ÚTĚCHA BÁSNÍKOVA.

ÚTĚCHA BÁSNÍKOVA. [Příloha ku Květům 1839.]
Bylo na jeseni; žhoucí páry Z hor okolních k nebi stoupaly, Kde se dlouhé, krvavé požáry V modřinách hlubokých koupaly. Posledním z večera políbením Slunka zář se na pahorkách chvěla, Jenž se loučíc s vroucím roznícením Světům jiným v náruč toužnou spěla. Jak sen za snem hyne před zrakoma, V soumrak vchází tvář s růžnýma rtoma. Z barvitého věnce, skvělých květů Oblakových, v času prudkém letu, List za listem v soumraku se skrýval, Jakby nikdy nebyl se zaskvíval. – Poblesk za pobleskem jak umdlívá, Básník rozčilený smutně zří: 70 „– Takž i mého světla již ubývá – Slabý kdy plamínek dohoří? Ona zář, jenž srdce přeplnila Žhoucím plamenem a světlem svým, Ona mysl, jenž tak blaze snila – Klesne v hrob s ochladlým srdcem mým. Co jsem vlasti s láskyplným citem Podal, – myšlenky vyslovené, – Krátkým v lidské paměti jsou bytem: Věk budoucí jich zapomene. Jednu jenom dráhu k blaženosti, Jednu jen jsem vidinu uznával; S přeludami krásné budoucnosti Beztělným jsem obrazem pohrával; Ideální jsem si svět utvořil, Boj s všedností značil život můj; – Co jsem v noci stavěl, den to zbořil: Zničený již oučel vidím svůj. Harfa moje v rukou tiše dřímá, V srdci mém již nebudí se zpěv; Myšlenka mne o smrti zajímá, V mladých žilách vřelá chladne krev! – Květy jarní, kam jste se poděly, Nežli sobě z vás jsem věnce svil? Větrové, kam sny jste zaháněly, Umdlen že tak záhy jsem dosnil? Kde ten čas, kdy rozvité na stráni Kvítky zvukům harfy naslouchaly? V libozvučném strun mých rokotání Soucitné kdy dechy ke mně vály? 71 Zpíval jsem, co v tiché samotnosti Stromy sobě tajemně šeptaly, Zpíval jsem, jaké se city vzňaly Ve vlastního srdce hlubokosti; Zpíval jsem o sladkém milování – Neb já žel i blaho lásky cítil, – Jejíž plamen náruživé zdání Mladosti mé strašlivě roznítil. Nevím mocnost, jaká mnou tu vládne, Že jsem musel slovy se zjeviti. Nepřivolal myšlenky jsem žádné, Samyť spěly mysl naplniti: Jako včely z jara vylétají A z rozličných květin med svůj ssají, Tak i mne obrazy ochvívaly Barevné, a v básních se splývaly. Mně se rdělo zoře, skvěly hory, Chvěly moře, ptactva pěly sbory; Já však jsem poslouchal i se díval A všem dobře vždy jsem rozumíval. Mladost zašla; zpomínání chladné, Rozjímání duší mou teď vládne. Mnil jsem vystavěti světy nové – S nocí mou zhynuly moji snové; A co v nich tak krásně se jevilo, Zřím, že marné vše a klamné bylo!“ – Žal tak jeho zněl. – Již slunce kleslo, Noc pádila v stinné údolí, V tichu spočívalo vůkolí, 72 Klekání jen soumrakem se neslo. Básník rozčilený domů spěchal, Cítě, že se blíží jeho cíl; A kde s poslední pomněnkou snil, Vřelých slzí krůpěje zanechal. V skrovné síni noc jej překvapila – Poslední byl zašel jeho den! Ještě jednou popohlídnul ven, Kde se podle záře zář třpytila, Svět kde objímal tak mírný sen, Jakby, an se peruť noční chvěla, O zármutku země nevěděla. Kolem ticho; občané již spali. Kdo jen tamto ještě v pozdní době Při lampičce s knížkou v ruce bdí? Dívka, jížto otce pochovali, Jejíž matka dávno hnije v hrobě; Sirotek – bez těchy v noc hledí. Co to čítá? – Dítě opuštěné V mrtvých slovech na žal zapomíná; Tvář je bledá – oči zaslzené – Přec svůj smutný osud neproklíná? Co as’ čte? Co vlaží srdce tíseň? Možná-li? Toť básníkova píseň! V marném co – jak se domníval – snění Zjevilo se muži zbloudilému, Opuštěné dává utěšení? Těchou v srdci jest osamělému? – – 73 Slyš! a tamto při měsíční záři Vězeň s zoufalostí v vpadlé tváři, Zhledem divokým se v temno dívá, A k útěše píseň jeho zpívá! I jak zpěvem touhu, žalost jeví, Zžírající bol se v něm uleví. Zeď co před zrakoma mu ukrývá, V písni básníkově naň se dívá; Ontě sní o blažší minulosti, Doufanlivě hledě k budoucnosti. „Tedy přece žije, co jsem stvořil? Marnému jsem bludu se nekořil? Zapomenuté-li v světském hluku Skutky mé, přec vinou se v souzvuku K srdcím osamělým? – Ó! nechť tedy Hynou smutné žití mého sledy; Jen když, co se z ducha vyvinulo, V duchu spříbuzněném se ujmulo!“ Takto řka, své oči uzavírá, Zapomenutý – neželí více; Srdce utiší se – blednou líce – V nové sny duch jeho se ubírá. 74