KRÁSNÁ UTOPÍNA
čili
BÁCHORKA O ČERVENÉ KARKULICI.
[Věčný ženich, 1863.]
Byla jednou jedna dáma
A ta dáma byla krásná,
A ta krásná dáma byla
V české zemi velmi vzácná,
Neboť, slyšte! měla ducha –
U ženské to div divoucí!
Sličné tváře, hrdé čelo
A pod čelem hledy žhoucí.
272
V očích plamen, v ústech slova
Moudrá, mocná, obrazivá,
Stříbrozvuká – ne z olova,
Jakž u nás přečasto bývá,
Diskursy kde dřevěnými
Našich nevědomých slečen
Člověk bodlavým jak trním
Co mučedník bývá vlečen.
Přec podivné měla vady; –
Módy nic si nevšímajíc
Neposlechla ženské rady,
Všední způsoby neznajíc
Nenosila botky z Vídně,
Ni z Paříže rukavičky
Aniž v Londýně šil pro ni
Krejčí anglické sukničky.
Její kadeře neznaly
Pačuli a fleurpamadu,
Nechodila do Bubenče
Ni na Žofín na parádu,
Slovem, byla prostomilá,
Duchem velká, vnějškem skromná
A vstříc našim módním dámám
protisada přeohromná.
Leč bylo zde vady hrozné,
Pro kterou ta hrdosmělá
Krásná dáma v davu světa
Ostávala osamělá.
Šílená je, šeptali si
273
Lidé, potkavše ji kdysi.
Hejskové se vyhýbali,
Slečinky se posmívaly,
Staré dámy na ni lály,
Malí lidé nezkoumali
Jí a velcí proklínali,
A to všecko pro nešťastnou,
Již nosila na ulici
Místo módního klobouku,
Červenou jen karkulici.
Jest tomu už hrozně dávno,
Co se tady objevila;
Tenkrát ještě málokterá
Baba v kalhotech chodila,
Zajíci kord nenosili,
Oslové knihy nepsali
A lecjacís tupohlavci
Na mudráky si nehráli.
Tenkrát naši harmonii
Nepletly falešné tóny,
Ženské nekolíbaly se
Prahou jako hluché zvony,
Více mužů tenkrát bylo
Bez hlazených rukaviček
Sic, leč taky bez zpuchřelých
Slabých, plazivých dušiček.
Tenkrát ještě český básník,
Dobrý český verš když skoval,
Nebál se ho uveřejnit,
274
Aby se jím neblamoval.
Tuším, že se tenkrát mečem
Více psalo nežli perem,
Což písaře ochránilo
Literárním před malérem.
Čas byl tedy zcela jiný
Bez novin, bez krinolíny,
Ale navzdor tomu všemu
Spanilé přec Utopíny
Každý se jen bál a štítil
A vyhýbal se tím více,
Čím divněji jí slušela
Ta podivná karkulice.
II.
II.
Půl světa, jejž ustvořili
Mudrcové a básníci,
Věru pouhá jest pohádka
O červené karkulici;
Let do modra, planý výbuch,
Běhání kol prázdných mezí;
Ale žádný vpravdě neví,
Co v té karkulici vězí. –
Když matinka pohádkami
Dětskou chtivost nasycuje
A báchorka za báchorkou
Mladou mysl osvěžuje,
275
Až výprávek látky dojdou,
A mlaďounký neposeda
Pohádku chce, pokoj nedá,
A matinka myslí, hledá
A neví, co dále říci,
Tu mu začne vypravovat
O červené karkulici.
Života to věru obraz
K smíchu, věčné slibování:
Budu vypravovat, budu, –
Nedojde však k vykonání!
Tak ta divná karkulice
Znamením jest věčných slibů,
A kdo se jí chce dopídit,
Ten po stráni chytá rybu.
Pouhá straka to na vrbě,
Pouhý holub to na báni,
Až posléz nevěří žádný,
Že cos pravdivého na ní.
Jsou zde ale pamětníci,
Jižto o ní cos zvěděli,
Leč potázáni, žádnému
Pravdu povědít nechtěli.
Klicperův prý Divotvorný
Klobouk jest co podobného,
A kde karkulka se zjeví,
Zradí vše prý, což lživého,
A ta divná karkulice
Pravá to čarodějnice,
Jak se na hlavu jen vsadí,
276
Všechny šejdy světa zradí,
Žádná lest prý neobstojí;
Protož svět, jenž rád si zalže,
Se té karkuličky bojí.
Snadnoť tedy pochopiti,
Proč se krásná Utopína
Všady s úžasem potkala
A co toho byla vina.
