ÚTĚCHA BÁSNÍKOVA.
[Příloha ku Květům 1839.]
Bylo na jeseni; žhoucí páry
Z hor okolních k nebi stoupaly,
Kde se dlouhé, krvavé požáry
V modřinách hlubokých koupaly.
Posledním z večera políbením
Slunka zář se na pahorkách chvěla,
Jenž se loučíc s vroucím roznícením
Světům jiným v náruč toužnou spěla.
Jak sen za snem hyne před zrakoma,
V soumrak vchází tvář s růžnýma rtoma.
Z barvitého věnce, skvělých květů
Oblakových, v času prudkém letu,
List za listem v soumraku se skrýval,
Jakby nikdy nebyl se zaskvíval. –
Poblesk za pobleskem jak umdlívá,
Básník rozčilený smutně zří:
70
„– Takž i mého světla již ubývá –
Slabý kdy plamínek dohoří?
Ona zář, jenž srdce přeplnila
Žhoucím plamenem a světlem svým,
Ona mysl, jenž tak blaze snila –
Klesne v hrob s ochladlým srdcem mým.
Co jsem vlasti s láskyplným citem
Podal, – myšlenky vyslovené, –
Krátkým v lidské paměti jsou bytem:
Věk budoucí jich zapomene.
Jednu jenom dráhu k blaženosti,
Jednu jen jsem vidinu uznával;
S přeludami krásné budoucnosti
Beztělným jsem obrazem pohrával;
Ideální jsem si svět utvořil,
Boj s všedností značil život můj; –
Co jsem v noci stavěl, den to zbořil:
Zničený již oučel vidím svůj.
Harfa moje v rukou tiše dřímá,
V srdci mém již nebudí se zpěv;
Myšlenka mne o smrti zajímá,
V mladých žilách vřelá chladne krev! –
Květy jarní, kam jste se poděly,
Nežli sobě z vás jsem věnce svil?
Větrové, kam sny jste zaháněly,
Umdlen že tak záhy jsem dosnil?
Kde ten čas, kdy rozvité na stráni
Kvítky zvukům harfy naslouchaly?
V libozvučném strun mých rokotání
Soucitné kdy dechy ke mně vály?
71
Zpíval jsem, co v tiché samotnosti
Stromy sobě tajemně šeptaly,
Zpíval jsem, jaké se city vzňaly
Ve vlastního srdce hlubokosti;
Zpíval jsem o sladkém milování
– Neb já žel i blaho lásky cítil, –
Jejíž plamen náruživé zdání
Mladosti mé strašlivě roznítil.
Nevím mocnost, jaká mnou tu vládne,
Že jsem musel slovy se zjeviti.
Nepřivolal myšlenky jsem žádné,
Samyť spěly mysl naplniti:
Jako včely z jara vylétají
A z rozličných květin med svůj ssají,
Tak i mne obrazy ochvívaly
Barevné, a v básních se splývaly.
Mně se rdělo zoře, skvěly hory,
Chvěly moře, ptactva pěly sbory;
Já však jsem poslouchal i se díval
A všem dobře vždy jsem rozumíval.
Mladost zašla; zpomínání chladné,
Rozjímání duší mou teď vládne.
Mnil jsem vystavěti světy nové –
S nocí mou zhynuly moji snové;
A co v nich tak krásně se jevilo,
Zřím, že marné vše a klamné bylo!“ –
Žal tak jeho zněl. – Již slunce kleslo,
Noc pádila v stinné údolí,
V tichu spočívalo vůkolí,
72
Klekání jen soumrakem se neslo.
Básník rozčilený domů spěchal,
Cítě, že se blíží jeho cíl;
A kde s poslední pomněnkou snil,
Vřelých slzí krůpěje zanechal.
V skrovné síni noc jej překvapila –
Poslední byl zašel jeho den!
Ještě jednou popohlídnul ven,
Kde se podle záře zář třpytila,
Svět kde objímal tak mírný sen,
Jakby, an se peruť noční chvěla,
O zármutku země nevěděla.
Kolem ticho; občané již spali.
Kdo jen tamto ještě v pozdní době
Při lampičce s knížkou v ruce bdí?
Dívka, jížto otce pochovali,
Jejíž matka dávno hnije v hrobě;
Sirotek – bez těchy v noc hledí.
Co to čítá? – Dítě opuštěné
V mrtvých slovech na žal zapomíná;
Tvář je bledá – oči zaslzené –
Přec svůj smutný osud neproklíná?
Co as’ čte? Co vlaží srdce tíseň?
Možná-li? Toť básníkova píseň!
V marném co – jak se domníval – snění
Zjevilo se muži zbloudilému,
Opuštěné dává utěšení?
Těchou v srdci jest osamělému? – –
73
Slyš! a tamto při měsíční záři
Vězeň s zoufalostí v vpadlé tváři,
Zhledem divokým se v temno dívá,
A k útěše píseň jeho zpívá!
I jak zpěvem touhu, žalost jeví,
Zžírající bol se v něm uleví.
Zeď co před zrakoma mu ukrývá,
V písni básníkově naň se dívá;
Ontě sní o blažší minulosti,
Doufanlivě hledě k budoucnosti.
„Tedy přece žije, co jsem stvořil?
Marnému jsem bludu se nekořil?
Zapomenuté-li v světském hluku
Skutky mé, přec vinou se v souzvuku
K srdcím osamělým? – Ó! nechť tedy
Hynou smutné žití mého sledy;
Jen když, co se z ducha vyvinulo,
V duchu spříbuzněném se ujmulo!“
Takto řka, své oči uzavírá,
Zapomenutý – neželí více;
Srdce utiší se – blednou líce –
V nové sny duch jeho se ubírá.
74