KRÁSNÁ UTOPÍNA

KRÁSNÁ UTOPÍNA čili BÁCHORKA O ČERVENÉ KARKULICI. [Věčný ženich, 1863.]
Byla jednou jedna dáma A ta dáma byla krásná, A ta krásná dáma byla V české zemi velmi vzácná, Neboť, slyšte! měla ducha – U ženské to div divoucí! Sličné tváře, hrdé čelo A pod čelem hledy žhoucí. 272 V očích plamen, v ústech slova Moudrá, mocná, obrazivá, Stříbrozvuká – ne z olova, Jakž u nás přečasto bývá, Diskursy kde dřevěnými Našich nevědomých slečen Člověk bodlavým jak trním Co mučedník bývá vlečen. Přec podivné měla vady; – Módy nic si nevšímajíc Neposlechla ženské rady, Všední způsoby neznajíc Nenosila botky z Vídně, Ni z Paříže rukavičky Aniž v Londýně šil pro ni Krejčí anglické sukničky. Její kadeře neznaly Pačuli a fleurpamadu, Nechodila do Bubenče Ni na Žofín na parádu, Slovem, byla prostomilá, Duchem velká, vnějškem skromná A vstříc našim módním dámám protisada přeohromná. Leč bylo zde vady hrozné, Pro kterou ta hrdosmělá Krásná dáma v davu světa Ostávala osamělá. Šílená je, šeptali si 273 Lidé, potkavše ji kdysi. Hejskové se vyhýbali, Slečinky se posmívaly, Staré dámy na ni lály, Malí lidé nezkoumali Jí a velcí proklínali, A to všecko pro nešťastnou, Již nosila na ulici Místo módního klobouku, Červenou jen karkulici. Jest tomu už hrozně dávno, Co se tady objevila; Tenkrát ještě málokterá Baba v kalhotech chodila, Zajíci kord nenosili, Oslové knihy nepsali A lecjacís tupohlavci Na mudráky si nehráli. Tenkrát naši harmonii Nepletly falešné tóny, Ženské nekolíbaly se Prahou jako hluché zvony, Více mužů tenkrát bylo Bez hlazených rukaviček Sic, leč taky bez zpuchřelých Slabých, plazivých dušiček. Tenkrát ještě český básník, Dobrý český verš když skoval, Nebál se ho uveřejnit, 274 Aby se jím neblamoval. Tuším, že se tenkrát mečem Více psalo nežli perem, Což písaře ochránilo Literárním před malérem. Čas byl tedy zcela jiný Bez novin, bez krinolíny, Ale navzdor tomu všemu Spanilé přec Utopíny Každý se jen bál a štítil A vyhýbal se tím více, Čím divněji jí slušela Ta podivná karkulice. II. II.
Půl světa, jejž ustvořili Mudrcové a básníci, Věru pouhá jest pohádka O červené karkulici; Let do modra, planý výbuch, Běhání kol prázdných mezí; Ale žádný vpravdě neví, Co v té karkulici vězí. – Když matinka pohádkami Dětskou chtivost nasycuje A báchorka za báchorkou Mladou mysl osvěžuje, 275 Až výprávek látky dojdou, A mlaďounký neposeda Pohádku chce, pokoj nedá, A matinka myslí, hledá A neví, co dále říci, Tu mu začne vypravovat O červené karkulici. Života to věru obraz K smíchu, věčné slibování: Budu vypravovat, budu, – Nedojde však k vykonání! Tak ta divná karkulice Znamením jest věčných slibů, A kdo se jí chce dopídit, Ten po stráni chytá rybu. Pouhá straka to na vrbě, Pouhý holub to na báni, Až posléz nevěří žádný, Že cos pravdivého na ní. Jsou zde ale pamětníci, Jižto o ní cos zvěděli, Leč potázáni, žádnému Pravdu povědít nechtěli. Klicperův prý Divotvorný Klobouk jest co podobného, A kde karkulka se zjeví, Zradí vše prý, což lživého, A ta divná karkulice Pravá to čarodějnice, Jak se na hlavu jen vsadí, 276 Všechny šejdy světa zradí, Žádná lest prý neobstojí; Protož svět, jenž rád si zalže, Se té karkuličky bojí. Snadnoť tedy pochopiti, Proč se krásná Utopína Všady s úžasem potkala A co toho byla vina. Mysleliť, že krásná sice, Ale zlá to čárovnice, Jíž k zlým čarám pomáhá prastará ta karkulice. Přišel k slečně dohazovač Od ženichů vyslán mnohých, Mladých, starých, chytrých, hloupých, Nízkých i vysokorodých, Způsobem dohazovačů Promluvil k ní drahá slova, Jak jim učí duch dnů našich, Jak je zpívá nová doba. III. III.
