochází; Večerem tichým bubnů rachocení, Pak vojska divé k boji probuzení, Hluk střelby, chrabrých klesání vojínů, Jež blízká smrt v chlad věčných jímá stínů! Aj, zdaliž toho krve prolití I v prsou mých ctižádost roznítí? Zda divým reka toužením po slávě Se věnce octnou také mně na hlavě? Či mne osudu neprozračná moc Odešle z bitvy v tichou hrobu noc? Má se mnou vše, co milé kdy mně bylo, Co doufal duch, po čem srdce toužilo, Zajíti? Nepřejde toužení žádné Na bratry, přátely? I mysl zchladne, I lásko, ty mých želů dítě vnadné? Pryč, myšlenky, a navraťte se více, By žalem v srdci nezbledly mé líce. Váleční hřmote! probuď mne ze snění! Hrdinskou dráhou veď mne k oslavení. 61 Zahřměte děla! – či jste oněměly? Své rozsílejte smrtonosné střely!

DOMOV.
K domovu večerem chladným Volné ptáče polétává; K domovu pospíchá poutník, Kde jej poklid očekává. Proč bych já měl dlouho bloudit Chladem nepokojné země? Známť já ještě jiný domov, Po němž touha plane ve mně. Domov tichý, domov věčný, Žel kde nezrodí se žádný; Duch kde v jarmu poután nedlí, Blud kde nesvede mne zrádný. Než však domov ten mne pojme, Znamenat chci dráhu činem, Pozemské bych matky drahé, Vlasti, sloul vždy vděčným synem! 62

TŘI VĚCI. [Čes. Včela 1835.]
Tu růži zříš-li, jak se v jitru směje, Když jarní vzdech se snáší dolinou; Jak blahem slzíc, toužebně se chvěje, Až poslední jí květy zahynou; A jednou zašlá, více neokřeje, I mrtvé lístky tokem odplynou: To má je láska; krásné její květy Mně vichr zhoubný v jiné zavál světy. Slyšíš-li v háji nočním smutný hlas, Jenž úpěnlivě krajem se rozlíhá, Sotva se ztišiv, již se budí zas A z hlubiny se vnitřní k nebi zdvíhá; Volává zpět blahého jitra čas, Aneb budoucnost zoufanlivě stíhá: To má je píseň, jenž z hoře milého Se mocně vyvinuje srdce mého. A tam ten kraj, vidíš-li v temnosti Z černého mračna v naději co zírá? Kde ještě slunce s čistou jasností K blahému cíli dráhu neotvírá, Jen záře hvězd pochybnou světlostí Pochmourný závoj oblohy prodírá: To má je vlast, jenž v chládku si pospává A slunce své i jaro očekává! 63

NÁMĚSÍČNÍK. [Květy 1835.]
U okna jinoch bdě sedí A smutně v tmavou noc hledí, I z hloubky zemské k nebesům pozírá, Kde v chmuře hvězda za hvězdou umírá. – Povzdechne jinoch nocí temnou: „Opuštěný zde prodlívám; Však touha vábí mne jinam; Ach, kdož tam půjde se mnou?“ I skví se v husté noční mlze Na tváři jeho jasná slze; On v hoři spěchá k lůžku tichému A v náruč klesne spánku těžkému. Hle, na obloze potrhne se mrak Mdlý, světlem pobluzuje Luny zrak, Bolestně stíhá snící v tichu zem Pokrytou neprozračným závojem; Tam nad hor temenami spočívá A doly vůkol stříbrem posívá. Pozdvihne jinoch oči své A srdce vře mu citlivé. „– Co žádáš, nevěsto bledá? Proč pohled tvůj mi spát nedá? Proč každonočně na mne vždy se díváš A city neznané v mé srdce vlíváš? 64 Proč zesmutnělé oko tvé Vždy na mne míří blesky své?“ A zpět když klesl v lůžka klín, Hle, Luna kročí oknem v síň; Po stěnách skví se jasný hled Co stříbrný na jilmě květ; A jak jinoch oči odkrývá, Luna milencem ho nazývá, „– Můj vyvolenče, pojď, Na jasnou střechu ven mne doprovoď, Bez stínu zář kde plane má, V svobodné výši budu tvá!“ – A tam nad zemí ztemnělou Milenku jinoch líbá svou; A každonočně nevěsta mu kyne, Milence k srdci vine, Ač srdce její chladné jen A plamen žádný v bledé tváři, Přec vzhlídnouti se v její záři – Jak blahý, tichonoční sen! Kdy však se zásvit její tratí, I jinoch se na své lůžko vrátí. Však, jednou – milenka mu kyne, On po zdi vzhůru k ní se vine. An bouře černá, strašlivá Tvář milenčinu zakrývá; 65 Jen blesků oheň roznicuje svět, Však Luny milostný se neskví hled. On marně vzdychá, marně k obejmutí Rozstírá ruce – kruté procitnutí! – Zasmutněn kráčeje zpět, chybí stop – A v hloubku klesne, v tmavonoční hrob.

VLTAVA.
Vltavo bystrá, Vltavo moje, Co hlukem pláčeš? v které spěcháš země? V cizině darmo hledáš pokoje, Jen v lůně vlasti lze dřímat jemně. Neznáš ty břehy, neznáš ty kraje, K nimž v letu prudkém vlny zaháníš; Tamť vichr chladný z hor ledních vlaje, Temnému bezdnu se neuchráníš?neuchráníš! „– Nemámť já plakat? nemámť já lkáti? Pryč se ubírat do kraje dalekého? Mne z dědiny posílá Šumava máti, Bych hledala bratra dávno ztraceného. Jinoch onť mladý, slunce české vlasti! Kamenné se prsy vrahu nepodaly; V oku pomsty oheň i milostné slasti, V klínu jeho lvíci bujní se chovali.“ – Ubohá sestro, marnéť tvé hledání! Tvé slunce kleslo k západu za horu; – 66 Tvůj bratr v hrobě neslyší tvé lkání, Ni slzy nezří v květin skvělém zboru. Hlava – pustá lebka; – prsa obnažené Tam na břehu jeví kostlivce šedého; Lvíci opustili lůno ochlazené, Nebojí se vrah již hledu zemdleného. „– Ó, bratře drahý, tam, na hrdé skále Vzhled mrtvý tvůj již břeh neopanuje? Již harfy zpěvců nezvučí k tvé chvále? U hrobu tvého sestra jen žaluje? Kde mužnost tvoje? bohatýrská síla? Z tvých rukou jasný praporec se ztratil, Tvé zraky chmura půlnoční zakryla, Meč vyrvaný ti žádný víc nevrátil!“ – Tak vzdychá řeka Vltava tokem, U bratrova hrobu žalostně zpívá; Vyšehrad s skály omdleným okem Na sestru bystrou zmrtvělý se dívá. Však ona hlukem k dalekosti plyne, Horám i dolům zvěstujíce své hoře; Vlnka se k vlnce zoufanlivě vine, Hodíc se v bezdno půlnočního moře.

ROZENEC POUŠTI. [Květy 1840] Samoten ve život postavený Svobodným jsem já poušti rozencem; 67 Přítel žádný mne nedoprovází, Žádné dívce nesluji milencem. Slunce nade mnou jen osvěcuje Zpustlý kolem svět; – ne však mé hoře; Životem se vina, neznán hynu, Jak se vlna tratí v bezdnu moře. – Umdlený kdy v chladu odpočívám, Nade mnou list sykomory šumí; Mnohé zašlé obrazy se vrací, Mnohé památné zasléchám dumy. Zvuk za zvukem však se v poušti tratí, Obraz za obrazem mi odchází; Jedinký jen ze všech, cit neklamný, Na daleké poušti mne provází. Tam, za mlhou, zem se hlučná točí, Z dálky směšné pozoruji zmatky; Oči mé však záhy unavené K tiché poušti vracují se zpátky. Jak mi volno zde, kde slunce jižné Plamenným mne ovinuje věncem! Ve mně svět, a kolem věčnost šírá Volným poušti zovou mne rozencem! 68

PLAVBA UTOPENCOVA. [Květy 1839.]
Ve vlnách se jinoch tiše plaví, Dál a dále, jak se řeka vine; Oblak nad ním vlaje popelavý, K zástavce hráz zelená mu kyne; Ve vlnách se jinoch tiše plaví. Mrtvéť oko jeho, tvář je bledá; Netáže se vod, kam jej zanesou: Orel ve výsostech kořist hledá, Po lukách se rosné perly třesou – Oko jeho mrtvé, tvář je bledá. Ve večerní se potápí záři Rozlité po vodách; – sám však neví, Poblesk že pohrává jeho tváří; S ním i žal, jejž líce vpadlé jeví, Ve večerní se potápí záři. Jakýž k té smrti jej los odsoudil? Láska vytržence oklamala? Či k sobě šílence tok přiloudil? Zoufalost jej v objetí vln hnala? Jakýž k té jej smrti lós odsoudil? Voda tělo na břeh vyhodila; K nebi umrlým pozírá zrakem. 69 Neví, kam jej vlna položila, Netouží za vzcházejícím mrakem – Voda tělo na břeh vyhodila. Kdo jej zná? Proň-li kde srdce pláče? Dravci jen ho s křikem oblétají, Kolem bublina vesele skáče, Větři s vlasem utopence hrají; Kdo jej zná? proň-li kde srdce pláče? –

ÚTĚCHA BÁSNÍKOVA. [Příloha ku Květům 1839.]
Bylo na jeseni; žhoucí páry Z hor okolních k nebi stoupaly, Kde se dlouhé, krvavé požáry V modřinách hlubokých koupaly. Posledním z večera políbením Slunka zář se na pahorkách chvěla, Jenž se loučíc s vroucím roznícením Světům jiným v náruč toužnou spěla. Jak sen za snem hyne před zrakoma, V soumrak vchází tvář s růžnýma rtoma. Z barvitého věnce, skvělých květů Oblakových, v času prudkém letu, List za listem v soumraku se skrýval, Jakby nikdy nebyl se zaskvíval. – Poblesk za pobleskem jak umdlívá, Básník rozčilený smutně zří: 70 „– Takž i mého světla již ubývá – Slabý kdy plamínek dohoří? Ona zář, jenž srdce přeplnila Žhoucím plamenem a světlem svým, Ona mysl, jenž tak blaze snila – Klesne v hrob s ochladlým srdcem mým. Co jsem vlasti s láskyplným citem Podal, – myšlenky vyslovené, – Krátkým v lidské paměti jsou bytem: Věk budoucí jich zapomene. Jednu jenom dráhu k blaženosti, Jednu jen jsem vidinu uznával; S přeludami krásné budoucnosti Beztělným jsem obrazem pohrával; Ideální jsem si svět utvořil, Boj s všedností značil život můj; – Co jsem v noci stavěl, den to zbořil: Zničený již oučel vidím svůj. Harfa moje v rukou tiše dřímá, V srdci mém již nebudí se zpěv; Myšlenka mne o smrti zajímá, V mladých žilách vřelá chladne krev! – Květy jarní, kam jste se poděly, Nežli sobě z vás jsem věnce svil? Větrové, kam sny jste zaháněly, Umdlen že tak záhy jsem dosnil? Kde ten čas, kdy rozvité na stráni Kvítky zvukům harfy naslouchaly? V libozvučném strun mých rokotání Soucitné kdy dechy ke mně vály? 71 Zpíval jsem, co v tiché samotnosti Stromy sobě tajemně šeptaly, Zpíval jsem, jaké se city vzňaly Ve vlastního srdce hlubokosti; Zpíval jsem o sladkém milování – Neb já žel i blaho lásky cítil, – Jejíž plamen náruživé zdání Mladosti mé strašlivě roznítil. Nevím mocnost, jaká mnou tu vládne, Že jsem musel slovy se zjeviti. Nepřivolal myšlenky jsem žádné, Samyť spěly mysl naplniti: Jako včely z jara vylétají A z rozličných květin med svůj ssají, Tak i mne obrazy ochvívaly Barevné, a v básních se splývaly. Mně se rdělo zoře, skvěly hory, Chvěly moře, ptactva pěly sbory; Já však jsem poslouchal i se díval A všem dobře vždy jsem rozumíval. Mladost zašla; zpomínání chladné, Rozjímání duší mou teď vládne. Mnil jsem vystavěti světy nové – S nocí mou zhynuly moji snové; A co v nich tak krásně se jevilo, Zřím, že marné vše a klamné bylo!“ – Žal tak jeho zněl. – Již slunce kleslo, Noc pádila v stinné údolí, V tichu spočívalo vůkolí, 72 Klekání jen soumrakem se neslo. Básník rozčilený domů spěchal, Cítě, že se blíží jeho cíl; A kde s poslední pomněnkou snil, Vřelých slzí krůpěje zanechal. V skrovné síni noc jej překvapila – Poslední byl zašel jeho den! Ještě jednou popohlídnul ven, Kde se podle záře zář třpytila, Svět kde objímal tak mírný sen, Jakby, an se peruť noční chvěla, O zármutku země nevěděla. Kolem ticho; občané již spali. Kdo jen tamto ještě v pozdní době Při lampičce s knížkou v ruce bdí? Dívka, jížto otce pochovali, Jejíž matka dávno hnije v hrobě; Sirotek – bez těchy v noc hledí. Co to čítá? – Dítě opuštěné V mrtvých slovech na žal zapomíná; Tvář je bledá – oči zaslzené – Přec svůj smutný osud neproklíná? Co as’ čte? Co vlaží srdce tíseň? Možná-li? Toť básníkova píseň! V marném co – jak se domníval – snění Zjevilo se muži zbloudilému, Opuštěné dává utěšení? Těchou v srdci jest osamělému? – – 73 Slyš! a tamto při měsíční záři Vězeň s zoufalostí v vpadlé tváři, Zhledem divokým se v temno dívá, A k útěše píseň jeho zpívá! I jak zpěvem touhu, žalost jeví, Zžírající bol se v něm uleví. Zeď co před zrakoma mu ukrývá, V písni básníkově naň se dívá; Ontě sní o blažší minulosti, Doufanlivě hledě k budoucnosti. „Tedy přece žije, co jsem stvořil? Marnému jsem bludu se nekořil? Zapomenuté-li v světském hluku Skutky mé, přec vinou se v souzvuku K srdcím osamělým? – Ó! nechť tedy Hynou smutné žití mého sledy; Jen když, co se z ducha vyvinulo, V duchu spříbuzněném se ujmulo!“ Takto řka, své oči uzavírá, Zapomenutý – neželí více; Srdce utiší se – blednou líce – V nové sny duch jeho se ubírá. 74

K BÁSNÍKŮM. [Květy 1835.]
Pějte, pějte, zpěvci milí, dokud vřelá ještě krev, Dokud žíří srdce vaše, dokud z úst sám plyne zpěv. Mužně v struny se zaberte, dokud jarní vábí čas. Za vše hory, za vše lesy, ať se vznáší harfy hlas, Jen ať srdečné je pění, jen ať pravdivý je cit, Snadno k srdci cestu najde, neb tam jestiť jeho byt. Či-li struny vaše prasklé, želem harfa proniká? Či-li srdce vaše puklé, zoufanlivě přetýká? Ó, nechť jako vlny mořské struny divoce šumí, Jenom pějte hoře vaše – nešťastný vám rozumí!

