POVOLÁNÍ.

Karel Sabina

POVOLÁNÍ. [Květy 1838.]
1. 1.
Na břehu jezerním, za půlnoční strání, Sokol jarý v bujném víru se prohání; A sokol ten jarý, břehem co létává, Z lůna zámořského jitro očekává; Zbouřená však vlna za vlnou se hází, Aniž mladé jitro se sluncem přichází.
Na břehu jezerním, za půlnoční strání, Jinoch toužně čeká vidinu svých přání; Zpěněných po vlnách za mlhou pozírá, Vzhledy žádostivě do dálky upírá. Mdlé jsou oči jeho co luniny zraky, Čelo zasmušilé jako noční mraky; V mladistvém však srdci oheň skrytý pálí, Při té hvězdné záři i pod sluncem stálý. Jezero se tiší. Miliony světů V hladině se třpytí leskem skvělých květů. Mezi nimi luna se co labuť vine, Osamotnělá když mořem nočním plyne. Vy hvězdy ve vlnkách, proč nejste květami? Hladiny jezerní, proč ne lučinami? I proč ty, měsíčku, jasnou nejsi lodí, Bys jinocha nesl, kam jej touha vodí? 33 Již se temní nebe i vše zemské kraje, Chladný vichr z dálky po jezeru vlaje, Hvězdy zhasly, žádná cizinci nesvítí, V oku jeho slza jen se ještě třpytí. Jaké se to zpěvy nocí probírají A dechem větérků s vlnkami si hrají? Na perutích zvonků, v jemném rokotání Zádumčivých strun se vznáší sladké lkání? Jsouť to ony zvuky, jež ve snu slýchával, Po nichž jinoch touhou roznícen vzdychával; Jeť to znění harfy, jížto mladík hledá, Slyší její zvuky; – ji mu osud nedá? Hoj, jak divě šumí harfa opuštěná! Nezbudilať hlasy ruka zasvěcená; Smutně stojí tam ve bledém lesku luny, Zpěvec povolaný nesahá v struny; Perutím jen větrů nástroj se zachvívá I čarovný nápěv ozvěnou doznívá. Místo slzí pěvce chladné kapky rosné Ovlažují struny harfy zvukonosné, O níž pověst divná odedávna sluje, Zvukem svým že mrtvé z hrobu vyluzuje; I vše bezživotné že procitne k žití, Lze-li zasvěcenci zvuk z ní vylouditi. – „Neste mne, ó větry! v čarobystrém běhu „Tam, kde harfa dřímá, k zámořskému břehu! 34 „Cítím v sobě sílu, struny probírati „Rukou odvážlivou, píseň si zahráti, „Níž by při kouzelném strun obživnul znění „Mrtvý kolem kraj, i obraz mého snění!“ Zašuměly vlnky; jezero se chvěje, Loďka bílá k břehu větrem hnána spěje; Žádný ji nevede, sama se kolíbá, Tam, kde jinoch čeká, plynouc se zahýbá; On v ni chutě stoupí, a větrům se svěří, K břehu vzdálenému bystrý let zaměří.
2. 2.
Zříš-li ony květy bílé V skal severních pustém stínu, Jak se dechem třesou nočním, Chladící se v země klínu? Zříš-li vlnky stříbropěnné, V záři luny an se třpytí, A nad břehem objasněným Severní jak hvězda svítí? – Slyš, ty květy a ty vlnky Slova tajná si šeptají; Temný jak jich hovor s výše Hory lední poslouchají! A kde luna břehy líbá, 35 Harfa v blahém dřímá snění, Struny větrem prohýbané V chladném skví se políbení. Kolmo sněžné strmí hory Obloze ku zamračené, Mezi nimi chovají se Hroby věkům zasvěcené.
