PŘÍRODY SEN.

PŘÍRODY SEN. [Hronka 1837.]
Noc byla tichá; – hvězdy skvostné Truchlivě na zem hleděly, Jakoby zraky jich milostné O želu našem věděly. Chvěly se stromy, chvěly se květy, I rosní kapky se třpytily, An žhoucí je nad nimi světy Pobleskem stříbrným osvítily. Noc byla tichá; – v divém letu Zem bloudila od světa k světu, Jen oči mé, do tmavé opony Zvědavě zírajíce, hledaly Vzdálených věků v temnu skryté dny, Však prázdné stíny jen nalézaly. I jak se tmělo, kromě hledu mého, Hluboko ve mně zbudily se světla, A z jemných citů srdce vřelého Obrazů jasných vidina vykvětla. Ohlas srdeční.
„Němý je kraj co chladný hrob, Pustý, co šírý, noční chrám, 93 Jež Světovid obývá sám; Milliony lamp objasňují strop, Však slabý mžik, jen záře mdlá Pustotou noční plápolá. Pokojně příroda juž spí, Jen vlažných větrů vzdechy tajné Provívají šero pohájné. Zda oko Světovida bdí? Ó arciť bdí! S blankytných výší Sesílá svou milostnou zář, I kde se božská octne tvář, Tam stesk i žel navždy se ztiší!“ Kdo šeptal zde? člověk-li, duch? Ó nevím! – V tmavou noc volám – Neslyším víc; bylť to jen klam; Sen překvapil pozorný sluch, To šuměl list, to nebyl hlas. – Ó slyš, kdo se ozývá zas? Obrazotvornost.
„Ó země, jak je tiché spání tvé! – Však roucho proč tak temné, strašlivé? Aj, kdyby všecky hvězdy s nebe K tobě se blíž přivinuly, A záře jejich vůkol tebe Co zlaté proudy se rozplynuly, Jakby se zopravdily sny 94 Tvé krásné! jakby jednou září Osvícená si strhla opony, Stanouc se kvítkem vznešeným, Skvoucím se na všemírovém oltáři! Zdaliž se bavíš snem utěšeným? – Prodřímej tedy tmavou noc, Až k činu tě pobídne jasná moc. A pokud nocí libě spíš, Větýrkem šeptej mi, co sníš.“ Oněměl hlas, a zádumčivé zvony Líbezným zvukem zavzněly. Ó, znám ten hlas, ó, znám ty tóny, Jenž temným hlasem šuměly; Slýchával jsem je v minulosti, Když oči mé v hoři slzívaly A s nebes skvělé dalekosti Ku zemi ztemněle zavívaly. Ó znějte, znějte v milostném se chvění, K blahému země, mé milenky, snění. Dozněly zvuky; blesk se skryl Nebeských hvězd za černý mrak. Vůkol zas ticho, ni vicher nekvíl, Jakby duch tvorů všech byl zalít do oblak. Ve spící přírodě jedinký bděl jsem já, Nade mnou tma, pode mnou zem chladná. Tu v závoj šedivý mne mlha skryla, I mysl moje počala hynouti; Mdlá duše v srdci se upokojila, Jak tam by chtěla si odpočinouti. 95 Zas nové blesky, hle, se kříží, Hromové rány světem se valí; Planoucím nebem mrak se odhalí, A krutá bouře ze všech stran se blíží. Procitni, země, ze snění bludného, Procitni v srdci ty, ó duše má! – To není blesk s nebe zamračeného, Toť bouře mocí vyšší zbuzená. Neznámý hlas.
„Vy mraky noční, roztrhněte se! – Vy tvory světů všech, probuďte se! – Jak moře hučí v bouři rozkácené, Z temného bezdna k nebi když se hází, I jekot vln hromy jak provází, I vír jak lká skrz lesy vyvrácené: Tak v oblohu se vzteklé hřmění vrhlo, Od světa k světu divoké přízraky Proháněl vicher prozračnými mraky. Od severu k jihu nebe se protrhlo, I rozplynul se v nadzemské výsosti Neznámý pramen veškeré jasnosti A zář za září proudem se vinula A v jasnotě se každá rozplynula; I oblohou jak proudy se množily, Co v jednom moři zlatém se spojily.spojily.“ 96 Neznámý hlas.
„Světovid umřel! Uhaslo světlo světů Osudu podrobené; Vy, kraje, rozložené Od věčnosti k věčnosti, Oplakávejte otce: Světovid umřel! Vy, země, samotné putujte, Vy, hvězdy, opuštěné dítky, Hořte a svěťte vlastní mocí. Vy, kvítky, kvěťte, Vy, stromy, rosťte Dle své libosti. Nespatří vás zraky otcovy: Světovid umřel! Větrové severní i jižní, Vějte krajem šíropustým, Hlukem hromů i ohněm blesků Všem věkům to ohlašujte: Světovid umřel!“ V kraj zas se uvrhlo ticho pohrobní, Zhasly hvězdy, zastavila se země; Duchové dobrého milovní Bloudili v poušti – opuštěné plémě! „Jak můžem žíti bez pomoci jeho? Po nás je veta, pakli zemřel pán!“ 97 Tak vzdychají tvory v truchlivé noci, Milosti s nebe hled jim více nepodán! Neznámý hlas.