KVÍTEK. [Květy 1835.]
Bylo krásné jitro jarní, růžotvárné zoře hled V zlatém jezeru potápěl vzdálný, objasněný svět, 77 A co stříbropěnné vlnky kvítky se pohýbaly, Kudy vlažné větrů vzdechy krajinou zavívaly. Bylo jasno i v mém srdci, temný mne opustil sen, Divoké přeludy zašly, radostně jsem vítal den, Doufaje, že v bludném zdání jen co vidinu jsem zhlíd, Kvítek nevýslovné krásy, vpravdě se mi bude skvít. Zašlo jaro, zašlo leto, jeseň má již přichází, Oko moje vůkol zírá, kvítek však nenachází; A ve vlasti když ho není, dál se pouštím v cizinu, Zda v jiném ho kraji najdu, k srdci svému přivinu. Zřel jsem hory sněhobílé, v chladnou půlnoc jsem se dral, Kde severní hvězda svítí, hlučně chvěje mořský val, Když na skále se odráží; tam, kde chmurnou pustinou Vicher divoce burácí – touhu jsem zanášel svou. Ale darmo mé hledání, ne v severu žije květ; Protož v ony jižné kraje toužení mne táhne zpět, Tam, kde v stínu Libanonu věčné jaro zasvítá, Tam i můj snad drahý kvítek v celé kráse vykvítá. Octnul jsem se v jižné zemi; oko vidinu stíhá, Kde po moři gondolérů zvučný hlas se rozlíhá; Kde se oudolí ve jaru věčném čerstvě zelená, V blahé vlasti libých zpěvů snad se ztíší touha má! – 78 Smutně však v kraji planoucím, na tichém břehu sedám, Po čem srdce touží, darmo v kroužných vlninách hledám; V nich se slunce skrylo, hvězdy třpytějí se hladinou, Ale kvítek můj nepatřím; žel se vznáší krajinou! „Rcete, vlnky, pěnné vlnky, kde můj kvítek přebývá?“ „Za vodami, v blahé dálce!“ šumný hlas se ozývá. Tam má vidina že žije? Mužně tedy stoupím v loď, S Bohem země, vlasti milá, obraz tvůj mne doprovoď! A ty větry, bujné větry, kam mne asi zaženou? A ty vlny, zda mne nesou ve vlast její blaženou? Hle, zas nová noc nastává, – vzteklé moře se pění, Žeňte, divé vlny, žeňte plavce toužebného k ní!

SLZY. [Česká Včela 1835.]
Růže z jara v hoři slzí, dokud blahonosná zář Slunce toužně čekaného neceluje krásnou tvář: Když však plamen jeho žhoucí slzy rosné utírá, Tu se srdce její vděčné v rozkoši mu otvírá. Nebe pláče, nevidí-li zem v oblaku chovanou, A slzami chladí svými milenku oplakanou: Když však oblak se protrhna, země lůno ovlaží, Pohledem tu ona libým milence svého blaží. 79 Člověk pláče, maje srdce žalostí přeplněné, Člověk pláče, v hoři, touhách čítá noci probděné: Kam však kanou slzy horké? Kdo žel srdce jeho zná? Země ani jasná zoře jemu útěchy nedá.

VĚRNOST JINOCHA. [Květy 1835.]
Na hrobě milenky jinoch bděl, A dnem a nocí pokoj neměl; Než slunce vyšlo, on vyšel k ní A jitro a večer trávil s ní. Když růže vykvětla na jejím hrobě, On kvítek vyrval a vzal si jej k sobě. Ach, Mína věnec tam mi uvila, A z hrobu ven mi kvítky posílá. Byla noc jasná, a v půlnoční době Jinoch seděl na milenčině hrobě, A slze vzdychal: Buď s ní se sejíti, Neb zde na hrobě jejím chci zajíti. Věrnost není jen pouhý stínu kmit, V mém srdci má pevný a věčný byt. Odbilo dvanáct; – divoký hluk Pod ním a nad ním hrůzně se vznášel, Mrtvolů polouhnilých pluk Z hrobů temných vzhůru na zem se vynášel. 80 „Kdo s námi bydlí, ten buď i náš!“ Tak šeptali k němu mrtvolů stíny; Hroze se, vykřikl jinoch: Váš! Váš na věky tam, kde tělo mé Míny! Přiblíží se Mína: „Nuž, budiž můj!“ „Přijímám slib vyřknutý tvůj.“ Hle, tys to, milenko? Kde jsou oči tvé, Co se skvěly co blesky brillantové? Tvých lící růžových jarní květ Tak záhy v hrobě chladícím zbled? Kde perle v ústech? libý tvůj hlas? Ukrutně změnil tě smrti čas! Co však svět mi tento, když tebe nemám, Já na věky tobě se věrně oddám! I jal milenku za chladnou ruku, Pevně jí pohlíd v odpadlou tvář; I rozžala se měsíční zář, On mnoho známých poznal v tom pluku. Uhodila jedna; – těla klesla do jam, A jinoch zůstal na hřbitově sám. Vůkol pak zíral a oči vytíral, Vidění noční sám sobě upíral. Aj, toť byl pustý, divoký sen, Kyž vyjde slunce na jasný den! Vždy buď věrnost moje rovna sobě, Však zůstanu doma v noční době; Z hrobů chladný vítr zavívá, A noc přítelkyní lidu nebývá. Nastalo jitro i jasný den, Jinoch zapomněl na noční sen; 81 Jasný slibu svědek na nebi bled, Jinoch spěchal rychle k domovu zpět. U města však dívka se krásná prochází, Okouzlený hled jinocha ji provází – Spatřiti tebe, jak blažená chvíle! Tys vidina má, nyní jsem u cíle. Tak vzdychal, dívku provázejíc, Na hřbitov nikdy nepřišel víc; Teď navštěvuje novou v městě milenku, Adieu, ty dívko na hřbitově venku!

SLUNCE. [Květy 1835.]
Hle, houští temné, Co chladný stín nad životem prostírá – Jaká se to ním zář mocně probírá, A blahé city vlívá v srdce jemné? Aj, slunko nám vychází, A v zoři růžové splývají světy! A jak se krajem záře jeho proudí, Budí se genius a ranní květy Blahonesoucích umek v srdce loudí; Ranní slunce nás krásou zove A políbením budí světy nové. Výše se vine, Na obzor nám neznámé dalekosti; 82 Nad horami – hle! vítězně již plyne, A žhoucí plane blesk v jeho světlosti! My vděčně jen cítíme, Co jeho zář v poblesku nám podává, Oko však klesá – moc samu nezříme, Smrtedlný hled jen smyslnost poznává; Nadzemská moc tam žije, An pravda se v posledním slunci kryje. Však běda, již zachází! – City blažené v srdci nám zbudilo, A bleskem svým noc ducha zapudilo; Končí se pouť. – Má slza je provází! Jak se loučí milostně! Jak se tam rdí nad horou v tichém mžení, A celou krajinu posívá zlatoskvostně, Loučíc se v posledním políbení! Ach, – láskou u večer zachází; Jdi s Bohem! Slza má tě doprovází!

ZPĚVEC. [Květy 1835.]
Bledá Luna smutně hledí v posvátné na skále rumy, Dlouhé, rozložené stíny oudolí zakrývají; Kde v ozvěně zaznívaly vážených minstrelů dumy, V opuštěných kobkách větry tichou nocí vzdychají. 83 O samotě zpěvec bloudí, oko zírá v pustou chmuru, Nebudí se v srdci píseň, ani v harfě nápěvy; Jakož zříceniny dolů, tak on smutně hledí vzhůru, V cituplném srdci jeho zpurné se tají hněvy. Spěchá dále bystrým krokem, jakby světu chtěl ujíti, Touhoplně v oblak zírá, jakby tam vlast hledal svou. Jakáž ale vede cesta ven, z chladného živobytí? Kdo z té zatemnělé hloubky najde hvězdu hledanou? Hle, tu s objasněné výše zpěvci kynou zříceniny, Kročí blíž, a spatře rumy, slzami se posívá; Vzdychá želem překonaný: „Ach, zde otců našich viny, Zde i vnadné jejich ctnosti jedna země zakrývá!“ Zdaž„Zdaž památky předků slavných na věky se pochovaly? Žádný obraz, žádná socha vnukům víc jich nepodá? – Proč nám jenom zříceniny slávy svojí zanechali, O prvním, snad zlatém věku, žádný pověst nám nedá!“ „Jakož v dole mrtvé těla reků padlých zpráchnivěly, Takž i po náhrobcích jejich slávy květy uvadly, 84 A ty činy, jenž na nebi českém se co slunce skvěly, V zapomenutí svým věkem, snad již navždy zapadly.“ „Což v té naší české vlasti žádný zpěvec víc nežije, Mocným zvukem by zavzněly struny harfy svěcené? By zas k slávě procitnulo, co ta hrobová noc kryje, V zpěvu by rozkvětly věnce, slavným otcům pletené!“ „Lkejte řeky! – Lesy české, oplakávejte ty časy, Kde Lumírů libé zpěvy krajem českým znívaly! Ony doby více nejsou; – dávno zašly zpěvců hlasy, V hrobě oněměly ústa, jenž tak krásně zpívaly.“ Jenom Luna na obloze slyší zpěvce smutné vzdechy, Dřímající harfu jeho září jasnou osvítí; A on jme zvučnou milenku, by poskytnula útěchy, By mu soucitně zavzněla, co srdce jeho cítí.

POMNĚNKY. [Květy 1835.]
Překrásným snem se zdál mně život býti, Pozemské sídlo rájem vznešeným; Jen v blaženosti mnil jsem věčně dlíti, V budoucnost zíral okem veselým. 85 O, kam se dělo jarní moje zdání? Sotva zavála bouř ve vonný květ: Již list po listu větrem se zahání, A zcela jiný, změněný mi svět. I mého snění obraz nejkrásnější, Vidina má, kam ta se ztratila? S ní blaho mé, s ní slunce nejjasnější, S ní hvězda žití se odvrátila. Nadarmo lkám, nemožno jí najíti, Mně ztracenou již osud zpět nedá; Její mi zář víc dráhu neosvítí A temnou stezkou bloudí duše má! Jen zpátky, zpátky, smutné zpomenutí! Rozčilené mé srdce zničuješ; Bolest budí se mi v tvém procitnutí, Novým mi želem hled obkličuješ! Poslední záře v temnotu když klesla, Ach! ještě jednou jsem se pustil ven, A v temném moři života, bez vesla Plyna, jsem hledal ztracený svůj sen. Však bouře divá v dálku mne zahnala, Na pustý břeh mne vlny hodily. Vidina má se víc neukázala A žely mé se neukončily. Znám osud svůj – neoželený zajdu. Nechť! – krátký žel se v hrobě uleví; 86 A svou vidinu tam-li zase najdu, Lepší než zemský ráj se mi zjeví!

KU VZDÁLENÝM. [Květy 1836.]
Vám, vyvolenci věkem ověnčení, Od Oceanu k Uralu skalnému, Jenž v zápolu budíte liboznění, Sílu pějíce světu zemdlenému; Vám, jenžto zvukem, nad hromy mocnějším, Od hory k hoře ozvěnu budíte, A bleskem svým, nad nebeský světlejším, Srdce mladistvé plápolem plníte: Vám k slávě prázdním naplněnou číši, A pozdravení, v srdci vřelém skryté, Nechť vicher zanáší od říše k říši! Byrone velký! ty, jenž v tichém hrobě Po díle umdlévajícím spočíváš, Tys pevnost stavěl naší nové době; Nechť první dík srdce mého požíváš! Já v noci poslouchávám želů tóny, Jenž z prsou tvých se slzami plynuly, A s tebou cítí srdcí milliony, K nimž tvé zvuky příbuzné se vinuly. K tvé slávě prázdním naplněnou číši, A tajný cit, jejž vzdechy mé vyřknuly, Nechť vicher zanáší od říše k říši! 87 A vy, jenž dráhou stejnou jste se dali, Zámořští zpěvci ostrovu volného; Zvuky vaše, co v duši mé se vzňaly, Vřelé city zbudily srdce mého! Ty skotské stíny před okem mi hrály, Minstrelů struny ucho mé mámily! Tvé obrazy, Moore, v srdci mém zrály, A nových světů bytnost oznámily. Vám k slávě prázdním naplněnou číši, I slova má, jenž vroucně vás poctily, Nechť vicher zanáší od říše k říši! I vám za Rýnem pozdravení sluje, Kde Victor Hugo praporec vynáší, Kde Lamartine na věk zpustlý žaluje A Delavigne nad národem se vznáší! – Hoj, vaše harfy mocně zapudily, Co starý svět v soumraku svém schovával: Vy nový věk kvetoucí jste zbudili A zvukem truchlivým starý skonával. Vám k slávě prázdním naplněnou číši, A díky, jež jsem v zápalu vám vzdával, Nechť vicher zanáší od říše k říši! Kdež jeden ještě na evropské stráni Slavených zpěvců zbor se zrakům skrývá? Slovanské, slyš! jak harfy rokotání Mlhavé luhy žalostně provívá! – Toť truchlivé jest Mickiewiče znění, A v dálce druhů věrných písně vroucí! 88 Kollára to něžného libé pění, A národní Slovanů zpěv plynoucí! Slovanští zpěvci, vám tu plnou číši! A slova má, ze srdce se vinoucí, Nechť vicher zanáší od říše k říši!

ZPOMENUTÍ. [Květy 1836.]
Rdí se na východě jasná zoře, Jako tvář se rdívá první lásky; Zoře plane jen v pohledu jitra, Mladá tvář se rdí i v zpomenutí. Zpomenutí! ano, ty jsi slunce, Tebou zoře, jitro lásky plane! Ach, to krásné jitro první lásky! Duch se stápí v moře zpomenutí, Opět líce, opět slunce plane; Oči bloudí tam, kde kyne zoře, Slza, jako za mladého jitra, Skví se v záři milostného slunce. Tam, kde pohoří v jarního jitra Prvním blesku ozářeno plane, Tam, kde tajným zdechem zpomenutí, V obzoru procitla žhoucí zoře: Oko zaslzené stíhá slunce, Kleslé slunce, rajskou hvězdu lásky! 89 Všecky city splynou v zpomenutí, Jako barvy všecky spojí zoře; I jak růží ňádra dechu jitra Se odevrou toužebností lásky: Tak i srdce v zpomenutí plane, Když se chmurami probírá slunce. Jakou moc ty v sobě skrýváš, slunce? Ve tvém květu svět obživne, zoře! Ozvěna zanáší plesy jitra, Zem a nebe v jednom ohni plane; Slavík v háji zpívá blaho lásky, V živém snu oplývá zpomenutí. Ale ach, jen z jitra zoře plane, Skryta zdřímá v nočním zpomenutí; Nad hrobem se vznáší jiné slunce, Mdlé co Luna, bledá dcera lásky. Žel vystoupí z soumračného jitra, Za hrobem se žádná nerdí zoře!

