VE ZŘÍCENINÁCH.

VE ZŘÍCENINÁCH. [Česká Včela 1846.]
Jak orel v samotách k výši pne křídla svá, K věčnosti vzlétá zem v mhách šedých ztopená! – Kdo střelu pustil v poušť? Kam míří její let? Otázka na rtech mře, – němotou poután svět! Blažené děcko! Bol tvůj matka zahojí l mysl ztrudněnou – báchorkou ukojí! – Těší tě andělem, jenž skvělou perutí Ochrání každé tvé nejisté pohnutí! Blažený jinochu – i ctnostná panno ty! Vám věští lásky Bůh rozohněnými rty Ráj! – duší objetím věčnost osluněnou! – Nebe, v němž srdce vře láskou neskončenou! Blažený mudrci! Ty věčnost zkoumaje V zrnku zprachnivělém, jenž vichrem přivlaje, I v hvězdách věčných, dřív než pravdy najdeš stop, Ukojen zkoumáním – v nadějný klesneš hrob! 137 Na poušti tam kdož dlí? – viz bledou jeho tvář – Zrak mdlý co na rosním krůpěji Luny zář; – Ni matčin úsměv, ni milosti naděje, Ni světlo moudrosti mu prsa nehřeje. Osiřen ukryl se v klín matky přírody; Osud mu otčimem – blouznivé podvody Jediným dědictvím! –v stinných se ztopiv snách, Nemaje průvodce, zabloudil v pustinách! Tu mnohý objímá jej minulosti sen; – Co světák vskutku zřel – on v bájích tuší jen; Soumrakem zřícenin dob zapomenutých Bloudí co lampy kmit po chodbách klenutých. Tu v troskách pýchy i v pomněnkách chudoby Tajemné zkoumaje života útroby, Zře v světy zhynulé a sčítá slzí roj, Jež z očí trpících vynutil denní boj!