SLAVNÝ DUB.

SLAVNÝ DUB. [Květy 1836.]
V pralesích české země Mnohý dub vykvétá, Jenž starobylým věkem Své větve proplétá, 90 A svědkem zlatých časů Byv, žalostně se dívá, Jak věk za věkem hyne A stálých jak ubývá. Kdekoli však se tmívá Domácích lesů noc, V nich jeden toliko dub Kouzelnou skryl svou moc. Tam na táborské stráni V své hrdé slávě stál A panoval nad krajem Co jarý země král. On hluboko do zemi Kořenem sahal svým I větve své rozkládal Nad krajem umdleným; On tiché luhy chránil Před parnem škodlivým, A sláva se rodila V stínu jeho svěceným; Sláva, jenž věčně čistá V památce nám plyne, Sláva, jenž žádným věkem Budoucím nehyne! – Tu z krajů všech se hnali Řevniví větrové; 91 Zatřásly dubem blesky A rány hromové. I ze čtyr úhlů země Zpurný vítr zavál, Dub slavný, nezrušený Na české stráni stál! Hoj! – blesky rozkacené V něj vztekle zahřměly, Až v bouřlivém šumění Se větve zachvěly; A listí opadalo, Dub klesna zastonal, Násilím rozdrcený Praskotem dokonal. – Však blaho nám! obživnul! – Věkami nezašel: Pod zemí statný kořen Si průchod vynašel; Od hory krákonošské Až k Šumavě sahá A silou probuzenou Se pěkně zas zmahá. Zde onde jarý proutek Z kořan ssaje šťávu: Zda však i mladé listí Novou šeptá slávu? 92