SLAVNÝ DUB. [Květy 1836.]
V pralesích české země Mnohý dub vykvétá, Jenž starobylým věkem Své větve proplétá, 90 A svědkem zlatých časů Byv, žalostně se dívá, Jak věk za věkem hyne A stálých jak ubývá. Kdekoli však se tmívá Domácích lesů noc, V nich jeden toliko dub Kouzelnou skryl svou moc. Tam na táborské stráni V své hrdé slávě stál A panoval nad krajem Co jarý země král. On hluboko do zemi Kořenem sahal svým I větve své rozkládal Nad krajem umdleným; On tiché luhy chránil Před parnem škodlivým, A sláva se rodila V stínu jeho svěceným; Sláva, jenž věčně čistá V památce nám plyne, Sláva, jenž žádným věkem Budoucím nehyne! – Tu z krajů všech se hnali Řevniví větrové; 91 Zatřásly dubem blesky A rány hromové. I ze čtyr úhlů země Zpurný vítr zavál, Dub slavný, nezrušený Na české stráni stál! Hoj! – blesky rozkacené V něj vztekle zahřměly, Až v bouřlivém šumění Se větve zachvěly; A listí opadalo, Dub klesna zastonal, Násilím rozdrcený Praskotem dokonal. – Však blaho nám! obživnul! – Věkami nezašel: Pod zemí statný kořen Si průchod vynašel; Od hory krákonošské Až k Šumavě sahá A silou probuzenou Se pěkně zas zmahá. Zde onde jarý proutek Z kořan ssaje šťávu: Zda však i mladé listí Novou šeptá slávu? 92

PŘÍRODY SEN. [Hronka 1837.]
Noc byla tichá; – hvězdy skvostné Truchlivě na zem hleděly, Jakoby zraky jich milostné O želu našem věděly. Chvěly se stromy, chvěly se květy, I rosní kapky se třpytily, An žhoucí je nad nimi světy Pobleskem stříbrným osvítily. Noc byla tichá; – v divém letu Zem bloudila od světa k světu, Jen oči mé, do tmavé opony Zvědavě zírajíce, hledaly Vzdálených věků v temnu skryté dny, Však prázdné stíny jen nalézaly. I jak se tmělo, kromě hledu mého, Hluboko ve mně zbudily se světla, A z jemných citů srdce vřelého Obrazů jasných vidina vykvětla. Ohlas srdeční.
„Němý je kraj co chladný hrob, Pustý, co šírý, noční chrám, 93 Jež Světovid obývá sám; Milliony lamp objasňují strop, Však slabý mžik, jen záře mdlá Pustotou noční plápolá. Pokojně příroda juž spí, Jen vlažných větrů vzdechy tajné Provívají šero pohájné. Zda oko Světovida bdí? Ó arciť bdí! S blankytných výší Sesílá svou milostnou zář, I kde se božská octne tvář, Tam stesk i žel navždy se ztiší!“ Kdo šeptal zde? člověk-li, duch? Ó nevím! – V tmavou noc volám – Neslyším víc; bylť to jen klam; Sen překvapil pozorný sluch, To šuměl list, to nebyl hlas. – Ó slyš, kdo se ozývá zas? Obrazotvornost.
„Ó země, jak je tiché spání tvé! – Však roucho proč tak temné, strašlivé? Aj, kdyby všecky hvězdy s nebe K tobě se blíž přivinuly, A záře jejich vůkol tebe Co zlaté proudy se rozplynuly, Jakby se zopravdily sny 94 Tvé krásné! jakby jednou září Osvícená si strhla opony, Stanouc se kvítkem vznešeným, Skvoucím se na všemírovém oltáři! Zdaliž se bavíš snem utěšeným? – Prodřímej tedy tmavou noc, Až k činu tě pobídne jasná moc. A pokud nocí libě spíš, Větýrkem šeptej mi, co sníš.“ Oněměl hlas, a zádumčivé zvony Líbezným zvukem zavzněly. Ó, znám ten hlas, ó, znám ty tóny, Jenž temným hlasem šuměly; Slýchával jsem je v minulosti, Když oči mé v hoři slzívaly A s nebes skvělé dalekosti Ku zemi ztemněle zavívaly. Ó znějte, znějte v milostném se chvění, K blahému země, mé milenky, snění. Dozněly zvuky; blesk se skryl Nebeských hvězd za černý mrak. Vůkol zas ticho, ni vicher nekvíl, Jakby duch tvorů všech byl zalít do oblak. Ve spící přírodě jedinký bděl jsem já, Nade mnou tma, pode mnou zem chladná. Tu v závoj šedivý mne mlha skryla, I mysl moje počala hynouti; Mdlá duše v srdci se upokojila, Jak tam by chtěla si odpočinouti. 95 Zas nové blesky, hle, se kříží, Hromové rány světem se valí; Planoucím nebem mrak se odhalí, A krutá bouře ze všech stran se blíží. Procitni, země, ze snění bludného, Procitni v srdci ty, ó duše má! – To není blesk s nebe zamračeného, Toť bouře mocí vyšší zbuzená. Neznámý hlas.
„Vy mraky noční, roztrhněte se! – Vy tvory světů všech, probuďte se! – Jak moře hučí v bouři rozkácené, Z temného bezdna k nebi když se hází, I jekot vln hromy jak provází, I vír jak lká skrz lesy vyvrácené: Tak v oblohu se vzteklé hřmění vrhlo, Od světa k světu divoké přízraky Proháněl vicher prozračnými mraky. Od severu k jihu nebe se protrhlo, I rozplynul se v nadzemské výsosti Neznámý pramen veškeré jasnosti A zář za září proudem se vinula A v jasnotě se každá rozplynula; I oblohou jak proudy se množily, Co v jednom moři zlatém se spojily.spojily.“ 96 Neznámý hlas.
„Světovid umřel! Uhaslo světlo světů Osudu podrobené; Vy, kraje, rozložené Od věčnosti k věčnosti, Oplakávejte otce: Světovid umřel! Vy, země, samotné putujte, Vy, hvězdy, opuštěné dítky, Hořte a svěťte vlastní mocí. Vy, kvítky, kvěťte, Vy, stromy, rosťte Dle své libosti. Nespatří vás zraky otcovy: Světovid umřel! Větrové severní i jižní, Vějte krajem šíropustým, Hlukem hromů i ohněm blesků Všem věkům to ohlašujte: Světovid umřel!“ V kraj zas se uvrhlo ticho pohrobní, Zhasly hvězdy, zastavila se země; Duchové dobrého milovní Bloudili v poušti – opuštěné plémě! „Jak můžem žíti bez pomoci jeho? Po nás je veta, pakli zemřel pán!“ 97 Tak vzdychají tvory v truchlivé noci, Milosti s nebe hled jim více nepodán! Neznámý hlas.
„Ustaňte, tvory, v žalostném lkání, Nové vám shůry věje smilování I obzor světla vám se nezkalí. Hleďte, juž pramen žití věčného Za Světovida zemřelého Nad veškerostí k nám se valí. Co v jedinké myšlence se chovalo, V neskončenosti nechť se rozplyne, A, by vám všem podílu se dostalo, Ni květ, ni červa záře nemine. Však mocnost svoji poznati nesmíte; Ve vás že nesmrtelná zář spočívá, Zjeví se vám, až ní se posílíte, A vyšší pak ve vás želání se ozývá.“ Tvorů sbor.
„Ach, ve snu blahodějném se končí naše moc, K vyššímu povolání cítíme v sobě moc!“ Obrazotvornost.
„Hle, na obloze zlaté moře Od věku k věku se valí! 98 To není růžotvářná zoře, Jenž závoj noční odhalí. Jest, jako by vše slunce světů V jednom se proudu splynuly A v planoucím svých září květu Do věčnosti se vinuly. Hle, nebe a zem juž se chvěje, A jako z chmury dešťů val Z oblohy proud se zlatý leje, By znovu v tvorstvu zažíval! Juž snící země proudy jímá, Nadchnuté nebe se nadýmá, A každý strom a každý květ Pro sebe žije – zvláštní svět. Nezbývá žádný z tvorů všech, By v něj byl nezavál nebeský dech, Poslední Světovida dech! – jejž kryje noc, Kterýžto přírodě odkázal věčnou moc!moc!“ Srdce.
„Ó slyš, co šeptá zem, co oblohou šumí? Ach, kdo těm sladkým zvukům tvorů rozumí? V souzvuku zaznívá hlas květů, stromů, hor, I moře, vír se mísí v přirozenstva sbor. Ó slyš, co šeptá zem, co oblohou šumí? Ach, kdo těm sladkým zvukům tvorů rozumí?“ 99 Květy.
„My v dechu jarním se probudíme, Nás líbá jitra mladistvá zář; Na ňádrách milenky milostně se skvíme, Vínkem obvinouce planoucí tvář: V údolí tichém i v bouřlivé výši Nás hledá vroucí, nevinný cit; Ve vzdechy toužné šepot náš se mísí, Neb náš je lásky spanilý vid!“ Stromy.
„Ze země vzhůru my vyrostáme A každé jaro výše nás nese; Nad luhami své větve rozkládáme, Na větvích listí mladé se třese. Vrcholkem naším orel se baví, Ve stínu listů filomela snila; Nás plamen slunce ni bouř neunaví, Květy chráníme: – naše je síla!“ Hory.
„Do vznešených oblaků my hrdě strmíme, I z prsů našich řeky se valí; Co věčné sochy v dalekost hledíme, I čela naše mračno obhalí. 100 Nad hlavami našími den a noc se mění, Pod námi kvílí pustina planá, U nohou našich moře se pění, My do nebe sáháme: nám velikost dána!“ Vody.
„U věčném se chvění zemi objímáme, V nás slunce se ztápí, z nás opět vychází; Do hlubin země mocně my sáháme, A čilost větrů všudy nás provází. My z ňáder skalných klenoty sháníme, Nás vítá labuť i niva zelená; My všemi krajinami tokem se valíme Opanujíce doly: nám mocnost zdělena!“ Větrové.
„Svobodně se proháníme zemí, Nad okeány mocnými vlajíce. Volnými vznášíme se perutěmi, Tu kvítkami, tam cedrami si hrajíce. S námi hrávají mračna plynoucí I vlny mořské ku vzdálenosti; Neznáme cíl nám z dálky kynoucí; Nás touha věčná nese k věčnosti!“ 101 Hvězdy.
„Noc spanilá naší jest mátí, Když kyne, z temna vystupujeme. Nám v hloubku srdce lze zírati, Kde září svou žele utišujeme. K nám oči zaslzené se zdvíhají, My nadějí je naplníme; Srdce jsme nebes, v nás osud se tají, Námi se vroucí city hájí!“ Tu ze země vystoupil vznešený tvor; Člověk to byl; umlknul sbor. Jak němě zíral v tmavou noc, Procitnula v něm lásky moc, Krásněji se skvoucí než země květy. I jak své ruce rozpial v světy, Outoku vln a blesků bránil I tvory slabší svou silou chránil. Duch procitnul v mysli jeho, Do nebe hledící vznešeného. Kam žádný orel nedolítne, Kde žádná hvězda neprocítne, Dosáhne duch nad všecky hory: A vznešenost uznají tvory. Do hlubin zemských se probírá, Z nichž zlato na světlo vybírá. Říš opanuje moře bezedného A zem se klaní moci jeho. 102 Srdce jeho, ta hvězda žhoucí, Žel a radosti země ukrývá. – Neskví se kvítky v zimě vadnoucí, Bezlistných stromů síla omdlívá, V třesení země se všemi plody Sklesnou hory a vyschnou vody, Uhasnou hvězdy, když den nastane; Jen srdce lidské vždy vroucně plane. A hle, již vlny, jenž mne obvinuly, Protrhly se, i opustil mne sen; U východu se záře rozplynuly, A zoří růžovou se blížil den; Milostné vzdechy jitra mi kynuly Z procitlých hájů, z jasných toků pěn: I pěl jsem city, jenž se ve mně kryjí: Ach, svět jest můj, a tvory všecky žijí!

HROBY REKŮV ČESKÝCH. [Hronka 1837.]
Vy, hroby, tiché hroby, Kdo v lůně vašem odpočívá, Že každou nocí hrůzný Vás větrů zpěv ochvívá? Či duchové to rekův Zde krytých kolují A sílu zašlých věkův Z hrobů probuzují? 103 Vy, hroby, tiché hroby, Zpěv noční neslyšíte A věčně smutně, chladně Na slabý věk hledíte. Vy, hroby, tiché hroby, A vy v nich, rekové, Na vašem prachu slzí Truchlící vnukové.

BLANÍK. [Hronka 1837.]
Hoj, kdo v naší české vlasti Nezná pověst o Blaníku, Kde v naději dřímá pluk Mužných, českých bojovníků? Až nad vlastí slunce vyjde, Slunce jarobujné, jasné, Z bludného procitnou spání; Hvězda nepravá uhasne. Denně však, v půlnoční roucho Hory temeno kdy skryté, Volá hlas v Blanické stráni: „Bratři, ještě pevně spíte?“ 104

SLOVAN. [Hronka 1837.]
Zde v Europě jarobujné nový věk se divně vznáší, K jedné straně slunce svítí, na druhé se nebe mračí; Neníť však to černé mračno, bouřky zhubný temný hled, Až dobouří, slunce vyjde, objasňujíc nový svět. V jasné, nezakryté záři západní tam kraje stojí, Slavské luhy na východě pod mrakem se ve snách kojí, Žádné blesky se neoctly zjasňujíce temný zrak, Aniž hlaholy vojínů temný neprotrhly mrak. Z Krakonošských hor se dívá Slovan, dennice kdy vyjde, Kdy to božské světlo světů v kraje naše asi přijde: Hle, juž temena Uralská jasněji se třpýtějí, Visla, Tatry, Černé hory v jitru se osvícejí. Tiše Slovan kráčí dále ; mlče k východu se dívá. Srdce soukromně mu plesá, v Slavsku noci že ubývá. Francouz horlivě zazpívá, Germán hlukem odpoví, Slovan mlče pokračuje – naději svou nezjeví. 105

POLAN. [Hronka 1837.]
Strání spustlivou sibiřskou Polan smutný se probírá A své zraky zaslzené K slunci mroucímu upírá. Pevně v pouta okovaný Želí, smrt že jej minula, A za pluhem slzíc zpívá: Jeszcze Polska nie zginęła. Po arabské mezi žhoucí V divých vlasti Beduinů U vyhnanství Polan bloudí, Až umdlený klesne v stínu; Zoufá si, že země chladná K sobě jej nepřivinula, Umíraje šepce píseň: Jeszcze Polska nie zginęła. Do všech úhlů světa snáší Vichr kletby, smutné vzdechy, Se všech stran se ozývají Prázdné národů útěchy; Jen na hrobech Ostrolenky Bledá postava se hnula, Mrtvé čítala vzdychajíc: Jeszcze Polska nie zginęła. 106

VÝJEVY RANNÍ. [Vesna 1837.]
1. 1.
Slyš! jihu šepotání Tajemně zavívá A chmury temné shání I nebe odkrývá: A vlnkami pohrává I v háj si zavlaje, Až listí opadává A vzduchem tancuje. „Ó, zbuď se ze snův trudných!“ Tak šepce krajině; „Zastav běh vlnek bludných!“ Zavívá k hladině. A země procituje, I vlnky ustanou; A nebe se zbuzuje I oblaka vzplanou. Tuť stromové i hory Radosti se chvějí A zpěvné ptactva sbory Své blaho zvěstují. – 107 Slunéčko jak se zvedne, Uhasne hvězdná zář; Na výši luna zbledne, Až zočí skvělou zář. Však srdce zloby želí, Že jitrem kyne den; Že zpěvy oněměly A pravdou zhynul sen. 2. 2.
Na nebi skvělá hvězda plane, Aj, totě hvězda mé mladosti; Z obláčků rosná slza kane, Ach, slza to mé toužebnosti. Skvělá se hvězda již schovává, Peruť Jasoňova se chvěje; Mladistvé jitro z noci vstává, Dech vroucí lásky zemí věje. Ach, hvězda zhasla – rosa hyne – K mladosti duch můj zpět pozírá; Než, osvěty kde zář mu kyne, Nový se jemu háj otvírá. 108 3. 3.
Jako v chrámě svatém – ticho bylo, Černé mraky an se nebem hnaly, Požárův kdy rudých zanechaly, V nichžto zorné jitro se jevilo. I tak skvěle planula Jitřenka, Jak by pustý svět objasnit chtěla; Víc a víc v kol obloha se rděla V plamenném co toužení milenka. Jako v chrámě zbožném – ticho bylo V srdci mém; usnultě žal i trudy, Prchly ducha svádějící bludy, Temné oko mé se vyjasnilo. – Jitrem láska v Jitřence nám kyne; Bludné chmury hynou ve jasnosti, Když se slunce, vítěz nad temností, K jejich zhoubě nad kraje vyšine. Jitrem plesaje jsem hlasně zvolal: „Zhyňte – na věky se v prachu skrýte, Vy, jenž člověčenstvo v tmách vodíte! Osvěty věk statně vám odolal.“ 109 4. 4.
Na horu jsem vstoupil; pode mnou pak země Probuzovala se v soumračném svítání; Jitřní dechy květin zavívaly ke mně; Zářilať Jitřenka v libém usmívání. Nade mnou tu skály k nebi jsou se pnuly, Pode mnou se pěnné jiskřily potoky; S výsosti tu modré záře mi kynuly, K dolině však luhy vábily mé kroky. Tuť mé srdce blíže vinulo se k zemi, Oko mé k zlatému vzhůru zřelo moři, A duch mladistvýma letěl perutěma Ku pramenu světla, k růžoretné Zoři. 5. 5.
Již obzor čelo své ruměncem ovinul A pramen září se na nebi rozplynul; Lesk adamantový se rozsil hladinou A Jasoň milostně odhalil tváři svou: Vltava zplesala, že nad ní svitnul den – Jen srdce Pražanů objímal těžký sen. V tom nad Vyšehrad náš ze skalných rozvalin Se slavně povznesl stín Libušin. 110 Velebně skvěla se věhlasná její tvář, Nade hlavou její zlatá se leskla zář; A z úst jí plynula ta slova vznešená: „Památko slávy mé, procitni – Praho má!“ I ztichnul hlas a stín se v mlhu zavinul, Jasoň pak s výše své Pražanům pokynul. Tuť všechno ke slunci obrátilo svůj hled A každý s úžasem hned zočil nový svět; Horoucí slunce pak i srdce zahřálo A lásku k národu, ke vlasti rozžalo. –

