TAŽNÉ PTACTVO.

TAŽNÉ PTACTVO. (Dle J. Jana Stagnelia.) [Květy 1835.]
Tamto hle! se ptactvo v cizinu ubírá, Vzdychajíc Gouthiodský opouští břeh; V zpěvu žel loučících větrem se prodírá: „Ach! kam as dolítnem z drahých krajů těch?“ Tak zpívaje bohu, sbor k nebi pozírá. „Bolestně ty Skandské kraje opouštíme; Ó jak blaze žíti a veselo tam, Kde v květoucí lípě hnízda si stavíme, Kde balšámový vzduch volně věje nám; K břehu neznámému teď však poletíme!“ „S kadeřemi zlatými růžovém u věnci Kdežto v háji půlnoc panuje bledá, Tamo nelze lkáti blízkému milenci, Kde se v blahosti tak libě sníti dá, Až se jitrem zbudí z snů lesa rozenci!“ „Klenutý se k zemi strom milostně schvíval, Perlami rosnými květiny posil; Růže svadla již, kde dubu list šumíval, Vír do větví zhoubně divoký zavyl, Květem sněhobílým pahorky pokrýval.“ 10 „Proč v severu déle ještě přebýváme? Krátí se tu den a slunko se již tmí. Opusťme hrobenku, nadarmo zde lkáme; K letu vznešenému dal Bůh perutí. Aj, i v bouři krásné, moře tě vítáme!“ Takto pěje ptactvo u čerstvém létání; Po krátku dolítne ve pěknější svět, Vzrostlém kde na jilmu uponka se sklání, Vine se potůček myrtový skrz květ, Kde v chladícím háji veselé zpívání. Tvé-li ku žalosti slunko se zakrývá, V bouři citlivá nezoufej, duše má! Za mořem i ptákům břeh dědinný kývá, Za hrobem je stáně – dědina to tvá, Kde u věčném jaru jitro se usmívá!