Ano, jsouť to ty pahorky Nocí tmavou zastíněné, Pod nimiž se kryjí čela Věčnou slávou ověnčené. Po náhrobkách větry chladné Soumrační pustinou vlají; V lůnu však té stinné země Vřelé srdce spočívají. Srdce věštců, srdce zpěvců, Srdce plné lásky citu – Minstrelů, Skaldů i Bardů V podzemním se kryjí bytu. „Skály, náhrobky vy věčné! Hroby tiché an hlídáte: Proč tak smutně s šedých výší K dalekosti pozíráte? Větrů jak severních bouře Předivoce vás ovívá, A ta harfa opuštěná V stínu vašem přec zaznívá! Ó, jen jeden z sladkých zvuků 36 Zbudit by mně bylo přáno, Z tmy ku světlu by procitlo, V noci věčné co chováno; Po obrazu tom jedinkém Rozčilen můj duch toužívá, I vše snění mého žití Ve vidině té se splývá!“ Takto jinoch. Slova jeho Větry nesly dál a dále, Ozvěna až oněměla Nejzáz na severní skále. Tichá byla noc. Na dálném Břehu loď se zastavila; S oblohy jen zář severní Proudy světla rozvalila. Jinoch trnul nad pustinou; Vzdálený je domov jeho, Kraje neznámé mu kynou; Břeh se pění – sníh se bělá, Obrazy dědinné hynou. Květné nivy, stinné stromy, Žhoucí růže zde nezočí: Stráně lední, pustá lada, Holé skály vstříc mu kročí. Ale slyš! – za skalinami, Odkud zpurně vír zavívá, Sladkých zvuků tajné lkání Od hory k hoře zaznívá. 37 „Krajiny nechť jsou i zpustlé, Sever nechť se hrůzně jeví: Takové kde znějí zvuky, O pustinách mysl neví!“ Těmi slovy mladík vzdychnuv, K dědině vzhled zaslal jeden, Druhý k zjevu kouzelnému, A se vřelým srdcem kráčel Blíže k tónu slyšanému. Mezi dvěma skalinami, Věčným sněhem přikrytými, Ouzký průchod v doly vede Stezkami zastíněnými. Pokraj skály nad průchodem Pozorlivý stařec sedí, Na jinocha bloudícího S výše objasněné hledí. Víť on, jinocha co vábí, Zná mladíka toužebnosti; Bystrý jeho zrak zasáhne Až do srdce hlubokosti. Dnem a nocí tam obývá, Jakby hlídal zpěvců hroby, Zasmušile dolů hledí, V mrtvé jakby zíral doby. – „Starče, rci, jaká že dráha ony blahé vede kraje, 38 Z nichžto hlas čarovné harfy Sladkým zvukem v dálky vlaje?“ – Oči starcovy se pnuly Na jinošské jaré tváři; – „Jak?“ – dí – „ty zde pobluzuješ Chladem pod severní září? V zámořské což vlasti lůně Srdce tvé si nehovilo, Že v seversko pustochladné Toužení tvé zabloudilo? Zde se nerdí růže jarní, Mrtvou zem jen sníh pokrývá; Zde slavíků nezní lkání, Vír tu hlukem poušť provívá. Vrať se zpět! Kde domov kyne, Květou věnce tvé mladosti! Domácnost, přátelství, láska Jiné poskytnou blahosti. K žití vrať se uvyklému, K břehu spěj opuštěnému; Smutnéť je zde přebývání Srdci osamotnělému! Vím, co tebe k harfě vábí, Ducha tvého znám želání; Důkazem-li však již vůle Vznešeného povolání?“ – „Povolání?“ – vece jinoch – „Povolání strun se tknouti? 39 Nevím! – Není-li mi dáno – V pustinách chci zahynouti! Za vše vnady a pohodlí Z klidu domova kynoucí Nedám jeden z těchto zvuků Harfy kouzelné plynoucí Což mně domácnosti blaho? Čin a boj kolují ve mně! Vznešenost tak mocně vábí! Krása dojímá tak jemně! Dítě byv, za jitra časně Na pahorky jsem spěchával, Šeptot jihu, šumot listů Blažený jsem poslouchával; A ten jih, ty listy šumné V souzvuku mně zaznívaly, A vše sladké jejich hlasy V srdci mém se ozývaly: Záře, stříbrné co struny Jasoňovy vše se chvěly; Háje, svěcených co chrámů Nápěvy mně v jaru zněly. Noc kdy tichá blížila se – Slyš! Tu jemně mi zavlály Struny harfy nespatřené, Jakby k sobě mne volaly. Tón se nad horami snášel, Vábně údolím zavíval, City nevyslovitelné Tajně v srdci mém budíval. 40 Dědinu jsem svou opustil, A v ta místa, odkud mořem Čaromocně zvuky vlály, Osudné mne větry hnaly. Přijmiž mne! Rci, kde je harfa? Kouzelné nechť zvuky její, Rukou mojí probuzeny, Krajinou dalekou znějí, By ve všedním světském hluku Krajem zavzněly mlhavým, Tajemným strun rokotáním Srdce k citům budíc pravým.“ I dí stařec k jinochovi: „Tvou co mladost roznítilo, Co jsi ve snách jen slýchával, Jdi, by se ti zopravdilo! – Dlouhá vede cesta k cíli; Touha neukojitelná Dráhou umělce provází; Kořist tam však spasitelná! Jdi a zvučné strunky okus, Hraj, co v tobě touha hrála; Vidina by mysli žhoucí V příbuzných i srdcích zrála! By zas k žití procitnulo, Věkami co pochováno; Příští by tím vznítilo se, V minulosti co konáno. Pěj! Neboť ty’s povolaným! 41 Kdo již z mládí v touhách žije Luze neznámých, tomuž se Povolání v srdci kryje Vznešené! – Básnická říše Obrazův se ti otvírá; Pěj! a nechť se píseň tvoje Světem zchladnulým probírá!“ –
3. 3.