SNĚNÍ BÁSNICKÉ. [Česká Včela 1838.]
I. I.
Den umírá můj; – v západu splyne Žel a blaho mého živobytí. Poslední chci ještě záře zříti – Tu noc temná v černý plášť je vine; Tváře blednou, světlo světů hyne. „Vábné obrazy bájného žití, Vašich vnad kde čaromoc mi kyne, Tam opuštěnému lze mně jíti.“ 111 Hle, rozjitřená tu záře vzplane Jasněji než z oblak slunka hled. Skvělou zoří nový den mi vstane. Zem oplývá v čarodějném chvění, Divů plný se otevře svět, Kročím ve vlast básnického snění. II. II.
Co jsem cítil v jitru své mladosti, Co má touha si vyobrazila V nejskvělejší záři spanilosti; Vidinu, jenž v srdci mém se skryla; První lásky hled pln milostnosti: Poesie tam mi vyjevila, Ó, by věčně, věčně nedožila Ducha blažíc nebeskou vnadností! Zpět se viňte, obrazy těch snů! K věčnému mne doprovoďte dnu, Kde, co krásno, v pravdu se mi změní! Nechť zhasíná světlo umdlenému; Jeden okamžik ve vlasti snění K putování sílí mne novému! – 112

VÍNEK PANENSKÝ. [Česká Včela 1839.]
Co se tamo bělá na půlnočním břehu? Lilie to skvoucí, čili jasno sněhu? Či Zefyr květinky u potoka libá, Či-li labuť bílá vlnkami to hýbá? Ne, toť smutná dívka břehem se prochází, Stříbrné vlnečky v běhu doprovází; Jak za vlnkou vlnka hlukem v honu plesá, Tak za slzou slza z očí děvy klesá. Nevlaje to Zefyr, děvinné jen vzdechy Nočním na jezeru hledají útěchy; Ale vlnky lehké vzhůru poskakují, Z dívčiného želu jenom se radují. „Vlnky, ach vlnečky, v hloubce se netraťte A věneček drahý zpět mi zase vraťte, Lestně mnou hrajíce, vínek jste mi strhly, Do hlubiny tmavé rychle jej uvrhly.“ „Ó, jak bude želit drahá moje máti, Jak se budou sestry mně ubohé smáti; Jak na věky duše má se zarmoutila, Že jsem již tak záhy vínek svůj ztratila.“ „Vždyť jste se vždy láskou ke mně lichotily, Vroucím políbením líce občerstvily, 113 Mých proč nyní žertů nic si nevšímáte, Odlouděný vínek zpět mi nedáváte?“ Však nadarmo dívky smutné bědování, Bystrým v běhu tokem vlnka vlnku shání, Dole v chladné hloubce s věnečkem si hrají, Dívce však ho nikdy více zpět nedají. Jitřenky již růže v zoři prokvětají, Líce děvinné se studem červenají; V hloubce kyne vínek, děva po něm skočí, Slunce z hor pohlíží – více ji nezočí.

UVÍTÁNÍ DĚDINY. [Květy 1839.]
Vítám vás, ó tiché kraje, Svědkové dětinství mého! Ještě vzduch libý zde vlaje Z borku mně tak přemilého; A ty pole i ty hory Jako jindy prokvítají, Zpěvců lesních hlučné sbory Známým zvukem mne vítají. Vítám vás, potůčky vnadné, Kde se mi tak krásně snilo! Lůžko vaše věčně chladné Břeh svůj ještě nezměnilo; 114 Vlnky vaše odplynuly, Odplynuli blazí dnové; Vlnky zas se přivinuly – Ne však mé mladosti snové! Vítám vás, vy sady skvostné, Kde co dítě jsem pohrával, I květinky vy milostné, Z nichž jsem věnce si plétával! Zimou kleslým v políbení Jara život vám zasvítá – Mne jen v žádném probuzení Jaro zašlé neuvítá!

POMNĚNKY. [Květy 1839.]
1. 1.
Byl jarní večer, tichý jako mír; Na západě se slunko blahem rdělo, Když obnažené líce v chladný vír Toužebných oceánů potápělo. Zefyrové křovím zavívali, Jak Světovidův dech provívá světy; Jiskřící se vlnky objímaly A růžové pohrávaly v nich květy. 115 Od břehu plavců veselé zpívání Se k dalekosti neslo hladinou, A z blízké vsi zádumčivé klekání Se vznášelo večerní krajinou. Nemožno zde zapříti srdce hnutí; Horké tekly slze z oka mého – Z květů zemských, z světla nebeského Milostné vanulo mně zpomenutí! Ó, vraťte se, obrazy minulé, Jenž jste se dávno v mlze již ukryly; Bolesti hořké, žely zhynulé. A vy, jenž jste je věrně provodily, Kanoucí slzy! – obnovenou mocí Naplňte srdce, jměte mysl mou: Bych zočil hvězdy mé dětinské noci A mezi nimi vidu ztracenou! 2. 2.
Když nocí tichou v zahradě jsem bloudil, K okénku tvému doufaje pozíral, Kytary struny žalostně probíral: Tu lásky vzdech se vzhůru k tobě loudil; A noc an v závoj svět zavinula, Hle, milost tvá milenci kynula; A v políbení tvém jak plály líce: Žel ztišil se, i neslzel jsem více. Noc tichá ještě světy zavine – Tvá láska však mi víc nepokyne! 116 Nestíhám víc, milenko má, tvých stop – Pokojné místo hledám, tichý hrob. – Kam se as kryjí noční hvězdy jasné, Když slunce zář je živící uhasne? Aj, nové světlo nikde víc nenajdou, Nespatřeny v temnosti věčné zajdou. A žití mé se hvězdě podobá – Tys byla sluncem, září láska tvá! 3. 3.
Ve rdění růžném tvé jsem líce zříval, Tvým dechem zdál se být večerní jih, Ve zvuku harfy tvůj mi hlas zazníval, A v žalostném slavíků klokotání, V plynoucích zvonů dálných nápěvích Mně obraz tvůj před duši se stavíval. – Květ růžový se v jaru ještě rdí, Jih večerní milostně jej chladí, Etherské zvonů plyne horování, Má harfa zní, a slavík ještě zpívá – Tvůj obraz jen se v temnosti ukrývá! 4. 4.
Byl krásný večer, tváře má planula, An tobě blíž jsem k západu se díval; Tu z oka tvého slza, hle, kanula, I nevím, ký tvé srdce žal províval, 117 Ó, dívko, dívko! – vida zaniknula, Na jejímž květu blaze jsem spočíval. „Jsem věčně tvá!“ si pohnuta šeptala – Jak krátkou věčnost jen si předzvídala?! 5. 5.
Před náma pusté jevilo se moře; My spolu na tichém jsme břehu stáli – Noc kolem nás, jen po nebeském dvoře Svědkové lásky, tiché hvězdy plály. Tam čekajíce, až nám vzplane zoře, Jsme osudnými vlnkami jen hráli; Neboť se jitrem měla přiblížiti Loď, v níž jsme oba chtěli odplaviti. „Na šerém ousvitě, hle, člun se bělá, Zachází noc – tys mojí, věčně mojí! Buď slibu svědkyní, jitřenko skvělá – Od tebe svět ni smrt mě nerozdvojí!“ – Vstoupivší tebe v člun však podezřelá Zanesla voda – milenec tvůj stojí Na břehu samoten stíhaje tebe, Již rozhněvané mu nepřálo nebe! Marné čekání! Den a noc se mění; Vždy stejnou píseň zvučí vlny zdmuté, Žádná nehlásí tvé se přiblížení, Zhluboka hřmí jen bouře hlasy duté. Neslýchám úst čarovné liboznění, Nevídám tváře nezapomenuté; 118 A ve snách jen kdy zrak můj pobluzuje, Se obraz tvůj – kmit z ráje – mně zjevuje. Kde, předměte ty lásky mojí vroucí, Anděli strážný matné mé mladosti, Kde tě objímá květů vzduch vanoucí, By ke mně z blahé zavál dalekosti? Marnáť má touha! – navždy uhasnoucí V mlhách umírá hvězda tvé milosti, A tisícero lamp na nebi skvělých Jsou pablesky nadějí mně zmrtvělých! 6. 6.
Tedy se loučím s tebou, lásko svatá! – Jen jednou srdce zde se zamiluje! – Mně nebes zavřela se brána zlatá A duše má se k zemi obracuje. An dřímati nepřáno v tvém mi klínu, K snům tajným spěji do šerého stínu Večerních hájů. – Žádnéť tam svitání! Jen z ohně, v mých co vlastních prsou plane, Se světla, vlaha tamo mně dostane; Zpomnění – mé jediné zabývání! – Samoten stojím v chrámu šíropustém; Jedinká lampa klenutím rozlívá Nejisté světlo; hrůzojevným šustem Zde onde stín z mrtvé mně doby kývá. Jest-li to přízrak, či se pravda jeví V nástinech nočních? – duše moje neví! 119 Však zajmuta přeludy podivnými Se ztápí v obraznosti žhavé moře, Tam zapomenouc přestálé již hoře, Baví vlastními výtvory se svými. Sama jen sobě věčně zůstavena Neznáma světu jest i odcizena! – Samoten stojím! – aj, kdož porozumí, Co znamená samotným v světě státi? – Na poušti strom v snu nočním kdy zašumí: Viz ptactva sbor jej s hlukem oblétati; I v středu moře samotné ouskalí – Za vlnou vlna k němu, hle, se valí; Kol luny hvězdy, kolem slunce světy, V pustinách větrem zavanuté květy – Jen na mé stezce společnosti žádné! Samoten stojím! – Co mne provázelo Jitrem, již za dne zase odcházelo, Jak list po listu s větví opadává, Kdy jeseň sešle první dechy chladné, Až nahý kmen pro větrů hru ostává! – Však ticho; obraz nade vše milostný Před zraky moje často se stavívá, Jejž blesk čarovný, vřelý, nebeskvostný Jasností nevýslovnou ozářívá. V pohledu naň se sílím, zašlé blaho Se obnovuje: lásky světlo, vlaho. Ty, již v své samotnosti oplakávám, Se zjevuješ mi; ruku ti podávám; Kamkoli jdeš, sleduji všady tebe. Vyveď mne z bludů! – kde tys, tam je nebe. 120 Tys poesie zkvětlá z lásky hrobu! Ty mne uvádíš v zlatou žití dobu; Po boku tvém vystoupiv z tmy vezdejší, Se odebírám v krajiny světlejší.

ZAVÁTÉ LISTÍ. [Vlastimil 1840.]
Vprostřed louky barvité, V dědině mé prosté, O samotě lípa stojí, Plna květů roste. Listím jejím hrávají Větrův dechy chladné; Ani v parnu, ani v bouři Lípa neuvadne. Spočinu-li ve chládku Stromu mileného, V libé sny mě kolébají Šepty listů jeho. Protož pod ním častěji Srdce moje dřímá, Podvečerní libý vanot Kouzelně je jímá. 121 Na chladnoucí jeseni Listí k zemi klesá; Sbírám je, a nad kořistí Srdce moje plesá. V každém listu psána jsou Pravdoskvělá slova; Každý květ a spadlý proutek Poklad v sobě chová. Protož i když vichřice Tlukouc perutěmi Po lučině s hlukem letí, Táhne pod větvemi: Zaváté ní lístečky S tajnou těchou sbírám, Vykládám, co znamenají, V srdcí uzavírám. * * *
1. 1.
Voda páchne, bez pohnutí V sluneční-li záři stojí; Vesele pak vlnky žene, Kdy se v toku bystrém kojí. 122 Takž je srdci zahynouti, V pokoji-li chladně hnije; Procitnou-li velké city – Vznešeně a velce žije. 2. 2.
Kdy člověk chladne – láska jej zahřívá, Kdy žal ho trápí – útěchou okřívá, Kdy hrdě vypíná se – bol jej sníží, Kdy sobě zoufá – naděje se blíží, Kdy v činech slábne – vůle síly dodá, Tmou sklíčenému – věda světlo podá; Takž pro vše vady člověk v živobytí Léků najde – zná-li je použíti. 3. 3.
Nestrachuj se chladné země, Sladkéť v ní je spočinutí; Sladší nežli v žití našem Denní k želu procitnutí. Zde jak mysl ustará se! Marně jak se srdce trápí! Tam se v klidu nezrušeném Všecka bolest v nivec ztápí. 123 Zde ni růže nevyrůstá Bez trní v tom zemském poli; Tam, nechť růží třeba není – Srdce trním nezabolí! 4. 4.
Libě-li se zoře blíží, Na večerní zpomeň chmúru; Strašlivý-li oblak hrozí, Směle popatři naň vzhůru. Zmužilec se nestrachuje Outoku – a kročej moudrého, Kamkoliv se obracuje, Vždycky mívá cíle pevného! 5. 5.
Pustinou se vine potok nezkalený; Kdož ví, kde se zrodil pramen stříbropěnný? Z temné země vyšel, do země se vrátí – Neznaný procitnul, neznaný se ztratí. Kde jím vlažená však lada rozkvítají: Tam i blahoplodné stopy jeho znají. 124 Takž i člověk mnohý, o němž nikdo neví, Kam a odkud vzešel – v činech svých se jeví. 6. 6.
Ozvěnou je srdce lidské; A co sáhne v hloubí jeho, Z hloubí se zas vyvinuje – Zvuk ohlasu zbuzeného. První matčino že slovo Sladce znívá: Milování! Proto se vždy opětuje O lásce v něm sladké zdání. 7. 7.
Po hladinách temných jiskry hvězd se třpytí A v náš noční život záře nebes svítí; Ale vše ty hvězdy, oblaky modrými Zlatě se lesknoucí, nejsou dny skvělými! Jednou jen když slunce na nás se usmívá, K blahu procitnulý život náš okřívá – Okřívá i mládne v lásky ozáření, Vše obejma blaho v jednom okamžení! 125 Že však slunce zřídka objasní nám žití, Protož temnem hvězdy k útěše nám svítí; V ty-li hvězdy hledíš a v nich často čítáš – Naději a moudrost v lesku jich uvítáš!

DVA SNY. [Dennice 1840.]
Zdálo se mi, že jsem růží Z lůna země procitnoucí U potůčku chladného; Vlnky pode mnou spějící, Nebe nade mnou se pnoucí Poskytly snu vnadného. Vlažících zefýrů vání Sem a tam mě houpalo, I u vln se kolébání Listí mé se koupalo. – Noční kdy mě závoj skryl, Tu na srdci své milenky Vonné budil jsem zpomněnky; Ó, bych věčně růží byl! Zdálo se mi, že jsem hvězdou, Vzdálnou bloudíc samotností Polétal jsem výšinou. Září proud se ze mne linul, Neostíněnou jasností Zem osvítě ztemnělou. 126 Vesele jsem dolů zíral, Poutníkům objasniv noc; Mnohého, co v tmách umíral, Zbudila mých září moc. Lyry zvuk mě velebil, Zoufalec mým vzhledem síly Nabyl v utěšené chvíli; – Ó, bych věčně hvězdou byl!

