RŮŽE SIONSKÁ.

RŮŽE SIONSKÁ. [Blouznění, 1857.]
Růže Sionská, dnes jsem snil o Tobě; Vyrostlas maní, avšak u výkvětu Přeskvělém dalas výhost světu A v tichém jsi se uložila hrobě. Slunce Tě marně k ulíbání hledá, – Kde naše růže? hvězda hvězdy ptá se; 254 Stín šepce: Ulehla si v plné kráse, Hrob obejmuv ji, nazpět víc ji nedá! Blažší jsou na Tvém prahu dnové A okamžik u nohou Tvých, Než život v síni palácové, V rájích od Tebe vzdálených! Sladší slovíčko z milostných Tvých úst, než hudba nejluznější, A byť i harfy andělů Se k písni schvěly, vznešenější Nad souzvuky sférických snů! Má láska tajemstvím jest mým; Za celý svět ji nezjevím. Ni hled, ni ústa nevyzradí, Kterých lesk očí mne roznítil, Ký obraz život můj osvítil, Čí slovíčko mne nebem vnadí, V jakých se touhách srdce svírá A v jakých žalech duše zmírá! Vážný jsem před Tebou a zasmušilý, Chladný pohledem; sotva si Tě všímám; Však v srdci plamen hoří bleskočilý A v samotách Tě, blahosti má, vzývám! Ozvěny skal Tvé drahé jméno znají, Kamenům tuhým svěřuji své hoře, Vichrové lesní tajně se mnou lkají, Noc útrpně kdy skrývá žalův moře! 255 O, jdi jen, jdi svou skvělou cestou A samotám mne zanechej! Buď šťastnou jiného nevěstou A blaha svého požívej. Jen někdy v chvílích zpomenutí Se pozastav při nebohém, Jenž v nepoznaném srdce hnutí Jen po blaženství touží Tvém! Lvice, královno pouští! Hrdě pohlížíš kolem sebe, Netušíc, v stinné houšti Had že stíhá Tebe! Jak by obklíčil vášní vroucí Svěží Tvou krásu, Pohřbíc v Tvé zraky čaroskvoucí Svou žití spásu!