Kde ve samotném dolu, vůkol ostíněném, Kouzelná harfa dřímá v snění zádumčivém: Až tam zabloudil jinoch; a vidina, hle! jeho Se v jasné skvěla záři nástroje čarovného. Dřímajíť harfy struny, i sladké nápěvy, Až zbuzené zvolencem se k žití vyjeví. Co s Eolinou zvučnou, vzduch s nimi si zahrává A k vzdáleným krajům smutně povzbuzení volává. I mladík spatřiv harfu, k ní s touhou pozírá A rukou vyvolence vše struny probírá. Hle! Jak se moře pění, zvuk nad ním kdy zavěje, Jak blahem šumí háje, kraj milostí se chvěje! A stíny zpěvců dráhných z snů věčných prociťují, Poslouchajíce zvuky, jež struny poskytují; Do hlubokosti země pronikne liboznění, Nad oblaky se vznáší jinocha vroucí pění; Pod zemí co je kryto, zvuk jeho neminul, Nad oblohou co žilo, on k zemi přivinul; Co dávno smrti dáno, on v život povolal, 42 Co k zemi připoutáno, on nebesům podal. Slyš! on o lásce zpívá, a země miluje, On nesmrtelnost pěje, a smrt obživuje! Na minulost zpomíná i zpěvce zašlých časů – Slyš! jak šeptem děkují zvučnému jeho hlasu:
Zpěvců sbor. Zpěvců sbor.
Nad hrobami našimi mnohé věky plynuly, I měnila se země; my v tmavém dleli snění. Ach! kde jsou harfy naše? S věkami zahynuly, I zpěv náš větrem zavát, i reků více není!
Již dlouho jsme ve chladném, přesmutném tleli hrobě, Hra tvoje nás zbudila, vzdáváme díky tobě! Pěj mužnost v srdce slabé, zbuď zápal, skutky, ctnosti, Na mrtvé pomni reky, na zpěvce z minulosti. Ty, synu nových věků, z hrobů svých tě vítáme! Ve věčnou zahřmi harfu u bujarém zpívání; My každou nocí nové tvé písně posloucháme, A věk mladistvý uzná tvé vyšší povolání.
Básně v knize Básně (Vybrané spisy Karla Sabiny, svazek 1):
  1. ŽEL.
  2. PÍSEŇ VEČERNÍ.
  3. PROCHÁZKA V SOUMRAKU.
  4. ODPOVĚD.
  5. TAŽNÉ PTACTVO.
  6. ŽIVOTA POUT.
  7. ZPĚVCŮV RÁJ.
  8. NA PLAVBĚ.
  9. BASKYRSKÉ PÍSNĚ.
  10. POD STROMEM.
  11. KDO?
  12. DVOJÍ ŽIVOT.
  13. V ÚDOLÍ.
  14. O SAMOTĚ.
  15. NEOŽELENÝ.
  16. V NOCI.
  17. TAJENSTVÍ.
  18. PŘÁNÍ.
  19. CIZINEC.
  20. POVOLÁNÍ.
  21. Z JARA.
  22. POBÍDNUTÍ.
  23. VLAŠŤOVIČKY.
  24. NAD HROBAMI.
  25. PROSBA.
  26. OTÁZKY.
  27. FIALKA.
  28. V TEMNOSTI.
  29. Z VEČERA.
  30. ZAPOMENUTÍ.
  31. VYZNÁNÍ.
  32. MARNÉ ČEKÁNÍ.
  33. Z JITRA.
  34. PRAHA.
  35. K SRDCI.
  36. PROMĚNA ČASU.
  37. VÁLKA.
  38. DOMOV.
  39. TŘI VĚCI.
  40. NÁMĚSÍČNÍK.
  41. VLTAVA.
  42. ROZENEC POUŠTI.
  43. PLAVBA UTOPENCOVA.
  44. ÚTĚCHA BÁSNÍKOVA.