KVĚTINY A BÁSNĚ. [Dennice 1840.]
Květiny jsou něžné básně Přírody; když jaro kyne, Z lůna dívky omlazené Kvítek na světlo se vine. Kdož o kouzlu dřímajícím V lůně plodné máti neví, An se jarní její city V květinách milostných jeví? Básně květiny jsou vonné Srdcí mladých. – Dokud žíří, Dokud duch operutěný Bystrým letem k nebi míří: Tu, hle, city nevýslovné Jakož květiny procitnou; Láska, touha, zpomenutí V básních vroucích se vyskytnou. 127 Takto příroda a básník Příbuznými jsou si tvory; Když procitnou básně jeho, V ní se květin octnou sbory. I květiny zbuzenému Básníkovi živé slují I barevné vnady svoje Slovům jeho propůjčují.

OČI JEJÍ. [Dennice 1840.]
Oči kouzelné, v tajemném lesku Vašem jaká čaromoc se kryje, Že, kam jedinká z vás zář zasáhne, Raněné ní srdce bolem nyje? Jako v hloubku jezerní se ztápí Blouznivcův vzhled: s myslí omámenou, A zas jako v modro nebes tajných Zrak upírá s duší povýšenou: Takž an z hlubin vašich kouzlo bezdna, Tajno nebes – mocně vábí k sobě, K vám se vracím, kdy se den můj sklání, Co k svým hvězdám poutník v noční době. 128 Snad až touha má se v chladu ztiší, Nestíhajíc více lesk náš žhavý, Nad mým hrobem slzou nezvlaženým Vaše zář se chvilkou pozastaví.

JEDNO ZDÁNÍ. [Květy 1841.]
Mne obklíčil sen: Dávno mrtev již Na výši horní že jsem odpočíval; Ni kámen památní mě nezakrýval, Ni hrob můj žádný neozdobil kříž. Tamť ani oplakán, ni pochován, Pod jasným nebem větrům v kořist dán, Bez pohnutí jsem ležel, bez mocnosti. Nessál jsem květin kolem vzduch vanoucí, Mne nezahřála slunce zář horoucí; Mé tělo práchnivělo – květ vadnoucí – A prach ten větři roznesli věčností. Jen duch se vznášel můj na nebesa; Však každý prášek mého tělesa, Co v blahu mne i v želu vždy provázel, Na stromy, květy, nivy kol se sázel A stromům, květům, nivám povídal, Co kdy v mém žití u mne uvídal, 129 Kdy jaká myšlenka mne rozehřála. Tak mne vše kraje vůkol dobře znaly, O mých si tajemnostech povídaly, A duše má, v níž se ty city vzňaly, Ten krajů šepot s výše poslouchala. Sbor přátel byl již na mne zapomněl, A ledva věděl kdo, že zde jsem býval; Však v přirozenstvu můj se život skrýval; Znalť vešken kraj mé blaho i můj žel. Tu jal mne pocit, že jsem neumřel – Ač mrtev již, přec života jsem měl; A jako zvuky strun se rozléhají, Jak v krůpějích se mračna rozsívají, Až jinou dráhou opět se shledají: Tak tělo moje kol se rozprášilo, By v jiné podobě zas znova žilo. A hle, zde prášek na květ pohozen Stal nového se brzo těla oudem; A tamo jiný řeky tekouc proudem Se mísil ve vln chladný, tajný sen. Jakž zemských ve tmách jsem se soužíval, Po světle věčném marně toužíval! Můj nyní prach se ztápí v slunka záře, Dým obětní se skleslého oltáře! – Sen bludný mysl moji spokojil, Ač zvyklého jsem žití pozbýval, Že v nové roucho duch se přestrojil. 130

HYACINTY. [Květy 1841.]
1. 1.
Den umírá; tvář sluneční za hory tichý sledí mrak, Večerní hvězdy závojem se růžovým probírá zrak; Dech podvečerní listem hrá kol po stromech se zchvívajíc, Na jilmu harfa opřená dlí tiše v mlhách dřímajíc. Pod harfou srdce spočívá, to samé, jímž se její zvuk Probouzel k blaha ozvěně a k tisíceru tajných muk; Kdy zádumčivý harfy tón ve smutném zvučí zaznění, O zpěvci zapomenutém zvuk ten vám dává znamení. Již zchladla ruka umělá, co libý zvuk ten budila, I utonula mysl, jenž za tichých nocí blouznila; To srdce v bolu hluboké, jenž mnohým citem vládnulo, Ve tajném tichonočním snu neznámým hořem zvadnulo. Květ z věnců hyacintových teď ovinuje harfu mdlou. A když si nočních větrů dech pohrává strunou zbuzenou, Co zpomenutí tajný vzdech – tu zavátý na zemi zpět, Přelítna struny napnuté, se hyacintů zchvíváschvívá květ. 131 Až struna praskne poslední, poslední harfy dozní hlas: Snad květy hyacintové ve věnci rozvinou se zas – Na hrobě neoželeném mohyly pozůstavené, Nad srdcem, v němž cit světů plál, jenž citů dlí již zbavené. Věj, večerní větérku, věj! dech tvůj nechť struny ochvěje; Snad z dálky slavík zbloudilý k zbuzeným zvukům zapěje; Snad hyacinty zaváté na luhu zkvětou ukrytém, A věnec znova omladne na hrobě zapomenutém. – 2. 2.
V šíropustém moři chladném osamělá skála stojí; Vlny kolem chvějící se v těžkém, trudném snu se kojí. Bílá růže, s břehu strhlá, k ouskalí se připlavila; Oživovalť v chladnu kámen, jak se růže zotavila. Závistná však vlna poupě vírem dál a dále nesla, Lístky spadlé pohynuly – růže v tmavé bezdno klesla. 132 V jakých snách se v moři kámen bez své milé růže kojí? Vlny se kol kolem chvějí – mrtva v chladu skála stojí. – Takž zří srdce osamělé – po lásce-li jeho veta – V život, v jehož vlnách hynou trosky zašlého mu světa! 3. 3.
Nebyly to růže sadů, S nimiž zkvětlo jaro mé: Vzniknuloť mi, kdy vzplanuly K vřelé lásce tváře tvé! Aniž dny mé vyjasnilo Ono slunce vysoké; Všecko světlo poskytly mi Zraky tvoje hluboké. Že však růže zvadnuly tvé, Již mi jara nezbývá; A že oči tvé jsou mrtvé, Věčná noc mne ochvívá! 133

BEZ NADPISU. [Pomněnky 1841.]
Jak vše luhy zemské září Jarních dnů se probuzují: Takž i Vltavin břeh oči Dívek českých obživují. Jako ztišeným když hájem Zachvívá strun rokotání: Tak z úst dívčích okouzluje Zvuků českých zaznívání. Pokud nám vlast objasňují Krásek českých oči vnadné, A z rtů českých zpěv jim plyne: Jaro v Čechách neochladne!

POSLEDNÍ SLAVÍK. [Květy 1844.]
V tmu věčnou skryl se slunce vzhled, Zář hvězdná poslední se chvěla; I luna skončila svůj let, Po luzích vešken zvadnul květ A temnem v propast země spěla. 134 V noc poslední se halil den, Vše utonula žití zřídla; Z svých břehů moře stoupí ven – Nad hrobem země žádný sen – Smrt rozkládá svá pustá křídla! Jen jeden slavík – poslední Z operutěnců po všem lese, Své vzhledy žalné – toužební I hlas rozsílá prosební; Však hrozí smrt, kam let ho nese. Až usedne pak zemdlený Na pokraj hrobu nekrytého; Tam v spánek věčný, bezsenný Kles’ jinoch neoželený Bez pláče – vzdechu soucitného. Zsinalý mrtvol slavík zřev, Na známou tvář se žalně díval; – Toť on, z úst jehož plynul zpěv, V němž lidstva tíseň – blaho, hněv Ohlasem živým se ozýval. Aj, z dávných dob ho slavík znal! Často se básník procházeje Po lesích, tajemný svůj žal Soumračným stínům zjevoval, Neb mlče blouznil – v houšť se kreje. 135 On světu žil; – jej neznal svět! Osiřeléť on Musy robě, Poslední z kmene lidstva květ Uvadnuv v zem se vrátil zpět; Spí v otevřeném – zpustlém hrobě. Jen poslední jej opěje Slavík, v poslední písni těsné; Úmrtní vítr pověje, Slavík se žalem zachvěje A mrtev ve hrob mládce klesne!

TVÁ SLOVA. [Česká Včela 1845.]
Ne pouze zraky Tvé planoucí Mou žití osvítily noc; Víc ducha mého objasnila Tajemná slov Tvých čaromoc. Ty’s promluvila, – světy nové, Co z hlubin moří neznámých, Tvé duše osvícené jasnem Z myšlenek vznesly se mně Tvých. Tvé slovo kvítkem bylo každé, Jež blahorodný zplodil ráj, I bylo, jak by je andělským Ochvíval křídlem jemný Máj. 136 A svět ten, blaha pln a jasna, Ráj, v němž se nikdy neztmívá, Jezerem plyne lásky věčné, V němž duše zrcadlí se Tvá!

VE ZŘÍCENINÁCH. [Česká Včela 1846.]
Jak orel v samotách k výši pne křídla svá, K věčnosti vzlétá zem v mhách šedých ztopená! – Kdo střelu pustil v poušť? Kam míří její let? Otázka na rtech mře, – němotou poután svět! Blažené děcko! Bol tvůj matka zahojí l mysl ztrudněnou – báchorkou ukojí! – Těší tě andělem, jenž skvělou perutí Ochrání každé tvé nejisté pohnutí! Blažený jinochu – i ctnostná panno ty! Vám věští lásky Bůh rozohněnými rty Ráj! – duší objetím věčnost osluněnou! – Nebe, v němž srdce vře láskou neskončenou! Blažený mudrci! Ty věčnost zkoumaje V zrnku zprachnivělém, jenž vichrem přivlaje, I v hvězdách věčných, dřív než pravdy najdeš stop, Ukojen zkoumáním – v nadějný klesneš hrob! 137 Na poušti tam kdož dlí? – viz bledou jeho tvář – Zrak mdlý co na rosním krůpěji Luny zář; – Ni matčin úsměv, ni milosti naděje, Ni světlo moudrosti mu prsa nehřeje. Osiřen ukryl se v klín matky přírody; Osud mu otčimem – blouznivé podvody Jediným dědictvím! –v stinných se ztopiv snách, Nemaje průvodce, zabloudil v pustinách! Tu mnohý objímá jej minulosti sen; – Co světák vskutku zřel – on v bájích tuší jen; Soumrakem zřícenin dob zapomenutých Bloudí co lampy kmit po chodbách klenutých. Tu v troskách pýchy i v pomněnkách chudoby Tajemné zkoumaje života útroby, Zře v světy zhynulé a sčítá slzí roj, Jež z očí trpících vynutil denní boj!

VĚČNOST. [Ohéralův Týdenník 1848.]
Černá mračna nad dolinou, Mlhy šedé nad vodami, Kam spěcháte? Kde váš domov? „– Za horami, za horami!“ 138 „Kde se Luna v temno moře Vlnách čarotajných koupá, Z klínu Atlantiky žhoucí Mladé slunce tam vystoupá.“ „Za horami, za horami! Neníť mezí v blahé říši! Není pout a svazků podlých Na svobodné skvělé výši.“ „Za horami, za horami K činům živým budí zoře, A vše malicherné zajde V klínu bezedného moře!“

Z MLADISTVÉ DOBY. [Ohéralův Týdenník 1848.]
I. I.
Viz Lunu, stříbroloď tu skvělou, Za tichých letních večerů Se v dálku nésti plavbou smělou Po bezdném nebes jezeru; Dřív loď ta hvězdném na ostrově Kdes ztroskotána zahyne, Než v svatém nedostojíc slově Má k Tobě láska pomine. 139 Nechť k temnu mne, nechť k jasnu shání Osudu přísné kynutí, Vždy k Tobě oči mé se sklání V hlubokém srdce pohnutí. I kdyby jiný mne šťastnější Tě v obejmutí spoutal své, Má duše v hoři nejkrutější Se neodloučí od Tebe! II. II.
Kde jsi, jejíž mě mocný hled Svatým roznítil plamenem? S níž nedospělcův první vzlet Se za blouznivým pustil snem? Duch můj, co motýl bloudící, Když nad svůdnou mdlel hladinou, Zář z duše Tvé se proudící Zjasnila dráhu ztemnělou. Tys v blahých podala mně snách Pěrko z peruti andělské, V myšlenky skvělých výšinách Bych slavil procitnutí své, Přej, božstvím zářící bych tvář Jen ještě jednou zočil Tvou A posvátný Tvůj na oltář Srdeční složil obět svou, 140 Svědectví, duch že rozehřál Se v roznícení nevšedním, Když pro věc svatou bojoval – Až vzdechem zavál posledním! III. III.
Nechť mysl k mysli poutající Necítíš moje toužení, Jsemť spokojen, tajně slzící Uznáš-li lásky soužení. Had, srdce mého krev co hlodá, Nikdy se netkni prsou Tvých, Ni šíp, jenž v útroby se bodá Dvou srdcí sobě souzených. Nechť moře, hory, lesů houští Nás rozloučí, nechť neuzřím Tě nikdy víc – v života poušti Si skromný oltář vystavím, Naň – obraz Tvůj! – Dodáť mi síly, Kdy křídla rozprostře duch svá K záletům vyšším; – v žalné chvíli Poskytne útěchy líc Tvá! Snu mého s větví až uvadlých Poslední v prach ze ztopí květ, Tu s Tvým se jménem na rtech zchladlých Vznesu v záhrobních stínů svět! 141

SKON. [Česko-mor. Pokladnice na r. 1858.]
Proč jsi smutna, proč se nezasměješ, Proč víc písně čilé nezapěješ? „Ach, matičko, jak být smutna nemám, Srdci svému marně pokoj hledám.“ Proč ti oko, dceruško má, hasne? Proč se vráští čílko jindy jasné? „Může, máti, květ být bez sluníčka? Hoře ryje vrásky do čelíčka.“ Tvoje líčko, jednou růže svíží, Nyní jako lilie vyhlíží! „Jestli růži vláhy nepřispěly, Lupénky schly, vadly, odumřely. I můj život uhasíná, zvadne, Srdce zhyne tuto, tam zas zmladne. Nad Příbramí hora svatá stojí, Poslední tam pouť mne nepokojí. Víte, má matičko, ona brána, Co vede k oltáři Matky Pána: 142 Až tam mě můj milý vyprovodil, Zahlídl tu jinou, s ní se vodil; Až tam mně můj milý věrnost choval, Tam ji zrušil, víc mě nemiloval!“ Po den dcera stůně: druhý zmírá, Třetí hrobu zem ji tlačí syrá.