„Ustaňte, tvory, v žalostném lkání, Nové vám shůry věje smilování I obzor světla vám se nezkalí. Hleďte, juž pramen žití věčného Za Světovida zemřelého Nad veškerostí k nám se valí. Co v jedinké myšlence se chovalo, V neskončenosti nechť se rozplyne, A, by vám všem podílu se dostalo, Ni květ, ni červa záře nemine. Však mocnost svoji poznati nesmíte; Ve vás že nesmrtelná zář spočívá, Zjeví se vám, až ní se posílíte, A vyšší pak ve vás želání se ozývá.“ Tvorů sbor.
„Ach, ve snu blahodějném se končí naše moc, K vyššímu povolání cítíme v sobě moc!“ Obrazotvornost.
„Hle, na obloze zlaté moře Od věku k věku se valí! 98 To není růžotvářná zoře, Jenž závoj noční odhalí. Jest, jako by vše slunce světů V jednom se proudu splynuly A v planoucím svých září květu Do věčnosti se vinuly. Hle, nebe a zem juž se chvěje, A jako z chmury dešťů val Z oblohy proud se zlatý leje, By znovu v tvorstvu zažíval! Juž snící země proudy jímá, Nadchnuté nebe se nadýmá, A každý strom a každý květ Pro sebe žije – zvláštní svět. Nezbývá žádný z tvorů všech, By v něj byl nezavál nebeský dech, Poslední Světovida dech! – jejž kryje noc, Kterýžto přírodě odkázal věčnou moc!moc!“ Srdce.
„Ó slyš, co šeptá zem, co oblohou šumí? Ach, kdo těm sladkým zvukům tvorů rozumí? V souzvuku zaznívá hlas květů, stromů, hor, I moře, vír se mísí v přirozenstva sbor. Ó slyš, co šeptá zem, co oblohou šumí? Ach, kdo těm sladkým zvukům tvorů rozumí?“ 99 Květy.
„My v dechu jarním se probudíme, Nás líbá jitra mladistvá zář; Na ňádrách milenky milostně se skvíme, Vínkem obvinouce planoucí tvář: V údolí tichém i v bouřlivé výši Nás hledá vroucí, nevinný cit; Ve vzdechy toužné šepot náš se mísí, Neb náš je lásky spanilý vid!“ Stromy.
„Ze země vzhůru my vyrostáme A každé jaro výše nás nese; Nad luhami své větve rozkládáme, Na větvích listí mladé se třese. Vrcholkem naším orel se baví, Ve stínu listů filomela snila; Nás plamen slunce ni bouř neunaví, Květy chráníme: – naše je síla!“ Hory.
„Do vznešených oblaků my hrdě strmíme, I z prsů našich řeky se valí; Co věčné sochy v dalekost hledíme, I čela naše mračno obhalí. 100 Nad hlavami našími den a noc se mění, Pod námi kvílí pustina planá, U nohou našich moře se pění, My do nebe sáháme: nám velikost dána!“ Vody.
„U věčném se chvění zemi objímáme, V nás slunce se ztápí, z nás opět vychází; Do hlubin země mocně my sáháme, A čilost větrů všudy nás provází. My z ňáder skalných klenoty sháníme, Nás vítá labuť i niva zelená; My všemi krajinami tokem se valíme Opanujíce doly: nám mocnost zdělena!“ Větrové.
„Svobodně se proháníme zemí, Nad okeány mocnými vlajíce. Volnými vznášíme se perutěmi, Tu kvítkami, tam cedrami si hrajíce. S námi hrávají mračna plynoucí I vlny mořské ku vzdálenosti; Neznáme cíl nám z dálky kynoucí; Nás touha věčná nese k věčnosti!“ 101 Hvězdy.
„Noc spanilá naší jest mátí, Když kyne, z temna vystupujeme. Nám v hloubku srdce lze zírati, Kde září svou žele utišujeme. K nám oči zaslzené se zdvíhají, My nadějí je naplníme; Srdce jsme nebes, v nás osud se tají, Námi se vroucí city hájí!“ Tu ze země vystoupil vznešený tvor; Člověk to byl; umlknul sbor. Jak němě zíral v tmavou noc, Procitnula v něm lásky moc, Krásněji se skvoucí než země květy. I jak své ruce rozpial v světy, Outoku vln a blesků bránil I tvory slabší svou silou chránil. Duch procitnul v mysli jeho, Do nebe hledící vznešeného. Kam žádný orel nedolítne, Kde žádná hvězda neprocítne, Dosáhne duch nad všecky hory: A vznešenost uznají tvory. Do hlubin zemských se probírá, Z nichž zlato na světlo vybírá. Říš opanuje moře bezedného A zem se klaní moci jeho. 102 Srdce jeho, ta hvězda žhoucí, Žel a radosti země ukrývá. – Neskví se kvítky v zimě vadnoucí, Bezlistných stromů síla omdlívá, V třesení země se všemi plody Sklesnou hory a vyschnou vody, Uhasnou hvězdy, když den nastane; Jen srdce lidské vždy vroucně plane. A hle, již vlny, jenž mne obvinuly, Protrhly se, i opustil mne sen; U východu se záře rozplynuly, A zoří růžovou se blížil den; Milostné vzdechy jitra mi kynuly Z procitlých hájů, z jasných toků pěn: I pěl jsem city, jenž se ve mně kryjí: Ach, svět jest můj, a tvory všecky žijí!