Slečno, proč je vám tak ouzko V naší krásné, staré Praze? Tretka věru nepatrná Odstranila by nesnáze. Na sta módních mladých pánů 277 O vaši se lásku snaží, Tisíce obstárlých srdcí Po úsměvu vašem baží; Jen nebuďte tak ukrutná A dejte si přece říci, Odložte aspoň před lidmi Tu nemódní karkulici! Jeden z pánů těch má panství, Druhý peněz v přehojnosti, Jiný tanečník výborný – Tam – muž slavné výmluvnosti, Nadějným je praktikantem Ten – onen vysoko slouží, Ten zas bude jenerálem, Pro vás-li se neusouží. Tamhle ten zas verše píše Velmi draze oceněné, Onen druhý zas do novin Články slavně odměněné; – Studenti a kavalíři, Umělci a oficíři, Všickni tajně po vás míří, Každý žádá vás pro sebe, Tuší, že jen s vámi nebe! Než poslechněte jen rady, Odložte jediné vady – A nenoste na ulici Tu šerednou karkulici! Ani jeden z těch všech pánů, Již před lidmi na vás lají 278 Milujíce vás potají, Odložíte-li tu skvrnu, Nedopustí na vás hanu! Jenom pomněte, že módy Panují teď zcela jiné, A kdo se jich v davu mine, Dojde na světě jen škody. Co pařížští velkokrejčí V módním světě ustanoví, To malým krejčíkům světa Módní monitér hned poví; A jak ti tam přistřihují, Podle toho po Evropě Krejčův cechy se spravují. Jsou to krásné, vkusné módy, Odtamtud co přicházejí, Škoda, že po krátkém žití Brzo zase zacházejí! Hleďte na sličné kloboučky Bibi, Paré, Li, Pamela, Na ty rozmilé obloučky Fébus, Barcelon, Adéla, Na vlásenky à la Bourbon, Na vrkoče orleánské, Na kadeře á la Sand, Na turbany l’orientské! Jedna nosí to, ta ono, A každá se v jiném líbí, Leč té vaší karkulice Žádnému se nechce více! 279 IV. IV.
Takž k ní dohazovač mluvil, Všechny módy jí vykládal A o rozmanitých gustech Dlouhé řeči rozepřádal; Takž nebohou Utopínu Podivnými články mučil, Jakž se z denních módních novin Nazpamět je byl naučil; Ona však jej vyslechnuvši, Zkrátka mu odpověděla: Nebyla bych Utopína, Kdybych na ty řeči dala I na gusto vašich pánů, Vašich slepých pánů dbala. Kdyby zítra přišla móda Nosit tuto karkulici, Neopováží se žádný Bez ní vyjít na ulici A jak teď lajete, před ní Byste potom se klaněli A kde by se objevila, Slávu její vyzváněli. Rcete pak těm mladým pánům A těm starým pragalánům, Jiné že jsou moje cesty, Nechť si hledají nevěsty Mezi Bibi – Pamelami, Žádný spolek mezi námi! 280 Za millionův tisíce Nespustím se karkulice! Odešla, a od těch časů Kdož ví, kam až zabloudila? Zdali se kde přece vdala, Aneb zlostí usoužila? Sedíť as co stará panna Za kamny kdes u přeslice, Čeká, do módy až přijde Její zase karkulice ; A že v módu nepřichází, Proto se jí lidé smějí A pohádkou o karkulce Z dětí chutě po pohádkách A báchorkách vyhánějí. Poslyšte, mládenci, panny, Čemu pohádka ta učí: Že se někdy pro maličkost, Pro domnělou módy sličnost Člověk na tom světě mučí; Leč o krásné Utopíně Nedá s jistotou se říci, Jak as dlouho čekat bude, Nežli móda zase uzná Její starou karkulici! 281