BEREZINA. [Česko-mor. Pokladnice na r. 1860.]
Viz tam muže, osamělce, Smutně k severu jak kráčí Z vlasti své na západě. Jest to smutek nedospělce, Jenž mu srdce rozervuje, Zklamané snad lásky boj? Či se osud nad ním mračí A životných tísní roj Na čele se mu značuje? – Vyšel hledat otcův hrob! Vyšel z krajin, kde se řeky Zelenými lesy vinou, Nádechy kde zefyrové Pohrávají s cypřišinou, 143 Kde pod věčně jasným nebem Země věčně se usmívá, A nad růžovými hájmi Slunko vřelé se rozlívá – Vyšel z jižní Francie. Na sever zaměřil kroky Ku pobřežím Bereziny, Jejichž hrůzy zachvátily Francie udatné syny. Pouhýmť mu již zašlým snem, Jak se otec s matkou loučil A s nemluvným dítětem! Spělť za slávou, za bublinou, Za tím luzným přízrakem, Pro nějž velká srdce hynou! Ach! roznášeli tu slávu Šírým světem, nepomníce, Že pod stopami jejími V krvi brodí se tisíce! Že to bubnů rachocení A ten ryk vojsk poplašených Umíráčkem padlých reků Jest – a kletbou potlačených! Donesli ji až na sever! Tam však v cizích pustinách Orlovi pokleslo křídlo, A utonuv v hrozných tmách Nevrátil se v klidné sídlo! – 144 Bílý příkrov nade hroby; Ani úsměv růžné zoře, Ani slza nad příkrovem; Mrtvé zlednité kol moře! Sněžná poušť! – Ni ratolest Na stromku se nezchvívá, Aniž ptáče v haluzích Zkřehlých tamo zazpívá. Starý havran jen nad bělmem Jako mráček se povznáší. Snadže zvěst z minulých dob Z hrůzojevných dnů přináší? Na oseklý stromu kmen Posadí se – zakrákoře; Pod ním chodec pohřížen V dávné hluboké své hoře! Havrane, ty ptáče divé, Snad jako dnes nade mnou Jsi se tenkrát pozastavil Nad otcovou mrtvolou? Poslední snad jeho vzdech Zavadil o peruť tvou? Poslední snad jeho slova Tkla se sluchu havranova? Havran skloní černou hlavu, Na chodce své upře hledy. „Dávnoť tomu!“ – zakrákoře; „Pozdě’s přišel na výzvědy. 145 Není o těch, jež tu hledáš, Ani prášku k nalezení. Škoda! Bylyť to havranům Chvíle vzácných potěšení! Byl to pohled na ten zjev! Z zimních snů zbuzená zem Sněžným krytá závojem Ssála padlých mužů krev! A tím bělmem jako zoře Růžné se rozlilo moře, A v tom moři klesající Bojovníků divé roje, – Byl to pohled na ty boje! Právě zde pod tímto kmenem Shluklo se jich deset; padli; Jak kdo padl, kleče – leže – Polosedě – v sněhu zchřadli. I tvůj otec mezi nimi; Na útěku k mostu běže Pad’ u břehu Bereziny Těžce raněn – zde se svalil A svou krví zem pokalil! Těžce vzdychal, vzýval nebe, Šeptal cos o dolině V klínu výšin zelených, O své milé dědině – O ženě a dítkách svých, A tu zpomenuv na tebe V posledním svém vidění 146 Zvolal z prsou hlubokých: Ó, těch marných snažení! Jak tu zebe, jak tu zebe! – A v zbrocený vryl se sníh! Bylo jich zde mnoho otců, Ženy je snad oplakaly; – I bylo zde mnoho synů, Pro něž matky umíraly! Jeden hladem řemen žvýkal, Druhý žízniv krev tu pil, Již druh právě vycedil! – Ten na osud svůj naříkal, V šílených snách onen vřel, Vedle jiný hladem mřel! – A jim všem se před očima Vznášel byl sloup plamenný, Jenž ved’ z pouště Israel! Nyní hled jich zkalený Neupřel se na požár, Chladná smrt je v náruč jímá, V němž se kryla „la gloire!“ Volají jen: „Zima! zima!“ Smutná zvěst to havraní! Cizinci to bědování Zašlých reků v srdci zní Jako hrana! – Den se sklání. – Ještě jeden smutný hled Na ten hrůzoplný svět, – 147 Ještě slzu převřelou Za slávou zde pohřbělou! – Zpomnělť si zde na dějiny Světa – jichž jen řádka jedna Jsou pobřeží Bereziny! – 148

VYZNÁNÍ.
Mnohé sladké zvuky ve mně zaznívají, Mnohé jemné písně v duši spočívají, Někdy jakby ráje se mi otevřely, Jakby andělův mi sborové zapěli! Někdy pozemské se mlhy rozstupují A tajemství světa vše mi odhalují. Někdy do hlubin mi srdcí lze pohlídat, Někdy myšlenkové hlubiny dozvídat – Ale jen na krátké, kvapné okamžení, A jižjiž se v lidském octnu zas omžení, A chci-li vylíčit spatřené vidiny, Lze jen slabé podat ozvěny a stíny. 177

NELAJTE PÍSNÍM!
Nelajte skromným, tichým písním, Že velký v nich se nezří svět, Že myšlenkové katarakty Z nich neřítí se v žití střed. Přejte, opodál hrdých cedrů Nechť nezabudka vykvétá; Vždyť mimo orly ku blankytu I skřivánek rád zalétá. Jako se vesních zvonků tóny Ztišeným táhnou údolím, Tak píseň, pozvuk mírných hnutí, Vás jemným tkne se perutím. A jako z lučných květů vínek Vám luzné jara vdéchá sny, Tak píseň kouzlem upomínek Vás zpět uvádí v blahé dny.

MONOLOGY.
Osvěcujte, hvězdy, smutnou dráhu mou, Bych nebloudil cestou věčně ztemnělou. Srdce roznícené zápalem mi vře, Ale mysl strastmi obklíčena mře! K titanskému boji duch odhodlaný Osudné vyvrácet jal se balvany; Hrdostí opásán k nebi bral svůj let – Oslábla však peruť – k zemi klesl zpět! 178 Tma mne obkličuje – kde můj velký cíl? Či mi pouhý hrob se dostal za podíl? Souzeno mi vzdát se touhy vznešené A v ničemných bojích zmařit síly své? Ó, popřejte, hvězdy, jenom jiskřici! Nedejte snažence schvátit vichřici! Ještě vře mu srdce, ještě hmyzu roj Nezryl všecku půdu, kde se koná boj. Jenom kmitu přejte, ztracenou jen zář – A mužně pohledne protivenstvím v tvář, Zápal věčně mladý zapůjčí mu meč, A on s zaslepenci v novou vejde seč. V objetí polypů vázne jeho krok, Mohutný mu nepřán myšlenkový tok, Kořist z boje skromná snad vyplyne jen, I o bojovníku jako krátký sen Zanikne památka, přec snad některá Kapka krve jeho kdysi za šera Chodcovi jinému cestu objeví, Kterou druhdy kráčel muž osamělý, Naznačí bojiště, spoutaný kde stál A s osudem tmavým o světlo se rval.

NEPADÁ S NEBE NEŠTĚSTÍ.
Nepadá s nebe neštěstí, Ni ze země nevyrůstá; V srdcích jsou jeho kořeny A brány jeho – lidská ústa. 179 Budovu bídy v životě Jen sami lidé vystavili; Kde člověk propad’ nuzotě, Lidé mu jámu upravili! Jeť chytrost světu mudrctvím! Kdo s koho, ten jej s smíchem strhne A přes mrtvolu bratrovu Na nejbližší se slabší vrhne. Kde mečem nelze napadat, Tam špendlíky tě ubodají; Kde pěstí nelze ubíjet, Tam jazyky tě vyhlodají! A země přec tak velká jest, I místa dost má pro každého, By vedle sebe chtěli žít A neničil druh druha svého. Je pro všechny zde světla dost, By ho jen mužně užívali! Je rostlin, by z nich trní jen A jed pro bližní nesbírali! Běda, že milejší jest jim Se zříceninou blaha hráti, Než šírých světa po luzích Si chrámy míru budovati! Že nenávisti úsilí V nich širší kořeny rozkládá, Než lásky jemná květina, Jež říši blaženství ovládá. 180 A v tom se rodí onen žal, Jímž struny básníků se chvějí, Jejímžto zvukům zoufalým Se sbory zaslepenců smějí! Proto ty stesky bolestné, To lásky zaniklé vzývání, Ten prorokův všech žalozpěv, To osudu zla proklínání, Jímž na tisíce Jobův si V své kruté ulevuje hoři, Ten ryk, pod nímž se základy Paláců Belsazárův boří. Nad Babylonu řekami Tu Jeremiáš marně pláče! Zlomená srdce uhnijí, A hejsek nad hrobami skáče! Již čas, mohutný aby blesk Ty sobcův brlohy roznítil A světožírnou pochodní Sám Všehomír duše osvítil.

TI A ONI.
Hle, tamo sedí v skupení Na myšlenkové stepi! Blaženstvím jich jest plný břich A vyražením – klepy. 181 Jsou cvičeni, ba vzděláni, Však v mysli jejich všední Utonul všecken ducha kmit, A srdce jejich lední. I vlasti, milé matičce, K níž druhdy přísahali, I krásným mládí úmyslům Na věky výhost dali. Jeť jim už všecko marností, Co peněz nepřináší, A zisk i koterie vděk Nad světlo, pravdu dražší. A přec tak smělí bývali, Pokud v nich duše vládla, A mnohé krásné naděje Před léty vlast v ně kladla. Časy se ovšem změnily. „Pryč s odvážnými směry! Kdo nespokojnost rozsívá, Ten požij nedůvěry!“ „Blažený, kdo nepochopil, Co nynější věk žádá; Ztřeštěnec ten, životní loď Kdo z pavučin vypřádá.“ 182 Tak zpívají, tak hlásají A mládež usmívá se. Nuž, co je tomu do nebe, Kdož na louce se pase? Ba věru, lépe slouží jim Na myšlenkové stepi Vypřádat všedních neřestí Vražedné, velké klepy: Než jiným nocí probdění A dny se klopocení, Při bídném těla hynutí A ducha osvěcení!

PRVNÍ POLÍBENÍ.
Sluneční to nebyl zážeh, Jímž prokvetlo jaro mé. Vzniklo prvním políbením, První jiskrou lásky tvé. Obloha se vyjasnila Proudem září nebeských, Šíré světy roztájely Dechem ze rtů čarovných. Před očima zem a nebe V objetí mi splývaly, Neslýchané melodie Duši mou prochvívaly. 183 Krátký sen to jaronoční – Prvním chladným zavál dnem, Blažíť on však celý život První lásky pozvukem!

PRVNÍ LÁSKA.
Kdož, první lásky zkusiv žal, Potají nad ní nezplakal? U zřídla božských pocitů Na kouzelném dne úsvitu Rajského pokraj otvoru, Kde vonné jihu nádechy Co sladkých křídel útěchy Se vznášely po blankytu, Kde harmonickém ve sboru Pozvuky všeho blaženství Božská věštily tajemství, Kde u věčnosti myšlence Ulpěla duše blažence, Mladistvý v sobě živíc sen, Že nezajde ten krásný den! Ten luzný, čarovnadný svět, Jenž vešker mírem oplývá, Že slétne jako stromu květ, Když vichřice jím zachvívá, Kdož na to ve snu pomnívá? 184 Trpkéť ti hrozí probuzení! SotvySotva žes na té skvělé výši Stanuv, v sladkém okouzlení K čarovné ústa tisknul číši, Tu osud záhubným svým zrakem Tě dostihne a šedým mrakem Pokryje ráj a vypudí tě A na poušť vyžene. Takž dítě Od matky odloučeno pláče, Takž z hnízda vyplašené ptáče V tísni si útočiště hledá, Jak duše ze sna vytržená A z ráje na poušť vyvržená! Spíš dítě zas svou matku najde A ptáčku zahynout les nedá – Tvé jenom srdce v hořích zajde! Slze opouštíš své to nebe, Půl srdce z těla ti vypadlo, Co zbylo – v tesknotách ti zchřadlo! Pozbyv svůj cíl, sám pozbyls sebe, I duše tvá se odloučila. Jináť se s tebou k nebi vznesla – Či pružnou peruť tam ztratila, Že mdlá a chorá k zemi klesla? Poznáním prvních srdce hoří Se bytnost tvá z základů zboří! A skvělé snů tvých prvotiny Se rozplynou, paláce jasné Jak úsvit nadějí tvých zhasne, Se rozpadají v zříceniny. 185 Kdož, první lásky zkusiv žal, By tajně nad ní nezplakal?

FRAGMENT.
Hoj, výhoda toť jediná, že v opuštěných samotách Se někdy octne nešťastník na porostěných mohylách, A na pěvce si zpomene i nevýslovné na žaly, Z nichž muka neobjevená – a vroucí písně povstaly! Jinak svět běží cestou svou, aniž se tam kdo zastaví! Jen duchem kdo jest příbuzný, se tam na chvilku pobaví. Jen srdce tak rozervaná, že jim jen básník rozumí, Se octnou v místech, báječný kde háj Soucitným zvukem zašumí. Vavřín a sláva! – luzy klam! –

ROZJÍMÁNÍ. [Fragment.]
I. I.
Kdož nesoucítil s smutným ducha rekem, Jenž klopotil se trudným dlouhým věkem? Jehož se nohy bídou proplétalyproplítaly, Než k cíli želenémuželanému se dostaly? 186 Jak probděl noci, proželel své dny, Jak před zraky se rozplývaly sny! Konečně bouře kol se utišila A v dlouho hledaný se souzvuk slila! Dost pěkný napotom mu večer nastal, Ladný a tichý v okresu svých drahém, A po všem, co kdy zkusil, co kdy zastal, Po bouřích v přístavu se octnul blahém! – Však v pozdní večer! – den již ztracený, A utrpením věk mu zkrácený! Života květy dávno spadaly, Mladosti snové navždy odvály. Loď ovšem došla přístavu – leč jak? Hle, ztroskotána – pouhý vrak! Muž prácí zlou unavený, Svěžesti pružné zbavený, Viz, pokraj hrobu zašlé zkoumá dny! Na hlavě řídké šediny, Z hlubokých šacht to vykopané Jest stříbro, hoří znamenané. Onť orlem býval – zlomena mu křídla! Nemožný více k nebi vzlet, V nízká si ustlav lidí sídla, Bolestně hledí v dny své zpět. Co mdlá tam duše jeho shlídla? Marnýť ten pozdní poklid – praví –, Kde i zpomínka mne unaví! Jsemť zlomené jen obraz třtiny! 187 Před sebou zřím už hrob jen tmavý, Za sebou zpustlé zříceniny! II. II.
Viz, kterak osamělý, ubledlý tam sedí, Zsinalým zrakem v mdlý kmit lampy hledí. Přemýšlí o tom, co mu v srdci zňalo, Co duši hnětlo, mysl rozervalo? Sestárnul při myšlenkách, jiným živ, ne sobě, Nezískal ničeho po dlouhé strasti době, Než otázku – jakž bude asi v hrobě? Kdo jest? co chtěl? však vy ho všichni znáte; Že pro vás bděl, toho si nevšímáte. Vždyť hřích to jeho, věren přesvědčením Že zůstav svým, nevzdal se poblouzením, Jimiž své duše churavé kojíte, A že to pravdy jsou, se domýšlíte! V myšlenky službách stoje za sborem Se vyvolenců hnal se světla práporem. Kdež jsou, k nimž nebohý se přidružoval? Kde sláva jejich? mzda? vítězné věnce? Jen s ousměchem se potká hled snažence, A outrpnost nad blouzněním šílence Nevděčný svět jedinou mzdou podává. Jinak i jinače se odsluhuje Každému, kdož v něm jiskry probuzuje. 188 Tam jeden z plamenů, slyš, povolává, Tam druhý bídu před světem schovává, Tam jiný vyhnán po domovu touží A jiný zas se v vazbě k smrti souží! Kde šerý cíl, po němž se tito hnali? Skvělý prý anděl naň je poukázal, A přísahou se každý z nich zavázal A na ramena svá své kříže vzali A na tuhé se cesty všickni dali A vyšli hledat město zvěstované, Sídlo blaženství lidstvu prý chystané. Kde jest to sídlo? v záplavách, hle, večerních V moři rubínů ztopený tam svět! Kdož v nebe zřel v nejkrašších zjeveních, Kdož zřídlem krásy svůj kdy sílil hled, Kdo v ideálů kdy se ztápěl říše, Ten poznenáhle na čarovné výše Pohlížeje, snad pochopí to nevýslovné Blaženství, jemuž žádné v žití rovné! – Či přízrak to jen? mocí nadvzduchových Hra klamná, co z požárů purpurových K útěše lidstva vystupuje? Pouhý to klam blouznivcům se zjevuje? I daleko zářící města brány, Jež k sobě táhnou země velikány. Jsou pouhý přelud, pouhý přízrak jen, Blouznivců marný, svůdný pouze sen? 189 Och, hle, ty brány uzavřeny jsou; V čí rukou chovají se ráje klíče? Marně se sápeš k výši, mladé lvíče! Kam ani orel nedolítne přede tmou, Jež zrak mu zastře, peruť poláme! Vždyť teprv cesty pravé hledáme. Jeden pod tíží kříže svého padne, Druhý v snách stoupá – a procitna zchřadne! III. III.
Jen jedna pravda, etc. – 190