  45. K BÁSNÍKŮM.
  46. KVÍTEK.
  47. SLZY.
  48. VĚRNOST JINOCHA.
  49. SLUNCE.
  50. ZPĚVEC.
  51. POMNĚNKY.
  52. KU VZDÁLENÝM.
  53. ZPOMENUTÍ.
  54. SLAVNÝ DUB.
  55. PŘÍRODY SEN.
  56. HROBY REKŮV ČESKÝCH.
  57. BLANÍK.
  58. SLOVAN.
  59. POLAN.
  60. VÝJEVY RANNÍ.
  61. SNĚNÍ BÁSNICKÉ.
  62. VÍNEK PANENSKÝ.
  63. UVÍTÁNÍ DĚDINY.
  64. POMNĚNKY.
  65. ZAVÁTÉ LISTÍ.
  66. DVA SNY.
  67. KVĚTINY A BÁSNĚ.
  68. OČI JEJÍ.
  69. JEDNO ZDÁNÍ.
  70. HYACINTY.
  71. BEZ NADPISU.
  72. POSLEDNÍ SLAVÍK.
  73. TVÁ SLOVA.
  74. VE ZŘÍCENINÁCH.
  75. VĚČNOST.
  76. Z MLADISTVÉ DOBY.
  77. SKON.
  78. BEREZINA.
  79. I.
  80. II.
  81. III.
  82. IV.
  83. V.
  84. VII.
  85. VIII.
  86. IX.
  87. X.
  88. XI.
  89. XII.
  90. XIII.
  91. XIV.
  92. XV.
  93. XVI.
  94. XVII.
  95. XVIII.
  96. XIX.
  97. XX.
  98. XXI.
  99. XXII.
  100. XXIII.
  101. XXIV.
  102. XXV.
  103. XXVI.
  104. XXVII.
  105. XXVIII.
  106. XXIX.
  107. XXX.
  108. XXXI.
  109. XXXII.
  110. XXXIII.
  111. XXXIV.
  112. XXXV.
  113. XXXVI.
  114. XXXVII.
  115. VYZNÁNÍ.
  116. NELAJTE PÍSNÍM!
  117. MONOLOGY.
  118. NEPADÁ S NEBE NEŠTĚSTÍ.
  119. TI A ONI.
  120. PRVNÍ POLÍBENÍ.
  121. PRVNÍ LÁSKA.
  122. FRAGMENT.
  123. ROZJÍMÁNÍ.
  124. POMNĚNKA NA HROBĚ KARLA HYNKA MÁCHY.
  125. NA SMRT JANA PERNERA.
  126. NA KARLA IV.
  127. SCHWANTHALEROVI.
  128. PAMÁTCE J. K. TYLA.
  129. PROSLOV.
  130. VÝJEV ZE ŽIVOTA RYTÍŘSKÉHO.
  131. ZLOMKY BÁSNĚ „ČERNÁ RŮŽE“.
  132. PÍSEŇ BERTINA.
  133. ADÉLA.
  134. PÍSEŇ KLÁŘINA.
  135. PÍSEŇ HARFENÍKOVA.
  136. RŮŽE SIONSKÁ.
  137. MARNÉ SNAŽENÍ.
  138. PÍSEŇ V DUCHU NÁRODNÍM.
  139. Z ARIELOVÝCH ZÁPISKŮ.
  140. PÍSEŇ ARNIMOVA.
  141. PÍSNĚ TUŠINSKÉHO.
  142. ZPĚV HRABĚNČIN.
  143. Z VERŠŮ FRIDERIČÍNYCH.
  144. PÍSEŇ DUŠANOVA.
  145. IMPROVISACE DUŠANOVA.
  146. PÍSEŇ HLASIČOVA.
  147. SLOKY IVANOVY.
  148. Z RACKOVA DOPISU.
  149. PARODIE.
  150. Z FRANCOVA RUKOPISU.
  151. PÍSEŇ.
  152. KRÁSNÁ UTOPÍNA
  153. PÍSEŇ VIOLINA.
  154. Z POPĚVKŮ KNIFFOVÝCH.