Mysleliť, že krásná sice,
Ale zlá to čárovnice,
Jíž k zlým čarám pomáhá
prastará ta karkulice.
Přišel k slečně dohazovač
Od ženichů vyslán mnohých,
Mladých, starých, chytrých, hloupých,
Nízkých i vysokorodých,
Způsobem dohazovačů
Promluvil k ní drahá slova,
Jak jim učí duch dnů našich,
Jak je zpívá nová doba.
III.
III.
Slečno, proč je vám tak ouzko
V naší krásné, staré Praze?
Tretka věru nepatrná
Odstranila by nesnáze.
Na sta módních mladých pánů
277
O vaši se lásku snaží,
Tisíce obstárlých srdcí
Po úsměvu vašem baží;
Jen nebuďte tak ukrutná
A dejte si přece říci,
Odložte aspoň před lidmi
Tu nemódní karkulici!
Jeden z pánů těch má panství,
Druhý peněz v přehojnosti,
Jiný tanečník výborný –
Tam – muž slavné výmluvnosti,
Nadějným je praktikantem
Ten – onen vysoko slouží,
Ten zas bude jenerálem,
Pro vás-li se neusouží.
Tamhle ten zas verše píše
Velmi draze oceněné,
Onen druhý zas do novin
Články slavně odměněné; –
Studenti a kavalíři,
Umělci a oficíři,
Všickni tajně po vás míří,
Každý žádá vás pro sebe,
Tuší, že jen s vámi nebe!
Než poslechněte jen rady,
Odložte jediné vady –
A nenoste na ulici
Tu šerednou karkulici!
Ani jeden z těch všech pánů,
Již před lidmi na vás lají
278
Milujíce vás potají,
Odložíte-li tu skvrnu,
Nedopustí na vás hanu!
Jenom pomněte, že módy
Panují teď zcela jiné,
A kdo se jich v davu mine,
Dojde na světě jen škody.
Co pařížští velkokrejčí
V módním světě ustanoví,
To malým krejčíkům světa
Módní monitér hned poví;
A jak ti tam přistřihují,
Podle toho po Evropě
Krejčův cechy se spravují.
Jsou to krásné, vkusné módy,
Odtamtud co přicházejí,
Škoda, že po krátkém žití
Brzo zase zacházejí!
Hleďte na sličné kloboučky
Bibi, Paré, Li, Pamela,
Na ty rozmilé obloučky
Fébus, Barcelon, Adéla,
Na vlásenky à la Bourbon,
Na vrkoče orleánské,
Na kadeře á la Sand,
Na turbany l’orientské!
Jedna nosí to, ta ono,
A každá se v jiném líbí,
Leč té vaší karkulice
Žádnému se nechce více!
279
IV.
IV.
Takž k ní dohazovač mluvil,
Všechny módy jí vykládal
A o rozmanitých gustech
Dlouhé řeči rozepřádal;
Takž nebohou Utopínu
Podivnými články mučil,
Jakž se z denních módních novin
Nazpamět je byl naučil;
Ona však jej vyslechnuvši,
Zkrátka mu odpověděla:
Nebyla bych Utopína,
Kdybych na ty řeči dala
I na gusto vašich pánů,
Vašich slepých pánů dbala.
Kdyby zítra přišla móda
Nosit tuto karkulici,
Neopováží se žádný
Bez ní vyjít na ulici
A jak teď lajete, před ní
Byste potom se klaněli
A kde by se objevila,
Slávu její vyzváněli.
Rcete pak těm mladým pánům
A těm starým pragalánům,
Jiné že jsou moje cesty,
Nechť si hledají nevěsty
Mezi Bibi – Pamelami,
Žádný spolek mezi námi!
280
Za millionův tisíce
Nespustím se karkulice!
Odešla, a od těch časů
Kdož ví, kam až zabloudila?
Zdali se kde přece vdala,
Aneb zlostí usoužila?
Sedíť as co stará panna
Za kamny kdes u přeslice,
Čeká, do módy až přijde
Její zase karkulice ;
A že v módu nepřichází,
Proto se jí lidé smějí
A pohádkou o karkulce
Z dětí chutě po pohádkách
A báchorkách vyhánějí.
Poslyšte, mládenci, panny,
Čemu pohádka ta učí:
Že se někdy pro maličkost,
Pro domnělou módy sličnost
Člověk na tom světě mučí;
Leč o krásné Utopíně
Nedá s jistotou se říci,
Jak as dlouho čekat bude,
Nežli móda zase uzná
Její starou karkulici!
281