POMNĚNKA NA HROBĚ
KARLA HYNKA MÁCHY. [Květy 1836.]
Nad životem se trudná rozprostřela noc, Uhaslo slunce, zchladla září čaromoc; Jedinká z oblohy jen hvězda zírala, Mdlá jak by v temnotě pusté umírala. Tak blízkou nebi, zemi však tak vzdálenou I osamotnělou se věčností proudící Na smutné pouti své, nad zpustlou krajinou Ji spatřil jinoch, v dálku nejistou bloudící. Ta hvězda jediná vším světem byla mu, Jedinou myšlenkou, vidinou mladých snů; Zář její světlem jej i plamenem blažila l zchladlé životem mu srdce ovlažila. Však mdlela víc a víc – i jiskry hynuly, Smrtelným rouchem ji chmury obvinuly, I s výše daleké, s obzoru nebeského Do bezdna klesnula vidina – hvězda jeho! On padající zřel, nadarmo vzhůru hled Zasílal; prázdný byl a tmavý nad ním svět! – 193 Za mořem daleko zahynul hvězdy kmit, A za ní daleko vlál věčné touhy cit. Ji smutný zpěvu hlas, zoufanlivé volání, Ji slzy jinošské, strun žalostné stonání, Ji stesk zádumčivý, ji prudký ducha let, Ni plamen, světlo její víc nezvolá zpět! Kde však vidiny zář s zemí se splynula, Čarovná růže z hrobu se vyvinula. Bylať to růže lásky – vonný dech z ní vál; Jí ztrátu jinoch svou, jí touhu žaloval, A růže – květ pozemský – s jinochem slzela, Nebeské jeho touze přec nerozuměla! I jakož ona hvězda, jen ji zočil, spadla, Tak růže, ledva se jí dotknul – již uvadla! Již skleslá byla hvězda, – zvadlý růže květ; Bez lásky, – vidiny naň zíral tmavý svět. Kdo zřel jinošské slzy? – zaslech’ jeho žal? – Do bezkonečné dálky harfy zvuk zavál. V soumračné ozvěně nám smutek jeho zněl, Cit jeho hluboký v zpěvu se nocí chvěl, A jeho toužení se vzdálnou vlastí neslo, Až zpěvem labutím i srdce jeho kleslo! Již dozněl poslední zbortěné harfy tón; Co anděl smrti bledý, mrtev jest i on, Jehožto srdce žel tak hluboký cítilo, Jehožto pění nám i srdce roznítilo, Již oči neslzí, na věky zbledlo líc, Neboli srdce, – ústa nestýskají víc. – 194 Svou hvězdu, růži svou tam skvělé opět najde, A vlasti? – ach, své vlasti nikdy on nezajde! –

NA SMRT JANA PERNERA. [Květy 1845.]
Vládne nad životem osudu tajná moc, Ni slzy plačících nezjasní její noc, Ni hoře želících záclony neprodrou, Za nimiž ukrutná smrt stíhá kořist svou! Tuť střelu zaslala na statný český kmen, Jitřenu ranila – nadějný zašel den; V dvou očích žířících skvělý uhasí svit, I srdce zchladnulo, v němž velký hořel cit. Zmrtvěla hlava – chrám záměrů vznešených! Zaniknul zárodek skutků zasvěcených. Čech zemřel, vlastenec! – jehož byl heslem čin, Pravdy zasvěcenec, vřelý Čechie syn! Kdo v duchu tušil tom vzlet k výši mířící, Kdo zápal vlastenský v něm zkoumal zářící, Kdo v čele hledal tam vznešené záměry, Kdo v slova jeho vždy skládal své důvěry: 195 Toho nezklamal cit! – Však sklesla naděje – A nad mrtvolou jilm se smutně zachvěje! – Však, byť i jeho hrob kámen neoslavil, On v srdcích přátel sám si pomník zůstavil! Kdo věren vlasti jest – ten jej oželuje, A v bolu nekrytém nad hrobem běduje, Že v prvním výkvětu nám jarý zvadnul květ, I hvězda nadějná v noc věčnou sklesla zpět! –

NA KARLA IV. [Pomněnky 1845.]
V bludů středověkých mezisvětlí bledém Dřímala vlast česká – zbraní unavená, Spočívajíc krátce; nad ní mlhošedém Na trůně Morana v oblacích se kryla; Tichu hrobovému země zůstavená O krvavé slávě jen a válce snila. V šeru bájetajném radost nevykvítá; Sláva vojínova prázdno nevyplní V srdci, v němž i lásky jiskra nezasvítá. Smutně opětuje krahujec svou píseň, Kde se pustým ladem stydlá krev jen vlní; A tak pustá vládla vlastí českou tíseň. 196 Tu, hle, zjasnilo se jako u svítání; Orličím se letem, září hvězdy skvělé Nade vlastí vznesl anděl požehnání, Světla zrozenec – náš Karel, nade reky Rek, jenž pronik světlem stíny vlasti celé, Rozesíval blaho pro vše Čechů věky! Duchem žhoucí jiskrou s nebe osvíceným Strhal bludy, Čechy k temnu poutající; Blaho nové vládlo krajem oživeným! Národ český, Prometheus přikovaný, Zbaven pout a k výši světla vzlétající, V nových říších slávy nové stavěl stany. Nespěje pro slávu za Moranou bledou, Jiný než válečný povznes’ prapor vidy, Světlo sije v Čechách uměním a vědou Caesar náš – A, by se Čechů fénix vznesl. Vystavěl mu chrámy, světla pyramidy, Jichžto základ věky věků nepoklesl! – Jak se zelenaly hory vše a lesy! – Jak se hledem jeho v Čechách vyjasnilo! Vlast! to slavné heslo proniknulo plesy Čechů probuzených; – k vlasti oblažení Tisícero rukou zbraně uložilo, Na jiné se, vyšší kladouc vycvičení. Byloť to snu krásných blahé zupravdění, Místo nenávisti, krvelačných zbrojů, Zjevilo se lásky drahé oživení, 197 Lásky vlastenecké, lásky nejsvětější, Léčící, co porouchaly rány bojů; Cit to nad vše city v světě nejvřelejší! A že láska skutky věčné probudila, Pokud slávy mohyly se ozařují Ve vltavských hladinách, a sloupů síla Pokud jméno Karel hlásat bude: Potud vlastenectvím nechť se objasňují Srdce české, skromné, ne však v lásce chudé.

SCHWANTHALEROVI. [1848.]
Uměna co pestré proudy duhy zlaté Zemi kolem pásmem čarovným objímá, Září nadějnou by srdce žalem jaté Rozjařovalo se, ochladlé kde dřímá. Kouzelný kde vřelý její dech zavívá, Z mlhy viz tu skvělé stupovati ráje, Pochována v hrobech minulost okřívá, Tušení budoucí vonným vzduchem vlaje. Vůlí zasvěcence tajna posvátného Rozkvétají pouště, mrtví z hrobů vstanou; – V jiný svět i věk se vznesa z pozemského, Oplývá duch zblažen slastí nepoznanou. 198 Tobě, mistře slavný, bylo však dopřáno Oblesk dávné slávy naší zpřítomniti, Věkem zavátým co v prachu pochováno, Praotce rekovské lze nám živé zříti! Tys nám připnul hvězdy na ztemnělé nebe, Hvězdy drahnou Čechův noc osvěcující, By vnukové naši pohlédnouc za sebe, Zář neoplakali navždy se kryjící! Zbuzený by národ k blaženství novému V tváře slavných otců zře se k slávě zbudil, I se připravuje k skutku vznešenému, K osvětě, vše podlé tísně by vypudil! Tvým nechť pokynutím záhy se objeví Budova nám celá, věky přečkající! Věz, že v prsou českých díky neuleví Za čin celý národ rozehřívající! Tu hle! poutník tichý s sklopenou co hlavou Na Slavín putuje blouzně v minulosti, Tam pak k slávě mladík rozjitřený slávou Čelo co vypíná vroucí toužebností: Oněm všem lze vděčně po mistru se ptáti, Slušnoť na ozdobu věku jim pomníti! I s hrdostí na Tě budou vzpomínati, I Tvé jméno ctěné z úst jich bude zníti. 199

PAMÁTCE J. K. TYLA. [Horník 1862.]
Buď oslaven, památný den! Buď oslavena skromná ta budova, Z níž povznesla se duše básníkova, By drahnou ozdobila Čechů vlast! Zde vznikla jiskra v pochodeň vzplanoucí, Jež světlem svým budila národ mroucí A hlubokou proniknouc jeho strast, V bolestné rány jeho, v srdce žhoucí Útěchy vlévala a lásky slast! V snách beznadějných národ pohřížený Východu hledal z bludiště tmavého, Od světa neznán, sobě odcizený Trudně se vlékal po kraji hrobu svého. – Tu jako andělové v soudný den Vyvstali mužové v pochmúrné noci A světlem ducha, slova čaromocí Vzbudili národ, zaplašili sen. Zabřesklo na horách i v dolinách A nový život nastal po Čechách. – A v řadě skvělých ducha bohatýrů, Již prapor pokroku rozvinuli, Tu v zápalu se hrnouce v zvučnou lýru, Tam slovem zápasíce v prudkém víru Pro vlast a národ žili, hynuli, V jich řadě Tyl náš pochodeň roznítil A šerý soumrak duchem svým osvítil. – 200 „Voda hučí po lučinách, Bory šumí po skalinách“; Snad na pěvce vzpomínají, Jenž je láskou opěval, Snad i žalem se ochvívají, Že jim navždy s Bohem dal! Nám však neumřel; v pomnění srdečném Po šíré vlasti vždy bude žíti! Nám se uchoval v pomníku věčném, Jejž sám si zbudoval! Pokud osud nás nerozřítí, V národě vděčném Tyl bude žíti!

PROSLOV. [Z rukopisu 1863.]
Dvé mocných duchů lidstvu osudných Tajemným po vše věky letem Neviditelně v mlhách přeludných Se šírým, dalekým prohání světem. Syn nebes jeden jest; co anděl míru Se na zem snesl blaha tvořitel; Druhý z podzemných moří tmavých víru Co věčný vyvstal klidu rušitel. Bleskem se maní ten neb onen zjeví. Kdy? – odkud? – kam svým letem zaměřuje, To nikdo nevyzkoumal – nikdo neví! Jen mocnost jejich každý pociťuje, A kam se anděl, jenžto Štěstí slove, Byť jen na chvilky, milostivě sklání, 201 Tam vyjasní se nebe lazurové A s blankytu se sype požehnání, A všecka srdce rozjaří se k plesům, A zraky vděčné pnou se ku nebesům, Zvěst blahá roznáší se na vše strany, Že Štěstí rozložilo tam své stany! Však běda, kam duch Neštěstí se vnese! Ten zlomyslný démon, jehož hledem Se zřídla jsoucnosti naplní jedem, Na jehož blízku hrůzami se střese Ubohé lidské srdce! – Ó, té mstivé moci, Jež mžikem den pokryje pláštěm noci, A jako blesk nad obzorem zasvítíc, Smrtnými ranami na zem se řítíc, Záhubným dechem ničí plodné kraje A zkvétající ztroskotuje ráje. Hle! mstivý duch ten, jenž nad českou zemí Se tolikrát už záhubnou vznes’ zbraní A tolik bídy uvalil už na ni, Že její kroniky jsou krví psány – Ten mstivý duch zkáznými perutěmi Se znova dotknul jí a z nové rány Krvácí dětí jejich část! – Ó, vizte! zdálí Bratrů-li bol i vám v srdce nepálí? – Neštěstí krvavé zaťalo drápy V městečko klidné. Z lítých pramenů Se řítí ohně! v moři plamenů Se budovy i chrám posvátný stápí, 202 Od hory k horám požáry se táhnou, Domy se boří, nivy vedrem prahnou, A v živlů ryk a v lidu bědování Se mísí duté zvonův zasténání A praskot dřev a rachocení stěn Se sesypujících, toť souzvuk hrozný, Jej proniká vřesk vichřice lomozný – A vše jak přízračný a divý sen Se míhá před smysly! – Hle, jeden den Pohltil vše, co mnohá dlouhá léta, Co tuhá lidí práce vyvodila I to, co štědrá příroda zplodila, I po blaženství lidu veta! Hle, bez přístřeší zoufalé rodiny! Vše, co kdy srdce jejich těšívalo, Vše, na čem doufání jich spočívalo, I komnatky, kde kolébky jich stály – Rozpadlé v pusté, holé zříceniny. Kde jest ten, jejž by hrůzy neobjaly U pohledu na zpustlé rozvaliny? Však vizte, nad spoustou – útěchy zář! Milostná, jasná! božská v ní se tvář Zrcadlí! – jiskra lásky všemohoucí, Bratrské lásky, věčně nehynoucí! Ta láska v ochotě své neustane, Pokud mír nešťastníky neovane. A láska činná dřív se nespokojí, Pokud se boly trpících nezhojí! Již ve všech srdcích k skutkům se zbudila, 203 By těžké rány balšamem oblila! Již ......... hojné léky, By ukojila nešťastných..... Ba na vše brány zatlouká po vlasti A volá: „Bratřím pomozte ve strasti!“ – A není marné její to volání, Hlas její hluboko se v prsa vtírá A srdce outrpností se otvírá. Vizte na spáleništi lásky hody, Kde tváří se zoufalých slze stírá A na poušť zchudlou hojně snáší plody! Jaré se zase rozvětví tam stromy, Vyvstanou ze zřícenin nové domy. Od vnuků k vnukům ponesou se zvěsti, Jak láska osvědčila se v neštěstí. Osudná chvíle krutě co odňala, Blaho a mír vše zase se navrátí, A zpomínka se nikdy nevytratí, Že zázrak tento – láska vykonala. 204

VÝJEV ZE ŽIVOTA RYTÍŘSKÉHO. [Květy 1838.]
I. I.
Noc lesů českých chladně zavívá, A v dechu jejím Chvějí se ratolesti stromů, Mezi nimiž král, mnoholistý dub, Od kořene k vrcholku se třesa, Ve snění nočním divoce šumí. Míhají se pod ním bílé duchů stíny? Čili tam dvé labutí se sešlo? – Ne, toť milující Vojín s Ládkou. Vojín, rek mladý, však mnohozkušený, V očích blesky, v ňádrách lásku choval, Lásku vroucí, neporušenou, Čistou jako růže lící jeho; On, poslední slavného kmene květ, Hrdě do věku svého hleděl Co lípa na hřbitově z hrobů do oblak. Ládka – lilje z luhů českých – Milost z očí, srdce, úst jí vála. – 207 Pod dubem mnoholistým Oba láskou se objímali, Objímali se žalujíce. Nad nimi luna smutně stála, Jak by rozuměla vzdechům jejich, Tak dlouho dlíce, dlouho truchlili; V políbení jejich horké slzy Planuly na lících jim, Co žhoucí krůpěj z jitra na růži. – Přiblížil se Bedřich, sluha Šedovlasý, Vojínu věrný. „Aj, rychle pane, hodina se blíží – V poli dálném vlají praporce, S přílbic jiskry nocí třpytějí se; Připraveni již našinci stojí.“ Tak praviv Bedřich, v dálku ukázal. Tam planinou, co hejna ptáků divých, Jezdců se nesly sbory černé, Sbory černé, lunou objasněné. „Hodina se blíží,“ zašeptá Vojín; „Ládko, ó Ládko! – hodina se blíží, Jenž mne snad navždy s tebou rozvede! Kde mužnost má? – hleď, slzy v očích!“ – Nepláčeť orel, kdy zem se zachvěje, Kdy pádem stromu rozkáceno hnízdo; Rozepneť on perutí svých, Zemi ulítna k obloze zírá 208 A v chmuře oblak zachází. Velká ryba mořem plynoucí, Kdy bouře divá valy budí, K obloze vlny pohazujíc, Do hlubokého zaměří dna, Tam se kryje v temnu, čekajíc, Až se nad ní hladina objasní. – Tak i Vojín s svou milenkou. Otíral děvinné slzy jinoch, Ještě jednou ústa políbil, „Buď věčně mou!“ posledně šeptaje. – „Tvojí, aneb smrti!“ vece Ládka. A vzhůru skalou plášť a péra Milencova v dechu vlály nočním. II. II.
Smutné ze sna procitnulo jitro. Nezíralo slunce z chmury šedé, Nesmála se zoře na obzoru, An plakalo nebe slzy jasné, Slzy chladné ze pohledu země. Hle, na bojiště první klesla zář, A z reků padlých nespatřil jí žádný! Pustá se jevila lada, V dalekém poli skřivané nepěli, Divoké jen ptactvo polétalo tam, Pasouc se na mrtvolách. – 209 Tamo leželi rekové války! Vůkol nich potoky krve, Jak by červeným deštěm posetá země V růžové se měnila moře. Tamo ležely citlivé srdce, A v každém dva pochované světy, Jeden svět želu, blahosti druhý. Srdce nyní zchladlá – bez citu – Netloukla více! Ty oči, plamenem svým Co rozjítřenou znamenaly mužnost, Neplanou více! Mdlé jsou ruce meče držící. Co se k smrti pronásledovali muži, Beze msty podle sebe ležíce – Srdce na srdci – hnijí! Žádný nad nimi nepláče? Zpět nedá zemi, co z ní vyvinulo se? – Hle, co se to hýbá? – Zpod křoví mrtvola se zdvíhá, Zdvíhá se slaba, zpět zase klesá, Vzdychá – mdle zírá – ach, volat nemůže! Vůkol ní tu věrní bojovníci V středu pluků nepřátelských, Mrtvi vše – pomoct jí nemohou, „Ach, jen jednu chladnou krůpěj! Plamen – plamen mne požírá – Kdy uhasne s žitím mým?“ 210 Tak šeptaje bojovník polomrtvý, Ještě jednou zmocniv se, Přes mrtvoly se hodě K druhé se převalí straně. Tam potok krve v přídolí byl splynul, Naň klesla ústa bojovníkova, Nápojem červeným se chladíce. Kdy víc a víc rozjasnil se den, Bojiště se osvítilo v hledu jeho: Žalostí se odvrátil jinoch A dále odleza křovím Dostihnul pramen čerstvý, stříbropěnný. Tam záře vlnkami pohrávala, Tam libým dechem břeh zaváněl. Slavíci pěli na blízkých větvích, A svatý mír rozkládal nad krajem Blahé perutě své, Jak by ledva deset kroků odtud Nikdy krev lidská nebyla ploula, Aniž hluk války byl kdy zazníval. Tam ležel mladý bojovník, Čerstvé ssaje dechy do sebe; Vymýval rány boku krvácejícího, Až pak ve sílící klesnul spánek. Dlouho v stínu tam obýval, Nelzelo mdlému dědiny dojíti; Pramen a kořínky živily jej. A denně mu přibývalo síly, A denně dále a dále dolézal 211 A na břehu snil milenec Vojín O vzdálené své Ládce. III. III.
Byla jasná, hvězdoskvělá noc. Ve hvězd poblesku lučiny se chvěly; Ni větýrek listem nehýbal, Nekryla chmura hvězdu jedinkou. Tu ozvěna hájem nesla klusot, Klusot hbitý komoně vraného; A komoň vraný stanul na bojišti, Stanul a trnul nad pohledem hrůzným. Zařval, až všecky lesy i skály Zařvaly s ním, jako by mrtvoly Dávno uhnilé zbuditi chtěly. Žádný se však nepohnul; Jen smutný jezdec s vraníka slezl, Uvázav jej k dubu silnému Na bojiště vstoupil, vůkol pozíral Zasmušilou tváří, jak by koho hledal. Ach, hledalť věru služebník pána, Hledal Bedřich šedý mladého Vojína! Na vše těla se díval, Vše obracel, vpadlé tváře zkoumal, Zkoumal i oděv při měsíční záři – – Pána svého nenašel. Aj, skvěla se přílba pod křovím, Přílba mladistvého rytíře; 212 Jeho však tam nikde nebylo! „Ó, vy ptáci, divocí vy ptáci! Kam jste unesli dobrého mi pána?“ Vzdychal Bedřich i hlasitě želel, A když darmo pole vše prohlédal, V středu klesnul pode šírým nebem, Obnažil svou lebku šedovlasou A za svého se pomodlil pána; Modlil se a slzel. Shůry-li ty vřelé slzy jeho Anděl bdící zočil na starcově tváři, V číši zlatou jistě pojal je A vše země Pánu předložil. IV. IV.
V táboře českém bylo živo. Zlaté číše vínem naplněné Stolem kolovaly i řadami. Na blaho se pilo vlasti, slávu rekův, Na památku vděčnou padlých v boji. Tu vystoupil vůdce Bojemil, I zamlčel se vešken sbor. „Páni moji i druhové milí! Kde je ona ozdoba rytířstva, Co nám v boji mečem svítila, Rozplanuvši mužnost naši? Čí je vítězství? – On zde není a nebude více! 213 Tuto číši, páni, k jeho slávě, K Vojínově slávě!“ „K Vojínově slávě!“ zavzněl sbor; A již číše byly prázdny. Tu se mezi many octnul muž Černě ozbrojený; „Vám díky, bratři moji!“ Tak šeptal hlasem slabým, pohrobním. „An však já žiji, připiji si s vámi! – Vy všickni dlouho žijte k slávě vlasti!“ A naplněnou pojav číši, Pil, až se holé zalesknulo dno. Uleknutí bojovníci Jako omámeni stáli, Dotknouti se ho neosmělujíce. Tu on k Bojemilovi přistoupil, Mužně jav pravici jeho: „Buď vítán“ – pravil – „vůdce můj!“ l objal jej po těchto slovech. Uznavše, že on není duch, Ni stín Vojína v seči padlého, Žeť on to sám, ten oželený rek: Hrnuli se vůkol něho, Vítajíce jej, se divili: Jak on, jehožto pád a smrt Rozhlášeny byly v táboru, Opět se navrátil? I vypravoval jim Vojín bohatýr Svůj osud i nehody na bojišti; 214 Až pak pozdní temnou nocí Uhasly i hvězdy na nebi, I pochodně všecky v táboru, A rytíři spěli k odpočinutí. – – Jitrem byl procitnul kraj; Růžemi posila zoře obzor. Vyvinuv se Jasoň zářeskvělý, Nad nivou se usmál, jak by blahým Cítil se blahostí země. Libostinné zbudily se háje, V trudných nočních mrákotách leževší; A jak plamenným svým okem Prodral Jasoň se skrz dubů ratolesti, Ptactva zpěv se vinul k obloze: V táboru procitli plukové. V ranním slunci lesknuly se zbraně, Stříbrné třmeny komoňů hbitých I jasné přílby pérami ochvívané. V čele řadou stáli rytíři, Za nimi zbrojnošů pluk věrný. A jak vzhůru se vinulo slunce, Nad horami skvělý vstával den: Z úst mužných ranní píseň zavzněla, Píseň zvučná sboru bojovníků. Kdy však poslední se tratil hlas, V dálných kobkách horních umíraje: Vstoupil vůdce Bojemil před many. Děkuje za služby prokázané I za poslušenství věrné, 215 Loučil s nimi se po ukončené válce. „Zkroceni jsou nepřátelé naši, Již blesků jejich vlast se nebojí; Upokojen král a pán nechť sní O blahu svého národu. – An však doba kyne ještě jiná, Na východě, odkud blahodějné Slunce v kraje naše přichází, Tam muže volá svatý kříž; Bohumilá, vyvolená země, V jařmu nevěřících úpící, Křesťanům všech zemí kyne: Slyšte, bratří, z východu volání! Prapor vlaje tam zasvěcený. – Kdo z vás vstoupí v řady mé? Se mnou půjde pro slávu a nebe?“ Hle, rozjasnila se čela mužů, Všickni jednohlasně svolili, Přistoupivše k jeho praporcům; Jeden jenom jinoch zůstal zpět. „Jak? – Vojín, náš rek? – Snad jej touha k milce vábí? Lépe se mu zdá v náruči děvy, Nežli v boji posvátném obývat?“ „Vůdce, odpusť!“ na to Vojín dí; „V nebezpečí kdyby byla vlast, A v jedné žíle krev mi ještě ploula, Jen v jedné, pravím – nerozmýšlel bych se. Však pokoj vládne Čechií! – 216 Aniž stydím se veřejně vyznati, Že znám ještě jednu povinnost – První po vlasti své; A ta mně kynouc, táhne k domovu. Nežiji jen pro slávy zisk, Nevábí východních mne krajin krása, Ni touha po zámořských lučinách, – Mně krásné zde i kvetou růžiny; Protož – jdi s Bohem, vůdce! – já se vrátím.“ Zbrojnoši se vůkol posmívali Milenci Ládky spanilé. Nad tím se jarý Vojín zasmušil. „Aj, pánové!“ dí rozhorlený – „Kterého z vás nevěsta želí, Opuštěna a v hoři hynoucí? Za čího sledy slzy kanou? Kdo pro vás pláče v dědině? – Mlčíte? žádný z vás neoplakán? – Nuž tedy, nechť zaslepenec O světle soudit se neosmělí!“ Takto řka, zabodl v oře, A vraník letěl zpět k domácí hoře. V. V.
Skřivánku, milé ptáče, komu pěješ? Pěješ růži břehem se chvějící? Čili bylinám po mezích? Čili mladým háje stromkům? Všickni mile tě poslouchají, 217 Písně tvé na sebe vztahují; Ty však pěješ jenom sobě A zazpívav, pryč odlétneš, Odlítnuv, nepomníš, kde jsi pěl. – Ale jinoch ví, kde lásce žil, Ví, kde ho roznítil plamen její, A pospíchá ku milence zpět. Tak nocí se nejiskří nebes hvězdy, Jak lásky touhou oči jeho planou; Tak nezkvítá v sadu růží květ, Jak líce jeho v zpomnění se rdí. – Nechť jako bouře šuměl prudkým letem Vraník osedlaný k dědině, Nechť k průchodu vše větve prolámal, Pod stopou jeho kvítky práchnivěly: Přec lenivým rekovi zdál se kůň. A hle – v dálce skví se báň s jejího hradu, Jako hesper v červánkách se stápí, Západním když plyne obzorem. Tak žádnou hvězdu Vojín neuvítal, Tak jasně se mu slunce neskvělo, Jak ona báň ve záři večerní. A víc a víc se tmělo, Jen čela hor se ještě rděla, Poslední an zář se na ně metala. Tu vraník mdlý pod jezdcem sklesnul A ouvozem se válel. Nadarmo bylo Vojínovo snažení, Docházel koni dech – 218 A hbitý vraník nevstal více. Nelzelo dlouho oželovat koně, An temnost v kraj se sklonila; I ukryv mladík puklíř svůj i třmeny, Stínem háje spěchal ku milence. Bylať temná, smutná noc: Vichr hvízdal lesní pustinou, Praskalyť i větve polámané, Jak by poslední již mřela noc A nad zemí jitro víc nevstalo. Ptactvo lesní nepělo milostně, Vše se v hnízda bezpečná ukrylo; Hvězdy nebes nesvítily drahou, Všecky zhasly v chmuře strašlivé. Dálných hromů hluk tu počal vířit A jen blesku kmit rozplanul poušť. Osamotnělý pocestník kráčel Smutně smutnou stezkou. Bylo mu tak ouzko, Zlé tušení obtížilo mysl, Mdlobou ledva dále kráčel. – Slyš, jaký to zavál zvuk? To není větrů lkavý vzdech, Toť ztracený je v lese trouby tón. Ještě jeden – žalostně zaznívá, Jak by duchy noční svolával. Či zabloudil někdo v pustinách? Či to lovce divokého hlas? Zahoukne Vojín – za ním celý les; 219 Divý ryk ptáků temnotou se ozve, A opět ticho; stezka však se šíří. Ratolestmi stromů pobluzují Světýlka co bařinou bludičky. A jak dále kráčí Vojín, Jasněji se cesta objevuje; Až pak z lesa ven vystoupí A před sebou Ládčin spatří hrad, Noční temnotou se jasně skvoucí. Všecka okna osvícena stála, Trub a kotlů zvuk zazníval síní, A jak bouře ovívala věže, Jak se lesem neslo větrů lkání, Jak se v blesku rozněcoval kraj: Hudba tak zaznívala, Ples a výskot na hradě se vznášel A pochodně hradbami se skvěly. – Pokraj lesa kdo se míhá Jako stinný obraz noci, Vůkol smutně pozíraje? Slabý jest krok jeho, slabší ještě Vzdychnutí zatajené. K hradu hledí, tajná slova šeptá: Slova kletby? – slova požehnání? – Ozvěna tajemství nejeví. „Bedřichu!“ zvolá tu Vojín; „Bedřichu!“ zahučí šírý les. Postava se blíží, Blíží se a uleknuta sklesne. 220 VI. VI.
Věrného sluhu opět našel mládec, Našel jej stěhujícího se Z hradu i s krajem se loučícího. Nad starcovou radostí slzel jinoch; Však trnul, an se dověděl, Co znamená ten ples ve zpurné noci. Jej žalost hlubší pojala A nikdy, nikdy netěšil se více. – „Ó, pane, drahý pane!“ Bedřich dí; „Když s pole jste mne poslal k domovu, Bych utěšil nevěstu Ládku vaši: Nesnil jsem věru, čeho dočkám se. Ta, jenžto o posledním večeru, Kdy pro vlast v boj kynula povinnost, Tak svatým slibem se zavázala – Ta, jenž vám lhala vroucí lásky city – V tak krátké době vás oklamala! Již mladík jiný opanoval ji; Aj, jeho hladké tváře, všetečné chování, Marné, ba zženštilé povahy Zmocnily se srdce Ládčina. – Ó, pane, drahý pane můj! Nechte ji, nehodnať ona lásky vaší! Mníť, že jste mrtev klesnul v boji – A pro vás neslzí! Když k nám zavála pověst truchlívá O vašem oumrtí – ó, bylť jsem svědkem, Jak líce její lehce zčervenaly, 221 Usmání hrálo ústama lhavýma; Ni jedna z očí nekanula slza. I na bojiště pospíchav A bez nadějné zprávy zpět se vrátiv, Žádný soucit bolu svému nenalezl jsem! – Mohl jsem zde déle dlíti? – Svatební mne zahnal ples; V želu jsem se chtěl ukrýti, By mne přijmul tmavý les! – A vy? ó, rcete, jak se dělo s vámi, Že vás opět nalézám?“ Vojín mlčel; pevně držela jen Ruka jeho meč. Tělo chvělo se, Jak se lípa třese v bouři; Rtům však vyjeviti nelzelo Boj vnitřní. – „Ona mne nemilovala, A láska vnutit se nedá!“ Tak šeptal polohlasně jinoch; A jak se v hradě ples opětoval, Klesnul Vojín k chladné zemi. V boji rekem, v lásce dítětem, Hořce plakal jako dítě v želu; A Bedřich věrný plakal s ním. Ledva první denicí se úsvit Snesl k zemi mlhou zhuštěnou, Bouř se utišila v krajině, I zvuky na hradě umlkaly: Vznášel mír se nade lesní pustinou, 222 Kde nemluvíce ozbrojenci dva K východním se krajům brali; Až pak prvním slunce pohledem Za obzorem hor se ztratili, Nikdy víc se nevrátivše.